Preklady fanfiction Harryho Pottera

Je hezké se občas svěřit někomu cizímu, což je přesně ten důvod, proč jsem opustila Brloh a ocitla se před domem Briana McDonalda. Nechala jsem Aidana ve Scorpiusově péči, neboť dnes je jeho den. Nebyla jsem příliš nadšená, že ho nechám s paní Kraví Ksicht Malfoyovou. Přesto si potřebuji promluvit s někým, kdo o pohromě v Příčné ulici neví, takže nebude schopný dát si mé problémy do souvislostí a přinutit mě se díky nim cítit špatně. Jsem sobecká, já vím.

Je téměř deset hodin, ale vidím zapnuté světlo v Brianově obývacím pokoji, takže vím, že není příliš pozdě, abych se zastavila na kus řeči. Mám ráda klábosení s Brianem. Nezná celou mou minulost, všechny chyby, které jsem udělala, a proto mě za ně nemůže soudit. A je senzační posluchač.

Zaklepu na dveře a jemu trvá méně než deset vteřin, než mi otevře. Drží knihu, ale nevidím na titul. Vypadá velmi překvapeně, že mě vidí - obvykle zavolám předtím, než se sejdeme.

„Rose," říká, "to je překvapení..."

„Omlouvám se, že jsem se stavila takhle bez ohlášení," začnu, „ale myslím, že někoho zabiju a potřebuju, abys mi to rozmluvil." Ustoupí stranou, abych mohla vejít, bez pronesení dalšího slova. To je to, co mám na Brianovi doopravdy ráda - nepokládá nepříjemné otázky. Je si vědom, že mu řeknu, co potřebuje vědět, a netlačí na mě kvůli dalším informacím. To je pravděpodobně důvod, proč jsem byla schopná udržet před ním skutečnost, že jsem čarodějka tak dlouho.

Brianův dům vypadá jako směska starých anglických domků a mládeneckého brlohu. Všude tu visí díla, která vypadají, jako kdyby byla zakoupená z Louvru v Paříži nebo v Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Přestože se obrazy nehýbou, vyzařuje z nich něco zvláštního. Má tu také koberec, což domu ubírá mládenecký vzhled. I když jsem tu už párkrát byla, vždy se tu cítím vítaná, i přestože při vzpomínce, co se tu dělo na Silvestra, je mi trapně. Snažím se na to nemyslet a Brian to nevytáhl od té doby, co jsme se stali přáteli.

„V pohodě. Koho chceš zabít tentokrát?" zeptá se, zatímco za ním jdu do kuchyně. Kuchyň je dokonale čistá, což mě vede k myšlence, že tu pravděpodobně vůbec nevaří. Postaví na vodu a jde si ke mně přisednout ke stolu.

„Daisy," odpovím krátce.

„To je mi překvapení," odpoví sarkasticky, „co udělala?"

Začnu vyprávět příhodu, která se právě teď stala. Od té doby, co je Teddy zaneprázdněn svojí vlastní rodinou a prací, mám opravdu malou šanci si s ním sednout a promluvit. Brian je můj nový Teddy a tentokráte je to někdo, kdo by se mi líbil, což činí věci mnohem jednoduššími. Brian je jako takový ten gay kámoš, kterého jsem já ale nikdy neměla, jen je jaksi na holky. Je jako teplý Teddy na holky, kterého ale nechci.

„Tak počkej," řekne Brian poté, co dokončím svou řeč, „chceš mi říct, že tě nazvala špatnou matkou?"

„No..." zamyslím se, „... ne tak úplně. Ale myslela to tak!"

Brian přikývne a hloubá nad celou touhle situací. Pokaždé je to on, komu se svěřuju s tím, jak mě Daisy štve, a myslím si, že ji taky nemá rád, možná skoro tak jako já. Nebo je vůči ní možná jen zaujatý, protože je jediný, kdo to všechno zná z mého pohledu. Myslím si, že takhle to je lepší. „A ona si myslí, že byste měli mít opatrovnictví Aidana sjednané legálně od soudu?"

„Ano. Říká, že Aidanův domov je nestabilní. Tupá kráva."

„Souhlasil s tím Scorpius?" ptá se.

„Předpokládám, že ano," povzdechnu si. „Víš, zní to tak, jako kdyby ona rozhodovala za něj. Zatracený zbabělec, je příliš velký slaboch, aby za mnou přišel sám. Typický zmijozel..." V tom okamžiku ale strnu, řekla jsem toho moc.

„Eh... co to je zmijozel?" ptá se mě Brian, zatímco se tváří naprosto zmateně. Konev konečně zapíská, ale on na mě pořád kouká.

„To je slang pro někoho mazaného," rychle vyžbletnu, „je hrozně vyčuraný."

Nemyslím si, že mi věří. Začne dělat čaj a neptá se na žádné další otázky ohledně toho, co znamená zmijozel, ale cítím se pořád blbě. Je ke mně naprosto upřímný ohledně jeho života, práce, problémů ve vztazích, zatímco já mu neřekla o nejdůležitější věci v mém životě, věci, která mě dělá mnou. Lidé říkají mudlům o kouzelnickém světě neustále. Pamatuju si, když řekl Hugo své přítelkyni o tom, že je čaroděj. Nemohla mu hrozně dlouho uvěřit a on se musel strašně dlouho připravovat na to, kdy bude správný čas jí to říct. Jsou dokonce už i vydané knihy o tom, jak to co nejšetrněji říct mudlům. Jedna z nejznámějších se jmenuje 'Přiznání – Jsem čaroděj!' A co nejhoršího se může stát? Pokud mi nebude věřit, nebude to nějak extra vadit. Pokud mi věřit bude a bude to chtít vyslepičit ostatním, nikdo mu to nebude věřit. Můžu mu věřit. Můžu mu to říct.

„Jsem čarodějnice." prohlásím nahlas. Kdo potřebuje pitomou knížku, hm?

„Ne, nejsi," odpoví mi, zatímco postaví šálky s čajem na stůl. „Nebuď na sebe tak tvrdá. Sušenky?"

„Jasně..." Brian položí tác se sušenkami k čaji a přisedne si. Tohle není ta reakce, kterou jsem očekávala. „Ale doopravdy, jsem čarodějnice."

„Rose, máš strašnou tendenci podceňovat se, není to zdravé. Vídám to u dětí ve škole a –"

„Ne, ty mě neposloucháš!" skočím mu do řeči. „Přísahám na svoji smrt, jsem čarující, na koštěti létající a lektvary vyrábějící čarodějnice!"

Nakrčí obočí a kouká na mě. "Nechápu, co tím myslíš."

„JSEM ČARODĚJNICE!" vyjeknu znovu. Jak víc jasně to mám říct? Pořád se tváří zmateně. Vzdychnu a pořádně se nadechnu. "Chodila jsem do kouzelnické školy v Bradavicích. Pracuji u svatého Mungo, nemocnice pro kouzelnické úrazy a nemoci. Celá moje rodina jsou kouzelníci, až na rodiče mojí mamky, ti jsou mudlové – jakože lidé, kteří nečarují. Mám dokonce i hůlku."

Pokračuje v civění na mě. "Někdy opravdu nechápu tvůj smysl pro humor," dostane ze sebe.

S povzdechem zoufalosti vytáhnu hůlku, namířím ji na jeho šálek a proměním ho v myš. „Tak, jsi spokojený?" Koukne na myš a je vidět, že sedí jako přikovaný. Jako kdybych na něj seslala Petrificus Totalus. Má trochu pootevřenou pusu. Možná že nebyl zas tak dobrý nápad vybalit to na něj takhle pozdě večer.

„Co jsi to... Jak jsi to... m-myš..." vykoktá. Proměním myš zpátky v šálek. To ale způsobí, že se jeho zorničky rozšíří ještě víc. Zvedne šálek, prohlédne si ho a znovu ho položí na stůl. Potom se na mě zase podívá, pořád naprosto vyděšeně s otevřenou pusou.

„Je mi jasné, že je toho na tebe hodně," řeknu mile. „Ale už od začátků lidské existence tu byli kouzelníci."

Pořád mlčí.

„A je mi jasné, že na magii jsi přestal věřit jako malý, ale přísahám ti, že si z tebe nedělám srandu."

Pořád nic. Asi jsem tím z něj vysála celou jeho duši.

„A- uhm- Zmijozel je kolej v kouzelnické škole, do které jsem chodila. Já byla v Nebelvíru, v jiné koleji. Je to internátní škola..."

Je jako socha.

„Doufám, že stále můžeme být přáteli," řeknu nervózně. „Chápu, že je tohle pro tebe trošku nezvyklé..."

„Ty-tys proměnila můj šálek na myš," zaskřehotá. „To je víc než nezvyklé."

„Jo, no, možná že jsem ho měla přeměnit na kotě nebo něco takového," uznám s ohlídnutím na jeho reakci. Jeho oči působí dojmem, jako kdyby mu měly vypadnout z důlků.

„To dokážeš?" ptá se ohromeně. „Můžeš přeměnit šálek na kotě?"

Přikývnu, namířím hůlku na šálek a přeměním ho. Je to jednoduchá přeměna, ale on je z toho naprosto paf. Mudlové opravdu žijí prostým životem. Chápu, proč jsou jimi děda a Al tolik zaujatí. Po pár minutách to vypadá, že Brian přijal fakt, že jsem čarodějka, ale pořád tomu nemůže úplně uvěřit. Pokaždé, co mu předvedu sebejednodušší kouzlo, vypadá, jako kdyby měl omdlít.

„Věděl jsem, že jsi jiná," přizná, „ale tohle jsem vážně nečekal."

*

Po hodinách povídání s Brianem, zodpovídání všech jeho otázek kolem kouzelnického světa a po přinucení ho slíbit, že o tom nikdy nikomu neřekne ("Nechci skončit ve cvokárně – vezmu si to do hrobu," odpověděl), jsem zamířila domů a právě teď procházím letáky, které mi dal léčitel Kennedy. Ačkoliv jsem rozhodnutá, že nikdy nebudu mít čas nebo motivaci skutečně absolvovat nějaký z těchto kurzů, nechám je na kuchyňském stole a padnu do postele a úplně je pustím z hlavy.

Druhý den ráno řeknu holkám o mém rozhovoru s Daisy. Jak jsem předpokládala, jsou šokované.

"Ta intrikující, bezvýznamná nestydatá ženská!" plive Gladys vztekle, až připomíná mi velmi frustrovanou kočku. "S radostí bych jí řekla, co si o tom myslím!"

„Chceš, abychom to s ní vyřídily?" nabídne se Hazel. V hlavě se mi vynoří představa tří recepčních, jak si to štrádují v takovém tom mafiánském stylu k Daisy v zapadlé uličce. A věřte mi, Hazel, Gladys a Linda nejsou typy lidí, které bych chtěla potkat v takové ulici.

„Eh, ne, díky, Hazel," odpovím.

„Tohle jí nesmí projít," říká Linda, „Aidan s ní nemá nic společného. Když se oženil otec našeho Liama, jeho panička se nemohla dočkat toho, až se nás zbaví!"

„Chápete, co dělá," říká Gladys jednoduše a my všechny na ni koukáme, zaujaté tónem jejího hlasu. Chce říct něco důležitého. „Snaží se tě dostat ze scény," zalapá po dechu Linda, jako kdyby se jednalo o nějaké soudní drama.

„Ale prosím tě," řeknu.

„Zamysli se nad tím, když budeš mít legálně sestavený program ohledně Aidana, nebudeš se už muset tolik vídat se Scorpiusem a řešit kdy a kde si Aidana vyzvedne. Tudíž ti to snižuje vídání se s jejím manželem," řekne Gladys. „Musím přiznat, že je ta kráva docela chytrá."

„Když se mě snaží zbavit, proč mě prostě nezabije a je to?"

„Protože potom bys byla mrtvá ex-přítelkyně a ona by byla manželka, která by se ti nikdy nemohla vyrovnat, a matka, kterou by Aidan nikdy nemiloval," řekne Linda. „Gladys má pravdu – snaží se tě vystrnadit pryč! Stala by se z tebe zapomenutá ex-přítelkyně a neschopná matka!"

„Díky Lindo," zanaříkám. „Takže chceš říct, že je lepší, když nebudu mrtvá?"

„Ano! Eh, no já..."

Je dobře, že se řídím jenom polovinou věcí, co mi holky řeknou. Brianovy rady byly mnohem víc podstatnější - mám se nad to celé povznést. Mám být důstojná, klidná, rozvážná a nemám ji nechat převzít otěže. Může se mě snažit odstranit, jak bude chtít, ale nejsem ten typ člověka, co najednou zmizí do pozadí. Mám v plánu si o tom se Scorpisuem popovídat, až přivede Aidana domů. Proč, po pěti letech, chce najednou nařízené poručnictví? Bojí se snad, že uteču s naším synem někam pryč? Neposilovala jsem už několik let, tudíž pochybuji, že bych toho byla schopná.

Každý den máme v práci puštěné rádio a ve zprávách říkají, že finanční oddělení z Ministerstva daruje obrovskou sumu peněz na zrekonstruování Příčné ulice. Předpokládá se, že to zabere měsíce, aby vypadala tak jako dřív, ale všichni víme, že už nikdy to nebude to samé. Sklad strejdy George byl kompletně vyhozen do vzduchu, stejně jako jeho motivace. Bude to zázrak, jestli se Kejkle dají opět dohromady.

Na jiné stanici říkají, že náměstek ministra Timothy Russel bude zastupovat ministra do voleb, které proběhnou v létě. Kandidáti budou vyhlášeni v průběhu následujících týdnů. Doufám, že to mamka zkusí a nenechá se ovlivnit tím jejím pitomým pocitem méněcennosti. Vsadím se, že teta Audrey přímo skáče radostí z možnosti zapojit se a pohybovat se ve vyšších kruzích na Ministerstvu. Způsobuje mi migrénu.

*

Scorpius přivede Aidana domů jako vždy v šest hodin. Chová se naprosto normálně, jako kdyby nenavedl svoji ženu k tomu, aby mi ukradla mého syna. Vstoupí dovnitř, sedne si a začne si se mnou povídat, jako kdybychom se už nikdy neměli vidět. Nemůžu mu toho moc říct, když je Aidan stále v obývacím pokoji, tudíž neříkám vůbec nic.

„Proč jsi tak potichu?" zeptá se. „To je u tebe neobvyklé."

Nemůžu to v sobě už držet. Já nikdy nemlčím.

„Aidane, mohl by sis jít na chvíli hrát do pokoje? Potřebuju si o něčem promluvit s tátou," řeknu mu. Aidan se na nic neptá, jenom si s sebou vezme Ollie. Stejně je ve svém pokoji radši.

„Co jsem udělal?" ptá se Scorpius nervózně, když je Aidan pryč. „Protože ať je to cokoliv, omlouvám se a už to nikdy neudělám."

Potom mě to trkne – co když Scorpius opravdu neví, o co jde? Co když si to celé vymyslela sama Daisy? Co když mají holky pravdu a ona se mě snaží jenom vystrnadit ze Scorpiusova života? Dává to perfektně smysl – cítí se ohroženě. Tedy, kdyby měl Scorpius doopravdy problém s poručnictvím, přišel by sám a vyřešil by to se mnou on. To on je koneckonců Aidanův otec; proč by tedy nutil svojí manželku, aby to udělala za něj?

„Máš nějaký problém s naší... situací?" ptám se. Tváří se naprosto zmateně, což mi nasvědčuje, že o tom neví. "Kašli na to! Plácám nesmysly," řeknu rychle. Ne, tenhle boj je mezi mnou a Daisy a Scorpius o tom nemusí vědět. Jestli si myslí, že může hrát špinavě, ještě nic neviděla.

„Eh, dobře. Takže nemám problém?" ptá se.

„Ne, bože, Scorpe, nejsem tvoje matka." odseknu.

Vypadá, že taky něco odsekne, ale nakonec nic neřekne. Ani radši nechci vědět, co chtěl říct.

„Poslouchej, Rose, o té noci," začne pomalu. „Bylo to... hloupé. Neměl jsem sem chodit."

„Oh... ano."

„A Daisy by o tom neměla vědět," řekne. „Myslím, že by... se jí to moc... nelíbilo."

Fakt jo.

„Proč se ti líbí?" vyhrknu ze sebe. Tohle pravděpodobně nebyla ta nejlepší věc, na kterou jsem se měla ptát. Má právo mi vůbec neodpovídat. Ale já prostě nechápu, co by chlap jako Scorpius mohl vidět v ženské starší o deset let, která je naprostý blázen s blonďatými vlasy tak rovnými, jako kdyby neustále žhavila žehličku a nedělala nic jiného.

„Rose," vzdychne Scorpius, „musíme se bavit o tomhle?"

„Ne," odpovím, „jenom jsem byla... zvědavá." Zvednu se a odejdu do kuchyně, je mi trochu špatně z té atmosféry kolem nás dvou. My dva spolu skoro nikdy nemluvíme o Daisy. Mám pocit, že pokud budu ignorovat fakt, že jsou manželé, a jenom budu předstírat, že ona je jenom jeho nájemnice, bude mi dobře. Naneštěstí, Scorpius jde za mnou.

„Je to asi ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal," řekne mi. Musím se přemáhat, abych si neodfrkla. „Myslí jenom na ostatní." Jo, jenom na to, jak mi ukrást dítě. „A pomohla mi s hodně... věcma."

„S jakýma věcma?" ptám se a najednou se cítím trochu dotčeně. „Proč jsem ti nemohla pomoct já?"

„Rose, ty jsi byla ty věci..."

Aha, tyhle věci.

„Byli jsme dobří přátelé, já a Daisy," pokračuje Scorpius. Že jsem se ho na to, já káča, vůbec ptala. „A když jsme se my dva rozešli–"

„Kdy?"

„Pokaždé," přizná. „Vyslechla mě a pomohla mi to překonat."

Jo, to mi je naprosto jasný. Není divu, že mě tak moc nenávidí. Jsem ta svině, která zlomila Scorpiusovo srdce a zavedla ho přímo do náručí neznámé stařešiny. Nějak tak.

„Rose, vídali jsme se i předtím, než jsme odjeli do Ameriky," řekne mi.

„Cože?!" vykřiknu pisklavě. „Ty jsi s ní randil už předtím? Jak dlouho?"

„Nevím," zamumlá. „Několik měsíců."

„Několik měsíců?!" zakvičím. Co je to sakra s mým hlasem? „Proč jsi mi to neřekl?"

„Protože to vůbec není tvoje věc!" zvolá. „A předtím, než začneš o Aidanovi a o tom, že jsi matka mého dítěte, já mám taky svůj život, víš. A není to zrovna tak, že ty bys za mnou přiběhla pokaždé, co sis někoho přivedla domů, třeba jako toho chlápka na nový rok!"

„Nic mezi námi nebylo!" vykřiknu. „A myslela jsem si, že jsme měli být přátelé! Ti si všechno říkají!"

Ticho. Neví, co mi na to má odpovědět. Já ale taky nevím, co říct dál. Byla jsem mnohem šťastnější, když jsem si myslela, že Daisy byla jenom nějaká spolupracovnice, kterou si Scorpius vybral jen tak, protože to je prostě debil. Fakt, že to byla předtím jeho přítelkyně a to, že ji má doopravdy rád – dělá se mi z toho špatně.

„Takže ty ji máš vážně rád?"

„Rose, vzal jsem si ji za manželku."

„Tvůj otec ji nemá rád," řeknu dětsky.

„Můj táta nemá rád nikoho."

„Má rád tvou mámu," řeknu mu. „Musí."

„Jo," zasměje se Scorpius. „V tom případě má rád jednoho člověka."

„A jsem si jistá, že má rád tebe, a tváří se, že ani Aidan mu nevadí."

„Dobře, nemá rád lidi, který jsou mimo jeho nejbližší rodinu," řekne. „Kam s tímhle míříš?"

„Nejsem si jistá, zapomněla jsem, co jsem chtěla říct."

Scorpius kroutí hlavou. Pořád mě pokouší Dracova nabídka na zbavení se Daisy, ale tak hluboko jsem ještě neklesla. Navíc, jsem si naprosto jistá, že se Draco zúčastňuje anonymních schůzek milovníků zla a tohle by ho akorát hodilo zpět tam, kde byl dřív.

„Co je tohle?" ptá se Scorpius a zvedá kus papíru. „Po-Ovcové lektvary?"

„Oh, to nic není!" řeknu rychle, zatímco mu seberu letáček z ruky. „Jenom taková věc, kterou mi dal jeden léčitel v práci ohledně večerních lekcí... Je to pitomý."

„Zúčastníš se toho?" ptá se.

„Ne."

„Proč ne?"

„Protože..." povzdychnu si, frustrovaně, „nemám na to čas, kvůli práci a i kvůli Aidanovi a tak celkově."

Vypadá naštvaně. "Rose, ale prosím tě. Můžu Aidana pohlídat, celá tvoje rodina by ho mohla na chvíli pohlídat- dokonce i ta bláznivá mudlovská ženská zezdola by si ho mohla na chvíli vzít, kdyby šlo doopravdy o tohle!" Myslím, že bych musela být na pokraji života, abych nechala paní McGuiennessovou hlídat mého syna. "Lektvary ti vždycky šly!"

„Moc ne," zamumlám.

„Ale jo. Zúčastníš se toho," řekne mi.

„Ne, nezúčastním."

„U Merlina, Rose!" řekne, vlastně skoro zakřičí. „Pořád si stěžuješ, jak tvůj život nestojí za nic, ale když máš možnost něco s tím udělat, tak to prostě vzdáš, protože se bojíš, že to zkazíš!" Proč mám pocit, že nemluví jenom o těch večerních hodinách? „Myslel jsem, že jsi byla Nebelvír! Myslel jsem, že máš být odvážná!"

„Nezvládnu to!" řeknu mu. „Tak co s tím?"

„Jde o to, že bys potom dělala něco, co bys doopravdy chtěla dělat," řekne mi. „Udělala bys pro sebe něco, co by ti pomohlo změnit to, co děláš teď." V tom má pravdu. „A možná bys přestala štvát všechny okolo." A tady, tady přesně to celý posral, jako vždycky. „Jdu, nebo tě zabiju," řekne. „Vážně víš, jak mě vytočit, Weasleyová."

Jde za Aidanem do jeho pokoje, aby se s ním rozloučil, a potom se přemístí pryč. Seberu letáček, otočím ho na přihlášku a začnu ji vyplňovat.