Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování pro neslashaře: V tomto obrazu se opět objeví trocha intimností mezi hlavními hrdiny. Ale rovněž spousta vysvětlování, tak to zkuste ještě jednou vydržet.

* * *

Jeho první vědomou myšlenkou bylo, že peklo je překvapivě jasné. Ale bolelo to, ten jas, co mu probodával chvějící se oční víčka jako kopí, takže minimálně tato část se zdála být v pořádku.

Když otevřel oči a uviděl přímo před sebou Pottera, který na něj upíral zrak s výrazem plným radostného vzrušení, vyvodil si z toho dva nevyvratitelné závěry:

Jestli je Potter tady, pak to musí být nebe, nemůže to být peklo. A jestli je Potter tady, jestli je Potter mrtvý, pak Severus uspěl. Uspěl.

Selhal.

Rázem nedokázal pohled na něj snést ani o vteřinu déle, nesnesl dívat se na Pottera obklopeného bílým světlem, tak šťastného ve smrti. Zavřel před tím obrazem oči, ale už pronikl příliš hluboko do jeho nitra, přičemž cestou zpřetrhal cosi živoucího, možná nit, možná řetěz, něco, co drželo Severuse pohromadě. Bez toho už nezbylo nic, co by zastavilo pocit vyvěrající mu z hloubi srdce. Tentokrát ne. Nahromadil se mu v hrudi a prodral se hrdlem, unikl mu přes rty jako vzlyk, vylil se z očí v podobě slz. Stočil tvář do čehosi měkkého, ale úplně poprvé v životě s tím nebojoval, dovolil temnotě proudit z jeho těla, protože si řekl, že možná, možná je to tak v pořádku. Jestli byl v nebi - navzdory vší logice, navzdory všem důvodům - pak snad měl konečně dovoleno plakat.

Jakmile začal, nedokázal už přestat; na to, aby získal zpět byť jen špetku sebekontroly, byla ta bolest příliš silná. Byla tak silná, že se jen zajíkal a třásl se pod jejím náporem, těsně ho svírajícím kolem žeber a připravujícím ho o dech. Nelepšilo se to, nepřinášelo to úlevu, protože žádné množství slz nestačilo na to, aby vylilo oceán nashromážděný v něm za všechny ty roky. Možná to nikdy nepřestane. Možná to přece jen není nebe, ale peklo, a tohle je jeho pokání, to, k čemu je navždy odsouzen...

"Snape? Snape? Sakra, co je vám?" Dotek na rameni, jen letmý, nepřinášející úlevu. "Máte bolesti?"

Kdyby toho byl Severus schopen, rozesmál by se.

"Já - nehýbejte se, ano? Hned budu zpátky. Přivedu lékouzelníka."

Absurdnost toho slova pronikla jeho zoufalstvím, a když nic jiného, ten zmatek utlumil bolest. Proč by mrtvý člověk potřeboval lékouzelníka, ať už byli v nebi nebo v pekle?

Severus se přinutil otevřít oči a jakoby přes matné sklo viděl, jak Potter kráčí pryč. Instinktivně se vymrštil ve snaze ho následovat, škubl sebou, ale jeho končetiny se pohybovaly příliš pomalu a zesláble, takže se mu jen podařilo téměř spadnout z postele. Což by se bylo stalo, kdyby se Potter neotočil za zvukem a nezachytil ho.

"Opatrně," řekl. "Ježíši, ať si neublížíte - neříkal jsem vám, ať se nehýbáte?"

Ale v jeho hlase nebyla žádná výtka, jeho oči vyjadřovaly obavy, jeho ruce ho laskavě zvedly zpět na postel.

Jenže tohle by na druhou stranu neměl přinést ani posmrtný život. Severus se roztřeseně nadechl a pevně uchopil Potterovo zápěstí.

"Já-" zachraptěl, takže si odkašlal a polkl. Jeho hlasivky mu připadaly zhrublé a nepoužívané, jako kdyby byly úplně nové. Zkusil to znovu: "Kde to jsem?"

"U Svatého Munga," zamračil se Potter. "Fakt jste si jistý, že nemáte žádné bolesti?"

"Nejsem... nejsem mrtvý."

A Potterovo zamračení se vyhladilo, jako když dešťový mrak ustoupí slunci. "Ne," řekl s úsměvem. "No, svým způsobem jste byl, ale pak jsem se vrátil a zachránil vás. Nicméně jste tomu byl zatraceně blízko; léčíte se už dva týdny. Nebylo jisté, jestli se někdy proberete."

Severusova ruka sjela k jeho krku, kde zavadila o obvaz, který měkce obaloval tupou bolest z rány pod ním. "Ale ty jsi - vy jste měl -"

"No," culil se i nadále Potter, "umřel jsem. Tak nějak. Trochu. Ale pak jsem se vrátil."

Severus ho probodával pronikavým pohledem. On se... vrátil.

"Ale Voldemort je mrtvý definitivně, jestli je tohle vaše další otázka."

Severus se pokusil odpovědět, ale jeho krk, vyprahlý a suchý jakou troud, odmítal spolupracovat: když se pokusil promluvit, rozkašlal se. Potter ho přidržel, dokud se mu nepodařilo nadechnout natolik, aby zvládl zaskřehotat prosbu o vodu. Jakmile se Potter odvrátil, Severus si rychle otřel z tváře slzy, aby se zbavil posledního důkazu své zrádné slabosti.

"Tady," řekl Potter, upravil Severusovi měkké polštáře za zády, a pak mu přitiskl ke rtům chladnou sklenici. Všechny myšlenky na ponížení se okamžitě rozplynuly. Severus se opřel a polykal vodu dlouhými, sladkými doušky, jako kdyby se jednalo o nektar.

"Opravdu bych měl jít pro lékouzelníky, aby věděli, že jste se probral," poznamenal Potter, když Severus dopil, a postavil sklenici na noční stolek.

Severus zavrtěl hlavou. "Prosím," začal a slova už mu teď šla formulovat snadněji. "Nerozu- potřebuju tomu porozumět."

Potter na něj dlouhou dobu hleděl a nakonec se posadil na okraj postele. "Dobře," přikývl.

A vyprávěl Severusovi všechno to, co mu Brumbál odepřel, a to, co nemohl předvídat: o relikviích a viteálech, o cestě na smrt a návratu z ní, o tom, jak se obětoval, aby zachránil své přátele, o skutečném pánovi Bezové hůlky a o Pánu zla přemoženém vlastní smrtící kletbou.

Na vzpomínky došlo až na konec.

"A když jsem si vzpomněl, jak jste mě celou tu dobu zachraňoval, nezdálo se mi to fér. A taky jsem zkrátka předpokládal, že tam v Chýši jste byl mrtvý, když se vaše oči zavřely, ale sakra, pořádně jsem nezkontroloval, jestli jste jen neztratil vědomí a teprve neumíráte, takže jsem se rozhodl to risknout, sbalil jsem spoustu třemdavy, sérum a lektvary na doplnění krve a vrátil jsem se pro tohle."

Ozvalo se známé cinknutí zlatého řetízku, jak Potter položil na postel obraceč času.

"A měl jsem pravdu; skoro jako kdyby nějaká vaše část stále lpěla na životě, jako kdyby vás tu držel kousek vaší magie -"

Potter se odmlčel a zakroutil hlavou. "Každopádně se nemusíte obávat časové smyčky. Uzavřel jsem ji, protože mé minulé já dorazilo právě, když jsem vás stabilizoval. Vzal jsem ten obraceč času, co jste měl na krku, protože tenhle..."

Sklopil zrak k onomu malému předmětu. Severus následoval jeho pohled a teď, při bližším pozorování, mohl vidět prasklinu, kudy se z přesýpacích hodinek vysypal písek. Nezůstalo ani zrníčko.

"Rozbily se v momentě, kdy jsem dorazil," pronesl Potter tiše a zmlkl. Když pohlédl znovu na Severuse, hrál mu na rtech jakýsi podivný druh úsměvu, smutek zmírněný přijetím. "Asi je to tak dobře. Jinak by bylo příliš lákavé pokusit se vrátit a zachránit všechny ostatní."

A Severus si nedokázal pomoct. Potter byl tady, živý, živý, ačkoliv to neměl nikdy přežít. Byl tady, plný lítosti, empatie a nezlomnosti, díval se na Severuse s laskavostí místo s nenávistí, navzdory všemu, čím prošel; byl to Potter; byl naživu...

Severus si nemohl pomoct. Vzepjalo se to v něm jako smutek, ale hřejivější a mnohem divočejší, až měl pocit, jako kdyby v tom plul, topil se v Potterových očích. Nedalo se tomu vzepřít, a tak se vrhl vpřed, zajel prsty do Potterových vlasů, aby si ho přitáhl blíž, a políbil ho.

Na jeden úder srdce Potter ztuhl, ale jeho rty se s výdechem oddělily a on změkl v Severusově objetí jako máslo. Severus se vpil do toho dechu a jazykem sledoval jeho cestu do Potterových úst, zastavil se u zubů, na patře, pronásledoval přetrvávající náznak kyselosti, dokud nezůstala jen chuť vlhkého horka. Matně si uvědomoval potřebu vzduchu, ale na tom stěží záleželo, ne teď, když mu srdce bušilo tak divoce, div se mu nevydralo ven z hrudi, ne když se cítil, jako by se měl rozpadnout na kusy jen samotnou silou toho okamžiku. To, že Potter byl naživu a v jeho náručí, to, že Severusovi bylo dovoleno tohle mít...

Couvl tak prudce, jako kdyby ho bodla včela. Co to sakra dělá?

"Já..." začal s těžkým oddechováním, stále vzdálený od Pottera jen pár centimetrů. Spěšně stáhl ruce. "Omlouvám se. To bylo... ode mne nehorázně troufalé."

Potter na něj hleděl přes umazané čočky brýlí.

"Jo," hlesl. "Ne. Chci říct..." Se smíchem sklonil hlavu a zakroutil s ní. "Bože, ty mě tak mateš."

Severus neodpověděl. Nevěděl, co by měl říct, ani kdyby neměl hrdlo stažené díky obrazu Pottera s rukou zabořenou ve vlasech a uhýbajícího očima.

Když se na něj Potter konečně podíval, moc to nepomohlo. Pravděpodobně proto, že Severus za nic na světě nedokázal rozluštit, co se teď za těma očima skrývá.

"No," začal Potter vážně, "ukázalo se, že fakt nejsem na holky."

A náhlé pochopení udeřilo Severuse jako facka, ačkoliv se to mělo stát už před chvílí, ačkoliv to mělo být jasné už od začátku. "Ty... si vzpomínáš."

"Jo," přikývl Potter, ústa zkroucená něčím, co nebyl až tak úplně úsměv. "Na všechno. Okamžik, když jsem opustil tvoje vzpomínky, byl jako nějaký druh odemykacího mechanismu a... cvak." Potřásl hlavou. "Sakra blbé načasování."

Severus sklopil zrak k bílé přikrývce, ruce zaťaté do látky. Promluvit se zdálo nemožné a neuvážené. Co by konec konců mohl říct, aby to mělo ještě význam? Slova nemohla napravit to, co udělal, tak by možná měl předstírat -

Ne. Potter si zasloužil něco lepšího a to mu mohl poskytnout, chtěl to poskytnout. Aspoň to mohl připustit.

Přinutil se podívat Potterovi do očí a přimět ústa, aby formulovala slova, se zdálo daleko těžší než cokoliv jiného, jako kdyby bojoval se samotnou gravitací.

"Omlouvám se," hlesl.

Potter ho stále probodával pohledem. "Za co?"

"Za to, že jsem si od vás vzal něco, na co jsem neměl nárok. Dvakrát," ušklíbl se. "Třikrát, pokud počítáte to, že jsem... opětoval váš polibek. Čtyřikrát, pokud počítáte to, co jsem udělal právě te-"

"Tak dobře, ale ne," přerušil ho Potter zvednutím ruky. "To poslední vám neuznám. Byl to trochu šok, to je pravda, ale já jsem se rozhodl v tom pokračovat. Číslo tři byla aspoň z části moje vina a dvě..."

"Máte plné právo se na mě zlobit," vyhrkl Severus rychle. "Já ne... neočekávám vaše odpuštění."

A ta nejzatracenější věc byla, že neočekával. Přestože to tak strašně moc bolelo.

Potter si povzdechl. "Zlobil jsem se. Na chvíli. Ne hned, myslím, že na to jsem byl příliš v šoku. A nejde až tak moc o to," mávl přezíravě rukou do vzduchu, "co jste udělal, abych byl odolný vůči Imperiu, protože to mi, sakra, zachránilo život. Fakt nechci přemýšlet o tom, co by mi bez toho Skrk provedl, takže tohle je už odpuštěno." Na okamžik uhnul pohledem. "Ale to druhé Zapomeň... to bolelo. To jsem byl... já."

"Ano," řekl Severus. "Nemáte ponětí, jak moc jsem si přál..."

"Vlastně mám. Vaše vzpomínky - to byla ta nejpodivnější zatracená věc; fakt to nechápu. Nebyly jako jiné vzpomínky, které jsem viděl v myslánce - a mimochodem, když už jsme u toho, za tamto se opravdu omlouvám - ale viděl jsem je, jako kdybych byl... uvnitř vaší hlavy. Věděl jsem, co jste si myslel, co jste cítil."

Severus se odmlčel a několik vteřin přemýšlel. "Pravděpodobně proto, že nebyly filtrovány přes hůlku. V kombinaci s faktem, že -"

"- jsem taky tak trochu váš viteál?" ušklíbl se Potter. "Zapomeňte, co jsem řekl, to byl příšerný vtípek." Promnul si zátylek. "Co jsem se tu snažil říct, je to, že chápu, proč jste to udělal. Nemyslím si, že jste se v tu chvíli doceňoval alespoň z poloviny, ale taky chápu, proč jste se vyděsil. Protože jste měl pravdu; byl jsem setsakramentsky zmatený, a kdybychom... byl by to špatný nápad. A fakt nejsem nadšený z toho, jak jste se s tím vypořádal, ale taky na vás nechci být naštvaný, když vím, proč jste to udělal. Takže, jo, odpouštím vám."

Něco hluboko uvnitř Severuse se při těch slovech prudce sevřelo. "Poslal jsem vás na smrt."

Potterovi se zablesklo v očích. "Ale ne že by vám dal Brumbál moc na výběr, viďte?" spustil. "O tom mi už vůbec nemluvte, na něj totiž naštvaný jsem. Ani ne tak moc kvůli sobě, ale kvůli tomu, jak jednal s vámi... to bylo nechutné. Taky jsem mu to řekl, když jsem ho po své smrti potkal na King´s Cross. Nebo v mé hlavě, či kde to bylo."

Severus zamrkal: "Vy jste... mu to řekl."

"No samozřejmě, že jo!"

"Nemusel jste," namítl Severus. "Nehledě na to, že to stěží lze srovnávat s tím, co očekával od vás."

Potter se na něj chvíli jen díval, a pak poznamenal: "Je legrační, jak oba děláme totéž."

"Děláme co?"

"Dovolujeme druhým, aby s námi jednali jako s kusem hadru, pokud jsou k nám někdy taky milí. A přesto jsme fakt hodně naprdlí, když se tak chovají k němu jinému."

Severus na to nic neřekl. Nikdy dřív o tom takhle nepřemýšlel.

"Víte, byl jste tam," promluvil Potter velmi tiše, oči upřené na deku. "Když jsem použil Kámen vzkříšení, byl jste... byl jste tam. Nic jste neřekl a zůstal jste trochu v ústraní, jako kdybyste si nebyl jistý, že byste tam měl být. Ale šel jste se mnou, celou tu cestu, i když to znamenalo jít za mým tátou, Siriusem a Remusem. Vypadal jste tak... tak zatraceně smutně."

Samozřejmě, že s ním Severus šel; jako kdyby mohl dělat něco jiného. Ale když to Potter říkal, byl sám tak smutný, že to Severus nedokázal snést; natáhl ruku a přejel mu prsty po tváři až k bradě. Potter si povzdechl, zavřel oči a na dlouhou dobu si ten dotyk vychutnával. Pak pomalu uchopil Severuse za zápěstí, odtáhl mu ruku a položil ji na postel.

Severus se snažil odmítnutí nevnímat. Snažil si namluvit, že Potterovo odpuštění je víc, než v co mohl kdy doufat, kdy očekávat, protože to byla pravda. Přesto se mu to tak úplně nepodařilo.

Muselo mu to být vidět ve tváři, protože když Potter otevřel oči, na čele se mu objevilo zamračení. "Hele," začal, "já ne - vím, že ti musím dávat spoustu smíšených signálů, už tím předchozím polibkem a tak."

"Já jsem políbil tebe," namítl Severus.

"A já tebe," řekl Potter. "Ale jde o to, že jsem stále zmatený. Platí to, co jsem řekl předtím; odpouštím ti. Ale je tu nějaká část ve mně, která je stále naštvaná, přestože to chci hodit za hlavu, ta část má trochu strach... ti věřit. A taky do toho nechci skočit po hlavě, když to tak je, protože by to nebylo fér, nejméně ze všeho vůči tobě. Během několika posledních dnů jsem o tom hodně přemýšlel a jde o to, že - mám pocit, jako kdybych tě díky těm vzpomínkám znal, ale nejsem si jistý, jestli to tak je, nebo jestli ty znáš mě. Sakra, právě teď si nejsem vůbec jistý, jestli já sám vím, kdo jsem. Bože, to zní hrozně."

"Ne," řekl Severus a někde hluboko uvnitř něj se rozmotal pevný uzel, i když ten další pořád držel, jeden z těch, které utáhl on sám. "Ne, naprosto to dává smysl."

"Aha, dobře," poznamenal Potter se slyšitelnou úlevou. Vypadal tak děsivě mladě, když to říkal, ale byl to jen záblesk, pak se vše posunulo a rázem vypadal stejně jako vždycky, starší, než kolik mu bylo let. "Ale strašně moc bych chtěl. Poznat tě. Naučit se ti věřit. Neříkám ne. Ale potřebuju... čas."

"Čas," zopakoval Severus a sklopil zrak k rozbitým přesýpacím hodinkám ležícím mezi nimi. "Myslím, že ten teď máme."

A Potter mu pevněji sevřel ruku, vlídně se na něj usmál zelenýma očima a to zahřálo Severuse na duši jako ryzí letní sluneční paprsek.

Učinit Harryho šťastným bylo víc než dost. Bylo to mnohem, mnohem víc než dost.

* * * konec Dějství 7 * * *


Poznámka překladatelky: Neslashaři zde mohou čtení příběhu klidně ukončit - i tak jim patří moje díky, že vydrželi až sem; je to obrovská pocta autorčinu umění. Příznivcům páru Severus/Harry pak ještě nabízím krátký žhavý epilog, kterým se celé vyprávění uzavře.