Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Dospěli jsme do bodu, kdy to opravdu nebude veselé. Ale to všichni víte. (Mimochodem - děkuji panu Medkovi, že za mne přeložil většinu kapitoly :-D)

Čekal.

Čekal.

Čekal.

(Pohrdal čekáním.)

* * *

Nastal květen a jeho Znamení černě planulo poselstvím, kterého se obával: Potter byl tady. V hradu. Zpátky v Bradavicích.

Zavřel oči a nadechl se. Hrozilo, že ho to zavalí jako gejzír, jako lavina, ale vzepřel se. Zatlačil to dolů, odstrčil stranou; nechal tu vlnu přejít, ustoupil jí z cesty, svezl se na ní. Zcela se od ní odpoutal.

Bylo mu pět a ukrýval se před rámusem ve svém pokoji. Bylo mu patnáct, doma o prázdninách, červený pramínek se rozléval pode dveřmi. Bylo mu dvacet a sledoval záškuby a svíjení jakéhosi těla pod náporem Cruciatu.

V tomhle dosáhl dokonalosti.

Pohyboval se chodbami jako stín, hůlku v pohotovosti, protože věděl, že Potter by se rozhodně nestavil jen tak.

"Kdo je?"¹⁾

"Já," vyšel Severus zpoza brnění vstříc Minervě. "Kde jsou Carrowovi?"

"Nejspíš tam, kam jste je poslal, Severusi."

Lhářko. Vycítil to z ní na míle daleko a spolu s tím přišlo další uvědomění. Potter byl s ní, byl tady. Někde blízko, pravděpodobně pod svým pláštěm.

"Měl jsem takový dojem, že Alekta objevila nějakého vetřelce."

"Vážně? A z čeho jste ten dojem získal?"

Severus napjal svou levou paži, jako odpověď i jako připomínku; neměla by zapomínat, s kým má tu čest.

Možná už v tom nebyl tak dokonalý jako dřív.

"Ale ano, přirozeně," zareagovala Minerva. "Zapomněla jsem, že vy Smrtijedi máte své soukromé způsoby dorozumívání."

Nebezpečné, nebezpečné. Severus popošel blíž, přičemž nadále pátral po sebemenší stopě po Potterovi. "Nevěděl jsem, že máte dnes v noci službu na chodbách, Minervo."

"Máte snad nějaké námitky?"

"Jen by mě zajímalo, co vás mohlo v tak pozdní hodinu vytáhnout z postele."

"Měla jsem dojem, že slyším nějaké rušivé zvuky."

"Vážně? Zdá se ale, že všude je klid."

Severus se jí zadíval do očí. Tak tedy dobře, když to jinak nejde. Vyložme karty na stůl.

"Neviděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, musím trvat na tom -"

Byla rychlá, ale on byl rychlejší a jeho štítové kouzlo narušilo její rovnováhu. Přesto se v příštím okamžiku vzpamatovala a na něj v sálajícím kruhu zaútočil oheň. Přetransformoval ho v hada, kterého ona spálila na obláčky popele a kouře; ty se proměnily v dýky a - do prdele, on jí nechtěl ublížit -

Nastavil před sebe brnění, aby ta ostří zachytilo a on je nemusel vrhnout zpět.

"Minervo!"

Do prdele. Ne, ne, ne; potřeboval se dostat k Potterovi! Nemohl dovolit, aby ho tohle zastavilo -

"Ne!" zapištěl Kratiknot. "Tady v Bradavicích už nikoho nezavraždíte!"

Brnění se vrhlo na Severuse, a tak s ním zápasil, odhodil ho zpět a na okamžik nerozhodně ztuhl. Potřeboval se dostat k Potterovi; bylo to nezbytné, ale nakolik by byl platný jako mrtvý nebo v bezvědomí?

Samotnou Minervu by mohl při soustavném tlaku zvládnout. U Kratiknota byla šance přibližně stejná. Prýtovou by obešel snadno, ale všechny tři najednou?

Poznal, kdy je ze hry.

Udělal to jediné, co mohl. Utekl, stejně jako vloni, s trpkým pocitem déja-vu. Minerva mu do zad křičela tu nejhorší ze všech urážek, tutéž, co tehdy použil Potter.

Kdyby jen věděla, pomyslel si za letu.

Až když přistál, přiznal si pravdu: možná by byl schopen je porazit, kdyby se rovnou pokoušel zabít. Ale on se příliš soustředil na jejich dobro, než aby mu ten nápad vůbec přišel na mysl.

Nezvládal to tak moc, až to bylo absurdní. Už samotné uvědomění té myšlenky se zdálo tak neskutečné, že se nemohl rozhodnout, jestli cítil zděšení, nebo se mu ulevilo. Možná od obojího trochu, ale teď nebyl na žádnou z těch emocí čas. Obě představovaly slabost.

Co když promarnil jedinou šanci, jak se dostat k Potterovi?

* * *

"Vydejte mi Harryho Pottera a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci."²⁾

Každý hlupák mohl Pánovi zla sdělit, že mrhá časem. Přirozeně se do toho ale nikdo nehrnul a nejméně z všech Severus. Každá vteřina, kterou strávili čekáním, dávala těm uvnitř Bradavic drahocenný čas na posílení obrany proti silám, které se nadále shromažďovaly a narůstaly před vstupní branou.

To byl také jediný důvod, proč ani Severus nevybízel k rychlejšímu útoku. Toto a fakt, že odporovat Pánu zla byl ten nejjistější, nejspolehlivější způsob sebevraždy, a on právě teď potřeboval zůstat naživu.

Nemělo to nic společného s vědomím, že každá vteřina, kterou pročekají, je také další vteřinou, kdy Potter nezemře.

Severus si připadal, že balancuje na pokraji útesu, vykročil vpřed a zároveň se stáhl. Vítal šanci pro Minervu, Kratiknota a ostatní, kteří tak mohli zapracovat na odporu, ačkoliv zároveň vydával rozkazy Smrtijedům, aby se rozptýlili a zaujali strategické pozice, přestože věděl, že prolomení odporu je jeho jediná možnost, jak se dostat k Potterovi.

A on se potřeboval k Potterovi dostat. Ta naléhavost mu mravenčila pod kůží v souladu se sžíravou netrpělivostí, vycházející ze vzdouvajícího se davu za jeho zády, zatímco Pán zla přecházel před železnou bránou. Každý jeho pohyb byl rázný a kroutil se jako had kolem jeho krku.

Severus se potřeboval dostat k Potterovi, a vlastně se k němu vůbec dostat nechtěl. Chtěl, aby to teď hned skončilo a měl to za sebou; nechtěl, aby ta bitva začala. Balancoval na ostří nože, a jako kdyby ho už čistým řezem rozpůlilo, rozdělilo ho na dva kusy, které se nedaly spojit, tažený k opačným pólům, vzdáleným na míle od sebe.

Odbila půlnoc a po Potterovi nebylo ani stopy.

Pán zla se usmál a otočil se k davu.

Tolik k neochotě prolévat kouzelnickou krev. Kdysi mu Severus uvěřil, slepě se k té představě upnul a ignoroval všechny fakta.

Kdysi. Už to byla věčnost.

"Zabíjejte, jak je libo," pronesl Pán zla velmi tiše. O zlomek vteřiny později uslyšel Severus hřmící ozvěnu jeho hlasu, zesíleného bez nutnosti použít Sonorus. "Zabijte, koho chcete, kromě toho kluka - zajměte ho, ale nechte ho naživu. Harry Potter je můj, jenom můj."

A zvedl Bezovou hůlku a - téměř lhostejně – začal bořit ochrany.

Severus je pomáhal stavět. Činili tak v průběhu uplynulých let mnozí, daleko kvalifikovanější bradavičtí profesoři, kteří vetkali své unikátní síly do celkové podoby, daleko překračující součet jednotlivých částí. Byli mezi nimi Kratiknot, Minerva a Vektorová; Armand Dippet, Phineas Nigellus Black a nespočet dávno zemřelých, ale ve své době oslavovaných kouzelníků a čarodějek. Napříč tím vším se táhla jako pevná nit Brumbálova magie, svazující dohromady silná, novější vlákna s lety zesláblými stopami kouzel.

Bradavické ochrany byly legendární. Byly impozantní; z toho, co kdy Severus viděl, měly nejblíže k dokonalosti, a teď sledoval, jak se pod rukou Pána zla rozplétají, rozpadají jedna po druhé na kusy do třpytivých spršek jisker.

Působilo to velkolepě. Jakoby z odstupu cítil, jak se chvěje bázní. Nad davem za jeho zády se rozhostilo hrobové ticho.

A pak praskl poslední článek řetězu a brána se pomalu, se zaskřípěním pantů otevřela.

"Běžte," přikázal Pán zla a ustoupil stranou.

A oni vyrazili s řevem vpřed, jako nezastavitelný příliv, tak rychle, že jim Severus stěží stihl uhnout z cesty. Sledoval, jak kolem něj pádili, někteří tak plni nadšení do boje, že téměř zakopávali o svoje nohy; ti, kteří si zasloužili zemřít, i ti, kteří se možná jen potřebovali naučit, že moc nebyla lékem na všechny neduhy.

Konec konců byli všichni jen to jediné. Potrava pro děla.

Severus je následoval v přiměřené vzdálenosti. Potřeboval se dostat k Potterovi, a tak nemohl být v první linii, protože tam se umíralo.

* * *

Držel se při okrajích zuřící bitvy, držel se v bezpečí. Trpělivost ho provede skrz; potřeboval jen vyčkat, až se objeví dostatečně široká skulina v obraně, aby mohl proklouznout do nitra hradu, kde bezpochyby drželi Pottera chráněného, doslova v tichém oku bouře.

Ten okamžik se hrozivě blížil. Připojili se k nim obři a na kusy rozbíjeli chrliče. Vstupní brána do hradu byla stržena a teď, teď nastal čas -

Téměř zaječel, když ho Lucius odtáhl pryč, právě když se chystal skočit do boje. Na zlomek vteřiny zvažoval, že se vzepře, ale ne - v momentě, kdy by to Pán zla zjistil, poslal by všechny Smrtijedy, aby šli po Severusovi, všichni do jednoho.

Odletěl do Prasinek zachvácený vztekem a obavami. V běhu rozrazil dveře Chroptící chýše a ztěžka oddechoval.

"Můj pán si mě přál vidět?"

"Ano." Dva prsty kývly zpoza stolu. "Pojď blíž."

"Můj pane," řekl Severus, zavřel za sebou dveře a popošel do zšeřelé místnosti, "opravdu jsem měl odejít, opustit bitvu? Nenachází se nejlepší možnost, jak vám pomáhat, tam? Stále víc se přibližujeme, můj pane, jejich odpor se hroutí..."³⁾

"... a hroutí se i bez tvého přičinění. Jsi samozřejmě velice schopný kouzelník, Severusi, ale nemyslím, že bys tam ještě byl nějak zvlášť platný. Jsme téměř u cíle... téměř."

"Dovolte mi najít toho kluka," ozval se Severus. Mezi obavami se dralo na povrch zoufalství. "Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj pane. Prosím."

Popošel blíž a vyhnul se hadovi, bezpečně uvelebenému v ochranné třpytivé kouli, vznášející se ve středu místnosti. Potřeboval se dostat k Potterovi. Jen kdyby dokázal najít ta správná slova...

Pán zla vstal, přičemž jeho pohyb se vlnil jako hedvábí. "Mám jistý problém, Severusi," sykl tiše.

"Můj pane?"

Dlouhé bílé prsty pozvedly bezovou hůlku. "Proč mi neslouží, Severusi?"

Svíjející se had ve své kleci nepatrně sykl. Ten zvuk byl dokonalým protikladem k naprostému prázdnu, které se náhle rozprostřelo v Severusově hlavě. "Můj - můj pane?" vykoktal zmateně se vzpomínkou na impozantní zboření ochran. "Nerozumím vám. Vždyť - předvedl jste přece s tou hůlkou neobyčejná kouzla."

"Ne. Předvedl jsem jen svá obvyklá kouzla. Jsem neobyčejný kouzelník, ale tahle hůlka... ne. Nepředvedla ty zázraky, které slibovala. Necítím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a hůlkou, kterou jsem před tolika lety koupil od Ollivandera."

Jeho tón hlasu byl zamyšlený a klidný. Příliš klidný. V Severusovi se cosi sevřelo a žaludek se mu zkroutil do pevně utaženého uzlu.

"Žádný rozdíl," zopakoval Pán zla.

Severus hledal slova, jakákoliv slova, která by mohla znovu nastolit klid, ale žádná nenašel. Sledoval, jak Pán zla přechází sem a tam po místnosti. Každý jeho pohyb byl stažený a úsporný, oči zúžené do rudých štěrbin. Nikdy dřív se tolik nepodobal hadovi.

Had. Severus se jen bezmocně díval. Potřeboval se dostat k Potterovi...

"Dlouho a usilovně jsem přemýšlel, Severusi... Víš, proč jsem tě odvolal z bitvy?"

"Ne, můj pane, ale prosím vás, abyste mi dovolil se tam vrátit. Dovolte mi najít Pottera."

"Teď mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás Potterovi nerozumí tak, jak mu rozumím já." Severusovými vnitřnostmi jako by projel nůž. "Pottera není třeba hledat, přijde za mnou sám. Vím totiž, kde je zranitelný, znám jednu jeho obrovskou slabinu. Nesnese pohled na smrt lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že umírají kvůli němu. Bude s tím chtít za každou cenu skoncovat. Přijde."

Skřet ho vem, že byl najednou tak vnímavý; přesně toho se Severus obával. Nemluvě o tom, proč - "Ale, můj pane, vždyť by ho mohl nějakou náhodou zabít někdo jiný než vy..."

"Pokyny, které jsem dal svým Smrtijedům, jsou naprosto jasné. Pottera chyťte živého. Zabijte jeho přátele - čím víc, tím líp - jeho ale nezabíjejte. Chtěl jsem ale mluvit o tobě, Severusi, ne o Harrym Potterovi. Prokázal jsi mi velice cenné služby. Velice cenné."

"Můj pán ví, že jediným mým cílem je sloužit mu. Ale - dovolte mi odejít a nalézt toho kluka, můj pane. Dovolte mi, abych vám ho přivedl. Vím, že dokážu..."

"Už jsem ti řekl, že ne!" okřikl ho Pán zla a otočil se k němu. "Teď právě řeším otázku, Severusi, co se stane, až se s tím klukem konečně setkám!"

"Můj pane, nemůže být přece pochyb...?"

"... já ale určité pochyby mám, Severusi. Mám je."

Pán zla se náhle zastavil a Severus si opožděně uvědomil, že mu úspěšně zatarasil jedinou cestu ke dveřím, zahnal ho do kouta, zajal ho, polapil.

"Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?"

"Na to - na to neznám odpověď, můj pane."

"Neznáš?"

Bylo k vzteku, že Severus ji opravdu neznal. Až na ten fakt, že čas... čas čekal. Na tuto chvíli.

"Moje tisová hůlka splnila všechno, co jsem od ní žádal, Severusi, ale Harryho Pottera nezabila. Dvakrát selhala! Ollivander mi při mučení prozradil tajemství totožných jader a poradil mi, abych si vzal hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka se roztříštila, když se střetla s Potterovou."

Severusovy oči setrvávaly na hadovi. Ať už Brumbál uložil tomu klukovi jakýkoliv úkol, ať už byla v tom medailonku jakákoliv temnota, ať už ten meč měl plnit jakýkoliv účel - čas uznal za vhodné, aby Potter dostal šanci tím projít. Ale teď všechno záviselo na tom, aby Severus přidal ke skládačce poslední dílek...

"To - to neumím nijak vysvětlit, můj pane."

"Vyhledal jsem třetí hůlku, Severusi. Bezovou hůlku, známou také jako hůlka Osudu nebo hůlka Smrti. Sebral jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vynesl jsem ji z hrobu Albuse Brumbála."

S trhnutím si Severus uvědomil, jaký závěr si Pán zla vyvodil, ať už správný nebo chybný.

"Můj pane," zasípal s pohledem upřeným přímo do rudých očí, "dovolte mi najít toho kluka..."

„Celou dnešní dlouhou noc tady sedím a na samotném prahu vítězství přemýšlím, neustále přemýšlím o tom, proč Bezová hůlka odmítá být tím, čím by být měla, proč odmítá sloužit tak, jak podle legend svému právoplatnému majiteli musí sloužit... A myslím, že jsem našel odpověď."

A Severus nakráčel přímo do pasti. Jako hlupák dovolil, aby byl chycen, ale příliš brzy - teď nemohl umřít, nemohl, ne po tom všem, co udělal, po tom všem, co vykonal, ne, když se vzdal -

„Možná už ji znáš i ty? Jsi koneckonců chytrý, Severusi. Byl jsi mi dobrým a věrným služebníkem a lituji toho, co se musí stát."

Nebylo úniku. „Můj pane..."

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, Severusi, protože nejsem jejím skutečným pánem. Patří vždy tomu kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být Bezová hůlka doopravdy moje."

„Můj pane!" zaprotestoval Snape a zvedl vlastní hůlku, ačkoliv věděl, že je to marné. Nemohl vyhrát. Neměl vůbec žádnou šanci.

„Jiná možnost neexistuje. Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera."

Máchl do vzduchu, a když Severus nic neucítil, na zlomek vteřiny zahlédl kousek naděje. Možná mu ta hůlka odmítne ublížit...

Pak k němu přilétla klec s hadem a v ten moment cítil jen hrůzu v srdci, která ho zcela pohltila. Strašlivé zasyčení a zvíře se na něj vrhlo, mučivá bolest se mu zařízla do krku, zaplavila mu smysly a vytěsnila všechno ostatní. Jakoby z velké dálky slyšel křik a cítil, že bojuje, cítil, jak se mu podlamují kolena a propadá se do nicoty.

"Lituji," pronikl do burácení krve chladný hlas.

Světla rotující mu před očima ho začala unášet pryč a Severus se zhroutil na zem. Už necítil nic jiného než bolest. Potřeboval ji překonat, potřeboval ji odsunout, ale končetiny, těžké jako kámen, ho nechtěly poslouchat. Bojoval s mlhou, která ho zaplavovala, a dokázal si prsty chabě přitisknout na ránu, ale proud krve zastavit nedokázal.

Zbytečné, zašeptala tekutina protékající mu mezi prsty. Selhal, selhal, selhal.

Bolest začala ustupovat, ztrácet se v chladu. Upíral rozmazaný pohled na strop a jako ve snu mu před oči připlula známá tvář -

Žádný sen. Skutečnost. S posledním zbytečkem síly uchopil Potterův hábit, přitáhl si ho blíž a přiměl hrdlo ztěžka, mdle zabublat pár slov.

"Vezměte si... to... Podívejte se... na to..."

A vyhrnul všechno směrem k němu: každou vzpomínku, kterou schraňoval pro Pottera, a všechny vzpomínky, které se k ní pojily, vinuly se k ní jako úponky révy. Nevěděl, jak to udělat, věděl jen, že musí, ale ony z něj navzdory tomu prýštily jako dlouho odpírané slzy, jako krev, jako život.

Dokud, po velmi dlouhé době, nebyl vyčerpaný až na dřeň.

Taková zima, byla mu taková zima. Všechno jako by se zpomalilo, od duté ozvěny tlukotu jeho srdce až po obrys Potterovy hlavy sklánějící se k lahvičce; připadalo mu, jako kdyby plul pod vodou.

Pohnul rty, ale stěží slyšel vlastní šepot. "Podívejte se... na... mne..."

Potterovy oči, zelené jako moře, ho ponořily do šumění vln. Ta nejsladší... smrt...

Všechno kolem zčernalo.

* * *

1) Přímá řeč v následující konfrontaci Severuse s ostatními členy sboru je doslovnou citací z HP7, kap. 30 v překladu pana Medka.
2) Voldemortovo prohlášení je doslovnou citací z HP7, kap. 31 v překladu pana Medka.
3) Druhá polovina této věty a veškerá následující přímá řeč je doslovnou citací z HP7, kap. 32 v překladu pana Medka.