Preklady fanfiction Harryho Pottera

Snapea zastavil u kamenného chrliče s jednou nohou na schodech.

"Ne," řekl a namířil si to přímo k němu. "Proboha, nedělej to. Je na to ještě příliš brzy."

Snape zamrkal.

"Na to ho zabít," objasnit Severus.

Snape znovu zamrkal a optal se: "Pottera?" Znělo to překvapeně.

"Samozřejmě, že ne," odsekl Severus. Pak se zasmál a zavrtěl hlavou. "Brumbála."

Snape na něj vytřeštil oči: "Možná bys tam měl jít místo mě, protože já nemám tušení-"

"Ne," namítl Severus. "Nemůžu to slyšet - znovu." Na okamžik zavřel oči. "Firenze měl pravdu."

Snape naprosto zbledl. "Ne," hlesl. "Nevěřím ti. Jsi pod matoucím kouzlem, nebo-"

"Tak běž," řekl Severus. "Běž tam a poslechni si to sám, když mi nevěříš, ale do prdele, měj svoje ruce celou dobu pod kontrolou. Nejlépe si na ně sedni. Udělej cokoliv, jen ho nezabíjej. Ještě ne."

A postrčil Snapea na schodiště, přičemž sledoval, jak spirálově stoupá vzhůru a mizí mu z dohledu.

Během čekání nemyslel na Pottera nebo na Brumbálova slova. Nemyslel na nic jiného než na kamennou zeď, kterou měl před sebou, přejížděl její drsný povrch prsty, sledoval ty nejjemnější prasklinky, které jí procházely jako zmrazené, tmavé žíly. Nikdy dřív zdem nevěnoval pozornost, ale teď mu připadaly podivně krásné. Na povrchu byly tak prosté a skromné, jen obyčejné zdi; přesto mohl přísahat, že cítí, jak uvnitř proudí cenná staletá magie, která se do nich vsákla s nespočtem dávno zapomenutých příběhů a životů.

Zdi se o smrt nestaraly. Kéž by jen mohl být jako ony.

Když se Snape opět vynořil z ředitelovy pracovny, jeho rysy se nápadně podobaly zdivu; byly bledé, prázdné, vytesané z kamene.

"Nuže?"

"Nezabil jsem ho," řekl Snape. "Ačkoliv bych měl právo to udělat." Ustoupil stranou a chrlič se s hlasitým klap zasunul zpátky na své místo. "Ten na nervy jdoucí chlap! Měl tu drzost-"

Zmlkl a potřásl hlavou, oči upřené k zemi.

"Drzost?"

Snape vzhlédl a náhle měl v očích žár; kámen už se nehroutil, spíš se s otřásáním otevíral jako jícen sopky. "Poukázat na to, jak je dojemné, že nám ten chlapec tak přirostl k srdci," vyplivl, "když jsem se odvážil vyjádřit svou... nechuť nad jeho konáním. Neboj se - velice důrazně jsem to popřel. Vyčaroval jsem laň a nechal ho, ať si věří, čemu chce."

Severus se na něj zahleděl. "Je zvláštní, že ji stále můžeme vykouzlit."

Snape si odfrkl: "Možná to není až tak zvláštní vzhledem k tomu, že Potterův Patron je-"

"Ne," přerušil ho Severus ostře. "Neopovažuj se pokračovat."

Snape pozvedl obočí. "Takže jsme dosáhli bodu, kdy lžeme sami sobě?"

"Ano! Jakou máme jinou možnost? K čemu bude dobré přemítat o... Je mrtvý. Už je mrtvý."

"Takže to prostě jen tak přijmeš?" zeptal se Snape tónem, ve kterém se mísil výsměch a stěží potlačovaný hněv. "Po tom všem, čím jsme prošli, po všem, co jsme udělali, ty prostě-"

"A co jiného mám asi sakra dělat? Co si představuješ, že udělám? Unesu Pottera na nějaký tropický ostrov, odstraním blok v jeho paměti a budeme žít šťastně až navěky? Ach, zapomněl jsem; samozřejmě budeme muset nejdřív znovu zabít ředitele, jinak ten plán nebude nikdy fungovat."

"Nevysmívej se mi," vyštěkl Snape a zpražil ho pohledem.

"Pokud budeš dál trvat na tomhle směšném chování-"

"Aspoň něco dělám. Cokoliv! Je to opravdu tak pošetilé? Máme k tomu prostředky a schopnosti; jestli ho někdo může natrvalo schovat, pak jsme to my!"

"A zbytek světa shoří pod nadvládou Pána zla."

"Seru na zbytek světa! Ať si shoří. Ať si jde do pekel a zůstane tam!"

"V tom prohlášení je jediný problém," pronesl velmi tiše Severus, "že teď ten, kdo lže sám sobě, jsi ty."

Snapeovi poklesla ramena; ztěžka se opřel o zeď a zavřel oči.

"Mimochodem," dodal Severus, "předtím jsem myslel na totéž."

"Samozřejmě, že ano."

Několik dlouhých nádechů Severus sledoval, jak tam Snape stojí a tváří se naprosto poraženě. Mělo by ho trápit, že se vidí při tak slabé chvilce, ale z nějakého důvodu vnímal jen ten divný svíravý pocit, který se mu rozlil v hrudi, tíhu, která jako by ho táhla k němu. Zvedl ruku, pomalu, váhavě a...

Rychle ji zase spustil, když Snape pozvedl víčka.

"Měl bych jít," řekl a narovnal se. Znovu byl jako ta zeď, prázdný a neproniknutelný. "Uzavřít kruh."

Severus přikývl a chvilku poté jen sledoval, jak se jeho existence vytrácí.

* * *

Vyhýbal se pohledu na Pottera, jako kdyby byl už jen ten pohled jedovatý. Při jídle upíral oči do talíře, na vidličku nabodávající zeleninu a na nůž krájející maso, ačkoliv později nedokázal říct, jestli jedl mrkev nebo zelí, rostbíf nebo vepřové. V těch dnech všechno jídlo chutnalo stejně: nevýrazně, seschle, lepilo se mu na patro jako popel.

Nedařilo se mu to úplně. V době, kdy přitažlivost příliš zesílila, zatoulaly se mu oči k Potterovi proti jeho vůli, a pak to v něm vzrostlo jako temný bobtnající proud: nutkání Potterovi všechno říct a prosit ho, aby utekl, uprchl a ukryl se; popadnout ho a nikdy ho nepustit; sebrat ho a odvést do bezpečí. Severus to nutkání zasunul hluboko, hluboko dolů, ale s každým dnem, kdy Potter nezemřel, s každou příležitostí, kdy se dalo čekat, že to udělá - neotrávil se medovinou darovanou Křiklanovi, potlouk odpálený McLaggenem odnesl jen naprasklou lebkou - jen stále sílilo.

Čas jako kdyby pádil. A navzdory přesýpacím hodinám spočívajícím Severusovi na hrudi a jejich řetízku obtočenému kolem krku a pečlivě ukrytému pod hábitem neměl tu moc ho zpomalit.

* * *

"VRAŽDA! VRAŽDA V UMÝVÁRNĚ!! VRAŽDA!!!"¹⁾

Severus rozrazil dveře a napůl očekával, že tam najde Pottera v nějaké poslední groteskní hrr-smrti. Ale ten, kdo ležel na zemi a z hlubokých tržných ran mu z celého těla unikala krev, nebyl Potter - byl to Draco. A Potter klečel v kaluži zarudlé vody vedle něj jako viník.

Severus v mžiku rozpoznal účinky kletby Sectumsempra, ale neztrácel čas zjišťováním, kde se v něm vzalo to bouřlivé vzplanutí vzteku, nebo úvahami, jak se mohl Potter naučit jeho kouzlo. Odstrčil ho stranou a začal odříkávat protikletbu, přičemž se v duchu modlil, aby nebylo příliš pozdě.

Nezabýval se tím, když pomáhal Dracovi na nohy a napůl ho vynesl z místnosti - chlapec se potřeboval rychle dostat na ošetřovnu a vzít si dobromysl a lektvar na doplnění krve. Nezabýval se tím, když vyjel na Pottera, aby zůstal, kde je, nebo když mířil chodbou po schodech dolů a svíral v náručí mokrého, sténajícího chlapce. Myslel jen na to, že když nedokázal ochránit Draca ani před Potterem, nikdy to nedokáže uprostřed následovníků Pána zla. Bude rozprášen, zlomen, sněden zaživa.

"Podívej," začal tiše, když Pomfreyová odchvátala vyhledat lektvary a Severus pokládal Draca na lůžko, "chci ti pomoci. Prosím, Draco, dovol mi to. Přijď za mnou večer do kabinetu a zapracujeme na tom. Společně."

Ale Draco odvrátil hlavu a zavřel oči.

Severus zaťal ruce v pěst, otočil se na podpatku a odkráčel pryč, zpátky k Potterovi. Dočasně potlačená zuřivost v něm znovu vyvřela a rozžhavila ho doběla. Potter použil černou magii, přestože Severus tak tvrdě chránil jeho nevinnost - šlo o ten nejodpornější, nejhorší druh zrady. Jak se opovážil, jak se opovážil použít tu špinavost, která se zrodila v Severusově vlastní hlavě, byla utkaná jeho vlastníma rukama tehdy, když ještě tak dobře nechápal souvislosti? To bylo, to bylo-

Především to všechno byla Severusova chyba. Byl si jistý, že Potter by se v patnácti nikdy ani nepodíval na temné kouzlo, ale Severus prostě musel jít a zlomit ho, že ano? Celou dobu sám sobě nalhával, předpokládal, že potlačení Potterových vzpomínek zatížených vinou bylo chlapci ku prospěchu, ale kdo ví, kolik spolu s nimi ponořil empatie, kdo mohl popravdě říct, co všechno zničil? Tohle, tohle byl Potter, kterého on stvořil, ne úplně, ale přece jen se podobající monstru, kterým byl Severus v jeho věku. Ano, byl rozzuřený, velmi rozzuřený na Pottera, ale ne tolik jako sám na sebe.

Chtěl to odčinit, vzít to zpátky. Ale nemohl - ne tak blízko k cílové čáře, ne s Brumbálovou smrtí na obzoru. Mohl pouze násilím získat z Potterovy hlavy informaci, kde přišel ke kletbě Sectumsempra, vyžádat si tu knihu, aby zabránil dalším škodám - a dát mu trest, když místo toho, aby ji odevzdal, lhal.

* * *

Později večer, když se Draco opět vyhnul jeho pracovně, si dovolil připustit, že možná reagoval přehnaně. Potter koneckonců vypadal vyplašeně, a možná to nebylo strachem ze Severusovy odplaty, ale spíš hrůzou z toho, co provedl. Možná nelhal, když tvrdil, že nevěděl, jaký účinek to kouzlo bude mít.

Potter byl koneckonců pitomý a nikdy moc nemyslel na následky. Možná ho Severus opravdu nepokřivil k nepoznání. Vzpomněl si na Potterovu reakci na to, co viděl v myslánce, a ano, byla tam empatie, bezpochyby ji viděl. Empatie a vina.

Severus si stále přál, aby mohl vrátit zpět to, co udělal. Ale jelikož to nešlo, mohl alespoň čerpat ponaučení z toho, co se naučil vloni, a připomínat Potterovi, co je správné a špatné tím, že ho konfrontoval s méně sympatickými stránkami minulosti jeho drahého otce.

Říkal si, že to byl jediný důvod, proč neposlal Pottera na trest k Filchovi, ale věděl, že je to lež. Už byl květen, blížil se konec školního roku, a jakkoli se pohledům na Pottera snažil vyhýbat, prahl po každičkém zbylém okamžiku jeho přítomnosti jako hladový pes, ačkoliv věděl, že je to pošetilé. V kradmých pohledech na Pottera nebylo žádné potěšení, protože se snažil, seč mohl, kopírovat nesčetné přečiny svého otce, ale Severus se těmi pohledy přesto opájel jako sklenicí nahořklého vína.

Bylo to vše, co teď mohl dostat. Vše, co kdy mohl mít.

* * *

Konec května přece jen přinesl Potterovu poslední hrr-smrt. Severus v noci hlídkoval po chodbách, když do něj ta dívka vrazila. Oči zalité slzami měla stejně rudé jako svoje vlasy.

"Snape!" vykřikla. "Musíte - pojďte honem! Stalo," vzlykla, "stalo se něco-"

Severus ji následoval ke vstupu na Astronomickou věž. Tam, u paty kamenného schodiště, ležel Potter; jeho prázdné oči byly za nakřivo spadlými brýlemi doširoka otevřené a krk měl zkroucený v nepřirozené poloze.

"Jak?" vyhrkl Severus a zároveň myslel na to, jestli takhle bude Potter vypadat, až bude všechno řečeno a uděláno, až s ním Pán zla definitivně navždycky skoncuje.

Ginevra se zhluboka nadechla. "Jen jsme se muckali," procedila přes slzy, které jí stále tekly, "nahoře na schodech, ale on musel - já nevím - zakopnout nebo tak něco," - Severus pohledem zavadil o Potterovy boty s rozvázanými tkaničkami^*) - "a upadl a já jsem ho nedokázala včas chytit, a pak prostě -"

"Zjevně," zavrčel Severus, "už byste ho tedy neměla líbat!"

Ginevra se zapotácela a příští záblesk zoufalství se v jejích očích přetavil v oheň. "No, to už ani víckrát nebudu!" zaječela. "Nikdy! Jak se opovažujete, vy zatracený bastarde! Vždycky jsem věděla, že nemáte srdce!"

A pustila se do Severuse se zaťatými pěstmi a s vyceněnými zuby, jako kdyby mu její údery mohly nějak ublížit, jako kdyby měly její fyzické rány nějaký význam ve srovnání s nožem ukovaným z povědomí o věcech příštích, který už měl vražený přímo v... srdci.

* * *

"Odebírám Nebelvíru třicet bodů!"

Pár překvapeně odskočil od sebe, ale Severus dívku stěží zaregistroval, viděl jen Pottera: zrychlený dech, opuchlé rudé rty, lesknoucí se ve světle hůlky, zeleň očí pohlcovaná černotou díky vzruš-

"Ačkoliv, když o tom tak uvažuju - bude to padesát bodů! Oběma deset za neslušné chování na veřejnosti, dalších dvakrát deset za toulání po večerce a deset vám, pane Pottere, za nezavázané tkaničky!"

"Za nezavázané tkaničky?" vyhrkla Ginevra. "Jak dlouho tu dohlížíte, že jste si všiml takového detailu?"

"A vám deset za drzost a nepodložená obvinění, slečno Weasleyová," oznámil jí Severus, i když při tom za nic na světě nedokázal přestat hledět na Pottera. Stěží dokázal přinutit svoje oči, aby setrvaly na chlapcově tváři a nepodlehly pokušení sklouznout níž.

"Úchyle," zamumlala Ginevra, vkročila mezi ně, aby uchopila Pottera za ruku. "Pojď, Harry."

Potter ji následoval a při odchodu věnoval Severusovi jediný poslední, vzpurný pohled.

Šlo o poslední výkřik smrti a samozřejmě, že ho Potter použil k tomu, aby mu to všechno vmetl do tváře; všechno, po čem Severus navzdory rozumným důvodům toužil, všechno, co mu nebylo dovoleno mít.

Ne, že by to Potter snad udělal úmyslně. To čas.

To čas byl hajzl.

* * *

Té noci spálil deník. Už ho měl mnohem déle, než bylo bezpečné.

* * *

Chaos. Draco nějak uspěl v prolomení neprostupných hradních ochran a Severus nevěděl jak, ale v Bradavicích se objevili Smrtijedi a poprvé se o tom Severus dozvěděl až od Minervina Patrona, který mu proskočil zdí do ložnice a s leknutím ho vzbudil.

Nikdy v životě nebyl rychleji oblečený, ale i tak ztratil cenné vteřiny. V době, kdy se připojil k vřavě, byla už bitva v plném proudu.

"Snape!" vykřikla Tonksová a schovala se za zábradlí, aby se vyhnula rudému paprsku. "Sláva, že jste tady," vydechla a vystřelila další kouzlo. "Prošla jich tu celá banda, myslím, že šli za-"

"Dracem?"

Přikývla a narovnala se, ale pak se stejně rychle zase přikrčila, když jejím směrem zamířil zelený proud. "Snažím se dostat blíž, ale jsou-"

"Postarám se o to," řekl Severus.

A protančil chaosem, vyhýbaje se zbloudilým kletbám, protože nebyl hlavní cílem ani jedné strany. Běžel chodbou, dokud se nedostal ke vstupu na Astronomickou věž, kde Longbottom a Láskorádová bez výsledku sesílali kouzla na zablokované dveře. Jen je odstrčil a prohnal se přímo přes ně.

"Stát," volal, bral dva schody najednou a prudce rozrazil dveře na vrcholu věže a - bylo to tady.

"Severusi..." pronesl Brumbál měkce a Severus odstrčil Draca stranou a vykročil vpřed. Jeho vidění jako kdyby se zúžilo jen na muže před ním. Brumbál, opřený o zeď, s rukou zčernalou smrtí a tváří osvětlenou vyčarovaným Morsmordre, vypadal slabý, tak strašně slabý.

Severus pomyslel na seschlé ruce hladící ho po tváři a přikrývající ho dekou, pomyslel na hořkosladkou čokoládu stékající mu do krku. Pomyslel na fénixovu píseň, oheň sálající z krbu a důvtipné debaty o magické teorii při večeři. Pomyslel na slib, který nikdy neměl být nucen dát.

"Severusi... prosím..."

Pomyslel na Potterovy mrtvé oči, zvedl hůlku a dovolil jim, aby ho zaplavily zelení.

"Avada Kedavra!"²⁾

Když se Brumbálovo tělo zvedlo do vzduchu, jako kdyby se na jednu dlouhou, nehybnou vteřinu zastavilo Severusovo vlastní srdce. Nadechl se a sledoval, jak muž padá.

Pak popadl za ruku chlapce, kterého nechtěl, a utíkal.

* * *

Potter ho dohonil. Samozřejmě, že ho dohonil on; tohle byl Potter a jeho jediným životním cílem bylo Severusovo mučení.

Severusovým jediným životním cílem bylo udělovat mu jedno zoufalé ponaučení za druhým:

Neflirtuj s černou magií. Nechovej se jako tvůj otec. Drž pusu zavřenou a mysl uzamčenou, nedělej to, nepoužívej moje kouzla - chceš snad být jako já? Pro boha živého, ne - to ne. Nikdy neumírej.

Ale Potter jako vždycky nechtěl poslouchat.

"Tak mě tedy zabijte! Zabijte mě, jako jste zabil jeho, zbabělče -"

V tu chvíli ho Severus nenáviděl. Nenáviděl ho víc, než nenáviděl Brumbála. Nenáviděl ho za to, že nenáviděl Severuse, že mu nerozuměl. Nenáviděl ho, že sám sebe takhle promrhal, za touhu po smrti, za to, že žije, za to, že vůbec existuje. Nenáviděl ho za to, že se vkradl Severusovi pod kůži a provrtal si cestu do jeho života; nenáviděl ho za to, že z toho vytvořil tu nejdůležitější věc na světě.

"NEŘÍKEJTE MI," zaječel Severus, "ZBABĚLČE!"³⁾

A slepý vzteky zaútočil na chlapce kouzly. Chtěl, aby to Pottera bolelo stejně jako jeho; chtěl ho roztrhat na kusy, zničit ho, popadnout ho a místo s Dracem uprchnout s ním. Chtěl, aby si ty dvě poslední věci nepřál, chtěl, aby to nebylo důležité, aby Pottera vůbec nepotřeboval.

Díky Merlinovi za hypogrifův útok, který mu vrátil příčetnost.

Příčetnost. Příčetnost. Veškeré její zbytky, které mu zůstaly.

Utekl.

* * *

"Dnes večer jsi mi velmi dobře sloužil."

"Děkuji, můj pane," odvětil Severus směrem k podlaze, na které klečel. "Mým jediným cílem je vás potěšit."

"A co by mohlo být víc potěšující, než vytrhnout mi z paty takový trn, jakým byl Brumbál? Ten roztřesený starý blázen se ukázal být docela... na obtíž." Před Severusem zašustil černý hábit, jak se kroky zastavily. "Taková věrnost, taková oddanost, jakou jsi mi dnes večer prokázal - to si zaslouží odměnu, co říkáš?"

"Můj pán je příliš laskavý," řekl Severus, aniž by vzhlédl. "Nežádám žádnou odměnu. Má jediná odměna spočívá v příslibu spokojenosti mého mistra."

Smích. "Máš tak sladký medový jazyk, Severusi Snape." Dlouhé prsty mu obemkly bradu, zvedly ji nahoru a Severus se zadíval do červených očí. "Přiznávám, že jsem si vždycky takovou výjimečnou schopnost, jakou máš ty, užíval. Jak rozkošné. Ale opravdu na tom musím trvat. Vstaň, vstaň."

Severus se postavil na nohy. Koutkem oka zahlédl tvář Belatrix, zkřivenou vztekem.

"Brzy, velmi brzy bude ten hrad v našich rukách, a až ten okamžik nadejde, myslím, že by měl být tvůj."

"Můj pane, to je od vás velké vyznamenání."

"Hmm. Ale i tak to volá po něčem více bezprostředním. Pověz mi, co to je, nestyď se. Tvá nejhlubší touha, tvé nejdivočejší přání."

"Pokud by můj mistr shledal," nadhodil Severus váhavě, "že se může obejít bez toho chlapce?"

"Chlapce?" V rudých očích jako by se zablesklo. "Takže tobě na něm záleží?"

Severus střelil pohledem přes rameno do vzdáleného rohu místnosti, kde klečel roztřesený a strachy se klepající Draco, a ušklíbl se. "Záleží?" zopakoval a vyrovnal hladinu své mysli jako stojatou vodu. "To sotva. Je mi ho líto. Je slaboch, přesně jako jeho otec. Ale," naklonil hlavu s malým, jakoby tajuplným úsměvem, "je na něj, stejně jako dřív na jeho otce... příjemný pohled."

Úsměv úzkých rtů se rozšířil a stal se ještě grotesknějším. "Aha. No, nerad bych tě připravil o potěšení, které ti jeho... vzhled přináší; ten chlapec může zůstat. Bellatrix," nařídil ženě lusknutím prstů, "dohlédni na to, aby byl tvůj synovec pořádně vydrhnutý. Vypadá, že si načůral do kalhot, a to by tedy nešlo. Pokud mu to ovšem nepřidává na přitažlivosti."

Severus zavrtěl hlavou.

"Pojď, Severusi." Bílé prsty ho zlehka uchopily za loket a Severus šel bez sebemenšího pobízení. "Mám teď náladu oslavovat. Pojďme... létat."

* * *

Když Severus tu noc vešel do svého pokoje, nepřekvapilo ho, že našel ve své posteli Draca. Hluboce ho ale urazil divoký výraz zděšení, který k Severusovi vyslal, a způsob, jakým si přitáhl přikrývku blíž k bradě a odsunul se až na okraj lůžka.

"Nebuď blázen," zavrčel Severus. "Co jiného jsem asi měl říct?"

Rozdělil postel na dvě části magickou bariérou, aby snad jeho tělo během spánku nepřepadla nevhodná myšlenka. Po zralé úvaze posílil svou stranu jednosměrným zvukotěsným kouzlem.

Pak se pod rouškou noci svlékl, vklouzl pod přikrývku a výmluvné zadrhávání v Dracově dechu se usilovně snažil ignorovat tak dlouho, dokud ho nepřemohl spánek.

* Konec Dějství 6 *

Poznámky překladatelky:

Přímá řeč v takto označených pasážích je doslovnou citací z HP6 v překladu pana Medka a to z:
1) kap. 24
2) kap. 27
3) kap. 28

*) Ehm, pokud se mrknete zpět na závěr druhého obrazu Dějství 2 (třetí odstavec od konce), zjistíte, že Severus přesně tento způsob smrti Harrymu prorokoval. Ten chlap je druhá Trellawneyová! :-D