Preklady fanfiction Harryho Pottera

V Tkalcovské uličce netrávil čas od té doby, kdy začal působit v Bradavicích. Proč by to dělal, když měl přes léto k dispozici prostorné a pohodlné komnaty místo stísněného, zašlého domu, který nikdy nepovažoval za svůj bez ohledu na to, kolika policemi s knihami a svazky ho za ty uplynulé roky zaplnil?

Pohrdal tím místem. Bylo nasáklé jeho matkou, jeho otcem, vzpomínkami uvězněnými ve stěnách, které se mu vracely ozvěnou ve dne a rezonovaly v jeho snech v noci. Ale Pán zla ho chtěl mít někde "snadno dostupného" (nedůvěřoval mu, chtěl ho mít někde, kde ho ta krysa může snadno špehovat), a tak skončil v Tkalcovské uličce.

Trochu oddechu mu přinášel pouze ten čas, kdy podával raport Brumbálovi, a on se ho držel, jako kdyby se topil a ten čas byl vor. Sloužil čistě k předávání informací, samozřejmě, ale po posledních pár letech, kdy se od toho muže na každém kroku distancoval, si náhle, teď když ho měl daleko, vzpomněl, proč si ho tak cenil. Drobné střípky: drahocenné okamžiky, kdy dovolil Severusovi jen sedět a dýchat; perfektně uvařené kouřící šálky čaje; závažné obavy usazené v jeho očích; občasný, prchavý dotek ruky nebo rukávu.

Nepřítomnost způsobila, že mu měklo srdce.

Takže když ho Brumbál znovu uprostřed léta zavolal, zpočátku cítil úlevu - úlevu, která zmizela v momentě, kdy prošel letaxem a uviděl ředitele zhrouceného v křesle.

Pustil se do akce. Přivolal si ty nejsilnější léčivé lektvary, které měl ve skladu. Začal sesílat kouzla, nejprve na prsten na stole, pak na Brumbála. Pracoval neúnavně a mrazivou hrůzu odstrkoval stranou pokaždé, když hrozilo, že ho přemůže a zlomí jeho koncentraci.

Konečně Brumbál otevřel oči.

"Proč," začal Severus, kterému se teď, když se mu ulevilo, divoce zrychlil puls, "proč jste si ten prsten nasazoval? Musel jste přece vědět, že je zakletý. Proč jste na něj vůbec sahal?"

Brumbálovu tvář zkřivila grimasa. "Byl jsem... hlupák. Pokušení bylo příliš veliké..."

"Jaké pokušení?"

Brumbál neodpověděl a Severus vybuchl vzteky. "Je zázrak, že se vám vůbec podařilo vrátit se sem! V tom prstenu byla neobyčejně silná kletba, nemůžeme doufat v nic lepšího, než že se nám podaří zpomalit její postup. Prozatím jsem ji uzavřel v jedné ruce -"

Brumbál zvedl zčernalou paži a netečně si ji prohlížel. "Odvedl jste skvělou práci, Severusi. Kolik mi podle vás zbývá času?"

Znělo to klidně, tak zatraceně klidně, zatímco v Severusovi zuřil chaos - cítil se jako kdyby mu vyrvali střed těla a nechali ho točit ve víru, bez kotevního lana, nechali ho - "To vám nedokážu říct," přinutil se odpovědět. "Možná rok. Navždy takovou kletbu zarazit nelze. Dřív nebo později se dostane do celého těla; je to bohužel kletba toho druhu, co časem nabývá na síle."

A Brumbál udělal něco nemyslitelného - usmál se. "Mám štěstí, opravdu neobyčejné štěstí, že jste tu se mnou, Severusi."

"Kdybyste mě byl zavolal jen o něco dřív," hlesl Severus zoufale, jakoby přes mlhu, která ho obklopila, "mohl jsem pro vás udělat víc, získat pro vás víc času!"¹⁾

Ztuhl v momentě, kdy pronesl poslední slovo. Samozřejmě, samozřejmě, jak to, že ho to nenapadlo dřív? "Když už je řeč o čase," pokračoval svižně a začal se dobývat do kapsy hábitu, "tohle se vůbec nemusí stát! Řekněte mi, kde -"

Ale Brumbál zavrtěl hlavou.

"Proč ksakru ne?"

Ředitel se napřímil v křesle, ale Severus viděl, kolik ho to stálo sil. "Jsem dost starý na to, abych dokázal žít s důsledky svého jednání, nemyslíte?" poznamenal zlehka. "No, popravdě řečeno to celou situaci velice zjednodušuje."

Severus na něj jen němě zíral. Brumbál se usmál.

"Mám na mysli to, co na mě chystá Lord Voldemort. Jeho plán, podle kterého mě má nebohý mladý Malfoy zavraždit."¹⁾

A Severus se sesunul do křesla u Brumbálova stolu, protože se mu nohy proměnily v želatinu.

* * *

Vrátil se do Tkalcovské uličky s pocitem, že mu tělo obnažili až do morku kostí. Když míjel Pettigrewa, nepromluvil na něj ani slovo, protože se obával, že má všechny své myšlenky vepsané ve tváři.

Namířil si to do koupelny a zahleděl se do zrcadla. Jeho tvář byla jako maska, dokonale prázdná, prostá jakýchkoliv citů. Ten nesoulad působil jako otevřená rána.

Dobře. Dobře. Bude lepší, když to takto zůstane, protože si nemohl dovolit uklouznout. Nemohl se zabývat tím, co večer slíbil, nebo proč či jak to zrušit. Musel to odsunout stranou, odpojit od jakékoliv emoce. Byl to prostě fakt.

Tu noc snil o tom, jak utíká za Brumbálem, ale bez ohledu na to, jak hlasitě křičel, ten muž se dál vzdaloval, obrácený k němu zády. Dohnal ho a chytil za hábit, ale když dopadl na kolena, to, co svíral v prstech, byla jen látka, látka, která se nadouvala a formovala do Pottera, a Severus se na něj zhroutil, utopil se v něm, se vzlykáním utopil svůj smutek a touhu, svou hrůzu i radost v jeho ústech.

Stal se imunní vůči lektvaru na tlumení chtíče. Kouzla, která následující večer vytvořil, nefungovala ani zdaleka tak dobře.

* * *

Navštívily ho Narcisa a Bellatrix a teď byl ve slepé uličce: on nebo Brumbál, nebo - pokud se nepodrobí - tak on a Brumbál.

Nebo spíš on a Brumbál a Draco, pokud toho chlapce nezvládne ochránit.

Tolik plýtvání. Tolik plýtvání.

Ale taková byla válka.

* * *

Potter dorazil do Bradavic už mrtvý. Buď měl tak slabou nosní přepážku, nebo Draco zkrátka dupl příliš tvrdě; konečným výsledkem bylo, že když uklízečka v Bradavickém expresu zakopla o jeho maskované tělo, měl mozek prošpikovaný roztříštěnou kostí.

Severus tomu nezabránil úplně. Draco byl teď, když bojoval za svou rodinu, nebezpečný, a Potter si toho musel být vědom. Takže se ukryl a jen utlumil ten úder v naději, že zlomený nos bude pro Pottera dostatečným varováním, aby byl opatrný. Pak odešel, aby mu nechal nějaký čas na přemýšlení o nebezpečí, a seslal kouzlo na Tonksovou, aby zajistil, že dostane chlapce bezpečně do Bradavic.

Její Patronus - s podobou Lupina, u všech skřetů - vystřelil kolem něj k hradu. Že to byl Snape, kdo zareagoval, byla smůla. Severus ho odchytil v polovině cesty přes školní pozemky, dal mu instrukce a poslal ho pryč. Pak neochotně zamířil přímo k bráně Pottera vyzvednout.

Nebyl na to připravený. Ve vlaku věnoval Potterovi bez neviditelného pláště jen krátký, letmý pohled a nebyl... nebyl připravený. Nebyl připravený na vlnu znepokojení, která se v něm zvedla při pohledu na krví potřísněný obličej, při uvědomění, jakou zápornou roli v tom hrál. Ještě méně byl připravený na fakt, že Potter navzdory stopám krve vypadal v šestnácti, jako by vystoupil z toho nejhoršího vlhkého snu. Světlo kývající se lucerny roztančilo stíny po linii jeho lícních kostí, odlamovalo kousíčky zlata z očí naplněných nenávistí, a Severus zatoužil vzít si ho přímo tady u ocelové brány.

Takže odmrštil Pottera slovy, která už pro něj dávno ztratila veškerý význam, ale která stále měla význam pro chlapce. Sebral body, bagatelizoval a posmíval se mu; cokoliv, jen aby to mezi nimi vytvořilo odstup.

"Potter se mnou bude... hmm.... v naprostém bezpečí."²⁾

To jistě.

* * *

"Mně nemusíte říkat PANE, pane profesore."³⁾

Potterův obličej vypadal bez stop krve a za denního světla ještě víc jako vynořený z vlhkého snu: rozcuchané černé vlasy, rudě červené rty, v zelených očích se uprostřed vší té smrti blýskalo tolik ducha, tolik života.

Severus mu udělil trest a později nedokázal sám sebe přesvědčit, že počátečním impulzem byla momentální zlost.

Pokousán od úponice jedovaté, zapsal si a horečně odstrčil stranou myšlenky na to, co bude s Potterem, až on zrealizuje Brumbálův plán. Snažil se ředitele na ten problém upozornit, ale byl pokaždé zastaven, odstrčen, nikdy neměl čas...

Na nikoho kromě Pottera. Severus nedokázal říct, na koho z nich žárlí víc, a tak se pokusil místo toho soustředit na Draca, ale ten chlapec všechny jeho pokusy o přiblížení odmítal či je naprosto ignoroval.

A na obzoru se nevyhnutelně a neodvratně tyčil Potterův trest. Takhle vypadalo peklo, ve kterém Severus žil; takhle muselo vypadat.

Uložil Potterovi ten nejnechutnější úkol, na jaký dokázal přijít: tlustočervi. A strávil prvních deset minut večera soustředěným posloucháním mokrých, mlaskavých zvuků, když je Potter porcoval na kousky a...

Dobře, byl to otřesný nápad.

To, že zbytek hodiny zíral na jejich kroutící se zbytky, se dalo označit alespoň za částečné zlepšení. Kdyby jen Potterovy prsty nebyly tak obratné a mrštné.

* * *

"Severusi, pojďte rychle sem!"

Hnal se za Minervou na ošetřovnu a z dálky slyšel pronikavý, nepřirozený nářek, který mu vyvolal po celém těle husí kůži. Ale první věcí, kterou uviděl, když rozrazili dveře, byly dokořán rozevřené zelené oči, hledící nevidomě na strop.

"Potter," hlesl, ale Minerva už ho táhla k další posteli.

"Už nepůjde zachránit," řekla, "ale ta dívka, Severusi, ta dívka..."

Severus se momentálně ani za mák nestaral o záchranu oné dívky, ne v případě, kdy mohl v prvé řadě zachránit jak ji, tak Pottera před tím, aby k úhoně vůbec přišli. Přesto začal na její tělo sesílat síť kouzel - jednoduše proto, že to byl nejrychlejší způsob, jak získat potřebné informace. Během této činnosti pokládal krátké, úsečné otázky a naslouchal příběhu o náhrdelníku, koktavě podávanému Weasleym, Grangerovou a kamarádkou Bellové, a o tom, jak se ho ta dívka dotkla první - zaznamenal dírku v její rukavici - a jak Potter, který přiskočil, aby ji odtáhl, klopýtl a upadl obličejem přímo na dotyčný náhrdelník.

Pak prohlásil, že si potřebuje ohledně dívčiny záchrany nejprve cosi ověřit v knihách, a bleskově zmizel.

* * *

Měl to všechno propracované do posledního detailu. Dokonale. Bohužel díky podezření, že prokletý šperk je součástí Dracova plánu, nemohl zasáhnout příliš otevřeně. Chlapec nesměl Severuse podezřívat, že se mu staví do cesty, jinak s ním nebude nikdy mluvit. Prasinky byly veřejné místo, ale to by nemělo vadit: bude čekat u okraje cesty, pod zastíracím kouzlem, a Acciem si ten balíček přivolá z ruky Bellové dřív, než se její kůže stihne dotknout kovu. Vytratí se tak rychle - ještě nebyl v zastíracích kouzlech natolik suverénní jako Brumbál - že se nikdo o jeho přítomnosti nedozví.

Jenže uklouzl. A to doslova. Když se rozhádané dívky přiblížily a on zvedl hůlku, připletl se mu pod botu deštěm zmáčený kámen, takže ztratil rovnováhu. Než se narovnal, Bellová už vylétla do vzduchu. Tak tak se mu podařilo seslat na Pottera kouzlo stability, aby mu zabránil zakopnout.

Ta ironie mu neunikla, ale ani zdaleka mu nepřipadala zábavná. Když Bellová začala křičet, instinktivně vyrazil vpřed, ale vzápětí se zarazil a bezmocně uvízl v rozporuplných impulzech. Musel - nemohl přiskočit dívce na pomoc - pokud nechtěl, aby se zvěst o jeho zhmotnění ze vzduchu donesla až k Dracovi.

Přinutil se vrátit do Bradavic a vymyslel si záminku, proč být na ošetřovně, tím, že zatáhl Pomfreyovou do spletité konverzace o lektvarech, které potřebovala, a v duchu děkoval Merlinovi, že už předem odvelel Snapea do jejich komnat. Když Hagrid přinesl dovnitř křičící dívku, nenuceně se toho úkolu chopil; pracoval přímo ďábelským tempem a dělal všechno, všechno, co bylo v jeho silách, aby ji zachránil.

Uspěl jen tak tak. Jenže vůbec nešlo o úspěch, dokonce ani o náznak vítězství, protože ten den se nade vší pochybnost ukázala jedna věc: chybil, byl omylný, byl nedokonalý.

Byl vším tím, čím si nemohl dovolit být.

* * *

Potter nezemřel po zbytek listopadu. Nezemřel ani v prosinci, ani jednou až do Vánoc. Téměř to vypadalo, že se rozhodl připojit k Brumbálovi a Dracovi v jejich společném úsilí vyhýbat se Severusovi jako moru.

Jak měl sakra práce vyřešit problém, když ho nikdo z nich nenechal?

Netušil, co ho znepokojilo víc: to, jak se mu Draco doslova rozpadal před očima a celou dobu odmítal přijít do jeho kabinetu, Brumbálova stále častější dlouhá nepřítomnost, kterou odmítal vysvětlit, nebo Potterovo náhlé, bizarní odmítnutí umírat. Všechno kolem něj jako kdyby obklopovaly vysoké kamenné zdi, blokovaly mu cestu a způsobovaly, že byl... bezmocný.

Byl bezmocný, pokud šlo o pomoc Dracovi, protože chlapec se ho náhle rozhodl vnímat jako nepřítele, nepochybně z velké části díky jedovatostem, které mu šeptala do ucha Bellatrix. A Severus si o něj při vší té jeho frackovité, zbabělé slávě dělal starosti. Považoval Draca takříkajíc za vlastního; vždyť ho viděl vyrůstat.

Byl bezmocný, pokud šlo o zastavení Brumbálova umírání, bezmocný zjistit, na čem pracuje a jaký to má význam pro celkovou situaci. A ano, Severus se staral i o něj, přestože se příliš často sám sebe ptal proč.

A pokud šlo o Pottera...

Možná bylo požehnáním, že ho chlapcův nepřirozený stav žití udržoval v dostatečné vzdálenosti. Nezastavilo to sny ani vlny zájmu, kdykoliv se ocitl poblíž, ale umožnilo mu je snáze zvládnout. Vidět ho na Křiklanově vánočním večírku se do Severusova žaludku zabořilo jako ostrý nůž, protože se Potter vyskytoval ne na druhém konci třídy, chodby nebo stolu, ale přímo před ním. Stál tu jako ztělesnění ohňostroje rozporů: s náhlým talentem na lektvary (jak to?), klidný a sebejistý (i když Severus věděl, co je pohřbeno v jeho nitru), chystající se stát bystrozorem (jako jeho otec; ale na rozdíl od Jamese Pottera se kroutil pod chválou, kterou ho Křiklan zahrnoval). Když u něj bizarní komentář Láskorádové o bystrozorech vyvolal záchvat smíchu, ten zvuk zasáhl Severuse jako kořeněná medovina, kterou pil, a on na jednu šílenou vteřinu zauvažoval, jaké by to bylo být příčinou takového smíchu. Pak se objevil Draco a okamžitě odvedl jeho pozornost.

Přesto mu Potterovo pokračující přežívání i nadále leželo v hlavě. Natolik, že následující den zamířil do komnat v přízemí, které nikdy dřív nenavštívil. Dveře byly odemčené; v okamžiku, kdy překročil práh, pohltil zvuk jeho kroků mech a on vstoupil mezi keře a změť větví.

Bez ohledu na to ho Firenze zaslechl a otočil se k němu. "Žádal jsem tě, abys mě znovu nevyhledával, Severusi Snape. To stále platí."

Severus se zastavil. "Nepřišel jsem tě žádat o žádnou aktivitu. Jen o radu."

Firenze na něj bez mrknutí oka hleděl.

"Ačkoliv jsme spolu od doby, kdy jsi přišel do Bradavic, nehovořili," začal Severus opatrně, "trávil jsi čas v mé přítomnosti, na poradách-"

"Pokud si přeješ zjistit, zda jsem si vědom tvých pokračujících pokusů zahrávat si s časem, odpověď je ano. Pach tohoto konání na tobě lpí jako nějaká nečistá nákaza. Nosíš ji s sebou, kamkoliv se hneš."

"Přestal umírat," vybuchl Severus. "V poslední době už to nedělá - potřebuji vědět proč."

"Proč?"

"Protože je to porušení vzorce a to nedává smysl! Před pěti lety jsi mi řekl, že proudy času znají způsob, jak si najít jinou cestu. Ale pokud je to pravda a on stále umíral bezpočtem... různých směšných způsobů, protože se čas pokoušel nastolit rovnováhu, tak proč by se to mělo najednou zastavit?"

"Co chceš, abych ti řekl?"

"Pravdu!"

"Neexistuje žádná pravda. Jen její výklady."

"Tak mi poskytni svůj výklad! V tomto bodě bude cokoliv lepší než-"

Odmlčel se. Firenze jako by dlouhou dobu přemítal, pozoroval Severuse a hrabal kopytem do země. Pak řekl: "Nabízí se možnost, že čas odkrývá stálejší proud. Takový, který neblokují žádné přehrady. Takový, který možná spojí jeho konce mnohem příhodněji než ty pramínky, proti kterým jsi v minulosti bojoval."

Severus ztuhl: "Ty myslíš..."

"Myslím, že jsi změnil, co bylo psáno; změnil jsi nezměnitelné. Čas teď začíná tušit, jak by to mělo být znovu napsáno, a tentokrát definitivně. Čím jistěji roste, čím jasnější je cesta, tím méně odchylek nastane."

"Ne," hlesl Severus. "Ne. Tomu odmítám věřit."

"Pak to možná není pravda, co hledáš, ale ujištění?" zeptal se trochu kousavě Firenze.

Severus na to nereagoval, ačkoliv měl pocit, jako kdyby dostal facku.

Firenze si povzdechl a zakroutil hlavou. "Nebo se možná ve svém čtení hvězd mýlím. Doufám, že ano. Ze všech lidí, se kterými jsem se setkal, je ten chlapec ten nej-"

Severus na dokončení jeho věty nepočkal a vytratil se.

* * *

Firenze se mýlil, říkal si. Říkal si to pokaždé, když pomyslel na to, že se Potterovi nepodařilo zemřít ani během Vánoc, ani v lednu. Říkal si to tak skálopevně, že tomu začal skutečně věřit, a to tak moc, že když Potter počátkem února zemřel tím nejstupidnějším způsobem - zřítil se na něj lustr uvolněný Protivou - nepocítil žádnou úlevu.

Koneckonců se to dalo čekat. V průběhu těchto měsíců zaměřil svoji pozornost na pocit nespravedlnosti z toho, že Brumbál před ním ukrývá tajemství, která sdílí s Potterem, že důvěřuje chlapci v tom, v čem nedůvěřoval jemu. Celou dobu si připadal, že je rván na všechny možné strany a drcen protichůdnými směry loajality. Nešlo o to, že by si Potter nezasloužil vědět, co přichází, a Severus chtěl, aby byl připravený. Jen si přál, aby to nebylo tak pokřivené, aby je Brumbál na to mohl připravovat společně, aby sdíleli společný základ, protože jak pro všechno na světě měl asi chlapci v budoucnu pomáhat bez ředitele, jehož odchod se znepokojivě blížil?

Když měl konečně jeden únorový podvečer příležitost toho muže konfrontovat, jakékoliv podobné myšlenky před ním ale zatajil. Potter byl jeho a jen jeho. Severus ho roky tvaroval a formoval, skryl do něj střípek své magie, své vůle, zcela vymazal - ne, ponořil, pouze hluboko ponořil - jednu jeho stránku. Střežil povědomí o tom, jak mu pomáhal, jak ho pošramotil, víc než cokoliv jiného; Brumbál neměl právo to vědět.

On ale o ostatních záležitostech vědět potřeboval.

"Odmítáte prozradit mi všechno, a přesto čekáte, že vám prokážu tuhle drobnou službičku! Příliš mnoho považujete za samozřejmost, Brumbále. Třeba jsem si to rozmyslel!"

"Dal jste mi slovo, Severusi. A když už mluvíme o službách, které mi dlužíte, souhlasil jste tuším také s tím, že budete bedlivě sledovat našeho mladého zmijozelského přítele, není-liž pravda?"

Severus se nadechl, ale nedokázal přes svůj hněv promluvit. Zdi, všude jen samé zdi.

Brumbál si povzdechl. "Přijďte dnes večer v jedenáct do mé pracovny, Severusi, a přestanete si stěžovat, že ve vás nemám důvěru..."¹⁾

* * *

"Teď mě dobře poslouchejte, Severusi. Přijde čas, bude to po mé smrti... nehádejte se se mnou a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že má lord Voldemort strach o život svého hada."

"O Naginiho?" zeptal se naprosto zmatený Severus. Další hádanka, další dílek, který nedával smysl...

"Správně. Přijde-li takový čas, kdy lord Voldemort přestane Naginiho vysílat, aby pro něj plnil nejrůznější úkoly, a začne ho držet v bezpečí po svém boku a pod kouzelnou ochranou, pak už myslím nebude riskantní to Harrymu povědět."

"Ale co?"

Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči. Severusovi při tom obrazu přejel mráz po zádech. Brumbál nikdy nebyl tak vzdálen okolnímu světu jako teď - nebo alespoň ne před Severusovýma očima - jako kdyby nemohl snést pravdu, kterou musí vyslovit-

"Povědět mu, že toho večera, kdy se ho lord Voldemort pokusil zabít a kdy mezi ně Lily jako štít nastavila svůj vlastní život, se vražedná kletba odrazila zpět k lordu Voldemortovi a odštípla kousek jeho duše. Ten úlomek odlétl a přichytil se k jediné další živoucí duši, která v tom polorozpadlém stavení zbývala. V Harrym žije část lorda Voldemorta a právě díky této části se umí dorozumívat s hady a dokáže navázat s myslí lorda Voldemorta spojení, jehož podstatu nikdy nechopil."

Severus měl pocit, že Brumbálův hlas přichází z veliké, převeliké dálky, a je tlumený mlhou, která ho celého obklopila.

"A dokud ten úlomek duše, o jehož ztrátě Voldemort sám vůbec nic neví, zůstane v Harrym a pod jeho ochranou, nemůže lord Voldemort zemřít."

Severus slyšel sám sebe říkat: "Takže ten kluk... bude muset zemřít?"

Když mluvit, necítil pohyb svých rtů. Nebyl si jistý, jestli vůbec něco řekl. Uši mu naplnil tupý bzukot, zanořil se hluboko do jeho nitra, rezonoval v něm, jako kdyby se tam navíjel...

"A musí ho zabít vlastnoručně Voldemort, Severusi! To je absolutně nezbytné."¹⁾

"Avada Kedavra!"

Inu, pomyslel si při pohledu na hůlku, o které si nepamatoval, že by ji vytahoval. To bylo... poněkud zbrklé.

Ztěžka se opřel o stůl a hleděl na Brumbálovo tělo ležící zhroucené na podlaze.

Pak zaklonil hlavu a rozesmál se.

* * *

Přímá řeč v označených pasážích je doslovnou citací z kánonu v překladu pana Medka:
1) HP7, kap. 33
2) HP6, kap. 8
3) HP6, kap. 9