Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7

Harry se kolem sebe zvědavě rozhlédl. Neměl zdání, kde jsou nebo proč ho sem ředitel zavedl. Kdyby se chtěl projít, stačily by školní pozemky. Ale nenacházeli se nikde poblíž Bradavic, tím si byl jistý, neviděl totiž ani jezero, ani hory, které hrad obklopovaly.

„Harry, vítej v Godrikově Dole,“ zopakoval Brumbál, když se blížili k prostranství, které muselo být středem vesnice. Na jedné straně se rozprostíral hřbitov s malým kostelem.

Než mu Harry stihl říct, že to už ví, Brumbál znovu promluvil. „Tady jsi žil do svého roku a čtvrt.“ Mluvil klidně, ale v hlase mu zazněla nejistota.

Harry si v ostrém větru vydechl. Tohle… tohle bylo to místo, kde žil, když ještě měl rodinu. Tady musel být šťastný. Tady přišel o rodiče.

Pustil ředitelovu ruku. Jeho nohy se, jakoby samy od sebe, rozešly ke hřbitovu.

Brumbál chlapce tiše následoval.

Ten opatrně procházel mezi dalšími a dalšími řadami hrobů a hledal místo posledního odpočinku svých rodičů. Takové množství hrobů, a pokud mohl říct, některé byly staré i několik staletí. Abott… v Harryho ročníku byla dívka příjmením Abottová. Také ztratila rodinu? Pokud byl Voldemort opravdu tak zlý, jak všichni říkali, své příbuzné musela ztratit hotová hromada studentů. Vlastně jej to nikdy nenapadlo, ale těžko mohl být jediné dítě trpící kvůli Vy-víte-komu.

Ale proč o tom nikdo nemluvil?

A pak to uviděl.

James Potter

27. března 1960 – 31. října 1981

Lily Potterová

30. ledna 1960 – 31. října 1981

Posledním nepřítelem,

který bude zničen,

je smrt.

Tady… Harry pohlédl na zem. Tady jeho rodiče, nebo to, co z nich zbylo, leželo posledních deset let.

Proč ho sem teta Petunie nikdy nevzala? Vždyť to byla matčina sestra! Navštěvovala její hrob v utajení? Nebo se snad vůbec nestarala, že její sestra zemřela? To ji tak nenáviděla? Je vůbec možné nemilovat sourozence?

Jeho máma. Harryho máma byla sestra jeho tety. Najednou se mu v hrudi vzedmula žárlivost. To bylo tak nefér! Teta Petunie mohla se sestrou trávit celé roky, a teď odmítla si na ni jen vzpomenout, natož o ní mluvit! A Harry, který si přál jeden jediný den s rodiči, ten neměl ani jedinou vzpomínku. To prostě nebylo fér!

Harry si nevšiml slz, které mu už před chvílí začaly stékat po tvářích, necítil ani teplou ruku na rameni. Teprve když mu Albus Brumbál jemně rameno stiskl, probral se z transu a vzhlédl.

Brumbálovy modré oči byly plné soucitu a… lásky?

Ředitel zvedl hůlku, mírně s ní zakroužil a najednou se před Harrym vznášely nádherné slunečnice. Ten je váhavě chytil a položil je na hrob. Chtěl to udělat správně, ale nikdy předtím na hřbitově nebyl, neměl tušení, jak se tyto věci dělají. Nebylo považováno za nezdvořilé, pokud jste přistoupili k náhrobku moc blízko? A kam přesně by měl květiny položit?

Přimhouřil oči. Pod tenkou vrstvou sněhu ležela další kytice. Lilie. Stejně se jmenovala jeho máma. Kdo je sem přinesl? Nemohly tu být dlouho, byly ještě čerstvé.

Harry doufal, že to dělá správně, když položil slunečnice vedle lilií. Připadalo mu vážně divné pokládat květiny na hrob svých rodičů. Nemohli je vidět, takže jaký to mělo smysl? Alespoň předpokládal, že se jednalo výraz smutku za mrtvé. Neskočili jste do zrcadla, které ukazovalo, co mohlo být skutečné, ale přinesli jste květiny na hrob.

Pokud je to takhle, stejně to znělo směšně.

„V dopise, který jsem u tebe nechal té noci, kdy byli tví rodiče zavražděni, jsem tvé tetě napsal, kdy a kde bude pohřeb. Nepřekvapilo mě, že nepřišla, věděl jsem, že se ve společnosti čarodějek a kouzelníků moc necítila. Ale myslel jsem, že přijde později, až se dav rozejde, a že tě tam vezme. Nečekal jsem…“

Harry přikývl, ale neodpověděl. Před pár okamžiky ho totiž něco napadlo.

„Směl bych… myslím, jejich - náš domov. Byl tady, že? Mohl bych… pokud tam něco zbylo, mohl bych se tam jít podívat?

Brumbál se na něj zamyšleně díval. „Tvůj domov byl poškozen, to ano, ale ne zničen. Když vyšlo najevo, že při tom útoku Voldemort zmizel – mnozí věří, že zemřel – zodpovědní lidé se rozhodli nechat ho v původním stavu jako památník. Samozřejmě tam nikdo nesmí. Když bystrozorové dokončili vyšetřování, seslali kouzla na celý pozemek, aby si tam nikdo nemohl udělat piknik. Ale protože jsi Potter, myslím, že ti obrany nebudou bránit, ale nevím to jistě. Harry, jsi absolutně přesvědčený, že to chceš udělat?“

Harry přikývl. Ano, byl přesvědčený. Chtěl, potřeboval vidět místo, na kterém byl kdysi šťastný a odkud byl z toho štěstí tak brutálně vytržen. „Ano, chci se tam podívat!“ odpověděl řediteli, a tentokrát se mu hlas netřásl.

„Výborně,“ řekl Brumbál, ale opět zněl unaveně.

Bok po boku vyšli ze hřbitova. Když dorazili k malé bráně, Harry se zastavil a otočil, aby se podíval na jasně žluté květiny, které ještě stále viděl zřetelně. Nechtěl jejich hrob opustit. Ale neopouští ho navždy, že ne? Teď, když věděl, kde hrob najít, ho určitě bude navštěvovat co nejčastěji!

Ředitel si odkašlal a Harry konečně odtrhl oči od bílého náhrobku. Spolu scházeli po zasněžené ulici, která podle všeho vedla ven z vesnice. Harry mimoděk chytil Brumbála za ruku.

Stařec na moment vypadal překvapeně, ale potom se malinko usmál.

„Harry, jsme tu,“ zašeptal nakonec a zamířil s chlapcem na levou stranu silnice. Bolestně se mu sevřelo srdce. Naposledy to tu navštívil dva dny po vraždě.

Když už ředitel nic neřekl, Harry popošel k budově, tak jako tomu bylo u Děravého kotle. Matně ho napadlo, že na to musí mít kouzelníci nějaké kouzlo, ale když mu zrak padl na dům, všechny myšlenky se vypařily. Tohle… tohle byl jeho domov!

Dům měl normální velikost. Na rozdíl od čísla 4 v Zobí ulici nevypadal jako krabice na lidi, ale jako místo, kde lidé žili. Nicméně škoda napáchaná té noci se nedala přehlédnout. Skrz dveře rozdrcené na třísky byl vidět spodek schodiště vedoucího do patra. Chyběl velký kus střechy. Tady… tady se ho Voldemort pokusil zabít.

„Můžu… můžu dovnitř?“ zeptal se Harry nejistě.

„Samozřejmě, hochu, jen bych rád šel s tebou. Nemyslím, že se něco stane, bystrozorové to tu před odchodem zabezpečili, ale jen pro jistotu…“

Harry se zavrtěl. Ředitel vypadal mile, ale Harry tuhle chvíli nechtěl sdílet s nikým. Bylo to příliš soukromé.

Brumbál jako by vycítil jeho myšlenky. „Nepůjdu s tebou, pokud nechceš, ale potřebuji s tebou jít alespoň na pozemky, abych mohl v případě nutnosti přispěchat na pomoc. Nemyslím, že tam budu moci vejít bez tebe, a nechci zažít na vlastní kůži, co by se stalo, kdybych to zkusil. Nerad bych si znepřátelil Sbor pro prosazování kouzelnických zákonů,“ uchechtl se.

„Ehm, tak jo,“ souhlasil Harry. Pokud ředitel zůstane venku a nechá ho tamtudy chodit samotného, neměl problém.

Tentokrát chytil Harryho ruku Brumbál. Povzbudivě na Harryho kývl, ten položil dlaň na branku a otevřel ji. Nic necítil, když vstoupil na pozemek, ale Brumbál se ostře nadechl. Harry poplašeně vzhlédl.

„Chápu správně, že jsi nic necítil?“ zeptal se Brumbál mírně. Když Harry zavrtěl hlavou, pokračoval: „Dobře, nepředpokládal jsem, že budeš. Pokud bylo ministerstvo upozorněno, že někdo překročil hranice pozemku, zaručíš se za moji přítomnost? Myslím, že si nikdo ničeho nevšiml, ale stejně,“ rychle zareagoval na Harryho šokovaný výraz. Bylo zřejmé, že chlapec nechtěl žádnou velkou společnost, až uvidí svůj první – a nejspíš jediný skutečný – domov, pomyslel si Brumbál smutně.

Harry přikývl. „Jistě, pane. Můžu – můžu teď jít dovnitř?

„Běž. Prostě tu na tebe počkám. Kdybys cokoli potřeboval, neváhej a zavolej mě.“

Když na něj naposledy kývl, Harry dychtivě vyrazil k tomu, co kdysi bývaly hlavní dveře. Schody vedoucí k nim však stály nepoškozené a, bez ohledu na čas uplynulý od posledního šlápnutí lidskou nohou, téměř čisté. Zamračil se. Až moc dobře si vzpomínal, jak často musel čistit práh u Dursleyů, především na podzim. V této zahradě byla spousta stromů, všechny samozřejmě holé, vždyť byl leden. Ale jak to, že na těchto schodech nezbyl od podzimu ani jeden jediný lísteček? A navíc neviděl ani žádné stopy ve sněhu.

Zamračil se ještě víc. Jak to jen bylo možné?

Ale pak si vzpomněl, jak mu Ron říkal o všemožných kouzlech, která jeho máma používala, aby udržela dům čistý a uklizený, a jak je oba Hermiona nutila, aby si je našli v knihovně, ‚protože jsou určitě užitečné‘. Dostali se z toho tvrzením, že mají spoustu domácích úkolů, ale Harry neviděl důvod, proč by nemělo existovat kouzlo, které udrží povrch čistý, ať se děje cokoli. Jednodušší, než každý druhý týden tu verandu čistit, ne?

V duchu zavrtěl hlavou. Poprvé v životě byl v domě svých rodičů, a o čem přemýšlel? O kouzlech pro domácnost!

Neměl by se zabývat něčím smysluplnějším? Třeba zármutkem kvůli životu, který mohl mít a neměl?

Ale místo sklíčenosti nebo dokonce rozrušení cítil podivný klid. Téměř štěstí. Proč? Byl snad krutý, bezcitný a špatný syn? Pokud doopravdy své rodiče miloval, neměl by být takhle klidný, ne? Pak ale najednou ucítil záchvěv smutku, že jsou oba mrtví. Ne, víc než jen záchvěv, ta myšlenka, že je už nikdy neuvidí, už nikdy je neobejme, byla příšerná.

Nicméně jiná myšlenka, že se ocitl na místě, kde žil i s rodiči, jej naplňovala štěstím. Ano, to je ono, po všech těch letech osamění si konečně uvědomil, že jeho rodiče byli skuteční. Už ne jen abstraktní pojem, ale dva úplně normální lidé v úplně normálním domě, kteří dělali úplně normální věci jako například vynakládání úsilí, aby nemuseli uklízet práh.

Ta myšlenka Harryho hřála. Doopravdy měl rodiče! Jasně, byli mrtví, ale přece… Byli skuteční, a on, Harry, byl jejich syn. Takže dokud žije, nejsou úplně pryč.

Rozhodl se, že ničemu a nikomu nedovolí jej zabít. Nesmí dopustit, aby poslední kousek jeho rodičů zemřel.

Harryho probral náhlý poryv větru a on si uvědomil, že vlastně pořád stojí na prahu. S hlubokým nádechem konečně vstoupil do domu. Schodiště, které viděl zvenčí, pokrýval prach a u jeho paty leželo pár suchých listů a větviček, ale jinak bylo v pořádku. Rozhodl se, že patro si nechá na později, a přešel ke dveřím, které ho oddělovaly od bývalého obývacího pokoje.

Podlaha byla z tmavého dřeva. Až na slabou vrstvu prachu vypadala jako nová. Zato tapety, zašedlé stářím, se odlupovaly od stěn. Většinu prostoru zabíral vínový gauč a dvě křesla, proti nimž stál nádherný krb. Celé to působilo příjemným dojmem…

Harry o té strašné noci věděl jen úplné základy, ale napadlo ho, jestli náhodou nestrávili poslední hodiny společného života právě tady. Představoval si je u večeře – viděl do kuchyně přiléhající k obýváku – a jak si s ním jeho rodiče hráli, než se rozhodli, že je čas jít do postele. Nebo mu jeden z rodičů četl, než začal být ospalý? Tamhle, na stolku mezi křesly a pohovkou, nebyla to kniha?

Popošel blíž. Ano, určitě tam ležela kniha, nebyla ani zavřená, pouze položená hřbetem vzhůru, jako by se její čtenář měl každou chvíli vrátit. Jen zažloutlé listy naznačovaly, že se jich už dlouho nikdo nedotkl.

Opatrně knihu zvedl. Stálo na ní: Zkontrolované a aktualizované Bajky barda Beedleho. O takové knize nikdy neslyšel. Věděl o pohádkách, teta Petunie je Dudleymu četla dost často, a věděl, že většina z nich byla napsána pro děti. Takže to znamenalo… popotáhl. Kdyby nebylo toho blbého Voldemorta, vyrůstal by s rodiči a ti by mu četli Bajky barda Beedleho, dokud by na pohádky na dobrou noc nebyl moc starý.  Jak jen si přál, aby mu je někdo četl po všechny ty noci, které probděl ve svém přístěnku!

Opatrně, aby ji omylem nepoškodil, zavřel knihu a strčil ji do jedné z vnitřních kapes hábitu. Byl to dům jeho rodiny, takže nemohlo vadit, když si něco odnese, že? Nevypadalo to, jako kdyby se někdo obtěžoval sem přijít po té příšerné noci a něco odnést, i když si Harry všiml, že tu nezůstaly hůlky jeho rodičů ani žádné jiné magické předměty.

Copak ty lidi zodpovědné za… za vyčištění tohohle místa nenapadlo, že Harry bude pořád naživu, a někdy, až bude starší, ocení, když věci jeho rodičů budou v bezpečí? Nebo bylo pro kouzelníky normální nechat shnít vše, co osoba nebo rodina vlastnila? Možná by měl být rád, že ho sem Brumbál vůbec vzal, protože to mohlo trvat dalších šest nebo víc let, než by tu knihu našel. Pokud by je vůbec přežila, samozřejmě.

Na stole taky něco leželo. Prázdný hrnek. Talíř s čímsi hnusně hnědým, co kdysi mohlo být k jídlu. Pár listů pergamenu s úředně vypadajícím textem, některé byly ozdobené červenou a modrou pastelkou. Uvažoval, jestli to náhodou nebyla jeho práce. Neviděl žádné pastelky, ale rodiče je pravděpodobně uklidili, když zjistili, že si procvičuje kreslení na něčem, co vypadalo důležitě.

Chtěl vyrazit k prádelníku na druhé straně místnosti, když vtom ho něco napadlo. Pokud ty papíry byly důležité, proč je neodnesla policie? Neměl by je odnést on? Pokud patřily jeho rodině, určitě pro něj budou důležité? Rozhodl se, že až skončí s prohlídkou domu, zeptá se na to ředitele, a zaměřil se na rámečky položené na komodě. Barvy na fotografiích dávno vybledly, ale po tom, co viděl v zrcadle, nemohl nepoznat muže a ženu, kteří drželi maličké dítě s divokými černými vlasy.

Nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat. Všechny ty roky toužil zjistit, jak jeho rodiče vypadali, a celou tu dobu na něj tady čekaly jejich fotografie. Kdyby jen tušil o tomto domě, okamžitě by od Dursleyových utekl. Žít sám v domě – v domě jeho rodiny – nemohlo být horší než žít v přístěnku, nebo ano?

Když pokračoval ve zkoumání, ukázalo se, že utéct do domu, kde strávil první rok a čtvrt svého života, by byla skutečně ta lepší alternativa.

Kuchyň byla plně zařízená, a navíc zjistil, že se mýlil v domněnce, že po té noci všechno kouzelné odnesli. Překvapeně vypískl, když jedna podivná věcička začala bzučet, jakmile se jí dotkl, ale než ji stačil upustit, zhmotnilo se před ním pár jablek.

No, alespoň nemusí pokračovat hladový, protože jak se zdálo, byly tu myriády podobných přístrojů, a Harry předpokládal, že každý vyrábí jiné jídlo.

Kromě kuchyně, obyváku a malé koupelny (kompletní i s načechranými ručníky a toaletním papírem)  přízemí obsahovalo už jen jednu místnost, něco mezi knihovnou a pokojem pro hosty. Jedno bylo jisté, kdyby sem někdy vzal Hermionu, nedostal by ji odtud alespoň měsíc, pomyslel si Harry suše.

Nejvíc ho však zaujal tmavě hnědý klavír. Dudley kdysi chodil na hodiny flétny, alespoň do doby, než si postěžoval na učitele, který měl tu drzost zeptat se, jestli cvičí i mimo hodiny. Samozřejmě se nikdy neobtěžovali platit hudební výuku Harrymu.

Přesto miloval hudbu, a někdy snil o vysoké postavě, kterak sedí za klavírem hodně podobným tomuto, a hraje krásnou melodii. Vždy přemýšlel, jak je možné, že o klavíru snil ještě před tím, než vůbec věděl, jak se ona věc jmenuje, než začal chodit do školy a zjistil, že ten krásně hrající přístroj není jen výplod jeho fantazie.

Teď se však zdálo, že našel vysvětlení pro sny, které přinášely vítanou změnu po všech těch nočních můrách o ostrém, zeleném světle a vysokém, maniakálním smíchu. Ale proč mu nikdy nikdo neřekl, že jeho máma (nebo táta, to nemohl vědět jistě) uměla hrát na klavír? To nikoho nenapadlo, že by rád věděl o své rodině trochu víc než jen to, že zemřeli jako váleční hrdinové?

Po době, která se zdála jako věčnost, konečně od klavíru odtrhl oči. Pořád ještě musí zajít nahoru a nechtěl Brumbála nechat čekat venku déle, než bylo nezbytně nutné. Ale pak ho napadlo, že ředitel musí být velmi mocný kouzelník, takže určitě dokáže vyčarovat oheň tak jako Hermiona a udržet se v teple?

Ve schodech skřípalo, když po nich Harry stoupal. Na zdi visely další fotografie. Pár jich zobrazovalo jeho rodiče a osoby, které musely být jeho prarodiče. Další lidi nepoznal vůbec. Široce rozesmátý mladý muž s dlouhými černými vlasy, zhruba ve věku jeho otce. Cosi držel, možná hromadu přikrývek? Harry popošel blíž. Ne, je to miminko. Je to on? Ale kdo je ten muž a proč ho drží? Vedle něj, každý z jedné strany, stáli další dva muži, ale Harry nepoznával ani jednoho.

Zamračil se. Bylo tu tolik věcí, které neznal. Rozhodně šlo o jeho, Harryho dům, ale podle fotek klidně mohl patřit nějakým cizincům. Možná sem měl vzít profesora Brumbála. Mohl alespoň odpovědět na Harryho otázky.

Když vystoupal na podestu, okamžitě si všiml brnění na čele, ale nepřikládal tomu význam. Zažil mnohem horší během obrany proti černé magii. Tam ho jizva vážně bolela. Když to srovnal, to mírné lechtání bylo téměř příjemné.

Cílevědomě procházel chodbou k těm úplně posledním dveřím a ostatních si nevšímal. V té místnosti něco bylo, něco, co nedokázal popsat. Když se dotkl kliky, brnění v jizvě zesílilo. Rozrazil dveře a sotva si stihl uvědomit, že to musel být jeho pokojíček, než se zhroutil.

Poznámka autorky:

Jsem si vědoma Gampova zákona elementárního přeměňování, ale rozhodla jsem se, že ten předmět, který Harry našel, prostě přivolá jídlo z jakési nádoby, nebo tak něco J. Chtěla jsem Harryho nechat najít neškodný kouzelný předmět a tohle mi přišlo odpovídající.

Nemám žádné plány obsahující Siriuse nebo Remuse, ale jak už si někteří z vás všimli, věštění mi nejde.

Pokud jde o cliffhanger… věřte mi, bylo by mnohem, mnohem horší, kdybych sem přidala dalších pár odstavců… ale bude ‚hepyend‘, a zanedlouho bude všechno v pořádku, žádný strach. Nicméně měním rating na ‚T‘. v příští kapitole přijdou děsivé věci, a bojím se, že bych mohla zapomenout.