Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. překladatelky: Milí čtenáři a příznivci Etap. Omlouvám se za dlouhou pauzu, v které jsem stihla absolvovat státnice, začít pracovat na diplomce, pořídit si psa a diplomku odevzdat :) Tyto aktivity mě dosud velice zaměstnávaly, ale už jsem snad našla nějaký nový životní rytmus a tak předpokládám, že se budou Etapy objevovat opět v týdenních intervalech. Ono nám těch kapitol ostatně už moc nezbývá. Tak hezké počtení!

_______________________________________

Kapitola 28

Poté, co se Harry vyřítil z místnosti, stočila Hermiona zrak k ostatním.

„Za tři hodiny vyrážíme ke Gringottovým,“ oznámila klidně.

Remus nevěřil vlastním uším.

„Ale...“ namítl, v jednom gestu obsáhl celý stůl a mínil tím vše, čeho právě byli svědkem. Nevilla a Lenku, kteří se opírali jeden o druhého, jako by byli příliš unavení na to, aby se udrželi na vlastních nohách. Svoji ženu, která stála a svírala okraj stolu, až jí klouby bělaly napětím.

Hermiona v tichém posměšku zvedla obočí. Na tváři jí stále ulpívaly slzy; lesknoucí se potůčky, které by začaly usychat, kdyby je včas nesetřela. V jejím výrazu však nebyla ani stopa po nějaké emoci.

„Tohle na věci nic nemění,“ řekla. „Pojďte s námi, nebo zůstaňte – je to vaše rozhodnutí. Omlouvám se, že jsme vám zkazili snídani, ale na světě jsou opravdu důležitější věci.“

A pak prostě odešla. Neville s Lenkou ji vzápětí následovali. Proti jejímu prohlášení nijak neprotestovali, jako by i pro ně byly uplynulé události úplně běžnou záležitostí. Remus přešel k Lily a pevně ji objal. Hned poté jej objal Severus. Sirius mezitím uklidňoval Draca a pokoušel se mu objasnit, co se právě v jeho jídelně odehrálo. Jako by se tohle dalo nějak vysvětlit.

V tu chvíli jej málem pohltilo nutkání okamžitě zmizet. Potřeboval odstup, potřeboval nadhled, potřeboval klid a ticho, aby si dokázal přebrat to, čemu se právě stal svědkem. Aby pochopil, co to pro ně a pro ty čtyři znamenalo.

Cítil, jak mu celé tělo tluče a vibruje, horečný rytmus vlaku, který nabírá na rychlosti a veze je všechny pryč, pryč, pryč a věděl, že není čas se zastavit a rozebírat situaci.

Zdálo se, že Vánoce byly jen přestávkou, plošinou, která se rozprostírala v čase minulém i budoucím a umožnila jim nadechnout se a zamyslet. Ale byl to jen klam, dar, kterého si nikdo z nich pořádně nevážil, a teď zas byli zpátky, řítili se ke Gringottovým, k viteálům, k bodu návratu cestovatelů do jejich vlastního světa.

Ke konci, který dokonce ani Hermiona nebyla připravena pojmenovat.

Remus prostě potřeboval čas na zamyšlení. S odstupem vždy dokázal vidět věci jasněji. Ale protože si nemohl dovolit ani jedno z toho, uklidnil svoje šíleně zpanikařené já a soustředil se na pravidelné dýchání. Bude pozorovat, zůstane klidný a najde si chvíli, někde v mezičase, dostatečně dlouhou chvíli, aby tomu všemu dokázal dát smysl a aby našel způsob, jak to sdělí ostatním.

Protože mu to konečně došlo.

Právě zde, uprostřed jídelny, když Hermiona křičela, Harry naříkal a Lenka křečovitě svírala Nevillovu ruku, to Remusovi došlo.

Harry se chystal zemřít.

Ne: Harry by mohl zemřít. Ne: je docela možné, že by mohl zemřít. Ne: všichni neuvěřitelně riskují.

Harry se chystal zemřít.

Dobrovolně. Nevyhnutelně. A všichni čtyři to věděli.

Remus tyhle cestovatele z jiného světa tiše pozoroval, zatímco se mu to příšerné přesvědčení usazovalo v mysli a ochromovalo mu celé tělo.

Čtyřka se ve Vstupní síni sešla mnohem dřív než ostatní a znovu na sobě měla ty rozervané vrstvy očarovaného oblečení. Neville popadl Harryho za ramena a přitáhl si jej blíž. Harry se o jeho širokou hruď opřel, jako by byla posledním pevným bodem na světě. Lenka ukradla z vánočního stromu Malfoyových pár ozdob a vpletla si je do vlasů, jako vzpomínky na krátké chvíle štěstí, které nyní již pomalu bledly.

Hermiona stála opodál, vzpřímená a klidná, ale oči měla staré, tak staré a vyčerpané. Dívala se na své přátele a prsty, propletené před břichem, se jí lehce třásly.

Remus by ještě před týdnem nic z toho neviděl. Připadali by mu pořád stejní.

A možná že byli. Koneckonců kdo ví, jak často se tenhle konflikt v minulosti už opakoval? Teď již viděl, jak se Harry stahuje zpět do své bezpečné ulity, jak uvolnil ramena a jak se mu do obličeje vloudil výraz vyrovnanosti s nebezpečnou nepříčetností, který pro něj byl tak charakteristický.

A co měla Lenka ve vlasech tehdy, když je zachránili z Voldemortovy pevnosti? Remus si nemohl vzpomenout.

Zatínal Neville vždy ruce v pěst, zhmotněné napětí s vědomím, že jeho schopnosti nestačí, aby udržel své přátele v bezpečí? Ne, toho si Remus předtím nevšiml.

Harry se chystal zemřít.

Tak či onak, stáhne ty tři s sebou.

Všechna srdce musí být zlomena, prolétlo mu hlavou nepřítomně, jak se mu myšlenky stočily k úplně prvnímu příběhu, jejž mu Lenka vyprávěla. Už v něm se tenkrát nacházely všechny odpovědi, ale on byl příliš slepý, aby si jich všiml.

Co můžeme dělat?  pomyslel si zoufale. To opravdu neexistuje nic, co bychom mohli udělat?

_______________________________________

Když stanuli na prahu banky Gringottových, stál velmi blízko Lily. Po událostech toho rána upadla do ticha a on neměl to srdce začít s ní o tom mluvit, zeptat se, jestli si taky všimla toho do očí bijícího problému a zda jí došly všechny následky. Takže dělal to jediné, co mohl: byl jí nablízku a pátral po náznacích úzkosti, kterou by mohl utišit.

(Ne, určitě si toho nevšimla. Lily by něco takového nikdy nepřijala s takovým klidem. Zuřila by a běsnila do posledního dechu a nikdy by nedovolila, aby k takovéto tragédii došlo. Že?)

Když nastupovali do pojízdných vozíků, Lenka si sedla před něj. Nahmatal její ruku a tiše ji držel.

Takže, Harry přežije Turnaj tří kouzelnických škol, rekapituloval si Remus tiše všechna známá fakta, zatímco sestupovali hlouběji do jeskyní pod bankou. Přátelí se s Hermionou a Ronem, kteří spolu něco mají.

O poznání zrychlili a koleje byly čím dál strmější, Hermiona se křečovitě chytila kraje vozíku a začala cosi rozčileně mumlat.

Harry se dozví o věštbě. Pak zemře spousta lidí, včetně Rona. Jsou na útěku a pátrají po viteálech. A pak se najednou dozví, že Harry je také viteál a aby mohli porazit Voldemorta, musí zemřít – ale jak k tomuhle zjištění došli?

Vozík se s nimi zhoupnul, Harrymu unikl z úst potěšený výskot, následovaný Siriusovým ještě hlasitějším zahalekáním. Remus se prostě jen pevně držel a jako vždy se modlil, aby se neztrapnil. Stále však nepouštěl Lenčinu ruku.

Snapeovy vzpomínky mluvily jasně, řekl Harry. Hermiona jim prozradila, že Severus zemřel v jejím náručí poté, co se je snažil do poslední chvíle chránit. Ale pak tedy...

Jejich Severus to věděl? Ale pokud na to nepřišli sami... Pak to musel vědět taky Albus! Ale ne, to přece nemohl. To nemohl!

Jemný stiskl Lenčiny dlaně jej vrátil zpět do přítomnosti.

„Přestaňte přemýšlet, pane profesore,“ zašeptala. „Přemýšlení nepomáhá. Místo toho mějte naději. To je mnohem lepší pocit, mlhavější a teplejší. Jako taková dečka. Myslíte si, že se někde dají koupit dečky naděje, pane profesore?“

Ztěžka polknul a pak si odkašlal. Vozíky zpomalovaly.

„Nevím, Lenko,“ řekl. „A prosím, přestaň mi říkat ‚profesore‘. Připadá mi, že jsem se více naučil já od tebe, než ty ode mě.“

Lenka se zahihňala.

„To přece vůbec nesouvisí s učením, hlupáčku.“ řekla. „Je to o úctě. Až to všichni přežijeme, myslím, že ti prostě upletu dečku naděje. Co na tom může být těžkého?“

„...všichni přežijeme?“ zopakoval Remus a bylo vskutku zvláštní, jak se díky slovům této potrhlé dívky cítil lépe. „Ale myslel jsem...“

Lenka se v odpověď naklonila blíž a zašeptala mu do ucha:

„Hermiona je velmi chytrá, ale někdy se tak moc snaží vidět realitu, že zapomíná na pravdu. Tohle je příběh, stejně jako všechno, co se na světě děje. A my se můžeme rozhodnout, jaký druh příběhu by to měl být.“

„Ale zdá se, že Harry si je tak jistý, že musí...“

Lenka se tajemně a překrásně usmála.

„To proto, že si potřebuje být jistý. To je součást toho příběhu. Neměli bychom najít beránka, než bude příliš pozdě?“*

Remus otevřel ústa, aby se zeptal na víc, ale přerušil jej Harryho výkřik.

„Honem, Lenko! Už jsme skoro tam!“

„Jsem ti v patách! Dávej pozor na vážky!“ zavolala Lenka zpátky z vozíku. Snadno pustila jeho ruku a Remus si uvědomil, že jej držela, aby jej uklidnila, ne proto, že by to potřebovala.

Otočila se na něj a znovu se usmála.

„Noc je vždy nejtemnější těsně před tím, než někoho napadne vykouzlit Lumos. Poběž, Remusi! Čeká nás honba za pokladem!“

_______________________________________

A tak se do toho dali. Skřeti s Hermionou zrušili většinu ochranných kouzel umístěných na trezoru a pečlivě si poznamenali jejich povahu a pozici, aby je posléze mohli na trezor znovu umístit. To vše zvládli v relativně krátkém čase.

Přestože všichni věděli, že Lestrangeovi pracují pro Pána zla, nikdo pro to zatím nenašel přesvědčivý důkaz. Takže ačkoliv byli členové Řádu povoláni vždy hned, jakmile je někdo zahlédl, neměli žádný právní nárok zabavit jim jejich majetek. Celá tahle mise byla ze všeho nejvíc výsledkem diplomatického snažení. Skřeti neměli důvod chránit Smrtijedy (kteří jim přinášeli jen málo zisku a hodně sporů), ale dokud Řád zachová diskrétnost a nezpůsobí žádné potíže, byli ochotni spolupracovat.

Remus si povzdychl. Sledoval, jak se Harry brodí hromadami zlata a stříbrného nádobí a je mu úplně jedno, že na ty věci šlape. Očekával, že diskrétnost a opatrnost bude pro mezidimenzionální cestovatele velká výzva. A i když se Hermiona držela hned za Harrym, švihala hůlkou a napravovala nepořádek, který působil, Remus ji znal už natolik dobře, že nečekal, že by jí tohle rozpoložení vydrželo dlouho.

Jakmile najdou první artefakt, který by mohl mít na svědomí mezidimenzionální portál, Hermiona zmizí ve svém malém světě a jim zůstane na krku starost o Harryho.

Zmíněnému chodícímu ztělesnění chaosu nyní vystřelila dlaň k jizvě na čele.

„Au,“ řekl. „Rozhodně je tady. Myslím, že tam v tom rohu.“

Remus netušil, že má v sobě Harry vestavěný detektor viteálů, ale jelikož to usnadňovalo situaci, nehodlal si stěžovat. Zatímco Severus s Harrym v tichosti vyhrabali a zabezpečili nádherný zlatý pohárek, přidal se k Hermioně, Siriusovi, Lence a Lily, kteří hledali neznámý objekt, jež je odmrštil do tohoto světa.

Nacházeli spoustu začarovaných artefaktů. Členové rodiny Lestrangeových za staletí shromáždili obrovskou sbírku předmětů, které oplývaly černou magií. Mnoho z nich Remus vůbec neznal a ještě více z nich bylo opravdu nebezpečných. Postřehl Hermionin toužebný pohled směrem k polici s knihami, ale ke své cti se udržela na uzdě a soustředila svoji pozornost zpět na předměty odpovídající parametrům jejich ‚honby za pokladem‘.

Navzdory vysoce organizovanému postupu v pátrání a rychlému rozpoznávacímu kouzlu, které Hermiona vymyslela, jim zabralo téměř hodinu a půl, než našli tři možné kandidáty, kteří mohli způsobovat časoprostorovou trhlinu.

Ničemu taky nepomohl fakt, že zatímco Severus se k nim připojil, Harry zarytě trval na tom, že bude prozkoumávat ostatní prokleté předměty v trezoru a vesele prohlašoval, že „Archeologie není můj obor, děkuju, fakt mě nezajímají žádné začaro-blabla věci, pokračujte, já se jenom prohrabu těmahle ostatníma věcičkama!“

Choval se, jako by se ráno nic nestalo, jako by se všichni vrátili do starých kolejí, ke svým manýrům, s úmyslem zapomenout na celou tu hádku. Harry se vrátil ke své póze šíleného kloboučníka, Hermiona vše sledovala ostřížím zrakem a převzala velení. Lenka ve svém hledání artefaktů šťastně poskakovala a mluvila ke všemu, co zahlédla, až Hermiona poukázala na to, že v těchto podmínkách se odvolává na dohodu jejich kamarádství  ‚Lenka má zakázáno mluvit s příšerami‘. Po tomto prohlášení se Lenka trochu urazila.

A Neville? Neville se držel zpátky a stál na stráži u vchodu do trezoru. Mlčel, i když probírali jejich postup a nálezy nebo v případě Lenky a Harryho blábolili.

Byl vlastně tak zticha, že Remus úplně zapomněl, že je tam s nimi. Přesně do té chvíle, než Neville odvrátil Reducto které mířilo přímo na Siriusova nechráněná záda.

_______________________________________

Pozn. autorky: „Neměli bychom najít beránka, než bude příliš pozdě?“ = Když Bůh požaduje po Abrahámovi, aby mu obětoval svého syna, Abrahám mu vyhoví. Když pozvedne nůž, aby Izáka zabil, přeruší jej anděl, který mu oznámí, že to byla vlastně jen zkouška oddanosti. Tím, že je ochotný zabít vlastního syna, oddanost dokáže a vlastní čin už není nutný. (Hrubé shrnutí. Teologové by mě za to nejspíš zabili.)

„Abrahám se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.“ Genesis 22

A omlouvám se za nečekaný zvrat v příběhu. Prostě se to stalo. Asi mám nějaký problém. Existuje nějaká anonymní podpůrná skupina pro lidi se sklony k nečekaným zvratům?