Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 19. Urážky
Hermiona se s Blaisem rozloučila ve foyer Dracova bytového domu, pak vyjela výtahem do posledního patra. Zaklepala a Draco jí rychle otevřel. Podíval se do chodby, zřejmě tam očekával i Blaise.
„Copak se přihodilo? Pohádali jste se? Není tak milý, jak vypadá…“ řekl. Zřejmě žertoval, ale Hermioně neunikl lehce odměřený tón jeho pozdravu.
„Ne, doprovodil mě jen k výtahu. Nahoru jsem jela sama.“ Draco to dál nekomentoval a ona ho trochu znepokojeně následovala do bytu. Cítila se nesvá z toho, že tu znovu zůstává. Fakt, že se právě vrátila ze schůzky s Dracovým nejlepším přítelem, dělal situaci ještě trapnější. Draco ji ignoroval a šel rovnou do kuchyně. Hermiona chvíli stála v obývacím pokoji, aniž by věděla, co má dělat. Ve skutečnosti toužila jen uniknout do svého pokoje, ale zdálo se jí to neslušné, tak přešla k oknu, vzala do ruky časopis a usadila se s ním na pohovku. Nedokázala se ale soustředit na čtení, protože si byla intenzivně vědomá Dracovy přítomnosti v kuchyni. Zdálo se to být nekonečné. Začala přemýšlet, co dělat, když se znovu objevil a rozhlédl se kolem.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se. Hermiona vyskočila.
„Ano, to bude hezké, ale připravím to. Netušila jsem, že na mě čekáš.“
„Neměl jsem to v úmyslu,“ řekl stroze a znovu zmizel v kuchyni, Hermionu nechal stát a hledět za ním. Teď byla trochu naštvaná, protože nepředvídala jeho špatnou náladu. Očividně měl problém, a mohla jím být jen její schůzka s Blaisem, což ji rozzlobilo. Jak se opovažuje být na ni kvůli tomu hrubý? Znovu si sedla, popadla časopis a hlasitě si povzdechla. Slyšela, jak se přibližuje. Na malý stolek vedle ní položil šálek.
„Díky,“ zamumlala. Záměrně neodvrátila oči od čtení. Jestli jí chtěl dát za vyučenou, tak mu to právě vrátila. Zaváhal, zřejmě ho její odpověď trochu překvapila.
„Tak jaké bylo tvé žhavé rande? Splnil Blaise očekávání?“ zeptal se a Hermiona se musela ovládnout, aby se neusmála. Její reakce ho zřejmě trápila a teď lovil informace.
„Ano, bylo prima, děkuji za optání. V sobotu si pořádně vyrazíme,“ prohodila nedbale.
„Pořádně?“
„Blaise mě bere na večeři.“ Odpověděla stručně, ale podívala se na něj.
„No není to roztomilé?“ odpověděl Draco hlasem ztěžklým sarkasmem. „Tak to ti raději dám klíč, nemíním na tebe čekat.“
Zavrtěla hlavou. „To už tady nebudu. Zítra se vrátím do svého bytu.“ Rozhodla se k tomu právě teď, ale raději bude riskovat o samotě, než by se smířila s takovýmto zacházením.
„Ne, to ne,“ odporoval Draco. Pak ji překvapil, když se nad ni naklonil a přesunul se tak, aby mohl usednout vedle ní. Chvíli na něj hleděla.
„Ale ano. Jsem naprosto schopná se o sebe postarat.“
„Až zaregistrujeme dokončený lektvar, starej se o sebe, co hrdlo ráčí. Do té doby mám osobní zájem na tom, abys zůstala tady.“ Ani se na ni nepodíval, když to říkal, a Hermiona měla chuť ho praštit přes tu hezkou tvář. Chystala se náležitě odpovědět, ale uvědomila si, že mu vlastně dluží pěknou sumu peněz, nemluvě o tom, že je hostem v jeho domě. To ji trochu zchladilo.
„Co kdybys mi řekl, s čím máš problém? Budeme teď spolu trávit hodně času. Věci půjdou jednodušeji, když k sobě budeme upřímní.“ Odložila časopis a obrátila se k němu.
„Kdo říká, že mám problém?“ pokrčil rameny, ještě protivnější než předtím.
„Dáváš mi pěkné kapky,“ řekla a hleděla přímo na něj. Skoro ho vyzývala, aby to zkusil popřít. Draco jí oplácel stejně upřeným pohledem.
„Po sedmi společných letech v Bradavicích bych myslel, že už jsi zvyklá. Přestaň být tak dramatická, jen si něco namlouváš. Já nejsem Potter, ten by ti lezl do zadku, ale já ne.“ Neodvracel se a ona ho nepřestávala probodávat pohledem.
„Už nejsme v Bradavicích a Harry mi nepodlézal! Nedělej, že nevíš, o čem mluvím,“ odvrátila se a založila si ruce na prsou. „Poslyš, od nynějška spolu budeme jednat jen obchodně. Hned zítra odejdu, takže mi dej vědět, až mě budeš potřebovat kvůli lektvaru.“ Draco hned neodpověděl a Hermiona věděla, že na ni stále hledí.
„Pořád se tváříš, jako kdybych tě obtěžoval! Už jsem ti řekl, abys tu zůstala, ale jestli čekáš, že budu škemrat nebo tak něco, tak budeš zklamaná.“
„Škemrat? Samozřejmě, že nechci, abys škemral! Jsi směšný!“ Vstala, pevně rozhodnutá, že udělá nejlíp, když půjde do postele. „Pro Merlina, tohle všechno jen proto, že jsem šla na skleničku s přítelem!“
„O čem to mluvíš?“ Draco se zvedl a Hermiona ucouvla, aby se jejich výškový rozdíl nezdál tak nápadný. „Nestarám se o to, s kým jdeš na skleničku nebo na cokoli jiného, když už o tom mluvíme! Pro mě za mě můžeš spát třeba s půlkou Příčné ulice!“
Přimhouřila oči a namířila na něj prstem. „Kdo si ksakru myslíš, že jsi? Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit? Nejsem jedna z těch tvých husiček bez mozku!“ Přikročila k němu a šťouchla ho do hrudi. Zlost ji přiměla říkat to, co by za normálních okolností nevypustila z pusy. „Je zvláštní, jak se tvá náhlá změna nálady shoduje s mou schůzkou s Blaisem!“ Okamžitě zalitovala, že se neovládla, protože jí to znělo nadutě. Ve skutečnosti nevěřila, že by žárlil.
„Pchá!“ potřásl Draco hlavou. „Ale běž! Když jsem se díval naposled, pořád jsi byla Hermiona Grangerová. Ta stará známá knihomolka stále ještě číhá pod povrchem, mě neošálíš! Takže se ze sebe nesnaž dělat něco, co nejsi!“
„No, když už tedy začínáme s osobními urážkami, pořád jsi ten zatracený Draco Malfoy, tak pitomý, že nedokáže vidět to, co má přímo před očima!“
„Co tím chceš říct?“
„Pro Merlina, vždyť ty ses zasnoubil kvůli svému podnikání! Jaký člověk se zaváže k celoživotnímu vztahu z takového důvodu?“ Věděla, že po tom, co se jí svěřil se svým tajemstvím, je to rána pod pás, ale nedokázala se zarazit. „Hned zítra odejdu.“
„Když tak pospícháš, proč čekat do zítřka? Mám ti donést tašku?“ Draco couvl s tváří zrůžovělou hněvem.
„Jsem pro!“ Hermiona rázně přešla přes velký pokoj ke své ložnici. Nedbale házela šaty do zavazadla. Byla rozrušená, ale snažila se ovládnout, jak nejlépe uměla. Zavřela tašku, popadla plášť a zamířila ven. Když vstoupila do haly, vůbec nepohlédla směrem, kde tušila Draca, protože cítila, že by se rozplakala. Vnímala jeho pohyb, ale neuvědomila si, jak je blízko, dokud jí najednou nestál v cestě. Hlasitě vzdychla a obrátila oči v sloup.
„Jen mě nech projít! Očividně nemůžeme společně pracovat ani dělat nic jiného, takže chci jít.“
Než promluvil, popadl její zavazadlo. „Nemůžu tě nechat jít, není to bezpečné.“
„Právě ses nabídl, že mi přineseš tašku!“
„To jsem nechtěl. Rozčílilas mě,“ pokrčil rameny, očividně nesvůj z toho přiznání.
„Použiji pár ochranných kouzel a hůlku si nechám u postele. Neboj se, dostaneš svůj lektvar správně připravený a zaregistrovaný!“ Nemohla si pomoci, musela to na něj vychrlit. Přes jejich vášnivý spor věděla, že lektvar není jediným důvodem, proč ji chtěl udržet v bezpečí. Alespoň doufala, že není!
„To mě nezajímá!“ vyhrkl Draco a vypadal skutečně poněkud překvapený svými slovy. Chvilku na sebe hleděli, Hermiona se v duchu dohadovala sama se sebou. Jak absurdní hádka o ničem!
„Samozřejmě že ti na lektvaru záleží!“ prohlásila. „Proč pořád předstíráš, že je ti to jedno, když je nad slunce jasnější, o co ti jde!“
Oba na chvíli zmlkli a Hermiona se kousla do rtu, protože si uvědomila, jak dvojsmyslná byla její slova. Viděla, jak Dracovy oči tmavnou, pak je sklopil k zemi. Pozorovala ho a čekala, jak zareaguje.
„Je těžké ukázat, že mi na něčem záleží, když jsem tak pitomý, že nevidím, co mám před očima,“ řekl tiše a Hermiona viděla, jak se mu koutky rtů lehce zvlnily úsměvem. Nemohla si pomoci, ale jeho odpověď ji i proti její vůli pobavila. Po očku na ni pohlédl, čekal na její odezvu.
„Možná jsem to neměla říkat…“ přiznala a na oplátku získala drobný úsměv.
Draco pokrčil rameny. „No, má poznámka o Příčné ulici nebyla asi potřeba…“ kousl se do rtu stejně jako Hermiona. Cítila, jak se její zlost rozplývá.
„Trochu ano…,“ povzdechla si. „Je to tvůj byt, a když chceš být nabručený prevít, prostě to není moje věc. Měla jsem počkat, až tě to přejde.“
Draco se na ni upřeně zahleděl. „Nabručený prevít? Tou omluvou mě chceš nějak urazit?“
Hermiona znovu zaťala zuby do rtu, ale tentokrát proto, aby zadržela smích. Nechtěla ho urazit, ale jaksi se jí to povedlo.
„Promiň.“
Draco zamával její taškou. „Můžu to vrátit do tvé ložnice?“ zeptal se tiše.
Hermiona na ni chvíli zírala a pak svou odpovědí překvapila sama sebe. „Chceš?“
Dracova okamžitá a důrazná reakce ji pak zaskočila ještě víc.
„Ano,“ bez ostychu jí hleděl do očí a Hermiona věděla, že nikam neodejde, tak jen přikývla a vztáhla ruku pro svou tašku.
„Vezmu ji zpět a vybalím si…“ řekla.
Poznámka autorky: Aáách! Povedlo se jim usmířit se! Přečtěte si i příští kapitolu.