Preklady fanfiction Harryho Pottera

Dějství 5 - obraz 3


PP – varování pro neslashaře: Neboť té temnoty je už opravdu trochu moc, dopřála autorka v tomto obraze našim hrdinům prchavý okamžik radosti. Pokud jen trochu můžete, překonejte to, nejde o samoúčelnost.

* * *

"Ehm, ehm."

Severus potlačil vzplanutí hněvu a vzhlédl od papírů, kterými se probíral, s rysy dokonale vyhlazenými do neutrálního výrazu. "Ano?"

"Zjistila jsem velice politováníhodnou věc," sdělila mu Umbridgeová, tisknoucí si k hrudi své desky.

"Vskutku?"

"Ano. Víte, nepřetržité úsilí pana Pottera vnášet do mých hodin rušivé lži dnes opět překročilo přípustnou hranici–"

"Trpí horečnou představivostí, to je pravda," pronesl Severus co nejsladším tónem.

"Takže si umíte představit mou nelibost, když jsem se ho pokusila umravnit uložením trestu, ale on reagoval tím, že se pravděpodobně nebude moci dostavit, protože už má trest s vámi."

"Jsem si jistý, že je to velmi politováníhodné," odvětil Severus. "Bohužel se ale obávám, že musím potvrdit, že tentokrát... neříkal lži."

Umbridgeová přimhouřila oči. "Pak jistě chápete, proč vás musím požádat, abyste ho uvolnil, abych ho mohla přiměřeně potrestat já."

"Ne," řekl Severus. "To naprosto nemohu."

"Kázeň v mé třídě -"

"Je samozřejmě důležitá," doplnil Severus. "Ale stejně tak v mé. Nicméně k vaší škodě já jsem zasáhl jako první. Potter je zaneprázdněn trestem u mne a bude tomu tak i v dohledné době."

Umbridgeová stiskla rty.

"Buďte ujištěna," dodal, "že si neužívá jedinou vteřinu, kterou se mnou stráví. Poptejte se v okolí, jestli mi nevěříte – není žádným tajemstvím, že mezi mnou a tím klukem neexistuje jakákoliv náklonnost."

"Poučení, které mám v úmyslu vštěpovat -"

"Je, obávám se, toho typu, který jsem se snažil vštěpovat po léta. Potter může být od začátku školního roku vzpurný, ale mně se vzpírá mnohem, mnohem déle. Ve skutečnosti tak dlouho, že jsem odhodlán jeho umíněnost zničit bez ohledu na to, kolik večerů budu muset obětovat. Čili jistě chápete, že předat ho, byť jen na jeden večer, do vašich... schopných rukou je zcela vyloučeno. Všechny mé předešlé snahy by tak přišly vniveč."

"Tedy," začala Umbridgeová, "nikdy jsem..."

"Příjemný den," popřál jí Severus a odkráčel ze sborovny.

* * *

"Nesmíte Umbridgeovou popichovat," doporučil ten večer Potterovi. "Je to nebezpečná hloupost."

Potterův pohled okamžitě zaplál hněvem. "Ta ženská je pytel sraček. Sám jste to říkal."

"Slovník," napomenul ho Severus. "A věřím, že bych si pamatoval, kdybych použil tak barvitou frázi a dovolil si ji vypustit z pusy ve vaší přítomnosti."

"Ale no jo, víte, jak to myslím."

Severus studoval chlapce a jeho výraz. "Vím. A to je přesně to, před čím vás musím varovat. Už jste si vědom, že ta žena je odporný exemplář; ale pořád zapomínáte, že je taky mocná. Žádám vás, pane Pottere – buďte trochu opatrnější."

"Trvá na lžích, sakra! Říká, že Quirrell byl skvělý učitel! Nemyslíte, že lidé si zaslouží znát pravdu?"

"Myslím," řekl Severus, "že některé pravdy je lepší ponechat skryté, dokud nepřijde jejich čas."

K jeho úlevě to vypadalo, že chlapec začal o těch slovech uvažovat.

* * *

"V poslední době trávíte s Harrym hodně času," nadhodil Brumbál. "Existuje něco, o čem bych měl vědět?"

Severus si zamíchal čaj. "Před časem jste mi řekl, že si o určitých věcech nepřejete vědět. Mohu vás ujistit, že toto byste si rozhodně vědět nepřál."

Brumbál si ho chvíli prohlížel. "Jen mě k tomu podnítilo to, co předtím utrousila Minerva. Je úplně vzteky bez sebe."

"Jsem si toho vědom. Minerva by se měla starat o své záležitosti."

"Doufám, že nejste na toho chlapce moc přísný. Má těžký rok."

Jsem si toho mimořádně vědom, pomyslel si Severus, ale nahlas to neřekl. "Budu na něj tak přísný, jak uznám za vhodné." Pak zvedl hlavu a dodal: "Mám to pod kontrolou."

"Tak dobře," usoudil Brumbál nakonec. "Ale pokud byste v jakémkoliv momentě zjistil, že to už déle nechcete..."

"Budu vás zajisté okamžitě informovat. Je to všechno?"

Když o chvíli později míjel probuzený kamenný chrlič, nedokázal říct, koho přesně tím kryje.

* * *

Neinformoval Brumbála, protože nakonec se mu situace, do které se dostal, vymkla z ruky způsobem, jaký by nikdy nepředvídal. Nesplňoval žádnou z bezpočtu eventualit, o kterých uvažoval, z nich většina se soustředila kolem vyhlídky na to, že Pán zla objeví, že Potter už na svého učitele nepohlíží s nenávistí.

Naprosto ho to vyvedlo z konceptu.

"Já vám nerozumím," řekl Potter jednou večer.

"Dobře," odvětil Severus, aniž by přerušil známkování.

"Ale já chci."

Severus potlačil vzdech. Od oné noci, která vedla k impulzivnímu zničení cenného mementa – akci, kterou poté nechápal a hluboce jí litoval – upustil Potter od podobných osobních dotěrností a zdánlivě si nechával své myšlenky pro sebe.

Severus to měl vědět lépe a nepředpokládat, že to bude mít dlouhé trvání. Krátce zaváhal, zda by nestálo za to promluvit si o tom nahlas a vytyčit přesné hranice, ale upřímně řečeno, nechtěl se dohadovat. Měl za sebou vyčerpávající den následující po ještě více vyčerpávající noci s krátkým vzácným spánkem a příliš dlouhou dobou strávenou podlézáním oběma pánům. Kdyby se Potter rozhodl být horlivý, Severus by jen odsekl a zranil chlapcovy city.

Mělo by stačit si ho prostě jen nevšímat.

"Jste jeden obrovský rozpor," -Severus psal dál- "až na to, že to možná vůbec nejsou protiklady a já jen ještě nedokázal přijít na to, jak dávají smysl. Myslím, že možná ani vy v tom nemáte úplně jasno," -Severus psal rychleji- "protože stále říkáte jednu věc a děláte druhou. Říkáte, že si potřebuji odpustit, ale sám odmítáte udělat totéž. Říkáte mi, abych se vyhýbal Umbridgeové, ale nepřenecháte mě jejímu trestu, i když víte, že ona to chce. Řekl jste mi, tam nahoře na věži, že v nic nevěříte, ale kdyby to byla pravda, pak by vám na ničem nezáleželo. A skrýváte to zatraceně dobře, ale je to očividná lež, protože jinak byste netrávil tolik času ujišťováním se, že jsem v pořádku. Myslím, že si jen setsakra moc bojíte přiznat, v co věříte, protože to nepasuje do toho, jak sám sebe vnímáte. Ale víte, pletete se. Nejste ani zdaleka tak odporný, jak předstíráte."

Brk vypadl Severusovi z ruky a muž se polekal; byl tak odhodlaný Pottera ignorovat, že si naprosto nepovšiml, že chlapec vstal a obešel stůl. Náhle se zdál být velmi blízko.

"Pottere," začal, "co to–"

A Potter ho políbil.

Severus ztuhl šokem. Šokem, překvapením a chvilkovým zděšením; ano, kategoricky to bylo tohle. Nemělo to pranic společného s tím, jak se měkké Potterovy rty dotýkaly jeho, ani s hladkým vklouznutím jazyka do Severusových úst, jazyka, který mu přejel po patře nejprve váhavě a poté neodbytně. Nemělo to nic, pranic společného s tím, že Potterova slova ťala do živého a vyvolala zoufalou touhu po doteku; vůbec nic společného s faktem, že si nedokázal vzpomenout, jestli ho někdy v životě někdo takhle bolavě upřímně políbil. Nepodobalo se to pocitu teplého a jemného deště, ne, nikdy to nemohlo být požehnáním. Když jeho ruka zajela do Potterových vlasů, bylo to jen kvůli tomu, aby ho odstrčil, ne s cílem cítit, jak mu jako hedvábí protékají mezi prsty; Severus by se ho nikdy, nikdy nedotkl kvůli potěšení, vždyť ten chlapec byl jen-

Prudce Pottera odstrčil a zděšeně vyskočil na nohy.

"Co si sakra myslíte, že děláte?" zaječel.

Potter na něj zíral, opíraje se o police, do kterých narazil, s rozbitými sklenicemi a lahvičkami rozprsknutý po celé podlaze. Zhluboka se nadechl; čerň jeho zřítelnic za skly brýlí pohlcovala zelenou. Olízl si rty a Severusovy oči ten pohyb bezmocně sledovaly.

"Myslel jsem, že to bylo jasné. Políb-"

"A co tě sakra mohlo posednout, že sis myslel, že by taková věc mohla být byť jen vzdáleně přijatelná, natož že bych vůbec někdy, v příštím milionu let, uvítal tak značně nepatřičný počin od studenta? Přišel jsi úplně o rozum? Ne, neodpovídej, je evidentní, že ano. Gratuluji, Pottere, překonal jsi dokonce sám sebe; jsi tak dokonale mimo hranice reality, že-"

"Tak hele," ozval se Potter, "to není fér! Přiznávám, že to bylo riskantní, ale ty jsi mě políbil taky!"

"No to tedy rozhodně ne!"

Potterovi se zablesklo v očích: "Jasně. Takže ten tvůj jazyk v mé puse jsem si tedy jenom představoval, že jo?"

"Ano!" zavrčel Severus. "Já bych se nikdy – jak se opovažuješ naznačovat, že bych – nikdy bych se takhle nedotkl dítěte!"

"Já nejsem dítě! Je mi-"

"Je ti patnáct! Mně je třicet pět, nemluvě o tom, že jsem tvůj učitel, a kdybys nebyl tak zmatený, byl bys-"

"Já nejsem ani trochu zmatený, sakra!"

"Jistěže jsi, pokud se vrháš po muži, který je víc než dvakrát tak starý, a nevidíš na tom nic divného! Kdybys měl jakýkoliv cit pro perspektivu, uvědomil by sis, sakra, že by sis měl najít vhodného partnera, který je ti věkem bližší. Jako každý normální puberťák-"

Svou chybu si uvědomil v momentě, kdy mu ta zrádná slova vyklouzla z pusy, ale to už bylo příliš pozdě.

"Jasně," poznamenal Potter s jakousi chmurnou satisfakcí. "Normální. Tak normální, jak podle tvých slov budu muset akceptovat, že pravděpodobně nikdy nebudu?"

"Tohle jsem neměl na mysli -"

"Máš pravdu, je mi patnáct. Ale na rovinu, kolik znáš patnáctiletých, kteří třikrát čelili Vol- Pánu zla a začali s tím, když jim bylo jedenáct? Kteří viděli, jak kvůli nim někdo umírá, kteří byli prokleti Cruciatem a jejichž krev byla použita k oživení člověka, který jim zabil rodiče? Jejichž každý zatracený detail života je neustále rozmazáván v novinách, dokud jim z toho není na nic, ze všech těch sraček, a nepřemýšlí, jestli by na tom nebyli líp, kdyby..."

"To všechno jsou jen další důvody, proč je to tak hrozný nápad! Nejen, že jsi zmatený, ale taky jsi zranitelný a poslední věc, kterou potřebuješ-"

"Potřebuju tebe! Copak to nechápeš? Nikdo v mém věku mi nemůže rozumět, ale ty jo, a nemáš tušení, ani za mák, jaké to je vědět, že se o mě někdo stará a chápe mě a zároveň -"

Severus se zhluboka nadechl. "Pleteš si soucit s láskou, Pottere, a ujišťuju tě, že jsou to dvě zcela odlišné věci."

"Jdi do hajzlu!" vyhrkl Potter. V očích měl slzy. "Neopovažuj se mi tohle dělat, nechovej se ke mně, jako bych byl nějaký idiot, který nepozná, když lžeš. A mimochodem, pořád jsi mi nevysvětlil, jak to, že když je to všechno tak špatné, proč jsi mě taky líbal!"

"Už jsem ti řekl-"

"A to je další lež!" Potter se odrazil od police a přiblížil se k Severusovi. Ten rychle o několik kroků couvl, až při tom téměř zakopl o židli. "Ty jsi mě políbil a užíval sis to, jen to nechceš přiznat." Další krok vzad a Severusova záda se opřela o zeď. Potter se k němu přitiskl, bradu zvednutou. "A kdybych tě právě teď políbil, udělal bys to zas."

"Ne," bránil se Severus, ale náhle si tím nebyl ani zdaleka tak jistý. Takhle blízko mohl cítit horko Potterova těla, které se k němu tisklo, mohl cítit vůni jeho kůže; krev mu bušila až v krku a způsobovala mu závrať. Kdo by dokázal říct, jestli na něj útočí vztek nebo strach, zda to není něco podstatně temnějšího, co mu mění vnitřnosti na kaši? Čeho se vlastně bál, když ne sebe? Potter stěží představoval fyzický problém jakéhokoliv druhu, a přesto byl Severus zahnaný do kouta, jako kdyby on sám byl dítě; nebyl ani schopný popadnout chlapce za ramena a vystrčit ho ze dveří, protože co kdyby se ho ruce rozhodly zradit a místo toho si chlapce přitáhly blíž? Už to jednou udělaly; jak jim mohl věřit, že to neudělají znovu?

Přitiskl dlaně na zeď, až se mu ruce třásly napětím. "Jdi ode mě!" řekl, s důrazem veškeré své vůle na každém slově. "Jdi pryč, Pottere! Hned!"

"Proč?"

"Protože," zavrčel Severus, "tě tu nechci!"

Potter se na něj dlouze zadíval, a pak milosrdně, milosrdně couvl a obešel stůl. Posbíral si knihy, nastrkal je do tašky a přehodil si ji přes rameno. Severus na něj celou dobu hleděl jako přikovaný a sledoval jeho cestu až ke dveřím.

Potter se těsně před nimi zastavil a otočil se. Obličej vyzařoval umíněnost, kterou na něm byl Severus zvyklý vídat, ale nikdy dřív ho tolik neděsila, snad jen s výjimkou oné noci na Astronomické věži.

"Ještě jsme neskončili," řekl Potter. "Vím, o co se snažíte. Odháníte mě pryč, protože máte strach, protože jsem se dostal příliš blízko, protože si myslíte, že si tohle nezasloužíte. Ale pletete se a já vás nenechám... Přiměju vás to vidět. Takže si neopovažujte myslet, že jsme skončili."

A vyšel ze dveří.

Cvaknutí zámku nepřineslo žádnou úlevu. Severus se odlepil od zdi, ale nebyl schopen se posadit, i když měl nohy jako ze želatiny; myšlenky mu pádily příliš rychle. Místo toho se oběma rukama ztěžka opřel o stůl a pokoušel se dýchat. Bylo mu špatně od žaludku, až na zvracení, po celém těle cítil mravenčení, jako kdyby mohl -

Shoda okolností, nic jiného to nebylo. Něco jako strašná, děsivá noční můra, kterou brzy zapomene – Potter odešel, zklidní se a taky to pak bude takhle vnímat. Přijde k rozumu a bude pořádně znechucený svým jednáním; bude mu trapně, oba už se o tom nikdy nezmíní a všechno bude-

Severus zaťal nehty do dřeva. Do prdele, co si to tu nalhává? Tady šlo o Pottera; chlapce, který by klidně zkusil projít kamennou zdí jen proto, že mu to právě teď přišlo jako dobrý nápad. Jakmile se zakousl do nějakého bláznivého plánu, byl jako vzteklý pes a odmítal se ho pustit – jak se mohl Severus tak splést v předpovědi, k čemu to povede, jak mohl být tak slepý? Samozřejmě, že se k Severusovi přisál jako klíště, sakra. Byl v depresi, osamělý a zmatený, samozřejmě, že si spletl utěšování s něčím víc, bez ohledu na to, jaká byla pravda–

Ztěžka polkl. Utěšování bylo vše, co měl kdy v úmyslu nabídnout, vše, co bylo jeho cílem, správně? Správně? Tím si byl jistý; tím si byl stoprocentně jistý, a přesto... a přesto... Potterovi oplácel ten polibek. Už to nemohl déle popírat, stále cítil Potterovy zuby na svém jazyku, jako kdyby na něm zanechaly jedovaté ostny; v ústech cítil pachuť a hrdlo měl plné žluči. Minimálně v tomto bodě šlo o shodu okolností; muselo to tak být. V tu chvíli nebyl připravený na nápor svých pocitů, ale teď už ano, teď už bude všechno jiné. Dokáže, bude schopen, dokáže Pottera odmítnout, kdyby to znovu zkusil. Není... není žádná zrůda! Není takový slaboch. Že ne?

Myslí mu nechtěně probleskl obrázek Pottera vkrádajícího se pod rouškou noci do jeho komnat a do jeho postele, obraz nahých, hravých končetin obtáčejících se kolem něj a zvuk Potterových slov "Já ti věřím" šeptaných s takovou jistotou, jakou Severus vůči své osobě nikdy u nikoho necítil, dokonce ani u Brumbála ne, a něco se v něm prudce sevřelo, ačkoliv se zároveň otřásl hrůzou.

Ne. Ne, ne, ne, tohle nemohl dopustit, ale ani si nemohl v blízkosti toho chlapce důvěřovat, protože byl přesně takový slaboch; mohl to pouze omezit na minimum. Především to byla jeho chyba – kdyby nikdy neudělal tu do nebe volající chybu, že mu onu první noc v pracovně uklouzla informaci o jeho preferencích, Potter by nikdy neměl důvod se na něj takto fixovat. Musel se vrátit zpět; ještě lépe – musel zničit šance na to, že by Potter mohl v budoucnu takové city rozvíjet – i to nejmenší riziko bylo v tomto případě příliš veliké. V Potterovi se nesměly rozvíjet city k němu a ani mu nesmělo být umožněno ponechat si ryze sexuální podněty, které by Severuse snad mohly někdy v budoucnu zahrnovat.

Když se vyřítil ze své pracovny a mířil k nejbližšímu skrytému výklenku, jeho prsty se už svíraly kolem kovu. Otočil obracečem času víckrát, než to dělával předtím, blízko, blizoučko až k samotné hranici, zpět do oné katastrofální první noci.

Zastavil Pottera na chodbě, pouhý okamžik poté, co opustil Snapeovu pracovnu. Chlapec zamrkal, zřejmě zmatený a oči mu rychle sjely od Severuse ke dveřím a zase zpět.

"Co-" začal. "Ale byl jste přece-"

Severus pozvedl hůlku: "Zapomeň."

Stejně jako každé jiné složité kouzlo obsahovalo i toto různé vrstvy provedení. Některá mohla člověka úplně zbavit vzpomínek, vyrvat je pryč a nechat místo nich jen díru, což, jak měl Severus podezření, byla oblíbená Lockhartova verze aplikování tohoto paměťového kouzla. Ale jiná je jen mohla potlačit, zasunout je do některého zákoutí podvědomí a uspat je tam na neomezeně dlouhou dobu, dokud je stejně silná magie neprobudí, a právě tak to udělal teď. Nastrkal všechno do nejskrytějších koutů Potterovy mysli: vzpomínku na věž a bezprostřední pocity, které k ní vedly; rozhovor v jeho pracovně, který snad na podprahové úrovni vyváží pozůstatky viny. A ano, také toto: jakoukoliv vzpomínku na to, že chlapec někdy preferovat stejné pohlaví, zamkl tak pevně, že kdyby ho to někdy napadlo nanovo, okamžitě by to zavrhl.

Na to sklonil hůlku a Potter znovu zamrkal. Když se mu pohled projasnil a zaostřil na Severuse, v očích se mu zablesklo.

"Odebírám Nebelvíru třicet bodů!"

"Cože? Já jsem byl jen-"

"Venku po večerce. Opět! Chcete, aby to bylo padesát? Protože se vám to povede, pokud se okamžitě nevrátíte do své ložnice, kde jste měl už dávno být!"

Sledoval, jak chlapec mizí v tmavé chodbě, a každá část jeho těla byla podivně těžká, jako kdyby měl všechny kosti z olova.

* * *

Necítil vinu. Vůbec ne. Opakoval si to, když sledoval Pottera u jídla a když ho ve třídě popichoval: udělal jen to, co bylo nutné. Pokud by si Potter uchoval vzpomínku na svoje city k Cedrikovi, Severus pochyboval, že by bylo jakékoliv paměťové kouzlo schopné potlačit naléhavost jeho zoufalství, dokonce s podvědomým otiskem jejich rozhovoru jakožto protiváhy. Chlapec by se znovu pokusil o sebevraždu a Severus by se znovu ocitl na začátku, před volbou mezi nepřijatelným a nemožným: svěřit Minervě a Brumbálovi větší sousto, než mohli zvládnout, nebo důvěřovat sám sobě.

Jednal v nejlepším Potterově zájmu. Nakonec si najde nějaké děvče a bude... spokojený, když ne přímo šťastný, protože se nedozví, o co přišel. Což je mnohem, mnohem lepší varianta než ten nejhorší možný osud, který by ho mohl potkat – aby jeho nevinnost byla pošpiněna Severusovou obscénností.

Necítil vinu. Vůbec ne.

* * *

Kouzlo drželo, stejně jako Potterův zdravý rozum, navzdory celému dalšímu týdnu strávenému při trestech s Umbridgeovou. Přestože se Severus po večerech snažil co nejhlouběji zahrabat do práce, nedokázal ze své pracovny vyhnat slabý zvuk škrábání Potterova brku po papíru, který v ní rezonoval od doby, kdy tam chlapec trávil čas psaním domácích úkolů.

A ani necítil smutek, když na to vzpomínal. Vztek na Umbridgeovou – ano, to si mohl dovolit.

Potter začal zase hrát famfrpál a život se vrátil do normálu. Do takového, který se v Severusově světě rovnal absurditě.

"Pane!" zavolala na něj na začátku října přes nádvoří Láskorádová. "Harry, on je – je mrtvý!"

"Jak?"

"Byl to heliopat!"

"Nemluvte hlouposti," odsekl Severus. "Nic takového jako heliopati neexistuje!"

Když o deset minut později hleděl na hromádku popela, u níž se ujistil, že jde vskutku o Potterovy ostatky, byl stále ještě přesvědčen, že musí existovat nějaké rozumné vysvětlení.

"Přišel odtamtud, pane," tvrdila Láskorádová a ukazovala na pruh udusané trávy, který se táhl do dálky. "Viděla jsem ho; byl jako velká koule plamenů a hnal se tryskem rovnou k Harrymu." Zasmušile sklopila oči k hromádce popela. "Byl by tak krásný," hlesla tiše. "Kdyby ho neupálil zaživa, víte."

Severus otevřel pusu, a pak ji zase zavřel. Co se na tohle dalo říct?

Heliopati existují, zapsal si do svého deníku. Možno obklopit kruhem vody a pak ho vyhostit do středu země, kam podle všeho patří. Postarat se, aby se o nich Pán zla nikdy nedozvěděl!

Ani ne o týden později ho Láskorádová vyhledala znovu, ačkoliv tentokrát přišla s celým hejnem vyděšených, hysterických studentů. Nakonec musel Severus vystřelit do vzduchu varovné jiskry, aby je přiměl ztichnout natolik, že z nich dostal, co se stalo.

"Cože dělal?"

"Učil nás obranu," řekla Grangerová. "Protože Umbridgeová nechce – ach bože, věděla jsem, že to byl špatný nápad."

"Aby ne! A Longbottom," ukázal prstem na třesoucího se, vzlykajícího chlapce, "byl tím, kdo ho zabil?"

"Ale ne záměrně!" ohradila se Grangerová. "Byla to nehoda! Myslím, že ho Harry odzbrojil – říkám to správně, Neville? – a jeho hůlka narazila do stropu, zlomila se a pak Harry – ach bože, Harry-"

"Ano?"

"Dostal zásah. Bylo to strašné!"

Do prdele, proč ho Potter sakra nemohl nechat na pokoji? Nestačilo, že seděl nabručený v jeho třídě, zatímco Umbridgeová strkala nos, kam neměla, čili si Severus ani nemohl být jistý, jestli jeho rozhořčení nemělo, aspoň z části, původ v tom klukovi? Nestačilo, že ho byl Severus nucen vídat při jídle a na chodbách? Opravdu se musel znovu vrátit k opakovanému umírání, aniž by Severusovi ponechal byť jen okamžik na oddech?

"A kde," zavrčel tak neurvale, že Grangerová před ním couvla, "jste pořádali ta velkolepá neuvážená setkání?"

Měl by tu Potterovu provizorní armádu okamžitě rozpustit, pomyslel si, když dokončil v Komnatě nejvyšší potřeby svou práci pozoruhodně snadno tím, že se z neviditelného výklenku postaral o zpomalení Longbottomovy hůlky, která následně neškodně dopadla na polici. Měl by to oznámit Umbridgeové a vidět, jak ji rozpráší, až na to...

Možná to dávalo Potterovi směr. Možná si nevzpomíná, co pro něj Cedrik znamenal, ale stále si pamatuje hřbitov, rituál, hrůzu z toho, že čelil Pánu zla v plné síle, a tak mít příležitost učit ostatní jak se bránit, jakkoliv nemotorně, mu možná propůjčuje nějaký smysl existence, když ve skutečnosti nic jiného nemá...

Severus tedy nic nepodnikl. Vina ale samozřejmě v tomto rozhodnutí nefigurovala. Ani trochu.

* * *