MARCI
(Pravdivé) dějiny Bradavic
The (True) History of Hogwarts
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7462590/1/The-True-History-of-Hogwarts
Autor: CaptainLeBubbles
Překlad: Lupina Beta: arabeska
Povolení k překladu: Žádost zaslána
Humor/romance
Moudrý klobouk
Rating: 13+
Kapitol: 1
Slov: 2945
Shrnutí: Klobouk se o počátku školy nevyjádřil tak úplně pravdivě. A možná z dobrého důvodu. G/S/R/H
Prohlášení autora/autorky: Nejsou moji. Vypadám snad britsky a nechutně bohatě?
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží CaptainLeBubbles. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
PP: Na výsledném stavu povídky má Arabeska mnohem větší zásluhu než já. Tolik červené jsem ještě neviděla!
Nejdražší Marci, z celého srdce Ti přejeme vše nejlepší k narozeninám, hodně štěstí a lásky, taky to zdraví a spoustu elánu./Jakožto i kopu sil do překládání ty-víš-čeho a betování onoho skvostu, který se tady objevuje každou středu. Zůstaň stejně skvělá, jako jsi, protože skvělejší už, obávám se, být nemůžeš. Je mi ctí, že se mi dostalo šance podepsat se svými titěrnými návrhy pod tento překlad.
(Pravdivé) dějiny Bradavic
Nazdárek.
Co se děje? Jo, ahá. Nejsi zvyklý na konverzující klobouky. Jsi překvapený. Jasně, jen si dopřej chvilku, aby ses přesvědčil, že si nic nepředstavuješ. V pohodě, počkám.
Už dobré? Fajn. Zkusme to znova.
Nazdar. Jsem Moudrý klobouk z Bradavic. Každý rok si mě asi třicet až padesát nervózních jedenáctiletých prcků, pěkně jeden po druhém, strká na hlavu. Já jim pak nahlédnu do mysli a usoudím, která kolej nejlépe rozvine jejich potenciál. Někdy je to snadné, jindy trochu těžší; občas se ti špunti pokouší se mnou hádat, že rozhodně nepatří do koleje, kam je chci zařadit, ale já jsem vždy v pohotovosti a rád jim připomenu, že právě teď vidím víc než oni a že ano, bezpochyby patří právě tam.
Před rozřazováním zpívám. Vždycky. Je to zvyk. Přestože jsem velice inteligentní klobouk, jako takový vedu krapet jednotvárný, skoro až nudný život, a tak celý rok skládám novou píseň. Tedy, pouze ve chvílích, kdy zrovna nešpicluji ředitele. Je přece dobré mít neustálý přehled, co se kolem děje; jak jinak bych mohl zajistit, aby mi neunikla důležitá fakta, která je nutno připomenout?
V písni obvykle zmiňuji stručné dějiny založení Bradavic, jak se sešli čtyři nejoslnivější kouzelníci a čarodějky své doby, aby stvořili místo, kde by se mladí lidé mohli učit umění magie a kde by byli v bezpečí před slídivými pohledy těch, kteří se jich obávají. Poukazuji na to, jak každý z nich upřednostňoval jisté rysy a jak jsem já sám započal svoji existenci. Nicméně jsem nikdy neshrnul založení školy dopodrobna. Domnívám se, že je to tak nejlepší, protože mnohé by pravda pohoršila. Ale vůbec se nebráním tomu, vyjevit ji právě tobě. Vypadáš, že bys ten příběh mohl ocenit.
Copak? Ale jistě, dej si pauzičku, aby ses uvelebil.
Připraven? Dobře. Začínám.
Takže, ze všeho nejdřív musíš vědět, že Godric Nebelvír mi dal rozum mnohem dřív, než si to kdokoliv jiný stihl uvědomit. Ve skutečnosti se tato ukázka dosti pokročilé magie přihodila náhodou, když byl ještě velmi malé dítě a já byl ještě velmi nový klobouk.
Původně jsem patřil Godrikovu otci, který se i bez mentora stal mocným čarodějem; mladý Godric si mě často bral z police a hrál si na opravdového kouzelníka. Jelikož byl ještě malý, jeho otec – v té době vzdělání mladých kouzelníků a čarodějek leželo na bedrech jejich rodičů, nebo někoho z okolí, pokud rodiče neoplývali magickými dovednostmi – jej ještě nezačal učit, nicméně Godrikovy schopnosti se začaly projevovat.
Jednoho z oněch dnů, kdy si mladý Godric hrál na čaroděje otcova formátu, zanaříkal nad nedostatkem kamarádů a přál si, aby měl někoho, s kým by si mohl hrát. A sotva své přání dokončil, vstoupilo do mě vědomí. Mladý Godric byl potěšen; konečně má kamaráda, který nebude muset odejít, až přijde čas na domácí práce. Téměř dva dny dokázal před svým otcem utajit mé nově nabyté vědomí, nakonec však Nebelvír pocítil nutkání nasadit si mě na hlavu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho klobouk dokáže myslet! Byl nicméně poměrně shovívavým mužem a synův magický kousek mu přišel nejen působivý, ale i zábavný. Daroval mě Godrikovi a sám si pořídil klobouk nový.
Tato událost odstartovala novou etapu Godrikova života – jakmile si otec uvědomil talent svého syna, rozhodl se začít s kouzelnickou průpravou, snad aby náhodou neočaroval další oblečení. Nebudu tě nudit podrobnostmi; mladý Godric byl horlivým, i když trochu bujarým žákem, a hned jak vyčerpal rozsáhlé znalosti svého otce, opustil domov a vydal se na cestu za kouzelnickým studiem. Při svém putování prožil řadu velkých dobrodružství a naučil se mnoha velkým věcem, ne jen kouzlení. Ale ani tím tě teď nebudu nudit.
Během jednoho takového zážitku se setkal s mladou čarodějkou jménem Rowena z Havraspáru, jež stejně jako on cestovala za novými vědomostmi; putovali spolu až do Alexandrie, kde Rowena shledala nemožným opustit tamní rozsáhlou knihovnu. Godric pak zanedlouho natrefil na další mladou čarodějku jménem Helga z Mrzimoru, ale i oni se nakonec rozešli, jelikož se Godric zamiloval do kolemjdoucí mladé služebné. Helga tedy pokračovala ve své cestě sama. Jakmile se Godrik odmiloval (stejně rychle jako se zamiloval, nutno dodat), opět se vydal na svou pouť a narazil na mladého čaroděje známého jako Salazar Zmijozel, se kterým si v mnoha ohledech rozuměl a v ještě více se rozcházel, a rychle se s ním spřátelil.
Několik let spolu cestovali, než Godric Salazarovi navrhl, že by se měli oženit (ne, ne spolu). Salazar souhlasil, a zatímco uvažovali, kde by mohli natrefit na nějaké přijatelné nevěsty, připletly se jim do cesty Rowena s Helgou, které zrovna také zvažovaly, že možná nadešel čas se usadit.
Všichni čtyři si pronajali pokoje v hostinci U Spícího medvěda, ve vesnici, kde se setkali. Týden téma omílali a debatovali, jestli se nemají vzít navzájem, aby to měli z krku, a kdo by v tom případě uzavřel sňatek s kým. Nakonec, když po Godrikově chvilce neopatrnosti vyšlo najevo, co jsou všichni zač, je vyděšený hospodský vyhodil. Godric byl zkrátka Godric a připadalo mu to velmi zábavné – vždy byl lehkomyslnější než jeho společníci – ale ostatní už unavovalo všechno to vyhánění z měst jen proto, že jsou kouzelníci. Takže se mě Godric zeptal, co si o tom myslím – po celou dobu jeho putování jsem byl s ním a oblažoval jsem ho prospěšností svého vědomí, přestože mě poslouchal jen zřídka – a já mu navrhl, ať si najdou nějaké místo daleko od nekouzelnických osad a ať prostě žijí tam, kde mohou volně praktikovat magii, aniž by je někdo obtěžoval.
Inu, Godric to považoval za trochu zbabělé, přesto však poslušně předal moji radu svým spolucestujícím. Chvíli se všichni překřikovali jeden přes druhého, až nakonec souhlasili (u Salazara si to vyžádalo menší přesvědčování, protože by dal přednost myšlence na boj s nemagickým obyvatelstvem – a přesně toto přesvědčilo Godrika, protože ten nikdy nechtěl zranit bezbranného, a lidé bez magie se kouzlům samozřejmě ubrání jen těžko). Ačkoliv Salazar svolil jen proto, že by bylo nevhodné, aby Godric žil sám se dvěma ženami.
Nějakou dobu hledali příhodné území, protože potřebovali takové, kde se všem bude žít příjemně, kde budou jen těžce dosažitelní a kde snadno vztyčí magické obrany. Nakonec našli místo ve Skotsku, s jezerem, lesem a horami, které vyhovovalo všem požadavkům a ještě je k potěšení všech předčilo.
Jakmile se rozhodli, kde budou žít, potřebovali dům. Godric, jelikož to byl Godric, se však nespokojil s pouhým domem. Poukázal na skutečnost, a v tom měl pravdu, že pokud se nakonec rozhodnou pro svatbu s partnerem, který nebude z jejich čtveřice, budou potřebovat dům dostatečně velký, aby všichni čtyři mohli založit rodiny v pohodlí, aniž by si šlapali po hlavách a dováděli se k šílenství. Ostatním se ten nápad zamlouval, takže se okamžitě vrhli do plánování velmi velkého domu, což se brzy zvrhlo v plánování velmi velkého hradu.
Sledování stavby bylo nesmírně zábavné a přál bych ti, abys u toho také býval byl. Ačkoliv museli se začátkem počkat na Rowenu, až doladí stavební plány, stejně je nezvládla dostatečně do detailů, takže když si čtveřice rozdělila práci, kdykoliv kdokoliv ucítil, že sem či tam by se hodilo něco dodat nebo přestavět, neváhal. Výsledkem byl nesourodý, podivně roztomilý hrad se spoustou pokojů, spoustou podzemí, spoustou věží a obrovitánskou kuchyní.
I s pomocí magie jim trvalo tři roky, než hrad postavili, a po celou dobu všichni žili v malé, jednopokojové kamenné chatě u staveniště. A během tohoto tříletého období se zrodil, za nejvýstižnější považuji slovo ‚skandál‘.
Totiž, jak čas plynul, i nadále probírali možnost se jednoduše vzít navzájem a na výzvu Godrika a Helgy s tou myšlenkou experimentovali. Nejdříve se to zdálo prosté: Godric, lehkomyslný troufalec, se zdál být perfektním partnerem pro Helgu, mateřskou a starostlivou, zatímco chytrá Rowena by zůstala v páru s mazaným Salazarem. Netrvalo dlouho, aby se tento plán rozpadl a Godrika s Rowenou to k sobě přitáhlo, i přes všechny rozdíly. Ze stejného důvodu zjistili Salazar a Helga, že si spolu více rozumí. A stejně jako předtím krachlo i toto a začala skutečná zábava. Godric a Salazar, frustrovaní a připravení proklít ženské plémě na věky věků, a Rowena s Helgou, které cítily to samé k mužům, začali krapet experimentovat se sebou navzájem. Když se rozpadly i tyto páry, celá čtveřice, po dlouhé diskuzi, zahájila, hm, dnes bys to nazval snad ‚volná láska‘. Měnili se a prohazovali podle momentální nálady.
Jakmile hrad dostavěli, přestěhovali se do něj, přičemž si každý nárokoval kousek, který se mu nejvíce zamlouval – Godric a Rowena věže, Helga prostor u kuchyně a Salazar žaláře, tedy to, co by bylo žaláři, kdyby plánovali přechovávat vězně.
Pět let žili o samotě, i když v té době obnovili svůj starý zvyk a v podivných intervalech, kdykoliv jim fantazie zavelela, se vydávali na cesty. Zjistili, že jim to proměnlivé romantické uspořádání vyhovuje, a dokonce ještě více když se netísní v jedné chatce, ale mohou se rozptýlit po celém hradě. V tomto duchu pokračovali a v dobré náladě si užívali samotu a svobodu, jež z toho plynuly.
Avšak mimo zdi jejich domova, který Godric (protože byl Godrikem) nazval Bradavicemi a ostatní nesmírně podrážděně jeho nadšení podlehli, se daly do pohybu jisté věci a oni si neuvědomovali, že je tak výrazně ovlivní.
Víš, během svých cest si v magické komunitě začali budovat pověst největších kouzelníků a čarodějek své doby. Což pramenilo z pravdy, jelikož Godric se svými třemi přáteli prováděli grandiózní kousky magie už v mladém věku, a cestovali hlavně s cílem naučit se kouzlení co nejvíce.
V jižní části ostrova žil hoch, velice mladý hoch, který zjistil, že umí kouzlit. Jeho rodiče toto umění neovládali, ale nebyli tak nedůvěřiví jako většina nemagických lidí té doby a hledali někoho, kdo by jejich synkovi pomohl. Nejbližší osobou oplývající magií byla postarší čarodějka, která sama nebyla nijak oslnivá v kouzlech, ale věděla vše o kouzelnické komunitě své země, protože sledovala a poslouchala, co se v ní šustne. Rodičům pověděla o skupince čtyř kouzelníků a čarodějek, kteří žijí na severu a mohli by, po kratším přesvědčování, naučit jejich syna, jak ten dar používat. Poradila jim cestu ke hradu a rodiče, v slzách a naději, jej vyslali s bratrem, coby průvodcem a ochráncem.
Během poutě na sever narazili bratři na dívku, která měla být oběšena za čarodějnictví. Byla to nepřekvapivě skutečná čarodějka, ale vzhledem ke svému mládí se ještě nenaučila svoji magii kontrolovat. Bratři se rozhodli jí pomoci, a když zjistila, kam její zachránci míří, uprosila rodiče, aby ji s nimi pustili. Ti jí nestáli v cestě. Cítili, že pro ni bude bezpečnější učit se na nějakém odlehlém místě, a tak se děvče ke dvěma bratrům v cestě na sever připojilo.
Ještě dvakrát střetli magické děti – dva chlapečky, z nichž jednoho doprovázela starší sestra, kteří přesvědčili rodiče, aby jim dovolili cestovat do Skotska, pryč z dohledu nemagických slídivých očí, a tak o pár měsíců později k hradu dorazila skupinka mládeže. Zakladatele, kteří v té chvíli posedávali u pikniku poblíž jezera, šestice dětí nesmírně překvapila. Jsem si jistý, že kdyby ta děcka dorazila později, viděla by věci, které opravdu nejsou určeny pro dětské oči.
Nejstarší děvče, takřka žena, objasnilo důvod jejich návštěvy a problémy, jaké je sužovaly, a prosilo, aby je učili kouzlit. Zakladatelé chtěli nejdříve odmítnout, ale Helga by je neposlala zpět bez pořádného sousta a vydatného spánku, a jelikož nejmladší chlapec přes noc onemocněl, z jednoho přespání se stalo mnoho dalších, a když už se prcek uzdravil, dospělí si děti natolik oblíbili, až nakonec souhlasili, že je naučí, jak používat svůj dar.
Děti si rozdělili; nejmladší hošík, sladký a mírný, si získal srdce Helgy, a tak si jej vzala do péče. Nejmladší dívka byla mazaná a chytrá – hlavně díky ní se skupina při svém putování vyhnula zajetí – a Salazar jí dal přednost před ostatními. Dva starší chlapci byli bujaří, ale stateční a Godrika nadchlo naučit je vše, co znal. A co se týče nejstarší dívky, ta hledala vědění kvůli vědění samotnému, ujala se jí tedy Rowena a vedla ji k poznání, po kterém toužila.
A jejich ochránce, ten, který nevlastnil magii, se vydal na cestu domů, jelikož bratra už odvedl do bezpečí, a na žádost zakladatelů rozšířil do každé vesnice, kterou projel (a dal si záležet, aby se to dostalo jen ke kouzelným uším), že na severu země byla otevřena škola, kde se děti s kouzelnými schopnostmi mohou učit magii bez obav z pronásledování, daleko od vlivu těch, kteří jim naháněli strach.
Samozřejmě se zakladatelé nakonec rozdělili, ale to je jiný příběh. A na sklonku svých životů zjistili, že budou muset nalézt jiný způsob, jak třídit děti do správných kolejí, ale to je také jiný příběh. Pokud bys chtěl, mohu ti jej povyprávět.
Vážně se tu začínám cítit osiřele, nikde žádná společnost.
A proto jsem asi začal mluvit s kolem prolézajícími brouky.
Ach, už jsi na odchodu? Vrať se, znovu si popovídáme, můžeš mluvit nebo poslouchat, jak budeš chtít. Budu tady – víš, kde mě najdeš.
ooOOoo
Studenty Bradavic přivítala jasná a slunečná neděle, která slibovala lenošení, a jediná významná rozhodnutí měla představovat dilemata, zda při polovičatém učení sedět u jezera nebo pod stromem. Po dvojicích a trojicích se vydali do Velké síně na snídani a nijak nevěnovali pozornost přilétajícím sovám s dopisy a předplacenými Nedělními věštci, na jejichž titulních stranách se skvělo:
Exkluzivně: Očitý svědek odhalil pravdivý příběh bradavických zakladatelů a povahu jejich vzájemných vztahů.
Šuškání se šířilo jen zvolna, ale do konce snídaně už probírali článek všichni. Nejdříve chtěl každý vědět důležitý fakt, kdo je ten anonymní očitý svědek. Avšak záhy přišly reakce v duchu ‚víš, to jsme měli tušit‘ a ‚vždycky jsem tušil, že na tom všem je cosi divného‘ a ‚takže dcera Roweny je Nebelvírova, nebo Zmijozelova?‘
A u profesorského stolu ředitelka McGonagallová dumala, jak jen se ta zpropadená Rita Holoubková dostala do ředitelny, aby vyzpovídala Moudrý klobouk.