Preklady fanfiction Harryho Pottera

Percy Weasley se zahleděl na navršenou hromadu papírů na svém stole a zamračil se. Snažil se, jak nejvíc uměl, ale vypadalo to, že jeho nejvíc nebylo nikdy dost. Tento týden už byl dvakrát zavolán do kanceláře Madam Umbridgeové, kde mu bylo sděleno, že nezvládá své úkoly. To bolelo. Zejména když se mohl při práci pro tohle zatracené ministerstvo přetrhnout a tolik pro ně dělal. Ale vypadalo to, že když se jmenujete Weasley, nikdy nic nebude dost. Nic, co kdy udělá, nebude dost.

Percy byl vždycky dříč. Celou dobu studia byl tím, kdo vždycky odevzdal domácí úkol včas, tím, kdo toho napsal víc, než bylo požadováno nebo očekáváno, tím, kdo se nikdy nespokojil s P a celou dobu usiloval o N. Upřímně řečeno, byl tím, kdo byl z N vždycky trochu zklamaný; doufal pokaždé ve V. Vždycky měl ambice a vždycky věděl, že ministerstvo je tím místem, se kterým chce být spojován.

Snažil se, pracoval, bojoval, aby se sem dostal. Dřel do úmoru. Přicházel brzy ráno a odcházel pozdě večer. Vzdal se víkendů, večerů a volného času s kamarády a rodinou. A když nastal čas volby, upřednostnil kariéru, ambice a loajalitu k ministerstvu před loajalitou ke své rodině.

(Věřil - ne, věděl - že oni se mýlí. Ale přesto, byla to jeho rodina.)

A teď to vypadalo, že veškerá jeho snaha ministerstvu nestačila.

Selhání. Ošklivé slovo.

A on selhal.

* * *

Percy Weasley seděl v Doupěti v rohu známého obývacího pokoje. Oči měl sklopené, protože kdyby je zdvihl, viděl by svou rodinu, svou zlomenou rodinu.

Zklamal je mnohem víc, než zklamal ministerstvo. Obětoval jejich lásku a podporu pro své sobecké ambice. Slepě přehlížel to, co bylo správné, aby získal moc a vliv u lidí, které považoval za důležité.

A oni vůbec důležití nebyli.

Selhal a šlo o selhání, na kterém skutečně záleželo.

"Percy!" Vzhlédl a spatřil Rona, který mu podával kouřící hrnek s něčím, co se, navzdory zarudlým očím, blížilo úsměvu.

"Čaj," řekl Ron, jako by něco vysvětloval pitomci nebo někomu, kdo je hodně nemocný. "Nic nezahojí, ale..." pokrčil rameny, "možná trochu pomůže."

Percymu se také podařilo vyloudit náznak úsměvu, když se natahoval po čaji. Nechápal to, ale rodina o něj pořád stála, dokonce vítala jeho návrat.

Možná by tohle selhání mohl odčinit.