Preklady fanfiction Harryho Pottera

Spadla mu na hlavu police s knihami, napsal si Severus a přemítal nad tím zázrakem, že Potter aktivně studuje.

Navzdory svému hněvu nemohl nevidět, jak se turnaj zřejmě na chlapci podepisoval. Příznaky byly příliš četné, než aby se daly ignorovat, rýsovaly se na něm ostrými barvami – od stále temnějších kruhů pod Potterovýma očima po nervózní bubnování prstů o lavici, od zívání a věčné nesoustředěnosti po rostoucí počet jídel, během nichž Severus vypozoroval, že chlapec nesnědl ani, co by se za nehet vešlo.

Během klidnějších chvilek vzpomínal na slova, která před časem pronesl Brumbál, a uvažoval, jestli v nich možná nebyla špetka pravdy, jestli Potter prostě nebyl stejně jako Severus k téhle frašce přinucen. Během klidnějších chvilek, kdy neměl před očima širší souvislosti tohoto příběhu splývající ve tmě s náznaky v novinách, kdy nebyl zaneprázdněný varováním Brumbála a tvořením plánů pro případ toho nejhoršího, tehdy sám sebe káral za to, že byl tak krutý.

Zatímco Potter během druhého úkolu zemřel, jak Severus očekával, vyřešit to neznamenalo žádné těžkosti; jediné, co potřeboval, bylo popostrčit ho nakonec nahoru k hladině jezera. Té noci Severus ležel v posteli, myslel na Potterovu neochotu opustit ostatní rukojmí a zvažoval, že v tom z jeho strany možná, jen možná, nebyla touha po slávě, ale něco mnohem nebezpečnějšího, něco jako soucit. A když konečně usnul, zase ho pronásledovaly neklidné sny plné zelených očí. Poprvé v nich nefiguroval ani jeden pramínek zrzavých vlasů.

Jakékoliv jeho osobní úvahy o Potterovi ale zmizely v okamžiku, kdy tomu chlapci stanul tváří v tvář, jako kdyby nedostatek fyzické vzdálenosti rozbíjel křehké kouzlo, které ty myšlenky chránilo a umožňovalo jim spatřit světlo světa. V momentě, kdy ho Potter probodával pohledem, což činil zcela běžně a působilo to stejně přirozeně jako dýchání, něco uvnitř Severuse se zlomilo a on viděl věci tak, jak jsou. Pak sám sebe tisíckrát proklel za to, že si dovolil spekulovat o něčem jiném než o tom, co bylo zcela zjevné: tmavé kruhy a zívání svědčily pouze o Potterově ledabylosti – jednoznačně byl povznesený nad pravidelný spánek. Rozptýlená pozornost a poťukávání prsty měly kořeny v nudě a aroganci, nikoliv v nervozitě či neklidu – evidentně nebyly lektvary natolik přitažlivé, aby ho upoutaly. A co se týče nedostatečného jídla... inu, muselo jít o Potterův nadutý strach, aby nepřibral pár kilo; Lockhart také čas od času vynechával večeře, protože měl obavu, aby na novinových stránkách vypadat štíhle.

Jednou provždy to na začátku března ukázala dvojstrana Týdeníku čarodějek rozložená během vyučování Potterovi na klíně. Severus s velkým gustem přečetl článek tak, jak by měl být čten, s důrazem na každou poznámku o falešné důležitosti a na každou nadsazenou pasáž. Potter potřeboval lekci, že sláva není nic než pokrytectví a že takové články nemají cenu papíru, na kterém jsou vytištěny. To, že reagoval na odloučení od svých dvou největších fanoušků nevrlým zacházením s cennými přísadami, Severuse jen popíchlo.

"Vy si o sobě odjakživa myslíte kdovíco, Pottere, ovšem ty články v novinách tomu nasadily korunu," řekl.

Potter se na něj odmítl podívat. S největší pravděpodobností se styděl, což znamenalo, že lekce začínala zabírat.

„Možná trpíte klamnou představou, že celý kouzelnický svět vás obdivuje," pronesl Severus tiše. Chlapec dál tloukl paličkou do skarabeů, ačkoliv už se dávno nedaly do lektvaru použít. „Ale mně je úplně jedno, kolikrát se vaše fotografie objeví v novinách. Pro mě, Pottere, jste jenom drzý fracek, který si myslí, že pro něj školní řád neplatí!"

Potter začal se sekáním zázvorových oddenků – značně nedbale – a třásly se mu ruce. Možná to vůbec nebyl stud, nýbrž hněv; ale upřímně – Severusovi to bylo jedno. Měl před očima všechno, co už mu Potter provedl, a některé jeho temné stránky se těšily na to, až mu všechno oplatí.

Samozřejmě v rozumných mezích.

"Takže vás důrazně varuji, Pottere," pokračoval, "vy naše pidihvězdičko či co – jestli vás nachytám, že jste se mi zase vloupal do kabinetu -"

"Já do vašeho kabinetu v životě nepáchl!" vybuchl Potter a rozhořčeně ho probodl pohledem.

"Nelžete mi tady," zasyčel Severus. "Kůže z hřímala. Žaberník. Obojí z mých soukromých zásob – a já vím, kdo je ukradl."

Ne, vůbec žádný stud. Soudě podle toho, jak se na něj Potter díval, nejspíš to slovo v životě neslyšel. "Nevím, o čem mluvíte," zalhal a ani nemrkl.

A když si Severus pomyslel, že se o něj téměř začal obávat – pobuřující. "Té noci, kdy se do mého kabinetu někdo vloupal, jste nebyl ve své posteli!" prohlásil. "Já to vím, Pottere! Možná, že Pošuk Moody vstoupil do klubu vašich fanoušků, ale já vám takové chování trpět nebudu! Ještě jednou se v noci vypravíte do mého kabinetu, Pottere, a odnesete si to!"

"Beru na vědomí," řekl Potter a vrátil se k zázvorovým oddenkům, jako kdyby snad měl tu moc, tu pravomoc nevšímat si Severuse, protože se mu zrovna nechce. "Připomenu si to, kdybych snad někdy pocítil nutkání k vám zajít."

V tu chvíli uviděl Severus rudě. V tu chvíli byl jen krůček od toho, aby toho darebáka popadl a uškrtil holýma rukama... Ale ne, to by nebylo moudré. Jen by se musel zase vrátit a vést rozčílený hovor sám se sebou. Místo toho vsunul ruku do hábitu a vylovil z něj lahvičku, kterou s sebou začal v poslední době nosit jako bezpečnostní opatření.

„Víte, co je tohle, Pottere?" zeptal se Snape a pozvedl lahvičku.

„Ne," přiznal Harry.

„To je veritasérum – lektvar pravdy. Je tak účinný, že po třech kapkách byste celé třídě vyklopil svá nejskrytější tajemství." A nebylo by to krásné? Potter vystavený svému okolí a zbavený nikoliv oblečení ale přetvářky. „Pro jeho použití samozřejmě platí nanejvýš přísné směrnice ministerstva; pokud si ovšem opravdu nedáte pozor, může se stát, že mi uklouzne ruka –" zlehka potřásl křišťálovou lahvičkou, „právě nad vaší dýňovou šťávou u večeře. A potom, Pottere... potom se dozvíme, jestli jste byl v mém kabinetu nebo ne¹⁾."

Potter na to nic neřekl, ale jeho mlčení mluvilo jasně. Severus sledoval, jak předstírá návrat pozornosti k přípravě lektvaru, sledoval strach, téměř paniku plížící se po chlapcově obličeji, a na dlouhou dobu se vznesl do oblak. Když nic jiného, stále ještě se dokázal dostat Potterovi pod kůži, a přestože tím stěží odstranil noční můry a další věci, toto vědomí otupilo některé z ostnů zanechaných zážitky, kterými v tomto roce prošel. Několik dalších trefně umístěných poznámek během hodiny a možná téměř dosáhne jisté rovnováhy. Posadil se, velmi podrobně je plánoval, zvažoval každou větu a způsob jejího podání pro získání toho nejlepšího účinku...

A pak vešel Karkarov a jeho snovou bublinu propíchl. Protože v Severusově životě neměly ani ty drobné radosti tolik slušnosti, aby chvíli setrvaly.

* * *

Spolkl brouka, ze kterého se vyklubala Rita Holoubková v – neregistrované – zvěromágské podobě, která se v panice ihned proměnila zpátky a zevnitř ho roztrhala na kusy, zapsal si Severus.

Nenašel v těch slovech žádný vtip, ačkoliv by určitě měl. Jednak ta smrt byla naprosto absurdní a navíc mu poskytla vynikající materiál, který mu mohl být užitečný v budoucnu. Pravda, pohled to nebyl hezký, ale domníval se, že už si na takové podružnosti přivykl. (Až na to, že se mu o nich občas zdávalo.)

Šlo o jedinou smrt za téměř tři měsíce. Znamení na jeho paži bylo každým dnem výraznější. Potter se zhroutil na hodině jasnovidectví, svíral si jizvu a Severusovy sny se víc a víc plnily rudýma očima. Berta Jorkinsová byla stále nezvěstná a Skrk...

Kdo mohl tušit, co se stalo se Skrkem? Kdyby jen Severus tak rychle neodbyl Pottera, který se pokoušel získat přístup do ředitelovy kanceláře. Kdyby, kdyby...

Datum třetího úkolu se rychle blížilo.

* * *

Nastal 24. červen. Při snídani Severus zjistil, že postrádá chuť k jídlu. Ani si nijak nesmlsnul na článku ve Věštci zostuzujícím Pottera; když noviny odložil, cítil jen lítost, že nenahlásil Holoubkovou, když tu možnost měl.

Zvláštní, jaký účinek na vnímání mohou mít starosti.

Celý den dohlížel na zkoušky, ale mysl odmítala u tohoto úkolu setrvávat. Když nastal večer a začaly se scházet davy, každý sval v jeho těle jako kdyby vibroval napětím.

"Jak to myslíte, že nebudu hlídat bludiště? Nemůžete mě jednoduše odsunout na tribunu!"

"Obávám se, že Alastor vznesl námitky k vaší nevhodné přítomnosti přímo Ludovi Pytlounovi," vysvětloval Brumbál. Znělo to lítostivě. "Je to mimo mou pravomoc." Lehce uchopil Severuse za loket. "Pojďte, sedněte si ke mně."

"Nedovolte," vyhrkl Severus, aniž by tušil, kde se ta slova vzala, "nedovolte mu tam jít. Prosím. Mám z toho všeho nepříjemný pocit."

Brumbál si ho pečlivě prohlédl a zamračil se. "Máte nějaké další informace, o kterých dosud nevím?"

"Ne," odmítl podezření Severus. "Je to jen-" Odmlčel se a zavrtěl hlavou.

Byl to jen pocit. Připomněl si, že pocity nejsou skutečnost.

"Víte, že vaše obavy sdílím. Ale nemohu turnaj zrušit bez dobrého důvodu. Pojďte," zopakoval Brumbál, "posaďte se ke mně."

Po začátku soutěže mělo být sledování neproniknutelného bludiště zoufale nudné, ale díky úzkosti byl Severus jako očarovaný. Čas se táhl pomalu jako med. Když nad živý plot vystřelily rudé jiskry, trhl sebou.

Brumbál mu položil ruku na rameno: "Bude o to postaráno."

Severus přikývl, ale nepocítil žádnou úlevu, dokud se v dálce neobjevila Minerva, levitující před sebou nějaké tělo.

"To je Krum!" zvolala jakási čarodějka s všechnohledem sedící o tři řady níže a Severus se zhroutil na sedadlo.

Ucítil to několik vteřin poté. Popadl Brumbála za ruku, ale jeho prsty ji nesevřely tak lehce, jako ty ředitelovy před chvílí, nýbrž se zaryly křečovitě a hluboko do masa.

"Ne-" Brumbál se při pohledu na Severusovu tvář odmlčel.

Nebo to Severus alespoň předpokládal. Díky závrati toho příliš mnoho vidět nedokázal.

"Ne," řekl. Jen to jediné slovo, ale stačilo to. Brumbál se vyprostil ze sevření Severusových prstů a vstal. Nezaujatému pozorovateli by připadal naprosto klidný, pomyslel si Severus, který měl nutkání rozdrásat si vlastní ruku.

"Zůstaňte tady," nařídil Brumbál a vyklouzl z lóže.

Severus dlouhou dobu seděl bez pohybu jako zmrazený. Všichni lidé kolem něj hovořili tichým, vzrušeným šepotem a mumláním, ale jejich hlasy jako kdyby mu k uším přes řev jeho krve doléhaly z veliké, převeliké dálky. Ne, opakoval si v duchu, ne.

Zapomněl, jak moc to bolí. Jako kdyby mu někdo stahoval kůži z kostí. Zapomněl na ten tah, na to, jak moc se podobá touze, tak temné a hořkosladké.

Ne. Ne. To nemůže být pravda. Proč tu jen tak sedí? Ten pocit nebyl skutečný. Možná neexistoval. Možná se konečně zbláznil – s tím náporem v poslední době se to ani nezdálo tak moc absurdní.

Vstal a proklouzl kolem tváří, které mu připadaly rozmazané, ven z lóže a po schodech dolů. Zastavil se ve stínu pod tribunou a v pruhu světla si třesoucí rukou vykasal rukáv.

Šklebilo se na něj, černé, černé, černé a planoucí. Shrnul si rukáv a roztřásl se. Tělo si vybralo právě tento okamžik, aby mu připomnělo, že celý den nejedl; pod rouškou tmy se mu obrátil žaludek a on zvracel a zvracel a-

Potřeboval se vzpamatovat. Bylo to skutečné, ale nemohl dovolit, aby ho to ovlivnilo. Mohl to zvládnout, musel. Dělal to už dřív.

Vynořil se zpoza tribuny právě v momentě, kdy Potter dopadl na zem, pohár v ruce, krvácející a svírající Cedrica, který hleděl na nebe mrtvýma očima. V nastalém pekle lidé přelézali přízemní lóže a Severus se ztratil v davu; když si vybojoval cestu ven, Pottera nebylo nikde vidět.

"Kdo odvedl Pottera?" vykřikl.

* * *

Utíkal k hradu po boku Minervy a ředitele. Sledoval Brumbála, který odhodil Moodyho přes celou místnost. Vydoloval z kapsy veritasérum a naslouchal vyprávění Bartyho Skrka mladšího.

V první klidné chvíli, zatímco Potter byl zabalený do deky a opečovávaný, ustoupil do rohu ošetřovny a bezmocně hleděl na zlaté přesýpací hodiny ve své ruce.

Po jeho boku se objevil Brumbál a dlouhou dobu ho tiše pozoroval.

"Celou dobu to k tomu spělo," řekl. "Oba jsme věděli, že žijeme ve vypůjčeném čase."

Severus polkl.

"Alespoň tentokrát víme, že chlapec přežil," řekl Brumbál.

"Ano," hlesl Severus velice tiše a sevřel ruce v pěst.

"Víte, co je potřeba," pokračoval Brumbál. "Brzy to nastane. Připravte se."

Severus kývl. Naklonil se a uchopil Brumbála za ruku; když mu do ní vložil obraceč času, tiše to cinklo.

"Měl byste si ho nechat," navrhl. "Hrozí, že neuspěji. Nemůžeme riskovat, že padne do jeho rukou."

Brumbál ho uchopil za bradu a přitáhl si Severusovu hlavu blíž k sobě. Oči měl modré, tolik, tolik modré.

"Uschovám ho," řekl, "dokud se nevrátíte."

* * *

"Severusi," řekl Brumbál, „vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat... pokud jste připraven..."

„Jsem," řekl Snape.

„Pak tedy mnoho štěstí," popřál mu Brumbál²⁾.

Severus se obrátil k řediteli a Potterovi zády a zamířil vstříc jisté smrti.

* * *

Prošel přes ztemnělé bradavické pozemky. Noční vzduch byl chladný, ale on to nevnímal.

Vystoupal po schodech. Prsty se mu třásly, ale necítil ani ty.

"Cukrátka," pronesl. Neklepal. Když vešel, Brumbál, který seděl za svým stolem, vzhlédl a po celém obličeji se mu rozlila úleva.

Severus ji tedy necítil ani v nejmenším.

"Můj chlapče, vidět vás je pastva pro oči," vyskočil Brumbál z křesla. "Posaďte se."

Severus se posadil a řekl: "Nebyl potěšený."

"Ale uvěřil vám."

"Jsem tady, ne?"

Brumbál ho s hlubokým zamračením studoval. Severus se neprohlížel v zrcadle, ale věděl, co ředitel asi vidí.

"Možná by se na vás nejdřív měla podívat Poppy-"

"Jsem v pořádku."

"Aspoň," navrhl Brumbál už v půli cesty kolem stolu, "dovolte mně, ať vás vyléčím."

Od stropu se ozval vysoký tón; s máváním křídel se dolů snesl fénix, přistál na Severusově rameni a začal měkce zpívat. Severus zavřel oči a snažil se nerozbrečet.

"Žádám toho po vás hodně," zamumlal Brumbál a přejel hůlkou podél jizvy na Severusově tváři.

"Žádáte to, co je nezbytné," namítl Severus a pokoušel se tomu věřit.

* * *

Ten večer při závěrečné hostině seděl u hlavní tabule a pozoroval utlumený dav. Upíral oči k prázdnému místu u mrzimorského stolu a myslel na Cedrica Diggoryho, na jeho pečlivě sepsané eseje a bezstarostný úsměv, na jeho dobromyslnost, na bystré otázky při hodinách.

"Děkuji vám, pane," byla poslední slova, která Severusovi řekl. "Hodně jsem se toho od vás naučil."

Severus mu místo odpovědi krátce pokývl.

Když zabloudil zrakem k nebelvírskému stolu, setkal se s Potterovým pohledem. V jeho zelených očích nebyla žádná nenávist, byly bez výrazu, jako kdyby zapomněly, jak planout. Tvář měl bledou a nehybné rysy odrážely tentýž nepřirozený chlad, který se lepil ke každému centimetru Severusova těla jako druhá kůže. Vydržel Potterův pohled, vědom si šepotu a chvatných podezřívavých očí hledících na něj ze všech stran, a myslel na to, že ať už Potter udělal cokoliv, tohle si – ani nikdy v budoucnu – nezasloužil.

Odvrátil se.

* * *


Poznámky překladatelky:

1) Přímá řeč z rozhovoru s Harrym je převzata z HP4, kap. 27 v překladu pana Medka.

2) Přímá řeč z rozhovoru s Brumbálem je převzata z HP4, kap. 36 v překladu pana Medka.