Preklady fanfiction Harryho Pottera

V životě jsou chvíle, které nepopíšete slovy. Prostoupí až na samotné dno vaší podstaty a můžete se snažit věky, ale nikdy nebudete schopni vyjádřit své pocity, protože jich je ve vás tolik, že ani nevíte, kde byste měli začít.

Pro Williama Weasleyho, známějšího jako Billa, nadešla jedna z takových chvil toho dne, kdy spatřil svou sestru, jak drží v náruči své první dítě, chlapečka, a chová a sleduje ho s láskou, jakou může cítit jen matka.

Bill nikdy nebyl nějak zvlášť citově založený, ale z jakéhosi důvodu ucítil v to odpoledne, které strávila Ginny v houpacím křesle v jeho obýváku, bodavou bolest v hrudi, která mu zatím byla docela neznámá.

„Kde je Harry?“ zeptal se a potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky.

„Na ministerstvu u přelíčení. Vážně nic víc netuším. A Fleur?“

„Nakupuje s Vic a Roxy,“ odpověděl Bill.

Během následného ticha si Bill sedl na gauč na druhé straně místnosti. „Jsi v pořádku?“ otázala se Ginny nakonec. „Chováš se nějak… zvláštně.“

„Hm?“ Bill se probral z myšlenek, které ho znovu pohltily. „V pohodě. Jenom je trochu neskutečné vidět tě s vlastním dítětem.“

„Vážně?“ Ginny jeho postřeh pobavil. „Proč?“

„No…“ začal Bill a snažil se přijít na ta správná slova. „Je to prostě zvláštní. Chci říct, pořád si pamatuju, když tě mamka poprvé přinesla domů, a teď tu sedíš v obýváku v mém vlastním domě, kde bydlím se svou vlastní rodinou, a držíš vlastního syna. Je to… Nevím. Zvláštní.“ Pokrčil rameny.

Ginny se překvapeně usmála. „Vážně si pamatuješ den, kdy jsem se narodila?“

To Billa pobavilo. „Jestli si to pamatuju? Jak bych mohl zapomenout. To ráno jsme se probudili do totálního zvěřince. Měla ses narodit už před deseti dny a Ron byl teprve mimino, ale nějak se mu povedlo přečarovat kočku nafialovo. Dvojčatům byly tři, myslím, a už zvládli dělat naprostý bengál. Percy neustále otravoval s tím, jak se jednoho dne stane ministrem kouzel, a Charlie právě spadl z koštěte a zlomil si ruku. Všechno se hroutilo, když to na mamku přišlo, a o pár hodin později k tomu kraválu přibyl další hlas.“

Ginny vyštěkla smíchy. „Ron a fialová kočka?“

Bill se uchechtl. „No, vážně.“

„A Percy už měl jasné ambice!“

Její bratr jen přikývl a zasmál se spolu s ní. A než si to stihli uvědomit, už se oba popadali za břicha a vzpomínali na podobné katastrofy z dětství. I malý James přispíval svým chechotem a to oba rozesmívalo snad ještě víc.

„Vždycky byl v domě takový chaos, když jsme byli malí?“ vysoukala ze sebe Ginny, když se znovu uklidnili.

Bill protočil oči v sloup. „Co myslíš? V domě sotva pro čtyři pobíhalo sedm dětí. A z toho šest kluků. Bylo to k zbláznění!“

„Každý den?“ nevěřila.

„Každý den,“ ujistil ji.

Ginny se znovu krátce zasmála. „Vůbec nechápu, jak to mamka mohla zvládat. Taťka byl pořád v práci a my všichni jsme se narodili během deseti nebo jedenácti let, takže vážně neměla nikoho, kdo by nějak zvlášť pomáhal…“

„Taky nevím, jak to dokázala,“ souhlasil Bill. „Určitě z nás ale šílela. Pamatuješ na ten den, kdy Fred a Geroge přeměnili Ronova medvídka na pavouka?“

„Myslím, že už jsem tu historku slyšela,“ zaváhala Ginny.

„Jo, asi si to ani pamatovat nemůžeš,“ začal Bill. „Byla jsi vážně malá. Mamka běsnila. Vyhrožovala dvojčatům, že jestli se vytasí s takovým vtípkem ještě jednou, zabaví jim košťata na celý rok.“

Ginny se rozesmála. „A co na to oni?“

„Přirozeně, udělali to první, co je napadlo. Ukradli mi hůlku a začarovali košťata tak, aby na mamku útočila pokaždé, když se jich pokusí dotknout,“ prohlásil Bill s kamenným výrazem.

„To myslíš vážně?“

Bill přikývl a konečně se mu rysy zvlnily v úsměvu. „Tehdy byla mamka vážně mimo.“

„Dostal ses někdy pro průšvihu ty?“ otázala se Ginny a pochovala nervózního Jamese.

Její bratr pokrčil rameny. „Asi párkrát jo, ale snažil jsem se tomu předcházet. Bylo mi jasné, že naši mají dost potíží s dvojčaty a někdy i s Charliem, takže jsem se spíš pokoušel pomáhat.“

Ginny shlédla na svého syna. Všichni tři, včetně Jamese, se na chvíli odmlčeli.

„Mamka byla vážně u vytržení, když tě měla, víš,“ promluvil Bill náhle.

Ginny k němu vzhlédla. „Vážně?“

„Rozhodně,“ přisvědčil. „Chtěla holčičku už od chvíle, co se narodil Charlie. Zbožňovala představu, že se stará o dceru.“

„Asi…“ začala. Podívala se znovu na Jamese, ale pokračovala: „Asi jsem měla vždy pocit, že je zklamaná tím, jak málo jsem… holčičí. Jestli to dává smysl. Nevím, asi jsem si jenom myslela, že určitě chtěla nějakou méně… klučičí dceru. Nikdy jsem nepropadla všemu tomu nakupování a panenkám a oblékání. Když jsem vyrůstala, byla jsem spíš jako kluk.“

Bill se zamračil a zavrtěl hlavou. „Že ses chovala jako tvých šest bratrů, neznamená, žes nebyla mamky jediná holčička.“

Ginny posmutněle zvedla obočí. „Takže myslíš, že mamka nezatoužila po… lepší dceři?“

„Podívej, Ginny, je možné, že původně chtěla dceru, se kterou by mohla chodit nakupovat a drbat všechny kolem. Ale milovala tě přesně takovou, jaká jsi byla. A pořád miluje.“

„Páni, to je asi nejhlubší věc, jakou jsem od tebe kdy slyšela.“

Znovu se zasmáli a Bill pokrčil rameny. „Myslím, že si zasloužíš víc uznání, než se ti dostává,“ řekl. „Určitě nebylo jednoduché vyrůstat se šesti bratry. A vyvedla ses vážně dobře.“

Ginny se na něj široce usmála. „Díky, Bille.“

Chvíli ji pozoroval. „Hlodalo tě to celé roky, co?“

Ginny jen přikývla.

V tu chvíli dal James najevo svou přítomnost tak hlasitě, že oba dospělí nadskočili.

„Vypadá to, že se tady někdo dožaduje čisté pleny,“ pronesl Bill.

Ginny zavětřila. „U Merlinovy bradky, rozhodně ji potřebuje.“

Oba se uchechtli a postavili se. „Nechala jsem přebalovací tašku doma, takže asi půjdu,“ omluvila se Ginny.

„Jasně,“ mávl Bill rukou. „Musím ještě pracovat, než se Fleur s holkami vrátí.“

„Tak jo, měj se, Bille.“ Nabrala si do hrsti letaxový prášek a vstoupila do krbu. Bill měl však ještě něco na srdci.

„Hej, Ginny.“

„Jo?“

„Fakt jsem na tebe pyšný,“ řekl. „Vím, že ti to moc lidí neříká. Přehlíží tě, protože jsi žena Harryho Pottera a sestra Rona Weasleyho, ale chtěl jsem, abys to věděla. Vážně ses povedla.“

Ginny se usmála a Bill by přísahal, že se jí v koutcích očí zalesklo pár slz. „Díky,“ odvětila. „Taky ses docela povedl.“

Bill jí úsměv oplatil. „Tak se měj, ségro.“

Vzápětí Ginny s Jamesem zmizeli ve víru zelených plamenů a Bill v obývacím pokoji osaměl.

O nějaké dvě hodiny později ho Fleur s dcerami našly za kuchyňským stolem, kde si prohlížel stará rodinná alba od jeho matky, protože ať se snažil, jak se snažil, nedokázal setřást ten podivný pocit, který ho popadl při pohledu na Ginny a jejího syna. Teď to aspoň uměl pojmenovat.

Sledoval Ginny vyrůstat. Viděl ji, když se učila lézt, cupitat, létat na koštěti… i když šla do školy a začala randit a pomáhala s porážkou Voldemorta, a celou tu dobu byl svědkem toho, jak se stává mladou ženou.

Ale pohled na ni a Jamese jako by znamenal konec. Jako by Ginny přestala dospívat, protože už přivedla na svět duši, která potřebovala vyrůst sama. A Bill se tomu nemohl nijak vyhnout.

Ginny mohla být sebedospělejší, ale to nic nemění na tom, jak ji vnímal on.

Protože nezáleží na tom, jak stará bude a kolik dětí vychová. Pro něj to bude vždycky jeho malá sestřička.