Preklady fanfiction Harryho Pottera

Listopad se jednotvárně překulil do prosince a asi měsíc bylo tou nejzajímavější věcí, co se stala, rozprášení Pottera na kusy jedním z Hagridových deformovaných kříženců. Vyžadovalo to trochu širokospektrálního přemýšlení, protože o třaskavých skvorejších neexistovala žádná literatura. Vyřešit problém s houfem dívek, které Pottera ušlapaly, když se praly o to, která si ho zabere jako svůj doprovod na Vánoční ples, bylo mnohem jednodušší; Severus se jednoduše postaral, aby zešílely dřív, než se k chlapci dostaly – a jejich drápy dokončily zbytek.

Na Vánoce se netěšil. Vůbec. Letos byla tematická výzdoba mnohem popudlivější než jindy, chodby lemovala vřeštící brnění a všude blikotala ta zatracená čarovná světýlka. Severus nedokázal pochopit, jak to před jejich zahraničními hosty mohlo prezentovat cokoliv jiného než naprostý nedostatek vkusu, ale jeho názor byl na poradách tvrdě ignorován.

Tu noc selhal i jeho záměr získat ze strašlivé podívané zvané ples nějaký malý kousek požitku terorizováním zamilovaných studentů, protože se na něj Karkarov nalepil jako otravný hmyz.

"Musel jste si toho všimnout, Severusi," syčel, když prolézali křoví. "A pokud přichází to, co se domnívám, že přijde..."

Samozřejmě, že si toho Severus všiml. Přestože se moc snažil, nikdy nebyl schopen naučit se vyhýbat pohledu na svoji ruku, a i kdyby ano, stále ještě by poznal, kdyby se to tetování měnilo. Občas míval na sklonku noci pocit mravenčení pod kůží, náznaků pohybu, jako kdyby se Znamení téměř – téměř – probouzelo.

Hluboce ho to rozrušilo, ale odhalit to před Karkarovem by se rovnalo sebevraždě.

"Jen hra světla," řekl Severus. "Stačí stín a ty myslíš na nejhorší. Nechápu, proč si děláš starosti, Igore."

"Severusi, nechceš mi přece tvrdit, že se nic neděje! Měsíc od měsíce je to pořád jasnější a nemůžu popřít, že mě to vážně znepokojuje–"

"Tak uteč," řekl Severus ostře. "Uteč a já tě nějak omluvím. Ale co se mě týče, zůstanu v Bradavicích."

Jen kdyby už ten chlap mlčel. Severus zaměřil svou pozornost na pohyb za křovím, rozprášil několik dvojic, ale nedokázal v jejich rozpačitém ječení nalézt stejné potěšení jako dřív. Jen byl díky nim ještě naštvanější.

"Srážím Mrzimoru deset bodů, Fawcettová!" zavrčel. "A Havraspáru také, Sebbinsi!"

Říct, že ho nemalou měrou nadchlo, když vyšel na cestu a uviděl Pottera a Weasleyho, kteří jako obvykle s přehnaně všetečnými výrazy ve tvářích slídili kolem, by bylo obrovským podceněním situace. "Ale – copak tu děláte vy dva?"

"Chtěli jsme se projít," spustil Weasley drzým tónem. "Na tom přece není nic špatného, nebo snad ano?"

"Tak se procházejte dál!"¹⁾ vyjel na něj Severus a svižně kolem nich prošel.

Ale jeho naděje na zbavení se Karkarova vyšly naplano; ten chlap se ho celý večer držel jako klíště.

* * *

Začal si vést deník Potterových úmrtí pro ten případ, aby mu něco, ve slabších chvilkách, připomínalo, jak daleko došel a co dokázal. Přirozeně byl text zašifrován na jeho dotyk – kdyby padl do nevhodných rukou, všichni by viděli jen nudné soupisy přísad do lektvarů.

Nabodnutý jednorožcem, napsal si na začátku ledna. Když se mu mysl zatoulala k úvahám, jestli se lidové zkazky o tom, že jednorožci zabíjejí jen ty už poskvrněné, zkrátka mýlí, zůstal chvíli v hrůze zírat na stránku, a pak přísahal, že už nikdy, nikdy takové myšlenky nepřipustí.

Ačkoliv by to byl balzám na duši, zbytek světa bohužel neprojevil ochotu mu takové zapomnění dopřát.

Během nejfrekventovanějších částí dne se Severus sborovně zásadně vyhýbal. Raději vstal dříve a dorazil tam před štěbetajícím davem, aby vyřídil papírování. (Poštovní holuby, kteří učitelům příslušné dokumenty doručovali, bohužel vlétali přímo do děr se jmény v zadní části místnosti; Severus se je bez úspěchu pokoušel mnohokrát přesměrovat do své pracovny.)

Takže když v pátek brzy ráno někdo zaklepal na dveře, zatímco se Severus probíral zbytečnými oběžníky, byl zde jediný, kdo mohl otevřít.

"Ach, díky Merlinovi, říkal jsem si, že tu možná nikdo nebude," vydechl Cedric Diggory. Byl bledý jako stěna. "Pane, musíte jít rychle se mnou. Stalo se něco strašného."

Tohle byl bradavický šampion, pomyslel si Severus, když následoval chlapce ven z místnosti a po schodech nahoru. Klid a nutné soustředění v obličeji, schopnost vyjadřovat se navzdory šoku převážně ve smysluplných větách – to vše jen potvrzovalo Severusovu představu o chlapci (ukázněný, tichý). Pravda, Cedric byl teď nechutně populární, ale na rozdíl od Pottera se nikdy svou slávou nehonosil; byl skromný, tvrdě pracoval a s učiteli vždy hovořil s příslušnou úctou a respektem. Pochopitelně nebylo na závadu, že také nebyl tak špatný v lektvarech. Zkrátka patřil k těm několika výjimečným studentům, které Severus s potěšením potkával ve svých třídách připravujících se na O.V.C.E.

Dokonce se ve své zdvořilosti pokusil zprávu zjemnit, jelikož netušil, že to Severuse příliš nezasáhne. "Je to zlé," řekl, když otvíral dveře do koupelny prefektů. "Pořád nemůžu uvěřit..."

Severus překročil práh. Vedle zdobeného bazénku ležel Potter, ručník přehozený přes nahé tělo. Kontrola pulzu představovala jednoznačnou ztrátu času – soudě podle pevného sevření jeho prstů nastal rigor mortis už před značnou dobou.

Severus přesto poklekl a pátral po stopách. "Takhle jste ho našel?"

"Ne," řekl Cedric. "Když jsem přišel z mého ranního běhu, tak..." odmlčel se a ztěžka polkl, "...plul na hladině. Samozřejmě jsem ho vytáhl ven a snažil se ho oživit, ale -"

"...už byl utopený," dokončil Severus. Prsty nahmátl bouli na temeni Potterovy hlavy. Vytáhl je umazané od krve zředěné vodou a objevil slabou stopu táhnoucí se po dlaždicích. Většina na okraji vany byla smytá, ale zůstalo jí dost na to, aby pochopil, kde se Potter uhodil do hlavy.

"Kdybych přišel dřív..." spustil Cedric.

"Pořád by bylo příliš pozdě," namítl Severus a zvedl k němu zrak. "Podle jeho kůže bych odhadoval, že byl mrtvý už před několika hodinami."

Ale nevypadalo to, že by se Cedricovi nějak moc ulevilo; tiskl si ruku k ústům a oči měl vyděšené a rozevřené dokořán.

"Co mě ale zajímá," nadhodil Severus, který se snažil vybavit si, kdo je nebelvírským prefektem, "je to, jak se sem Potter vůbec dostal."

Cedric potřásl hlavou, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Severus pocítil podivnou potřebu vstát a ukonejšit ho, což bylo absurdní.

Místo toho dlouhé vteřiny čekal, protože se rozhodl dát chlapci šanci na uklidnění.

"Je to moje chyba," řekl Cedric. Když znovu otevřel oči, po tvářích mu začaly téct slzy. "Beru-beru na sebe plnou odpovědnost. Dal jsem mu heslo."

Jakmile Severusovou myslí nechtěně probleskla vzpomínka na jednorožce a keře s růžemi, soucit, který před chvílí pocítit, okamžitě odumřel. "Jste si vědom," spustil zostra, "že Potterovi je-bylo čtrnáct?!"

"Cože?" vyhrkl Cedric. "Ne, ne, vy se pletete - tak to nebylo, šlo o to-" Ukázal na něco, co se nacházelo mimo Severusův úhel pohledu v rohu koupelny; když se naklonil, zjistil, že jde o vejce z turnaje. "O ten klíč!" vykřikl Cedric. "Dal jsem mu heslo, aby na to mohl přijít, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového, jinak bych..."

Severus si povzdechl. "Stěží jste to mohl ovlivnit," připustil a vstal. "Jen Merlin ví, jak Potter dokázal -"

"Málem bych zapomněl!" přerušil ho Cedric. "Když jsem dorazil, nebyl sám – zmizela tak rychle, že si jí nejsem tak úplně jistý, ale–"

"Kdo?"

"Duch. Ta holka s brýlemi. Myslím, že straší na dívčích záchodech a říká se jí..."

"Ufňukaná Uršula," doplnil Severus a v duchu proklínal svou smůlu.

"Ano!" vydechl Cedric nahlas. "Ne že by to bylo důležité. Je mrtvý a mám za to... myslím, že nikdy nebudu schopný zapomenout, jak tady–"

"Ale ne," namítl Severus už s rukou na hůlce. "Zapomenete snadno. Ve skutečnosti si budete pamatovat pouze to, že jste při svém ranním běhu narazil na Pottera. Doslova budete cítit nutkání informovat prvního nebelvíra, kterého potkáte, že vám Potter řekl, že vynechá vyučování, aby se mohl věnovat průzkumu klíče. Zapomeňte."

Jestliže se v současné době Severus v počtu úprav něčí paměti začínal trochu podobat Lockhartovi, pak se to jistě stále pohybovalo v přijatelných mezích. Koneckonců nezasahoval do myslí lidí, kteří by se dožili... toho, aby si to pamatovali; tento směr vývoje mu byl maximálně odporný.

A kromě toho bylo mnohem jednodušší provádět potřebný průzkum, když se zároveň nemusel potýkat s truchlícími studenty a zaměstnanci školy.

* * *

"Jděte pryč," řekl duch, vznášející se v dívčí koupelně. "Hodně jsem toho o vás slyšela. Jste podlý; jen si ze mě budete dělat legraci." Škytla. "Jako všichni ostatní."

"Pak tedy," nadhodil Severus a lehce povytáhl hůlku z hábitu, "bude pro tebe lepší to vyřídit rychle, hm?"

"Myslím, že ne," řekla a vystartovala z kabinky.

Zastoupil jí cestu dřív, než se mohla dostat příliš daleko, a zvedl ruku. "To bych na tvém místě nedělal. Protože tě ujišťuji, že někdo tak podlý jako já je velice zběhlý v kouzlech, která mohou ublížit dokonce i duchovi."

Nejistě setrvala na místě, oči jí zvlhly a zatřpytily se slzami. "Ó, vy jste hrozný! Co jsem udělala, že si zasloužím takové jednání? Chudinka utiskovaná Uršula, není v bezpečí ani před učiteli, je všemi sekýrovaná, pronásledovaná–"

"Blbost," odsekl Severus. "Ty víš přesně, co jsi udělala. Ven s tím. Potter. Co jsi mu provedla?"

"Rozhodně nevím, o čem mluvíte. Jak bych mohla, když se nikdo nenamáhá věnovat mi pozornost?"

"Vzpomínáš si na ta kouzla?" řekl Severus a mávl hůlkou tak, že z jejího konce vystřelily jiskry. "Jsou opravdu ošklivá a já jsem jen krůček od–"

"Nebyla to moje chyba," vyhrkla Uršula. "Jen jsem se snažila být-" dívčin pohled dostal lišácký výraz, "přátelská, to je všechno. Dívkám bývá smutno, víte."

Proboha, co se to s touhle školou děje? Proč jsou všichni kolem něj najednou posedlí sexem?

"Pokoušela ses ho obtěžovat?"

"Jak necitlivé," vzlykla Uršula. "Jak bych v tomhle stavu asi mohla někoho obtěžovat?" Prostrčila Severusovou hrudí průsvitnou ruku, jako kdyby svou nehmotnou existenci chtěla demonstrovat. "Jen jsem se chtěla kouknout, vážně. Má tak hezké oči..." usmála se. "A ani jeho stehna nejsou špatná, jak jsem viděla, když se svlékl. A ani jeho–"

"Ano, ano," přerušil ji Severus rychle. "Takže jsi ho pozorovala, když lezl do vany. A pak?"

"No, stál ke mně zády, ne? Takže jsem si řekl, že kdybych se ponořila do vody, měla bych lepší výhled a mohla bych..."

Severusovy rty se zkroutily odporem.

"Jak jsem měla vědět, že sebou cukne a uhodí se do hlavy o okraj bazénku? Nejdřív jsem si myslela, že zavolám někoho na pomoc, ale pak mě napadlo, že kdyby se utopil... možná by se taky změnil v ducha a já už bych nemusela být sama. Jenže jsem čekala a čekala," znovu měla v očích slzy, "celé hodiny jsem čekala, ale on se v ducha neproměnil, takže jsem pořád sama. Víte, všichni ostatní duchové se mi vyhýbají–"

"Nechápu proč," podotkl Severus.

Uršula vzlykla: "Není nutné být krutý. Proč nemůžete být víc jako on? Byl jediný, kdo si někdy udělal čas, aby mě vyslechl, a teď je taky mrtvý, ach, to je hrůza -"

Severus už slyšel dost. Když se otočil na podpatku a zamířil ven, Uršula se s nářkem vrhla ze stěny kabinky dolů. Následovalo obrovské šplouchnutí a podlahu zalil příval vody.

Naštěstí už byl Severus u dveří.

* * *

Na rozdíl od toho, co tvrdil Uršule, jeho magický repertoár ve skutečnosti neoplýval přemírou kouzel, která by odpuzovala duchy. Znal základy, ale nikdy se příliš nezaměřil na hledání způsobů, jak manipulovat s těmi, co už zemřeli. Měl dost a dost práce se živými.

Zcela jistě nikdy nenarazil na kouzlo, které by odrazovalo příliš zamilované duchy; upřímně řečeno pochyboval, že něco takového vůbec existuje. Měla-li Uršula lidskou podstatu – nebo klidně i hipogryfí – bylo tu očividné řešení: existovalo velké množství lektvarů a odvarů proti smyslné touze, takže bylo z čeho vybírat. Všechny se daly snadno přizpůsobit.

Ale potřeboval k tomu jistý druh kouzel a v tomto případě mu jeho encyklopedické znalosti nepostačovaly. Popravdě řečeno usoudil, že je v pokušení proklít puberťáky ovládané hormony do stavu šílenství tak často, že se raději rozhodl setrvat ohledně takového bleskového dosažení výsledku i nadále v nevědomosti. Brumbál by nikdy nestrpěl, kdyby některé z těch malých monster omylem vykastroval.

A tak brzy po obědě zamířil do oddělení s omezeným přístupem, aby prošel sbírku titulů, které by mu mohly poskytnout potřebné základy. S čím ale vůbec nepočítal, bylo, že v jedné z uliček narazí na Grangerovou.

Nebo přesněji, že Grangerová narazí přímo do něj.

"Promiňte, pane," hlesla a okamžitě se sehnula, aby sebrala knihy, které mu vyrazila z ruky.

Severus v panice vytřeštil oči, ale o zlomek vteřiny už bylo na odvrácení katastrofy příliš pozdě. Grangerová už sáhla po knihách a z čirého zvyku přejela zrakem po jejich hřbetech.

Ztuhla. S vyvalenýma očima velikosti talířů po něm šlehla pohledem, v každém kousku tváře vepsaný výraz hrůzy. Vypadala, jako kdyby netoužila po ničem jiném, než se propadnout do země nebo, když to nepůjde, tak se na místě samovznítit – cokoliv, jen aby neviděla to, co viděla.

Severus to naprosto chápal. Zrudlý do krve jí vytrhl z ruky 100+1 kouzel na zkrocení chtíče, Zklidněte své libido! a – nejhorší ze všech – Jak zvládat perverzní choutky a zakryl je svým hábitem. Celou dobu bojoval se zoufalým nutkáním vysvětlit, že pro tohle všechno má naprosto nevinné důvody.

"Hloupá holko," vyštěkl místo toho, protože se nepotřeboval za nic ospravedlňovat. "Koukej, kam šlapeš!" Pohnul se, aby se kolem ní protáhl, ale Grangerová v téže chvíli vyskočila na nohy a díky tomu se v úzkém prostoru mezi regály beznadějně propletli končetinami. Zavrávorala a byla by upadla, kdyby se rukama instinktivně nezachytila jeho hábitu. Severusova tvář ještě víc zrudla.

"Nedotýkejte se mě!" zavrčel a odstrčil ji. Grangerová vykvikla, přilepila se k polici a on se protáhl kolem ní a prchl z knihovny tak rychle, jak jen mu jeho nohy dovolovaly.

Při cestě do sklepení mu bylo vědomí, že si dívka nic z toho nebude pamatovat, jen slabou útěchou. Raději by měl najít v těch zatracených knihách řešení a to rychle, protože poslední věc, kterou potřeboval, byla pobouřená Minerva, bušící mu na dveře s nařčením od její nejcennější studentky, že se chová jako ten nejhorší druh devianta.

* * *

Nevinné důvody sem, nevinné důvody tam, když se pár hodin poté krčil pod zastíracím kouzlem u zdi v koupelně prefektů, pořád se cítil jako ten nejhorší druh devianta. Ale bez jistoty, že kouzlo, které na Uršulu použil, plně zafungovalo – musel sloučit standardní kouzlo cudnosti s numerologickým vzorcem posíleným běžnými kouzly na vypuzení duchů – si nemohl dovolit kvůli své zdrženlivosti riskovat. Kdyby experiment selhal, musel zabránit Potterovi v utonutí.

Jakmile Potter konečně vešel do místnosti, připadal si Severus jako úchyl. Ačkoliv zachytil jen zlomek nahé kůže, protože v okamžiku, kdy se chlapec začal svlékat, stočil pohled stranou, už jen šustění oblečení padajícího na zem bylo samo o sobě mučením. Zabodl oči do protější zdi a modlil se, aby Potter už nikdy, nikdy, nikdy neměl důvod zemřít nahý, protože tohle už nechtěl v životě zažít. Nešpehoval studenty. Ano, odtrhával od sebe zamilované páry na Astronomické věži a v dalších tajných zákoutích, ale to byla jeho povinnost, a jediné vzrušení, které z toho měl, představovaly jejich rozpaky, že byli přistiženi in flagranti. Kdyby záleželo na něm, klidně by si toto pochybné potěšení odpustil.

Uršula se opět objevila a opět flirtovala, ale k Severusově úlevě s mnohem menší naléhavostí. Přesto když Potter konečně odešel, cítil po těle mravenčení; neklidné nutkání k pohybu, které nedokázalo zmírnit ani nepohodlí. Když se po době, která mu připadala jako nekonečné hodiny, chystal vykročit, dívka-duch, která po Potterově odchodu vlétla do vodovodního kohoutku, se z něj znovu vynořila a vznášela se vedle bazénku.

"Nevypadal šťastný, že mě vidí," zamumlala smutně.

Do prdele. Severus ztuhl bez hlesu na místě a zvažoval, jestli by nebylo jednodušší na ni prostě vrhnout vypuzovací kouzlo, ale nakonec se rozhodl, že ne. Byl uvězněný v časové ose a bez ohledu na to, jak moc bylo nepravděpodobné, že by to nahlásila, nehrnul se do vysvětlování, proč číhal v šeru koupelny, kam se chodí mýt studenti.

Uplynula dobrá hodina, než byl vzduch opět čistý. Během té doby byl Severus nucen naslouchat vydatnému otravnému naříkání ducha, utápějícího se v sebelítosti, a téměř nadskakoval netrpělivostí. Když vešel do svých komnat a narazil na Snapea, který vyletěl z ložnice s hůlkou v ruce, situace se příliš nevylepšila.

"Ale ne, ty ne," hlesl. "A to jsem si myslel, že už se dnešek nemůže víc zhoršit."

Severusův pokus o pronikavý pohled byl vystřídán zmatkem. "Co tím myslíš – zhoršit?" Protože, pokud si vzpomínal, měl tvrdě spát – no, dobře, tak tvrdě jako jindy.

Snape vypadal stejně zmateně. "Chceš říct, že to nevíš? Potter se nám vloupal do kabinetu, znovu kradl, a pak jsem se musel potýkat s Moodym, kterým mě pronásledoval nahoru–"

"Cože udělal?" vyštěkl Severus. Cítil, jak v něm prudce stoupá hněv. "Kdy?"

"Právě teď! Podařilo se mu upustit to jeho zatracené vejce – vzbudil mě ten vřískot. Pochopitelně zmizel, schovaný pod pláštěm, dřív, než jsem vyběhl ven. Kdyby nebylo té mapy, kterou tady upustil, možná bych o tom vůbec nevěděl. Přirozeně," ústa se mu zkroutila do zamračení, "Moody ho kryl, a jelikož jsem neměl žádný konkrétní důkaz a on projevil nápadnou dychtivost vyzradit Filchovi mé dřívější vazby, byl jsem nucen ustoupit."

Severus neodpověděl. Byl příliš zasažený vroucí vlnou divokého vzteku, než aby dokázal promluvit. Znovu zachránil Potterovi život a takhle...

Takhle se mu za to Potter odvděčil.

* * *


Poznámka překladatelky:

1) Přímá řeč z rozhovoru s Karkarovem a následně s Harrym a Ronem je převzata z HP4, kap. 23 v překladu pana Medka.