Preklady fanfiction Harryho Pottera

"Trest!"

"Cože?" Potterovy oči za těmi směšnými brýlemi planuly vztekem. "Ale já nic neudělal!"

"Šeptal jste, když jsem výslovně řekl, že máte pracovat potichu."

"Já jsem ne-"

"Ticho! Ještě jedno slovo, pane Pottere," tyčil se nad chlapcem s jednou rukou opřenou o stůl, "a bude to týden trestů. Můj kabinet, dnes večer přesně v osm."

Potter ho probodával pohledem po zbytek hodiny, ale Severus to ignoroval. Jakmile studenti odešli, prchl do svých komnat, kde po obývacím pokoji přecházel ve velkém nervovém vypětí sem a tam.

Snape ho několik dlouhých minut zamračeně pozoroval. Pak se zeptal: "Stále mi neřekneš, co hodláš udělat?"

"Ne," odpověděl Severus a pokračoval v přecházení. "Brzy se to dozvíš. Jakmile toho docílím."

"Protože," pokračoval Snape a odložil knihu na stůl, "vypadáš hodně napjatě, dokonce i na mě. Možná kdyby ses o tu zátěž podělil..."

Severus se prudce zastavil, otočil se k němu a zpražil ho pohledem. "Ne."

"Proč ne?"

"Protože," nadechl se Severus, "jak tě znám, možná by ses mi to pokoušel rozmluvit."

Snapeovo zamračení se prohloubilo. "Pokud tomu tak je, pak by možná bylo moudřejší -"

"Ne!" uhodil Severus rukou o stůl, až to zadunělo. "Je to kritické; je to zásadní. Odhodlal jsem se k tomu a nemůžu ti dovolit... abys zpochybňoval každý můj krok. Popravdě řečeno by to bez tvého vyzvídání a otravování bylo rozhodně mnohem snazší, takže mi udělej laskavost a vypadni. Jdi do ložnice, zdřímni si nebo lušti křížovky. Je mi to jedno."

"Naser si," odsekl Snape a dal si záležet na pečlivé výslovnosti.

Přesto zmizel v ložnici, i když si cestou mumlal cosi o rozdělení duší a o tom, že mudlovští psychoanalytici by měli žně.

* * *

Potter si Severuse měřil podezřívavým pohledem od chvíle, kdy minuli obvyklé místo pro tresty, totiž učebnu, a zamířili místo toho ke schodům. Když přecházeli po tichých a temných bradavických pozemcích, už k Severusovi stáčel oči co vteřinu.

"Kam jdeme?" zeptal se potřetí. Severus obě předchozí otázky zcela ignoroval, ale teď už se to nezdálo rozumné. Nemohl potřebovat, aby chlapec utekl dřív, než začne.

"Potřebuji získat určité přísady, které mohou být sklízeny pouze v noci."

"Dobře," řekl Potter, ale znělo to, jako kdyby té lži ani na minutu nevěřil. Vrhl nervózní pohled zpátky k hradu.

"Přísady," pokračoval Severus svým nejledovějším tónem, "které bohužel může sbírat jenom panensky čistá osoba."

To kluka na slušně dlouhou dobu umlčelo. Na tak dlouho, aby stihli dojít na mýtinu, která byla podle Severusova soudu dostatečně vzdálená od hradu, aby to zabránilo nečekanému vyrušení. Viděl, jak Potterovy oči zmateně přejely po pasece, což svědčilo o tom, že opravdu nevlastní ani špetku pudu sebezáchovy

Poté ho Severus odzbrojil neverbálním kouzlem.

Dobrá. Možná jí Potter neměl špetku, ale malilinko jí přece jen bylo, protože po ztrátě hůlky sebou okamžitě cukl a začal couvat.

"Co to děláte?" ozval se pronikavým a tenkým hláskem. Severus popošel blíž a Potter zrychlil; jenže zakopl o kořen a dopadl zády na strom.

"Nemám v úmyslu vám ublížit," řekl Severus.

Potter k němu vzhlédl, oči rozšířené možná strachem, možná hněvem. "Jo, vážně?" zeptal se. "Seru na vás, fakt seru, celou dobu jsem to věděl! Proto mě znovu pořád bolí jizva! Snažíte se ho znovu vzkřísit – takže co, chystáte se mě zabít rovnou, nebo mu mě jenom naservírujete?"

Pottera bolí jizva? Zajímavé. Ale teď není čas; později, později.

Severus pozvedl hůlku: "Imperio!"

Už zapomněl. Už to bylo dlouho, co to kouzlo naposledy použil. Víc než deset let. Víc než deset let a teď do toho dal celou sílu, která vytryskla jako paprsek, jako oheň; tančila mu v krvi, obklopovala ho tou nejzářivější písní, ve které každá nota zněla dokonale jasně a čistě. Absolutní moc. Ovládání.

Během té chvilky, kdy Potterovy oči získaly skelný nádech, se Severus kolébal jako opilý a jímala ho závrať. Mohl tomu chlapci udělat cokoliv, cokoliv. Mohl ho rozdrtit, zlomit ho, zformovat ho podle jakéhokoliv svého přání, jakékoliv vůle; mohl–

Ne. Kvůli tomuhle tu nebyl; nemohl, nevzdá se svého cíle. Zoufale se k tomu upnul a vrhl se střemhlavě do chlapcovy mysli; z dálky slyšel, jak Potter křičí, ale nedbal na to. Ponořil se dovnitř a doširoka rozrážel všechny dveře, dokud se netopil v záplavě rychle se vlnících barev; pak našel i všechna padací dvířka a prolomil je, kopal hlouběji, dolů, níž, do ticha. Tam navíjel a tahal, sbíral pavučinkové nitky a tvaroval je do uzlu – ale jemně, jen pro tento účel. Pak tam zanechal část sebe, vetkanou skrytě mezi myšlenky, jako kdyby tam téměř nebyla¹⁾.

Když zrušil obě kouzla, návrat do vlastní hlavy bolel. Jednoznačně to zranilo i Pottera, protože ležel na zemi, sténal a slabě se třásl.

"Co," lapal Potter po dechu, "co jste udělal?"

Severus se na něj díval a nepotřeboval přemýšlet nad tím, jestli byl úspěšný. Mohl cítit praskliny ve zdech své obrany jako zející díry, trhliny, kterými by byl Potter – jedině Potter – schopný od tohoto okamžiku proklouznout.

Na tom nezáleželo. Potter neovládal nitrozpyt. A byla šance, že nikdy nebude.

"Zapomeňte," řekl Severus.

* * *

Ačkoliv žádné potvrzení nepotřeboval, stejně ho dostal; doneslo se mu prostřednictvím šepotu studentů na chodbách: Už jsi to slyšel? Je odolný vůči Imperiu! a Vzepřel se a odmítl vyskočit na stůl!

Vynikající. V tom případě zbývala už jen jedna nedořešená záležitost, která z celé té Dracovy výzvy vyplynula. Ta záležitost, u níž by dal přednost tomu se v ní vůbec neangažovat, ale kterou nemohl s čistým svědomím nechat být.

Po shromáždění zmijozelských ze čtvrtého až sedmého ročníku v jedné větší učebně v prvním poschodí by obětoval kteroukoliv končetinu za to, aby mohl být kdekoliv jinde, jen ne tady. Když ale sledoval, jak se usazují, nedal to nikterak najevo; jeho rysy zůstaly nezúčastněné a záda vzpřímená. Netrvalo dlouho a začali ho zvědavě pozorovat, ale on je dál napínal, několik minut po studentech chladně přejížděl očima a pomalým a odměřeným krokem přecházel po učebně sem a tam. Zastavil se až v momentě, kdy mu věnovali plnou pozornost, přičemž se postaral, aby se otočil tak prudce, až mu zavlál hábit.

Trocha divadla nikdy neuškodí.

"Nepochybně přemýšlíte nad tím, proč jsem vás sem povolal," řekl. "Nebo proč zde nejsou přítomni vaši mladší spolužáci." Odmlčel se a udělal pár dalších rozvážných kroků. "Jste tu kvůli tomu, že nedávno – ujišťuji vás, že k mému znechucení – přišlo na přetřes, že každý z vás se brzy ocitne – nebo v mnoha případech se již před nějakou dobou ocitl–" pohled na šesťáky a sedmáky, "-v té části života, kdy vás hormony připravují o poslední špetku zdravého rozumu."

Několik mladších studentů se začalo pochechtávat, zatímco ti starší vypadali většinou podrážděně nebo uraženě. Jeden protočil oči.

"Ticho," zklidnil je Severus. Naklonil se dopředu a konečky prstů se opřel o desku stolu. "Aby bylo zcela jasno: ani za mák mě nezajímají jakékoliv beznadějné romantické pletky, které se cítíte povinni v nadcházejících letech provozovat, ani se nezajímám o ty, které romantiku zcela postrádají. Cílem této přednášky není informovat vás o–" zkroutil rty, "-ptáčcích a včeličkách."

Teď vypadali všichni naprosto zmateně.

"Existuje jen jedna věc, o níž se s vámi hodlám bavit," řekl Severus, narovnal se a mávl hůlkou před tabulí.

Objevilo se na ní jediné slovo, napsané velkými, bílými písmeny: SOUHLAS.

"Chápu," řekl Severus, zatímco studenti stále ještě četli, "že pro mnoho z vás to může být nový pojem. Jiní mohou mít pocit, že by se to nemělo vztahovat na příslušníky této koleje. Mýlíte se. Pokud někdy, kdykoliv zachytím byť jen náznak toho, že někdo z vás požadoval na svém spolužákovi či spolužačce – z jakékoliv koleje – sexuální styk proti jejich vůli, osobně se postarám, aby byl onen dotyčný vyloučen."

Odmlčel se na dost dlouho, aby stihl zaregistrovat zamračené a napjaté obličeje. "To zahrnuje také veškeré použití lektvarů lásky nebo touhy a-" zabloudil očima ke Dracovi, který zbledl, "donucovací kouzla. Vyvolat nepřirozenou přitažlivost namíchaným odvarem není mazanost; ve skutečnosti je to tak naprosto zjevná možnost, že by měla být pod vaši úroveň. Stejně tak platí, že pokud je vaší nejvyšší ambicí spoléhat se na mávání hůlkou pokaždé, když usilujete o... společnost, pak veškeré ambice postrádáte. Velice jednoduše řečeno: ne znamená ne."

V půlce věty si uvědomil, že se v jeho periferním vidění otevřely dveře. Hluboce podrážděný a zároveň s pocitem trapnosti se tím směrem otočil a probodl vetřelce pohledem.

Minerva mu pohled vrátila s pusou dokořán. Severus odolal směšnému nutkání zavrtět se a silou vůle potlačil červeň, která se mu drala do tváří. "Ano?" zeptal se.

Minerva zamrkala a spustila: "Omlouvám se. Měla jsem dojem, že tato učebna je volná."

Severus se zamračil: "Evidentně tomu tak není."

"Dobře," kývla Minerva a na rtech jí začal pohrávat úsměv. "Vidím, že ne znamená ne..." A zavřela dveře.

Severus, naprosto vyvedený z rovnováhy, si urovnal hábit a obrátil se zpět ke třídě: "Kde jsem to přestal?"

"Lektvary lásky nejsou mazané," zamumlala Pansy Parkinsonová. Neznělo to ani vzdáleně potěšeně.

"Naprosto," kývl Severus. "A teď, pokud by měl někdo z vás nějaké otázky..."

V místnosti naráz vyletělo do vzduchu na třicet rukou. V duchu jadrně klející Severus se obrnil proti dalším a dalším dotazům ohledně morálně šedých území a rozprostřel kolem sebe ovzduší důvěry, ačkoliv si byl jist, že je na tyto odpovědi tou nejméně kvalifikovanou osobou na světě.

Kéž by tak stál před bandou nebelvírů. Nebo ještě lépe: mrzimorů.

* * *

Aspoň, že Ohnivý pohár měl rozum a místo některého z jeho zmijozelů vybral mrzimora. Severus, kterému naprosto stačilo potácení mezi Longbottomovým obnoveným úsilím přivést Pottera předčasně do hrobu a Karkarovovou nešťastnou přítomností, vydechl po Diggorově lehkém úsměvu a odchodu ze síně úlevou.

A pak plameny zčervenaly a jeho úleva se změnila v hrůzu, protože ještě dřív, než Brumbál zachytil papírek a přečetl z něj jméno, věděl, které to bude.

Ten lehkomyslný, po slávě bažící hlupák. Severus se tady mohl přetrhnout, byl nucen používat magii, které se odůvodněně zřekl, riskoval celistvost své mysli a rozprsknutí po širém okolí; to všechno s cílem chránit Potterův život – jen aby ten kluk šel a s plným vědomím se navzdory jednoznačným pokynům ze všech stran vrhl nebezpečí do chřtánu.

Pod tíhou tohoto palčivého okamžiku se mu vůbec nepodařilo svůj hněv zkrotit.

* * *

"Samozřejmě je tu možnost řešení," sdělil Brumbálovi poté, co všichni dali dle očekávání hlasitě najevo své protesty a odešli, aby je nechali – nakrátko – o samotě.

"Vím," řekl Brumbál. "Ale nejsem si jistý, jestli je to moudré."

"Potter možná věří, že ten úkol zvládne, ale-"

"Harry své jméno do Poháru nehodil, tím jsem si jistý."

"Nebylo by to poprvé, kdy by si Potter zahrával se smrtí, protože zoufale prahne po slávě," přimhouřil Severus oči. "Stejně jako jeho otec."

Brumbál si povzdechl: "Shledávám u někoho, kdo strávil dohledem nad oním chlapcem tolik času jako vy, zajímavým, že stále lpí na představě, že se byť jen vzdáleně podobá Jamesovi – zejména u někoho tak ostře vnímavého jako vy. Harry neprahne po slávě; mám dojem, že ji naprosto nesnáší. Kdybyste si udělal čas a promluvil s ním..."

"Mluvil jsem s ním," řekl Severus. "Je arogantní, neukázněný a neví, co je to respekt."

"A je to jeho přirozenost, nebo důsledek toho, jak se k němu chováte?"

"Pokud to nebyl Potter," změnil Severus naprosto téma, "tak mi laskavě sdělte, kdo by tam tedy jeho jméno dával?"

"Ha," nadhodil Brumbál, "to je ta správná otázka, že? Obávám se, že ani na ni nedokážu odpovědět, ale ať to byl kdokoliv, chtěl Harryho dostat do soutěže, která představuje velké riziko pro jeho zdraví a život. To samo o sobě je důvod k obavám, nemyslíte? Zároveň se obávám, že když se vrátíte a převezmete stráž nad Pohárem, můžeme přijít o naši jedinou šanci odhalit jeho skutečnou motivaci. Mám podezření, že má do jednoduchosti daleko, ale možná přinese... klíč."

Krev v Severusových žilách neklidně tepala. "Pottera pobolívá jizva," dodal po krátkém zaváhání.

Brumbál pozvedl obočí: "Ano; něco podobného se mi už doneslo."

"Od koho?"

Brumbál ale neodpověděl, místo toho lišáckýma očima sledoval Severuse a podotkl: "Zajímavé, že jste si toho vědom."

Severus se na něj zpříma zahleděl, a ačkoliv věděl, že jde o zbytečnou paranoiu, každičkým kouskem vůle vyplnil praskliny ve své ochranné zdi.

* * *

Prý nebaží po slávě, pcha! Ani ne dva týdny poté patrně nedokázal Potter vypadnout ze třídy dost rychle, ač byl jednoznačně odhodlaný odejít přesně v okamžiku, kdy ten Creeveyův kluk zmínil slovo ´fotografie´. Dokonce zašel tak daleko, že usiloval o obdiv ze strany Weasleyho, který poprvé v životě působil dojmem, že má v hlavě nějaké pozůstatky mozku, a Pottera naprosto přehlížel.

Článek ve Věštci to následující den jen potvrdil – Potter hrál svým smutným příběhem na city všech, kteří o to stáli. A že Rita Holoubková měla někdy tendenci poněkud odbočit od pravdy, inu, to nic neznamenalo. Jen to, pro tentokrát, od ní vyžadovalo mnohem menší úsilí. Potterova malá bitka s Dracem před třídou koneckonců nezvratně prokázala jednu věc: být středem pozornosti si užíval.

Severus po velmi zralé úvaze zvolil jako trest pitvání krysích mozečků, přičemž měl na mysli dvojí cíl: jemně podpořit Weasleyho v dalším používání jeho mozku a podnítit Pottera eventuálně trochu popřemýšlet nad tím, proč on zjevně vůbec žádný nemá.

Coby vzdělávací taktika to pravděpodobně selhalo, ale Severuse to přesto pobavilo.

* * *

Něco se někde strašlivým způsobem zvrtlo, když se nějaký imbecil rozhodl vybrat pro první úkol draky.

Severus, napůl zhroucený ve svých komnatách na stole, nechtěl nic jiného, než pevně zavřít oči a ignorovat jistou zkázu, která se před ním odehrávala, ale za nic na světě nedokázal odtrhnout oči.

Do jaké kapitálně rozesrané katastrofy se to dostal?

"Všechno je to tvoje vina," vyštěkl Snape z druhé strany místnosti. "Kdybys svým kouzlem neminul cíl a přeřízl tu zatracenou věc -"

"Vážně?" vykřikl Snape číslo tři – nebo to byla čtyřka? "Kdyby ses ty trefil napoprvé, nebyli bychom teď v téhle svízelné situaci!"

"A kdyby ses ty," přerušil ho další, "neobjevil v tom nejnevhodnějším okamžiku a nepostavil se mi do cesty-"

"Ne, to byl on," ukázal prst zpříma, "já ne. Mě do toho netahej, já jsem naprosto bez viny."

"Protože objevit se jako Holoubková byl fantastický nápad, že?"

"Zase se pleteš. Za tu absurdní kravinu zcela odpovědný on."

"A já bych se nikdy neobjevil ve špatnou dobu, kdyby nedošlo k tomuhle," řekl Snape číslo – do prdele, Severus totálně ztratil přehled. "Pochop, uděláte to oba a to co nevidět."

"A zamotat se do toho stejně beznadějně jako ty? Ani omylem!"

"Nedává to smysl," vložil se do toho další Snape a založil si ruce na hrudi; nejméně tři další ho napodobili. "Teď už by se měly zhroutit samotné struktury časoprostoru! Nikdo z nás by tu neměl být!"

"Jak hluboce užitečný náhled! Proč, když k tomu nedošlo kvůli tvému pronikavému uvažování–"

"Je to tvoje chyba!"

"Ne, tvoje!"

"Mohl by mě někdo," vložil se do toho ten Snape, u kterého měl Severus silné podezření, že patří do současné časové osy, "laskavě informovat o tom, co se to tu sakra děje?"

Po jeho dotazu následovala ohlušující kakofonie deseti naráz křičících Snapeů.

Severus bouchl dlaní o stůl. "Sklapněte!" zaječel do toho zmatku. "Všichni sklapněte, nebo přísahám, že během několika zatracených vteřin někoho zabiju!"

Všichni se odmlčeli a obrátili se k němu. Poté čtvrtý Snape zleva poznamenal: "Zabil bys jenom sebe."

"Který z nich jsi ty, mimochodem?" zeptal se ten po jeho boku.

Severus si opřel čelo o stůl. "Bolí mě hlava."

Oheň v krbu zaprskal a chvíli poté z něj vystrčil hlavu Brumbál. Všichni Snapeové – včetně Severuse – se k němu najednou otočili a probodli ho společným pohledem.

"Ach bože," hlesl Brumbál a pohladil si bradku. "Možná jsem měl proti nasazení draků protestovat mnohem vehementněji."

"Myslíte?" zavrčel dav Snapeů unisono.

A přestože byl ředitel nebelvír, byl dost starý na to, aby moudře věděl, kdy má neprodleně zmizet.

* * *

Severus později vůbec nedokázal říct, jak nakonec ten první posraný úkol vyřešil. Jenom si pamatoval, že to zahrnovalo jakési spletité věštění z čísel a obrovské množství zmatených náčrtků, okořeněných spoustou křiku a hrozeb ublížení na těle.

Reálnější zázrak nikdy v životě nenastal.

Zbytek týdne strávil ve svých zatemněných komnatách, omámený lektvary proti bolesti a pod trvalými ochlazovacími kouzly, a trpěl tím nejdivočejším bolehlavem v historii vesmíru, protože dvanáct – nebo možná i třináct – sad samostatných vzpomínek soupeřilo o místo v jeho už tak žalostně prostorově omezeném mozku.

* * *


Poznámka překladatelky:

1) Kdo jste stejně jako moje beta objevil podobnost s Iškariotem z úžasné české fanfiction Elysejský klíč?