Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Jelikož jsem přislíbila, že vždy upozorním, kdyby se v některém obrazu vyskytlo něco, co by mohlo některým čtenářům vadit, přidávám varování: v této části se objeví tříslovné explicitní vyjádření jisté sexuální praktiky.

Jinak ale nadále zůstávají naši hrdinové v hluboké nevědomosti o věcech příštích :-D

* * *

Za celé léto nepromluvil s Brumbálem ani slovo. Ačkoliv nedostatek Blackovy aktivity ohledně dalších pokusů o útok na Potterův život zřejmě naznačoval, že ředitel - čert ho vem! - měl možná pravdu, v Severusově mysli stále přetrvávala jistá opatrnost a pochybnosti. A i kdyby tomu tak nebylo, nikdy by nic takového nepřiznal; měl přece svou hrdost.

S Lupinovou rezignací a odchodem se vytratily i noční můry o něm; malé vítězství, na kterém Severus hodně lpěl. Avšak sny pokračovaly: podivné a znepokojivé sny, v nichž se Lily měnila v Pottera a naopak; mlhavé vidiny, v nichž se oba prolínali a splývali do jediné bytosti.

Severus naprosto netušil, co si o nich má myslet, až na to, že v něm zanechávaly nepříjemné pocity.

V polovině prázdnin prolomila Minerva jeho izolaci a navštívila ho na čaj. Hovořili převážně o bezvýznamných záležitostech a Severus ke svému překvapení zjistil, že si to docela užil. Když nakonec obzvláště pichlavě okomentovala ministerstvo, dokonce se zasmál. Pousmála se také, upila ze svého hrnku, a pak na chvíli zavládlo mlčení.

"Je dobré vidět, že se vám trochu zlepšila nálada," poznamenala posléze. "V poslední době jste byl poněkud... tichý. Rezervovaný."

Severus pozvedl obočí: " A jelikož život plný radovánek je mojí přirozeností, jasně to představuje závažnou změnu."

Minerviny rty se v koutcích úst pozvedly. „Dobrá, to zrovna ne," řekla. "Ale bylo to výrazné. Mnohem víc než obvykle."

Severus sklopil oči ke svému hrnku s čajem.

"Doufám, že mi tu poznámku prominete. Ale někdy... mám o vás starost."

"Není třeba."

"Možná není, ale přesto ji mám." Na chvíli se odmlčela, jako kdyby dávala těm slovům čas, aby dozněla, a přitom míchala čaj. "Nikdy bych nepředpokládala, že se zeptám, co způsobilo mezi vámi a ředitelem tak velkou propast -"

"Dobře," řekl Severus a zpříma se na ni zahleděl. "Protože já bych vám to nikdy neřekl."

"Vím," kývla Minerva celkem vlídně. "A jsem si jistá, že ať to bylo cokoliv, máte pro svůj hněv dobrý důvod. Albus umí být... obtížně zvladatelný, když chce."

Příčinou Severusova zamrzlého jazyku musela být ona naprostá nečekanost takového prohlášení. Nemohl najít jediný důvod, proč jí ještě neukázal dveře.

"Nemám ve zvyku se vměšovat," pokračovala Minerva, "ale nerada vidím, když takhle bojujete, a – dělejte si, co uznáte za vhodné, ale jste-li ochoten naslouchat slovům staré ženy: to, proti čemu tak tvrdě bojujete – můžete to změnit? Protože pokud ne, možná by bylo snazší to zkusit... akceptovat."

Severus otevřel ústa, ačkoliv neměl ani tušení, co se chystal říct, ale ona mávla rukou dřív, než promluvil. "Ne," pronesla, "nechci odpověď. To je otázka, kterou si musíte položit vy sám." Na to vstala. "Už jsem vás na jedno odpoledne obtěžovala až až. Měla bych odejít."

Nejprve její slova zamítl. Ale v ten den, kdy přes titulek ve Věštci planulo Znamení zla, seděl u jezera a myslel na Lily a na Pottera a na nevděčný úkol, který dostal. Dlouhé hodiny se nepohnul; nepohnul se dokonce, ani když k němu přistoupil Brumbál a zastavil se po jeho boku.

"Přichází bouře," poznamenal Brumbál.

Severus se rozhlédl po jezeře, po jeho hladké, klidné vodě, kterou čeřily jen nepatrné vlny, způsobené větříkem vanoucím těsně nad hladinou. Neprosil se o to převzít odpovědnost za Potterův život; nicméně už ji na svých bedrech nesl.

"Ano," přikývl.

* * *

Jako všem bouřím i této přecházelo ticho.

No, asi takové ticho, jaké může nastat, když se škola takové velikosti připravuje na příjezd dvou zahraničních delegací a když má někdo povinnosti jakožto ředitel koleje.

Skutečnost, že novým učitelem obrany je bývalý bystrozor, který by ho nejraději viděl v Azkabanu, tomu taky zrovna nepomáhala, ale upřímně, kdokoliv byl lepší než Lupin. Severus by nikdy, ani za milion let, nenazval Moodyho ´přítelem´, ale s ním aspoň věděl, na čem je. Kde ostatní zesměšňovali mužovu paranoiu, Severus ji naopak zcela chápal. Moody byl, stejně jako on, především schopen přežít, a to si samo o sobě zasluhovalo jistý druh respektu.

Díky tomu bylo také mnohem snazší nebrat si pichlavé narážky osobně. Takže když první den školy dorazil Moody do jeho kabinetu s Malfoyem těsně v závěsu, nechal po sobě jeho lstivé odkazy na minulost stékat jako vodu po skle, dokud se muž nenabažil. Právě teď se mnohem víc zaměřil na Dracův přetrvávající nedostatek mazanosti.

"Přiznávám, že jsem vámi velice zklamán, pane Malfoyi," začal, jakmile se za Moodym zavřely dveře. "Zaútočit ze všech lidí zrovna na Pottera a za bílého dne? Nic lepšího jsem vás nenaučil?

"Urazil mou matku!"

"A jsem si jist, že vaše nutkání ji bránit je obdivuhodné. Ale jednat tak před zraky učitelů, ukvapeně, impulsivně, dělá vaší koleji – mé koleji – medvědí službu. Vystřelit kletbu ve chvíli, kdy vás napadne, není ani mazané, ani lstivé; to zvládne kterýkoliv nebelvír. Ve skutečnosti to dělají velice často. Chcete snad být přeřazen, pane Malfoyi?"

Dracova tvář zpopelavěla: "Ne!"

"Tak to dokažte!" prohlásil Severus. Obešel stůl, zastavil se až u chlapce a naklonil se k němu. "Očekávám od vás víc a vím, že jste schopen lepších výkonů. Jednejte jako zmijozel, kterým jste, a nebudeme mít problémy."

Dracovi se roztřásl spodní ret. "To není fér," zamumlal. "Nemůžete prostě naznačovat, že jsem jako – kdyby to slyšel můj otec–"

"Váš otec," přerušil ho Severus, "by byl vaším jednáním zděšený a vy to víte. Ovšem, můžete mu to říct – to je vaše volba. Ale nečekejte ode mne, že za vás budu přikrášlovat pravdu."

Soudě podle toho, jak se chlapcova ramena napjala, to možná bylo trochu kruté, ale s ohledem na Dracovy sklony k unáhlenému jednání bohužel nezbytné. Severus se narovnal, vrátil se ke svému stolu a opřel se o něj.

"Pokud," pokračoval mnohem tišeji, "se rozhodnete mu to neříct... pak ani já nevidím žádný důvod, proč ho o vaší chybičce informovat. Koneckonců, stále se učíte. Jistá tolerance je na místě."

Mohl na chlapcově tváři vidět, jak bojuje sám se sebou. Nakonec opatrně zvedl hlavu a pronesl: "On – on mě proměnil ve fretku!"

Severus udiveně zvedl obočí: "Potter?"

"Ne, Moody!"

Severus naklonil hlavu: "Tohle udělal?" Jeho respekt k Moodymu právě utrpěl závažnou trhlinu; jisté hranice prostě nemohly být překračovány. "V tom případě, pane Malfoyi, vás mohu ujistit, že půjdu s touto záležitostí přímo k řediteli a budu protestovat v plném rozsahu. A pokud byste byl někdy v budoucnu znovu přeměněn učitelem, přijďte přímo za mnou a já budu jednat. Ano?"

"Ano," souhlasil Draco, ačkoliv úleva v jeho hlase byla stále podbarvená strachem. "Nezdá se, že by vás měl zrovna moc v oblibě, pane."

"Ne," potvrdil Severus s nepatrným úsměvem. "Ale mám z dobrého zdroje, že byl v Nebelvíru, a já na rozdíl od nich vím, jak bojovat nečistě. A teď upalujte. A příště se snažte jednat lépe, hmm?"

"Ano," řekl Draco. "Děkuji, pane."

Severus popravdě řečeno doufal, že nebude mít nikdy příležitost s Moodym bojovat. Ten muž možná byl šílený, ale představoval hrůzu nahánějícího soupeře a každý pravý zmijozel věděl, jak poměřovat pravděpodobnost a riziko, znal své vlastní hranice a chápal, kdy je moudřejší ustoupit.

Ale to Draco nepotřeboval vědět.

* * *

Draco nejednal lépe. Ve skutečnosti jednal mnohonásobně hůř.

Když o necelé tři týdny později přecházel Severus nádvoří, přiletěl k němu chlapec takovou rychlostí, jako kdyby měl v patách samotné peklo. Třásl se tak silně, až mu divoce drkotaly zuby, obličej měl mokrý od slz a posmrkaný hábit. Mezi vzlyky, škytáním a trhavým koktáním nedokázal Severus rozeznat ani slovo. Nakonec musel Dracovi tvrdě zatřást ramenem, aby ho přinutil se jakž takž dát do kupy.

"Uklidněte se!" obořil se na něj přísně, ale veškerá tvrdost v jeho hlase pramenila pouze z úzkosti. "Nejdřív se zhluboka nadechněte, a potom mi povězte, co se stalo."

Ale Draco neposlouchal; popadl Severuse za ruku a zuřivě ho táhl směrem k jednomu ze starších skleníků, které už se dlouho nepoužívaly. Protáhl se škvírou mezi jeho špinavými stěnami a pevnou zdí hradu a v tu chvíli Severus už věděl, kam míří. Hned za rohem se nacházel známý kamenný výklenek, velice oblíbený cíl studentských schůzek, zakrytý skleníkem a keři, které rostly u jeho vchodu.

Draco se zastavil půl metru před výklenkem a otočil se. "Musíte mi pomoct," vydechl, "nenapadlo mě -"

Severusův neklid vzrostl. Protáhl se kolem chlapce, prolezl keři a na místě ztuhl. Ale ne na dlouho – v příštím okamžiku už klečel u Pottera, který ležel na zemi se široce rozevřenýma, skelnýma očima.

"Není–" vykoktal Draco za jeho zády, "prosím řekněte, že není–"

Severus uchopil Potterovu ruku. Nebylo překvapením, že nenahmatal žádný puls.

"Ach bože," zavzlykal Draco. "Ach bože, já jsem vrah, pošlou mě do Azkabanu, budou mě–"

"Ticho," vyštěkl Severus. Vstal, otočil se a probodl chlapce pohledem. "Jak," začal velice pomalu, "se to stalo?"

Draco škytl, polkl a znovu škytl. "Byla to nehoda!"

"Nehoda."

"Ano! Ne! Chci říct - ach bože, všechno je to moje vina."

A vzlyky se jako natruc vrátily. Takhle by se nikam nedostali a Severus neměl trpělivost čekat, až se ten kluk vybrečí. Sáhl do hábitu pro uklidňující lektvar, který s sebou obvykle nosil, a nalil ho Dracovi do krku. Draco se rozkašlal, a pak zavrávoral; Severus ho přidržel, dokud se neposadil zády ke zdi a nepřitáhl si kolena k hrudi.

Proud slzí neustával, ale už byl tišší a méně intenzivní, takže chlapec mohl promluvit.

"Zkusíme to znovu," řekl Severus. "Řekni mi, co se stalo. Pěkně od začátku. Podrobně."

"Opravdu to byla nehoda. Neplánoval jsem – nic z toho jsem neplánoval!"

"Očekáváš, že uvěřím, že jste na sebe ty a Potter jen tak náhodou narazili, ze všech možných míst v Bradavicích právě tady?"

"Přísahám! Vůbec jsem nečekal, že tu bude. Přišel jsem sem špehovat při... ehm. Chápete."

Severus na vteřinu zavřel oči. Vrah a šmírák. Nádhera.

"Ale místo toho tu seděl Potter a trucoval. Tak jsem se zamyslel nad tím, co jste říkal o tom nezačínat bitky, když by je učitelé mohli vidět..."

Severusovi zacukalo ve svalu poblíž oka. Bolestivě.

"A nejdřív jsem ho jenom trochu popichoval. Jako obvykle. Odpálkoval mě, poslal mě do prdele a řekl, ať už můj fretčí ksicht vymajzne, a pak jsem -"

"Ano?"

"Nemyslel jsem to vážně!" vyhrkl Draco a zadrhl se mu dech. "Neznamenalo to – Jen jsem si vzpomněl, jak jsme probírali při obraně kletby, které se nepromíjejí, víte, jak na nás na všechny seslal včera Moody Imperius a jak hloupě Potter vypadal, když vyskočil na stůl rychleji než kdokoliv z nás, a-"

Severus na něj hleděl se směsí zděšení a úžasu.

"Byla to jenom legrace!"

"Legrace," zopakoval Severus naprosto strnulý a neschopný jiné reakce. "Ty jsi seslal Imperio. Z legrace."

"Chtěl jsem ho jen vystrašit! Nečekal jsem, že to bude fungovat! Otec neustále mluví o tom, jak je obtížné zvládnout černou–"

"Budu předstírat, že jsem to neslyšel."

"Ále, jako kdybyste to už nevěděl. Řekl mi všechno o tom, jak jste vy dva praktikovali -"

"Budu předstírat, že jsem neslyšel ani tohle," zopakoval Severus mnohem ostřejším tónem. "Tak jsi seslal kletbu, a pak co? V čem byl ten vtip?"

"Řekl jsem mu... řekl jsem mu..."

"Ano?"

Dracova další slova zanikla v šepotu. Severus ho zcela na pokraji sebeovládání popadl za rameno a zvedl. "Co jsi mu řekl?"

Draco urychleně zavřel oči. "Vykuř mi ptáka."

Zatraceně. Samozřejmě, že ano. Už dávno měl vidět, že se to blíží.

"Ale pak," pokračoval Draco spěšně, "když to opravdu začal dělat, šíleně jsem zazmatkoval," – díky bohu za malá milosrdenství, pomyslel si Severus – "tak jsem ho odstrčil a on narazil hlavou do zdi, začal se třást, jako by měl záchvat, takže jsem zazmatkoval ještě víc a utíkal pro pomoc, a teď je mrtvý a mě pošlou do Azkabanu a matka bude tak rozrušená, ale já jsem tohle nikdy nechtěl -" Zbytek věty uťal nový příval slz, dost silný na to, aby překonal lektvar.

Severus chvilku sledoval, jak pláče, a těkal pohledem od Pottera zpět k Dracovi. Nedokázal v sobě ani vyvolat dostatečnou míru hněvu, protože už přemítal o nebezpečí, které Potterova překvapivá citlivost na Imperius znamenala pro budoucnost. Jestliže ho Draco dokázal ovládnout prostřednictvím něčeho, co se v podstatě dalo přirovnat jen k síle zbožného přání...

"Každopádně," řekl, couvl a vytáhl hůlku, "bych vás měl konečně informovat o tom, jaký jste ve skutečnosti culící se, idiotský trouba, pane Malfoyi. Ale jak se ukazuje, máte štěstí. Mdloby na vás."

Dokud byl Draco v bezvědomí, vymazal mu paměť a tím si zajistil čas na odtažení Potterova těla někam do bezpečí. Nemohl promrhat drahocenné hodiny s vynervovanými kolegy a studenty, k čemuž by zajisté došlo, kdyby donesl tělo na ošetřovnu. Čekal ho výzkum.

* * *

Někdy uprostřed noci se z krbu vynořila Brumbálova hlava a sdělila mu, že Potter zmizel.

"Já vím," řekl Severus a obrátil stránku. "Postaral jsem se o to."

Brumbálovi stačil jediný pohled na svazky a stohy starých pergamenů pokrývajících každičkou plochu v Severusově obývacím pokoji a beze slova se vytratil.

Pro jednou byl Severus rád, že ředitel trval na ponechání v nevědomosti. Jedna polovina knih na jeho stole byla naprosto nelegální a ta druhá polovina aspoň částečně. Po většinu roku tiše odpočívaly schované ve skrýši pod jeho postelí; dával přednost tomu ignorovat jejich existenci, i když byly užitečné. Jen pouhý dotek u něj vyvolával třesavku a zimničný pocit podél páteře, a taky silnou, nezdravou touhu číhající pod kůží.

Ta, kterou momentálně četl, byla napsaná krví. Stejnou měrou, jakou mu způsobovala nevolnost, ho zároveň i přitahovala; některé texty o černé magii v sobě měly přidané lákadlo vetkané do stránek, do vazby, do řádků textu. Už jen číst je bylo nepochybně nebezpečné, ale ne víc než Potter, jehož vůle šla ohýbat jako tráva ve větru. Severus nemohl dopustit, aby se tak dělo.

Konečně našel odkaz, celkem ironicky v jednom z těch méně pochybných svitků. Byl tak starý, že papír držela pohromadě už jen magie. Jedna z těch rarit, které před lety odklidil z Komnaty nejvyšší potřeby. Samotný jazyk svitku byl nejasný a navíc strohý a nečitelný, dokud člověk zcela nepochopil dvojí pojetí, o které se opíral. Pak už bylo čtení snadné.

Nicméně text výslovně uváděl cenu, kterou bylo nutno zaplatit. A přestože něco hluboko uvnitř Severuse sebou instinktivně cuklo, už věděl, že na to riziko přistoupí.

* * *