Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jedinou výhodou Blackova neustálého potulování po okolí bylo to, že každý Potterův pohyb byl důsledně monitorován všemi členy učitelského sboru. Nejenom, že to zmírnilo něco ze Severusova stresu, že je jediný, kdo Pottera sleduje, ale také ho potěšilo, že pečlivé pozorování ztlumilo Potterovy obvyklé eskapády a udrželo tak jeho smrtelné konce na přijatelné úrovni.

Ne že by Potter přestal umírat; ne, to by bylo příliš jednoduché. V jedné věci měl Firenze pravdu: čas byl opravdu vytrvalý a jednoznačně chtěl mít Pottera mrtvého, i když by ho Severus stěží označil za nenápadný. Ale mezi listopadem a únorem proběhly všechny Potterovy smrti jako nehody, vyznačující se tak pozoruhodnou stupiditou, že bylo velmi snadné je napravit. Klopýtl a spadl do mezery v pohyblivém schodišti, takže Severus jen čekal dole s rukama založenýma na hrudi a hleděl na něj tak dlouho, dokud se Potter raději nerozhodl vydat jinudy. Trelawneyová si pořídila nové kadidlo, jehož vůně při hodině věštění vyvolala u Pottera anafylaktický šok, takže Severus nad ránem prohrabal její komnaty. Když se nedovtípila a opatřila si nové kadidlo, akci zopakoval, což už ji vyděsilo natolik, aby začala spolupracovat ("Znamení!" zaslechl, jak říká Sinitrové. "Temné znamení - chystá se něco strašného!"). Potter dokonce zvládl zakopnout a napíchnout se okem na ostrý úlomek ledu – z čehož se překvapivě vyklubala zábava, protože vyřešit to jednoznačně znamenalo, že Potter potřeboval, aby ho magický proud světla místo toho poslal do závěje sněhu. Člověk musel brát takovou zábavu, která se v těchto úmorných časech dala najít.

Severusovou největší starostí však zůstával Black. Co když se rozhodne nezabít Pottera na místě, ale nejprve ho unést? Tato vyhlídka vyvolala potenciální problémy obřích rozměrů a Severusovi se vůbec nezamlouvala představa, jak se snaží vysvětlit Minervě, proč potřebuje sledovat třináctiletého studenta až do koupelny. Měl oprávněné podezření, že by to nešlo... smýt.

Takže když Draco hlásil zjevení Potterovy hlavy v Prasinkách jen pár hodin poté, co Severus poslal toho zatraceného kluka do nebelvírské věže, byl tím víc než podrážděný. A když měl Potter tu drzost lhát mu přímo do očí-

Snadno v sobě znovu rozdmýchal poslední zbytek hněvu, který postrádal od toho incidentu s mozkomory. Byl víc než bláhový; Potter možná slyšel umírající Lily a měl její oči, ale v ničem, vůbec v ničem se jí nepodobal. Lily byla rozumná a otevřená, ale Potter byl každým coulem James, prosáklý arogancí a domýšlivostí. Jelikož ten chlapec svého otce jednoznačně uctíval, nechat si uklouznout pár detailů o skutečné tváři onoho muže bylo o to sladší, a když je Potter ohnivě popíral, jen to dokazovalo, jak bolestivě zasáhly cíl.

Výborně.

Lupin se, žel, nedal naštvat tak snadno. Kdyby jím Severus už tak mohutně nepohrdal, možná by na něj udělalo dojem, jak hladce uměl lhát. Díky tomu mu vítězství nad Potterem zhořklo v ústech, když viděl, jak Lupin odnáší onen rozhodně ne náhradní kus pergamenu, který chlapci sebral.

Ale Severus měl ještě poslední slovo. Tu noc si během svých obvyklých obchůzek po hradě udělal krátkou zacházku a zaklepal na Lupinovy dveře.

"Severusi," dostalo se mu pohledu kalných očí. Podle odrbaného pyžama se dalo soudit, že už byl Lupin v posteli. "Potřebuješ něco?"

"Ale ne," řekl Severus s úsměvem. "Jen jsem chtěl zaskočit a pochválit tě za odpolední velkolepé představení – dalo by se říct, že bylo téměř hodné zmijozelu. Téměř."

Lupin se zamračil: "Nejsem si jist, že vím, o čem mluvíš."

"Ale určitě ano," trval na svém Severus.

"No," nadhodil Lupin, "v tom případě děkuji. Teď, kdyby ti to nevadilo, už je pozdě. Opravdu se potřebuji vyspat."

Než se dveře stačily zavřít, Severus je zastavil botou. "Jedna rada," řekl, jako kdyby vůbec neslyšel, co Lupin říkal. "Můžeš Pottera přimět, aby ti zobal z ruky, ale každý není tak naivní. Možná nejsem přítomen na vašich... soukromých schůzkách každý čtvrtek večer, ale ujišťuji tě, že já vás sleduju."

"Pokud to má nějaký význam," odpověděl Lupin a hřbetem ruky si otřel čelo, "učím ho vyčarovat Patronovo zaklínadlo. Ne že by se tě to týkalo."

"Samozřejmě," přejel Severus pomalu prstem po zárubni. "Vyjasněme si jednu věc: já jsem si dobře vědom tvých skutečných motivů."

"O tom upřímně pochybuji."

"A já upřímně pochybuji, že i někdo tak nadaný na lektvary jako já by mohl někdy udělat chybu u tak komplikované přípravy, jakou vyžaduje Protivlkodlačí lektvar, ale-" Severus záměrně přehnaně pokrčil rameny, "kdybych zjistil, že se toho chlapce někdo byť jen dotknul prstem... možná by mi ten můj mohl zkrátka uklouznout." Couvl ode dveří a napřímil se. "Dobře se vyspi, Lupine."

* * *

Hnal se podzemním tunelem. Vypadalo to, že se ho stěny snaží zavalit, kolem něj a nad ním se odlamovala hrubá zem a ze stran ho tlačila vlhká temnota. Pak se zdi proměnily do labyrintu zákrutů a odboček bludiště, ve kterých se tlukot jeho srdce rozléhal jako burácení hromu, jako bubnování. Bum, bum, bum. Zpocenými dlaněmi se zachytával mechů a lišejníků a hnal se černotou, vždy jen tak tak unikaje pohřbení. A ačkoliv neviděl, přesto nikdy nenarazil do zdi.

Nedokázal říct, před čím utíká. Ano, prchal; nebo se možná snažil něco najít; bylo mu to v patách, plazilo se to za ním, číhalo to na něj za dalším rohem. Musel se dostat ven, vyslídit to, musel, musel-

Nevzpomínal si, že by klopýtl, ale náhle stejně padal, hnusným, bezmocným pádem dolů do chřtánu propasti. Prsty tápaly po záchraně, ale nic tam nebylo, nic, jenom vzduch, který se do něj při cestě dolů zakusoval a trhal mu ruce na kusy. Zdálo se mu, že padá věčně, zaručeně se řítil vstříc smrti, a až dopadne na zem, bude-

Přistál měkce a bezhlesně. Končetiny se mu chvěly strachem, ale nikoliv bolestí; do nosu ho udeřil zápach. Odkutálel se stranou, prsty zabořené do bahna, otevřel oči, a i když tu nebylo žádné světlo, náhle mohl vidět, ostře, v pokřivených záblescích...

Bledá kůže a dlouhé pruhy krvavě rudých chlupů na huňaté, tmavé srsti. Netvor zvedl hlavu a zavrčel, z tesáků mu odkapávaly sliny. Severus zděšeně couvl, ale nemohl odtrhnout zrak, mohl se jen dívat na bílé odlesky žeber a poslouchat praskání kostí, když se netvor sklonil a znovu se pustil do jídla. V příštím okamžiku se do něj divoce zabodly Lilyiny mrtvé oči. "Byla tam žena," promluvila výsměšně, "a křičela." Při posledním slově se její rysy začaly chvět a proměňovat, až zůstaly jen ty oči.

"Už je příliš pozdě," zašeptal mu do ucha Black. "Navždycky, navěky příliš pozdě."

"Ne," vydechl Severus. "Ne, pořád můžu – můžu to napravit!"

"Opravdu?" řekl Black, který klečel vedle Potterova mrtvého těla, hladil ho po havraních vlasech a sledoval, jak se vlkodlak krmí. "Radši pak buď rychlý, protože už dochází čas. Tik tak tik tak..."

A Severus v hrůze sledoval, jak zvedá obraceč času. Vrhl se dopředu, ale přesýpací hodiny se v Blackových prstech rozpadly v prach. Otevřel ústa a-

...probral se na podlaze vedle své postele zamotaný do přikrývky, ztěžklé vsáklým potem.

Do koupelny nedokázal doběhnout včas.

* * *

Jaro jako vždycky působilo dojmem, že čas běží závodním tempem. Nebo to možná bylo nedostatkem spánku způsobeným nočními můrami; Severus jen věděl, že každý den splývá s tím dalším, všechny příliš přeplněné úkoly. Učil a sledoval Pottera a Lupina; připravoval zkoušky a zachraňoval chlapce z těch nejobyčejnějších úmrtí – zapříčených jedovatými rostlina ve sklenících či pokaženým povzbuzujícím kouzlem, díky kterému se uchechtal až k infarktu. Známkoval eseje a rozdával tresty a s podporou prvních ranních paprsků slunce se pokoušel zvýšit svou odolnost vůči mozkomorům. Každý týden se odvažoval o kousek blíž k hranici, nad kterou se vznášeli, a procvičoval Patronovo zaklínadlo. A každý týden se vracel zničený a unavený až do morku kostí.

Někdy si dokonce vzpomněl i na jídlo. A vždycky, vždycky myslel na protivlkodlačí lektvar, a pokud se občas musel uchýlit k několika povzbuzujícím douškům, aby zůstal dostatečně ve střehu a mohl ho připravit perfektně... no, to byla jen malá cena.

Odpočinout si bude moct později. Odpočine si, až se bude Blackův přízrak nucen vzdát svého místa v jeho snech, až bude bezpečně pod zámkem – nebo ještě lépe, až dostane mozkomorův polibek. Ale Black zdánlivě zmizel, jako kdyby tu nikdy nebyl, a jak se stále víc a víc blížil konec školního roku, Severus víc a víc šílel.

Takže když poslední den zkoušek vtrhl do Lupinovy pracovny, v ruce lektvar, a nenašel tam nikoho, nenašel tam nic kromě mapy, která ukazovala malou černou tečku se jménem Lupin, jak postupuje - ha! - podzemním tunelem...

Byl připravený. Byl tak perfektně připravený, že ho tentokrát nemohl zastavit dokonce ani Brumbál.

* * *

"No tak vidíte, Severusi. Pokud nám nechcete tvrdit, že Harry a Hermiona jsou schopni být na dvou místech zároveň, obávám se, že neexistuje sebemenší důvod, proč bychom je měli dál obtěžovat."¹⁾

Pravý význam Brumbálových slov k Severusovi přes jeho planoucí vztek nepronikl, dokud neprchl z ošetřovny. Opíral se o zeď, dýchal, dýchal a snažil se zbavit černých teček, které mu tancovaly před očima, když tu kousky skládačky pomalu zapadly na své místo.

Atmosféra uštvanosti, kterou byla Grangerová celý rok obklopená. Tmavé kruhy pod jejíma očima, které Severus tak dobře znal z pohledu do zrcadla. Úryvky konverzace ve sborovně, kterým nikdy plně nevěnoval pozornost, ale které mu nyní jasně vytanuly v mysli; neprobíhalo studium mudlů souběžně s věštěním?

Ten hajzl. Severus třesoucí rukou sáhl do hábitu pro obraceč času – skřet vem důvěru, tohle bylo zkrátka trochu moc – a hrábl do prázdna.

Měl co dělat, aby se pár vteřin poté nevrhl na ředitele, který spolu s Popletalem kráčel chodbou. Popadl Brumbála za ruku mnohem drsněji než obvykle a hlas, kterým promluvil, zněl jako vrčení: "Na slovíčko. Ihned."

Popletal pozvedl obočí. Brumbál probodl Severuse pohledem a řekl: "Omluvte nás." Vzápětí odvedl Severuse do nejbližší učebny.

Severus ani nepočkal, až ředitel dokončí kouzlo pro zachování soukromí. "Vím, co jste udělal."

"Aha," řekl Brumbál. "Ano. Myslel jsem si, že vám to nejspíš dojde."

"Vy se tedy ani neobtěžujete zapírat?"

Brumbál se zamračil: "A urážet tak vaši inteligenci, když už jste natolik ro-"

"To máte tedy sakra pravdu, že jsem rozrušený!" vybuchl Severus. "Jak jste mohl? Nevadí, je mi to jedno – prostě mi to vraťte! Ihned!"

"Tohle?" řekl Brumbál a vytáhl z kapsy obraceč času. "Beze všeho, máte ho mít. Ale obávám se, že možná nebude tak funkční, jak -"

"Tak sakra umřu při snaze o prolomení toho vašeho absurdního kouzla!" Severus vytrhl řetízek Brumbálovi z ruky, jen aby se vzápětí zarazil, zmatený natolik, že to překonalo i jeho hněv. Přesýpací hodiny, obvykle nedotčené – dokonce i poté, co s nimi Brumbál prováděl merlinvíco – byly obalené podivnou, namodralou září. Když se jich pokusil dotknout, prsty mu po nich sklouzly, jako kdyby bylo sklo pomazané máslem.

Zíral na tu věc totálně zmatený.

"Nebude fungovat," řekl Brumbál, "ne proto, že bych s ním něco udělal – ale proto, že cítí paradox."

"Paradox," hlesl Severus. Uvnitř byl prázdný, jako kdyby ho vykuchali zaživa.

"Takže takhle daleko jste ve své dedukci nedošel? Ano, paradox, a to ten nejsložitější, takový, který tenhle přístroj nemohl nikdy vydržet. Mozkomorové stěží odešli z vlastní vůle. Něco je odehnalo. Někdo, měl bych říct."

Už při pouhém pomyšlení na to se Severusovi nahrnula žluč do krku. "Potter."

"Zachránil vám dnes večer život, ano. Stejně jako sobě a -"

"To jsem měl být já! A taky bych to byl já, nebýt vás - jak jste se opovážil!" Popošel o několik blíž, prsty sevřené kolem kovu. "Mluvíte se mnou o důvěře, a pak jdete a uděláte tohle, necháte Blacka na svobodě, když víte, když víte -"

"Vím, že je nevinný."

"Je prohnilý až do morku kostí!" Působil dojmem, že se mu třese každý sval v těle; pěsti měl zaťaté a připravené uhodit. "Měl bych okamžitě vyjít z těchhle dveří a říct všechno Popletalovi!"

"A jak to dokážete?" zeptal se Brumbál zcela poklidně a kývl směrem k Severusově ruce. "Tímhle?"

"Ano," zasyčel Severus. "Proč sakra ne? Nenapadlo vás někdy, že bych už toho mohl mít po krk? Máte vůbec ponětí, kolikrát-" odmlčel se, zhluboka se nadechl, a pak náhle jako by se celá místnost kolem něj roztočila.

Brumbál ho několik dlouhých vteřin přidržoval. Pak Severus zachraptěl: "Nechte Pottera umřít. Já jsem skončil."

Došel až ke dveřím. Brumbál ho nezastavil, jen se na něj díval, jak k nim klopýtá; klidně, tiše, nehybně. Severus se nikdy nedozvěděl, jestli by nějak zasáhl, protože ve chvíli, když stiskl kliku, probleskla mu hlavou ostře obviňující vzpomínka na zelené oči a on ucukl rukou, jako kdyby se opařil.

Nejtragičtější částí toho všeho bylo, že nedokázal najisto říct, o které oči šlo.

Opřel si čelo o drsný, dřevěný povrch dveří.

"Myslím, že ne," pronesl velice tiše Brumbál. "Pochopitelně jste přetažený. Asi nejlepší věcí, kterou teď můžete udělat," položil Severusovi dlaň na záda, "je odpočívat."

Severus se mu se zavrčením vytrhl, rozrazil dveře a prosmýkl se kolem Popletala, aniž by mu věnoval jediný pohled. Seběhl po schodech do svých komnat, zabouchl za sebou dveře a odhodil obraceč času do nejvzdálenějšího kouta, ale nestačilo to, nemohlo, nikdy to nemohlo stačit. Smetl ze stolu všechny papíry, a pak ho ještě navrch proklel. Stůl zavrzal, protože se převrátil, ale to už se Severus znovu přesunul, tentokrát k barové skříňce. Když se okamžitě neotevřela, rozbil sklo pěstí a poslepu sáhl po první láhvi, aniž by se zajímal, jestli se nepořezal.

Pak se posadil na hromadu rozsypaných písemek pátých ročníků, zaklonil hlavu a pil a pil a pil.


* * * Konec 3. dějství * * *


Poznámka překladatelky:

1) Brumbálovo slova jsou převzata z HP3, kap. 22 v překladu pana Medka. V této povídce náhle dávají zcela jiný smysl, že?