Preklady fanfiction Harryho Pottera

Září a říjen proběhly zahalené v oparu podráždění. Dokonce i skutečnost, že Weasleyho nová hůlka měla za následek prodloužení intervalu mezi Potterovými úmrtími, znamenala pro zlepšení Severusovy nálady jen málo; koneckonců ho stále obklopovali kreténi. Všude. Nejprve tu byl Draco a jeho velkolepý výkon nechat se pořezat nadopovaným zvířetem, jako kdyby se převelice horlivě snažil jít v Potterových stopách. A pak následovaly hodiny strávené se zábavným Luciusem a jeho nesmyslnou posedlostí prosadit hypogrifovo zabití. Hodiny Severusova života, které už nikdy nepůjdou získat zpátky.

Ne že by se nějak mimořádně staral o Klofáka nebo jak se to zvíře jmenovalo, ale už dávno ztratil zájem o Luciusovu společnost. Před lety, když byl mladý a šíleně pošetilý, visel na každém mužově slově, zlákaný jeho charismatickou aurou a elegantní, ostrou výslovností, příliš dychtivý zbavit se kyselé příchuti cokeworthského¹⁾ nářečí, kterým bylo nasáklé každé slovo, jež Severus pronesl. Lucius byl tím nejsladším druhem jedu, vším, co Severus nebyl: nebyl obyčejný, nebyl takový zatracený buran. A rozhodně nebyl poskvrněný mudlovskou krví.

S věkem a zkušenostmi však lesk vybledl. V těchto dnech Severus viděl Luciuse přesně takového, jaký byl: arogantní, nafoukaný pitomec, který kvůli svému postupu nemusel nikdy v životě hnout ani prstem, zatímco Severus se ke svému postavení prokopal, vydrápal a někdy i plazil. Luciusův šarm byl přehnaně sladký jako jasmín, který v noci vykvetl, a jakmile se Severusovi podařilo vyprostit se z jeho šlahounů, raději se držel z jeho dosahu, kdykoliv to šlo. Ale jako ředitel zmijozelské koleje musel předstírat sympatie – ne že by někdy uvažoval o něčem jiném. Když nic jiného, Lucius disponoval obrovskou zásobou moci a moc byla vždy uctívána. Takže se Severus usmíval, přikyvoval a souhlasil, že hypogrifové jsou odporná stvoření, které je nejlepší zlikvidovat; otevřel láhev, kterou si schovával pro zvláštní příležitosti, a neřekl Luciusovi, že Draco zdědil všechnu jeho aroganci, ale nic z jeho vtipu a mazanosti. Tančil svůj tanec a jako vždy ho tančil dobře.

Někdy nenáviděl být zmijozel.

A pak tu byl Lupin. Lupin, který byl mezi studenty čím dál oblíbenější, bezpochyby z velké části kvůli svým pokusům zesměšnit Severuse bez sebemenšího náznaku lítosti či ohledů na následky. Incident s bubákem a následný nedostatek kázně vedl k více než pěti roztaveným kotlíkům v jednom týdnu, a to nepočítal ten, který Longbottomovi vybuchl – přirozeně přímo Potterovi do obličeje – což přinutilo Severuse k dalšímu veselému kolotoči s obracečem času.

Lupin. Lupin, který se vlídně usmíval a mnohoslovně mu děkoval při prvních dvou příležitostech, kdy mu Severus přinesl Protivlkodlačí lektvar, a zdánlivě se spokojil s tím, že Severus trvá na tom, že bude dohlížet na to, aby pohár vypil až do dna. Dva dny poté se na Severusově prahu objevil zamračený Brumbál, který prohlásil, že předání lektvaru je zcela dostačující a nařídil mu už "toho nešťastníka dál neobtěžovat".

Lupin, který ho nabonzoval, a nezáleželo na tom, kolikrát to Brumbál popřel a tvrdil, že záležitost Severusova ostřížího dohledu nad ním přišla náhodně na přetřes během rozhovoru. Lupin, který představoval nepřijatelné riziko pro všechny studenty a ze všech nejvíc pro Pottera. Lupin, který nemohl udělat nic špatného.

Lupin, který pustil Blacka do hradu.

A i pak nechtěl Brumbál slyšet proti němu ani slovo, i pak byl Severus umlčen, zadušen a odsouzen sledovat stovky studentů pochrupujících na podlaze Velké síně, přičemž na něm zodpovědnost ležela jako těžké závaží.

"Podívej se na ně," řekl Lupin, který se vedle Severuse zastavil na své cestě od hlavních dveří. "Před pár hodinami byli rozrušení a teď jsou jako sluníčka. Člověka by si skoro přál, aby mu bylo zase třináct, že jo?"

"Hmm," zabručel Severus, který si to tedy nemyslel ani náhodou.

Na noční obloze nad nimi probleskovaly bílé špendlíky světel.

"Zvláštní je," začal Severus a šlehl očima po Lupinovi, "jak Black zvládl najít cestu do hradu, když kolem hlídkují mozkomoři."

Žádná odpověď.

"Stejně tak je zvláštní, že tu po něm nezůstala ani stopa," pokračoval Severus. "Ani nic takového jako vlas, skoro jako kdyby tu nikdy nebyl. Jak si myslíš, že se mu to podařilo, když nemá žádnou hůlku?"

"Jen bych hádal," řekl Lupin, a i když před Severusovým pohledem neuhnul, něco tam bylo. "Opravdu, Severusi, vím přesně tolik co ty."

Lháři. "Ale ty jsi ho tak dobře znal," přimhouřil Severus oči. "Přece někdo, kdo se dřív tak, ehm, blízce stýkal s nějakou osobou, musí mít určitou povědomost o věcech, ve kterých ostatní tápou?"

Lupin sevřel rty a jejich koutky se zkroutily směrem dolů. "To už bylo dávno. A příliš se mi nelíbí, na co teď narážíš, tak tě musím požádat, abys už to nedělal."

Severus se usmál.

"Půjdu udělat další průzkum. Pokud mě tedy můžeš postrádat?"

"Ale jistě," řekl Severus. "Dokud jsem tady, je klid zajištěn a všechny děti budou v bezpečí."

Severus byl přesvědčený, že kdyby vina byla cítit, Lupin by při svém odchodu páchnul na hony daleko.

* * *

Vycítil je dřív, než dorazili. To, že nereagoval s mnohem větší rozhodností, bylo bezpochyby selhání, třebaže snadno omluvitelné: nepocítil opravdové teplo od začátku školního roku. I když v hlubinách podzemí pronásledoval jeho kroky pronikavý chlad, jakmile se přiblížili mozkomoři, prostoupil mu v ten moment všechny kosti. Vypadalo to, že tím nikdo jiný nebyl takto postižen, a Severus rozhodně neměl potřebu podělit se o to, že je vnímal tak ostře, jako by mu vzdálenost neposkytovala stejný stupeň ochrany, jakému se těšili ostatní. Nakonec to bylo docela adekvátní, jelikož měl výčitky vetkané tak hluboko ve svém nitru, že nezáleželo na tom, jak pevně je tam zamkl, stejně mu rezonovaly přímo pod kůží.

Čili dávalo naprostý smysl, že cítil tady venku na famfrpálovém hřišti uprostřed skučícího vichru a bušení deště jen o trochu větší chlad; dávalo smysl, že mu jeho myšlenky připadaly podivně nespoutané, rozptýlené daleko do stran a unikající mu z dosahu. Když teplota zdánlivě poklesla ještě o další stupeň, přikládal to spíše své citlivosti než nějakému významnému ohrožení.

V době, když maskované postavy proklouzly na hřiště, už bylo příliš pozdě. Nemohl už vykouzlit Patrona, tak tak si dokázal vybavit vlastní jméno. Jeho poslední vědomou myšlenkou bylo, že prsty, které měl zaťaté do okraje tribuny, vypadají jako drápy. Pak do něj narazila stěna ohlušujícího rámusu, jako dusivá přikrývka ticha. Třepotající se útržky zvuků přicházely z příliš veliké dálky, než aby se daly rozeznat, a pak se před ním náhle rozprostřely jako věčnost:

Pach uhelného prachu. Rána a zakňučení; odlupující se tapety rozevřené v jeho ruce jako trny. Fleky na oblečení, které nepůjdou odstranit, a on drhne a drhne a drhne a - přestaň s tím, Severusi / ne, v mém domě to nedělej! / nikdy se nic neuč od- rudá, rudá, rudá kapající z něj - neznám tě; ty nejsi můj syn; kuličkové pero a mudlovský doktor, podpis na vytečkované lince - dům je teď váš. Crucio, crucio, crucio!; zelenázelenázelená; rudé oči. Brumbálovy rty neslyšně formulující větu, slova: ona je-

Zachvátila ho odporná závrať, a jak chaos kolem něj explodoval, cítil se dezorientovaný a roztřesený. Dole na hřišti skláněla Minerva hůlku, Kratiknot ji ještě stále držel nahoře a ze špičky proudila stříbrná vlákna. Košťata, nazdařbůh odhozená, zapadla do bláta poblíž davu, který stál srocený v kruhu.

"Zavolejte někdo Madam Pomfreyovou!"

Severus vyrazil blíž rychleji, než mu jeho chvějící se nohy dovolovaly, a loktem rozhrnul dav studentů a učitelů. Uprostřed kruhu ležel bez hnutí Potter. Vedle něj klečela Hoochová, a když k nim dorazil, právě pozvedala hůlku. Odstrčil ji stranou.

"Nechte to na mě," řekl slabým a roztřeseným hlasem. "Provedu diagnostiku."

Pro jednou mu beze slova vyhověla; bylo známo, že medicínské vzdělání tvoří nedílnou součást udělení mistrovského titulu v lektvarech.

Ruka svírající hůlku ho, díkybohu, poslouchala navzdory ledovému chladu, který mu proudil žilami, ale moc na tom nezáleželo. Už samotné vnitřní krvácení bylo příliš závažné. Dalo by se s ním možná něco provést jedině u Svatého Munga, ale tam nemohli zvládnout dostat Pottera včas.

Měl vstát a odejít pryč. Ale z důvodů, které nedokázal pochopit, poté, když zavrtěl hlavou a Grangerová zavzlykala "Ne!" a snažila se vytrhnout z Woodyho sevření, zatímco se Potterovi začala chvět víčka, podíval se na Hoochovou a řekl: "Tohle nemusí vidět. Odveďte je pryč."

Vzdáleně si byl vědom, že Hoochová a Minerva odhánějí studenty stranou, protože Potter před ním právě začal otevírat oči. Když si odkašlal, rty se mu zabarvily krví. Jednou ostře trhl hlavou a Severus mu pod ni vsunul ruku jako polštář, aby zabránil dalším prudkým pohybům. Nevěděl, proč to udělal, jen že to udělat musel.

"Ššš," řekl.

Potter velice pomalu mrkl.

"Snape?" Další zakašlání a následné chvění celého těla. "Bolí to."

Zdálo se, že okamžitá myšlenka trvala příliš dlouho, čas potřebný k seslání toho nejsilnějšího znecitlivějího kouzla, které znal, ještě déle. Zpomalí sice Potterovo srdce, ale to ve skutečnosti představovalo požehnání. Laskavost.

"-se stalo?" zamumlal Potter. Víčka se mu už začínala zavírat.

"Spadl jste. Ale všechno je v pořádku. Bude vám dobře."

"Pořád to bolí."

"Já vím," řekl Severus a otřel z Potterových spánků stopu bláta. "Ale už dlouho nebude. Brzy to skončí. Slibuji."

"-si sním," zamumlal Potter. Každé další slovo přicházelo pomaleji a pomaleji. "Nikd- k- mně milý."

Severus se teď musel naklonit blíž, aby vůbec něco slyšel, ale Potter už ho stejně nemohl vidět; jeho oči se úplně zavřely. Většinu šepotu odnesl vítr pryč, takže Severus zachytil jen útržky: "už dřív snil," a "nerozumím".

Přejel dlaní po chlapcových deštěm slepených vlasech. "Čemu nerozumíš?" zeptal se, ale odpověď vlastně neočekával.

Přesto přišla, k Severusově tváři ji přinesl závan dechu vonící po mědi. "Žena v mém snu. Proč... křičela."

A Severusovi ztuhla krev v žilách, ačkoliv mozkomorové už byli pryč. Přes hustou záclonu deště sledoval, jak jsou chlapcovy nádechy čím dál mělčí a slabší; díval se a nadále svíral Pottera v náručí.

Nepustil ho ještě dlouho poté. Dokud mu Minerva jemně neuvolnila prsty, které měl zaťaté v Potterových ledových, nehybných pažích.

* * *

Severus odmítl čokoládu, kterou mu Pomfreyová nabídla. O deset minut později a mnoho hodin dříve se hnal temnými chodbami hradu, vlasy stále přilepené k obličeji v mokrých pramenech. Z hábitu nasáklého deštěm kapala na dláždění voda. Filch bude mít bezpochyby hysterický záchvat, ale Severusovi to bylo jedno.

Celé to byla Minervina chyba. Venku na hřišti se choval chladně, zmrazený šokem, téměř jako kdyby se vznášel mimo své tělo, naprosto odříznutý od jakýchkoliv emocí. Ale ona pak měla tu nestoudnou drzost ho obejmout a v něm se něco zlomilo. Poprvé od doby, kdy začal zachraňovat Pottera, nenastala žádná mezihra před dalším jednáním, jako třeba převlečení hábitu nebo čas na vzpamatování, jen nutkavá potřeba napravit to a napravit to okamžitě. Čím víc myslel na Potterova poslední slova a svůj naprostý pocit bezmocnosti tváří v tvář mozkomorům, tím víc jeho neklid vzrůstal; když dorazil ke kamennému chrliči, už napůl běžel. Ignoroval mosazné klepadlo a zabušil na Brumbálovy dveře pěstmi, znovu a znovu a znovu, dokud -

"Severusi?" oslovil ho Brumbál a otevřel doširoka dveře. Měl na sobě červené pantofle a stejně barevný župan. "Co se stalo, můj - aha. Vy jste on."

"Očividně," poznamenal Severus prodírající se kolem ředitele dovnitř. Dorázoval ke stolu, zastavil se a namířil si to zpět k Brumbálovi. "Musíte - musíte dnes večer zrušit svůj program."

"Jistě?"

"Ano! Zápas, musíte tam být - musíte to být vy! Já nemůžu - nemůžu -" odmlčel se a ztěžka oddechoval.

"Uklidněte se," řekl Brumbála a uchopil ho za paži. "Mluvíte velmi rozrušeně. Proč nemůžete zasáhnout?"

"Protože!" odsekl Severus a hlas mu přeskočil do hysterického smíchu. "Protože to vypadá, že jsem alergický na mozkomory!"

A právě tohle vrátilo všechno zpátky. Podařilo se mu otočit, i když jen tak tak, ale pak ztratil rovnováhu, zašátral rukou po okraji stolu a nohy se pod ním podlomily, jako kdyby byly z papíru. Naprosto nedůstojně se sesunul na zem, třásl se a chvěl jako osika. Už jen samotné ponížení bylo víc, než dokázal snést. Že ho Albus viděl v tomhle stavu – znovu – a kvůli něčemu tak bezvýznamnému...

Byl ubožák; vždycky jím byl. Přitáhl si kolena k hrudi, zabořil do nich obličej a snažil se dýchat, ale jako kdyby měl v krku kámen.

Než mu na ramenou přistálo cosi měkkého, cosi teplého, uplynula staletí. Deka. Chvíli poté mu Brumbál vyprostil prsty zamotané v hábitu a strčil mu do nich keramický pohár. "Jste v šoku," řekl. "Pijte. Pomůže to."

Severus zvedl hlavu jen natolik, aby mohl upít malý doušek. Ukázalo se, že to není čaj, jak očekával, ale hořká, silná čokoláda. Nechal ji stéct do krku a polkl. Oči měl stále zavřené.

"To není žádná ostuda, můj chlapče," řekl Brumbál jemně.

Severus se zasmál, ale ten zvuk zněl řezavě jako nůž. Když zamrkal, všiml si, že má mokré tváře. Odvrátil hlavu a otřel si tu vlhkost hřbetem ruky, ale už bylo příliš pozdě.

"Věděl jste to," zasípal do ticha. Vyznělo to hodně jako obvinění. "Můj soud, vy – nikdy mě během čekání neodvedli do Azkabanu. Řekli, že by to byly nadbytečné náklady, ale to – to jste byl vy."

"Možná."

Severus se přinutil vzhlédnout a podívat se do Brumbálových vážných očí, ale neodvážil se zeptat jak.

"Říkejte tomu instinkt," navrhl Brumbál. "Máte toho hodně za sebou. Dá rozum, že vás mozkomorové mohou ovlivnit víc než ostatní."

"To je nepřijatelné! Nemůžu si dovolit" – rozpadnout se – "musím být schopen-"

"Bránit se? Ano, to vskutku stojí za zvážení. Ale ne teď." Natáhl ruku, přejel Severusovi po rozcuchaných vlasech a uhladil je zpět na místo. "Poprvé je to vždycky nejhorší. Nebuďte na sebe tak tvrdý."

Roztřesený Severus se k tomu dotyku naklonil a zavřel oči.

"Samozřejmě, že se zúčastním zápasu," pokračoval Brumbál tiše. "A možná... jen pro tentokrát, můžeme lehce zmírnit pravidla. Ve skutečnosti půjdu a řeknu Snapeovi, že by měl zůstat stranou – jedna sada vzpomínek se v tomto případě zdá být naprosto dostačující, co říkáte?"

Severus přikývl. Jak by mohl nesouhlasit.

"Dobrá, dobrá," kývl Brumbál a vstal. "Když už jsem v tom, měl bych teď jít a obstarat vám čisté šaty. Počkejte tady. A vypijte to. Opravdu to pomáhá."

Severus se hlouběji zavrtal do deky, zvedl pohár ke rtům a zaposlouchal se do tlumeného klapotu pantoflů o žulovou podlahu, který doprovázel Brumbálův odchod.

* * *

Trápilo ho to víc, než by mělo. V bezpečí svých komnat si vzpomněl na krásný letní den, vůni čerstvě pokosené trávy a bosé nohy šimrající ho na boku. Pozoroval před krbem pobíhající laň a myslel na Pottera, který slyší křik umírající Lily. Nehmotné stvoření naklonilo hlavu, a pak se rozplynulo v mrazivém vzduchu.

Choval se jako starý sentimentální blázen. To, že Potter vytáhl na povrch poslední okamžiky jejího života, nemělo být tak důležité; neměnilo to žádná fakta. A přesto se Severus přistihl, že během vyučování a jídla chlapce sleduje, znepokojuje se při zaslechnutí jeho zmateného hlasu či ozvěny slabého, vlhkého dechu ozývajícího se v tichu. V těch okamžicích nedokázal přivolat svůj obvyklý hněv, jen cítil jakousi zvláštní bolest, která mu vykvetla v hrudi. To bylo samo o sobě... zneklidňující.

Nikdy neměl být svědkem Potterova umírání. Existoval důvod, proč si vybral zůstávat v ústraní a sledovat vše z dálky; zapojení jen narušilo jeho rovnováhu. Kdyby nebyl opatrný, co nevidět by se do toho zapletl, a kam by to pak vedlo? Ne, lepší je nechat zamotat se do sítí nesmyslných sociálních vazeb ostatní; Severus fungoval nejlépe při odstupu.

Odháněl roztoulané myšlenky na Pottera okamžitě, jak se objevily. A když se opakovaně vracely, no, musel je příště zkrátka vypudit ještě tvrději a účinněji. Měl před sebou jednoduchý cíl a nedá se zastrašit.

Praktické záležitosti pochopitelně tvořily výjimku. Když Minerva zabavila podezřelé koště, které Potter dostal k Vánocům – díky Merlinovi, že snad aspoň Grangerové zůstala ještě špetka rozumu – Severus trval na tom, že se bude podílet na testech. Ačkoliv Minerva i Kratiknot byli dostatečně kompetentní, jak musel neochotně přiznat, prostě nemohl ani tak zůstat v klidu; i nejkvalifikovanější kouzelníci mohou udělat chybu. Minerva jeho vstup uvítala, což jí sloužilo ke cti, ale koncem ledna stejně došlo k hádce.

"Ačkoliv váš zájem o blaho pana Pottera je dojemný - "

"Nenazval bych to zájmem."

"- jak dlouho ještě chcete čekat?"

"Minimálně další týden."

"Měli jsme víc než čtyři," řekla Minerva, "a nikdo na tom koštěti nenašel nic závadného."

"Přesně tak! Ať ho Black zaklel jakkoliv -"

"Jestli ho vůbec poslal on, o čemž už teď dost pochybuji."

"- je to zjevně příliš mazané, než aby se to dalo odhalit povrchním zkoumáním!"

"Severusi," naklonila se k němu Minerva přes stůl, "přísnou kontrolu, kterou to koště prošlo, lze těžko označit jako ´povrchní´ i v té nejbujnější fantazii. Já sama jsem ho rozebrala do posledního proutku. Stejně jako Kratiknout a Lupin -"

"Ach ano, Lupin. To je jednoznačně povzbuzující."

"A protože jsem věděla, že byste mohl něco namítat, zajistila jsem, že to udělal ještě před vámi. Opravdu tak moc nedůvěřujete svým vlastním schopnostem?"

"Nemluvte nesmysly. To, jak si cením svých vlastních dovedností, je zkrátka ovlivněno logickým uvažováním."

"Spíš posedlostí," podotkla Minerva a znovu se posadila. Chvíli míchala čaj a hleděla do šálku. "Ráda bych věděla, odkud přišlo. Nebo," vzhlédla a probodla Severuse nečekaně ocelovým pohledem, "byste ho mohl použít k tomu, abyste v sobě našel trochu pochopení a soucitu k tomu hochovi."

Severus bojoval s nutkáním mrštit šálkem o zeď. "Pochybuji, že je to nutné," pronesl s nuceným úsměvem na rtech. "Vy ho už rozmazlujete dostatečně."

Minerva si povzdechla a odložila lžičku na talířek. "Přesto dostane Potter zítra své koště zpátky. Prodiskutovala jsem to s ředitelem a rozhodnutí je konečné."

"Jak vhodně načasované, když má Nebelvír v sobotu zápas. Někdo by mohl dojít k závěru, že se víc staráte-"

"Neopovažujte se tu větu dokončit, Severusi Snape," přerušila ho Minerva rázně a ostře se na něj zadívala. "Někdo by mohl rovněž poukázat na to, jak je pro vás výhodné zadržet Potterovi koště ještě jeden týden a zbavit Zmijozel konkurence."

Severus se rozesmál: "Jako kdybych se musel uchylovat k tak očividným urážlivým taktikám. Při tom, jak si teď stojí skóre, pokud prohrajete další zápas, bude Nebelvír osmý rok za sebou mimo hru. Takže rozhodně," vstal a zamířil ke dveřím, "nechte Pottera zase spadnout z koštěte. Už to dosáhlo téměř umělecké úrovně, nemyslíte?"

S těmito slovy opustil místnost, aniž by Minervě poskytl šanci zareagovat."

* * *

Navzdory Dracovým dětinským a průhledným pokusům se Potterovi nějakým zázrakem podařilo udržet na koštěti. Ale Severus nemusel dlouho přemýšlet o tom, zda šlo o štěstí, protože mu to ušetřilo další cestu v čase, nebo o prokletí, které umožnilo Minervě jedním dechem škodolibě jásat a zároveň kritizovat jeho kontrolu nad zmijozelskými. Protože tu noc Black opět vpadl do nebelvírské věže.

Potřetí už ho Severus uniknout nenechá. Během celé porady učitelského sboru svíral prsty obraceč času, a když skončila, vyskočil na nohy rychlostí blesku.

Přesto se Brumbálovi nějak podařilo odchytit ho ve dveřích.

"Ne," prohlásil jednoduše, ačkoliv výraz očí, které na Severuse hleděly, měl do přímočarosti daleko. Minerva, která je míjela, po nich střelila zvědavým pohledem, ale pak se za ní dveře s definitivním bouchnutím zavřely. "Musíme tím procházet ještě jednou?" pokračoval Brumbál. "Dělám to nerad, ale musím vám ten obraceč času zabavit."

"Tak to nedělejte!"

Poprvé to byla Severusova chyba, i když nečekaná a zcela nepředvídatelná. Podruhé usoudil, že jakmile mu Brumbál tu věc vrátí, přesune se navzdory příkazu zpátky do minulosti a chytí Blacka, až se bude blížit k Buclaté dámě.

Zkusil to... a zjistil, že Brumbál na to zařízení vložil kouzlo, které přesýpacím hodinám zabránilo provést potřebný počet otáček, protože byly omezené jen na dvacetičtyřhodinový interval. Jakmile uplynul, standardní hranice obraceče byly zcela překonány.

"To je nesmysl!" vykřikl. Cítil, jak se mu obraceč vtiskává do dlaně. "Jestli máte obavy, že by se studenti mohli ocitnout uprostřed boje, nemusím ani vstoupit do ložnice! Budu čekat ve společenské místnosti, což naprosto anuluje rizika!"

"Vždycky je tu nějaké riziko, ale o to se s vámi nechci dohadovat. Moje důvody znáte, ty se nezměnily. A teď, prosím – dejte mi to."

Severus cítil, jak mu v krku divoce tepe krev.

"Co ještě," vybuchl impulsivně, "musím udělat, abych vás přiměl mi důvěřovat?"

Chtěl ta slova vzít zpátky okamžitě, když opustila jeho rty, protože Brumbálův výraz se ihned změnil na něco, co se mu nelíbilo, na něco, co se příliš podobalo lítosti.

Dlouhou dobu hleděli jeden druhému do očí. A pak se ozvalo: "Dáváte mi teď dostatek důvodů, abych vám věřil? Jak mohu, když na každém kroku pochybujete o mém úsudku? Důvěra, můj hochu, musí být oboustranná."

V tomto prohlášení zaznělo cosi falešného, ale pod Brumbálovým pohledem zřejmě nemohl přijít na to co – nebo proč. Sklopil oči k podlaze a cítil se káraný, jako kdyby mu byl pět.

"A nedokazuju vám svou důvěru znovu a znovu? Co takhle připustit, že když úsilí soustředěné na Siriuse Blacka vyšlo naprázdno, ztratil jste ze zřetele smysl úkolu, který jsem vám svěřil? Mohu po vás samozřejmě žádat, abyste přísahal na její hrob, protože věřím, že byste to respektoval bez ohledu na okolnosti – ale to by bylo kruté. Jak jsem řekl, netěším mě, že vám ten obraceč musím vzít. Ale pokud vy se zdráháte důvěřovat mně – není potom přirozenější prostě odstranit pokušení?"

Severus vytáhl ruku z kapsy hábitu a nerozhodně se zahleděl na svoji pevně sevřenou pěst.

"Není to nutné," řekl nakonec, s plným vědomím rozevřel prsty a zvedl zrak k Brumbálovým očím. "Přísahám, že ho nepoužiju. Přísahám," ztěžka polkl, protože se cítil jako zrádce, "na její-"

Brumbál mu položil prst na rty a umlčel ho. "Ššš," řekl. "Věřím vám."

Po dlouhou dobu ho Severus cítil hluboko, hluboko v mysli. Pak se spojení přerušilo, Brumbál uhnul pohledem a obtočil Severusovy prsty kolem obraceče. "Jsem rád, že jsme to byli schopni vyřešit," řekl. "Teď se ale opravdu musíme pustit do prohledávání hradu."

Severus kývl, i když věděl, že ta námaha bude marná.

"Zvláštní, že ano," nadhodil Brumbál při otevírání dveří, "že byl Black při útoku na Harryho život tak neefektivní a jediné, čeho dosáhl, bylo rozřezání závěsů u postele pana Weasleyho."

"Pravděpodobně si je ve tmě spletl," procedil Severus mezi zuby. "Je moc ukvapený a dychtivý."

"Hmm," zamyslel se Brumbál. "Možná ano."

* * *


1) Cokeworth – město, kde podle JKR Snape vyrůstal - více na http://harrypotter.wikia.com/wiki/Cokeworth