Draca probudilo kočičí předení a zarazil se, když si uvědomil, že až na oddychujícího kocoura u nohou je postel prázdná.
Kočku ignoroval, dlaní se dotkl místa, kde se měla nacházet Grangerová, a kůží vstřebal zbytky jejího tepla. Jakmile se jeho spánkem zastřený mozek vzpamatoval, pomalu se otočil a objevil ji na okenním parapetu, siluetu usazenou ve zlatavém světle svítání. Vytáhl se do sedu a zaostřil na její vyčerpanou tvář a zamračil se nad jejím prázdným pohledem.
Stále měla na sobě včerejší oblečení, tváře se jí leskly starými slzami a bradou se opírala o kolena přimknutá k hrudi. Rty, poznamenané ustavičným týráním zubů, měla zkřivené starostmi a pod zrudlýma očima visely tmavé kruhy. Jen zírala skrz okenní tabuli ven.
Tak nehybná.
Sotva dýchala.
Rozvážným pohledem vstřebal každý její detail. Pohrával si s ním v hlavě a snažil se rozhodnout, co by měl teď udělat. Merlinžel neměl ani nejmenší ponětí, jak zmírnit její strádání, ale potřeba alespoň se o to pokusit ho svědila pod kůží a on jí ani nezkoušel odolávat.
Zvedl obočí, když otevřela rty a zhluboka dýchla na sklo a zvedla prst, aby do toho zamlženého místa nakreslila bezduché tvary. S poraženeckým povzdychem ji oslovil.
Hermiona nepřítomně sjela prstem po skle a přivřela oči, když si uvědomila, co dělá. Když byla ještě malá, s matkou si nechávaly na zrcadle v koupelně vzkazy. Jen maličkosti jako Mám tě ráda nebo Dobrou noc.
Hlava jí zvolna klesla na stranu, aby přečetla, co tam podvědomě napsala.
Brzy nashle.
Zavrtěla hlavou, když jí k uším dolehl Dracův neostrý hlas a uvrhl ji zpět do reality. „Cože?“
„Spala jsi vůbec?“ zopakoval bezvýrazně svou otázku.
„Aha,“ vydechla. „Trochu… tedy docela dost -“
„Nevypadá to tak,“ utrousil napjatě, odhrnul ze sebe přikrývky a posadil se na kraj postele. „Měla by sis ještě lehnout.“
„Ne, v pohodě,“ zamumlala a Draco bytostně nenáviděl tu její nepřístupnost. „Stejně bych teď nebyla schopná usnout.“
„Neříkej, že jsi v pohodě, když očividně nejsi,“ pokáral ji, zřejmě až příliš otevřeně. „Jsi s tím otravná.“
„Ale já jsem -“
„Nech si to,“ zavrčel. „Nedochází mi, proč vy Nebelvíři neustále všechno schováváte za podělané kytičky a sluníčka -“
„Já ne -“
„Cítíš se dezorientovaně, ne?“ zeptal se ostře. „Jako by ti mysl dělala přemety. A nemáš ponětí, co se sebou dělat.“
Hermiona ucítila, jak se jí ústa pohnula v tichých slovech. „Já… jak…“
„Jestli sis toho náhodou nevšimla, Grangerová, jsme na stejné lodi, takže moc dobře vím, jaké to je, když se všechno podělá.“
„Na stejné lodi? Co tím -“
„Od června jsem pohřešovaný,“ připomněl jí s kamennou tváří. „Mí rodiče si myslí, že jsem mrtvý a momentálně se rozkládám někde v mělkém hrobě, který vykopal někdo z vás.“
Otřepala se. „Draco -“
„Je to pravda,“ skočil jí do řeči a nezaujatě se na ni při tom díval. „Jakou jinou uvěřitelnou historku si asi mohl Snape vymyslet, aby vysvětlil mou nepřítomnost?“
„To je mi líto,“ špitla upřímně. „Neuvědomila jsem ji, že už je to tak dlouho, ale možná Snape -“
„I kdyby řekl, že jsem pohřešovaný, po takové době už by mě prohlásili za mrtvého,“ nenechal se zviklat a sklonil hlavu pod jejím pohledem. „Nedívej se na mě tak soucitně, Grangerová. Není to tak, že bych byl doopravdy mrtvý.“
„Ale možná -“
„Přijal jsem to,“ umlčel ji. „A ty to svoje přijmeš taky, ale musíš se přenést přes tu pitomost s tím, že jsi v pohodě.“
„Draco…“
„Takže jdeme do sprchy,“ oznámil jí neoblomně, zvedl se a zamračil se nad jejím nejistým výrazem. „No tak. Honem.“
„Draco,“ vzdychla slabě a hlava jí poklesla, „asi nejsem v té správné formě na -“
„Neřekl jsem nic o píchání,“ přerušil ji, znovu se zakabonil a přistoupil k ní. „Tak pojď.“
„Chci zůstat tady.“
„Sračky,“ vyštěkl, popadl ji za paži a prudce vytáhl na nohy. „Nenuť mě tě tam odvléct.“
„Nech mě, Draco,“ zasténala a vzepřela se mu. „Ubližuješ mi.“
Bolest v jejích doznívajících slovech způsobila, že se odhodlaný blonďák trochu přikrčil, ale stisk na jejím lokti nepovolil a táhl ji za sebou a neústupně odmítal vzít na vědomí její protesty, ať už mu uši jakkoliv drásal její žalostný tón. Věděl, že je na ni tvrdý, ale nutil se zůstat netečný, protože nebylo zbytí. Grangerová to možná teď neviděla, ale potřebovala to. Potřebovala jeho.
Zamračení se jen prohloubilo, když se zapřela patami a chňapla ho za ruku.
„Přestaň se bránit,“ varoval ji a druhou paží jí uchopil kolem pasu, aby se mu náhodou nevyškubla. Ničemu nepomáhalo, když se kolem sebe tak oháněla. „Do prdele, Grangerová!“
„Prostě mě nech být,“ zaúpěla Hermiona a vypadalo to, že jí zpoza řas sklouznou slzy zoufalství. „Co na tom nějaká blbá sprcha změní? Vůbec -“
„Nech toho,“ zavrčel, když se mu konečně podařilo dostat ji z ložnice. „Věř mi, když říkám, že nečinnost všechno jenom zhorší.“
„Řekla jsem, že jsem v pohodě!“ vybuchla. „Pusť mě!“
„Ne!“ křikl, dovlekl ji do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Polkl ten znepokojivý pocit, který mu svíral hrdlo, když si uvědomil, že zase pláče, ale od svého záměru neustoupil. „A nepokoušej se utéct, jinak tě sem dovleču zase a znovu, dokud ti to nedojde.“
Odstoupila od něj a ostražitě ho sledovala a on se to snažil nevnímat. Opravdu věřila, že by jí dokázal ublížit? Se zamračením potřásl hlavou, aby zakryl dotčení, přešel ke sprše, zapnul ji a zkontroloval teplotu, zatímco v zrcadle nespouštěl pohled ze skleslé dívky.
„Tohle je směšné,“ zamumlala Hermiona bezduše. „Ty jsi směšný.“
„Svlékni se,“ přikázal jí klidně a sám si přetáhl košili přes hlavu. „Nebo zase hodláš dělat jenom problémy?“
Chvíli na něj zírala očima plnýma vzdoru, než rezignovaně vydechla a začala si pomalu svlékat svršky. Draco ji během toho, co si sám stahoval kalhoty, upřeně sledoval, a pak se k ní rozhodným krokem vydal. Vytrhl jí svetr ze sevřené ruky a s rostoucí netrpělivostí ho odhodil stranou, než jí odstrčil ruce a stáhl džínsy a kalhotky ke kotníkům.
Hermiona vdechla pořádnou dávku vzduchu a pokusila se ustoupit, ale v tu ránu už ji držel kolem pasu. „Co je sakra s tebou?“
„Nemám na to celý den,“ procedil chladně skrz zuby a otočil ji, aby jí stihl svléct podprsenku dřív, než spustí další protesty.
Odolal pokušení obdivovat její nahotu a uposlechnout to volání instinktů ve slabinách, když tam tak stála před ním, nekonečně přitažlivá už od první noci, kterou spolu strávili. Každá píď její kůže mu patřila, ať už se jí to líbilo nebo ne, ale teď potřeboval dokončit, co začal. Předstíral netečnost, což bylo náročné, když celé jeho tělo sténalo touhou na ni zareagovat, a sevřel její zápěstí a nasměroval ji do sprchy.
„Pod vodu,“ řekl a protočil oči, když předvídatelně zaváhala. „Fajn, uděláme to teda po zlém.“
Vyjekla překvapením, když si ji vyšvihl do náruče a zaťal zuby ve snaze ignorovat její nahé a vzpírající se tělo. Nasměroval je pod nekončící déšť šeptajících kapek a sladká pára se kolem nich ovinula jako závoj a Draco si přál, aby v té zastřené izolaci zapomněla na okolní svět.
Realita byla překážkou.
Pořád se jim tvrdohlavě stavěla do cesty a ničila jejich tajné útočiště, jež je mělo přede vším ochránit.
Před válkou.
Před jeho minulostí.
Před vším.
A on dospěl k poznání, že si na to jejich útočiště zvykl, jakkoliv se tomu snažil vzdorovat. Realita tady byla zkrátka jenom šedá vzpomínka. S ní.
Co by sakra dělal, kdyby…
Cítil, jak mu položila ruku na hruď.
„Na co si to hraješ?“ zeptala se Hermiona zapáleně. „Pusť mě odtud.“
„Ne,“ odmítl a držel ji dál na místě. „Tohle je to, co potřebuješ.“
„Neříkej mi, co potřebuju,“ hádala se Hermiona. „Neopovažuj se mi říkat, jak bych se s tím měla vypořádat.“
„Takže co?“ popíchl ji. „Prostě budeš sedět u sebe v pokoji a celé dny fňukat?“
„Já jsem nefňukala!“ protestovala hlasitě. „Drž zobák, Draco!“
„No tak přestaň být tak zasraně k pláči!“ pokračoval neústupně a vstoupil do jejího prostoru a tyčil se nad ní. Opravdu neměla ponětí, jak nádherná mu připadala, s kakaově hnědými kudrnami rozlitými po tvářích a ramenech jako potůčky kávy, ale bez ohledu na to si ji dobíral dál. „Brečet nad tím jako podělaný Mrzimůrek ničemu nepomůže. Žádné nadějné vyhlídky to nepřinese!“
„Já to vím!“ vyprskla a energicky ho odstrčila. „Nemyslíš, že to vím?“
„No tak přestaň skučet!“
„Když jsi sem přišel ty, byl jsi jenom trucující osina v zadku, tak nebuď pokrytec!“ vypálila zpět. „Já mám právo být nešťastná! Jsem člověk!“
„Tak proč se do prdele namáháš tvrdit, že jsi v pohodě?“ opáčil ostře a přiblížil se tváří až těsně k ní. „No tak, Grangerová! Pusť to ven! Proč říkáš, že jsi v pořádku, když evidentně nejsi?“
„PROTOŽE NEVÍM, CO JINÉHO DĚLAT!“ zařvala a rysy jí zkřivilo znavené přijetí a hrudník se zuřivě zvedal a klesal proti tomu jeho. „Co sakra můžu asi tak dělat, Draco? ABSOLUTNĚ VŮBEC NIC!“
Tak je to správně. Vyřvi to, Grangerová.
„A zkurveně to bolí, co?“ zaburácel a vzrostla v něm nenávist k sobě samému, když pevně zavřela oči. Ale potřebovala to. Věděl, že ano. Znal ji. „Nemůžeš udělat vůbec nic -“
„Nech toho!“
„Jsi bezmocná -“
„PŘESTAŇ!“
„ALE NEZMŮŽEŠ NIC!“ zakřičel tak hlasitě, že mu to sežehlo hrtan. „Přijmi to, Hermiono! Není nic, co bys mohla -“
Praštila ho. Tvrdě.
A vzápětí ho popadla za tvář a přirazila svoje rty na ty jeho.
Cokoliv potřebuješ…
Přisála se k němu, hltala ho.
Draco cítil, jak mu zaryla nehty do hlavy a v pěstech sevřela platinově světlé vlasy, aby si ho přitáhla snad ještě blíž. Co nejvíc to šlo. Za jejími zuby, v hlubinách úst, cítil její potřebu a poznal, že dosáhl toho, co plánoval. Utkal se s ní, jazyk proti jazyku, zatímco jí jeho ruce divoce přejížděly po zádech, bocích a pase.
Celá jeho.
Ale přiměl se zůstat klidný. Teď šlo o ni. O to, co ona potřebovala. A na prchavý moment ho to vyděsilo.
Její hrdelní sten mu sklouzl po jazyku a díky němu procitl zpět do reality. K ní. Obrátil se s ní a přirazil ji zády k vlhkým dlaždičkám a rukou klesl mezi jejich těla, aby v dlani uvěznil její horkost. Vstoupil do ní dvěma prsty, jak nejhlouběji dokázal, a palcem zkušeně stiskl ten bod, z kterého věděl, že se celá třese, a polkl její vzdych a tvrdě ji políbil. Dost tvrdě na to, aby jí do krve praskl. Její krev, jeho krev. Všechna chutnala stejně.
„Vezmi si ode mě všechno,“ jeho chraplavý hlas zaduněl mezi ztěžklými nádechy a rozechvělými rty.
Hermiona mu dychtivě zatnula nehty do ramen a přirazila boky vstříc jeho dotyku, povzbuzená jeho slovy a příliš pohlcená na to, aby odolávala. Jak milovala jeho ruce a prsty – ve svých vlasech, na těle i uvnitř sebe – přímo teď perfektně přitisknuté k tomu tajemnému bodu pod jejím břichem z ní mámily doutnající pocity, které se šířily do celého organismu.
Ale nestačilo to.
„Víc,“ šeptla do jejich spojených rtů a jen doufala, že pochopí, co tím myslela.
Draco ihned vyprostil ruku, popadl ji za stehna a zvedl do vzduchu, až mu nohy omotala kolem pasu. Nevěřil si dost na to, aby vklouzl do jejího nitra. Ještě ne. Potřeboval si zachovat chladnou hlavu. Byl tak tvrdý, že pod napjatou kůží pulzoval bolestí. Nikdy nebyla taková, tak nespoutaná a osvobozená od napětí jako teď, když vypustila vášeň a přemohla ji potřeba zapomenout, a jeho to proklatě vzrušilo. Ale musel si zachovat chladnou hlavu. Tohle bylo o ní.
O ní. Jenom o ní.
Znovu přerušila polibek.
„Draco,“ zašuměla, stejně jako jeho tep. „Prosím…“
Sevřel její spodní ret mezi zuby, aby zadusil sten, vyhoupl si ji o něco výš a v momentě, kdy se přitiskl k jejímu horku, ho sevřela nohama ještě pevněji a zmocnila se jej. Draco se při tom nečekaném a bezostyšném pohybu mělce nadechl, ale ona to potřebovala, nechat se řídit instinkty a zříct se myšlenek.
Zříct se rozumu.
Zříct se všeho kromě kůže a bolestné touhy.
Sápala se po jeho pažích, krku, tváři, po všem, na co dosáhla a za co si ho mohla přitáhnout ještě blíž. Aby se v sobě ztratili. Nohy kolem něj ho majetnicky svíraly, uzamkly v kluzké horkosti, tak úzké, že se Draco rozklepal. Slepý chtíčem. Živočišný. V tom nejprimitivnějším slova smyslu. Zanořil se do ní, vedený zoufalým zmítáním jejího těla, aby nasadil rytmus do zvuku setkávajících se těl a bubnujících kapek vody. A bylo to rychlé.
Zběsilé.
Zuřivé.
Zdivočelé.
Zatraceně rozpálené. Všude. Od stisků zubů až po přírazy boků a škrábající ruce, všechno smotané ve vlhké páře a odrážejících se nářcích. A Hermiona byla plná života, téměř ho srazila na kolena, jak se svíjela a snažila se dostát uspokojení. Najít ten oheň. Ulovit jej. Z úst se jí vydral přidušený zvuk, když narazil na místo, které spálilo její podstatu a otřáslo duší.
„Tam,“ vzdychla, rozevřela rty a zvedla bradu. „Polib mě.“
Draco okamžitě zabořil tvář do citlivé křivky jejího ramene a vsál její kůži. Věděl, kde ji jazykem rozdráždí nejvíc, těsně pod linií čelisti a za ušním lalůčkem, a její nehty putovaly vzhůru jeho páteří, aby potvrdily to, co už věděl. Steny byly teď hlasitější, už nezanikaly mezi rty, a vlily se mu do uší a zatlačily ho o kousek blíž ke kraji.
Ale to bylo v pořádku.
Bylo to v pořádku, protože cítil, jak se jí svaly na nohou začínají zatínat v křeči a toužebné kňourání šplhá do vyšších sfér.
Přesně takhle…
Nic se neblížilo blaženosti víc než to řetězové chvění, které značilo počátek konce. Vyvrcholení. Toho všeho a čehokoliv. Jako smělá peříčka klouzající po oceli. Nemohl si pomoci a znovu zvedl hlavu, aby byl svědkem jejího uchvácení, oči zapečetěné, pokleslá čelist a celé tělo ztuhlé, zatímco jí konec proudil žilami, krví, kostmi. Všude, kam dosáhne.
Opět mezi ně vklínil ruku, prsty znovu neomylně našel to místo, jen aby jí extáze vydržela o pár chvilek déle. Nechal ji vstřebat každý zlomek sekundy toho šílenství a počkal, až se jí vnitřní svaly trochu uvolní, než si ukradl ještě dva přírazy a našel vlastní uvolnění.
Tlumený sten zadusil v dalším polibku a vidění se mu rozestřelo a pnutí v podbřišku bouchlo. Nechal ji vzít si ho. Jeho vyvrcholení bylo krátké, šlo mu jen o její potřeby a chtíč a tak vlastní touhu uspěchal, ale na tom mu opravdu nezáleželo. Bylo to pro ni.
Jen pro ni.
Ale přes Draca se znovu přehnalo vyčerpání a on vehnal veškerou sílu do paží, aby ji udržel na místě, zatímco se mu kolena rozpadala a podlamovala. Sjeli po dlaždičkách a přistáli v chaotickém chumlu zesláblých končetin na zemi, čela u sebe a dech tak splašený, že je bolely plíce k prasknutí.
Hermiona byla proti němu naprosto bezvládná a on použil zbytky síly, aby si ji přivinul blíž a vpletl jí prsty do změti kudrn. Chvění. Třes. Požitek. Krůpěje vody jim stékaly po rozpálených tělech, pomalu se sžívali se starými pocity a nutili smysly znovu fungovat.
Nechat to opadnout.
Nechat je přetrvat.
„Já…“ Hermiona bojovala, aby přes těžký dech dokázala promluvit. „Asi jsem se nechala… trochu unést,“ dořekla a Draco si dokázal představit ten ruměnec, který jí to vehnalo do tváří. „Prom -“
„Neopovažuj se omlouvat, Grangerová,“ odsekl.
*
Jen Merlin věděl, jak se mu to podařilo, ale odnesl je zpět do její ložnice a usadil na rozšířený parapet, dosud pokrytý pomačkanou sbírkou navlhlých přikrývek a osušek, kde se mu opřela o hrudník a usadila mezi nohama. Nedokázal se nepoddat tajnému úšklebku, když jí z úst unikl spokojený vzdych a rozvibroval líné ticho.
„Lepší?“ zeptal s domýšlivým tónem.
Téměř slyšel její mozek při práci, jak jí to všechno zapadá do sebe. „Schválně jsi mě vytáčel,“ obvinila ho. „Že?“
„Velmi bystré, Grangerová,“ odvětil a rty mu cukaly pobavením. „Ano, schválně.“
„A pročpak?“
„Protože ses potřebovala vybít,“ lhostejně pokrčil rameny. „I když vy Nebelvíři kážete opak, někdy je tou nejlepší odpovědí vztek.“
Hermiona si s jeho oznámením pohrávala v hlavě a navlhčila si rty. „A tebe napadlo, že lézt mi na nervy, a bez hůlky, bude skvělý nápad.“
Draco si odfrkl. „Docela si věřím, že už po mně nevypálíš žádnou kletbu, Grangerová,“ řekl. „Líbí se ti, když na mně všechno funguje -“
„Byl bys mě k tomu dotlačil, kdybys pokračoval,“ varovala ho, ale znělo to jen polovičatě. „Byl jsi dobrá osina.“
„Ale fungovalo to,“ připomněl jí vzápětí. „Takže teď už máme za sebou všechny ty kecy o „pohodě“ a můžeme se pohnout -“
„Ty záludný zmetku,“ zamumlala s nádechem podráždění. „Sex byla jenom taková slušná menší výhoda.“
„Nemohl jsem tušit, že se na mě vrhneš,“ řekl jí Draco hlasem plným veselí. „Předpokládal jsem, že budeš prostě chvíli křičet a možná mě zmlátíš.“ Páteří jí vibroval jeho smích. „Ale rozhodně to bylo slušné překvapení.“
Obočí se jí zkroutilo zamyšlením. „Tys to vážně neplánoval?“
„Plánoval jsem tě nasrat,“ vysvětlil jí s dalším pokrčením ramen. „Nevěděl jsem přesně, co uděláš. Ale jak jsem řekl, potřebovala ses vybít.“
Hermiona otevřela ústa, aby promluvila, ale rychle je zase zavřela, než jí mohlo uniknout jediné slovo. Na jazyku ji lechtalo nutkání poukázat na to, že udělal něco, co se nebezpečně blížilo nesobeckosti, a tak ho jen skousla mezi zuby. Sprchový opar se stále přízračně držel jejich pokožky a atmosféra byla uvolněná, takže se neodvažovala riskovat komentář, kvůli kterému by se ocitl v úzkých a zničil by tím ten klid. A cítila se… zase normálně. Stále nevyhnutelně rozrušená, ale bylo jí lépe.
Díky němu.
Dělal to kvůli ní.
Ticho se rozpínalo, když jí oči padly k jeho noze a ona se naklonila a prstem přejela po jizvě, které si nikdy předtím nevšimla. „Kde jsi k tomu přišel?“
„Když jsem spadl z koštěte na famfrpálovém zápase,“ odvětil po krátké odmlce. „Druhák.“
Zamručela, když jí mozek zamořila vzpomínka „A tahle?“ zeptala se a přesunula prst na druhou nohu těsně pod koleno.
„To samé.“
Zaujalo ji to, a tak se opatrně obrátila tváří k němu a odhrnula přikrývky, až zůstal odhalený a krásný jen s ručníkem kolem boků. Ignorovala jeho podezíravé pohledy a zvědavě ho sjížděla očima, až se v nich zablesklo, když našla výraznou jizvu na jeho paži. „Asi vím o téhle,“ nedokázala potlačit úsměv, když na ni ukázala. „Hipogryf?“
„Zatraceně vtipné,“ protáhl a zvedl obočí. „Hotová?“
„Ne,“ prohodila zvesela, přesunula se k jeho hrudi a vypátrala další. „Tahle?“
Draco zaťal čelist a setkal se s jejíma očima. „To mě Potter vloni proklel.“
Ošila se, když se mezi ně nezvratně vplížilo napětí, a zoufale hledala další jizvu, na kterou by mohla ukázat, ale zbytek jeho těla se jak naschvál zdál neporušený. „Ještě nějaká?“
„Jedna,“ řekl jí a rty se mu zvedly do úšklebku, když ukázal na stěží patrnou jizvičku na nose. „Přihořívá?“
Oči se jí rozšířily, když se na tu stěží postřehnutelnou nedokonalost zaměřila. „To když jsem tě praštila?“ zeptala se a zazubila se, když přikývl, a s nadšením zapomněla na jizvu od Sectumsempra. „Víš, že se ti za to nemám v úmyslu omlouvat.“
Draco si odfrkl. „Nikdy jsem to po tobě nechtěl.“
„A já mám taky jednu,“ usmála se a ukázala mu vybledlé poranění na kloubech ruky. „Měla jsem si lépe promyslet, než tě praštím do toho špičatého ksichtu.“
Téměř ji zasypal sarkastickými ostrými poznámkami, ale nechal je vyšumět v ústech, když zpozoroval bledou značku na jejím rameni. „Když už jsme u toho,“ řekl a ukázal na ní. „Od čeho je tohle?“
„Minulý rok,“ odpověděla Hermiona a naklonila hlavu, aby se na ni podívala. „Ron mě nechtěně svalil z gauče a já dopadla na roh stolu.“
Draco protočil oči v sloup. „Weasley je jako slon v porcelánu,“ zamručel, ale oči se mu zúžily, když zachytil pohledem docela ošklivou jizvu vykukující zpod ručníku. „A jak ses sakra dostala k tomuhle?“
„Oddělení záhad,“ zachmuřila se a upravila si ručník, aby ji celou zakryla. „Dolohov mě dostal nějakou kletbou. Docela zlou.“
Nepříjemné ticho se vrátilo.
Draco v té chvíli zauvažoval, jak se mu podařilo nevšimnout si těch chyb na její dokonalé kůži, ale možná ji předtím nikdy opravdu neviděl, nebo si nedopřál čas si ji prohlédnout. To podivné mihotání v nitru se s odvetou vrátilo a on stále neměl ponětí, jak to nakousnout, tak pokusil se nevšímat si toho, když se Hermiona pomalu uvolnila do původní pozice a opřela se o něj.
A znal ji, její chyby a všechno, a to zřejmě jen povzbuzovalo ty nepřístojné vzruchy v jeho břiše.
Poznamenala ho.
A neměl na mysli tu stopu na své tváři.
Hermionina mysl se ubírala podobným směrem, jelikož věděla, jak označit ty rozptylující pocity v nitru. Jen nevěděla, co s tím dělat.
A do hlavy se jí vplížila děsivá myšlenka.
Harry a Ron. Její rodiče. Všichni pryč.
A její odtržení od Draca bylo děsivě nevyhnutelné, ať už se snažila ignorovat ten fakt, jak chtěla.
Co by dělala, kdyby…
„Chceš číst další knihu?“ vyhrkla prudce a povolala si hůlku.
Na rameni ji polechtal jeho povzdych. „Fajn.“
„Nějaké požadavky?“
„Žádnou další depresivní hru,“ podotkl suše a tiše se radoval z odvedení pozornosti. „Ten týpek Shakespeare, co se ti tak děsně líbí, musel mít sebevražedné sklony. Nebo chtěl, aby je měli jeho čtenáři.“
„Napsal i komedie,“ broukla Hermiona a mávla hůlkou, aby si přivolala jednu ze svých oblíbených. „Tuhle mám ráda.“
Cítil, jak se mu brada zabořila do jejího ramene, když nalistovala první stranu a urovnala si knihu na kolenou, aby ji mohl pohodlně číst i on. Vybrala Sen noci svatojánské, knihu protkanou magií, konflikty a zapovězenými romancemi.
A se šťastným koncem.
Hermiona zavřela oči.
Protože tak se to v pohádkách stává.