Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 8. Nepříjemné střetnutí
Hermiona byla trochu překvapená, když druhý den od Draca nepřišla žádná zpráva. V poledne dalšího dne už začínala panikařit. Co když si to rozmyslel? Dokonce uvažovala, že se s ním zkusí spojit prostřednictvím jeho společnosti, protože o jeho soukromí nic nevěděla. Předpokládala, že stále vlastní Malfoy Manor, ale to bylo asi tak všecko.
„Co je to s tebou?“ dorážela Ginny, když na ni Hermiona už podesáté vyštěkla.
„Totéž bych se chtěla zeptat já tebe!“ odvětila Hermiona nezvykle příkře, což zavinily její starosti a neklid.
„Co tím chceš říct? To ty všechny sekýruješ. Chudák Laura už předtím vypadala opravdu naštvaně!“ ztišila Ginny hlas a odtáhla Hermionu stranou. „To kvůli Joshuovi? Byl tady?“
Hermiona se kousla do rtu, přemýšlela, co Ginny řekne. Byla by se jí ráda svěřila s celou historií, ale pár věcí ji zaráželo. V první řadě ta nezbytná a nezákonná složka, pak Dracova půjčka, a nakonec to, že se Draco vůbec angažoval. Ginny to s určitou dávkou přesvědčování přijme, ale Harry určitě ne!
„Chce své peníze a nehodlá čekat,“ vysvětlila nakonec.
„Řekni mu, ať odprejskne, copak jsi ho nepožádala, aby vypadl?“
„Řekla jsem mu, aby zmizel, ale opravdu není rád,“ odvětila Hermiona. „Tak co je to s tebou?“
„Nic,“ prohodila Ginny nedbale, ale Hermiona ji znala příliš dobře.
„Už nějakou dobu máš divnou náladu a necítíš se dobře…“ viděla, jak Ginnina tvář mění výraz, když si uvědomila, že Hermiona si toho všimla.
„Jo… myslím, že jsem unavená…“
Hermiona tázavě zdvihla obočí, ale Ginny se nestala o nic vstřícnější. Před návratem do přední části obchodu jen pokrčila rameny. Konečně bylo pět hodin a Hermiona mohla bohudíky zavřít. Docházela jí trpělivost. Z nějakého důvodu se cítila pořádně naštvaná. Dokud nesouhlasila, že mu pomůže, byl tu Draco každou chvíli, ale pak si najednou zmizí! Zamkla dveře a sklíčeně odcházela. Než se přemístila domů, obvykle prošla několika ulicemi, aby si odpočala a pročistila si mysl. Dnes to potřebovala víc než jindy. Bylo chladněji, než očekávala, tak si přitáhla plášť blíž k tělu a pospíchala dál.
Ušla jen pár metrů, když kdosi vystoupil z tmavého průchodu a postavil se jí do cesty. Byl vysoký, vlasy měl schované pod kápí, tvář skrytou ve stínu. Hermiona se ihned cítila nepříjemně a uchopila hůlku.
„Míchací kotlík?“ zeptal se bez úvodu.
Hermiona ukázala na svůj obchod kousek od nich. „Je tady, ale mají zavřeno.“
„Vy jste Grangerová? Hermiona Grangerová?“ muž vyslovil její křestní jméno zvláštně, jako by je nikdy předtím neslyšel.
Vytáhla hůlku. Držela si ji po boku. „Proč se ptáte? Kdo jste?“
Muž si povšiml její reakce a shrnul si kápi. „Nebojte se…“ řekl stroze, ale neudělal nic, aby ji uklidnil, takže zvažovala útěk. „Chceme si s vámi jenom promluvit.“
„My? Promluvit o čem?“ snažila se udržet klidný hlas. „Obvykle přepadáte lidi, s nimiž si chcete promluvit?“
„Říkal jsem… chceme vám jen položit pár otázek…“
„Nechte mě být…“ Za nejbližším rohem se ozvaly kroky. Otočila se a spatřila vysokého, hubeného kouzelníka mířit k nim. Využila příležitosti, protáhla se kolem útočníka a dala se do běhu. Nezastavila se, aby se ohlédla zpět. Za následujícím rohem se přemístila. Ještě nikdy se tak ráda neocitla ve svém obývacím pokoji, ale chvěla se natolik, že si ani nedokázala připravit pití. Klesla na pohovku bez toho, aby si svlékla plášť. Ze všech sil se snažila nerozplakat. Vtom se ozvalo klepání na dveře. Vyskočila jako čertík z krabičky a popadla hůlku. Pronásledoval ji? Co mohla dělat? V duchu si začala vybavovat různá kouzla, když někdo znovu zaklepal.
„Hermiono?“ ozvalo se. Zarazila se. Ujišťovala se, že Dracův hlas neslyší jen v představách. „Hermiono?“ ozvalo se znovu a tentokrát už měla jasno. Rozběhla se ke dveřím, aby odpověděla.
„Jak si můžu být jistá, že jsi to ty?“
„Jak to myslíš? Nepoznáváš můj hlas?“ byl Draco zmatený.
„Ano, ale jak mám vědět, že jsi to opravdu ty? Někdo se za tebe může vydávat.“
„Proč? Co se děje?“ změnil tón, když si uvědomil, že se Hermiona chová divně.
„Jenom potřebuji vědět, že jsi to opravdu ty.“
„Necháš mě jít dovnitř, Grangerová, nebo budu…“ začal.
„Prosím, Draco. Jen řekni něco, podle čeho poznám, že jsi to ty.“
Odstín Hermionina hlasu a její naléhání, aby prokázal svou totožnost, Draca na chvíli umlčely, než znovu promluvil: „Ve třetím ročníku jsi mě praštila levačkou,“ řekl a Hermiona zírala na dveře. Jak si ksakru pamatoval, kterou rukou to bylo? Zkusila napodobit pohyb, jímž ho udeřila, a nebyla si jistá, kterou ruku použila. Nezáleželo na tom, protože další slova ji přesvědčila, že je to opravdu Draco.
„Pro Merlina, Grangerová, přestaň se rozmýšlet a otevři ty zatraceně dveře, než tady zmrznu! Je mi zima na takových místech, kde by vážně neměla být!“
Stiskla kliku a otevřela, aby ho spatřila mířit hůlkou na zámek. Popadla ho a vtáhla dovnitř, ale předtím se rozhlédla po chodbě jako v nějakém špatném mudlovském špionážním filmu. Pak zabouchla dveře a vydechla úlevou. Draco na ni zíral jako na blázna.
„Co to děláš, Grangerová? Koho vyhlížíš?“ ptal se.
„Odcházela jsem z obchodu… a on tam byl… věděl, kdo jsem…“ blábolila. Teprve teď si jasně uvědomila, co se přihodilo. Popotáhla a snažila se nebrečet, ne před ním. Ale nedalo se popřít, že se jí hodně ulevilo a cítila vděk, že stojí tady, v jejím bytě, protože nyní se cítila v bezpečí. Popadl ji za ruce a sklonil se, aby na ni pohlédl.
„Nerozumím ti, co se stalo?“
Hermiona se nadechla a řekla mu to tak jasně, jak jen dokázala. Jak příběh pokračoval, výraz jeho tváře se měnil. Zdálo se, že se také zlobí.
„U Merlina, Hermiono!“ zvolal. „Kdo to ksakru byl?“ Přecházel po předsíňce, rukou si mnul čelo. „Je to moje chyba! Musí to nějak souviset s lektvarem. Nikdy jsem si ani na vteřinu nepomyslel, že se někdo pokusí navázat s tebou spojení!“ opřel se rukou o zeď. „Zatracený pitomec! Měl jsem být opatrnější!“
„Myslíš, že chtěl lektvar?“
„Návod na něj.“
„Nemyslela jsem, že o tom ještě někdo ví!“
„No, já taky ne! Ale musí to tak být, byla by to příliš velká náhoda.“ Pak se k ní Draco naklonil, očima vyhledal její tvář. „Určitě jsi v pořádku? Je mi to tak líto.“
Hermiona na něj zírala s otevřenou pusou. Opravdu se omluvil? Přikývla. „Jsem v pořádku, jen trochu rozklepaná.“
„Pojďme se posadit. Udělám ti něco k pití.“
Draco hospodařil v její kuchyni, neptal se, kde co je, a Hermiona ho slyšela otvírat a zavírat skříňky. Nedokázala si vzpomenout, jestli má uklizeno, ale bylo jí to skoro jedno. Draco Malfoy byl v její kuchyni, připravoval jí pití! Bál se o ni? Zázraky se dějí pořád.
„Tady máš,“ Draco před ni na stůl položil hrnek. „Možná by sis měla jít lehnout. Dotkl se tě?“
„Ne. Nechtěla jsem mu dát šanci, utekla jsem hned, jak jsem mohla.“
Povzdechl si a Hermiona viděla, že vypadá nesmírně provinile.
„Ty za to nemůžeš.“
„Ale ano! Ohrozil jsem tě,“ řekl Draco energicky. „Už se to nestane.“
Hermina na něj zírala naprosto šokována jeho reakcí. Snažila se zůstat nad věcí a usrkla z nápoje. Měl překvapivou chuť, rozpoznala horkost, která jí vklouzla do krku. Alkohol!
„Dal jsi mi do pití alkohol?“ zeptala se.
„Ano, uklidní ti nervy.“
„Proč jsi sem přišel?“ zarazila se Hermiona, napadla ji další otázka. „Jak jsi věděl, kde bydlím?“
„Zjistil jsem si to,“ odpověděl. „A důvod může počkat do zítřka. Měl bych tě nechat jít do postele.“
Hermiona náhle odložila hrnek, opět ji zasáhl příliv paniky. Bylo to nelogické, protože za zamčenými dveřmi bude v naprostém bezpečí. Dokonce by mohla použít i nějaká kouzla, ale teď opravdu nechtěla být sama. Ale stěží by se mohla zeptat Draca, jestli tu s ní nechce zůstat? A nemohla říct nikomu jinému, protože by chtěl vědět, co se stalo. Draco si navlékal plášť, ale zarazil se, když viděl výraz její tváře.
„Co je? Zbledla jsi. Neomdlíš mi tu, Grangerová? Jsem děsný ošetřovatel!“ hleděl na ni a ona polkla ve snaze získat sebevládu.
„Jsem v pořádku,“ zalhala nepřesvědčivě. Odložil plášť, přistoupil blíž a sklonil se nad ní.
„Vypadáš mizerně, určitě ti neublížil?“
Hermiona cítila slzy tvořící se jí v koutcích. Sklopila oči do klína. Stál těsně u ní. Něco ji směšně, neovladatelně nutkalo vrhnout se mu kolem krku a prosit, aby zůstal. Vypadal víc než schopný dokonale ochránit sebe i ji a ona chtěla, aby neodcházel. Stále se k ní nakláněl a nespouštěl z ní zrak. Pozvedla k němu oči. Cítila, že se mnohem víc bojí, že zůstane sama, než toho, co by si o ní mohl myslet. Potom vyhrkla: „Zůstaneš tu?“
Na Dracově tváři nezaznamenala téměř žádnou odezvu. Obdivovala jeho sebeovládání. Musel si myslet, že se úplně zbláznila! Pak se naklonil velmi blízko k ní. Hermiona si na okamžik opravdu myslela, že ji chce políbit, ale jen zmáčkl polstrování, přenesl na ně váhu, než trochu zapéroval.
„Tvoje pohovka je zatraceně nepohodlná,“ řekl s úsměvem a Hermiona pocítila úlevu.
„Jo, to je, promiň!“
„Nejsem zvyklý na drsný život, obvykle mám péřovou přikrývku a polštáře,“ nepřestával se uculovat Draco. „Co tvoje postel? Je manželská?“ vzpřímil se, jako by se chystal jít to zjistit, a Hermiona se konečně zasmála. Tohle dobromyslné škádlení zaplašilo její úzkost.
„Ano, je, ale nemůžeš tam spát!“ odpověděla na nevyslovenou otázku. Oplatil jí mrknutím a úsměvem, díky kterému se Hermiona najednou cítila lépe. Mnohem, mnohem lépe.
Poznámka autorky: Tak tady to máte… Draco zůstal na noc, šťastná Hermiono! Doufám, že si udrželi váš zájem a líbí se vám jejich charaktery… dejte mi vědět, ráda si přečtu, co si myslíte.