Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vánoce přinesly nové nesouvislé střípky mozaiky: další útok a Hermionu Grangerovou, která zřetelně věděla o lektvarech mnohem méně, než si vždycky myslela.

Na co Potter potřeboval mnoholičný lektvar? Proč pro smilování Brumbál dovolil, aby mu to prošlo? Severus promrhal drahocenné hodiny svého života snahou vyargumentovat tento bod u Brumbála a na oplátku se mu dostalo jenom vytáček - jako kdyby mohly existovat nějaké pochybnosti, že hnací silou v pozadí nebezpečného experimentu Grangerové byl Potter. Severus s nostalgií vzpomínal na její první měsíce v Bradavicích: ano, tehdy to byla protivná káča, ale aspoň to byla protivná káča, které mohl důvěřovat, že bude puntičkářsky dodržovat pravidla.

Následující měsíce strávil jako ve snách, průzkumem končícím ve slepých uličkách a přetrpěním otřesného svátku svatého Valentýna, který jen nepatrně vylepšil fakt, že se nikomu nepodařilo Pottera otrávit špatně uvařeným nápojem lásky. Zatímco zbytku školy se zřejmě díky absenci dalších útoků lehčeji dýchalo, Severus byl optimismu nakloněn mnohem méně. Když převzal vládu květen a ustala dokonce i úmrtí-Weasleyho-rukou - ona součást jeho života, které začal znepokojivě přivykat - začal být, upřímně řečeno, nervózní.

Přísloví neměla kořeny jen v pověrách. A právě teď bylo všechno prostě zatraceně moc... klidné.

Možná neměl tak vydechnout úlevou, když se z příští oběti vyklubala Grangerová, nicméně stalo se. Mnohem méně byl nadšený z Brumbálovy následné abdikace - nemluvě o faktu, že s Lockhartem coby učitelem obrany byla adekvátní ochrana studentů už tak nedostatečná, vřískající Lucius Malfoy byl tou poslední věcí na světě, kterou se toužil zabývat.

Nikdy nevěřil, že by Hagrid byl skutečným viníkem. Stejně jako Potter nevlastnil mozek.

A pak se jedno úterní ráno stalo nemyslitelné: Minerva ohlásila, že Potter a Weasley zmizeli.

"Co tím myslíte, zmizeli? Je zákaz vycházek! Učitelé neustále hlídkují po chodbách!"

"Neumím si to nijak vysvětlit," řekl Minerva. "Když jsem přišla studenty doprovodit na vyučování, nebyli v nebelvírské věži. Spolužáci ani portréty je od včerejšího večera neviděli - jako kdyby se rozplynuli ve vzduchu."

Minervin hlas zněl klidně a kontrolovaně jako vždycky, ale Severus viděl v napjaté linii jejích ramen a čelisti pravdu. Nemluvě o tom, že ho vyhledala sama od sebe.

"Přiznávám, že jsem na rozpacích," řekla. "Doufala jsem, že byste mohl mít nějakou představu o tom, kde je hledat, než zburcujeme rodiny."

"Ano, ve skutečnosti ji mám," přikývl Severus, napůl už k ní obrácený zády a na odchodu. "Nemusíte mě doprovázet. Pokud nebudu mít úspěch, dám vám zprávu."

"Jak bych mohla sedět se založenýma rukama, když jsou dva mí studenti nezvěstní," namítla Minerva a snadno s ním srovnala krok. "Jdu s vámi."

Severus během odemykání dveří do své pracovny zvažoval, že bude trvat na svém, ale pak se rozhodl, že to nestojí za námahu. Byla šance, že si to nebude pamatovat.

Skleněnou lahvičku našel tam, kde ji nechal: dobře schovanou ve spodní zásuvce svého stolu. Její obsah se na světle zatřpytil temně karmínovou červení.

Minerva zalapala po dechu: "Je to to, co si myslím?"

"Pravděpodobně," souhlasil Severus, sáhl po stříbrné míse a rozdrtil v ní sedm bobulek jeřabin. Teď kam dal ten prášek z měsíčního kamene?

"Nepředpokládám, že byste mi vysvětlil, jak jste přišel ke krvi pana Pottera?"

Á, tady je. Severus pokropil jemný prach v míse a vyprázdnil do směsi celou lahvičku. "Ani ne."

"Nebo proč vůbec cítíte potřebu mít u sebe krev dvanáctiletého chlapce?"

Severus nepřítomně pokrčil rameny, zakroužil ve směsi spletitým pohybem hůlky, a pak ji použil k rozříznutí své dlaně. Jedna kapka, dvě kapky, tři kapky...

Směs zasyčela a vypadalo to, že se zdi hradu otřásly.

"A tohle, co děláte, je magie krve -"

"Zjevně," pronesl Severus a střelil po ní pohledem. "Velice bystrý postřeh, Minervo." Čtyři kapky, pět kapek, šest kapek...

Minerva ho rovněž probodla očima. "Jen se pokouším poukázat na to, že tohle je -"

"Černá magie? Ujišťuji vás, že jsem si toho dobře vědom." Sedm kapek.

"Pak víte, že vám nemůžu dovolit -"

"Chcete Pottera najít nebo ne?"

"Musí být jiná cesta."

"Není. Takže mi udělejte laskavost: buďto zmlkněte, nebo opusťte moji pracovnu. Protože, když se to vezme kolem a kolem, sám bych docela rád Pottera našel a použiji k tomu jakékoliv prostředky, které budou nezbytné. Reperio."

Směs zabublala a zpěnila. Když Severus strčil svoji rozříznutou dlaň do mísy a ponořil ji pod rudé vlny, zdi už se tolik netřásly, ale za to sténaly. Knihy na policích rachotily a Severus na okamžik cítil jen odporné houpání žaludku, kvůli kterému se téměř pozvracel.

Bohové, jak nenáviděl průběh kouzel tohoto druhu. Jediná úleva spočívala v tom, že ten pocit byl jen dočasný, a že temné úponky, které si hledaly cestu jeho žilami, se nakonec vytratí.

"Nuže?" zeptala se Minerva, a když vzhlédl, viděl, že její tvář je o odstín bledší. "Fungovalo to?"

Severus vytáhl ruku z mísy. V momentě, kdy si kouzlem čistil a uzavíral řez na dlani, už cítil tah.

* * *

Minervino trvání na tom, že ho doprovodí, se ukázalo jako dar z nebes. Severus by pravděpodobně zvládl překonat zdánlivě nekonečné pásy obřích pavouků sám, ale nebyla to teorie, kterou by toužil otestovat.

Těla Weasleyho a Pottera našli uprostřed bitevního pole a tak tak je zvládli odtáhnout na bezpečnou půdu. Možná to bylo kamarádství vzešlé z boje bok po boku, co ho přimělo položit Minervě ruku na rameno, když klesla u vysušených těl na kolena a přitiskla si dlaň na ústa. Možná se na něj konečně začalo přenášet něco z Potterova šílenství - které dvanáctileté dítě by se dobrovolně vydalo do hnízda akromantulí? Ten kluk byl duševně chorý.

A tak tu stál, snažil se utěšit kolegyni a hrál si na něco na způsob bizarní představy o normální lidské bytosti.

Stáhl svou ruku zpět a nechal Minervu truchlit.

* * *

"...a právě proto potřebuju, abys mi pomohlo," řekl Severus.

Ford Anglia znepokojivě zarachotil. Jeho reflektory několikrát rychle zablikaly a kapota se zvedla a zase s bouchnutím spadla dolů.

"Nerozumím ti," vzdychl Severus.

Motor zavyl, což způsobilo, že auto se na svých kolech obalených blátem jedenkrát zhouplo sem a tam, a pak se zklidnilo. Severus by přísahal, že se na něj dívalo s nedočkavostí.

"Obávám se, že ti stále nerozumím." Co si proboha myslel? Který člověk se zdravým rozumem by si povídal s autem?

Rozluštit zachvění, které proběhlo kovovým tělem, už bylo snazší: rozmrzelost. Než mohl Severus dosáhnout podobného stavu roztrpčenosti, přední okna sjela dolů a zapnulo se rádio. Zapovězeným lesem se nejprve rozlehlo krátké zapraskání statické elektřiny, a pak se naplno ozval chraplavý hlas rvoucí uši.

Ten můj pocit nemá hranic, zpíval, ta má víra bez rezervy.

Severus zamrkal. "Počkej. Znamená to ´nechápu, jak to po mně můžeš chtít´ nebo ´neexistuje hranice toho, co bys pro mě neudělal´?"

Další praskot. Slibuju, v příštím životě po druhý stejnou chybu neudělám.

Sakra! "Proč ne?"

Proč mě straší jak hrůzyplný sen dlouhá černá limuzína?

"Ty jsi... v depresi?"

Auto se zhouplo. Dostal si mat!/ Tak sa s tým zmier!/ Niekto cúvol spred tvojich dvier/ sľuboval lásku nesmrtelnú/ no teraz si sám!/ Bolesť je s tebou každý deň/ zostal už z teba iba tieň/ život sa náhle zmenil, je ťažký/ keď nevládzeš žiť, nevládzeš žiť! /Jesenný dážď sa vrátil, čas utrpenie skrátil /no tvoje srdce je stále zranené/ Minúty ťažko plynú a s hodinami splynú/ už ti nikto nevráti ten stratený čas!

Severus jen vytřeštil oči.

Auto to vzalo jako jednoznačnou pobídku k dalšímu vysvětlení. Kůra se otvírá/ Leskne se monogram/ A stromy pláčou, strašně to bolí.

"Tak moment," řekl Severus. "To není fér. Nikdy jsem ti neublížil! Já jsem ti dal život!"

Víte, jak to bolí /baseballovou holí /to si potom člověk /zvykne na cokoli.

"A mrzí mě, co se ti stalo," pokračoval Severus, i když se cítil víc než směšně. "Ale to byli Potter a Weasley, ne já. Já jsem tvůj přítel a -"

Rádio zesílilo zvuk. Tak to si teda troufáš, jak to vůbec můžeš říct.

Na krátký paranoidní okamžik Severus skutečně zauvažoval, jestli auto nemohlo být svědkem jeho předčasného nadšení z toho, že uvidí, jak budou Weasley a Potter vyloučeni. Ale to bylo naprosto šílené.

Auto znovu přeladilo stanice. Co ty o tom víš/ jak rok zvolna míjí/ jak se dlouží stín/ svátky bez hostin/ Co ty víš a znáš/ jak se hořkost vpíjí/ do čtyř holých zdí/ když se připozdí. /A ty se ptáš co já/ jak jen se neusmát/ je pozdě, jak se zdá/ tenkrát ses měl ptát/ Jak rozumět ti mám/ jak chápat slova tvá/ Snad taky byl jsi sám/ a ty se ptáš co já. /Já tě nezvu dál/ tak se měj.

"To je absurdní," bránil se Severus. "Já jenom chci, abys -"

Ani vodu nepřeliješ sítem, zpíval hlas, jehož pohlaví nedokázal Severus určit, někdy je strašně málo chtít/ já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou.

"Kromě toho," snažil se překřičet zpěv, "vysíláš protichůdné zprávy. Buď jsi v depresi, nebo si věříš, že to zvládneš. Podle mých zkušeností se oboje vzájemně vylučuje."

Písnička zmlkla, vypadalo to, že autu spadla brada - jestli je tedy u auta něco takového možné. Když půjdeš po cestě/ kde růže vadnou/ kde rostou stromy bez listí/ tak přijdeš na místo/ kde tvý slzy spadnou/ na hrob, co nikdo nečistí/ Jen starej rozbitej náhrobní kámen/ řekne ti, kdo nemohl už dál...

Dobrotivé nebe, ty změny psychického stavu byly rychlejší než u průměrného prváka. Což svým způsobem dávalo smysl vzhledem k tomu, že od nabytí jeho nové inteligence neuplynul ani rok. Severus zkrátka nemluvil jen s autem, ne - on si povídal s infantilním autem.

"Mrzí mě, že ti bylo ublíženo," zkusil promluvit uklidňujícím tónem. Paradoxně se mu to zdálo snazší, než když se nutil do hovoru s rozrušenými studenty. "Nemělo se to stát. A věř mi, naprosto chápu jakékoliv nepřátelství, které cítíš k těm pitomcům, co s tebou nalétli do stromu."

Jak je to s pravdou? S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla/ je strakatá jak dalmatin, je černobílá.

"Ehm. Ano. Asi ano."

Nenechám si vzít svůj klid/ ne, ty to snad chápeš/ a nebudeš mě prosit/ nemůžeš mi nabourat můj klid, můj klid.

"Nechci, aby se ti něco stalo," řekl Severus. Opatrně natáhl ruku, ale než ji mohl položit na kapotu, vystřelila z reproduktoru tak silná zvuková vlna, že mu téměř praskly bubínky.

Ruce pryč ode mě dej, zvedej se a běž!

Velice neurotické dětinské auto. Jablko evidentně nepadlo daleko od stromu.

"Promiň," řekl Severus a zavrtěl hlavou. "No dobře, jestli jsi naprosto proti, budu muset vzít věci do ruky já sám." Promnul si spánky, ale bolest hlavy, ke které se začínalo schylovat, to nezahnalo. "Jako jsem to dělal celý ten zatracený rok," zamumlal si pro sebe. "Do prdele práce, už jsem z toho všeho unavený."

Sotva se otočil zády, když auto znovu vydalo zvuk, tentokrát se z reproduktoru váhavě ozvala truchlivá melodie. Vrátit tak čas! Dostat další šanci/ a jít konečně za světlem...

Severus ztuhl a poté se obrátil zpět. "Pokud chceš další šanci, " řekl, "tak mi pomoz. Jak víš, pavouci pro tebe nepředstavují žádné riziko."

Ticho.

"Pokud jsi v depresi, musí existovat něco, po čem toužíš. Něco, díky čemu se budeš cítit lépe. Něco, co bych pro tebe mohl udělat na oplátku."

Chci znát chuť měst /dotknout se hvězd/ Chci plout jak dým/ znát svět, vždyť vím/ vím, že smím dál jít, tak proč jen snít.

"Chceš se odtud dostat?"

S větrem o závod já dám se do klání, potvrdilo auto, s větrem o závod bez mezipřistání.

"S tím ti můžu pomoct. Máš nějaký konkrétní cíl?"

Auto chvilku rachotilo, jako kdyby se ponořilo hluboko do myšlenek. Pak se otevřely dveře na straně spolucestujícího a k Severusovým nohám vypadla mapa. Zvedl ji a zahleděl se na stránku, na které se otevřela.

"Arktická tundra?" zeptal se nevěřícně.

Až na severní pól šel bych rád... rozplývalo se auto.

"Vlastně," zamyslel se Severus, "když se to tak vezme – arktická tundra zní docela dobře."

Tak pojď, nebe spolu otevřem, našeptávalo auto, tak pojď, opustíme chvíli zem/ Tak pojď se chvíli dívat jen do mraků/ Tak pojď, co zvláštního v oblacích naleznem/ Honem pojď, tak pojď.

"Rád bych," povzdechl si Severus, "ale nemůžu. Kdo ví, jaké nové nápadité způsoby smrti by během mé nepřítomnosti Potter vymyslel? Když tu nebudu a nezachráním ho, může svět, tak jak ho známe, skončit."

Vypadalo to, že o tom auto přemýšlí. Ty, kdo máš trápení/ či k zbláznění se cítíš sám, spustilo naléhavě, mé dveře jsou ti dokořán, no tak zastav svůj běh na chvíli/ ty, kdo mně uslyšíš, jsi ke mně zván/ ty, kdo mně uslyšíš, buď vítán nám.

Severus polkl. "Já nepotřebuju, aby mi někdo ´otvíral dveře dokořán´. Nikdy jsem to nepotřeboval a ani nebudu," řekl. Ale z nějakého důvodu se mu při té melodii vnitřnosti zkroutily do nepříjemného uzlu a ta slova nijak nepomohla jej uvolnit. "Je mi celkem fajn," řekl. "No tak tedy znamená to, že mi pomůžeš? Pojedeš zachránit ty pitomce před pavouky, když ti slíbím, že tě potom pošlu do arktické tundry?"

Nahoru i dolů budem navždy spolu. V dobrým, ani ve zlým, nikdy tě neopustím / Nikdo neopustí, co opustit se nedá / Nikdo nezahodí, co se tak těžko hledá / Nikdo neschová, co k nebi zvedám.

Severus se zachechtal. "Výborně. V tom případě se tady sejdeme zítra ráno. Určitě chápeš, co musíš udělat?"

Auto se znovu rozkolébalo, tentokrát energicky.

Bůh mi dal křídla/ barvy snů, spustilo vesele. Já na nich stoupám ke hvězdám/ Dokud se točí Země/ křídla nesložím/ Nikdy to nevzdám.

Severus sklonil hlavu a sledoval, jak auto mizí v lese. Když začalo novou píseň, jen zakroutil hlavou.

Hvězdnatou nocí přijíždí můj bílej tirák/ na brzdy dupnu a zeptám se: Pánové, kam?/ U mě se platí písničkou za každej kilák / až uslyší kytaru, i hvězdy se přidají k nám/ Dívej, už na nebi rozsvítil světla bílej vůz...

Tomuhle Snape v životě neuvěří.

* * *

"Opravdu jsi v pořádku, můj drahý chlapče?"

Severus, který v šoku zíral na Brumbála čím dál tím nechápavěji, se otřásl, aby se vymanil z omámení.

"Bazilišek," hlesl a proklínal sám sebe za totální hloupost. Samozřejmě, že to monstrum byl bazilišek; jak to, že o téhle možnosti vůbec neuvažoval? Tak moc se zaměřil na zkamenění, že všechny ty do očí bijící příznaky přehlédl jako nějaký imbecilní prvák, který nepozná rozdíl mezi antimonem a šalamounkem.

"Ano," kývl Brumbál s úsměvem. "A výstavní exemplář svého druhu - navíc minimálně osm, ne-li dokonce deset metrů dlouhý. Zaráží mě, že Bradavice mohly takového tvora ukrývat téměř tisíciletí, aniž by byl objeven, ale zřejmě ho Zmijozel uspal a dokázal ho probudit jen hadí jazyk. Pozoruhodná ukázka magie."

Kdykoliv jindy by s ním Severus souhlasil a rozhovor by se stočil k teoretickým úvahám o spojení kouzla s tak vzácným darem. Právě teď však byl příliš soustředěný na jiné detaily.

"Desetimetrový bazilišek," zopakoval tiše. "Probuzený otiskem vzpomínky Pána zla. A Potter... s nimi bojoval. A... zvítězil."

"S malou pomocí tady od našeho drahého Fawkese," dodal Brumbál a usmál se na fénixe. Ten zvedl hlavu, zazpíval vysoký tón, a pak pokračoval v načechrávání třpytivého peří zobákem. "Nikdy mě nepřestane ohromovat, že nějaký dvanáctiletý chlapec může tváří v tvář obavě o svůj život ukázat tak velkou statečnost a věrnost. Harry je skutečně výjimečný."

"Statečnost," zopakoval Severus a v jeho mozku se v rychlém sledu mihly obrazy Potterova mrtvého těla. Jeho hlas zněl divně dokonce i jemu: příliš klidně a příliš vzdáleně. Ztuhly mu rysy.

Brumbálův úsměv se změnil v zamračení. "Opravdu se cítíte dobře? Váš hlas zní divně. Možná by proti šoku pomohla trochu čaje?"

"Je mi skvěle," řekl Severus a zvedl se z křesla. "Pokud mě omluvíte, musím se věnovat známkování."

"Jistě, můj chlapče. Já sám bych se měl vrátit k dokončení papírů pro Svatého Munga týkajících se profesora Lockharta." Brumbál potřásl hlavou. "Smutný, i když svým způsobem trefný konec. Ale raději on, než dvě děti. Jaké štěstí, že hůlka pana Weasleyho nefungovala správně!"

Severusovi zacukal sval poblíž oka. "Ano, jaké štěstí."

"Aspoň si vezměte na cestu citronový bonbon," navrhl Brumbál, vstal a vtiskl Severusovi do dlaně jednu z lepkavých sladkostí. "Cukr vám udělá dobře."

Severus přirozeně nechal tu zatracenou věc zmizet v obláčku dýmu v momentě, kdy vyšel ze dveří. Ke známkování se ovšem ten večer nedostal. Místo toho se kapitálně ztřískal.


* * * Konec dějství 2 * * *


Poznámka překladatelky: Tato část povídky byla pro mě zatím největší překladatelskou výzvou. Kvůli pátrání po vhodných českých a slovenských písničkách jsem na dost dlouhou dobu zaúkolovala celou rodinu a širé okolí. Tímto jim v čele s naprosto úžasnou Calwen ještě jednou moc a moc děkuju a doufám, že jste si "debatu" s autem užili :-D