Preklady fanfiction Harryho Pottera

"Dobré ráno! Tady Romilda Vane na WWW se Snídaňovou Show. Je krásné pondělní ráno, osm hodin třicet minut a slunce září..."

"Aidane, sněz svou snídani," vypěním už po šesté, zatímco spěchám kolem kuchyně, jdu pozdě do práce. Trucujíc s hlavou na ruce jen zamíchá v misce své promočené cornflaky. Odhodí lžíci, vzdychne a založí si ruce. "Nenuť mě nakrmit tě násilím," varuji ho.

"Nechci je," stěžuje si, "jsou nechutné."

"...pro vás dnes ráno přijde, ale nejprve se podíváme za Bobbym Rawlsem na Zprávy a Počasí...

"Přestaň se chovat jako malý rozmazlený spratek!" křičím, "Sněz si svou snídani!"

"NE!"

Praštím Denním Věštcem o stůl a metám na něj blesky nejvýhružnějším pohledem, kterého jsem schopna. "Myslím to vážně. Jez!"

"Nenávidím tě!" vykřikne dramaticky.

"Myslíš, že mě to zajímá? Ne, tak sněz svou zatracenou snídani! Mám dost toho tvýho chování!" Křičím. Zvedne lžíci a s nechutí začne pusou srkat cereálie úmyslně nechávaje mléko kapat dolů na svou školní uniformu. "Nech toho," varuji ho, zatímco mu otírám tvář a čistím jeho svetr svou hůlkou, "Je to nechutné."

"Je mi to jedno." říká, "líbí se mi být nechutný."

,,No ale nikomu jinému kromě tebe se to nelíbí!" odseknu, "Nebudeš nechutný do té doby, co budeš žít pod mojí střechou." Urgh – Jsem 'pod mojí střechou' typ rodiče. To není právě typ rodiře, kterým byste chtěli být, ale vaše děti vás někdy nutí dělat hrozné věci.

"Pak nechci žít pod tvou střechou!" Typická odpověď. Sama jsem jejím dáváním byla známá.

"Dobře, najdi si své vlastní místo!" Vyzývám ho. Aidan si překříží ruce a odmítá sníst další sousto snídaně, tak odmrštím jeho misku pryč.

"Prostě půjdu žít s tátou a Daisy!" křičí.

"Fajn," říkám, "Měla bych snad tvému tátovi říct, jaký spratek se z tebe za posledních pár dní stal? Hmm? Měla bych mu říct o tom, jak jsi rozbil rádio? Nebo bych mu měla říct o tom hrubém slově, které jsi použil včera?" O ano, máma může také hrát nečestně. Pokud existuje někdo, z koho má strach, je to Scorpius. Ne, že by se na něj Scorpius uměl doopravdy rozzlobit. Jen vyhrožuji, že Scorpius vlastní tenhle vnitřní tajný vztek, který exploduje vždy, když Aiden použije nadávku nebo pokud nejde včas spát. Ve skutečnosti, Scorpiusovi by bylo úplně jedno, kdybych mu řekla o tom, jak Aidan rozbil rádio za předpokladu, že by zjistil, že jsem se spřátelila s jeho učitelem. Ano, jsme zpátky u toho, z čeho jeho chování pramení. Očividně nejhorší dětskou noční můrou je, že se vaše matka stane kamarádem vašeho učitele. Neville Longbottom byl mým učitelem v Bradavicích celé roky a mně nikdy nepřipadalo divné, že je jedním z nejlepších přátel mých rodičů. Jakmile Aidan objevil v bytě "Pana McDonalda", mamka ho právě vysadila, šel kompletně do vývrtky a Brian musel odejít, aby unikl vřískotu.

"je mi to jedno!" vyblafne aidan

"...masivní exploze v obchodním centru Zariiina hůlka. Tři lidé zemřeli, tucty dalších jsou zraněni..."

"Jsi nejhorčí matka, co kdy..."

"Pššt!" ozvala jsem se a zesílila rádio.

"K explozi došlo před deseti minutami ve Wand Emporiu v Příčné ulici. Třicet lidí bylo převezeno ke Svatému Mungovi, nejméně deset lidí je stále uvězněno v sutinách. Vyšetřování ukazuje, že příčinou exploze byla nehoda v místnosti na testování hůlek ve třetím patře. Pro posluchače, kteří si nás právě pustili, opakujeme, že došlo k masivní explozi v centru Zariina Hůlka na Příčné ulici..."

"No tak, vem si svou tašku," řeknu Aidanovi, "v práci to dnes bude hektické, nemám čas posloouchat tvé skučení."

* 

Nemýlila jsem se, když jsem předpokládala hektický pracovní den. Sotva jsem vstoupila do dveří, natrefila jsem na totální blázinec. Pacienti byli všude možně na lehátkách, léčitelé pobíhali kolem jako bezhlavá kuřata. Chůze schopní seděli na židlích, čekali až na ně přijde řada. Vypadalo to, jako by bylo zraněno mnohem více než jen třicet lidí.

"Rose, díky Merlinovi,"zajíkne se Gladys, sotva mě uvidí, "Už jsi slyšela, co se stalo?"

"Ano, v rádiu, " odpovím jí dívaje se kolem. Je tu žena s jednou nohou skučící v bolestech na lehátku. "Nemyslela jsem si, že je to tak zlé."

"Je to horší," řekla, "hůlky stále vybuchují. Před pár minutami došlo k další explozi. Zřejmě došlo ke zničení lékarny." To není dobré. Neumím si ani představit škodu, co nekontrolované kouzlení může udělat v lékarně. Nebesa ví, kolik explozivních lektvarů tam mají. "Ministerstvo poslalo bystrozory a další, aby zjistili, zda se s hůlkami manipulovalo, ale vypadá to, že nějaký idiot navrhoval výbušné věci bez dostatečných bezpečnostních opatření. Bylo tam pár rozdílných nárazů do jednotlivých budov. V každém případě," sama se dost chvěje, "potřebují tě ve čtvrtém patře."

"Mě?" zeptám se zmateně. Neumím si představit, jak bych mohla být užitečná v krizi, Promiňte, mohu provést katalogizaci vaší useknuté nohy?

" Ano, dnes se potřebuje všechno, co má ruce a nohy, "řekne Glady, "Linda pomáhá s popálenými oběťmi a Hazel se snží kontaktovat rodiny."

Pospíchám na čtvrté poschodí, oddělení Škod způsobených kouzly. Je to totální chaos. Není tu dostatek lůžek pro všechny. Na podlaze jsou rozložené deky a ti s nejmenším množstvím zranění jsou na nich. Nikdo si mě nevšíma, tudíž nemám ponětí co bych měla dělat.

,,Promiňte, můžete mi s něčím pomoct?" zeptá se někdo chytajíc mě za rameno. Otočím se a jsem tváří v tvář s léčitelem Kennedym. Co bych dala za to, abych si mohla vyměnit místo s tím beznosým chlapem na posteli číslo tři.

"Ehh ano, zajisté," vyhrknu v rozpacích z přítomnosti muže, který mě slyšel mluvit chlípně o jeho zadku. Doprovázím ho k posteli nejblíže k oknu. Je tam žena svírající své břicho a skučící v bolestech. Celý obličej má zakrvácený a hluboký šrám se táhne až k její paži.

"Jak se jmenujete?" ptá se mě léčitel Kennedy. Zaskočilo mě, že by po dvou letech neznal mé jméno, kdyby nenastala právě probíhající krizová situace.

,,Rose Weasleyová, pane." odpovím.

,,Říkej mi Damiene," řekne, "Rose, toto je Helen," kývne na ženu, "teď, až napočítám do tří, odendá si ruce z břicha a ty, místo jejích rukou tam přiložíš ty své, rozumíš?"

"J-já?" Zeptám se. "Uvědomujete si, že jsem pouhá recepční, že ano?"

"Rose, podívej se na mě," řekne rozhodně. Podívám se do jeho očí. Tohle rozhodně nepomáhá. "Ty to zvládneš. Vším tě provedu, v pořádku?"

"A-ale, nemůžete prostě použít kouzla-"

"Ne, na tohle potřebuji pár rukou. Jsou věci, kterých magie není schopná, a já potřebuji aplikovat správné množství tlaku. Dobře, až napočítám do tří, Helen, vy zvednete své paže."

Obrním se.

,,Jedna.."

Zhluboka se nadechni, Rose. Tohle zvládneš.

,,Dva.."

Je to jenom trocha krve.

,,Tři!"

Bez přemýšlení položím své ruce na ránu. Nemám dokonce ani čas se na ni podívat. Použiji dostatek tlaku, abych zastavila krvácení, ale ne příliš. Nechci jí ublížit více, než musím.

"Brilantní," usmívá se na mě Damien okamžitě mě uklidňující. Pokračuje ve zhojení řezů na její tváři a pažích předtím, než se obrátí k závažnějšímu zranění, přes které mám své ruce. Byla zasažena nějakým neznámým kouzlem, což dělá ránu hůře léčitelnou. Po asi deseti minutách Damien dokázal zastavit krvácení a zmenšit ránu na středně-vážné pořezání. Podá jí dávku lektvaru proti bolesti a opustí ji. "Dobře, Rose, následujte mě."

Následujících několik hodin jsem osobní asistentkou léčitele Kennedyho. Po překonání počátečního šoku z pohledu na krev jsem docela dobrá malá pomocnice. Přidržuji obvazy, přináším lektvary, uklidňuji pacienty a konejším příbuzné. I když jsem si vědoma hrůzy, která se děje, nemohu si pomoci neužívat si nával adrenalinu. Nikdy předtím jsem v práci nezažila takové zadostiučinění.Z vyplňování diagramů a psaní dopisů je pouze omezené množství potěšení. Dnes doopravdy pomáhám lidem zachraňovat životy. Dnes doopravdy měním svět. Přesto, nemohu si pomoci, chvěji se pokaždé, když vidím někoho přetahovat bílou přikrývku přes mrtvá těla. Vím, lidé umírají v nemocnici každý den, ale nikdy jsem to ve skutečnosti neviděla stát se.

Blíží se čas oběda a já se řítím chodbou čtvrtého patra za léčitelem Kennedym, který je volán do laboratoře Lektvarovarnictví léčitelem Whartonem, vedoucím léčiv. Naznačí mi, abych ho následovala dovnitř a já tak učiním. Miluji vůni laborky Lektvarů. Připomíná mi hodiny lektvarů ve sklepení Bradavic. Léčitelka Ďáblice O´Satan McČubčítvář je tam také a hodí po mě příšerně vražedný pohled, jako by přemýšlela, co na světě dělám nahoře ve čtvrtém podlaží. Nicméně, nic neříká.

"Damiene, tento Antizlomeninový lektvar nefunguje," říká Wharton. "Nemáme tušení, co je s ním špatně!" Tohle musí být vážné, když ani vedoucí léčiv nemůže přijít na to, co se děje. A Antizlomeninový lektvar - ten musí vařit každý jednotlivý den. Léčitel Kennedy si bere ampulku lektvaru a studuje ji.

"Nemá to být světlejší modrá barva než tahle?" Ptám se.

"Ano," Ďáblice O´Satanová vyštěkne, "Jsme si toho vědomi."

Zůstávám tiše, zatímco se oni tři pokoušejí přijít na to, co se pokazilo. Ďáblice O´Satanová navrhuje, že by to mohlo mít co do činění s krysími ocásky, zatímco Wharton si myslí, že ho povařili nedostatečně dlouhou dobu. Damien uvažuje, že ani jedno z řešení nevysvětluje, proč je nesprávné barvy. Pokud by byl problém v krysích ocáscích, byl by příliš hustý, a kdyby ho nevařili dostatečně dlouho, vůbec by se nezměnil na modrý, ale zůstal by fialový. Takže se rozhodli pro znovu uvaření čerstvé várky.Ďáblice O´Satan si bere práci na starost, zatímco se zbytek z nás se na ni dívá. Když jsou všechny ingredience přidány, vaří ho pět minut, což je standardní postup, když připravujete Antizlomeninový lektvar.

"Právě se změnil na modrou," říká Damien, "takže víme, že byl vařen dostatečně dlouho."

"A má přesně tu správnou konzistenci," souhlasí Wharton.

"Ale stále není nebesky modrý," říká Ďáblice O´Satanová, "jakou skvělou chvíli si Herbie McGuff vybrala na dovolenou!" Herbie McGuff je lektvaristka. Většina léčitelů tady nevařila lektvar od doby jejich tréninkových dnů. Je to na staré Herbie, aby dělala všechnu práci.

"Proč nezkusit pohyb po směru hodinových ručiček?" Navrhnu, vybavuji si příběh, který mi taťka jednou vyprávěl o takzvaném "Princi poloviční krve", který přidal všechny možné návrhy na výrobu lektvarů, které se lišily od těch předepsaných. Obvykle s lepším výsledkem.

"Protože každý s více než jednou mozkovou buňkou ví, že se má míchat proti směru hodinových ručiček!" prská na mě Ďáblice O´Satanová.

"Ano, jaký to mělo úspěch?" Ptám se, možná trochu drzeji, než bych měla. "Jen mě to nechte vyzkoušet."

"To si nemyslím!" odfrkne si. "Jste recepční, o lektvarech nevíte vůbec nic!"

"Bonnie, nech ji to zkusit." řekne jí Damien. "Stejně nemáš už jinou možnost."

Oh, proč musí být ženatý? Proč každý musí být ženatý?

Zdráhavě mi podá dlouhou dřevěnou lžíci a postaví se dozadu, aby sledovala, jak ze sebe udělám hlupáka. Začnu ho míchat proti směru hodinových ručiček, pak po třech zamícháních přidám jedno po směru. Nevím proč. Není v tom žádná logika, jen to zkouším. Zkusím to znovu, tři a pak jedno zamíchání. Začíná to vypadat o trochu světleji. Udělám to znovu. A znovu. A konečně se mění na nebesky modrou barvu. Mohl by to teď být jed, ale alespoň má správnou barvu.

"Wow, Rose, jak jsi věděla, jak to udělat?" Ptá se Damien, zaujatě. Zapůsobila jsem na něj.

"Já... doopravdy nevím. Předpokládám, že dvaadvacet let porušování pravidel se jednoho dne musí vyplatit." Pokrčím rameny a Damien se usměje. Testují lektvar a zjišťují, že funguje. Děkuji ti, Severusi.

Kolem šesté hodiny jsou všichni pacienti prohlédnuti a já se vracím na své obvyklé místo za recepčním pultem. Naštěstí dnešek je Scorpiusovým dnem, kdy vyzvedává Aidana ze školy, takže se nemusím strachovat o jeho večeři. V době, kdy se vracím, jsou Linda, Gladys a Hazel již na svých místech, každá vypadá přesně tak vyčerpaně, jak já se cítím.

"Ten léčitel Ryan je antikrist," sténá Linda, "nikdy v životě jsem se tak moc nenaběhala."

"No, alespoň jsi nemusela říkat sedmnácti různým lidem, že jejich milovaní jsou mrtví." říká Hazel nešťastně.

"Já uvázla s partou lidí, kteří byli zasaženi kouzly způsbujícími zvracení!" křičí Gladys.

"Pracovala jsem s léčitelem Kennedym," ušklíbnu se. Všechny po mně střelí hodně zlými pohledy. Do konce dne na ně znovu nepromluvím.

*

V době, kdy se konečně dostanu domů, je téměř půlnoc. Ollie tady není. Předpokládám, že ji vzal Scorpius k sobě. Teď máme ve střídavé péči i zatraceného psa. Na mém telefonu je několik zpráv.

"Rose, tady mamka. Zrovna jsme slyšeli o explozi v Příčné ulici. Bylo dnes v práci rušno? Zavolej mi zpátky!"

"Ahoj Rose, tady Scorpius. Vzal jsem Aidana a Ollie k sobě. Mohou zůstat přes noc, ráno Aidana vysadím ve škole. Oh, mimochodem, Daisy s tebou chce o něčem mluvit. Nejsem si jistý o čem. Tak zatím."

"Zrzko, neviděla jsi mou záchodovou štětku ve tvaru koštěte? Před párty tu byla, ale nejsem schopen ji najít! Zavolej mi zpátky! Oh, mimochodem tady James..."

Neobtěžuji se poslechem zbytku. O čem na zemi by si se mnou chtěla Daisy popovídat? Slyšela o mém opileckém vyznání lásky? Nevidím důvod, proč by ji to obtěžovalo. Dokonce to ani jeho neobtěžovalo. Od té doby se o tom nezmínil a to už je to více než týden. Teď o tom nemohu přemýšlet. Dnes mi před očima umřelo dvanáct lidí. Cítím se jako hrozný slaboch, když to na mě takto působí. Kolik lidí viděli umírat moji rodiče, tety, strýčkové nebo moji prarodiče? A to byli lidé, které znali, ne pouze náhodní kolemjdoucí, kteří se mnou nemají nic společného.

Zalezu do postele, tváře dvanácti mrtvých stále ve své mysli. Převaluji se a otáčím, ale nemohu spát. Zvednu telefon a vytočím Scorpiusovo číslo, aniž bych si doopravdy uvědomovala, co dělám. Je téměř jedna ráno. Mohla by to zvednout Daisy. Probudím Aidana. A stejně to nechávám vyzvánět. Zrovna Brianovi nemohu zavolat, protože on ani neví, že jsem čarodějnice. Jen těžko bych mu vysvětlila, kde a jak těch dvanáct lidí zemřelo.

"Aló?" zavrčí velmi omámený hlas. Určitě je to Scorpius. Nebo je Daisy vlkodlak.

"A-Ahoj." řeknu třesoucím hlasem. Plakala jsem a nemohu to zamaskovat. Sakra, tohle byl špatný nápad.

"Mami?"

Jop, tohle opravdu není odpověď, kterou jsem hledala.

"Ne, ty pitomče." zasyčím. "To jsem já."

"Je jedna ráno," říká unaveně.

"Nemůžu usnout." Říkám mu.

"Zkus horkou Ohnivou whisky." Navrhuje a já slyším jak se na posteli převalí. Pak slyším Daisy ptát se, kdo je na telefonu. Začnu panikařit - ona mě zabije. Ví, že miluji jejího manžela. "Je to jen má matka." mlží Scorpius. Pak ho slyším vstát. "Dobře, co je špatně?" Řekne jasně. Očividně už víc není v ložnici.

"Já..." Nevím, co říct. Nechci znít žalostně. "Nic. Jdi zpátky do postele."

Zavěsím. Dobrá, tohle byl hloupý nápad. Co jsem si myslela, že se stane? Opravdu jsem si myslela, že by si o tom se mnou pozdě v noci chtěl popovídat? Scorpius má rád svůj spánek víc než kdokoliv, koho znám. Není to tak, že by opustil svou vyhřátou postel, svou milující ženu, aby navázal v mém poslechu, jak špatný den jsem měla. Prostě pokračuji v zírání do stropu, v naději že konečně usnu.

Ačkoliv o pět minut později někdo klepe na přední dveře. Popadnu svou hůlku, ve své hlavě sbírám všechna potřebná kouzla jak se zbavit vetřelce, zatímco se plížím chodbou ke dveřím. Podívám se kukátkem ven - nemohu tomu uvěřit.

"Co tady děláš?" Ptám se, když otvírám dveře.

"Zněla jsi smutně." Scorpius pokrčí rameny a projde kolem mě. Je oblečen v džínsech, tričku a páru ponožek, což mě dovádí k tomu, že se přemístil přímo na schod mých dveří. Líný bastard, nemohl si na sebe vzít ani pár bot.

"Nemusel jsi přijít." řeknu mu. Vracím se zpět do své ložnice, popadnu župan a on mě dovnitř následuje. Leží na mé posteli přes přikrývky a zavře oči.

"Dobře, poslouchám." řekne. Je na mé posteli. Scorpius je na mé posteli. Měla bych si lehnou vedle něho? Bylo by to nevhodné? Na prvním místě ne víc nevhodné než on ležící na mé posteli, předpokládám. Zatraceně, je to moje postel. Mohu tam také ležet. Mám všechna práva, abych tam ležela. "Rose?"

"Eh...cože?" Zeptám se hloupě.

"Prostě zalez do té zatracené postele." zívne. Obvykle od něj neberu rozkazy. Tentokrát se rozhodnu, že poslechnu. Zalezu pod přikrývky. Technicky spolu v posteli nejsme. Technicky já jsem v posteli, zatímco on je na posteli. To je naprosto odlišné. Stejně předpokládám, že by z toho Daisy nebyla příliš šťastná. "Teď povídej."

"Povídej?" zeptám se. "O..."

"O čemkoliv chceš."

"Dobře... Dnes jsem viděla umřít dvanáct lidí." Rozhodla jsem se, že tohle je pěkné místo, kde začít. Otevře jedno oko a podívá se na mě, obočí zdvižená. "Myslím, že tohle je ono do značné míry." Nic neříká, ale položí svou uklidňující paži kolem mě a zase zavře oči. Ta paže, ta uklidňující paže je jen přátelská, vím to. Stejně ale mohu fantazírovat, že ano?

*

Další ráno v osm hodin jsem hrubě probuzená klepáním na dveře. V práci nejsem očekávaná před dvanáctou, takže si nedokážu představit, kdo by -

A sakra. Scorpius je stále v mé posteli. Zůstal přes noc!

"Scorpiusi!" syším. "Vzbuď se!"

"Mmpf." mumlá stále v polospánku. "Jdi pryč."

"Vstávej, Malfoy!" varuji ho. "Hned vstávej!" Otevře oči, zamračí se a pak se probouzí uvědomění si.

,,Sakra."

"Ano, čteš my myšlenky." odseknu. Osoba za dveřmi pokračuje v klepání. "Zůstaneš tady, jdu se podívat, kdo to je."

Ženu se halou, mé srdce zuřivě bušící. V posteli mám ženatého muže. Opravdu, mí rodiče svou práci se mnou odflákli. Měli by se za sebe stydět. Otevřu dveře. Je to Daisy a Aidan. Dvojité sakra.

"Daisy!" prohlašuji hlasitě v naději, že mě Scorpius uslyší a zůstane v ložnici. "Aidane! Co tady děláš?"

"Bydlím tady." odpoví Aidan. Zní to jako něco, co bych řekla já. Drzý mizera. Nebyla jsem zdaleka tak drzá, když mi bylo pět.

"Za tohle se omlouvám, Rose, ale Scorpius odešel brzy do práce." Říká mi Daisy, vypadá trochu rozčileně. "Zrovna jsem brala Aidana do školy, když řekl, že si tu nechal jednu ze svých knih..." Předtím než vůbec stačí dokončit vysvětlení, Aidan zmizí do své ložnice, aby si přinesl svou knihu.

"Za toto děkuji, Daisy." Řeknu, snažím se nevypadat jako bych ji vystrkovala ze dveří. "Opravdu to oceňuji." Musím k ní být milá. Po tom všem, dovolila jsem jejímu manželovi spát minulou noc v mé posteli.

"Oh, to vůbec není problém." říká. "A Rose, kdyby ti to nevadilo, uvažovala jsem, že bych se později stavila. Mám něco důležitého, co bych s tebou chtěla prodiskutovat."

Ona o tom ví! Jak o tom může vědět? Nemůže o tom přece zatraceně vědět!

"Mohly bychom to prodiskutovat teď?" navrhuji. Strhnout náplast. Mít to za sebou. Jsem si docela jistá, že bych tu mrchu mohla sundat, kdyby na to přišlo. Může být o něco vyšší, ale já mám dobrých deset liber navrch a jsem také o deset let mladší.

"Nemyslím si, že bychom o tom měly mluvit před Aidanem." řekne vážně. Hrubě přeloženo: Nechci, aby Aidan viděl svou matku umírat v tak mladém věku. Tomu rozumím - nechce opakovat průběh pohádky s Bambim*. Přesto bych byla radši, kdyby mě prostě střelila a měla to za sebou. Aidan vyběhne ze svého pokoje, drží svou knihu. "Pak se tedy uvidíme kolem šesté?"

Přikývnu. Co jiného mohu udělat než kývnout? Pak klesnu dolů a dám Aidanovi rychlou pusu předtím, než oba odejdou. Scorpius se vynoří z ložnice, vypadá extrémně vinný.

"Eh... měl bych jít."

Přemístí se. A já začnu psát svou poslední vůli a závěť - jsem chodící ženská mrtvola.