Preklady fanfiction Harryho Pottera

Alone 

Sám

 Autor: l0stinl0ve

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8902788/1/Alone 

http://y3llowdaisi3s.livejournal.com/24271.html

Lucius M.

Rating: 13+     Kapitol: 1       Slov: 1 300

Shrnutí: Luciuse nedávno pustili z Azkabanu. Vánoce tráví sám.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží l0stinl0ve. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Všechny postavy a charaktery jsou duševním vlastnictvím JK Rowlingové, WarnerBros, BloomsburyPublishing, atd. Z tohoto díla nevzniká žádný zisk.

Sám

Lucius seděl sám v černém královském křesle v rohu své pracovny a ohříval se u ohně. Tváří k oknu zíral do temnoty, kde se tečky sněhových vloček snášely na poprášenou zem. Nastal Štědrý večer a on byl úplně sám.

Domů se vrátil před týdnem; konečně mu skončil trest v Azkabanu. Ano, nestrážili jej žádní mozkomorové, ale kouzelnické vězení bylo stále pevností uprostřed Severního moře – obklopené ledovými, drsnými větry naplňovalo jednu z mudlovských představ o příslovečných jamách pekelných.

Přitáhl si k tělu tmavě zelený svetr; chlad prázdného sídla mu připomínal uplynulých pět let.

Zatímco byl pryč, hodně se toho změnilo. Jeho rodina se posunula dál a zasloužila se o to, aby jméno Malfoy získalo zpět váženost. Že pracují na své pověsti, věděl, ale nijak zvlášť podrobně. Každý týden dostával dopisy a každý měsíc jej navštívila žena i se synem.

Nicméně měsíc před propuštěním strávil sám. Nikdo nenapsal. Nikdo jej nenavštívil. Nic.

Ten měsíc měl být nejradostnějším za celou dobu uvěznění, ale cítil se, jako by mozkomorové nezmizeli.

Jeho jediné štěstí – jeho rodina – jej opustilo.

Svobody se dočkal uprostřed noci a na ministerstvo vstoupil ve dvě hodiny ráno, jen aby se vyhnul novinářům a výsměchu. Doufal, že uvidí usmívající se tvář manželky a stoický pohled svého syna. Neviděl ani jedno.

Nečekal na něj nikdo, kromě domácího skřítka oblečeného v černo-bílém pruhovaném kabátě. Na uvítanou se zvedly jeho plandavé uši. Skřítek sklonil hlavu a současně pozvedl ruce, aby mu ukázal, že má pro něj složený hábit.

Lucius to stvoření dřív neviděl, ale stalo se jeho jediným společníkem, jeho jediným pojítkem se  světem. Za uplynulý týden poznal tohoto skřítka – jeho jméno znělo Pojítko, jak jinak – a nakonec zjistil místo pobytu své odcizené rodiny.

Říct, že jej to překvapilo, by bylo slabé slovo. Tak strašně zuřil, když se to dozvěděl, že si málem vylil vztek na chudákovi Pojítkovi.

Ale Azkaban jej změnil.

Válka jej změnila.

Místo toho skřítkovi poděkoval a odešel.

Posadil se do stejného křesla jako teď a odcházel jen do koupelny. Jedl, spal, žil v tomto křesle. A zatímco sledoval padající sníh, nakonec nechal konečně slzy skanout.

Jeho žena hned po procesech se Smrtijedy obnovila vztah se svojí jedinou žijící sestrou. Nezmínila se mu ani jednou, ale Pojítko mluvil o štěstí jeho manželky tak nadšeně, že ji nemohl vinit.

Jen si přál, aby se mohl stát částí toho všeho.

Během svých návštěv s nadšením hovořila o všem, čím chtěla kompenzovat špatné činy spáchané její rodinou. Pomohla otevřít sirotčinec pro postižené válkou a Lucius řekl, že mu to přijde jako důležitá věc a upřímně ji podporoval. Pojítko mu vysvětlil, že byla spoluzakladatelkou ještě s dalšími dvěma osobami. Jednou se ukázala být její sestra Andromeda, která přišla o manžela, jedinou dceru a zetě.

Jeho švagrové zbyl jen vnuk – míšenec. Lucius už neměl sílu se ušklíbnout. Pojítko mu ukázal fotky manželky a jejího prasynovce, jak si hrají v zahradách panství, a úsměvy obou mu připomněly jiný čas jeho života. Čas, kdy Lucius své rodině otevřeně projevoval lásku.

Sníh na zemi přibýval, narostl o dalších pár centimetrů. Po tváři mu stékaly další slzy, smáčely mu límec.

Druhým spoluzakladatelem byla Hermiona Grangerová, která se zřejmě stala jeho snachou. Ani jednou se jeho syn nezmínil, že je ženatý. Ani jednou se nezmínil, že zplodil dědice, dceru, a že časem přibyl další. Lucius jen věděl, že když zmínil pokračování jména Malfoyů, Draco pouze řekl, že na tom pracuje.

Jednou nadhodil téma čistokrevné manželky, ale syn jej stručně požádal, ať to nechá být, což Lucius poslechl a už o tom nepřemýšlel.

Nebyl si jistý, jak se vlastně postavit k mudlorozené coby manželce Malfoye, či k vnoučatům poloviční krve. Nemohl se podbízet čistokrevné víře, protože věděl, že i v minulosti se k rodině přiženili či přivdali jeden či dva poloviční krve. Tu filozofii implantoval do syna jen ze strachu z návratu Pána zla.

Pojítko mu ukázal fotky jeho rodiny a všichni se zdáli šťastní. Vnoučata ztělesňovala vše, čím Draco neměl dovoleno být. Viděl to z jasu, kterým jim zářily oči, a ze štěstí, které vyjadřovaly jejich široké úsměvy. Vnoučata jako by z oka vypadla jeho synovi, ale měla kudrny své matky. Uvnitř hluboce uvažoval – a tajně doufal, zda mají inteligenci své matky.

Nakonec slzy setřel.

Byl Štědrý večer, a namísto aby jej obklopovala rodina, byl sám.

Sníh padal dál, bílé tečky se slily dohromady, jak se mu zamžily oči. Byl Malfoy, tak potlačil vzlyky, ale slzy nepřestaly stékat.

Hodiny odbily dvanáctou, daly vědět, že je Boží hod, a s každým úderem spadla jedna slza.

Bim – jedna slza.

Bam – druhá slza.

Bim – třetí slza.

Bam – čtvrtá slza.

Bim – pátá slza.

Bam – šestá slza.

Odbíjení skončilo, když jej náhle zcela překvapilo zacinkání zvonečku. Lucius se vzpřímil v křesle a pohlédl ke dveřím pracovny. Nevzpomínal si, že by nechal instalovat zvonek, ale byl pryč pět let.

Ze vstupní haly se rozléhal povyk a Luciusovi se zastavilo srdce. Slyšel smích a veselí, ale mohl doufat? Nebyl to jen sen?

A hned nato vyskočil ze svého křesla a hnal se chodbou za tím hlukem.

Zprudka se zastavil a musel se opřít o zeď. Tam, před ním, stála rodina, která mu tolik chyběla a v niž doufal.

Manželka zářila a štěbetala se sestrou, zatímco pomáhala svléknout kabát chlapci s modrými vlasy. Jeho syn stál a hleděl do očí své ženy a pomáhal jí sundat šál. Jejich děti si svlékaly rukavice a šály a podávaly je Pojítkovi, aby se vzápětí rozběhly jeho směrem.

Když jej zahlédly, zastavily se a pohotově se zeptaly: „Kdo jsi?“

Lucius polkl, nejistý, co říct. Co o něm věděly? O jejich existenci se sám dozvěděl teprve před týdnem. Platilo to i z jejich strany? Jak měl odpovědět na tak sugestivní otázku?

Než se nadechl, přistoupila k nim snacha a položila dětem ruce na ramena. Pak prostě prohlásila: „Tohle je váš dědeček, o kterém jsme vám vyprávěli.“

Věděly. Zhroutil se na kolena. Obě děti k němu přiběhly s tím jasem v očích a širokými úsměvy a on víc nedokázal své slzy zadržovat. Objal chlapce i dívku. Oba mu křičeli do uší, jak jim chyběl, i když ho nikdy neviděli. Vůbec mu to nevadilo, jen je pevněji přitiskl.

Viděl úsměv na synově tváři a šťastné slzy své manželky.

Už nebyl sám.