22. december
Polibek pod jmelím A Kiss Under the Mistletoe
Autor: AnneM.Oliver
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6577274/1/A-Kiss-Under-the-Mistletoe
Polibek pod jmelím – část IV
překlad: Lupina
beta: marci
Štědrý večer
Posledních čtrnáct dnů před Štědrým dnem bylo prodchnuto čekáním a očekáváním, a teď již Štědrý den dorazil na Westfield Hall. Hermionu Grangerovou a Terryho Boota naplňovaly stejně velké, ale opačné emoce.
Pana Boota naplňovala potřeba, touha a vášeň; ve skutečnosti by se dalo říct, že na něco netrpělivě čeká… ale na co? Něco nepolapitelného. Něco stále neuchopitelného a nedosažitelného.
Hermiona Grangerová se již pomalu cítila roztěkaná, neustále na hraně, na pokraji něčeho, co v ní vyvolávalo strach, touhu a hrozící očekávání emocí, které už dávno zamítla, že ještě někdy ucítí.
Byla to láska? Možná.
Použití toho slova bylo trochu předčasné, ale po téměř dvou týdnech s panem Bootem a jeho machinacemi opět cítila něco podobného štěstí. Teď jen musela přijít na to, zda on cítí to samé, a jestli dnes večer dodrží svůj slib a setká se s ní pod jmelím.
Vraťme se ke Dni 1
Skutečně, na začátku si myslela, že na jeho plány a spiknutí je příliš chytrá. Mohl být v Havraspáru, ale ona byla Hermiona Grangerová, nejchytřejší čarodějka, a Lucinda, vévoda nebo pan Terry Boot si s ní nebudou zahrávat. Nicméně neměla zbraň proti svému vlastnímu zrádnému srdci. Pokud si chtělo jen tak zahrávat s její myslí, intelektem a emocemi, mohla toho udělat málo, aby je zastavila.
Ten první večer, kdy se vyhnula večeři a místo toho se vydala na procházku, skutečně se nad celou záležitostí hluboce zamyslela a vše pečlivě zvážila. Pan Boot byl atraktivní, chytrý, intelektuální, vtipný, trochu jízlivý a ona se bála, že příliš dostupný. Kdyby se tyto Vánoce jejich cesty nespojily, přemýšlela by vůbec o něm? Odpověď, bohužel, zněla ‚ne‘.
Přesto byli spolu díky dohazovačství její sestřenice, a třebaže Terry Boot předstíral (ne, plánoval), že je pobouřený stejně jako ona a že by se měli k jejich příbuzným vrátit a hrát jejich hru, Hermiona na tu lest byla příliš chytrá. Věděla, že jeho záměry byly jinak zaměřené, ale opravdu a skutečně se o ni zajímal? Bohužel při té první noci cítila, že nemá srdce otevřené lásce a nehodlala předstírat něco jiného. Proto byla připravená mu to říct.
Ten první večer kráčela po zledovatělé cestičce zimní zahrady a přemýšlela nad svojí situací. Pevně zabalená do zimního oděvu – do rukavic, šály, peleríny s kapucí na hlavě, s očima upřenýma do cesty a špičkou boty kopající do ledového oblázku – věděla jediné: bez ohledu na to, jak moc se zlobila na machinace své sestřenice, ještě větší zlost měla na pana Boota, že s ní manipuloval ještě víc.
Z toho důvodu se s ním chystala jednat chladně a mrazivě jako zimní počasí okolo. Měla by se mu významně vyhýbat; možná by se vůbec měla vyhýbat příjemné společnosti. Nebude se podílet na žádné vánoční činnosti. Lucindě řekne, a nenechá ji na pochybách, že se nedá poplést jejím dohazováním a že toho okamžitě musí nechat, jinak se vrátí domů a Vánoce stráví sama.
Odhodlaná ve svém předsevzetí, s odůvodněným pobouřením a pocitem morálního oprávnění kopla do oblázku na zledovatělé cestičce, jako by byl Ronaldovou hlavou. Mezitím si stále zkoušela, co řekne panu Bootovi. V té chvíli jí uklouzla noha a spadla na sklovitý povrch kamenů na cestě, sukně i plášť zůstaly pod ní v pošramocené hromadě, na jejímž vrcholu ležela i její hrdost.
Cestou k zemi koutkem oka zahlédla řítit se k ní tichou postavu. Pan Boot u ní byl za dvě vteřiny a zvedal ji ze země. Jednu teplou ruku jí dal pod záda, druhou pod nohu a přitáhl si ji ke své pevné, hřející hrudi.
„Co se stalo?“ zeptal se zaujatě a nesl ji k malé fontánce. Posadil ji na okraj.
„Kopala jsem do kamínku a představovala jsem si, že je to hlava pana Weasleyho. Uklouzla jsem na ledu. Upřímně, mohu chodit, nejsem zraněná. To jen moje hrdost utrpěla úhony, ale nic jiného.“ S rukama v klíně si pomalu povzdechla.
Přesto si svlékl kabát a přehodil jí ho přes ramena. Zachvěla se při pocitu té tíhy a tepla z jeho těla. Položil jí ruku na rameno a usmíval se, když se tázal: „Často si místo neživých předmětů představujete lidské hlavy?“
„Příliš často ne,“ odpověděla. „Pane Boote, došla jsem k rozhodnutí.“ Změnila směr rozhovoru, takže se posadil vedle ní a s napjatou pozorností poslouchal.
„Pokračujte, má milá,“ pobídl ji.
„Nemůžeme slepě předstírat, že následujeme komplot našich příbuzných. Vedlo by to ke katastrofálním následkům. Obávám se, že to bych nesnesla,“ odpověděla popravdě. Vstala, aby odešla, ale kvůli zraněnému kotníku zavrávorala. Natáhla se k jeho ramenu, aby nespadla. „Také jsem dospěla k závěru, že pro vás to není nic víc než hra. Že mě vidíte jako úlovek, výhru. Myslíte si, že jste chytřejší než já a že já vaše plány neprohlédnu, ale prohlédnu. Vy ke mně necítíte nic skutečného, ani vaše záměry nejsou čestné, jelikož jste je nikdy nevyslovil.“
Sundala ruku a pokračovala: „Vaše srdce by vydrželo dva týdny zábavy na můj účet, ale po mém katastrofálně neúspěšném útěku s panem Weasleym, bojím se, že mé srdce by ani v nejmenším neustálo tu bolest nebo zranění.“
On také vstal a zamračený ji přitlačil zády ke kraji fontány. Klekl si před ní a pravil: „Chvíli zůstanu kavalírský a vyléčím vám kotník, pak řeknu své, pokud smím, stejně jako vy.“
Bez dovolení jí nadzvedl sukni a vytáhl jí tkaničku z boty, i když mu po rukou plácala.
„Jak může být hrubé zacházení a strkání rukou pod mou sukni džentlmenské chování?“ hubovala jej.
Odehnal její ruce pryč, stejně jako se o to snažila ona, a pokračoval s tkaničkou. Otok uviděl, ještě než jí botu zul. K jejímu zahanbení sáhl rukou výš a sroloval jí punčochu až ke konečkům prstů. Trhla sebou a zírala na jeho hlavu, zatímco on studoval její kotník. Pak vstal, vytáhl z kapsy hůlku a vyřkl léčivé kouzlo.
Odstoupil od ní, načež oznámil: „Tak, váš kotník je vyléčen. Teď budu tím lumpem, za kterého mě zjevně považujete, a poukážu na skutečnost, že nevíte nic o mně, o mých záměrech, ani o mém srdci či citech, takže se neopovažujte mluvit za mě, madame.“
„Ale pro vás to musí být jen hra,“ rozhodla, vytáhla si punčochu, ale stála bez boty. „Jste chytrý muž a myslel jste, že mě obalamutíte tak, jako si to naši příbuzní mysleli o nás. Říkám, že to nevypovídá moc o vašich dobrých záměrech, pane.“
„To si jen myslíte,“ odpověděl přísně. „Dokážu vám své záměry s vámi, madame, i když bych tak nemusel učinit. Každý den vykonám jeden skutek, který vám dokáže, že mé záměry jsou opravdové a čestné a možná brzy seznáte, čím skutečně jsou. Pak, o Štědrém dnu, až všichni odejdou spát, na vás budu čekat pod jmelím. Pokud budete mít pocit, že mé jednání během těch dvou týdnů nebude víc než hra a lež, necháte mě čekat. Pokud budete mít pocit, že jsem své úmysly dokázal jako čestné, přijdete za mnou. Uzavřeme tuto dohodu?“
Zamračila se na něj a řekla: „A jaké jsou vaše úmysly? Získat pouze polibek?“
Zaklonil hlavu a rozesmál se, načež se na ni výsměšně a přezíravě podíval. „Má drahá, jste Hermiona Grangerová, pamatujete? Jste chytřejší než já. Myslíte, že bych se pustil do takových zkoušek a strastí pro pouhý polibek pod jmelím?“ Sklonil se, zvedl její botu a podal jí ji. Pak jí lehkým, jemným a sladkým dotykem odhrnul pramínek vlasů z čela pod kapuci.
Naklonil se blíž, přimhouřil oči a s rukou stále na její tváři pravil: „Pokud si přestanete představovat kameny jako lidské hlavy a zamyslíte se, dojdete k opodstatněnému závěru. Do zítřka, má drahá.“ Pomalu stáhl ruku k boku a odkráčel.
Sledovala jej, nohy jako vrostlé do země, hlava dumala nad jeho možnými úmysly a srdce se klonilo k jedinému možnému závěru: má ji rád, možná dokonce víc než rád!
Den 4.
Když Hermioně prosvištěla kolem hlavy sněhová koule, uvědomila si, že se venku nedá číst. Asi byl čas koulovačky. Přišlo jí to od dospělých poněkud dětinské hrát si ve sněhu a koulovat se, ale už to bylo navrženo a nějak se utvořily týmy. I ženy se rozhodly hrát, takže tu se ocitla.
Vztekle zafuněla, když jí knihu z ruky vystřelila další sněhová koule. Vzhlédla a spatřila usmívající se tvář Terryho Boota, který byl v druhém týmu.
Vévoda z Westfieldu k ní přistoupil: „Hermiono, trvám na tom, pokud jste v mém týmu, abyste alespoň odložila knihu a pokusila se zasadit sněhovou kouli doprostřed té arogantní tváře. Zkuste to vaším zvláštním způsobem, jestli mi rozumíte.“
Hermiona se pobouřeně rozhlédla a pak se předklonila a zeptala se: „Chcete, abych použila,“ a šeptem dodala, „magii?“
Do ruky v rukavici jí Bradley vložil velkou, kulatou, sněhovou kouli. „Ano, drahá sestřenice, prosím. Nekonečně by mě to potěšilo.“
Terry zavolal z druhé strany předzahrádky: „Přiznáváte již porážku?“ Napřáhl se a další koule vystřelila. Mířila nahoru, pak dolů a přistála v týle Bradleyho, který stál čelem k Hermioně. Poznala, že podvádí. Použil kouzlo.
Bradley si otřel zátylek a zaprosil: „Hermiono, prosím, teď.“
Vyřkla tiché kouzlo na kouli v ruce a po prohlédnutí trasy ji vypustila. Mokré monstrum Terryho udeřilo mezi bradou a krkem takovou silou, že spadl dozadu. Všichni z Hermioniny strany se dlouze a hlasitě rozesmáli. Dokonce přišel i o klobouk.
Ležel na zádech a jen se zvedl na lokty, aby se na ni podíval přes zmrzlý trávník. Ledový sníh jí stékal po tváři a než se vzpamatovala, už se řítil k ní.
Vykřikla a rozběhla se za roh rozlehlého panství, aby se dostala z dohledu ostatních. U rohu blízko živého plotu z tisu se zastavila a ztěžka dýchala. Už ji nehonil. Dobře. Mohla se uvolnit. Zcela se narovnala a ucítila poplácání na rameni.
Otočila se a vykřikla ve chvíli, kdy jí do úst vletěla sněhová koule. Vrhl se na ni a oba spadli do odhrabaného sněhu u stěny domu. Zařídil, aby se před dopadem otočil, takže se dostal pod ni a ona se nezranila. Prskala a dusila se sněhem a ruce měla na jeho prsou.
Se smíchem se pyšnil: „Pokud budete používat kouzla, nečekejte, že se nepřemístím přímo za vás!“
Při pohledu na jeho tvář nevěděla, zda jej má uřknout, nebo se smát spolu s ním. Zrakem přeběhla od jeho očí, které zářily a leskly se, k jeho hrudi a ramenům. Pak si uvědomila, že ji drží v náručí a že ona na něm zcela leží. Bylo to nevhodné, ale dobré.
Pak si začala uvědomovat úzkost, očekávání… čehosi.
Navíc se v té chvíli rozhodl počkat, co udělá.
Zvuk blížících se lidí je přivedl zpět do přítomnosti a ona se odtáhla. Vyškrábala se na nohy a beze slov se vrátili do bitvy, tentokrát oba na stejné straně.
Té noci, když ležela sama v posteli, si připomněla, jaké to bylo cítit podporu jeho těla, jeho paže dole na zádech, své ruce na jeho hrudi, s tvářemi tak blízko. Líbilo se jí to. Líbilo se jí to hodně.
Té noci o tom i snila.
Den 6.
Jelikož spala špatně, Hermiona se v noci sama vplížila do knihovny ve východním křídle. Tolikrát četla knihu milostných básní, že je uměla zpaměti. Přestože si s sebou vzala jinou knihu, určitě budou mít ve Westfieldu v knihovně něco, co zbaví její mysl nespavosti.
Její neklid způsobil pan Boot. Seděla sama v knihovně, v ruce jakýsi román, a zírala do skomírajících uhlíků v ohni. Uvědomila si, že k tomu muži začíná cítit cosi hlubokého, a věděla, že i on k ní cosi cítí.
Často ho přistihla, že na ni zírá. Vždy večer po jídle Westfieldovi bavili své hosty tancem a hrami. Často byl jejím partnerem. Při hře se na ni usmíval, nebo nacházel způsoby, jak ukrást lehký dotek nebo poslat pohled jejím směrem. Mrkal na ni, často s ní sdílel vtípky nebo tajemství nebo nalézal způsoby jak se chovat spiklenecky.
Při tanci ji vždy požádal jako první. Právě dnes spolu tančili prvně a byla to čirá magie. Jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Když tančili, ruku v ruce, s těly téměř se dotýkajícími a dechem ovívajícím její tvář, nikdo jiný neexistoval. Nebylo třeba rozhovorů; když se točili po parketě, poslouchali melodii, která se ozývala nejen kolem nich, ale i v jejich srdcích.
Po tanci, když ji vedl zpět k židli, držel ji déle, než bylo nutné. Naklonil se nad její ruku, když se posadila, políbil ji na klouby a pak ji pustil. Vzpřímený řekl polohlasem jen jejím uším: „Vyjádřil jsem své úmysly jasně?“ a odkráčel.
Ano, konečně znala jeho záměry – chtěl ji přimět, aby se do něj zamilovala. Problémem bylo, že ona už se znovu zamilovat nechtěla.
Teď vstala, aby se vydala k východu, ale v té chvíli vstoupil. Aniž by si vyměnili slovo, uklonil se jí a ona pokývla hlavou. Vzal ji za ruku. Zavřela oči. Přitáhl si její zápěstí ke rtům a na pulsující místo je políbil. Pak ji rychle pustil.
Ruku nechala ve vzduchu, zvedla ji k jeho tváři a v pohybu, který šokoval stejně tak jeho jako ji, ho pohladila po tváři. Pak se rychle otočila a vyběhla z místnosti.
Usmál se pro sebe a odvážil se doufat, že by se do něj mohla zamilovat, i když jen trošičku. Vzal si její židli od krbu. Ještě byla teplá od jejího těla. Zahleděl se do hlubin skomírajících plamenů a začal přemýšlet ostejných věcech jako před chvíli ona.
Zdálo se, že ona jemu způsobila stejné bdění, jako přivedl on jí.
Den 9.
Noční obloha byla temná, spíš modrá než černá. Téměř tmavě námořnicky modrá. Barva inkoustu až skličující. A Hermionu přemohla stejně jako dopis v její ruce. Stála před nízkou zahradní zídkou jen ve večerních šatech a lehkém šálu, když začalo hustě sněžit. Měla by cítit chlad… měla by se bát tmy… ale halilo ji otupění a necítila vůbec nic.
Večer přiletěla sova s dopisem – přinesla jej sestřenice před večeří – ale protože bylo kolem tolik mudlů, nemohla si jej přečíst. Celou večeři seděla naproti Terrymu, a ačkoliv měla psaní v kapse a byla zvědavá, co obsahuje, myšlenky jí zajal muž sedící naproti ní.
Celou večeři se spolu hašteřili, ale i flirtovali, rozprávěli o škole a dalších podobných všednostech. Z konce jeho stolu se Bradley, vévoda z Westfieldu, zazubil na svoji ženu Lucindu a ona mu úsměv vrátila.
Vydali se z jídelny do salonu, kde se vévoda chystal oznámit, že zítra ráno si všichni přítomní užijí jízdu na saních do vesnice a bruslení, když si Hermiona vzpomněla na dopis a rozhodla se jej okamžitě přečíst. Držela se zpátky, usmála se na Terryho a pokývla, že by měl jít bez ní.
Zůstala ve vstupní hale, aby si dopis přečetla. Jeho obálku si prohlédla až teď, byl od Ronalda, a téměř ji přemohl vzlyk, když jej roztrhla a rychle přečetla jednou, pak podruhé, pak potřetí, pak vyklouzla ven do chladu a sněhu a přečetla jej počtvrté.
Ronald Weasley se právě oženil s mudlorozenou čarodějkou Sophií Martinovou a z nějakého důvodu cítil potřebu Hermioně o tom vše napsat. Po čtvrtém přečtení a mizející necitlivosti ji tak přemohly emoce, až jí dopis vypadl z ruky a ona se rozplakala.
Terry vyklouzl z přeplněného a živého salónu, kde hosté zpívali a hráli hry, aby našel Hermionu. Přemýšlel, od koho ta pošta přišla, ale začal se bát, když procházel halami jednou za druhou, až nakonec prošel skleníkem, aby ji našel na terase jen ve večerní róbě. Seděla na lavičce v chladném sněhu a plakala.
V co nejkratší době byl u ní. Bez váhání ji vzal do náručí a zamumlal: „Co se děje, má drahá?“
Mohla jen vzlykat. Zahlédl pergamen na zemi u jejích nohou, tak se sklonil a sebral ho. Rychle jej přečetl, roztrhl dopis na dvě části a ty zahodil na studenou, promrzlou zem. Pak ji zase vzal do náručí. Otřel jí slzy koncem šálu a rukama ji hladil po zádech.
„Opravdu nastal konec světa?“ zeptal se. „Vás se nechystal si vzít, takže – opravdu na tom záleží?
„Nevím,“ prozradila. „I když nemyslím, že pláču z důvodu, který předpokládáte.“
„Nepřejete si být tou, kterou si vzal, že?“ přitáhl objetí. Věděl přesně, jak ji držet. Věděl, kde se dotknout, kde ji na zádech pohladit, která slova potřebuje slyšet. V jeho péči se cítila v teple a bezpečí.
Rty měl přímo u jejího ucha a pronášel jemně jako slova slavnostního slibu: „Musím se vám k něčemu přiznat. Když jsem od našich spolužáků slyšel, že jste s tím mužem uprchla, šokovalo mě to a pobouřilo. Nenáviďte si mě, protože v té chvíli jsme byli z vaší strany sotva víc než známí, ale nemohl jsem vás dva omluvit. To já informoval bratrance o vašem blížícím se útěku. Ten to řekl vašemu otci. Pokud jste skutečně nešťastná, pak za vaše neštěstí mohu já. Já se však za to nebudu omlouvat.“
Jeho přiznání ji překvapilo, ale ne natolik, kolik čekala. Odpověděla: „Ne, nejsem nešťastná, že se věci nevyvinuly, jak jsem kdysi doufala. Myslím, že jsem ze všeho nejvíc překvapená a mrzutá a rozzlobená. Tvrdil, že se se mnou nemůže oženit, protože by mě otec vydědil, přesto si vzal jinou, která má ještě méně peněz, méně významné jméno a horší životní poměry než já.“
„A co vám to říká?“ Ruku jí položil na hlavu a přitáhl si ji na hruď. Slyšela tlukot jeho srdce. Ještě pevněji ji chytil, téměř si její chvějící se tělo přitáhl do klína. Držela se klop jeho kabátu s pocitem, že kdyby se pustila, potopí se, zmizí do nicoty.
Jeho tělo bylo bezpečné útočiště, tak teplé, silné, ale co víc – tady chtěla být, tady se cítila správně. Vzhlédla k němu a v temnotě jeho rysy vypadaly jako malované do černého sametu. Nebyla si jistá, jestli někdy potkala muže tak zajímavého a hezkého a přitažlivého.
Chtěla ho políbit. Chtěla, aby on políbil ji. Sevřela jeho ramena a nakonec na jeho otázku odpověděla přiznáním: „Říká mi to, že nebyl mužem, kterého jsem si měla vzít. Říká mi to, že jeho úmysly nebyly takové, jaké jsem chtěla.“
„Už víte, jaké úmysly mám já?“ zašeptal jí proti rtům a jeho dech vytvářel obláčky jako malé polibky.
Zavřela pusu a v duchu si říkala… polib mě… polib mě… polib mě. Odvětila: „Vaše úmysly jsou zcela jasné.“
Ano, jeho úmysly byly jasné, ale nepolíbili se… zatím. Počká. Vedl ji zpět do sídla a bojoval o sebekontrolu; chtěl jí ukázat, že to, co cítí on, je jiné a potrvá to celou věčnost.
Došli k okraji salónu; chladnou ruku měla zavěšenou do jeho rámě a on se otočil, aby jí setřel poslední slzu. „Měla byste si jít odpočinout. Omluvím vás. Setkáme se zítra při jízdě na saních a bruslení. Zítřek je novým dnem, Hermiono, a v denním světle bude vše vypadat lépe.“
Pomyslela si, že vše vypadá lépe už teď, ale neřekla nic. Namísto toho pokývla a vydala se po schodech nahoru. Znovu myslela na jeho vřelost, úsměvy a jeho DOBRÉ úmysly.
Opět Štědrý den
Celým dlouhým večerem se nesla skvělá hudba a stejně takové bylo i jídlo a nálada. Každou píď sídla Westfieldu zdobily větvičky zeleně, ale ta největší, ze jmelí, určená k líbání, visela nade dveřmi. Večer přinesl tu největší tabuli, jakou kdy Hermiona viděla, a naplňoval ji očekáváním a nadějí. Věděla, že dnes večer pod jmelím vyjeví své city Terry Bootovi.
Protože byla zamilovaná.
Bez ohledu na její prohlášení před dvěma týdny, že se znovu nezamiluje. Cítila, že ten slib dodržela, protože došla k závěru, že do Rona Weasleyho nikdy nebyla opravdově zamilovaná. A proto teď poprvé v životě zamilovaná byla.
Byla zamilovaná do Terryho Boota.
Jen těžko Terry zvládal všechny ty oslavy, aniž by vyjevil, co k Hermioně cítí. Kdykoliv ji na Štědrý den uviděl, chtěl si ji přitáhnout do náručí a líbat ji do bezvědomí. Mohl jen doufat, že ona cítí to samé. Starosti, úzkost, očekávání z dnešního večera… věděl, že Rona nemilovala tak jako jeho, přesto také věděl, že má zlomené srdce od té doby, co ji ten muž nechal čekat v hostinci na jejich útěk.
Proto se Terry rozhodl: pod jmelím bude čekat věčnost, pokud to přinese dlouho očekávaný polibek od čarodějky, která jej trápila v každé jeho myšlence. Dychtil, toužil, prahl po ní a brzy, velmi brzy bude jeho.
Terry po večeři a tanci přecházel snad hodiny po své komnatě. Všichni si popřáli dobrou noc a dokonce i viděl Hermionu kráčet do jejích dveří. Nevyměnili si žádná slova o jejich ujednání, protože věděl, že jej nezklame. Nechat ji u jejího pokoje bylo to nejtěžší, co kdy udělal, ale šlo o otázku cti a důvěry.
Musel jí dokázat, že jeho úmysly jsou čestné: že ji miluje víc než koho jiného. Musel jí dokázat, že mu může věřit, spoléhat na něj, a že když řekl, že tu pro ni bude, že tak udělá.
V domluvenou dobu, dvanáct minut po půlnoci si řekl: „Počkám pod jmelím.“ I kdyby měla zpoždění, počká na ni. Zatraceně, vzhlédl ke snítce, už zvážil všechny důvody, proč s ní může i nemůže být. Možnost, že by ona chtěla jeho stejně jako on ji, byla nesplnitelným snem. Ale při pohledu na tu větvičku mu ty malé bílé bobule téměř tancovaly před očima, když vtom zaslechl na chodbě kroky.
V očekávání zavřel oči a čekal, až se přiblíží.
Chodbou utíkala a srdce jí poskočilo, když viděla, že ji nezklamal, že na ni skutečně čeká! Byl tu! Miluje ji! Miluje ho!
Vztáhla ruku k jeho paži.
Otočil se.
Kolem nich se rozhostil závoj lákajícího těžkého ticha, když se na něj dívala a on se díval na ni. Ruku měla stále na jeho paži, takže po ní sáhl, aby se více spojili, ale nestačilo to. Přitáhl si ji dlaní na holé kůži její paže, až se jejich těla setkala.
Jeho dech voněl čokoládou a mátou. Její vlasy jako zimolez. Od nervů se chvěla a on také, ale čímsi základnějším, syrovějším, méně kultivovaným. Chtěl se na ni usmát, říct jí, ať se nebojí, že je vše v pořádku, přesto se mu na chvíli nedostávalo slov.
Vtáhl ji do tepla svého těla, drtil jí ňadra hrudí, rukama putoval… jednou z její paže k týlu, prsty se dotýkal měkkých kudrn, druhou přitiskl na řadu knoflíků na jejích zádech.
Pod kabátem mu obtočila paže kolem pasu, hladila hedvábnou, měkkou vestu.
„Musím vědět, má drahá,“ začal, „znáte konečně mé úmysly?“
„Máte v úmyslu mě políbit pod jmelím, ukázat mi, že mne milujete. A já mám v úmyslu vás nechat, ukázat vám, že vás také miluji,“ odvětila.
To byla správná odpověď.
Jejich rty se setkaly a nic na světě nebylo tak dobré, tak perfektní, tak správné.