Preklady fanfiction Harryho Pottera

Polibek pod jmelím              A Kiss UndertheMistletoe

Autor: AnneM.Oliver

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6577274/3/A-Kiss-Under-the-Mistletoe

Polibek pod jmelím – část III

překlad: denice                                 

beta: Lupina

Hermiona Grangerová zamířila k velké vstupní hale sídla vévody z Westfieldu. Teplý vzduch z prostorného salonu k ní zavanul v ostrém kontrastu k chladnému průvanu proudícímu zpod mohutných vstupních dveří, který zavířil kolem jejích sukní, což způsobilo nesoulad v jejích emocích, stejně jako v jejích pocitech fyzických. Pleť ji brněla horkem, ale přitom se zachvěla chladem, když procházela majestátním domem.

Cítila se sama, přestože si byla vědoma množství lidí všude kolem, což byl další rozpor. Neviděla svou tetu, ani pana Boota, ale slyšela smích a zpěv ostatních hostí, a zaznamenala množství služebnictva pobíhajícího z místnosti do místnosti.

Krátce po příjezdu byla uvedena do svého pokoje, kde se osvěžila a převlékla. Nyní, když procházela dlouhými, prázdnými a rozlehlými chodbami sídla, cítila pronikavý prosincový chlad uvnitř v domě stejně jako ve svém křehkém srdci. Proč pan Boot zmínil Ronalda? Jako by potřebovala, aby jí někdo připomínal její neúspěšný útěk. Zastavila se přede dveřmi salonu, napadlo ji, kolik dalších lidí ví o tom debaklu.  Vykročila vpřed se sklopenou hlavou a s rukama přitisknutýma ke štíhlému tělu, a prakticky vběhla do obrovské vázy, stojící u dveří salonu.

Po nárazu do kamenné nádoby ji někdo uchopil za ruku; zraky zalévajícími se slzami bolesti vzhlédla do očí TerryhoBoota. Úsměv na jeho tváři se okamžitě změnil v zamračení, když se k ní přiblížil; uchopil její paži do obou rukou a s důvěrností, která byla velmi nevhodná, vysoce majetnická a mírně výbušná, jí vyhrnul rukáv, aby prozkoumal poranění.

Šál jí sklouzl z ohbí paže na zem, když rukou obepnul její útlé předloktí, a prsty jemně třel pohmožděné místo. „Copak to děláte?“ ptal se káravě, přesto však jakýmsi škádlivým tónem. „Budete mít modřinu, poškodila jste svoji porcelánovou pleť, Hermiono. To se stává, když se tu procházíte a sníte o milostných básních, má milá.“

„Pane Boote,“ řekla varovně a rozhlížela se v nejistotě, zda se poblíž otevřených dveří neobjeví někdo známý. „Ujišťuji vás, že jsem nepřemýšlela o milostných básních,“ kárala ho a snažila se osvobodit svou paži z jeho sevření, ale držel ji příliš pevně. Přelila se přes ni další vlna vzduchu, ale tato byla horká a přicházela přímo z jeho těla. Ten oheň jako by vznikl uvnitř a šimral ji kolem žaludku, potom se rozšířil jejím tělem až do špiček prstů na nohou. Jen to, jak rukou přejel po její kůži, v ní vzbudilo pocit, že led v její duši roztává.

Uvědomovala si, že z hloubi hrdla vydala zvuk podobný vrkání holubice, když jeho prsty i nadále zkoumaly a hladily její citlivé tělo. Pustil jí paži jen proto, aby se shýbl pro její šál. Položil jej pečlivě přes dívčina ramena, prsty sklouzl po krku, vytáhl zpod šálu dlouhé pramínky vlasů a zeptal se: „Což byste byla tak roztržitá a vrazila do té zpropadené vázy, kdybyste nemyslela na milostné verše nebo na mě?“

„Myslela jsem na pana Weasleyho,“ odpověděla po pravdě, i když by bylo stejné správné říci, že myslela i na něj.

Náhle uhnul pohledem a varoval ji: „Opravdu musíte dávat pozor, kam jdete.“ Odvrátil se od ní a vstoupil do otevřených dvoukřídlových dveří. Hermiona jej pomalu následovala; poznala, že mu způsobila trápení, ale netušila důvod.

Pohled do velkého ústředního salonu ji naplnil hrůzou. Kolem postávalo mnoho mladých lidí, většinu z nich neznala, i když se dalo předpokládat, že jsou to vévodovi příbuzní. Ženy se oblékly do živých barev, jasné rudé, třpytivé zlaté a zářivé zelené. Všechny tkaniny byly syté a jasné: samet, satén a krajky. Lesklé vesty mužů vyšňořených v tmavých kalhotách a černých lakýrkách zářily stejně jako šaty dam, kabáty si nechali ušít z velejemné lesklé černé vlny.

Pohlédla na své modré odpolední šaty, zdobené ničím víc než jedinou mašlí, bez kousku krajky. Předpokládala, že slavnosti nezačnou dřív než zítra, po příjezdu vévodkyně s chotěm, a tak se ani nechtěla převlékat k večeři. Zdálo se, že se zmýlila.

A najednou se cítila jako vyvrženec, uvědomila si, že je osamělejší a smutnější, než kdyby zůstala úplně sama ve svém vlastním domově poté, co by její rodiče odjeli na svátky pryč. Neznala tu nikoho kromě pratety, sestřenice s manželem a pana Boota, který najednou vypadal, že se na ni zlobí, a navíc se ani nechtěla s nikým seznámit. Nechtěla před těmito lidmi celé Vánoce předstírat šťastnou tvář. Upřímně řečeno, prostě chtěla jet domů.

No nebylo tohle její příslovečné štěstí? Odjela z Londýna, aby se o svátcích necítila osaměle, ale z nějakého důvodu si tu připadala mnohem víc sama než dlouhý čas předtím. Nikdo si jí nevšímal ani se nesnažil s ní seznámit, tak se usadila u krbu, vzala si knížečku poesie a začetla se.

„Kdo je ta půvabná maličká, co sedí sama u ohně a vypadá osaměle a jako andílek ve světě třpytivých ďáblů?“ zeptal se Terryho jeho bratranec. Terry pohlédl směrem ke krbu na Hermionu, o samotě sedící se zatracenou knížkou básní v ruce.

„To je lady Hermiona Grangerová, první sestřenice naší hostitelky. Známe se, protože se nám dostalo stejného vzdělání.“

Ten muž plácl Terryho po zádech a řekl: „Tak pojď, kamaráde, co říkáš tomu nás představit? Možná ji dokonce s trochou štěstí potkám pod jmelím, než skončí Vánoce.“

Terrymu se z hrdla málem vydralo hluboké zavrčení. Bylo už dost zlé, že se trápila a stále vzpomínala na Rona Weasleyho! Dokázal by toho muže uškrtit; ublížil jí natolik, že byla stále sklíčená a rozrušená! Nicméně – pokud někdo pod jmelím políbí Herminu Grangerovou, bude to on! Než stačil promluvit jediné slovo, do salonu s úsměvem vstoupil vévodský pár, Bradley s Lucindou, a přivítali všechny své hosty.

Terry na ně užasle pohlédl a pak očima zabloudil k Hermioně, vyhlížející stejně překvapeně. Než mohla povstat ze svého místa, aby je pozdravila, Terry k nim přistoupil: „Myslel jsem, že přespíte v domě strýce Grangera a dorazíte zítra.“

„Ale ne,“ odvětil Bradley, „blíží se velká sněhová bouře, bratranče. Bylo nutné jet hned za vámi. Musel jsem si půjčit kočár Lucindina strýce, a cesta ani zdaleka nebyla tak klidná, jak jistě byla vaše.“

Hermiona s klapnutím zavřela knihu a se zájmem sledovala rozmluvu. Zvysoka pohlédla na Lucindu. Měla dojem, že ta jí pohled oplácí trochu provinile. Co jestli se sestřenice s manželem spikli, aby ona musela cestovat s panem Bootem pouze v doprovodu pratety Mohrové? Pakliže ano, tak to od nich bylo neomluvitelné! Neměli by s ní takhle nakládat!

„Večeříme za hodinu!“ náhle oznámila vévodkyně a odvrátila se od své sestřenice. Hermiona vstala ve snaze opustit místnost. Než mohla uniknout, setkala se s Terrym ve dveřích. Uchopil ji za ruku. „Ale ne, to neuděláte,“ řekl a srovnal s ní krok, „nenecháte mě samotného s tou spikleneckou dvojicí!“

Popadla ho za rukáv a vytáhla ho na chodbu, což mu připadlo roztomilé. Vypadala rozmrzele, ale i to ho okouzlovalo. „Vím,“ zasyčela. „Jak se opovažují hrát si na dohazovače jen proto, že jsme jediní kouzelníci, jež znají!“

„Správně… moment, cože?“ Terry vytrhl rukáv z jejího sevření. „Předpokládáte, že si hrají na dohazovače jen proto, že jsme oba kouzelníci?“

„Jaký jiný důvod by mohli mít?“ zeptala se.

Terry se neskrývaně rozesmál. „Myslel jsem, že to víte; nejsem jediný kouzelník, jehož vévoda zná, a navíc jsem také považován za prvotřídní kořist, ať už čarodějkami nebo mudly.“

Hermiona se zahihňala.

Nemohl si pomoci, ale zasmál se na ni a namířil na ni prstem: „Vážně jsem, Hermiono Grangerová!“

„Ale ano, jsem si jistá, že jste úlovek sezóny!“ prohlásila, stále s úsměvem. Ten se ale vytratil, když řekla: „Počkejte, svěřila jsem se sestřenici se svým neúspěšným útěkem. Řekla vám to, že? Tak jste se o tom dozvěděl. Lituje mne… stejně jako vy. Vy všichni si myslíte, že mi musíte najít manžela, je to tak?“ Vyhlížela opravdu pobouřeně a zděšeně.

Svraštil obočí: „Ujišťuji vás, Hermiono, sestřenice nezradila vaši důvěru. Ano, vím o vašem neúspěšném útěku a v tuto chvíli bych vám raději neříkal od koho, ale lítost je to poslední, co bych k vám kdy cítil.“

„Co byste tedy ke mně cítil?“

Opřel se o zeď, překřížil paže na prsou a odpověděl: „Jsem příliš velký gentleman, než abych vám odpověděl, má milá. Co ke mně cítíte vy?“

„Vůbec nic!“ zalhala.

Zasmál se hlubokým hrdelním smíchem, naklonil se kupředu, až ucítila jeho teplý dech na tváři jako pohlazení: „Lhářko.“

Posměšně zvedla ruku k jeho tváři, potěšena tím, že si s ní někdo hraje. Tvářila se, že chce bránit svou čest úderem do tváře, a žertovala: „Nikdy nelžu, tak vezměte zpět svá slova, pane, nebo budete čelit mému rozhořčení!“

Jeho nakažlivý úsměv se rozšířil, když uchopil dívčinu ruku, přestože nebyl v žádném nebezpečí, že by ho uhodila. Z boku se k ní přitočil, a zatímco volně svíral její ruku a palcem hladil dlaň, odvětil: „Určitě bych v boji s vámi prohrál, a tváří v tvář všem těmto mudlům by se mi nemohlo stát nic horšího, než prohrát se ženou; připouštím to tedy. Jste dobrá a laskavá, a já jsem ten zlý. No, spolu s mým bratrancem a vaší sestřenicí, samozřejmě.“

Vypadalo to, jako by zapomněla, že ji stále ještě drží za ruku, nebo si aspoň přála, aby to tak vypadalo, když poznamenala: „Párek intrikánů! Přála bych si jen, abych jim mohla ukázat, že nepotřebujeme, aby se vměšovali do našich věcí!“

„Víte, čím víc o to budeme bojovat a čím formálněji se budeme k sobě chovat, jako bychom spolu nechtěli mít nic společného, tím víc nás ty dvě šílené hrdličky budou chtít dát dohromady. Měli bychom jim to ztížit, nebo lépe řečeno, jim to až příliš usnadnit.“

Opatrně mu naslouchala a otázala se: „Co máte na mysli?“

Odvedl ji z velkého koridoru do menší chodby, mířící pryč od salonu. Konečně pustil její ruku, i když neochotně, a pokračoval: „Vlastně si myslím, že bychom jim měli dát ochutnat jejich vlastního lektvaru. Příliš jim to usnadníme… začneme se k sobě mít ještě před tím, než se nás pokusí dát dohromady, samozřejmě jen naoko. Nechť vše skončí na Štědrý večer polibkem pod jmelím, a pak všem oznámíme, že víme, jakou hru s námi hráli, a my jsme vyzráli na jejich triky!“ Věděl, že je chytrá, ale to on byl také. Dokáže ho prohlédnout?

Několik dlouhých chvil zvažovala jeho slova a pozorovala, jak se tváří, pak prohlásila: „Bez ohledu na to, pane Boote, já se nikdy neprovdám.“

„Jenom chci, aby bratranec padl do vlastní pasti, a předstíraný polibek pod jmelím. Kdo tu mluvil o sňatku?“ zažertoval, ale ona vypadala, jako by ji uhodil.

„Očividně nikdo; a to pane, je pointou tohoto příběhu,“ postěžovala si unaveně. Skryla si tvář v dlaních a požádala ho: „Mohl byste mne prosím omluvit od večeře? Mám dojem, že potřebuji dlouhou vycházku.“ Vyšla po schodech, vzala si plášť, klobouk, šál a rukávník. Měla mnoho námětů k přemýšlení, nejvíce šílený plán Terryho Boota – který viděla přesně jako to, čím byl – jeho vlastním propracovaným trikem, jak ji na Štědrý večer opravdově políbit. Otázkou však bylo, jestli chce, aby pokračování bylo hrou, nebo realitou?