Preklady fanfiction Harryho Pottera

Polibek pod jmelím               A Kiss UndertheMistletoe

Autor: AnneM.Oliver

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6577274/1/A-Kiss-Under-the-Mistletoe

Polibek pod jmelím – část II

překlad: Sevik99                   

beta: Lupina

Hermiona seděla na předním sedadle jedoucího kočáru vedle muže, kterého dlouhou dobu neviděla, muže, na kterého skoro stejně tak dlouho nepomyslela, pana Terry Boota, zatímco její prateta seděla proti ní na sedadle v protisměru jízdy. Dívala se na scenérii Londýna ubíhající okolo. Její prateta a pan Boot mezitím vesele mluvili o počasí (jež bylo hrozné) a o úrovni přepravy (která byla mírně nad průměrem). Nicméně, nevěnovala pozornost počasí (hrozné) nebo kočáru (výborný). Uvědomovala si pouze muže vedle sebe.

Došlo jí to, když si sundal klobouk s rukavicemi a položil je na sedadlo vedle její pratety. Potřásl hlavou plnou kadeří v písečné blond smíchané s hnědými, bronzovými a zlatavými odstíny, které byly o něco delší, než bylo módní mezi mudly. Napadlo ji, jestli by byly jemné na dotek?

Protáhl si holé ruce a ukázal tak šlachovité prsty s dobře pěstěnými nehty, a když položil jednu ruku na sedadlo mezi nimi, lehce spočívala na její široké sukni a přiměla ji uvažovat nad tím, jaké by to bylo, kdyby jí spočívala na nahé noze.

Zasmál se něčemu, co řekla její prateta a tím odhalil nádherný a hebký, hluboký baryton a vřelý, půvabný úsměv.

Byla si dobře vědoma, že jeho svalnatá noha lehce spočívala na záhybech jejího cestovního pláště a jeho loket se neustále dotýkal jejího pokaždé, když sebou kočár otřásl kvůli výmolu na cestě. Hlavně si uvědomila, že kdyby jí předem neupozornili, že se na tu cestu vydá i on, asi by ho nepoznala.

Usazená a opřená o opěradlo se dívala z okna a pochopila, že muž vedle ní se jen málo podobal chlapci, kterého znala, stěží znala, ze školy. Byl vyšší, než si pamatovala, mohla to říct, dokonce i když seděl. Jeho oči byly zlaté, plné života a zdálo se, že se smějí, i když jeho ústa dělala jiné věci.

A jaké další věci by ta ústa mohla dělat? Podívala se na něj s částečně přivřenýma očima. Zdálo se, že si toho všiml, a ačkoli pokračoval ve svém rozhovoru s pratetou, ohlédl se na ni a ona se začervenala.

Ze školy si o něm pamatovala zejména to, že byl chytrý, vážný a že byl v Havraspáru. To bylo všechno. Ach, jak se změnil.

Kočár dál uháněl ulicemi a zanechával Londýn za nimi, jak je vezl dál na venkov. Sklouzl pohledem zpět k Hermioně, ačkoli ona se usilovně snažila si toho nevšímat. Byla by raději, kdyby směřoval konverzaci, stejně jako pohled, k její pratetě. Neměla náladu na zdvořilosti. Nechtěla, aby zjistil, že touží po přátelích, nebo Bůh jí pomoz, po něčem víc. Ne, nejlepší bude zůstat sama a stranou. Přála si jen, aby nikoho na tom vánočním večírku neznala, ale i kdyby znala, neznamenalo by to, že k nim musí být přátelská.

Terry neustále mluvil s Hermionou ovdovělou pratetou, ale po celou dobu byly jeho myšlenky a skryté postranní pohledy vyhrazeny pro ženu vedle něj. Cítil současně vzrušení i pobavení, když přemýšlel, proč seděla v kočáře se svou ovdovělou pratetou cestou na vánoční večírek se skupinou mudlů, když se mělo za to, že letošní Vánoce bude novomanželkou. Poslední zvěsti říkaly, že před dvěma měsíci utekla s Ronaldem Weasleym, přesto tady seděla vedle něj s očima upřenýma na krajinu za oknem, rty jemně vyšpulené, ruce pevně sepjaté v klíně.

Rád by ta drobná ústa líbal hodiny a hodiny. Hermiona byla mnohem krásnější, než si pamatoval ze školy. Její vlasy měly zlaté a červenohnědé tóny, oči se jí leskly a třpytily, a měla pihy napříč kořene nosu, kterých si nikdy dřív nevšiml. Napadlo ho, jestli ty pihy má i na jiných částech těla. Strašně rád by to zjistil. Strávil by hodiny a hodiny mapováním cestiček pih. Neúnavně by po nich putoval kolem kolen, stehen, prsou a pupíku.

Ve škole se vždy snažila zodpovědět každičkou otázku dřív, než ji mohl zodpovědět kdokoli jiný. Tehdy jí bylo jedno, co si o ní kdo myslí. Možná, že jí to pořád bylo jedno. Přikývl a usmál se něčemu, co řekla její prateta. Vrhl rychlý pohled na ženu vedle sebe. Četla malou knihu. Vypadalo to jako kniha básní. Byl si jistý, že na rozdíl od jiných žen ji nečetla proto, že byla namyšlená, ale proto, že si chtěla rozšířit obzory, což podle jeho názoru zvyšovalo její přitažlivost.

Zdvihla prst v rukavici ke skloněnému koutku úst, na okamžik ho zde podržela, a pak ho dala dolů. Byl absolutně fixovaný na ta ústa. Tak moc, že ani nevěděl, o čem se baví s její postarší pratetou! Kdyby tento víkend neudělal nic jiného, musí ji políbit! To bude jeho cíl! Konec konců byly Vánoce a to znamenalo skoro povinnost mít všude spoustu jmelí, takže stačí jediné, dostat ji pod jmelí a políbit ji. Pak bude šťastný, šťastný člověk. Kdyby zemřel a neudělal nic jiného, než ji políbil, zemře šťastný.

Hermiona vzhlédla od knihy poezie, když si uvědomila, že stálý proud konverzace mezi její pratetou a panem Bootem se zastavil. Díky jemnému pískotu chrápání starší dámy pochopila proč. Přesunula pohled na pana Boota, který se na ni usmál, očividně pobaveně. Hermiona si nemohla pomoci a úsměv opětovala. 

„Omlouvám se za svou tetu, pane Boote. Je velmi unavená. Včera přijela z Doveru," vysvětlila Hermiona, zavřela knihu a položila ji vedle své nohy na sedadlo mezi ně.

„Není to nic, za co byste se měla omlouvat, nechápu to jako urážku.  Nemyslím si, že ji uspaly mé konverzační schopnosti, a prosím, známe se navzájem už dlouhou, oslovujte mě křestním jménem.“  Paní Mohrová v tu chvíli hlasitě zachrápala, což oba rozesmálo. Terry dodal: „Cestování kočárem dokáže jednoho unavit, to je důvod, proč se raději přemísťuji.“

„Ach, ano, stejně jako já. Dávám tomu přednost před cestováním krbem,“ souhlasila s úsměvem.

„Budu to chápat tak, že vaše sestřenice ví, že jste…“ zarazil se.

„A váš bratranec ví, že jste stejně jako já ….“ zeptala se.

„Samozřejmě. Ale nikdo jiný na vánočním večírku to vědět nebude,“ dodal.

„Samozřejmě,“ souhlasila. „Ani má teta to neví,“ řekla s temenem hlavy směrem k starší dámě. „Někteří příslušníci starší generace naší rodiny by to nepochopili, což je důvod, proč cestuji s tetou kočárem, místo abych se přemístila, ale proč tímto způsobem cestujete vy, pane Boote?“

„Prosím, žádal jsem vás, abyste mi říkala Terry,“ změnil znovu téma. Zamyslel se na hodnou chvíli, a pak si uvědomil, že nezná odpověď na její otázku. „Nejsem si jistý,“ řekl zmateně. „Můj bratranec mě požádal, abych jel s ním v kočáře, tak jsem svolil, ačkoli se nezdá, že by cestoval s námi, že?“

„Ne, necestuje, takže víte, co tím sleduje, že?" zeptala se, naklonila se k němu a zvedla knihu ze sedadla mezi nimi. Ve vyhřátém kočáře si sundala kapuci. Natáhla volnou ruku, aby si zastrčila za ucho dlouhý pramen vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.

„Milující příbuzný?“ zeptal se Terry s úsměvem. Natáhl se k ní, vzal jí z ruky knihu a položil ji zpět na sedadlo mezi ně.

Hermiona mu vrátila úsměv a opravila jej: „Chtěla jsem říct blázen, ale můžete to trochu zmírnit, chcete-li.“

Přimhouřil oči, pak na ni ukázal prstem a řekl: „Máte ostrý jazyk, slečno. Nevzpomínám si, že byste byla taková."

„Jen jsem žertovala," řekla smířlivě. „Víte, na co si nejvíc vzpomínám ohledně vás?“

Založil si ruce před sebou. „Že jsem elegantní a neuvěřitelně pohledný?“

„Ne,“ zavtipkovala, i když si myslela, že byl nepochybně obojí.

Zamračil se a vyštěkl: „Tak co?“

„Že jste byl vždycky tak milý,“ řekla.

Položil si ruce na srdce, bolestně se zatvářil a řekl: „Ranila jste mě, má drahá, opravdu ranila. Milý? Žádný muž nechce, aby byl považován za milého!“

Hermiona se zasmála a pohodila dozadu hlavou: „Je mi líto, ale to je mé hodnocení, na kterém budu trvat.“

„Co mohu udělat, abych ho změnil? Musím ho změnit!“ řekl hravě a bouchal si přitom pěstí do kolene. „Musím mít svou spravedlnost! Změňte svůj názor, nebo ho musím změnit za vás.“ Pramen vlasů, který si před chvílí zastrčila za ucho, se znovu uvolnil, když se zasmála. Tak moc se jí chtěl dotknout jen, aby jí ukázal, že není MILÝ.

„Budiž. Udělejte něco podlého a budu nucena změnit svůj názor na vás, ale do té doby, jste milý,“ prohlásila.

Povzdechl si. „Možná později, až mě lépe poznáte, udělám něco tak naprosto podlého, že budete muset změnit své hodnocení,“ řekl.

„Jsem si jistá, že ano. Většina mužů je taková,“ poznamenala upřímně.

Terry se nad tím lehce zamračil. Kočár přejel přes velký výmol a její kniha sklouzla ze sedadla na podlahu. Oba zároveň se sklonili, aby ji zdvihli. Byl rychlejší. Zvedl knihu a její ruka se otřela o jeho. Rychle se odtáhla, zatímco se omlouvala. Zvedl knihu a přečetl si název. „Milostné básně. Jak kuriózní. Určitě víte, že nic takového neexistuje, Hermiono.“

„Nic takového jako knihy nebo básně?“ zeptala se sarkasticky.

„Teď nejste milá, má drahá, takhle si ze mě tropit žerty. Víte, že myslím lásku, tak si přestaňte hrát na hloupou. Neexistuje nic takového jako láska, proto jsou milostné básně hloupost.“ Usmál se, když to říkal, a držel přitom knihu nad její rukou.

„Vy jste cynik?“ zeptala se. Natáhla ruku a čekala na svou knihu. Chtěla mu říct, že jestli má někdo právo být chorobně nenávistný ohledně lásky, je to ona, protože poznala skutečnou lásku a ta byla rozbita na kusy a jí zůstal pocit, že byla za hlupáka. 

Chtěl jí říct, že není skeptik, ale dokud neucítí skutečnou vzájemně opětovanou lásku hluboko ve svém srdci, bude trvat na svém názoru. Nechal knihu sklouznout do její čekající ruky a řekl: „Ne, nejsem cynik, má drahá, ale nevím, jestli věřím na lásku. A vy?“

„Myslím, že bych si raději četla, než si povídala, pokud vám to nebude vadit,“ řekla jako odpověď. Otevřela svou knihu jen, aby ji zase zavřela. Odložila zavřenou knihu pod své stehno. Sklonila tvář ke své ruce a podívala se dozadu z okna kočáru. Jak se toho muže mohla zeptat, jestli je cynik, a jak mu mohla na oplátku odpovědět na jeho otázku, když odpověď byla „ano“, samozřejmě že byla cynik. Už víc nevěřila na lásku. Měla by tu knihu básní rovnou vyhodit z okna.

Další čtvrthodinu jeli mlčky, dokud se Terry nezeptal: „Co se stalo panu Weasleymu?“

Ta otázka ji tak překvapila, že v šoku vzhlédla. Podívala se mu do tváře, a myslela, že tam vidí výraz arogance. Další výmol způsobil, že do něj vrazila a také, že ta zatracená kniha znovu spadla na podlahu. Defenzivně, řekla: „Můj vztah s panem Weasleym opravdu není vaše věc.“

„Já bych řekl, že nevypadáte, že byste touhle dobou byla paní pana Ronalda Weasleyho. Že s ním skutečně nemáte žádný vztah, který by měl kohokoli z nás znepokojovat. Hádám, že jsem se jen snažil zeptat, jestli jste si ho měla, nebo neměla letos na podzim vzít? To byla informace, kterou jsem v každém případě slyšel.“

Vzplála spravedlivým hněvem. Taková drzost by se dala očekávat od někoho, jako je Draco Malfoy, a bylo to jen před chvílí, kdy řekla, že tenhle muž byl milý… MILÝ! Zdá se, že neměl milou jedinou kost v celém těle! Cítila, jak se jí svírá hruď, a ruka ji svrběla, protože ho chtěla udeřit. Ale raději se sehnula, aby znovu zvedla spadlou knihu poezie.

I on se sehnul dolů. Místo aby prsty sevřel kolem hřbetu malé knihy, obtočil je kolem jejích prstů a uvěznil její ruku ve své. Byl rozpačitý z toho omylu a ona také. Snažila se vytáhnout svou ruku z jeho, ale chytil ji za ruku pevněji. Jeho stisk byl dominantní, ale zároveň jemný. Znovu se pokusila vytáhnout ruku z jeho sevření, ale držel ji stále pevněji.

„Pusťte!“ zasyčela.

„Řekněte mi, co se stalo mezi vámi a Weasleym!“ trval na svém.

„Změnila jsem názor,“ prohlásila.

„Ohledně čeho?"

„Vy nejste milý člověk! A teď pusťte mou ruku! To je velmi nevhodné! Nemáme ani rukavičky!“ poznamenala.

Ruku měl teplou. Ona studenou. Protáhl si prsty, ale jeho stisk neochabl. Její ruka byla tak malá, tak křehká, a tak jemná. Mohl by ty prsty rozdrtit, kdyby chtěl, ale to by nikdy neudělal. Podívala se z okna a řekla: „Jsme skoro tam. Moje teta se brzy probudí. Musíte mou ruku pustit!"

Místo toho, aby její ruku pustil, sevřel ji oběma rukama a mírně ji mezi nimi pootočil, aby její dlaň směřovala nahoru. Lehce si pohrával s jejími prsty. Jeho byly hrubé proti jejím jemným. Šokována intimitou mezi nimi mohla pouze dál upřeně koukat z okna, jak se snažila dostat svůj dech pod kontrolu.  Propletl své prsty a jejími, přitáhl si její ruku k ústům a políbil ji na hřbet ruky, když kočár náhle zastavil. Hermiona zavřela oči přesně v okamžiku, kdy se jeho rty dotkly hřbetu ruky.

A v tu chvíli její teta otevřela oči.

Usmál se na tetu, rychle pustil Hermioninu ruku a řekl: „Jsme tu, paní Mohrová.“

Několik následujících věcí se událo velmi rychle. Terry Boot se sklonil, zvedl Hermioninu knihu, naklonil se ještě trochu víc pro svůj klobouk a rukavice. Pak se pootočil na sedadle, takže jeho záda byla otočena ke starší ženě, díky čemuž byl čelem k Hermioně.  Položil jí knihu jemně na klín, zatímco rukavice držel v druhé ruce.

Předtím, než si uvědomila, co se děje, přejel prstem po holé linii její tváře, a pak konečně strčil zbloudilý pramínek vlasů za ucho, mumlaje: „I když, zda toto dokazuje, jestli jsem zlobivý nebo milý, se teprve ukáže. Tak nebo tak mi dlužíte dvě věci, Hermiono. Jednou z nich je pravdivé vysvětlení, co se stalo mezi vámi a Weasleym. Ta druhá, no, to se teprve uvidí.“

Ve skutečnosti, ta druhá věc byl polibek pod jmelím, ale chtěl to nechat jako překvapení.

Hermiona se cítila zmatená jeho prohlášením, když si oblékala rukavice na své třesoucí se ruce. Natáhl se a přehodil jí kapuci přes vlasy před tím, než vystoupil z kočáru, což učinilo její boj s rukavicemi ještě beznadějnější.  Podal ruku její tetě a potom ji podal i jí. Hermiona následovala příkladu své tety, i když jen váhavě vložila svou ruku do ruky pana Boota. Kvůli vnějšímu dojmu věděla, že musí.

Zavál ledový vítr, když sestoupila jeden schod z kočáru a pak druhý. Položila ruku v rukavici do jeho, on vzhlédl a podíval se do jejích hnědých očí a řekl: „Až později, slečno.“

Dívala se mu zhluboka do očí, když řekla: „Počkejte. Co je ta druhá věc, kterou vám dlužím, pane?“

Místo odpovědi, si zastrčil tetinu ruku do ohbí paže a vedl ji do sídla. Hermionu Grangerovou, která se cítila popletené, osamělá a zmatená, nechal stát samotnou před kočárem.