Preklady fanfiction Harryho Pottera

Dokonalá blaženost

Bliss

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10017694/1/Bliss

Pairing: Hermiona/Severus

Autor: Savva

Překlad: denice

Beta: Jimmi a Lupina

Žádost: překlad povolen

Shrnutí: Severusi Snapeovi nesvědčí vánoční večeře. Nebo snad ano?

Varování: Příležitostně sarkasmus, narážky

Prohlášení: Všechny obecně rozeznatelné znaky, prostředí, apod., jsou majetkem příslušných vlastníků. Původní postavy a děj jsou majetkem autora.

Severus Snape byl mrzout tak dlouho, jak si pamatoval. Možná, že už se takhle narodil, se zachmuřenou malou modravou tvářičkou. Nebo možná ne. Podle všeho, co věděl, nikdo v jeho okolí nemohl tuto teorii vyvrátit ani potvrdit. V každém případě byl s konečnou platností ve svých čtyřiceti pěti letech profesionálním bručounem, a upřímně řečeno, nevadilo mu to. Miloval být nabručený. Ta role mu slušela a odháněla od něj otravné lidi – co mohlo být lepšího?

Nicméně v poslední době, protože – snad pošetile – dovolil jisté panovačné malé čarodějce podmanit si jeho srdce, vtrhnout mu do života (a do bytu), bylo stále obtížnější najít si důvod k starému dobrému mrzoutství. Vskutku to byla velmi znepokojující situace, neboť člověk nemůže jen tak zničehonic přestat být rozmrzelý a nevrlý - to by mohlo ohrozit jeho zdraví, a odvykání od takové závislosti by mělo být pomalé a jemné.

Naštěstí dnes měl spoustu důvodů být zádumčivý. Pro jeho po reptání toužící duši to byl ráj naplněný podrážděností. Za prvé byly Vánoce, což samo o sobě stačilo jako důvod k rozzlobení. Jako dítě se nikdy nenaučil milovat toto roční období předpokládaného kolektivního veselí. Zcela upřímně se o to ani nesnažil; snad proto, že mu rolničky působily ukrutné bolesti hlavy. Během let se jeho nechuť zcela předvídatelně rozrostla do plně rozvinutého nepřátelství, a ačkoli oboje minulé Vánoce našel pod svým stromkem skrovně oděnou kudrnatou čarodějku (obrazně řečeno), stále nesnášel ty zatracené svátky, i kdyby jen ze zvyku.  Ještě se nedostal přes celoživotní pohrdání Vánocemi, kdepak. Nutnost trávit letošní Vánoce s Hermioninou rozvětvenou rodinou je udělala ještě víc rozčilení hodnými; oslava ve společnosti tuctu vzdálených příbuzných se nebezpečně blížila k tomu, aby se stala jeho nejhorší noční můrou.

Proto se v tomto konkrétním okamžiku, usazený v obývacím pokoji Grangerových během spěšné přípravy sváteční večeře, cítil osvobozený od přemítání o spokojenosti svého srdce. Protože necítil ani nejmenší chuť podílet se na svátečním povyku, našel si hned po příchodu temný kout, aby předešel trapnému formálnímu představování. Přes svoji snahu splynout s nábytkem se stále cítil přehnaně vystavený a naprosto cizí uprostřed této perníčky vonící vánoční blaženosti. I z jeho kouta se mu Grangerovi jevili jako přehnaně hlasití, rozzáření; na něj jich tu byl příliš velký nával a po pouhé půlhodině mu nesmírně chybělo uklidňující ticho a chlad  jeho bradavických pokojů.

Situaci též nezlepšila ani skutečnost, že jakési buclaté batole, pravděpodobně Hermionina neteř nebo synovec – opravdu to nedokázal rozpoznat – obsadilo jeho levou nohu a posledních dvacet minut mu soustavně oslintávalo černou botu. Zasténal a po bůhvíkolikáté zamumlal: „Pulírexo!“ Znepokojoval se samozřejmě výhradně o svou obuv, nikoli o blaho Bennyho (nebo to je Jenny?).

Zatímco zíral na gigantickou nazdobenou borovici stojící v protějším rohu a neúspěšně se snažil uvolnit si nohu, slyšitelně vydechl nosem.

Jak se mohl dobrovolně propůjčit k takovému mučení? Jak? Jeho proradná mysl mu neprodleně poskytla živý obraz jeho z hloubi duše smělé manželky, velmi přesně mu připomněla, jakým způsobem byl získán jeho souhlas. Pokud mu paměť sloužila správně, souhlasil docela dychtivě. Idiot!

Potlačil povzdech. Nuže, alespoň se ho ještě nikdo z příbuzných nepokusil zapojit do konverzace, s největší pravděpodobností díky mistrně zvolené pozici a maskování. Proklel pocit, že mu po zádech stéká kapka vřelého potu, a rozepnul si horní knoflík hábitu. Nedokázal pochopit, proč jeho tchyně trvala na tom, že v domě musí udržovat teplotu blízkou bodu varu.

„Ty máš ale pěkně dlouhý nos,“ uslyšel odněkud zleva. Uvedl do pohotovosti svůj nejlepší mračný pohled a obrátil se za hlasem, jen aby spatřil malou holčičku stojící čelem k němu.  Vypadala asi na pět let, ačkoli si tím nebyl jist, opravdu v tomto nebyl odborník. Její černými kadeřemi vroubená brunátná baculatá tvář vyjadřovala dychtivou zvědavost, čímsi mu připomněla Hermionu při prvním setkání před mnoha a mnoha lety. Děvčátko na něj upíralo oříškově hnědé oči a Severusovo obvyklé mračení je neodradilo od prohlídky jeho tváře. „Líbí se mi,“ prohlásila po chvíli rázně a bez okolků se mu vyšplhala na klín. Krátce nakrčila svůj jako knoflík malý, pihami pokropený nosík při pohledu na Bennyho, stále šťastně zaměstnaného Severusovou botou.

„Merline!“ zamumlal si Severus pod vousy, cítil se v pasti a už mírně klaustrofobicky.

Jakmile se mu dívka pohodlně usadila na klíně, znovu na něj zaměřila pozornost. „Já jsem Jenny, řekla. „Jak se jmenuješ ty?“

„Severus,“ zavrčel a úmyslně vycenil zuby. To by mělo stačit, pomyslel si samolibě.

Jenny vykulila oči a Severus byl přesvědčen, že v příštím okamžiku uteče.

Avšak ona ze sebe jen vydala přemýšlivé: „Hmm“ a zatáhla ho za spodní ret. Poté, co chvíli zkoumala jeho zuby, velmi slavnostně a dospěle prohlásila: „Potřebuješ zubní rovnátka. Moje maminka ti je může udělat. Má je ve všech barvách, dokonce i růžové! A každý den si musíš čistit zuby zubní nití. Máš zubní nit? Měl bys ji mít.“ Otřela si baculaté prstíky do Severusova hábitu a přičichla k němu. „Legračně voníš, stejně jako maminčina skříňka s kořením. Líbí se mi tvoje vlasy.“ A prsty, které předtím strkala do jeho úst, mu zabořila do vlasů.„Černé,“ řekla, „stejně jako moje, ale bez kudrlin. Strašně moc nenávidím svoje vlasy.“ Roztáhla jeden z jejích prstýnků, aby to názorně předvedla. „Bolí tě, když si je kartáčuješ?“

Zaraženému a úžasem oněmělému Severusovi se povedlo jen mírně potřást hlavou, načež děvče pokračovalo: „Jo, to jsem si myslela. Kartáčovat moje bolí.“ Vzdychla. „Jsi nový manžel tetičky Hermie, že?“

Přikývl v upřímné naději, že ho někdo co nejdřív zachrání před tím výslechem. Zjevně byl proti té panovačné holčičce naprosto bezmocný. Nadto se mu v hlavě začínaly objevovat dosud neznámé myšlenky, když se díval na její hezkou tvářičku. Nemohl si pomoci, musel přemýšlet, jak asi bude vypadat jeho dcera, pokud tedy bude nějakou obdařen. Byla by stejně panovačná jako toto malé, přes míru upovídané stvoření?

„Á, tady jsi, Severusi.“ Zde byla jeho předpokládaná spása. Objevila se v podobě Hermioniny babičky, a on náhle zalitoval své ukvapené touhy po záchraně. Setkal se s Marií už dříve, a pokud měl být naprosto upřímný, shledal ji poněkud zastrašující, i když by tento drobný fakt nikdy před nikým nezmínil. „Jenny, miláčku, děkuji ti, že jsi dělala společnost strýčku Severusovi,“ řekla a odehnala dítě ze Severusova klína. Holčička mu dala na tvář pusu a utekla, svého bratra vzala s sebou a zanechala Severuse samotného s hlavou Grangerovy rodiny. Osvobozený Severus okamžitě vstal, diskrétně se rozhlédl kolem a snažil se stanovit nouzový plán úniku.

„Je načase, abys přemýšlel o své vlastní princezničce, Severusi,“ řekla mu Maria s blahosklonným úsměvem. „Víš, že mladší už nebudeš.“

Chystal se něco jí nedůtklivě odseknout, když se na prahu objevila Hermiona.

„Babi, Severusi, večeře je hotová,“ zavolala.

„Díky, Merline,“ pomyslel si Severus. „Můžeme?“ zamumlal svým nejsametovějším hlasem a galantně nabídl Marii paži. I zde mohl být zastrašující!

Maria na něj pohlédla a zasmála se. „Velmi uhlazené, můj drahý chlapče, opravdu velmi uhlazené. Teď chápu, co na tobě má vnučka vidí. Vzpomínám si, že na střední škole jsem měla schůzku s chlapcem, který se ti podobal,“ řekla a zavěsila se na jeho paži, ale ještě předtím ho rychle a škádlivě plácla po zadku. Téměř vyjekl, ale naštěstí se ještě včas opanoval.

Hermioniny oči plné obav se s ním střetly v okamžiku, kdy vstoupil do jídelny. „Jsi v pořádku?“ němě naznačila. Přikývl a doprovodil Marii  do čela stolu. On s Hermionou zaujali svá místa o chvíli později, její malá ruka našla pod stolem jeho dlaň a konejšivě ji stiskla. Šťastný šum naplnil jídelnu a hostina začala.

Zbytek večera proběhl téměř jednotvárně, třebaže Severus použil neverbální kouzla přilnutí a levitační, když jeho tchyně zakopla o Bennyho hračku s mísou nadívaného krocana v rukou. Jeho rychlá reakce byla odměněna jemným poplácáním po koleni, diskrétním polibkem na spánek a jemným zašeptáním: „Děkuji.“

Nakonec musel uznat, že oslava Vánoc s jeho nově nabytými příbuznými nebyla tak nesnesitelně hrozná, jak si ji představoval. Atmosféra u stolu byla příjemně vřelá, a dokonce se mu povedlo se natolik uvolnit, že uplatnil několik sarkastických poznámek, které ode všech sklidily smích.

Když se konečně dostali domů, nedokázal déle čekat a se svou ženou se milovali přímo u krbu. Později, když se zpocený a uspokojený vyhříval v blaženosti po milování, Hermiona sevřela jeho tvář v dlaních a šeptla: „Miluji tě, Severusi Snape.“

Miluji tě, znělo ozvěnou v jeho mysli. A on ji skutečně miloval víc, než by dokázal vyslovit. Kvůli ní vydrží tuto vánoční večeři znovu a znovu, rok za rokem. Čert to vezmi, kvůli ní by dokonce nosil růžová rovnátka.

I když, vlastně asi ne.

Konec