16. december
Vyšel ze cviku
Out of Practice
Autor: dragoon811
Překlad: Lupina
Beta: marci
Povolení k překladu: Žádost zaslána, povolení obdrženo 27. 1. 2019
Originál: https://www.fanfiction.net/s/10073076/1/
Romance/Humor
Severus S & Hermiona G
Rating: 9+ Kapitol: 1 Slov: 3 946
Shrnutí: Severus Snape neslaví Vánoce… nebo spíš, doteď neslavil.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží dragoon811. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Vyšel ze cviku
Mezi zdmi této školy – a ve skutečnosti v celém kouzelnickém světě – se všeobecně vědělo, že Severus Snape NESLAVÍ VÁNOCE. Neměl rád hudbu, výzdobu ani sváteční atmosféru. Nedisponoval dobrou vůlí ke svým kolegům, ani netoleroval patetická vánoční gesta. Učitelský sbor už dávno vzdal snahy něčím jej obdarovat – Gringottovi nevlastnili dost galeonů, aby se o to vůbec pokusili. Jen letmo popřát Severusi Snapeovi ‚veselé Vánoce‘ znamenalo, že na dotyčného padlo jeho PONĚKUD DĚSIVÉ ZAMRAČENÍ. A když ten dotyčný byl studentem, no, v nejlepším případě jeho kolej přišla o pouhých pět bodů. (Ne že by ho to zastavilo od pokusů brát body i svým kolegům.) Žádné úlevy studentům – když už, tak jim práci zdvojnásobil. Neměl rád Vánoce. Vánoce mu byly putna.
To vše jen podtrhovalo podivnost toho, že výše zmíněný muž přecházel po svých komnatách v podvečer uvedeného svátku naprosto bez nápadu, co dělat.
Obvykle poněkud mastné vlasy měl nyní rozhodně kluzké potem z dlaní, kterými si do nich při intenzivním přemýšlení každých pár okamžiků zajel nebo za prameny inkoustově černých vlasů zatahal. Pokožku měl ve světle této noci ještě bledší, s tvářemi zrudlými námahou. Kupodivu do kamenné podlahy cestičku ještě nevyšlapal.
Problémem nebylo, že (nečekaně) dostal dárek, ne. Problémem bylo, že Severus Snape neměl tušení, co dát Hermioně Grangerové. Ne, Minerva neodstartovala nějaký pitomý vánoční rituál (no, ne že by to v minulosti nezkusila, ale pokaždé, když to plánovala nadnést na poradě učitelského sboru, někdo jí tajně podstrčil inkontinenční lektvar, který, když se dostala v jednání k tomuto bodu, začal působit, a všichni, sakra, mohli být rádi), ani se v něm nevzedmuly – ušklíbl se při té myšlence – city k té čarodějce. Poslední doprovázelo zamračení.
(Nutno však říci, že při procesech pokoušení se o VLASTNÍ OCHRANU se vypracoval ve víc než zdatného odborníka na LHANÍ SI DO KAPSY.)
Profesorka Hermiona Grangerová se stala PROKLETÍM JEHO EXISTENCE. Ta panovačná žába naběhla do učitelského sboru, jako by jí to tam patřilo, a měla tu drzost oslovovat jej křestním jménem (!), aniž by jí to dovolil. Sledovala jej na chodbách, uháněla jej v knihovně a následovala jej do kabinetu v žalostných pokusech si s ním povykládat, až z toho našel čtyři šedivé vlasy na skráních.
A on byl ještě příliš mladý, aby šedivěl!
Pronásledovala jej, jako by se stal jejím novým projektem, ale co bylo ještě horší, nepřetržitě brebentila. Snažila se odhadovat jeho názory na články nebo toto-či-tamto, popichovala jej k hádkám, když neměl náladu BÝT HODNÝ. (Totálně ho to štvalo. Týden se pořádně nevyspal, když si uvědomil, že ta čarodějka jej zmanipulovala do čehosi, co se počítá mezi diskuze.) Nakonec bylo jednodušší se vzdát a dopřát jí hodinu (či čtyři) PŘIJATELNÉ KONVERZACE NA AKADEMICKÁ TÉMATA, než snažit se jí vyhýbat a unikat před ní v době mimo jídel a porad učitelského sboru.
Už dávno se vzdal pokusů zapovědět jí přístup do svého kabinetu; prostě čekala venku, dokud se nevynořil, a tunel, který kdysi používal jako špion, byl zavalený – zhroutil se při závěrečné bitvě a nebyl natolik důležitý, aby jej někdo opravil. Jeho ranní pokusy o uvedení se do člověčenství poklidným vypitím hektolitru čaje tak pravidelně ničila optimistická nešťastnice s chomáčem rozčepýřených hnědých kudrn, která okupovala sedadlo vedle něj a švitořila svá ‚dobrá rána‘. A její vlasy nacházel všude. Jednoho rána jeden našel v šálku, ale ona se jen začervenala, pokrčila rameny a omluvila se. Byla horší než psíček, jak tak zaplavovala celý jeho kabinet a soukromé komnaty. (Pokusil se ji rozptýlit svojí knižní sbírkou, ale marně – jen to vzala jako pozvání, aby se vracela dle libosti a seděla a četla si v jeho komnatách! Absurdní!)
Takže ho moc nepřekvapilo, když ji dnes našel ve svém kabinetě poté, co mu skončil dohled nad zaslouženým trestem hrstky výtržníků, kteří překročili meze i na Vánoce. A přesto… usmála se na něj přesně tak rozpustile, jak nenáviděl, a strčila mu do rukou vesele zabalenou krabičku. Nejdříve mu šok zabránil cokoliv říct a její úsměv zakolísal, když se čekání na jeho reakci protahovalo.
Rychlý sled kouzel mu uklidnil ostražitou mysl – žádné pasti, žádné kletby, žádná prokletí ani bídná uřknutí. Byl téměř urážlivý ten nevinný balíček v jeho rukou. S nechutí se posadil ke stolu a ignoroval to, jak se s očekáváním předklonila a ukázala náznak záňadří, které jej naprosto nezajímalo. Ne že by se díval, samozřejmě. Sotva si tak nepodstatného detailu všiml. Zvyk, víte.
„Neslavím Vánoce,“ pravil úsečně a s jistotou, že jeho tón odvede svoji práci a informuje ji, že NA OPLACENÍ DÁRKU NEDOJDE.
„No a?“ odvětila Grangerová, jak se zdálo, zmateně. Sama čarodějka byla oblečená na ven – rukavice a poněkud nakřivo upletenou čepici odložila spolu s kabelkou na druhou židli. Měla na sobě mudlovské oblečení, které rozhodně dost odhalovalo: džíny, rozepnutý kabátek doplněný VYSOCE NEPRAKTICKOU OBUVÍ V ŽENSKÉM STYLU a svetřík s výstřihem, který odhaloval PŘÍLIŠ MNOHO KŮŽE PRO ŘÁDNOU PROFESORKU. (Nezáleží na tom, že byly svátky a i profesoři mohli slevit od svých standardů, když opouštěli hrad, což ona zjevně opouštěla, a že ne každý sdílel jeho poněkud zastaralou estetiku.) „Je to dárek, Severusi, ne zatracená sociální povinnost.“
Papír podlehl jeho pátrajícím prstům a on přerušil oční kontakt jen na tak dlouho, než bude moci odseknout něco vhodného v závislosti na druhu dárku, který mu nadělila. Flakónky. Dala mu zatracené flakónky na lektvary.
Jak originální.
„Předpokládám,“ ušklíbl se, „ že nastala chvíle, kdy vám poděkuji za ACH TAK VŠÍMAVOU velkorysost a pozornost vázanou k tomuto ročnímu období.“
Teď lapala po dechu a jako ryba na suchu otevírala a zavírala ústa. Konečně našel způsob, jak tu ženskou umlčet!
„Já… já… jsou Vánoce,“ řekla bezvýrazně. Zvedl obočí a zkřížil ruce na své hubené, ve vlně oděné hrudi. „To je vše. Svým přátelům dávám dárky, vy mizero.“
Odfrkl si – zpětně, byl to ŠPATNÝ TAH, VSKUTKU, protože ten zářivý úsměv zmizel a nahradil jej velmi podezřelý lesk v očích. Nádech a vzápětí strnule vstala ze záměrně nepohodlné židle, kterou měl určenou pro ty pitomce, kteří jsou příliš hloupí na to, aby na ni seslali čalounící kouzlo.
„No,“ odpověděla Grangerová a ten pěkný růžový spodní ret se jí chvěl, „je mi moc líto, že jsem vás obtěžovala, profesore Snape. Nicméně, přeji veselé Vánoce, pane.“ Popadla své věci z druhé židle a zanechala jej v požehnaném, požehnaném tichu… ale ne dřív, než si stihl všimnout naprosto zničeného výrazu její tváře.
Zatracení Nebelvíři a jejich výmluvné povahy – vypadala, jako by stáhl z kůže její ubohou náhražku kocoura, vycpal jej, a pak jej okamžitě použil jako Camrál v posledním famfrpálovém zápase.
Severus přikročil k přemýšlení o jejím výrazu a tlumených vzlycích, které se rozléhaly prázdnou chodbou, jako kdyby ji postihla nějaká STRAŠLIVÁ TRAGÉDIE při tom, co zjevně (a chybně) považovala za RADOSTNOU UDÁLOST. Takže ta uličnice mu přinesla skleněné flakónky. Měl jich plný sklad. S obyčejnou zátkou, foukané sklo, levné, nahraditelné, protože je ti NESCHOPNÍ DUTOHLAVCI NEVYHNUTELNĚ UPUSTÍ… Prsty přejel po skle a v tom okamžiku ztuhl.
Byly očarované. Silně. Magie Grangerové proplouvala lahvičkami, kolem nich – působivý projev práce s hůlkou, jakou neviděl už dlouhou dobu. Dvojspirálová obrana posilující sklo a zátku, aniž by ovlivnila obsah. Kouzlo dovolující flakónky otevřít jen jemu a další navržené tak, aby poslechly neverbální příkazy jako například zastavení se před skutálením ze stolu… nebo příkaz levitovat flakónek Rolandě přímo nad kávu a něčím nepěkným ji nadopovat, když bude OBZVLÁŠŤ OTRAVNÁ.
Vyvedený z míry lahvičky znovu a znovu kontroloval. Určitě to špatně pochopil? Nemůžou být pro něj. Na toto bylo potřeba množství času a kouzel… Poté, co zvedl krabici, objevil složený papírek připojený k dárku jako vzkaz.
„Severusovi,“ četl. „Veselé Vánoce. S láskou, Hermiona.“ No, doprdele, kurva, fix.
A tímto, samozřejmě, dokončujeme kruh.
Severus Snape si Vánoce vůbec neužíval. Byl osamělý, samotářský muž s málo radostmi a ještě méně neřestmi. Neměl přátele (nebo si to aspoň myslel) a nestaral se o city jisté Hermiony Grangerové, jak si pevně říkal, když pokračoval v pochodování.
Dobře, připustil nakonec. Nebylo mimo OBLAST MOŽNOSTÍ, že by třeba… no… že o Grangerové smýšlel jinak. Jako o přítelkyni, rychle ujistil vlastní duševno. Opět se ve svém kráčení otočil, jedenáct a půl kroku po celé délce komnat.
Skleslá. To byl termín vystihující její zjev, když jej opustila kvůli OSOBÁM NEZNÁMÝM (i když pravděpodobně kvůli jejím rodičům – jediná dobrá věc na tom, že je Hermiona ve sboru, bylo zjištění, že dospěla poněkud stranou svých dětských přátel a neměl by jim být vystavený při každé příležitosti). Jeho reakce ji zranila. Copak si ta pošetilá čarodějka neuvědomila, než utekla, že svůj dárek ještě pořádně neprozkoumal?
(Zjevně ne.)
Opravdu by měl udělat nějaké gesto, něco symbolického. Ne omluvu, to nebyl správný způsob, jak k věcem přistupovat. Nakonec, neudělal nic zlého. To Hermiona odešla, spěšně opustila židli, na kterou předtím zakouzlila velmi silné čalounící kouzlo. Severus si sedl do svého křesla, pak na pohovku, a dokonce se pokusil posadit na otoman, vše marně. Pokaždé, když už si myslel, že na to přišel, vetřel se mu do mysli obraz jejího obličeje – ten chvějící se ret a uslzené oči – a také vzlyky, a už zase rázoval v ZÁCHVATU SEBEOBVIŇOVÁNÍ.
K čertu se vším, chyběl mu ten její okouzlující úsměv.
Ale co dělat? Už je moc pozdě, aby provedl nájezd do mudlovského světa – obchody už budou určitě zavřené – a nebylo možné, že by se pokusil koupit nějakou frivolní cetku v tomto světě. Drby by nebraly konce. Médiím by se určitě doneslo, že Severus Snape šel na Štědrý den nakupovat. Ta by po tom příběhu skočila a VŠE BY STRAŠLIVĚ NAFOUKLA. U Merlinova vousu, takový zvrat událostí nedovolí.
Stejně je to jedno, pokoušel se ujistit. Koneckonců nikoho neobdaroval od dob Lily, což bylo nepopiratelně HODNĚ DÁVNO. Tehdy šlo zpočátku o věci, které mohl vyrobit nebo najít: lesklý oblázek zavěšený na kůži, kytice sušených květin, brko vyhrabané z matčiných starých školních věcí, když Lily učil správně je používat. Později se jednalo o předměty, které dokázal vykouzlit nebo vyrobit, jako pečlivě připravený lektvar, protože jej přímo označila za vytoužený… První a jediný dárek jí dokázal koupit před zkouškami NKÚ – celé léto tajně pracoval a snažil se co nejvíc peněz skrýt před otcovou závislostí. Koupil jí nádherný tenký náramek – nic moc, ne s jeho hubenými úsporami, ale stačilo to, aby zrůžověla potěšením nad pozorností, kterou tím přitáhla (než jej následující rok nahradil Potter čímsi lepším a zářivějším), a nosila jej, sakra, až do dne, kdy se k němu otočila zády.
Typická Lily.
Ale Hermiona nebyla Lily, aby se jí líbily drahé šperky. Pokud by Hermiona toužila po vzácném a exotickém lektvaru, šla by a sama by si jej připravila, nedoufala by, že někdo bude pomáhat spolužákům s úkoly za hrst svrčků, aby mohl koupit suroviny a aby následně strávil hodiny nad kotlíkem, kde by získal jen škrábance a popáleniny…
(Bez obav – NEBYL ZAHOŘKLÝ dávnými událostmi a ony také ani v nejmenším neovlivnily jeho názor na Vánoce.)
(Dobře, tohle je lež.)
Zkrátka, ocitl se v koncích, protože mu bylo jasné, že aby napravil svoji chybu, musí pro tu čarodějku opatřit vhodný dárek, z něhož pozná, nakolik si jí cení… a on žalostně VYŠEL ZE CVIKU, co se takových společenských konvencí týče.
Horším však bylo, že v tomto bodě NEMOHL NIC REALIZOVATELNÉHO UDĚLAT. Rozhodně bylo na všechno PŘÍLIŠ POZDĚ a Severus ztratí přítele, o němž ani nevěděl, že ho má. A v příkrém rozporu s tím, co si myslel, že chce, ho přepadlo INTROSPEKTIVNÍ VÁNOČNÍ ZJIŠTĚNÍ, že mu bude chybět. Budou mu chybět jejich dlouhé rozhovory o lektvarech a formulích, trochu i o věštění z čísel nebo to, jak se jí zastřely oči, když jí přednášel o runách. Budou mu chybět nebojácné pozdravy a způsob, jakým mu přinášela knihy, které by se mu mohly líbit, nebo odborné časopisy, které si ještě neobjednal. Budou mu chybět její vlasy na zadní straně pohovky či číhající vetkané do pletené deky přehozené přes opěradlo. Bude mu chybět, jak se jí zablesklo v očích při diskutování, nebo jak naklonila krk, když přemýšlela nad jeho argumenty.
Bude mu chybět, jak se na něj smála.
Severus si povzdechl a pokusil se opět posadit do svého omšelého křesla. Za roky používání bylo pohodlně vysezené, ale on se zamračil. Pozoroval konferenční stolek, který odsunul, aby mohl neklidně přecházet.
Musí to napravit. Ani osud nemůže být tak krutý, aby toto zopakoval. Jaký STRAŠNÝ SLED UDÁLOSTÍ jej dovedl do tohoto okamžiku? Pravda, byl na ni jako studentku neuvěřitelně nelítostný, nikdy jí nedal známku, kterou si zasloužila – hodnotit její práce N místo V týralo pedagoga v něm – a záměrně byl krutý, aby jí poskytl alespoň mizivou ochranu navzdory její blízkosti k CHLAPCI, KTERÝ PŘITAHOVAL PROBLÉMY JAKO ZATRACENÝ MAGNET, a stejně tak jí dodal trochy pokory, protože jeho tehdejší kolegové ji tolik zbožňovali. Jako její spolupracovník ji odmítal. Vrčel na ni a mrzoutil a maximálně se snažil ji odehnat – a v tom viděl slabý plamínek naděje.
Bez ohledu na to, nakolik se snažil (a přiznal si, že se snažil opravdu hodně), Hermioně Grangerové se nedalo vyhnout, obejít ji či rozcupovat. Otravovala jej už téměř rok od Filiusova nečekaného zhroucení při novoročním ‚večírku‘ zaměstnanců (jestli večírkem můžete nazývat každoroční debakl při sledování Sibylina opíjení) a ukázala se být neotřesitelnou. Do teď. Takže ji musí nějak rozesmát a to znamená obstarat té čarodějce nějaký zatrolený vánoční dárek coby VÝMLUVNÉ GESTO jeho vděčnosti a respektu.
Na poslední chvíli.
Merline, ale na tohle nestačí.
Promnul si obličej, nalil si podstatnou dávku Ogdenské, pak si to rozmyslel a vrátil ji do láhve, a pak si ji zase nalil. K čertu se vším, sedne si a užije si vzácného klidu, než se vrátí k přemýšlení nad svým problémem.
Dlouze upil a natáhl se pro nejnovější vydání ‚Měsíčníku formulí‘, který mu Hermiona minule přinesla. Vypadala tehdy, jako by se nemohla dočkat, až mu výtisk předá, tak potěšeně… alespoň na chvíli zapomene na svoji HRUBOU CHYBU a její zmučený obličej; a s tím se ponořil do akademického světa.
Asi za půl hodiny se cítil příjemně v teple a dostatečně rozptýlený – to se pročetl k poslední části časopisu, kde se publikovaly respektované články. Jelikož ho nezajímalo žvanění starců o důkazech teorémů, téměř to přeskočil. Zahlédl však první článek a pevněji sevřel stránky pergamenu v ruce.
Hermionin první publikovaný článek.
Zaujaly ho její předpoklady Pikantního teorému, které vyvrátila Sladkého drážděním v kouzlech (což další pojednání v této sekci sepsulo, aby vzápětí rychle potvrdilo její pravdu, byť neúmyslně). Zjistil, že je fascinován. Vážně byla skvělá. Naprosto geniální a úžasná a tolik zasluhující lepšího muže, než je on.
Severus se nerozhodně kousal do kloubu na ruce a hádal se sám se sebou, než si přivolal, co potřeboval. Tohle rozhodně bylo proveditelné.
Ráno po Štědrém dnu zastihlo Hermionu Grangerovou zpět ve škole a vypadající zcela mdle a nešťastně navzdory silnému sněžení a koledám, které zpívalo brnění u vchodu. Ani veselé mihotání svíček na jehličnanech, jež před necelými dvaceti hodinami tak obdivovala, neprolomilo auru jejího smutku. Bezmyšlenkovitě se posadila na své obvyklé místo vedle Severuse, který se posílil douškem čaje.
„Dobré ráno,“ zamumlal tiše.
Na konci stolu Minerva upustila vidličku do vajíček a Pomona v šoku převrhla mísu klobásek. Severus sebou vnitřně cukl – no tak dobrovolně promluvil a zahájil rozhovor. Copak se to musí změnit v existenciální krizi?
„Dobré ráno,“ odpověděla Hermiona. ROZHODNĚ SE NA NĚJ ANI NEPODÍVÁ, což nikdy nevěstilo nic dobrého.
„Než mě začnete znovu otravovat,“ Severus se pokusil do tichého hlasu dostat co nejvíc kousavé averze, „konečně jsem dočetl váš zatracený výtisk ‚Měsíčníku formulí‘ a můžete si tu zpropadenou věc vzít zpět.“
Když mezi ně na stůl položil zmíněný časopis, Hermiona ztuhla se džbánkem dýňového džusu na půl cesty k poháru. Naštěstí Minerva se zbytkem kolegů mezitím ztratila zájem o jejich rozhovor. „Krátce před obědem se u vás stavím vyzvednout si svůj výtisk ‚Lektvarové proměny‘,“ pokračoval chladně.
„Samozřejmě,“ vypravila ze sebe. Džus byl nalit a časopis uklizen do kapsy. Na jejich konci stolu pak snídaně proběhla v těžkém tichu – žádné Hermionino brebentění o svátcích a ani nikdo neriskoval Severusův hněv tím, že by Hermionu zapojil do hovoru přes jeho osobu. Až příliš brzy dojedl a odešel v záplavě dokonale vlajícího hábitu hned poté, co jí připomněl, že onen zmíněný svazek potřebuje k práci.
(Což byla do očí bijící lež. Šlo o knihu čistě teoretickou bez základů skutečné přípravy lektvarů, jen o sbírku vyvrácených teorií.)
(Byl vynikajícím lhářem.)
Hodinu před obědem se objevil v Hermioniných komnatách, které byly úhledné, teplé a přívětivé. Severuse překvapilo uvědomění, že ji nikdy dřív nenavštívil, ale to už po rázném zaklepání otevřela dveře.
Vypadala krásně ve svetru barvy lesní zelené, s náznakem živůtku vykukujícího z výstřihu. Nějak mu nevadilo, že je v mudlovských džínách bosá a že se jí růžově nalakované prsty boří do plyšového koberce pokrývajícího podlahu obývacího pokoje. Slušelo jí to.
„Co si o tom svazku myslíte?“ zeptal se Severus, když mu opatrně knihu podávala. Zdráhal se opustit ten světlý pokoj s nevýraznou vůní perníčků – těch kořeněných s čokoládovou polevou – aniž by zjistil s NAPROSTOU JISTOTOU, zda se mu podařilo napravit svoji chybu.
Konečky prstů přejela jeho a koutky úst se jí zvedly. „Děkuji vám, že jste mi to půjčil, Severusi. Bylo to… vynikající.“
Její úsměv byl oslňující, nejistý a ona pohlédla ke krbu. Následoval její teplý hnědý pohled a uviděl sbírku rámečků – fotografie kouzelné i mudlovské, pár zasklených upomínkových obsahujících PŘEDMĚTY ZNAČNÉ NOSTALGICKÉ HODNOTY – ale jeho pozornost upoutal ten velký uprostřed, vystavený s největší hrdostí.
Šlo o známý kus pergamenu, článek napsaný a publikovaný jistou Hermionou Grangerovou, vytržený z právě navráceného časopisu ‚Měsíčník formulí‘, navíc se špičatým klikyhákem ‚V‘ rudým inkoustem nahoře, kde on obvykle píše známky. Tiše si oddechl úlevou, že taková maličkost jí dokázala vrátit veselí. Otočil se k ní a ztuhl šokem, když mu do koutků úst přitiskla své rty (tak teplé a hladké, jak si myslel, že budou).
„Veselé Vánoce, Severusi.“ Zase se na něj usmívala, oči jí zářily štěstím a ještě čímsi.
Rozpačitě si odkašlal nad jejími zrůžovělými tvářemi a cítil, jak se mu rty stočily do čehosi, co byl zcela jistě jeho roky nepoužívaný úsměv. Tryskaly z něj HLUBOKÉ EMOCE a tváře mu zahořely. Možná nevyšel ze cviku tolik, jak si myslel. „Ano. Dobře. Veselé Vánoce, Hermiono.“
Konec