12. december 2015
Vánoční nálada
Napsala: Tierfal
Překlad: Jacomo Betaread: Ivet
Originál najdete ZDE
Poznámka autorky: Takže... v podstatě jsem měla problém s usínáním a místo toho, abych se snažila vyčistit si hlavu a odpočívat jako každý normální člověk, vymyslela jsem Dramione.
A asi budete schopni vydedukovat, že já, na rozdíl od trochu OOC Draca, Vánoce ZBOŽŇUJU.
Část I: Vánoce, Vánoce přicházejí
Draco s knihami v náručí a se zaťatými zuby procházel mezi vysokými řadami polic knihovny a s nasazeným výrazem lhostejnosti si prohlížel jeden stůl za druhým. Každý centimetr prostoru byl k prasknutí nacpaný studenty, kteří pilně studovali tlusté knihy - nebo pilně studovali ostatní, přičemž předstírali, že studují ty tlusté knihy, ačkoliv si pohrávali s vlasy a třepotali řasami.
Draco nenáviděl Vánoce. Všechna ta láska, dobrá vůle vůči okolí, výmluvy pro flirtování, výzdoba, veselí a takové ty kecy... byly prostě tak... otravné...
Je jasné, že vzhledem k stavu znechucenosti, ryzí potupě bloumání po knihovně kvůli nalezení místa k sezení a faktu, že tím pádem měli všichni nerušený výhled na Draca Malfoye courajícího bezcílně sem a tam jako pitomec, se to prostě už nemohlo zhoršit.
Ale pak se to samozřejmě stalo.
Jak se ukázalo, nebyly všechny stoly v knihovně úplně plné. Naopak, v nejvzdálenějším rohu místnosti stál, pohřbený pod haldou knih a svitků jako zapomenutý poklad, stůl, u kterého seděla jen jedna osoba.
Draco, v duchu soptící jako poddimenzovaný komín, zaskřípal zuby, složil knihy na desku stolu a posadil naproti Hermioně Grangerové.
Věnovala mu krátký pohled doplněný pozvednutým obočím, a pak znovu strčila svůj nos do jedné ze zaprášených knih. Její naprostá lhostejnost bodla víc než přímá urážka. Pokud existovala jedna věc, kterou Draco nemohl vystát, pak to byla situace, kdy nebyl v centru pozornosti. V důsledku toho podrážděně práskl
deskami knihy, kterou otvíral, a nalistoval požadovanou stránku.
Čas letěl téměř škodolibě. Večer za širokými okny ztmavl nejprve do indigova a poté do černa a svíčky v knihovně ožily plamenem. I když teď lépe viděl na drobné písmo textu, který se pokoušel studovat, lezavému chladu plamen svíček moc nepomohl - a spíš jen výsměšně tančil, až na něj Draco zahlížel, že se tak okázale vyhýbá svým povinnostem. Zamračil se, zachumlal se trochu víc do pláště, bradu zavrtal hlouběji do šály a zatoužil po ústředním topení.
Netrvalo dlouho a začaly ho pálit oči, zřejmě na protest proti jeho pokusům rozluštit malé písmo v učebnici. Promnul si je a zvedl pohled od stránky.
Grangerová si při čtení kousala kůži u nehtu a z ranky jí vytékal pramínek husté karmínové tekutiny.
Draco se zarazil. Rozhodování, jestli se má nebo nemá zachovat jako slušný člověk, bylo vždycky složité.
Povzdechl si. Možná v něm přece jen bylo trochu té vánoční nálady.
"Krvácíš," pronesl zpříma.
Grangerová ztuhla a zamrkala na něj. "Cože?"
Ukázal na její prst a zopakoval: "Krvácíš."
Sklopila zrak, zamumlala "Aha" a strčila si prst do pusy.
Draco nakrčil nos. Bylo to tak... nehygienické... Ačkoliv, od dívky, která se pohybovala s Pottrefencem*) a Vlezlíkem po boku, nemohl nic lepšího čekat.
Viděla, jak se na ni dívá, a zamračila se na svůj prst, což bylo přinejmenším neslušné. "Co tu ještě děláš, Malfoyi?" otázala se.
Stručnost byla a vždy bude jádrem důvtipu. Výmluvně ukázal na svou knihu.
Grangerová se zamračila o trochu víc, až se jí mezi obočím objevila rýha.
"Co ty tu děláš, Grangerová?" slyšel sám sebe, jak se bezstarostně ptá. "Vlastně, co vůbec děláš na této škole, protože už evidentně znáš všechno, co se tu dá naučit?"
Slabý úsměv, který Grangerové zazářil na rtech, Dracovi zcela jasně ukázal, že je nutné něco dodat. Mínil to jako urážku - jako něco poněkud sofistikovanějšího a osobnějšího než obrat "Jdi domů, Grangerová". Jenže ona to zřejmě vzala - byť s ohledem na zdroj poněkud zdráhavě - jako kompliment.
Dracovo zachvění nemělo nic společného s chladem.
"No," řekla poté, stále s úsměvem rozpustile rozlitým po tváři, "myslím, že není možné dělat zkoušky mimo Bradavice."
"A kdyby bylo, dělala bys je?" zeptal se ostře.
K jeho hrůze a zděšení se její úsměv ještě o trochu rozšířil a prohloubil. Jedno z obočí se jí přesunulo vzhůru do prostoru čela orámovaného nepoddajnou ofinou, která sama o sobě svědčila o tom, že dívka nedokáže zvládnout ani vlastní účes. "Kdybych tě tak dobře neznala," poznamenala, "myslela bych si, že ke mně necítíš nenávist, Draco Malfoyi."
To - to - už bylo trochu moc.
"Chápala bys to mnohem lépe," vyplivl a zauvažoval, za kterým kamenem se ten plivací instinkt celou dobu schovával, "kdybys měla mozek, šmejdko."
Grangerové se v očích mihl jednoznačný záblesk pobavení a dívka stiskla rty do úzké linky. Draco shrábl svoje knihy, ve spěchu si do nich přimotal šálu, napřímil se do celé své výšky a krátce na ni shlédl přes špičku nosu.
"Hezký večer," odfrkl. Pak se otočil na podpatku a zamířil k východu, skoro stejnou měrou zmatený jako rozzuřený.
Uprostřed jeho popletených reakcí se jedna věc jevila naprosto jistě: Do knihovny už nikdy znovu nevkročí.
* * *
Zatímco si Draco doopravdy nemyslel, že ten slib bude mít dlouhého trvání, alespoň doufal, že to potrvá víc než dvanáct hodin. Jenže nepočítal s nezdolným duchem Vánoc ztělesněným jistou Pansy Parkinsonovou. Ježibabou.
Protože následující ráno zjistil, že zmíněná Pansy Parkinsonová - ježibaba - je tím nejďábelštějším tvorem, co kdy chodil po zemi.
Když skončil s asi hodinovým nakrucováním před zrcadlem – nezbytná činnost, pokud se měl po všech stránkách jevit z vnějšku tak božský, jak to odpovídalo jeho vnitřnímu temperamentu – sešel po schodech dolů, přejížděje prsty po zábradlí, a vstoupil do společenské místnosti, která byla prázdná až na tři mladíky, nějaké bezprizorně vypadající věnce, pár křiklavě červených mašlí a obrovské množství blýskavých cetek.
Crabbe, Goyle a Zabini se zabývali oči oslepující červenou a zelenou papírovou konstrukcí vypadající trochu jako hulák, ale s křídly - které využívala k dychtivému plachtění v kruhových formacích po místnosti a vrhala se v pravidelných intervalech na přítomné. Ono poletování ale nebylo až tak nepříjemné. Skutečným problémem - dostatečně velkým k tomu, aby člověka během několika minut dohnal k šílenství - byl zpěv.
„VÁNOCE, VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ, ZPÍVEJME PŘÁTELÉ, PO ROCE VÁNOCE, VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ, ŠŤASTNÉ A VESELÉ!"
Blaisovi zacukal sval ve tváři.
Co umělému zpěvu chybělo na melodii a rytmu, to vynahrazovala hlasitost. Zpěv byl hlučný, pronikavý a sděloval všem okolo, že strejda housle popadne. A potřeboval být umlčen.
Probublávající vztek uvízl Dracovi v krku a podařilo se mu ze sebe vypravit jediné přidušené slovo: "Kdo?"
Tváře tří mladíků unisono potemněly a troje ústa společně a precizně vyslovila jméno, které od nich očekával: "Pansy."
Draco zauvažoval o shození té fanatické fanynky Vánoc z útesů. Přimhouřil oči a řekl: "Pojďme to zabít."
Honička, která následovala, by byla navýsost komická, kdyby ale nebyla navýsost ponižující. Zahrnovala spoustu skákání, hodně přikrčování a mraky nezdaru ve snaze zadržet to monstrum zamořující zmijozelskou pevnost.
"Accio ta démonická věc s vánoční koledou!" vykřikoval Draco zoufale a oháněl se hůlkou, protože ona věc si to namířila na něj a tvrdě tloukla křídly. "Accio, accio, acci- AUUU!"
Během dorážení na jeho hlavu, možná ve snaze přesvědčit ho, aby se přidal ke zpěvu, mu ta bestie uvízla ve vlasech. Uvízla mu ve vlasech. Uvízla v jeho vlasech - v jeho krásných, krásných, krásných vlasech. Začala se dožadovat vánočky a Dracovi podklesla kolena. Člověk dokáže v jednom ránu zvládnout jen určité množství hrůzy.
Blaise se ohnal a podařilo se mu tu věc zasáhnout. Také se mu podařilo praštit Draca mezi oči a plesknout ho přes obličej, ale chlap napadený posedlou vánoční výzdobou nemůže být až tak cimprlich.
"Nápad," prohlásil Crabbe. Než mohl Draco vyjádřit svůj šok z tak bezprecedentní události, hromotluk vyběhl po schodech nahoru a za okamžik se vrátil s odrážečkou.
Nikdy předtím Draco nežasl nad naprostou brilantností Vincenta Crabbea.
A pravděpodobně už nikdy znovu neužasne, ale to byl jiný problém.
Crabbe se rozkročil na šířku ramen, zvedl pálku a naprázdno s ní zamával. Jeho malé, tmavé oči sledovaly plachtění ohavného origami, které předvedlo otočku o sto osmdesát stupňů a poté si to namířilo rovnou k němu.
Jedním dokonalým, silným, vyrovnaným úderem poslal tu věc k protější zdi, kde se zmuchlala a sesunula na zem.
Všichni přítomní se kolektivně s radostí nadechli k divokému jásotu. Bylo to mrtvé, bylo to zničené, bylo to poražené, bylo to-
-zaseklé.
"VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ-PŘICHÁZEJÍ-PŘICHÁZEJÍ-"
Blaise si prsty zajel do vlasů a vydal ze sebe šílené zavytí, které se prudce zvrhlo v poněkud dívčí jekot.
Draco spolkl své vlastní, podobné zakvílení a uprchl do knihovny.
Část II: Nesem vám noviny
Když Draco uviděl, že je knihovna opět plná lidí, po hrudi se mu rozlila chladná, zasr- nejasná, bezvýznamná úzkost a zaťala do něj drápy. A nebyli to jen tak nějací lidé - byli to mrzimoři, havraspárští a nebelvíři. (Hlásek vzadu v hlavě mu připomněl, že tento stav není až tak překvapivý, neboť i oni navštěvují tuto školu, ale ignoroval ho.) Tady nešlo jen o nějakou spodinu společnosti; šlo o vánočně naladěnou spodinu. Všichni se chovali vesele, srdečně, šťastně a nechutně a byli nasáklí vánoční náladou.
Draco k sobě pevněji přitiskl školní tašku a snažil se nezačít zvracet. K těmto lidem se posadit nemohl - co kdyby to bylo nakažlivé?
Kousl se do rtu a prošel celou místností až na konec knihovny. Určitě tady musel být jeden stůl, neokupovaný žádnými vánočními nadšenci ani ještě přízemnější podivínkou s velkými zuby, huňatými vlasy - obyčejným stvořením, které se opět ani nebude obtěžovat si ho všimnout? Určitě...?
A ten stůl tam byl. Draco v duchu zajásal, vrhl se k němu a chystal se na něj vítězoslavně třísknout se svou taškou, když tu uviděl, že jeho povrch je pokrytý... sajrajtem.
Nešlo jen tak o nějaký druh sarjrajtu, který by mohl nonšalantně otřít rukávem, kapesníkem se stříbrno-zeleným monogramem nebo papírovým ubrouskem. Ne. Tohle byl extra sajrajt třídy A. Vypadalo to, jako kdyby na ten stůl kýchl Hagrid, nebo ho někdo celý pozvracel flambovaným pudinkem. Draco sice přesně nevěděl, co je to flambovaný pudink, ale představoval si, že vypadá zatraceně přesně jako tohle svinstvo - černý, hustý a do značné míry sražený, s velkými kusy čehosi.
Draco se rázem ocitl před dilematem: Co nenávidí víc - sajrajt nebo Grangerovou?
Skřípaje zuby odsunul židli proti Grangerové a posadil se. Uráčila se mu věnovat jeden pohled, než svou pozornost znovu zaměřila na učebnici. Nic neřekla.
Celý tenhle postoj "místo podráždění tě ignoruju" začínal být značně nepříjemný.
Draco se zvládl prokousat celou kapitolou teorie formulí, ale pak jeden stůl opodál vybuchl veselým smíchem. Dal by levou ledvinu za to, kdyby měl po ruce Crabbovu odrážečku, ale v současné situaci nemohl dělat nic jiného než se na ně zamračit.
Pak vytáhl list papíru a začal sepisovat to, co by on rád naděloval v rámci Dvanácti dní Vánoc**).
Osm nosů zlomených
Sedm mušket pálících
Šest mečů kmitajících
Pět náhrobních kamenů
Čtyři lovecké dýky
Tři pořádné hole
Dvě odrážečky
A bombu hnojůvku do Velké síně
Nebyl si jistý, kam by měl umístit mačety, a měl potíže zrýmovat "přeseknuté krční tepny".
"Žádná velká vánoční nálada?" zeptala se Grangerová.
Draco vzhlédl. V jejím úsměvu byl náznak úšklebku.
"Jediné noviny, které bych chtěl přinést," oznámil jí stroze, "jsou ty o bolestivé smrti Parkinsonové."
Zasmála se a znělo to tak, jak by měly znít Vánoce - jako rolničky cinkající na saních ve sněhu a ladící s klapotem koňských podkov na zasněžené dlažbě; jako kostelní zvony vyzvánějící v ostrém vzduchu studeného rána, kdy je chlad zaplašen teplem tiché vnitřní radosti. Jako šustot stuhy po balicím papíru a měkký, radostný nádech někoho blízkého, kdo rozbalil dokonalý dárek.
Draco si uvědomil, na co myslí, a důrazně si připomněl, že byl a vždy bude, pche, pořádný pokrytec.
Grangerová zvedla zrak k jeho hlavě a obočí jí znovu vystoupalo skoro až nad čelo. "Co se ti stalo s vlasy?" otázala se.
Náhle ho zasáhlo - přibližně silou nákladního vlaku narážejícího mu do mozku - uvědomění, že si po bitvě s Pansyiným koledujícím démonem neupravil vlasy. Zkusmo zvedl třesoucí se ruku, aby posoudil rozsah škod, a srdce mu dopadlo do kalhot jak bomba hnojůvka do Velké síně, protože zjistil, že je to ještě horší, než očekával. Měl vlasy všude.
Neuplynula ani hodina a už čelil další zatraceně prekérní situaci, tentokrát vzešlé z všudypřítomných zásad malfoyovské hrdosti: bylo víc ponižující nechat se vidět s rozcuchanými vlasy, nebo požádat o pomoc mudlorozenou šmejdku?
"Máš hřeben?" zeptal se s tichým povzdechem.
Zašátrala v tašce, a pak mu podala jeden z těch obyčejných černých typů - což přišlo Dracovi divné, protože nikdy nevypadala, že takovou věc používá. Možná prostě nevěděla, jak funguje, a až ho uvidí to předvádět, mohlo by ji zasáhnout jisté kadeřnické osvícení.
Zauvažoval, jestli se k němu znovu navrací jeho cynismus, když tu se při pohledu na jeho upravování vlasů zamračila.
"Co je?" nadhodil.
"Nic," odpověděla.
Proč když dívky říkají "nic", vždycky myslí "všechno"?
Odmlčel se a ruku s hřebenem ponechal v jedné poloze, díky čemuž pravděpodobně vypadal mimořádně elegantně. "Co je?" zopakoval.
Grangerová se začala velmi intenzivně zajímat o polici za jeho zády. "No, já nevím." Jasně, že to věděla, jinak by s tím nezačala. A neotvírala by pusu, aby řekla něco dalšího. "Jen, že... to takhle vypadalo hezky."
Draco na ni vytřeštil oči.
Když spatřila jeho výraz, sice jí trochu zrůžověly tváře, ale podívala se mu do očí: "Vypadalo to mnohem přirozeněji. Víc lidsky. Skoro."
Draco na ni dál třeštil oči.
Ruměnec ztmavl. Teď byla řada na ní, aby položila tu věčnou krátkou otázku. V těchhle věcech musí být spravedlnost. "Co je?" podařilo se jí ze sebe vymáčknout.
"Nic," řekl. Tuhle oblíbenou dívčí hru na téma ´říkám opak toho, co si myslím´ mohli hrát oba. "Jen, že jsem si myslel, že nebelvíři by měli být, no, stateční."
Obočí vyletělo vzhůru. Věděla, kam tohle směřuje.
Samozřejmě, že ano; byla to Grangerová. Grangerová věděla všechno.
"Kdežto my jsme?" troufla si.
"Šílení," doplnil.
Blahosklonně se usmála a zhodnotila to: "Cha."
"Směješ se sobě," zamumlal Draco. Strčil do hřebenu a ten přejel po stole směrem k ní. V žádném případě by jí tu věc nepodal, protože nechtěl riskovat jeden z těch nesnesitelně nevhodných momentů náhodného dotyku prstů. Zhnusený tak značně nesouvisející myšlenkou se vrátil ke čtení.
Ale ne na dlouho.
"Na čem pracuješ?" zeptala se Grangerová.
Draco si nebyl jistý, jestli ji k tomu vede nebelvírská směrnice na strkání nosů absolutně do všeho, nebo její vlastní nutkavá potřeba vědět všechno o všem, o čem se něco dozvědět dá. Rozhodl se, že bude její otázku pokládat za nevinnou, ačkoliv si ani on nebyl jistý, který význam slova "nevinná" k ní pasoval.
"Na formulích," odpověděl. Měl v úmyslu tím i skončit, ale vzápětí se přistihl, jak doplňuje podrobnosti. "Víš, všechny ty kecy o švihání a mávání - vždycky jsem se ztratil někde mezi instrukcemi a provedením."
Grangerová naklonila hlavu trochu doprava a pomalu pronesla: "Není to těžké."
Cítil, jak v něm roste hněv; jeho části se spojovaly jako mraky před bouřkou. "Ne všichni," vyštěkl, "vědí všechno dřív, než učitel vůbec něco řekne, Grangerová."
"Ne všichni," odsekla na oplátku a v očích jí blýsklo, "jsme tak tvrdohlaví, abychom nepožádali o pomoc, když ji potřebujeme, Malfoyi."
"Žádná pomoc je lepší než šmejdkovská pomoc, Grangerová."
"Je lepší spolknout svou hrdost než propadnout u zkoušek, Malfoyi."
"Nikdy v životě jsi nepropadla."
"Ty taky ne."
"Přesně proto nepotřebuju tvoji pomoc."
"Jsi jen příliš zahleděný do sebe, než aby ses zeptal."
"To že jsem?" Draco odstrčil židli a vyskočil, aby mohl líp panovačně shlížet na Grangerovou. Musel si nějak zachovat tvář. "Fakt jsem takový?"
"Ano," odpověděla Grangerová klidně. "Jsi."
Koutkem oka zahlédl, že se po nich lidé otáčejí. Znovu to dilema - hrát znuděným studentům v knihovně divadýlko, nebo nechat Grangerovou, aby si myslela, že vyhrála?
Unaveně si znovu sedl a zabručel: "Tak mi tedy pomoz."
Grangerová se usmála.
* * *
"To, co ty potřebuješ," vykládala Grangerová, když opouštěli knihovnu, "je povzbuzovací kouzlo."
"Cha, cha," zareagoval Draco.
"Ne, vážně. Myslím, že jsem tě nikdy neviděla se smát. Ne doopravdy."
Zahleděl se na ni. Pozorovala ho; obočí jako vždy v akci; ty směšné vlasy za ní vlály a v náručí svírala naprosto nesmyslné množství knih.
"Není moc důvodů ke smíchu," poznamenal. Gentleman by se v určitém momentě nabídl, že jí ty knihy ponese, ale Draco Malfoy nebyl gentleman.
Byl aristokrat. V tom byl značný rozdíl.
Grangerová se na něj usmála, malým, trochu tajemným úsměvem. Draco proti své vůli zatoužil, aby to tajemství znal. "Smích," sdělila mu Grangerová mile, "je jediná rozumná reakce na život."
Draco se krátce zamyslel, a pak poznamenal: "Myslel jsem, že je to chladnokrevná vražda."
Rozesmála se a on se chtě nechtě zlehýnka uculil.
Část III: Já sním o Vánocích bílých
A/N: Tam, kde žiju, nikdy nesněží, což je pravděpodobně důvod, proč sníh tak miluju. Slyšela jsem ale, že se ve skutečnosti dost přeceňuje, pokud s ním musíte běžně žít...
Další den sněžilo. Drobné vločky se sypaly z mraků a spirálovitě se snášely k zemi, jako kdyby si nebe vyčesávalo lupy.
Draco to kroužení, chvat a krásu sledoval širokými okny knihovny. Skoro všichni byli venku, hráli si ve sněhu, užívali si ho s rozzářenýma očima a plní smíchu, jako kdyby to bylo opět poprvé.
A on byl tady, zastrčený mezi zaprášenými policemi, usazený na nepohodlné židli a studoval formule.
Pak si vzpomněl, že ten, komu se hluboce nedostává vánoční nálady, by tak jako tak nechtěl dovádět ve sněhu, a vyhnal si všechny myšlenky na dovádění z hlavy.
Grangerová dorazila přesně na čas a posadila se proti němu. Pohled potvrdil, že ano, že ta zvláštnost, kterou měla navlečenou kolem krku, byl kus zelené stužky s barevnými světýlky, která nějak začarovala, aby se rozsvěcela a zhasínala v různých vzorech.
Draco si začínal myslet, že je jediný člověk ve vesmíru, který považuje Vánoce za hromadu blbostí složenou z nepřesvědčivých, hloupých a přeslazených zpráv o míru, lásce a dalších takových věcech, na které svět zvysoka kašle.
"Ahoj," řekla Grangerová.
"Dobré odpoledne," odpověděl Draco dostatečně neutrálně. Znovu ho upoutal výhled z okna.
"Draco," začala Grangerová, "jsme kamarádi?"
Tázavě se na ni otočil: "Pořád jsme na úrovni příjmení, Grangerová."
Ta nesnesitelná holka se – k jeho ošklivému překvapení – jen usmála: "No, kluci si říkají příjmením pořád."
"Ty nejsi kluk," podotkl Draco.
"Včera jsi Pansy řekl ´Parkinsonová´," odvětila klidně.
"Parkinsonová," hlesl, "zastává v současné době pozici číslo jedna na mém seznamu lidí, které chci roztrhat na kusy, a jako taková je až do odvolání degradovaná na kluka." Už nezmínil, že když jste se podívali dostatečně pečlivě, zahrnoval jeho seznam skoro všechny v Bradavicích. Grangerová se teď pohybovala nejspíš někde kolem čísla padesát.
"Takže připouštíš, že holky jsou lepší než kluci," vydedukovala si Grangerová.
Čtyřicet devět.
Draco otevřel pusu, zavřel ji a znovu otevřel: "Ne."
"No, to není příliš logické, vážený pane Malfoyi," oznámila mu zlehka.
Čtyřicet osm, čtyřicet sedm, čtyřicet šest.
Zamračil se a ostře se zeptal: "Mohli bychom se pustit do nějakých formulí?"
Draco teď formule nenáviděl. Ve skutečnosti je nenáviděl palčivou silou tisíců sálajících sluncí. Ale ještě víc nenáviděl možnost, že by přišel o Grangerovou. Byla prostě něco na způsob toho menšího zla.
Její úsměv byl, opět, na jeho vkus příliš chápavý, ale nebylo nutné se tím zaobírat, takže se jen pokusil soustředit na písmena na stránce místo na vějířky od smíchu v koutcích jejích očí.
Netrvalo dlouho a začala ho opravovat. Přál si, aby byla aspoň jednou v životě pokořena tím, že se v něčem zmýlí, ale to nebylo moc pravděpodobné. Nebyl si jistý, jestli je Hermiona Grangerová vůbec schopná se v něčem zmýlit. Kdyby si uvědomila, že udělala chybu, mohla by se samovolně vznítit. Už samotná myšlenka na to, jak hrozné by bylo, kdyby její divoké vlasy propletly plameny, způsobila, že Dracův žaludek provedl složitý akrobatický prvek, který zahrnoval salto vzad.
Než si to stihl uvědomit, Grangerová se - jako útočící had - přesunula kolem stolu, aby mohla lépe prozkoumat jeho lhostejné mávání hůlkou. "Měl bys tím opisovat písmeno U," sdělila mu.
"Tohle je písmeno U," odsekl automaticky.
Grangerová se zamyslela a obočí začalo stoupat. "Tvůj rukopis," řekla, "musí být téměř nečitelný."
Ocenil ten náznak perlivého vtipu ironickým pohledem. Než měl čas udělat něco dalšího, popadla ho za ruku - a vedla mu ji, jako kdyby ho snad učila psát.
"Nějak takhle," vysvětlovala zbytečně a její jiskrné a jasné oči sledovaly pohyb hůlky. Zastavila se, a pak pustila jeho ruku stejně náhle, jako ji předtím chytila, a tou svojí ještě jednou mávla ve vzduchu. "Chápeš?" ujišťovala se s lehce rozpačitým výrazem.
Draco pocítil, jak se mu jedno z jeho obočí vkrádá do čela. (To bylo v pořádku. Poněkud pochyboval, že by si užíval vpád obočí někoho jiného.) "Naprosto," odpověděl.
Grangerová se vrátila na své místo a pohrávala si se svým absurdním náhrdelníkem. "Tak to zkus," navrhla.
Udělal to – a fungovalo to. Možná, že nakonec na celé té její teorii s písmenem U něco bylo.
Ne že by z něj dobře zajištěné uvěznění v železné panně snad vymámilo nějaké doznání. Žalostně by selhala i palečnice, navzdory napínáku.
V těchto věcech byl Draco fakt dobrý.
* * *
"Jé!" vykřikla Grangerová. Prudkým pohybem si cpala knihy do tašky a zároveň odsouvala vlasy z očí. Lahvička s inkoustem se naklonila; Grangerová se po ní natáhla, ale ještě do ní víc vrazila. "Sakra-"
"Tergeo," mávl Draco líně zápěstím. Inkoust se shromáždil, spojil a poslušně se nalil zpět do skleněné nádobky, aby ji znovu naplnil. Pak Draco sebral korkovou zátku ze stolu a usadil ji do hrdla kalamáře.
Grangerová se kajícně pousmála a prudce vydechla, až se jí roztančila ofina. "Díky," hlesla a nacpala potížistickou lahvičku do tašky. "Jsem domluvená, že půjdu s Harrym a Ronem na večeři - co bys řekl na zítřek v půl desáté?"
Mooooc brzyyyyy, zasténal Dracův mozek. Ale něco takového Grangerové říct nemohl. Malfoyové by měli být nachystaní, připravení a v každou denní dobu ve střehu, včetně těch, které byly tak kruté, že se konaly v časných ranních hodinách. Pokrčením ramen naznačil souhlas. Prostě se přinutí vstát včas.
Grangerová se rozzářila: "Skvělé." Pak mu vesele zamávala a odhopsala ven, přičemž jí vlasy opět poletovaly kolem hlavy, její přeplněná taška balancovala na pokraji výbuchu a světýlkový náhrdelník vesele pableskoval.
Draco se snažil ještě dál učit, ale oči se mu stáčely od tmavých teček na stránce k těm bílým padajícím dolů z mraků. Podle kusu oblohy, kterou mohl vidět, se zešeřilo a většina předtím dovádějících jedinců zmizela zase v hradu. Za sebou zanechala sníh značně poskvrněný hlubokými stopami, uplácanými koulemi a zdeformovanými sněžnými andělíčky.
Přiměl svoje věci do tašky téměř naskákat a zdálo se, že byl venku během chvilky - lesk padajícího sněhu s ubývajícím světlem slábl, jen nejvytrvalejší krystaly ještě slabě blikaly, dokud soumrak pomalu nespustil svou oponu. Zvedl obličej k nebi a drobné vločky mu coby studené polibky padaly na tváře, nos a čelo, jen aby tam roztály a klouzaly dál jako slzy.
* * *
Když se druhý den ráno konečně probudil a podíval se na hodiny, zjistil, že do domluveného času setkání s Grangerovou zbývá přibližně šest posledních minut. Po procvičení několika vybraných slov z jeho bohatého slovníku se vyhrabal z postele, zamotal se do pokrývky, upadl na tvář, znovu vyskočil na nohy, hrábl po prvním oblečení, které mu přišlo do cesty, popadl tašku a při potácivé cestě ze schodů si ještě natahoval vestu.
Až když se zhroutil v knihovně na židli, celou jednu minutu před domluveným časem, ztěžka lapaje po dechu, objevil ve své klopě zapíchnutý kovový špendlík: maličký světle zelený věnec ozdobený rubínově červenou mašlí.
"Co to-"
Pokusil se ho odstranit, ale kousl ho.
"AU!"
Přirozeně, že Hermiona Grangerová, upravená, s vykartáčovanými a zářícími vlasy, tašku ležérně přehozenou přes rameno, si vybrala ke svému příchodu právě tento okamžik. Po tváři se jí rozlilo pobavení.
"Konečně trochu podporuješ vánoční náladu?" zeptala se potěšeně.
"Parkinsonová," zaskřípal Draco zuby, "je moc vysoká. Z tohoto důvodu ji, jakmile najdu nějaký dostatečně ostrý předmět, zkrátím o hlavu."
Grangerová se usmála a podotkla: "Myslím, že pravděpodobně tajně miluješ Vánoce."
"Myslím," odsekl Draco, "že se rozhodně a očividně mýlíš."
Úsměv se jí rozšířil po tváři, i když rozevřela knihu a předstírala, že zaměřuje svou pozornost na ni. "Asi se budeme prostě muset dohodnout, že se neshodneme."
"Tím máš na mysli," opravil ji Draco, "že se dohodneme, že přiznáváš svou chybu."
Její úsměv se ještě o trochu prohloubil.
Draco si byl rázem asi tak na osmdesát procent jistý, že do Vánoc z něj bude naprosto nepříčetný šílenec.
Část IV: Rolničky, rolničky
Když se Draco druhý den ráno probudil, ložnice byla tichá - žádné Blaisovo mumlání o tom, kdo ho urazil tentokrát; žádné Crabbeovo chrápání se silou decibelů nebezpečných pro ušní bubínek. Jen... ticho. Takové ticho, že Draco slyšel svůj vlastní dech a zaslechl šustot přikrývek, když je shodil do nohou postele a vystavil své tělo ostrému chladivému vzduchu. Takové ticho, že bylo slyšet kroky jeho bosých nohou po koberci, když přešel k oknu a vyhlédl ven.
Znovu sněžilo. Možná se ta tlumená vlídnost, která se rozhostila po místnosti, dala vysvětlit tím, že se sníh rovnoměrně rozprostřel na všechno vůkol. Možná se na tom dalo najít i něco posvátného.
No, pokud jste ovšem nebyli Pansy Parkinsonová.
Draco se sesunul do jedné z pohodlných zelených pohovek ve společenské místnosti, rozhodnutý se s Grangerovou dnes nesetkat. Ano, chystal se na změnu. Chystal se převzít kontrolu, aktivně ovlivnit situaci a demonstrovat i další fráze získané ze zadní stránky psychologických příruček pro samouky. Nechtěl se setkat s Grangerovou? Žádný problém. Nemusí se s ní setkat. Použil svoji nejlepší strategii jak-nevidět-Grangerovou a ta přinese výsledky.
Jeho strategie se sice krčila v rohu společenské místnosti jako odvržené zatoulané štěně, ale to byl jiný problém.
I tady bylo ticho, až na slabé vrzání pružin pohovky, když se pohnul, a šustotu stránek v učebnici. Draco si všiml, že Pansy získala pár exemplářů jakéhosi stálezeleného druhu girland ozdobených červenými saténovými mašlemi a olemovala s nimi zadní stranu všech pohovek.
Bylo to velmi slavnostní a stylové. Pokud tedy slovy "slavnostní a stylové" rozumíte "nevkusné a nechutné".
Netrvalo dlouho a Draco se přistihl, že se mu myšlenky toulají, což ho až tak nepřekvapilo, protože formule jsou, vždycky byly a vždycky budou neskutečně nudné. Měl docela chuť na trochu toulání; jeho myšlenky vypluly po řece na voru stlučeném z několika prken a provazů, když to bylo nutné, odstrkovaly se bidlem od břehů, sluneční paprsky pouštěly diamanty na hřebeny poskakujících vln...
Když se začal probouzet z podivného a lehce psychedelického snu a v podvědomí se jím probíral, první, co ucítil, bylo svědění a bolest. Pak naplno otevřel oči a zjistil, že ho škrtí vánoční girlanda.
Jeho první myšlenka byla: To je ale hloupá smrt. Ta druhá: CO TO SAKRA...?!
Zalapal po dechu a probojoval se k hůlce.
"Flagrate! Flagrate! Fla-gra-t..."
Jedna z jisker se nakonec odhodlala chytit a girlanda velmi slabě, ačkoliv nepřirozeně vypískla, protože začala doutnat a poté se zkroutila. Draca zasáhla vlna nevítaného horka do obličeje a dusivá bolest v krku, o které si nemyslel, že může být ještě nesnesitelnější, než už byla. Zoufale tloukl do svíjející se větve, až se část jehličí odrolila. Plameny mu olízly prsty a spálené částečky větviček a rudých mašlí se snesly k zemi. Tam dál kňučely, zatímco Draco se zhroutil na pohovku a lapal po dechu.
V tom koutkem oka zahlédl cosi, co mu připadalo jako zaškubání jedné z dalších girland. Vystřelil ze společenské místnosti rychlostí blesku a zeleň, stříbrná barva a hrůza ho provázely polovinu cesty vzhůru po schodech vedoucích do zbytku hradu.
* * *
Venku krutě mrzlo. Krutě. Draco si uvědomil, že je velice znechucen počasím, ačkoliv pojal silné podezření, že krutá zima by mohla mít příčinu v tom, že si nevzal kabát.
A šálu.
A čepici.
A rukavice.
A přitom všechny tyto teplé doplňky by mu mohly zlepšit veškeré toto krutě mrazivé bytí.
Vida, tohle se stane, když Pansy pošle své děsivé girlandy, aby zabíjely nevinné lidi, kteří se pokouší studovat - nebo přesněji spát. Ale spaní a studium jsou v podstatě totéž. Tak či onak, zjištění, že Parkinsonová je tou naprosto nejďábelštější bytostí, která kdy chodila po světě, nepřipouštělo námitek. Voldemort by před její výzdobou utekl s křikem jako malá holka. Což mimochodem bylo přesně to, co udělal Draco Malfoy.
Draco si pevně přitiskl ruce k tělu, kopal do sněhu a mumlal si cosi o tom, jak nejlépe k nepoznání zmrzačit Pansy. Díky tomu se cítil o něco lépe.
Aspoň tedy do okamžiku, než zaslechl příliš povědomé hlasy.
"Ty mě neposloucháš, Rone. Poslouchej."
"Dobře, poslouchám."
"Ano?"
"Řekl jsem, že poslouchám."
"Vážně?"
"Co to jako má být - něco na způsob reverzní psychologie? Řekl jsem, že poslouchám."
V ten okamžik se onen opovrženíhodný triumvirát tvořený Grangerovou, Potterem a Weasleym vynořil zpoza rohu.
Tolik k jeho plánu nesetkat se s Grangerovou. Draco nechápal, proč všechny jeho pečlivě připravené plány vždycky musí skončit rovnou v pekle. Přinejmenším by rád aspoň jednou za čas podnikl procházku po okolí. Copak toho chtěl tak moc?
Když ho Weasley a Potter spatřili, jejich výraz potemněl. Draco se znovu pokusil vyzkoumat, kterého z nich víc nesnáší, a opět se ocitl ve slepé uličce. Potterova posedlost zachraňovat při každé příležitosti všechny před vším rozhodně zkoušela jeho trpělivost, ale to platilo i o Weasleyho působivé ryzí hlouposti.
Možná zkrátka byli stejně protivní.
Obličej Grangerové, tvořící nápadný kontrast s jejími společníky, se při zahlédnutí Draca rozzářil. A jako by to nestačilo, rozeběhla se a smála se na něj, až jí zrůžověly tváře a její směšné vlasy jí znovu spadly do obličeje.
Pak se zastavila a její úsměv trochu povadl.
"Nevypadáš moc dobře," řekla. Zamžourala a poté vytřeštila oči. "To jsou - stopy po spálení?"
"Stačí, když řeknu," odpověděl Draco klidně, "že Parkinsonová už to má spočítané."
Probodla ho pohledem.
"To je v pohodě," sdělil jí rázně.
Nezdálo se, že by mu uvěřila, ale znovu se nadechla a vrátila se k tomu, s čím měla v úmyslu začít. "Něco pro tebe mám," prohlásila, částečně bez dechu rozrušením, částečně spokojená sama se sebou.
Zvedl obočí: "Pro mě?"
Její úsměv se vrátil v plné síle. "Jo." Odsunula si stranou šálu a zanořila ruku v rukavici do kapsy kabátu - Draco se snažil nežárlit, ale nevedlo se mu to - a vytáhla odtud malý předmět zabalený do zlatého papíru. Tento předmět mu podala s naléháním, které hraničilo s úzkostí. Vypadalo to, že jí záleží na tom, aby si ho vzal, takže ho přijal bez námitek.
Pomačkal papír prsty, a pak ho roztrhl. Do dlaně mu vypadl stříbrný zvoneček s dřevěnou rukojetí. Byl studený, zářící a krásný, a on nevěděl co říct.
"Dej si ho k uchu," pobídla ho jedním dechem Grangerová.
Její požadavek ho poněkud překvapil, ale vyhověl jí. Odněkud z hloubi srdce onoho nástroje zaslechl slabounkou, krásně chytlavou melodii Rolniček.
Trochu zmateně na ni pohlédl a zvládl jen zakoktat: "D...íky."
Rozzářila se. "Převzala jsem ten nápad od zlatých vajec z Turnaje tří kouzelnických škol," vysvětlovala překotně a její řeč nabývala na obrátkách. "Slyšíš ho, jen když je aktivovaný teplem něčí kůže opravdu zblízka - měla jsem s tím trochu problémy; nechtěla jsem s tím začínat uprostřed léta jako cvok, takže jsem musela -"
Políbil ji, částečně, aby ji umlčel, a částečně z úplně jiných důvodů.
A když zaslechl výkřiky plné mučivé úzkosti a odporu, které zplna hrdla vydávali Harry a Ron, zaplavilo ho cosi jako sadistický pocit veselí.
* * *
Kdosi zaklepal na dveře jeho ložnice. Draco vzhlédl.
"Dále," pronesl.
Dveře se otevřely a v nich se objevil jeho otec, oblečený do detailu v majestátní černé a zelené, vlasy stažené dozadu, na tváři pevně nasazený oblíbený výraz netečnosti.
"Hosté se začínají sjíždět," oznámil.
Draco sedící u stolu si uhladil košili a záhyby kalhot. Podíval se na sebe do zrcadla; jeho vlasy vypadaly podobně, jako když se před několika hodinami vykulil z postele. Usmál se na sebe, a pak se znovu otočil k otci.
"Dáš mi minutku?" troufl si.
Lucius Malfoy chvíli mlčel, a poté přikývl. "Přijď dolů co nejdříve," poznamenal.
"Dobře," souhlasil Draco.
Lucius vycouval. Draco odložil stříbrný zvoneček a sáhl po hřebenu.
Zdálo se, že to přece jen nějakým způsobem bude v pořádku.
Možná Vánoce nebudou až tak špatné. Víte, za předpokladu, že budou i nadále přicházet jen jednou za rok a tak podobně.
Poznámky k překladu:
*) v originálu Pothead, což jednak znamená hulič trávy a jednak si to lze vykládat jako narážku na Potterovu označenou hlavu – nekriticky si myslím, že aspoň část Dracovy urážky se mi do české verze povedlo celkem výstižně promítnout
**) odkaz na koledu Twelve Days of Christmas - Dvanáct dní Vánoc, která vypráví o tom, co který den dal jeden zamilovaný druhému