Preklady fanfiction Harryho Pottera

Letošní láska

This Year’s Love 

 Autor: Hannah_1888

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=22356 

Romance

Severus S & Hermiona G

Rating: 13+      Kapitol: 1       Slov: 3 799

Shrnutí: Severus přemítá o tom, jak se to stalo.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Hannah_1888. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Taková malá, (vzdáleně) vánočně laděná blbůstka.

Letošní láska

Nikdy dřív jsem si jí skutečně nevšiml.

No, všiml, ale jen jako třetiny nesnesitelně nepříjemného nebelvírského tria. Ani když se po válce vrátila, aby složila zkoušky OVCE, jsem si jí nevšiml. Proč bych měl? Byla jen jednou tváří v moři mnoha dalších a já se asi prostě nedíval.

O pár let později, když se Filius Kratiknot rozhodl odejít do důchodu, se vrátila definitivně a převzala kouzelné formule. Opravdu jsem neměl jinou možnost, než si jí všimnout – naše cesty byly předurčeny k tomu, aby se během dne střetávaly.

Říká se, že dobrá obeznámenost přichází ruku v ruce s opovržením, ale k mému nekonečnému úžasu to se slečnou Grangerovou dopadlo naprosto opačně.

Nejsem moc upovídaný člověk; říkám, co je třeba být řečeno – nic víc, nic méně. Ona mluví celou dobu. Kdyby to nebylo společensky nevhodné, určitě by mluvila nahlas i sama se sebou.

Nemůžu vystát bezcílné tlachání, a tak jsem měl často nutkání vybídnout ji k pauze. Rád bych si ve sborovně četl, nebo známkoval eseje, ale její hlas neustále proplouval místností od místa, kde zrovna někoho poučovala. Jednou, když jsem měl obzvlášť neomalenou náladu, stočil jsem rty do úšklebku a připravil se jí jednou provždy říct, ať sklapne a drží pusu.

Až na to, že jsem udělal základní chybu. Místo toho, abych na ni vychrlil svoji výtku, zastavil jsem se a zaposlouchal se do jejího povídání.

Nakonec jsem z poslouchání učinil zvyk a z toho zvyku jsem mohl vyvodit jediné, a sice že jsem pravděpodobně zaujat tím, co říká – a byl jsem tedy nucen k tomu, abych našel důkazy, že jen bezcílně tlachá. Vůbec by se mi nepodobalo, kdybych nějakou chybu nenašel, a po čase jsem došel k závěru, že ta chyba spočívá v tom, že zřídka, pokud vůbec, mluví pouze se mnou.

Nakonec jsem se tedy chopil iniciativy já sám.

„Profesorko,“ oslovil jsem ji jednoho odpoledne, kdy jsem na ni narazil v jinak prázdné sborovně, „co to, propánajána, čtete za kraviny?“

„Kraviny?“ zareagovala okamžitě a s posměchem. „Profesore Snape, musím vám osvětlit, že Gladsworthy má pár významných postřehů o –“

„Jsou to kraviny.“

„Ne, ne, podívejte…“

Tři hodiny mě tam držela a přednášela o všech teoriích a bláznivých představách v posledním článku George Gladsworthyho, známého, i když poněkud neortodoxního akademického specialisty na kouzelné teorie.

Od té doby považovala za vhodné podrobovat mě pravidelné diskuzi o jakémkoliv tématu, kterým se v současné chvíli zaobírala její mysl.

„Profesore Snape,“ říkávala, „četl jste tento článek v dnešním Věštci? Není naprosto absurdní?“

Často jsem byl vinen takovou reakcí, která jen rozdmýchala její zápal.

„Ovšem přišel mi nesmírně prohnaný.“

„Žertujete?“

„Nikdy nežertuji, profesorko.“

Během jídla, ať už šlo o náhodu, či ne, jsem se často přistihl sedět vedle ní a to štěbetání do mého ucha neutuchalo. Ačkoliv témata mívala obvykle odlehčená, v rozmezí od famfrpálu:

„Komu letos fandíte?“

Přes nehody v učebnách:

„Víte, co se mi dnes stalo u prvňáků? Skutečně jsem schytala zaklínadlo!“

Po gastronomická potěšení:

„Božínku! Život bych dala za kousek skřítčího čokoládového dortu!“

A já seděl, navenek nedotčený, přesto fascinován.

Brzy jsem objevil, že disponuji schopností ji exponenciálně otravovat. Několik dní jsem sledoval, jak se ve Věštci lopotí s křížovkou ‚ďábelské‘ úrovně. Když ji nedokončenou opustila a s rozzlobeným supěním od ní odkráčela, přirozeně jsem se podíval.

A později došlo ke konfrontaci.

„Ehm, Severusi, to vy jste dokončil moji křížovku? Tu, kterou bych ve skutečnosti dokázala vyluštit sama?“

„Není zač.“

Nepobavilo ji to a vskutku se zdálo, že můj počin vzala jako výzvu. Při příští křížovce vydané ve Věštci jsem sledoval její zuřivé škrábání během snídaně.  V čase oběda jsem na ni narazil ve sborovně, oči měla zavřené, mračila se a o tvář si klepala koncem brku; cítil jsem povinnost nabídnout jí pomoc.

„Dvacet pět dolů – Gubraithův oheň.“

Položil jsem před ní vlastní výtisk Věštce a šel. Zvuk brku zastaveného v půli cesty byl rajskou hudbou pro mé uši.

Věděl jsem, že to cítí jako útok na svou hrdost, a tak jsem se pečlivě připravil na příští příležitost, kdy mi ranní poštou přistály na talíři další noviny a černo bílé mřížky ukazovaly na novou křížovku k vyluštění. Ještě jsem si ji ani nerozložil, když se ozval zvuk odtahované židle a bylo možné zahlednout už jen vlající kudrny prchající učitelky formulí.

Až později mi řekla, že do třídy téměř utíkala, jen aby tu křížovku vyřešila před začátkem vyučování. Nu, já se do ní také pustil a studentům jsem přidělil k práci nějakou teorii, abych se mohl pořádně soustředit.

Vyřešení mi zabralo patnáct minut.

„Slečno Philipsová, potřebuji, abyste zanesla vzkaz profesorce Grangerové.“ Za pomoci hůlky jsem křížovku úhledně vystřihl a složil ji do kusu pergamenu.

Převelice rád bych ji doručil sám, ale její odpověď mi řekla vše, co jsem potřeboval vědět.

Při večeři byla neobvykle tichá a já nemohl odolat a musel jsem ji i dál popichovat.

„Neměl bych s vámi probrat porušování pravidel chování, profesorko, posíláním urážlivých zpráv osobám na vyšší úrovni?“

„Chcete tím říct, že jste na vyšší intelektuální úrovni než já?“

„Propáníčka, copak bych se odvážil naznačit něco takového? Jen jsem měl na mysli příslušné pozice v tomto zařízení.“

„Pak se omlouvám, pane zástupce ředitele. S křížovkou jsem téměř u konce, ozvu se vám.“

Při zpětném pohledu jsem za ní klidně mohl běžet chodbou a zatahat ji za vlasy – koneckonců by to znamenalo to samé.

****

Nejdříve bylo těžké smířit se s tím, že obraz dívky s hladkými, rudými vlasy a pronikavýma, zelenýma očima, tak silný v mých představách po tolik let, začal blednout a nahrazovala jej postava s vlasy stěží popsatelnými jako hladké a s očima, které byly asi nejvíc hnědé.

A kdo má rád změny? Přirozeně jsem se bránil.

Zdržoval jsem se v podzemí tak často, jak jen bylo přípustné, a opravdu jsem byl přesvědčený, že to bude fungovat. Až na to, že asi po týdnu či dvou se začala vydávat dolů do mé třídy, kabinetu – kamkoliv, kde jsem se zrovna nacházel – aby pokračovala ve svém brebentění.

Poprvé, když se o takový podnik pokusila, zaznamenal jsem posun v tónu našich rozhovorů. V souladu s mým novým přístupem k životu bych ji měl pár ostrými slovy poslat pryč, a to bych i udělal, kdyby její výraz nevyjadřoval jisté znepokojení.

A tak jsem opět jednou poslouchal a mohl jen žasnout nad tou ironií, že nově jmenovaná ředitelka Nebelvíru zamířila za nechvalně neobjektivním ředitelem Zmijozelu pro radu, jak řídit svoji kolej. Copak zapomněla, že ti dva spolu mají doživotně soupeřit?

V dřívějších dobách bych shledával výhodným ponechat si v zájmu mé vlastní koleje své dlouholeté zkušenosti pro sebe. Tentokrát jsem však seznal, že mým vlastním zájmům mnohem lépe poslouží, budu-li stejně nápomocný, nepříjemný a malicherný jako vždy.

Když jsem pro změnu vedl rozhovor já, zjistil jsem, že se mi líbí, když na mě upírá svoji pozornost. Soustředěně mě sledovala a výraz její tváře bych mohl, kdybych se rozhodl, popsat jako vyjadřující stejné zaujetí, jaké jsem cítil já k ní. Takové bludy ke mně ovšem neseděly, ale stačily na to, aby oslabily mé rozhodnutí se jí vyhýbat.

Vskutku jsem nakonec souhlasil, že si s ní čas od času vypiji čaj u ní v kabinetě. V jejím vlastním soukromém království bývala dokonce ještě hlasitější, což vždy neomylně signalizovalo, v jaké konkrétní náladě je. V těch vzácných okamžicích, kdy se zdráhala zapojit do rozhovoru, bylo docela jasné, že ji něco trápí. A jelikož jsem jí věnoval tolik pozornosti, zaznamenal jsem její mlčenlivost.

Po nějaké době jsem cítil, že by nebylo nevhodné snažit se řešit tyto okamžiky, a obvykle jsem začínal s nepříjemnými poznámkami.

„Jste dnes neobvykle zamlklá.“

Často šlo o ty nejbezvýznamnější maličkosti, které ji trápily.

„Je to hloupost, ale… zaslechla jsem nějaké studenty, jak o mně mluví; nic moc zlého… jen: ‚Jak já nenávidím profesorku Grangerovou! To je taková stará bréca, furt nám dává nějaké eseje!‘.“

„Kdybych se nechal ovlivnit každou negativní poznámkou, kterou jsem o sobě zaslechl, mohu vás ujistit, že bych ráno nevstal.“

„Dobře; vím, že jsem pitomá…“

„Vaším problémem je to, že chcete, aby všichni byli vašimi přáteli – aby vás měli rádi.“

„To je špatně?“

„Ne, jen si musíte uvědomit, že je to zhola nemožné. Možná byste si mohla vzít trochu příkladu z mého chování a pak by vám takové věci neležely v hlavě.“

Zasmála se a i já se málem usmál.

Mojí přednastavenou odpovědí mělo být pohrdání takovou sentimentalitou, ale nemohl jsem odsuzovat její upřímné odevzdání se studentům a skutečně jsem shledal, že mě to neirituje tak, jak by mělo.

Během té doby, kdy se témata odchylovala od akademické oblasti a Bradavic, jsem o ní zjistil spoustu věcí. A také mě překvapilo, co jsem zjistil o sobě.

Popichoval jsem ji, abychom hráli šachy, karty, když jsem měl uvolněnější chvilky i tchoříčky, a zjistil jsem, že radost z její společnosti nemám jen ve chvílích zapálených diskuzí nebo škádlení; také tichá společnost byla víc než přijatelná.

****

Vždy si budu pamatovat, jak jsem ji poprvé zažil naprosto beze slov, a že jsem to byl já, kdo to způsobil. Neliboval jsem si v tom tehdy dlouho – naléhavěji se ozývaly rozpaky.

Stalo se to na vánočním večírku, když většina z nás obsadila několik dlouhých stolů u Tří košťat. Seděl jsem na konci a nepřekvapilo mě, že vedle mě je ona. Skutečně jsem si její blízkost užíval – vůni jejího parfému, zvuk jejího hlasu – celé jedno klišé a ubohost, to jsem si jistý.

Bavila se s Hagridem a já netoužil připojit se k hovoru o zimním katalogu madame Malkinové s Minervou a Pomonou, tak jsem seděl tiše a usilovně se snažil vytěsnit zvuk vánočních koled.

Když se konečně Hagrid odebral k jinému stolu, čekal jsem trpělivě, protože jsem věděl, že sama do pár minut zahájí nějakou úvodní frází. Nebyl jsem zklamán.

„Bavíte se, Severusi? Člověk prostě musí milovat Vánoce.“ Usrkla za svého nápoje a tiše si broukala melodii.

„Ach, ano. Vskutku nejlepší část roku.“

„No,“ zamračila se na mě, „nemohl byste být míň upřímný?“

Poněkud přezíravě jsem jí odpověděl: „To bych opravdu nemohl.“

Zamračila se ještě víc a změnila téma. „Dnes jsem četla něco docela zajímavého v měsíčníku Fanoušek formulí. Vysvětlení toho, proč je třeba častěji spojovat lektvary a formule.“

O tom jsem už přemýšlel; měl jsem perfektní odpověď.

„Existuje důvod, proč lidé chápou rozdíl mezi těmito dvěma disciplínami, a to takový, že tvorba lektvarů je zjevně náročnější a respektovanější profese, při níž na miskách vah nefigurují pošetilá zaklínadla.“

Naprosto oněměla.

„Promiňte?! Formule jsou vysoce kvalifikovaná a nesmírně slož –“

Svedl jsem tuhý boj sám se sebou, abych se nezašklebil. „Ale, prosím vás! Nejde prostě srovnávat lektvary s formulemi! Ani nemůžete začít připodobňovat to vrozené porozumění, kreativitu a čistý talent potřebný k uvaření perfektního lektvaru ke schopnosti mávat hůlkou a pronášet slova!“

Znechuceně udeřila sklenicí o stůl. „To se mi snad jenom zdá! Copak těm nesmyslům upřímně věříte? Příště mi budete tvrdit, že je důvěryhodnější věštění!“

„No, tak daleko bych nezacházel. Mohu však říct, že přeměňování si cením víc než formulí. Jsem si jistý, že Minerva se mnou bude souhlasit.“

Minerva seděla naproti nám, a když zaslechla své jméno, vzhlédla.

„Ať už se vy dva dohadujete o čemkoliv, nezatahujte mě do toho. Hermiono, nevšímala bych si ho.“

„Obávám se, že to nepůjde, Minervo! Tohle je nehorázné!“ Významně se na mě podívala. „Podívejte se na strop ve Velké síni! To je neuvěřitelný příklad kouzla a já bych ráda viděla, jak byste ho vy dokázal! Nikdo ani neví, jak se něco takového mohlo podařit! Takový účinek lektvarem nezískáte, nebo ano? Ne! Prohlašujte si, co chcete, ale kde byste byl bez všech kouzel při tvorbě lektvarů? Všechna ta sterilizační kouzla na vaše zatracené kotlíky a kádinky; čistící kouzla a kouzla proti nehodám!“

„Nezpochybňuji jejich efektivitu; zpochybňuji jejich místo v akademickém potravním řetězci. Lektvary mají mnohem širší základnu v teorii, ze které čerpají a –“

Rozzlobeně si odfrkla.

„Ne, to neberu! Formule jsou stejně tak komplexní a odborné jako lektvary, přeměňování nebo cokoliv! Je mi jedno, co tvrdíte; vždycky jste se k používání kouzel stavěl odmítavě! Pro Merlina! Co všechny formule používané při léčení? Vyžadují mimořádnou dovednost – nebo si myslíte, že kdokoliv může vytáhnout hůlku a seslat diagnostické kouzlo? Ha! Ani nemůžu uvěřit, že jste tak arogantní! Znamená to, že si nevážíte mě, mých schopností či…“

V tomto okamžiku se její tiráda stala šumem na pozadí a celá má pozornost se soustředila na ni. Rozhořčením jen hořela a její oči vrhaly blesky přímo na mě. Zdráhám se to říct, ale byl jsem přikován – pokud jsem kdy chtěl její plnou pozornost, teď jsem ji rozhodně měl. Možná to mě přimělo k akci, nebo možná jsem jí chtěl ukázat, že ji respektuji, nebo, možná, jsem ji chtěl jen umlčet.

Čímkoliv to bylo, najednou jsem se naklonil s jediným úmyslem. Když se překvapeně odmlčela, okamžitě jsem si uvědomil, co dělám, a odtáhl se. Zrudla a já se také zarděl, když jsem si pomyslel, že jsem se k ní přiblížil, abych ji políbil – přede všemi.

Říkal jsem si, jestli by někomu vadilo, kdybych se tady a teď zaavadoval.

K mé úlevě si nikdo nevšiml, že tam oba sedíme jako zkoprnělí. Vztekal jsem se na sebe a styděl se, jaký jsem naprostý blázen. Několik nesnesitelných okamžiků jsem nevěděl, kam s očima.

Bylo mi jasné, že na ni se podívat nedokážu – ani za všechny galeony Gringottových. Mohl jsem si jen v hlavě znovu a znovu přehrávat to zkratkovité jednání a proklínat sám sebe, zatímco jsem do sebe zarýval nehty, jen abych se neošíval.

Abych se posilnil, zhluboka jsem se napil piva. Uvědomoval jsem si, že bych se měl omluvit, ale velmi rychlý pohled jejím směrem odhalil, že jen zírá do sklenice, tváře stále růžové, a já si opět vynadal. Předpokládal jsem, že je jí stydno za mne – že mě lituje za to, jakého osla jsem ze sebe udělal.

A právě když jsem jako nejlákavější vyhodnotil rychlý ústup, jak urvaná z řetězu se dokymácela k našemu stolu Rolanda Hoochová svírající pomačkanou snítku jmelí.

„Tiše a ochotně… Severusi! Ještě jsem tě ne… nedostala na seznam!“

A bez okolků a varování se na mě vrhla.

Měl jsem jen čas odvrátit hlavu, ale popadla mě rukama za vlasy a její rty se nebezpečně blížily k mé tváři. Vší silou jsem jí tlačil do ramen.

„Slez ze mě, ty stará čarodějnice!“

„Ale no tak! Jen jednou!“ vykřikla, našpulila rty a začala jimi vyluzovat rušivé zvuky.

 Po dalším boji ji konečně popadla Minerva a odtáhla ji.

„Dobře, Rolando, vystřel od  Severuse – než on vystřelí nějaké kouzlo.“

Instruktorka létání zaječela smíchy a popíchla jej: „Jo, tak to chci vidět!“

Ušklíbl jsem se, ale tajně vydechl nekonečnou úlevou, když Minerva odtáhla ovíněnou čarodějku směrem k jakýmsi dalším nic netušícím duším.

Začínala se mi vracet vyrovnanost, ale rozptýlily mě tlumené zvuky po mé levici. Zjistil jsem, že původkyně mých předchozích rozpaků se ode mne odvrátila a zoufale se snaží potlačit smích. Ramena se jí třásla a ruku si tiskla na ústa.

Odkašlal jsem si, jasně nezaujatý. „Přijde vám to zábavné?“

Utřela si z očí slzy. „Promiňte, měla jsem pocit, že vás sní!“

„Vy jste ovšem byla houby nápomocná.“

Dopil jsem korbel s pocitem, že dnešní večer je předurčený ke katastrofě od začátku až do konce.

„Víte, musím,“ dlouze se nadechla, „musím přiznat, že jsem, ehm, dost zklamaná.“

„Ach, promiňte – raději byste mě viděla zadušeného famfrpálovou rozhodčí?“

„No… když to předložíte takto – dostala se dál než já.“

Teď jsem přišel o řeč já. Hleděla na mě, ale čím déle jsem mlčel, tím víc rudla a ztrácela na jistotě.

„Promiňte, myslela jsem – předtím – že mě chcete… ehm…“ Rozpačitě si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Dobře; je mi trap –“

Donutil jsem se otevřít pusu. „Chtěl jsem…“

„Chtěl?“

Němě jsem přikývl.

„Ach, dobře, no, ehm…“ zaměřila se na své ruce.

„Vskutku.“

Nevěřícně jsem sledoval, jak nesměle z klína zvedla snítku pomačkaného jmelí, kterou tu Hoochová zanechala. „No, pak, možná, byste snad souhlasil, ehm…“ a významně zatřepala jmelím.

Nu, byl jsem víc než svolný k souhlasu, ale nějak jsem nemohl uvěřit tomu, co navrhuje.

„Teď?“ dostal jsem ze sebe jako – a to si jsem jistý – nějaký pařez.

Přikývla. „Jestli je to v pořádku…?“

Polkl jsem a rozhodl se vzmužit. Sebral jsem jí jmelí z ruky a položil je na stůl. „Nemyslím, že ten ubohý kus vegetace potřebujeme, že?“

„Jsem pro,“ šeptla.

Pomalu jsem se k ní naklonil; bál jsem se, že rychlý pohyb to kouzlo zlomí a ona s křikem uteče. Jednou rukou jsem se dotkl její brady, a když se zamrkáním zavřela oči, ucítil jsem ve svém nitru probouzející se vzrušení sebedůvěry.

Přitiskl jsem rty na její a nechal je tam dost dlouho, aby se polibek nedal zaměnit za přátelské líbnutí. Pak jsem se stáhl a odhadoval její reakci.

Dívala se na mě s úsměvem, a když se naše oči setkaly, cítil jsem se podivně uchvácen.

„Ještě jednou?“ zamumlala tiše, a kdybych nebyl dost chlap, asi bych zrudl.

Musela mé mrknutí na naši společnost zaznamenat, protože její další slova zněla: „Zapomeňte na to.“

„Jsem pro,“ zašeptal jsem.

Tentokrát ona políbila mě a pár okamžiků jsme tak setrvali, naše ústa se spolu hýbala téměř malátně, dokud jsme se neodtáhli – nezapomněli jsme na skutečnost, že pravděpodobně máme publikum.

„Výhody spojení lektvarů a formulí začínají být viditelné,“ pronesla tiše a trochu zadýchaně.

„Musím přiznat, že proti sběru dalších dat bych nic nenamítal…“

Usmála se a oči jí zářily. Otočili jsme se k našemu stolu a nepřekvapilo nás, že na nás pár lidí hledí s vytřeštěnýma očima a zvednutým obočím.

„Vy dva, ehm, bavíte se tu?“ prohodila Minerva suše.

„Ano, docela ano,“ odvětil jsem a s propracovanou nonšalancí se natáhl pro pití; zjistil jsem, že poháry jsou prázdné. Nikdy jsem nepochopil, jak to Minerva dokázala, ale díky ní jsem se vždycky cítil jako školák. Přesto jakékoliv rozpaky stály za tu spokojenost, která mi proudila žilami.

Po mé levici přitáhl moji pozornost pohyb; shlédl jsem a zjistil, že Hermiona se přisunula a pod stolem mi položila ruku na paži.

„Tentokrát budu připravená – jen pro případ, že se Rolanda vrátí,“ vysvětlila s úsměvem.

Nestěžoval jsem si.

****

Jak se dalo čekat, ten incident se po Bradavicích rozšířil jako lesní požár.

„Slyšela jsi, co se stalo na vánočním večírku učitelů? Snape se vášnivě líbal s Grangerovou – celou noc!“

„Zatraceně!“

A, samozřejmě, ke konci dne se na to nabalilo mnoho dalších fantastických poznatků.

„Určitě jí šoupnul do pití nápoj lásky…“

„Ne, slyšel jsem, že ho proklela…“

„Ne, on proklel ji…“

„Copak nevíš, že se vzali? Prý byli zasnoubení přes rok!“

„Je těhotná, co? Můžeš říct…“

Hermionu tyto klepy nepobavily.

Mě nepobavily žádné z nich a záležitost se brzy uklidnila, když vešlo ve známost, kolik bodů jsem odebral a kolik trestů napařil, když jsem ty hlouposti zaslechl.

Mezi námi, tolik mi to nevadilo. Poprvé za dlouhou dobu jsem mohl téměř říct, že se cítím dobře. Říkal jsem si, že možná tentokrát, letos, jsem se konečně zamiloval do správné ženy.

KONEC

PA: Říkala jsem, že to bude blbůstka!

Veselé Vánoce :-)