4. december 2015
12 Vánočních dnů – 2. část
Autor: scifichick774
Originální název: 12 Days
Originál: http://kris-fic.livejournal.com/69238.html
Překlad: holloway
Beta: arabeska
Varování: Fluff
Prohlášení autorky: Práva na postavy patří JKR, ne mně. Z této povídky nemám žádný finanční zisk.
*
2. ČÁST
Ach. Můj. Bože.
Začínala si myslet, že Chapman udělal dobře, když ji poslal na předčasnou dovolenou.
Osm dojících služek.
Dojících obrovské krávy.
Na jejím miniaturním dvorku.
Jen s drobným rozdílem, že to nebyly dojící služky, ale domácí skřítci oblečení jako služky. Její nápadník si tuhle sloku očividně špatně vyložil.
„Slečna Hermiona potřebovat větší dům,“ oznámil ji jednoduše jeden ze skřítků, zatímco před ni postavil kyblík plný mléka.
Zamračila se. „Vlastně mi jeho velikost donedávna celkem vyhovovala.“
„Ale slečna teď mít zvířata,“ odvětil skřítek. „A nepotrvat dlouho a mít taky děti.“
Uch… cože?
Stvoření ukazovalo na prsten, který nosila na levé ruce. Oblíbila si zrovna ten s runami pro ochranu, zbožňování a plodnost… To ale nic neznamenalo. Ne, když nedělala nic z čeho by mohla otěhotnět.
„Slečna potřebovat větší dům.“
Hermioniny rty se stáhly do křečovitého úsměvu. Panovačná bestie, pomyslela si. Přinejmenším ji její záhadný neznámý znal natolik dobře, že vybral skupinu skřítků s vlastními názory. Připsala mu bod k dobru.
„Budu nad tím uvažovat. Děkuju za… tohle všechno.“ Ačkoli neměla nejmenší tušení, co si počne s tolika litry mléka. „Teď už můžete jít domů.“
Domácí skřítek se na ni zmateně podíval a její žaludek v té chvíli udělal kotrmelec.
„Takže ne,“ řekla slabě.
Ne!
„Slečna jít dovnitř. Skřítkové slečně přichystat velkou, hezkou snídani. Potřebovat nabrat trochu tuku, aby slečna mohla mít dítě.“
~*~*~
„Takže?“
„Takže? Takže co? Věnoval mi domácí skřítky, Siriusi! Domácí skřítky!“
„Jistě. To už jsme probrali. Ptal jsem se, jestli ses některého z nich zeptala, kdo je poslal?“
Otevřela ústa a zase je zavřela – k jejímu zahanbení několikrát po sobě – než byla schopná dostat ze sebe kloudné slovo.
„Jak to že mě tohle nenapadlo?“
„Poslal další kartičku?“ vyzvídal dál. Přestože mu koutky cukaly v náznaku smíchu, povedlo se mu zachovat vážnou tvář, což oceňovala.
„Ehm… jo. Tentokrát je na ní písmeno 'C',“ zamumlala a překřížila si ruce na prsou.
„Neurážej se, princezno,“ dobíral si ji, aniž by se na ni vůbec podíval. Poznamenal si písmeno na svůj seznam a mračil se ve snaze poskládat písmena v něco smysluplného, co by je dovedlo k odhalení totožnosti tajemného dárce.
„Mám důvod cítit se uražená,“ zavrčela nevrle a usadila se vedle něho.
Aby mohla sledovat, jestli si se skupinou písmenek povede lépe než ona.
To byl jediný důvod.
Vážně.
„Zeptala ses těch skřítků, jestli dostávají plat?“
Otázka ji vytrhla ze zamyšlení a ona na něj vytřeštila oči. Chtěla odpovědět, že samozřejmě nedostávají! Ale vlastně si tím nemohla být jistá, nebo ano?
Prevít.
Jestli byl její slídil tak chytrý, jak se ji snažil přesvědčit, musela alespoň předpokládat, že bylo pravděpodobné, že skřítkům platí – možná aby ji tím uchlácholil.
„Uch…“ odkašlala si. „Ne. Nezeptala. Ty si vážně myslíš…“
Pobaveně se na ni zadíval. Nebyl moc zvyklý na ty holčičí rozmary, které právě předváděla.
Bídák.
„Nepřijdeš na to, pokud se nezeptáš,“ dobíral si ji.
„Správně. Dobře. Tak tedy… Já…“
„Co takhle Zack Seamy?“*
„Promiň?“
Ukázal na pergamen. „I když nikdo z vážené kouzelnické rodiny Seamyových už v Británii asi nežije. A když už jsme u toho, nejsem si jistý, jak přesně se jejich příjmení píše. Možná se dvěma 'M'?“ Zamračil se. „Chybí nám sice 'K', ale ještě nemáme všechna písmena. Nejspíš se stejně pletu.“
„Ne! Možná máš pravdu! Nakonec, pořád nám chybí najít další čtyři písmena.“ Její nadšení narazilo na náhlý a nevítaný problém. „Až na to, že nikoho s takovým jménem neznám. A člověk, který mi všechny ty věci posílá, je očividně dokonale obeznámen se vším, co se mě týká.“
V očích mu zajiskřilo a ušklíbl se. „Řekl bych, že je to rozumný předpoklad. Vsadil bych se, že má styky na vysokých místech. Velmi málo lidí ví, kde pracuješ - natož aby ti jen tak někdo dokázal bez povšimnutí doručit ty dárky.“
Hermiona se kousla do jazyka, aby nepronesla něco hloupého. Například obvinění, že tomu obdivovateli – nebo komukoliv dalšímu – prozradil pravdu o místě, kde pracuje. Ze všech jejích přátel věděl pouze on, že je zaměstnankyní Oddělení záhad, a to jenom proto, že by bylo dost obtížné tvrdit mu něco jiného, když ji viděl po průchodu Závojem.
Navzdory chvilkovým pochybnostem věděla, že to nikomu neřekl.
Kouzelnická přísaha, kterou musel pro své vlastní bezpečí složit, by ho sice nezabila, ale vysávala by z něj magii, až dokud by mu žádná nezbyla.
To by Sirius nikdy neriskoval.
Svůj život – ano. Svoji magii – ne.
„Souhlasím,“ odpověděla konečně po delší odmlce. „Třeba jsme na to šli vážně špatně. Co kdybychom udělali seznam jmen, která odpovídají našim požadavkům?“
Ušklíbl se. „To zabere dost času“
Jo. Přesně tak.
U Merlina!
Byla úplně pitomá. Samozřejmě, že by se raději zabýval něčím jiným, než luštěním záhady, se kterou ani neměl nic společného.
„Nejspíš ano,“ zněla provinile. „Ale nemusíš tu se mnou zůstávat, pokud nechceš. Vážně. Už jsem si nárokovala mnohem víc tvého času než obvykle a opravdu nikdy - “
Sirius protočil očima. „V pohodě, Hermiono. Chystal jsem se navrhnout, že si dáme něco k snědku, dřív než se do té tipovačky pustíme.“
Jako na zavolanou jí hlasitě zakručelo v žaludku – což ho náramně pobavilo.
Zmetek.
„Tak kdo nám připraví oběd? Můj skřítek nebo ti tvoji?“
Nazvala ho předtím zmetkem? Měla na mysli pitomec.
Plus několik dalších pohrdavých a urážlivých jmen.
„Mám lepší nápad. Pojďme na oběd někam ven.“
Nebyl to zrovna nejlepší nápad – alespoň pro ni ne, protože obvykle vybral nějaké mudlovské bistro, jehož specialitou bylo tučné a kalorické jídlo – ale procházka na čerstvém vzduchu jí pomůže pročistit si hlavu.
A bude potřebovat veškerou pomoc, protože začínala mít problém brát jeho škádlení jenom ze srandy a ne smrtelně vážně.
~*~*~
Devět tančících dam.
Děvět porcelánových baletek uložených v okouzlující vyřezávané šperkovnici, kterou k ničemu nevyužije.
Ale mohla by ji darovat dál – pokud její přátelé budou mít taky nějakou dceru a ne jen samé syny.
S tím, jak se věci vyvíjejí, si byla jistá, že ona žádnou dceru, které by ji mohla věnovat, mít nebude.
~*~*~
„Ještě tři dny. Jak si myslíte, že si ten tvůj pan neznámý poradí se 'skákajícími pány'?“
Někdy Harryho opravdu nesnášela. Dokáže se o sebe postarat sama a on by mohl alespoň předstírat, že jí v tom důvěřuje.
Ginny mu vlepila lehký pohlavek. „Buď milý. Je to romantické.“
„Když to říkáš. Já si myslím, že je to děsivé,“ oponoval. „Skoro jakoby ji pronásledoval.“
Sirius po něm střelil výhrůžným pohledem. Hermioně to málem uniklo, protože byla v té chvíli zaměstnaná svým vlastním zastrašujícím zíráním na Harryho. Byla si ale skoro jistá, že v jeho tváři na chvíli zahlédla něco nebezpečného, než se vrátil zpět ke lhostejnému výrazu.
„Co kdybys se mnou šel na chvíli do kuchyně, Harry?“
Překvapením zamrkala. I když jí byl Sirius během celého toho martýria neskutečnou oporou, nikdy nečekala, že zajde až k upřímnému varování svého milovaného kmotřence. Už jednou ho sice upozornil, ať se uklidní, ale to bylo spíš ve vtipu a nepočítala s tím, že to udělá znovu.
A zjevně ani Harry.
„Proč?“
„Protože děvčata to spolu potřebují probrat a ty se chováš jako přehnaně ochranářský pitomec,“ objasnil mu s ledovým klidem Sirius.
Harry zrudnul, ale Sirius ho vzal smířlivě kolem ramen a odvedl ho z pokoje dřív, než stihl dát průchod svým rozpakům.
Nebo možná vzteku, pomyslela si Hermiona. U Harryho si nemohla být ničím jistá.
Ginny se zachichotala. „Merline, kéž bych si i já mohla dovolit ho takhle usadit.“
Hermiona stěží potlačila otrávený výraz. Její rusovlasá kamarádka byla vyhlášená nedostatkem taktu a ona už ji slyšela říkat Harrymu mnohem horší věci, než si kdy dovolil Sirius.
„Takže?” nasadila Ginny tón, který podle Hermioniných zkušeností nepřipouštěl žádné vytáčení. „Kdo si myslíš, že to je?“
Povzdechla si. „Nemám nejmenší tušení. Nikdo mě nikam nepozval už celou věčnost a nevšimla jsem si, že by se kolem mě někdo motal.“
„Zastírací kouzlo?“
„Možná, když nejsem v práci. Ale na Ministerstvu mají proti takovým věcem ochrany. Po tom, co se stalo během války, se není čemu divit.“
Druhá čarodějka zamyšleně přikývla. Po nějaké chvíli mlčení se jí nebezpečně zajiskřilo v očích. „A co Sirius?“
„Toho taky nikdo nenapadá. Snaží se mi vážně pomoct – což je rozhodně víc, než můžu říct o Harrym. Vážně. Jeden by si myslel, že je můj sourozenec, s tím jak se chová. Úplný starší bratr!“
„Jo… máš pravdu. Ale ptala jsem se: 'A co Sirius?' Nemyslíš, že by mohl být tím tajemným obdivovatelem on?“
Hermiona na ni zírala, jako by jí narostla třetí ruka. Tak už je to tady, říkala si v duchu. Ginny naprosto přišla o rozum.
Uvažovala, jestli je tohle jeden z těch ojedinělých případů, kdy se ji zrzka svými činy nebo slovy pokoušela vytočit. Došla k závěru, že tentokrát je její otázka opravdu známkou počínajícího šílenství.
Škoda. Kouzelnická společnost právě přišla o velice schopnou mladou čarodějku.
Sirius a Harry se vynořili z vedlejšího pokoje předtím, než mohla přijít s rozumnou odpovědí na Ginninu absolutně nelogickou otázku. Hermionu nepřekvapilo, že oba drželi v ruce sklenku elfího vína.
Ať už toho ale Harry vypil jakékoliv množství, nepomohlo mu to uklidnit se. Jeho napětí bylo stále viditelné, i když přinejmenším už nevypadal naštvaně. Jeho pohled byl teď zamlžený a výraz těžce rozluštitelný.
Ohromený.
Udivený.
Naprosto vyvedený z míry.
Ať už mu Sirius řekl cokoliv, mělo to dokonalý účinek a zanechalo to Harryho neschopného slova.
Hermiona se zářivě usmála. Sirius možná nebyl tím kouzelníkem, který ji zahrnoval nákladnými dárky, jak si myslela Ginny. Umlčel však Harryho – a to byl pro ni větší dárek, než v jaký kdy doufala.
~*~*~
Prokletá Ginny a její bláznivé nápady!
Od chvíle, kdy se s ní kamarádka podělila o svoji směšnou teorii, nebyla schopná se na Siriuse dívat stejně jako předtím. Nepředstavovalo by to až takový problém, pokud by ho vídala jednou týdně jako tehdy, než ho zahrnula do řešení svých potíží. Když teď navíc nechodila do práce, trávila s ním spoustu času.
Ještě ke všemu strávil předchozí noc u ní doma, protože chtěl být u toho, až obdrží další dárek, aby to – podle svých slov – okouknul.
Zdálo se, že s ní teď tráví většinu volného času. A zatímco s vývojem jejich přátelství to dělalo zázraky, v hlavě jí to nadělalo pěkný zmatek.
Ginniny myšlenky.
V její hlavě.
Už to nemohlo být horší.
Zvlášť když teď začínala podezřívat Siriuse. Než jí včera přišlo deset žabáku, kteří měli na hlavě napudrované paruky, odmítala vážně uvažovat o tom, že by za náhlým přívalem dárků mohl být Sirius. Ale obojživelníci v okouzlujících parukách, nápadně připomínající členy mudlovské Sněmovny lordů, přesně odpovídaly jeho smyslu pro humor. A to jí vrtalo hlavou.
Sirius vydal potěšený zvuk, pokud tedy mohla soudit, aniž by viděla jeho výraz – a ona vzhlédla od pergamenů, jejichž četbu doteď předstírala.
Ne že by se flákala schválně, ale práce ji dnes ráno až tak nezajímala – navíc byla přinucena vzít si volno. Ještěže mohla předstírat zájem o snídani, protože jinak by se její kradmé pohledy změnily v dlouhé a upřené a to by ani jeden z nich neocenil.
„Co?“
„Nic.“ Složil výtisk Denního věštce a odložil ho vedle sebe. „Tak, co máš pro dnešek v plánu? Nákupy na poslední chvíli?“
„Ty mám hotové už víc než měsíc, Siriusi.“ Předpokládala, že to stejně věděl, což jí potvrdil mrknutím. „Co ty?“
„Ještě ne tak úplně. Chybí mi pár maličkostí.“ Škodolibě se pousmál. „Myslíš, že si tě tvých jedenáct dudajících dudáků najde v Příčné ulici, když tě přinutím jít na nákupy se mnou?“
„Přinutíš mě? Ani jeden z těch dárků nebyl nebezpečný a pochybuju, že se to změní. Takže nepotřebuju za zadkem žádnou chůvu. Neříkej mi, že z tebe Harryho včerejší návštěva udělala jeskynního muže s předpotopními názory.“
Stejného jako je Harry, dodala pro sebe.
„Kdybych se proměnil v jeskynního muže, poznala bys to,“ odpověděl pobaveně a nenechal se její přehnanou reakcí vyvést z klidu.
„Protože by ti vystouply nadočnicové oblouky?“
„Ne, protože bych si tě přehodil přes rameno a odnesl přímo do ložnice.“
Málem se udusila čajem, ze kterého zrovna upíjela. Odmítla jej však povzbudit svými protesty, jelikož přesně to od ní očekával.
Místo toho si otřela ústa ubrouskem a nasadila dokonale povznesený výraz.
„Hmm. Na tvém místě bych dobře vážila slova. Ginny si vzala do hlavy, že mým tajemným nápadníkem jsi ty. Dovedu si představit, jak by její dohazovačské úsilí vzrostlo, kdybys ji v tom podporoval podobnými prohlášeními.“
Byla přesvědčená, že jako starý mládenec a sukničkář při té představě zbledne, nebo se dokonce omluví, a odejde na toaletu s tím, že mu není nejlíp. Nestalo se ani jedno.
„Co ta o tom ví?“ zeptal se. Nezněl pobaveně, ale podezíravě. A víc než nemocně vypadal pobouřeně.
Jako by mu Ginny překazila překvapení.
Uch!
Začínám se chovat vážně směšně, pomyslela si, díky Ginnině stupidní teorii vidím věci jinak, než doopravdy jsou.
Ale jeho reakce nebyla úplně normální. I na jeho poměry.
„Dobrá,“ řekl a zvedl se ze židle. „Díky moc za snídani – a za noclech. Už bych měl vážně jít.“
„Netvrdil jsi náhodou, že nechceš propásnout dudáky?“
Pokrčil rameny. „Nevíme, kdy se tu objeví. Krom toho mě čekají nákupy na poslední chvíli,“ dořekl s významným pohledem.
„Dobře,“ souhlasila užasle.
Netušila, co si o tom má myslet. Proč tady vůbec zůstal přes noc, když hned ráno odchází?
Možná měl v plánu se zdržet déle, ale její poznámka o Ginny ho přiměla k útěku.
To znělo reálně.
„Dobře. Nebuď kvůli tomu na Ginny moc tvrdý,“ varovala ho. „Nic tím nemyslela; znáš ji, jak šílená umí být mimo sezónu.“
Hraní famfrpálu na Ginny působilo jako terapie. Ve chvílích volna si vlastnosti, které jinak upotřebila při hře – jako třeba sklony k agresivitě – vybíjela jiným způsobem.
Sirius se smíchem pokýval hlavou a obešel stůl, aby ji na rozloučenou políbil na tvář.
V okamžiku, kdy se přemístil, jí došlo, že se vůbec nenamáhal Ginnino podezření popřít – dokonce ani to její rádoby obvinění.
Čím dál zvláštnější.
~*~*~
Blížilo se poledne a dudáci nikde. Ani domácí skřítci v hloupých převlecích, hrající na flétny, nebo žabáci začarovaní tak, aby jejich kuňkání znělo jako dechový orchestr.
A ona se nudila.
Byl Štědrý den, seděla doma ve společnosti knihy a nudila se.
Hermiona si vzdychla. Měla využít Siriusovy nabídky. V Příčné ulici sice bude dost lidí, kteří na ni budou zírat – obzvlášť pokud ji zahlédnou ve společnosti Siriuse – ale uvažovala, že na chvíli vypadne ven dřív, než na ni dolehne ponorková nemoc.
Rozhodla se, popadla kabelku a kabát a přemístila se přímo do nákupní čtvrti kouzelnického Londýna. Nevěřila, že tam Sirius stále bude, ale nijak zvlášť jí to nevadilo. Když se kolem ní nebude motat, může mu koupit ještě nějakou drobnost jako poděkování za jeho podporu.
Ano. To je výborný nápad.
~*~*~
Tohle byl přesně ten důvod, proč měla ráda vánoční nákupy hotové včas.
Všechny obchody byly přecpané lidmi. Úplně všechny.
Naštěstí jí povětšinou nikdo nevěnoval pozornost, všichni se hnali za dárky, které měli mít nakoupené už před pár týdny.
Většina ale nejsou všichni, pomyslela si nešťastně. Do této chvíle ji už tři lidé požádali o podpis, dvojice postarších čarodějek pronesla pár jízlivých poznámek ohledně její krevní linie – tak nahlas, aby je zřetelně slyšela i přes dav kolemjdoucích – a nějaký muž ji plesknul po zadku.
Při tom poslením incidentu se otočila, s hůlkou v pohotovosti, a zjistila, že za ní s typickým úšklebkem ve tváři stojí Sirius.
„Musel jsem nějak upoutat tvoji pozornost,“ zatvářil se jako neviňátko.
„Položit mi ruku na rameno a pozdravit tě nenapadlo?“
„To by nebyla žádná sranda.“
Protočila očima a on na ni na oplátku mrknul. „Co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že máš nákupy z krku.“
„To ano, ale myslela jsem… není to důležité.“ Nemohla mu říct, že on byl hlavním důvodem, proč se rozhodla čelit těm davům všude kolem. Ne, pokud nechtěla vynést jeho ego do závratných výšin. „Začínalo mi to doma trochu lézt na mozek.“
Kývnul hlavou a vydal se k východu. Nestěžovala si, když jí položil ruku na bedra a vedl ji skrz dav z budovy ven, aniž by se zajímal, jestli už byla na odchodu.
„Aha,“ reagoval na její přiznání. „Dudáci nesplnili tvá očekávání?“
„Neukázali se – aspoň ne dokud jsem tam byla.“
„Vážně? Hmm. Den ještě zdaleka neskončil.“ Mračil se, ale něco v jeho výrazu se jí nezdálo. Nebyla si úplně jistá, ale čím déle nad tím přemýšlela, tím spíš měla pocit, že své zklamání jenom předstíral. „Leda by měl Harry s tím Lestrangem pravdu.“
„Jak to myslíš?“
„Nečetla jsi Věštce, když jsem odešel?“ zeptal se překvapeně.
Tenhle výraz už byl skutečný. Na to mohla přísahat.
„Nijak zvlášť Věštce nesleduju. Po tom všem by člověk předpokládal, že alespoň zaměstnají reportéry, kteří rozeznají informace od pomluv. To bych od nich asi chtěla příliš.“
„Čas od času dokáží něčím překvapit. Například dnes v ranním vydání vyšel článek, který se blížil opravdové zpravodajské práci.“
„Neříkej,“ pronesla Hermiona s ledovým klidem. Uvažovala, jestli to byl ten článek, který Siriuse ráno tak potěšil.
A jestli má Harry něco společného s čímkoliv, co se Lestrangeovi očividně přihodilo.
Nerada o svých přátelích smýšlela zle, ale on nepatřil zrovna mezi lidi, kteří si jen tak nechají všechno líbit. A představa, že by Rabastan mohl být jejím nápadníkem, ho předtím opravdu pobouřila.
Pořád mohla alespoň doufat, že to je pouze shoda náhod.
„Tak o čem byl ten článek?“
„Můžeš si to přečíst, až se vrátíš domů,“ odpověděl Sirius vyhýbavě a vzal ji kolem ramen.
Děsilo ji, jak přirozené se to zdálo.
To nebylo dobré.
Už poněkolikáté si připomněla, že jsou pouze přátelé, a pak se pohodlně uvelebila v jeho rádoby objetí.
„Je Štědrý večer,“ pokračoval, aniž by si všiml, jak na ni jeho blízkost působí. „Čas radosti a veselosti a -“
„- žádných debat o posledním článku Denního věštce?“
„Přesně tak. Kromě toho,“ pokračoval a přitiskl ji k sobě ještě víc, „vypadá to, že tě konečně objevili tví 'dudáci'.“
A měl pravdu. Hluk davu najednou prořízl zvuk klarinetů a fléten. Blížil se k nim a Hermionu překvapilo, že se ostatní nakupující zastavují a poslouchají. Dokonce se rozestupují, aby měli hudebníci prostor.
Vzhledem ke katastrofálním znalostem základů slušného chování v celé kouzelnické společnosti ji to zarazilo. Arogantní čistokrevní kouzelníci sice uměli zdvořilost celkem dobře předstírat, ale většinou jen mezi sebou nebo když jim to bylo k něčemu prospěšné. Neplýtvali by energií na to, aby byli milí na cizí lidi.
Dokonce ji napadlo, jestli nejsou ty nástroje očarované. Mnohé by to vysvětlovalo.
Sirius se přesunul za její záda a obtočil jí ruce kolem pasu. Hermioně poskočilo srdce. Nejspíš si neuvědomoval, jak jeho objetí vypadá pro lidi kolem, ale ona ano.
Bylo to romantické. Působili jako pár.
Ušklíbla se. Už podruhé se na sebe rozzlobila za to, že přemýšlí o Siriusovi jako o někom, kdo by mohl být víc než jen přítel - v intervalu méně než pěti minut – to musela být známka počínajícího nedostatku zdravého rozumu.
Na druhou stranu, pokud ztrácela rozum, také by se tím mnohé vysvětlilo.
Do háje.
Právě zaměřila pozornost k dudákům a poznala melodii, kterou hrají. Musela se rozesmát.
Dvanáct vánočních dnů. Znepokojivě trefné.
Její tajemný kouzelník má smysl pro humor, to se mu musí nechat. Pochopila to už poté, co poslal žabáky. A vlastně i skřítky - i když z toho až tak pobavená nebyla.
Hlavně když jí ti zatracení tvorové odmítli prozradit jméno toho, kdo je pro ni koupil.
Alespoň jí potvrdili, že dostávají plat – přestože se ohledně toho zdáli docela naštvaní.
Siriusovy rty se jí otřely o ucho a ona se rozklepala. Venku byla dostatečná zima, aby z toho mohla obvinit chlad. Sice dobře věděla, že její reakce s tím nemá nic společného, on to ale naštěstí nemohl tušit.
„Tak co myslíš?” zeptal se jí. „Ten tvůj chlápek vynaložil na celou věc dost velké úsilí, že?“
„Vypadá to tak.“
„Jestli se nakonec rozhodne odhalit svou totožnost, mohla bys mu dát alespoň šanci?“
Nervózně polkla. Ginny neměla pravdu, opakovala si. Nemohla mít.
A ona by si měla přestat hýčkat naději na to, co se nikdy nestane.
Přikývla. „Ano. Myslím, že bych mohla.“
~*~*~
Kdyby se její rodiče, poté co jim obnovila vzpomínky, nerozhodli zůstat v Austrálii, nejspíš by už byla na nohou a chystala se k nim domů na snídani a rozbalování dárků. Ale zůstala v Anglii bez rodiny, bydlela sama a vánoční ráno měla v plánu prolenošit v posteli.
Weasleyovi ji v Doupěti nečekají dřív než chvilku před večeří, což bylo zadlouho a nemusela se tím zatím znepokojovat.
K její smůle se jí nádherné plány na odpočinkové dopoledne zvrtly.
Nemohlo být dlouho po páté ráno, když to zaslechla – ten zvuk jí prudce pronikl do podvědomí a vytrhl ji z konejšivého klimbání. Pokud se nemýlila, ten hlasitý a velmi otravný zvuk vydával její poslední, dvanáctý dárek.
Nemohla pochopit, jak by někdo mohl považovat dvanáct bubnujících bubeníků za vhodné završení téměř dvoutýdenního dárkového maratonu.
Upřímně, nemohlo se jednat o něco jen trochu romantičtějšího, z čeho jí nebude po zbytek dne zvonit v uších?
A hlavně by měla existovat nějaká nepsaná dohoda o vhodné době, kdy se dvanáct bubeníků rozhodne splnit úkol. Bylo opravdu brzy a pokud mohla soudit ze štěbetání svých ptačích spolubydících, které téměř přehlušilo pravidelné bum, bum, bum, neocenili tuto ranní návštěvu ani oni.
V duchu si zanadávala. Uvažovala, že přes sebe jen tak přehodí župan, sejde dolů a pošle bubeníky pryč. Kouzelnická společnost byla stále až překvapivě puritánská, a pokud hudebníci nevezmou nohy na ramena při pohledu na ni oblečenou jen v pyžamu, županu a trepkách s divoce rozcuchanými vlasy, mohlo by je aspoň urazit, že jejich představení nemá ani zdaleka očekávaný úspěch.
Nejspíš jim tím prokáže laskavost. Čím dřív odsud odejdou, tím dřív budou u svých rodin, aby s nimi strávili sváteční den. A pokud neslaví Vánoce – den volna je pořád den volna, že?
Když jim to podá takhle…
„Ještě nejsi oblečená.“
Leknutím nadskočila. Její reakci se nikdo nemohl divit, protože vážně netušila, že je Sirius v domě – navíc v tuto hodinu – ale jeho výraz naznačoval opak.
Hmm. Měla by si všimnout, když někdo vstoupí do její ložnice, uvažovala. Ale se vší tou únavou a roztoulanými myšlenkami to bylo v posledních dnech pochopitelné – ačkoliv stále neomluvitelné.
Ne pro válečnou hrdinku, která by lépe než kdo jiný měla mít přehled o tom, co se kolem ní děje.
„Siriusi! Vyděsil jsi mě k smrti!“ Na důkaz svých slov si přitiskla ruku na hrudník, on si ale toho dramatického gesta nevšímal. Místo toho se zaměřil na nedostatečný stav jejího oblečení.
„Nemůžeš jít dolů takhle. Všichni ti bubeníci jsou muži.“
Hermiona si nebyla jistá, jestli by hrálo nějakou roli, kdyby nebyli. Uvědomovala si, jak děsivě po ránu vypadá. Ale pokud ve skupině nebyly žádné ženy, nemusel by se o tom za jejími zády nikdo dozvědět.
Nebo alespoň ne každý.
„Je chladno,“ vysvětloval jí Sirius trpělivě. Když stále nechápala, sklouzl očima k jejím ňadrům.
Celá zrudla, když jí došlo, že jí bradavky zřetelně prosvítají skrz tenkou látku pyžama.
A že Sirius od těch míst nemůže odtrhnout oči.
„Dobře. Já jen… ehm…“
„Nebo,“ navrhnul a vykročil směrem k ní, „bychom tu vlastně mohli zůstat. Koneckonců, aby sis užila jejich vystoupení, vůbec ty bubeníky nemusíš vidět.“
„No…“
Bohové! Dneska vážně nemá svůj den! Hermionin vnitřní hlas překypoval sarkazmem. Nejdřív ehm a pak prozměnu no. Teď by mohlo přijít na řadu koktání nebo jiná řečová vada.
„No tak, zlatíčko…“
Udělal další krok.
A pak další a další.
Její mozek se zasekl na zpracování toho, jak ji zrovna oslovil, takže jí nedošlo, co plánuje dál, dokud se neocitl těsně u ní a nepoložil jí ruce kolem pasu.
„Pamatuju si dobře, že mi dáš šanci?“
Aniž by čekal na potvrzení svých slov, přitáhl si ji co nejblíž k sobě, sklonil hlavu a políbil ji.
Nepřekvapilo ji, že líbá dobře, ale určitě nečekala, že v tom bude až tak úžasný. Odhodlaný, ne příliš dobyvačný, a přitom jemný. Z místa, kde se jejich rty dotýkaly, se jí šířilo chvění do celého těla.
„Ty… ale… ty?“ zeptala se, když se od sebe konečně odtrhli.
Jeho otázka z Příčné ulice teď dávala mnohem větší smysl: Bude ochotná dát záhadnému ctiteli šanci, pokud se odváží odhalit?
„Já,“ mrkl a znovu jí pohladil rty jemným polibkem. „Neříkej mi, žes neměla tušení, že jsem to já – ne potom, co ti Ginny řekla, že ona si to myslí.“
„Trochu ano, ale doopravdy jsem si to nemyslela…“
Přesto doufala. Merline, jak moc doufala. Jakmile to Ginny poprvé vyslovila, srdce jí při té možnosti poskočilo nadějí. Ale nemyslela si, že to tak opravdu je, takže se v tom utvrdila.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Proč jsi to všechno podstupoval? Proč jsi mi jednoduše neřekl, že mě… máš rád?“
Při té otázce se na chvíli zarazila, stále neschopná uvěřit tomu, co se děje.
„Připadalo mi, že to takhle bude mnohem přesvědčivější.“
Hmm. Něco na tom bylo. Pravděpodobně by ho předtím nebrala vážně.
I tak.
„Ale… ty kartičky… divadýlko kolem písmen…“ Proč předstíral, že jí pomáhá rozluštit záhadu, na kterou znal odpověď? Nehledě na to, že jí posílal dárky, které… Oči se jí rozšířily hněvem a nepraštila ho jedině díky tomu, že ji pevně držel ruce. „A ti skřítci! Daroval jsi mi domácí skřítky, Siriusi!“
„Dostávají výplatu,” připomenul jí s úšklíbnutím, absolutně nevzrušený jejím rozhořčením.
„Ano, ale…“
Šlo přece o princip. Nepotřebovala sluhy – zejména ne takové, kteří byli přesvědčení, že nejsou nic víc než otroci.
„Teď se pojď obléct,“ řekl a políbil ji na špičku nosu. „Dole je hotová snídaně – připravená těmi skřítky, mimochodem – a taky tam na tebe čeká pár dárků.“
Další?
Obávala se, že na další dárky není připravená, i když tyhle už byly konečně vánoční.
Vlastně, pomyslela si se šibalským úsměvem, konečně ji napadlo, jaký další dáreček by mohla dát Siriusovi.
Když uvážila, jak zamilovaně se k ní od svého odhalení choval, vypadalo to na opravdu velmi šťastné a veselé.
*Masáže a Seamy byl trošku oříšek, ale nakonec jsem ho kolem třetí ráno rozlouskla a celkem mě to i pobavilo, protože seamy znamená pochybný – což vlastně celého tajemného ctitele vystihuje.
Překlady dárků v písničce jsem přebrala z této stránky https://cs.wikipedia.org/wiki/Dvan%C3%A1ct_v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%ADch_dn%C5%AF, kde je i zajímavý výklad a text písně v originále.
PP: arabesce děkuju za superrychlou a jako vždy skvělou betaci :-)
„Grangerová!“
Hermiona sebou trhla. Její šéf byl pohodář, který nechával své podřízené pracovat v klidu a raději se soustředil na své vlastní projekty. Takže když teď poslal patrona, který začal dělat povyk, jako by celé oddělení bylo v plamenech a ona byla viníkem…
To nevěstilo nic dobrého.
Do háje.
Asi se přepočítala ve svém posledním experimentu. Kontrolovala to po sobě snad tucetkrát, ale ani ona nebyla neomylná. Tahle aritmantická formule byla dlouhá, dost složitá a přehlédnutí drobné chybičky mohlo způsobit úplnou spoušť.
„Grangerová!“
Tohle už je on, pomyslela si, ne stříbřitý beztvarý patron. Vzhledem k tomu, že ho zřetelně slyšela i přes zavřené dveře, usoudila, že bude nejlepší co nejrychleji zjistit, co se stalo. Než ztropí ještě větší rozruch.
Rychle vyšla z místnosti, ale jakmile vstoupila do atria a spatřila důvod Chapmanovy zloby, zpomalila a nakonec se zastavila. Přímo uprostřed vestibulu Oddělení záhad stál v květináči malý stromek.
Svraštila obočí. Bylo to neobvyklé, to každopádně, ale neměla nejmenší tušení, jak by za záhadné objevení rostliny mohla být zodpovědná zrovna ona ani proč to jejího šéfa tolik vytočilo.
„Připomeňte mi, slečno Grangerová: Jaké je první pravidlo těch z odboru záhad?“
„Nikdy nemluvit o tom, že jsi jedním z nich.“
„Přesně. Takže co dělá tahle zatracená hrušeň – s věnováním adresovaným vám – uprostřed mého oddělení?“
Uch…
Zmateně zamrkala. „Nemám nejmenší tušení, pane. Všichni mí známí si myslí, že pracuju v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.“
Zadržel dech a jeho zrůžovělé tváře získaly o několik odstínů tmavší barvu. „Byl na ní pták,“ procedil skrz zuby a ukázal na protější stěnu, kde vysoko na polici seděl jakýsi tvor. „Víte, jaký postoj zaujímám k ptactvu, Grangerová.“
Samozřejmě. Stejný jako ke všem ostatním živým stvořením kromě lidí – nenávistný.
Naklonila hlavu na stranu a z bezpečné vzdálenosti si prohlížela ptákovo peří. „Ale… to je… vypadá úplně jako zelená koroptev!“ vydechla vzrušeně.
Kouzelný příbuzný obyčejné koroptve se zeleným zbarvením byl ceněný hlavně kvůli peří, které se používalo na výrobu luxusních brků.
„Skvěle,“ odvětil suše Chapman. „Až tu zatracenou věc zabijete, můžete mi za výdělek z prodeje jejího peří koupit nový hábit.“
„Já –„
Zvedl pravou paži a ukázal jí, jak onen opeřenec stvrdil jejich vzájemnou nelibost tím, že se mu vyprázdnil přímo na rukáv. Trus se vyznačoval neobvykle vysokou kyselostí a bylo vidět, že už se v tkanině začíná vytvářet díra.
Hermiona mu věnovala omluvný úsměv – a tím pro ni byla záležitost ukončená, protože se nehodlala omlouvat za něco, co nebyla její chyba – a zavrkáním přivolala ptáka k sobě. Byla si jistá, že Chapman by upřednostnil, kdyby ho prostě omráčila, ale ona nechtěla riskovat, že ublíží tak nádhernému zvířeti.
Pohladila ho po křídle. Nedokázala si představit nikoho, kdo by jí tohle – nebo ten strom – mohl poslat. Křivonožka už sice měl svoje léta, ale každý, kdo ji znal natolik, aby odhalil, že nedělá v Kouzelnickém právu, by měl vědět i to, že její kocour nebude ptákem poletujícím po domě zrovna dvakrát nadšený.
Pokud si z něj ovšem neudělá svoji hračku.
Zamračila se. Chudák pták. Bylo by od ní lidštější, kdyby ho prodala výrobci brků, jak navrhoval šéf. O malých společnostech se dočetla, že ptáky nezabíjejí a dobře se o ně starají až do jejich přirozené smrti.
Úplně jistá si tím ale být nemohla. Možná to patřilo mezi informace, které autoři píší do učebnic jen proto, aby se děti cítily lépe.
Neprodá ho, dokud nebude mít jistotu, jak je to doopravdy.
Nebo by ho mohla vrátit tomu, kdo jí ho daroval. Ano. To byl mnohem lepší nápad.
~*~*~
Na kartičce nebylo kromě toho jejího žádné další jméno.
Ne. Jistěže nebylo.
Nejspíš se nechtěl dostat do problémů za to, že jí poslal dárek do práce, o které nemá vůbec vědět.
Uch!
A co hůř – v okamžiku, kdy si uvědomila význam těch dvou předmětů, ji přepadl neblahý pocit, že jí neznámý ctitel bude posílat dárky i dalších jedenáct dní.
Hrušeň.
Koroptev na hrušni.
Velice chytré.
Mohlo by to být dokonce romantické, kdyby její šéf dokázal vystát ptáky a kdyby polovina dárků v té písničce nebyla zvířata.
Také ji trochu znepokojavala skutečnost, že nemá žádnou 'pravou lásku', která by jí je podle písničky měla posílat.
Muž, který jí věnoval koroptev na hrušni, ji musel očividně znát – stejně jako její harmonogram – natolik, aby věděl, že nepracuje tam, kde tvrdí. Z toho mohla vyvodit dva závěry. Buď byl její nápadník ze stejného oddělení, nebo to mohl být velice kultivovaný stalker.
První možnost se jevila jako sotva pravděpodobná. Většina kouzelníků z oddělení byla ženatá a ti, kteří nebyli, měli dost rozumu, aby jí neposílali dárek do práce…
Druhá, byť reálnější, ji trochu znepokojovala, takže ji proteď vytlačila z mysli.
Místo toho se zaměřila na Křivonožku a na rtech se jí přitom zformoval úšklebek. Jak se zdálo, kocour byl mnohem chytřejší než její šéf, protože on se držel od zelené koroptve dostatečně daleko, aby ho nemohla pokálet.
A vůbec neočekávala, že slepice, labutě a další ptactvo budou mít tu samou výsadu.
~*~*~
S druhým vánočním dnem přišel i další dárek, ale dvě hrdličky byly naštěstí doručeny přímo do její kanceláře.
Navíc nebyly živé, ale vyrobené z křišťálu.
Vybroušeného ve Faerii, s očima z topazů, jen tak mimochodem. Díky kouzlu se k sobě hrdličky pokaždé na chvíli přitiskly a pak se zase oddělily. Z jejich velikosti usoudila, že byly určeny jako dekorace na stůl nebo na krbovou římsu.
Dobrotivý Merline.
Ať byl její záhadnou pravou láskou kdokoliv, měl výborný vkus. A dostatek peněz, aby si dopřál, co se mu líbí.
To vyloučilo Rona.
Vlastně už to, že byly dárky takhle promyšlené, Rona vyřadilo. Málokdy od něj dostala něco jiného než sladkosti a v těch vzácných případech skončila s knihou, kterou měli zrovna ve výloze v Krucáncích a Kaňourech.
Doufala, že po válce se to změní. Bylo to pošetilé a ona si to uvědomovala. Jen věřila, že až si Ron konečně připustí svoje city, že by spolu mohli na některých věcech zapracovat. Ale jejich jediný polibek začala ona a… nebylo to nic zvláštního. Nepomohlo ani to neuvěřitelné množství adrenalinu.
Ani jeden z nich netoužil po vztahu a jediný důvod, proč nad ním uvažovala jako o tajemném dárci, byla ubohá skutečnost, že byl jeden z mála mužů, kteří o ni projevili alespoň zájem.
Zrušila zamykací kouzlo, protože někdo zaklepal na dveře její kanceláře a pustila ho dovnitř.
Okamžitě toho zalitovala.
Chapman byl sice většinou v klidu, ale když ho popadl vztek, vydržel mu nekonečně dlouho. „Moje žena říká, že se vám mám omluvit,“ mumlal si pod vousy. „Takže to dělám.“
Hermiona se uchechtla, ale přikývnutím dala najevo, že jeho chabý pokus přijímá.
„Tohle bude nejspíš dárek 'druhého dne vánočního'?“
„Ano,“ odpověděla s očima upřenýma na křišťálové sošky. „Když jsem ráno přišla, čekaly mě na stole.“
„Hmm. Máte na kanceláři více než dostatečné ochrany; určitě se sem nedostaly snadno.“
„Souhlasím.“
„Zase u nich byla dárková kartička?“
Vzala štítek, který visel na zlaté stužce kolem krku jedné z hrdliček, a podala mu ho.
„Ani náznak, od koho by mohly být,“ řekla. „A rukopis nepoznávám.“
„Já jen nechápu, proč vám ty dárky musí chodit zrovna sem. Ano, ano, „ rychle pokračoval než ho stihla přerušit, „má to být romantické nebo tak něco, ale podle mého by byl mnohem lepší nápad, aby je posílal k vám domů.“
„Trávím tu mnohem více času než doma,“ připomněla mu Hermiona. Nejspíš by tomu tak nebylo, kdyby opravdu pracovala v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, ale na Odboru záhad byla náplň práce tak složitá, že si vyžadovala značnou spoustu času. „Připouštím, je trochu znepokojující zjistit, že mě někdo sleduje dost dlouho na to, aby to věděl.“
„To je… hmm. Tak tedy někdo z oddělení, nemyslíte?“
Nechápala, jak někdo s takhle dlouhým vedením mohl dělat vedoucího.
„Taky mě to napadlo,“ připustila. „Ale…“
„Jistě. Není moc z čeho vybírat, že?“ To nebyla otázka. „Většina zaměstnanců je ženatá – ty můžete nejspíš rovnou vyloučit – přinejmenším moje žena by si všimla, kdyby nám z účtu zmizelo tolik galeonů.“
Přikývla.
„Pak je tu pár jinak orientovaných,“ pokračoval Chapman. „A ti zbývající mají hlavu plnou jiných věcí.“
Celkem výstižně to shrnul, pomyslela si. Pár přátel v Oddělení záhad měla, ale všechny ovládala potřeba zkoumat a vysvětlovat natolik, že jejich sociální chování a vztahy šly povětšinou stranou.
„Takže,“ pronesl šéf. V tom slově zněl příslib konce rozhovoru a toho se Hermiona už nemohla dočkat. „Jestli někdy zjistíte, kdo to je, dejte mi vědět. Pošlu mu účet za nový hábit.“
~*~*~
O víkendech nepracovala – alespoň obvykle ne – a její pronásledovatel to očividně věděl, protože tři francouzské slípky a čtyři volající ptáčci byli doručeni k ní domů.
Byli tam, když se ráno vzbudila. Přestože měla lehké spaní, žádné zvuky během noci ani brzkého rána ji neprobudily.
Hermiona si povzdechla. Ačkoliv to byl slídil, měl styl. Slepice byly nádherné. Bohužel nepřišla na způsob, jak by si je mohla nechat – ne když se v Křivonožkovi budily lovecké pudy, kdykoliv je zahlédl v magické klícce, kterou jim vykouzlila.
Weasleyovým by se mohly líbit.
Měli pro ně o hodně víc místa – a navíc už pár kuřat chovali, tak by to pro ně neznamenalo žádnou přítěž.
Až přijedou z návštěvy Charlieho v Rumunsku, zeptá se, jestli by o ně měli zájem.
Ptáčky si ale nechá. Křivonožku moc nezaujali a – stejně jako zelená koroptev – to byla magická stvoření, která měla podle legend společné předky s fénixy. Jejich slzy sice neměly schopnost léčit, zato dokázali svým zpěvem uklidnit i toho nejnaštvanějšího člověka.
Poslední dobou se z práce vracela vystresovaná a takoví ptáčci se budou hodit.
Jenom by si přála vědět, komu má poděkovat.
~*~*~
Sladká Nimue.
Její záhadný obdivovatel bral písničku 'Dvanáct vánočních dnů' snad až příliš vážně.
Pět zlatých prstenů.
Nebyly jen pozlacené, doopravdy byly ze zlata – z nádherného tepaného zlata.
Ani jeden nezdobil žádný drahokam, ale všechny zářily, jako by jimi byly pokryté. Ještě víc ji ohromilo, když na každém objevila vyrytou sadu run. Znaky pro ochranu a uctívání se opakovaly a na dvou byla i runa plodnosti. Byla ráda, že je zrovna sama, protože ji to přivedlo do značných rozpaků.
Hermiona si povzdechla. Kéž by na to přišla…
Očima vyhledala dárkovou kartu a zamračila se na ni, když v tom ji něco zaujalo. Odložila prsten, který zrovna obdivovala a zvedla kartičku, aby ji podrobněji prozkoumala.
Tady!
Nebylo to tak výrazné jako mudlovský vodoznak, ale dost se mu to podobalo. Byl viditelný jenom pod správným úhlem dopadajícího světla.
Chvíli kartu nakláněla, než našla správný úhel, a v té chvíli se v pravém spodním rohu objevilo písmenko 'Z'.
Byl stejný znak i na ostatních kartách? A jak je možné, že si toho doteď nevšimla?
Všechny si je nechala, protože pořád doufala, že něco přehlédla a že by nakonec přeci jenom mohly být vodítkem k tajnému ctiteli. Schovala si je doma.
A čeká ji dlouhý den plný práce.
Sakra.
~*~*~
Když konečně dorazila domů, srdce jí samým očekáváním bilo jako splašené. Nemohla se dočkat, až se přesvědčí, jestli písmenko na kartičce byla náhoda nebo jestli to byla opravdu nápověda nebo…
„Siriusi!“ Teď jí srdce prozměnu pár úderů vynechalo, než se zase vrátilo k normálnímu rytmu. „Co tady děláš?“
Významně zvedl obočí, zatvářil se vyčítavě a ona netušila proč.
„Je pondělí.“
Ach.
Správně.
Sakra.
Ona a Sirius trávili každý pondělní večer spolu už od té doby, kdy se vrátil zpoza Závoje.
Jejím prvním velkým úkolem v Oddělení záhad se stal výzkum Závoje, který pohltil Siriuse Blacka. Všichni byli překvapení – včetně jí samotné – když objevila způsob, jak přivést zpět ty, kteří tím ďábelským kusem látky propadli. Do té doby se věřilo, že zemřeli, ale byli jen zajatí v dimenzionální bublině, která je udržovala naživu, ačkoliv čas kolem nich plynul tak pomalu, že se jejich stav dal přirovnat ke stázi.
Ještě překvapivější – a pro ni nejvíc – bylo, že Sirius po svém vysvobození trval na tom, že ji chce lépe poznat. Měl pocit, že jí něco dluží, a chtěl s ní dobře vycházet. Většinu času se jim to dařilo.
Po zbytek času se na něj buďto vztekala nebo nad ním slintala – za což se vztekala sama na sebe.
Byl úžasný a chytrý, dokonce i když se s ní dohadoval, ale přestože se dost sblížili, bral ji jen jako Harryho nejlepší kamarádku.
A nemělo žádný smysl toužit po tom, co stejně nemohla dostat.
„Zapomněla jsi,“ podotkl.
„Ne, jen… mi to trochu vyklouzlo.“ Mrkla na něj. „Dočasně.“
„Těžký den v práci?“ zeptal se účastně.
Zaslechla Kráturu hospodařit v její kuchyni, a i když stále nesouhlasila s postavením domácích skřítků, s tímhle jedním před časem uzavřeli něco jako mír. Konec konců, pomyslela si, ona by se zase odbyla polotovarem a bylo hezké mít alespoň jednou za týden domácí stravu.
„To taky,“ odpověděla a posadila se do křesla proti gauči, na kterém se rozvalil Sirius.
„Taky?“
Několikrát nervózně poposedla, než to vzdala a naklonila se k němu. „Dokážeš udržet tajemství?“ Zpražil ji pohledem, až se rozesmála. „Jasně. Promiň. Já jen… Posledních pět dní mi někdo posílá dárky. Dárky podle 'Dvanácti vánočních dnů', abych byla přesná.“
„Té písničky?“
„Ano.“
„Hmm. Konečně chápu všechny ty ptáky všude kolem. Překvapilo mě to, vzhledem k tomu, že se tu potuluje Křivonožka.“
Usmála se. Pochybovala, že někdo z jejích přátel by si na kocoura vůbec vzpomněl, ale Sirus se s ním celkem spřátelil a zajímal se o něj.
„Takže,“ pobídl ji se zjevným zájmem, „co je ten chlápek zač? Znám ho?“
„V tom je právě háček,“ připustila. „nemám nejmenší ponětí kdo to je.“
„Cože?“
„Nepodepsal se ani na jedno věnování. Zrovna dneska jsem v práci objevila stopu – tedy snad je to stopa. Nemusí to taky znamenat vůbec nic.“
Sirius jí věnoval laskavý úsměv a ona se neubránila myšlenkám na to, jak to od něj bylo hezké. Harry by ji začal poučovat o tom, že nemá přijímat dárky od neznámých mužů. Ron by poslouchal do chvíle, než by zjistil, že její historka nemá nic společného s famfrpálem, a Ginny by se naštvala, že jí o tom neřekla okamžitě po obdržení prvního dárku.
Bylo příjemné mít někoho, kdo opravdu poslouchá, co říkáte.
„Dobře,“ pověděl a stejně jako ona se naklonil dopředu. „Myslím, že bys mi měla povědět pěkně všechno od začátku. Ale během večeře, ano? Umírám hlady.“
~*~*~
„Na téhle je 'A',“ podával jí Sirius jednu z karet. „Co nám z toho vyplývá?“
Nám.
Hermiona se pousmála. Připadalo jí milé, že se zahrnul do její snahy o vypátrání odesílatele dárků – zvlášť když věděla, že by mohl dělat něco mnohem zábavnějšího.
“Našla jsem ještě 'E'. Pro tuto chvíli máme všechny. Takže… 'M', 'Z', 'A', 'E', a 'S'.“
„Huh. Myslíš, že z nich složíme jeho jméno?“
„Za předpokladu, že se skládá z dvanácti písmen.“
„Nejspíš i s příjmením.“
„Možná,“ souhlasila sklesle. Nebyla k odhalení 'pravé lásky' o nic blíž než předtím.
~*~*~
Když si vzpomněla, že přesmyčky mívala ráda…
Nebyly ani zdaleka tak zábavné, když neměla k dispozici všechna písmena.
„Už toho mám dost. Berete si volno dřív.“
Hermiona zvedla hlavu od pergamenu a rychle ho nacpala pod hromadu dalších, které se doopravdy týkaly práce.
Jen pro případ, že by do toho chtěl Chapman strkat nos.
Už takhle si bez dovolení kouzlem otevřel dveře a vtrhl k ní. Kdo ví, čeho dalšího je ten člověk schopen?
„Promiňte, pane?“
„Šest snášejících hus, Grangerová. Snášejících zlatá vejce, pro úplnost. V chodbě přímo před vaší kanceláří. Několik zaměstnanců se jim je pokusilo vzít, ale husy je nepoznaly jako právoplatné majitele. Zaútočily jim na ruce. Zobáky. Tři agenty jsem musel poslat ke Svatému Mungovi.“
„Ach.“
„Ach. Ona si řekne ach.“ vyštěkl Chapman. Hlasitě. „Nemůžu vás zde nechat, pokud budou dárky od vašeho přítele způsobovat takový rozruch.“
„Ale –“
„Ušetřete mě toho. Vím, že za to nemůžete, takže vám říkám: udělejte jedinou možnou věc dřív, než přijdou na řadu tančící dámy nebo parta bubeníků. Jděte domů.“
„Ale - “
„To je rozkaz.“
~*~*~
„Myslím, že jsme na to doteď šli úplně špatně. Třeba to není jeho jméno.“
„Ne?“ Nakoukla Siriusovi přes rameno na kus pergamenu, kam čmáral kombinace písmen.
Protočila očima.
Z písmen, která zatím znali, sestavil slovo 'MASAZE'.
„Aha. Podle tebe mi dělá chlípné návrhy.“
„A proč ne? Když netušíš, kdo to je, tak nemusí mít strach, že ho pošleš do háje.“
„Kdo říká, že bych to udělala?“ odpověděla koketně.
Dobrý bože, vypila příliš mnoho vína.
Navíc nebyla zvyklá vídat Siriuse častěji než jednou za týden a tohle byl docela nápor na její sebeovládání. Měla by ho poslat co nejdřív domů, jinak na něj vážně něco zkusí…
„Měl bych ti říct, že jsem vynikající masér.“
Chvíli ji upřeně pozoroval a myšlenkami viditelně bloudil Merlinvíkde, nakonec se ale vzpamatoval a mrknul na ni.
„To byla nabídka.“
Tváře jí při tom svůdném tónu zrůžověly. Ach ano. Rozhodně toho vypila víc než dost.
~*~*~
Ohledně Harryho reakce se spletla. Nepustil se do ní hned.
Místo toho se nejdřív ujistil, že si Hermiona nezakládá ptačí rezervaci, vyslechl si Siriusovo vysvětlení celé situace, a až potom přišla na řadu přednáška na téma 'proč nepřijímat dárky od neznámých lidí'.
„Neměla jsem zrovna moc možností se k tomu vyjádřit,“ bránila se. „Žádný z dárků nepřinesla sova, takže jsem je ani nemohla vrátit odesílateli! A byla jsem opatrná, Harry. Všechny jsem prověřila, jestli nejsou zakleté nebo něco podobného.“
„Stejně,“ brblal Harry.
Sirius protočil očima a Hermiona s ním pro jednou musela souhlasit. Harryho schopnost debatovat byla občas nad její chápání.
„Hej, uklidni se,“ pronesl Sirius a uštědřil svému kmotřenci herdu do zad – Harry zavrávoral a musel udělat pár kroků, než znovu nabyl rovnováhu. „Ta nová fontána venku tomuhle místu dodala eleganci a labutě v ní vypadají půvabně. Kromě toho 'Dvanáct vánočních dnů' je odkaz na původní namlouvací rituál, takže Hermiona by si toho tajného ctitele mohla klidně vzít, až bude po všem.“
„Tohle jsi mi neřekl!“ vykřikla Hermiona.
„Že to skončí svatbou?“
„Že je to namlouvací rituál! Proč jsi mě na to neupozornil hned, když jsem ti vykládala, co se děje?“
„Předpokládal jsem, že to víš,“ pokrčil rameny. „Vzhledem k tomu co všechno jsi přečetla.“
Jasně. To celkem dává smysl.
„Stejně se mi to nelíbí,“ pronesl Harry. „Ten chlápek může být kdokoliv, Hermiono. Co kdyby to byl jeden ze Smrtijedů, kteří unikli trestu? Napadlo tě to vůbec? Vsadím se, že znají všechny čistokrevné rituály a řadě z nich zbylo dost peněz, aby si to mohli dovolit. Třeba… ach! Co když je to Rabastan Lestrange? Zůstal zazobaný i potom, co si vylhal a vyplatil cestu na svobodu. A nikdy se mi nelíbilo, jak se na tebe díval.“
Obrátila se k Siriusovi s očekáváním dalšího protočení očí, ale k jejímu zděšení se nezdál být Harryho záchvatem paranoie stejně pobavený jako ona. Právě se tvářil, jakoby se chystal někoho zavraždit.
„Vážně?“ zněl nebezpečně. „Jak se na ni díval, Harry?“
„Není to Rabastan Lestrange,“ vyprskla.
„Jako by si to s ní chtěl na místě rozdat,“ odpověděl bez servítek Harry Siriusovi.
„Pozor na jazyk,“ napomenula ho Hermiona.
„Zíral se na ni tak už od toho souboje na Oddělení záhad,“ pokračoval Harry a nakonec obrátil svou pozornost zpátky k ní. „A jak si vůbec můžeš být tak jistá, že to není on?“
„Protože považuju Siriusovu teorii s písmeny na kartičkách za správnou a Rabastan Lestrange nemá ve jménu 'Z' ani 'M'.“
„Ale - “
„Kromě toho,“ přerušila ho, „si nemyslím, že zrovna on by mi poslal zlaté prsteny s runami, které znamenají ochranu, uctívání nebo dokonce plodnost.“
Zvedla levou ruku a ukázala prsten, který se rozhodla nosit. Pasoval jí sice jen na prst, na kterém se obvykle nosil snubní nebo zásnubní prsten, ale na tom nesešlo, jelikož na ni zrovna nečekala fronta rande-chtivých kouzelníku, které by to mohlo odradit.
„To je… jo, jasně. To zní docela logicky.“
„Díky,“ odpověděla unaveně. Pohlédla na Siriuse, ale navzdory jejím skvělým argumentům se jeho výraz nezměnil.
K čertu.
Co se vrátil zpoza Závoje, choval se k ní překvapivě ochranářsky. Jenom doufala, že Harryho stupidní kecy o Rabastanu Lestrangeovi ho nevyprovokují k nějaké ukvapené akci.