Preklady fanfiction Harryho Pottera

12 Vánočních dnů – 1. část

Autor: scifichick774

Originální název: 12 Days

Originál: http://kris-fic.livejournal.com/69238.html

Překlad: holloway

Beta: arabeska

Varování: Fluff

Prohlášení autorky: Práva na postavy patří JKR, ne mně. Z této povídky nemám žádný finanční zisk.

PP: arabesce děkuju za superrychlou a jako vždy skvělou betaci :-)

*

„Grangerová!“

Hermiona sebou trhla. Její šéf byl pohodář, který nechával své podřízené pracovat v klidu a raději se soustředil na své vlastní projekty. Takže když teď poslal patrona, který začal dělat povyk, jako by celé oddělení bylo v plamenech a ona byla viníkem…

To nevěstilo nic dobrého.

Do háje.

Asi se přepočítala ve svém posledním experimentu. Kontrolovala to po sobě snad tucetkrát, ale ani ona nebyla neomylná. Tahle aritmantická formule byla dlouhá, dost složitá a přehlédnutí drobné chybičky mohlo způsobit úplnou spoušť.

„Grangerová!“

Tohle už je on, pomyslela si, ne stříbřitý beztvarý patron. Vzhledem k tomu, že ho zřetelně slyšela i přes zavřené dveře, usoudila, že bude nejlepší co nejrychleji zjistit, co se stalo. Než ztropí ještě větší rozruch.

Rychle vyšla z místnosti, ale jakmile vstoupila do atria a spatřila důvod Chapmanovy zloby, zpomalila a nakonec se zastavila. Přímo uprostřed vestibulu Oddělení záhad stál v květináči malý stromek.

Svraštila obočí. Bylo to neobvyklé, to každopádně, ale neměla nejmenší tušení, jak by za záhadné objevení rostliny mohla být zodpovědná zrovna ona ani proč to jejího šéfa tolik vytočilo.

„Připomeňte mi, slečno Grangerová: Jaké je první pravidlo těch z odboru záhad?“

„Nikdy nemluvit o tom, že jsi jedním z nich.“

„Přesně. Takže co dělá tahle zatracená hrušeň – s věnováním adresovaným vám – uprostřed mého oddělení?“

Uch…

Zmateně zamrkala. „Nemám nejmenší tušení, pane. Všichni mí známí si myslí, že pracuju v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.“

Zadržel dech a jeho zrůžovělé tváře získaly o několik odstínů tmavší barvu. „Byl na ní pták,“ procedil skrz zuby a ukázal na protější stěnu, kde vysoko na polici seděl jakýsi tvor. „Víte, jaký postoj zaujímám k ptactvu, Grangerová.“

Samozřejmě. Stejný jako ke všem ostatním živým stvořením kromě lidí – nenávistný.

Naklonila hlavu na stranu a z bezpečné vzdálenosti si prohlížela ptákovo peří. „Ale… to je… vypadá úplně jako zelená koroptev!“ vydechla vzrušeně.

Kouzelný příbuzný obyčejné koroptve se zeleným zbarvením byl ceněný hlavně kvůli peří, které se používalo na výrobu luxusních brků.

„Skvěle,“ odvětil suše Chapman. „Až tu zatracenou věc zabijete, můžete mi za výdělek z prodeje jejího peří koupit nový hábit.“

„Já –„

Zvedl pravou paži a ukázal jí, jak onen opeřenec stvrdil jejich vzájemnou nelibost tím, že se mu vyprázdnil přímo na rukáv. Trus se vyznačoval neobvykle vysokou kyselostí a bylo vidět, že už se v tkanině začíná vytvářet díra.

Hermiona mu věnovala omluvný úsměv – a tím pro ni byla záležitost ukončená, protože se nehodlala omlouvat za něco, co nebyla její chyba – a zavrkáním přivolala ptáka k sobě. Byla si jistá, že Chapman by upřednostnil, kdyby ho prostě omráčila, ale ona nechtěla riskovat, že ublíží tak nádhernému zvířeti.

Pohladila ho po křídle. Nedokázala si představit nikoho, kdo by jí tohle – nebo ten strom – mohl poslat. Křivonožka už sice měl svoje léta, ale každý, kdo ji znal natolik, aby odhalil, že nedělá v Kouzelnickém právu, by měl vědět i to, že její kocour nebude ptákem poletujícím po domě zrovna dvakrát nadšený.

Pokud si z něj ovšem neudělá svoji hračku.

Zamračila se. Chudák pták. Bylo by od ní lidštější, kdyby ho prodala výrobci brků, jak navrhoval šéf. O malých společnostech se dočetla, že ptáky nezabíjejí a dobře se o ně starají až do jejich přirozené smrti.

Úplně jistá si tím ale být nemohla. Možná to patřilo mezi informace, které autoři píší do učebnic jen proto, aby se děti cítily lépe.

Neprodá ho, dokud nebude mít jistotu, jak je to doopravdy.

Nebo by ho mohla vrátit tomu, kdo jí ho daroval. Ano. To byl mnohem lepší nápad.

~*~*~

Na kartičce nebylo kromě toho jejího žádné další jméno.

Ne. Jistěže nebylo.

Nejspíš se nechtěl dostat do problémů za to, že jí poslal dárek do práce, o které nemá vůbec vědět.

Uch!

A co hůř – v okamžiku, kdy si uvědomila význam těch dvou předmětů, ji přepadl neblahý pocit, že jí neznámý ctitel bude posílat dárky i dalších jedenáct dní.

Hrušeň.

Koroptev na hrušni.

Velice chytré.

Mohlo by to být dokonce romantické, kdyby její šéf dokázal vystát ptáky a kdyby polovina dárků v té písničce nebyla zvířata.

Také ji trochu znepokojavala skutečnost, že nemá žádnou 'pravou lásku', která by jí je podle písničky měla posílat.

Muž, který jí věnoval koroptev na hrušni, ji musel očividně znát – stejně jako její harmonogram – natolik, aby věděl, že nepracuje tam, kde tvrdí. Z toho mohla vyvodit dva závěry. Buď byl její nápadník ze stejného oddělení, nebo to mohl být velice kultivovaný stalker.

První možnost se jevila jako sotva pravděpodobná. Většina kouzelníků z oddělení byla ženatá a ti, kteří nebyli, měli dost rozumu, aby jí neposílali dárek do práce…

Druhá, byť reálnější, ji trochu znepokojovala, takže ji proteď vytlačila z mysli.

Místo toho se zaměřila na Křivonožku a na rtech se jí přitom zformoval úšklebek. Jak se zdálo, kocour byl mnohem chytřejší než její šéf, protože on se držel od zelené koroptve dostatečně daleko, aby ho nemohla pokálet.

A vůbec neočekávala, že slepice, labutě a další ptactvo budou mít tu samou výsadu.

~*~*~

S druhým vánočním dnem přišel i další dárek, ale dvě hrdličky byly naštěstí doručeny přímo do její kanceláře.

Navíc nebyly živé, ale vyrobené z křišťálu.

Vybroušeného ve Faerii, s očima z topazů, jen tak mimochodem. Díky kouzlu se k sobě hrdličky pokaždé na chvíli přitiskly a pak se zase oddělily. Z jejich velikosti usoudila, že byly určeny jako dekorace na stůl nebo na krbovou římsu.

Dobrotivý Merline.

Ať byl její záhadnou pravou láskou kdokoliv, měl výborný vkus. A dostatek peněz, aby si dopřál, co se mu líbí.

To vyloučilo Rona.

Vlastně už to, že byly dárky takhle promyšlené, Rona vyřadilo. Málokdy od něj dostala něco jiného než sladkosti a v těch vzácných případech skončila s knihou, kterou měli zrovna ve výloze v Krucáncích a Kaňourech.

Doufala, že po válce se to změní. Bylo to pošetilé a ona si to uvědomovala. Jen věřila, že až si Ron konečně připustí svoje city, že by spolu mohli na některých věcech zapracovat. Ale jejich jediný polibek začala ona a… nebylo to nic zvláštního. Nepomohlo ani to neuvěřitelné množství adrenalinu.

Ani jeden z nich netoužil po vztahu a jediný důvod, proč nad ním uvažovala jako o tajemném dárci, byla ubohá skutečnost, že byl jeden z mála mužů, kteří o ni projevili alespoň zájem.

Zrušila zamykací kouzlo, protože někdo zaklepal na dveře její kanceláře a pustila ho dovnitř.

Okamžitě toho zalitovala.

Chapman byl sice většinou v klidu, ale když ho popadl vztek, vydržel mu nekonečně dlouho. „Moje žena říká, že se vám mám omluvit,“ mumlal si pod vousy. „Takže to dělám.“

Hermiona se uchechtla, ale přikývnutím dala najevo, že jeho chabý pokus přijímá.

„Tohle bude nejspíš dárek 'druhého dne vánočního'?“

„Ano,“ odpověděla s očima upřenýma na křišťálové sošky. „Když jsem ráno přišla, čekaly mě na stole.“

„Hmm. Máte na kanceláři více než dostatečné ochrany; určitě se sem nedostaly snadno.“

„Souhlasím.“

„Zase u nich byla dárková kartička?“

Vzala štítek, který visel na zlaté stužce kolem krku jedné z hrdliček, a podala mu ho.

„Ani náznak, od koho by mohly být,“ řekla. „A rukopis nepoznávám.“

„Já jen nechápu, proč vám ty dárky musí chodit zrovna sem. Ano, ano, „ rychle pokračoval než ho stihla přerušit, „má to být romantické nebo tak něco, ale podle mého by byl mnohem lepší nápad, aby je posílal k vám domů.“

„Trávím tu mnohem více času než doma,“ připomněla mu Hermiona. Nejspíš by tomu tak nebylo, kdyby opravdu pracovala v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, ale na Odboru záhad byla náplň práce tak složitá, že si vyžadovala značnou spoustu času. „Připouštím, je trochu znepokojující zjistit, že mě někdo sleduje dost dlouho na to, aby to věděl.“

„To je… hmm. Tak tedy někdo z oddělení, nemyslíte?“

Nechápala, jak někdo s takhle dlouhým vedením mohl dělat vedoucího.

„Taky mě to napadlo,“ připustila. „Ale…“

„Jistě. Není moc z čeho vybírat, že?“ To nebyla otázka. „Většina zaměstnanců je ženatá – ty můžete nejspíš rovnou vyloučit – přinejmenším moje žena by si všimla, kdyby nám z účtu zmizelo tolik galeonů.“

Přikývla.

„Pak je tu pár jinak orientovaných,“ pokračoval Chapman. „A ti zbývající mají hlavu plnou jiných věcí.“

Celkem výstižně to shrnul, pomyslela si. Pár přátel v Oddělení záhad měla, ale všechny ovládala potřeba zkoumat a vysvětlovat natolik, že jejich sociální chování a vztahy šly povětšinou stranou.

„Takže,“ pronesl šéf. V tom slově zněl příslib konce rozhovoru a toho se Hermiona už nemohla dočkat. „Jestli někdy zjistíte, kdo to je, dejte mi vědět. Pošlu mu účet za nový hábit.“

~*~*~

O víkendech nepracovala – alespoň obvykle ne – a její pronásledovatel to očividně věděl, protože tři francouzské slípky a čtyři volající ptáčci byli doručeni k ní domů.

Byli tam, když se ráno vzbudila. Přestože měla lehké spaní, žádné zvuky během noci ani brzkého rána ji neprobudily.

Hermiona si povzdechla. Ačkoliv to byl slídil, měl styl. Slepice byly nádherné. Bohužel nepřišla na způsob, jak by si je mohla nechat – ne když se v Křivonožkovi budily lovecké pudy, kdykoliv je zahlédl v magické klícce, kterou jim vykouzlila.

Weasleyovým by se mohly líbit.

Měli pro ně o hodně víc místa – a navíc už pár kuřat chovali, tak by to pro ně neznamenalo žádnou přítěž.

Až přijedou z návštěvy Charlieho v Rumunsku, zeptá se, jestli by o ně měli zájem.

Ptáčky si ale nechá. Křivonožku moc nezaujali a – stejně jako zelená koroptev – to byla magická stvoření, která měla podle legend společné předky s fénixy. Jejich slzy sice neměly schopnost léčit, zato dokázali svým zpěvem uklidnit i toho nejnaštvanějšího člověka.

Poslední dobou se z práce vracela vystresovaná a takoví ptáčci se budou hodit.

Jenom by si přála vědět, komu má poděkovat.

~*~*~

Sladká Nimue.

Její záhadný obdivovatel bral písničku 'Dvanáct vánočních dnů' snad až příliš vážně.

Pět zlatých prstenů.

Nebyly jen pozlacené, doopravdy byly ze zlata – z nádherného tepaného zlata.

Ani jeden nezdobil žádný drahokam, ale všechny zářily, jako by jimi byly pokryté. Ještě víc ji ohromilo, když na každém objevila vyrytou sadu run. Znaky pro ochranu a uctívání se opakovaly a na dvou byla i runa plodnosti. Byla ráda, že je zrovna sama, protože ji to přivedlo do značných rozpaků.

Hermiona si povzdechla. Kéž by na to přišla…

Očima vyhledala dárkovou kartu a zamračila se na ni, když v tom ji něco zaujalo. Odložila prsten, který zrovna obdivovala a zvedla kartičku, aby ji podrobněji prozkoumala.

Tady!

Nebylo to tak výrazné jako mudlovský vodoznak, ale dost se mu to podobalo. Byl viditelný jenom pod správným úhlem dopadajícího světla.

Chvíli kartu nakláněla, než našla správný úhel, a v té chvíli se v pravém spodním rohu objevilo písmenko 'Z'.

Byl stejný znak i na ostatních kartách? A jak je možné, že si toho doteď nevšimla?

Všechny si je nechala, protože pořád doufala, že něco přehlédla a že by nakonec přeci jenom mohly být vodítkem k tajnému ctiteli. Schovala si je doma.

A čeká ji dlouhý den plný práce.

Sakra.

~*~*~

Když konečně dorazila domů, srdce jí samým očekáváním bilo jako splašené. Nemohla se dočkat, až se přesvědčí, jestli písmenko na kartičce byla náhoda nebo jestli to byla opravdu nápověda nebo…

„Siriusi!“ Teď jí srdce prozměnu pár úderů vynechalo, než se zase vrátilo k normálnímu rytmu. „Co tady děláš?“

Významně zvedl obočí, zatvářil se vyčítavě a ona netušila proč.

„Je pondělí.“

Ach.

Správně.

Sakra.

Ona a Sirius trávili každý pondělní večer spolu už od té doby, kdy se vrátil zpoza Závoje.

Jejím prvním velkým úkolem v Oddělení záhad se stal výzkum Závoje, který pohltil Siriuse Blacka. Všichni byli překvapení – včetně jí samotné – když objevila způsob, jak přivést zpět ty, kteří tím ďábelským kusem látky propadli. Do té doby se věřilo, že zemřeli, ale byli jen zajatí v dimenzionální bublině, která je udržovala naživu, ačkoliv čas kolem nich plynul tak pomalu, že se jejich stav dal přirovnat ke stázi.

Ještě překvapivější – a pro ni nejvíc – bylo, že Sirius po svém vysvobození trval na tom, že ji chce lépe poznat. Měl pocit, že jí něco dluží, a chtěl s ní dobře vycházet. Většinu času se jim to dařilo.

Po zbytek času se na něj buďto vztekala nebo nad ním slintala – za což se vztekala sama na sebe.

Byl úžasný a chytrý, dokonce i když se s ní dohadoval, ale přestože se dost sblížili, bral ji jen jako Harryho nejlepší kamarádku.

A nemělo žádný smysl toužit po tom, co stejně nemohla dostat.

„Zapomněla jsi,“ podotkl.

„Ne, jen… mi to trochu vyklouzlo.“ Mrkla na něj. „Dočasně.“

„Těžký den v práci?“ zeptal se účastně.

Zaslechla Kráturu hospodařit v její kuchyni, a i když stále nesouhlasila s postavením domácích skřítků, s tímhle jedním před časem uzavřeli něco jako mír. Konec konců, pomyslela si, ona by se zase odbyla polotovarem a bylo hezké mít alespoň jednou za týden domácí stravu.

„To taky,“ odpověděla a posadila se do křesla proti gauči, na kterém se rozvalil Sirius.

„Taky?“

Několikrát nervózně poposedla, než to vzdala a naklonila se k němu. „Dokážeš udržet tajemství?“ Zpražil ji pohledem, až se rozesmála. „Jasně. Promiň. Já jen… Posledních pět dní mi někdo posílá dárky. Dárky podle 'Dvanácti vánočních dnů', abych byla přesná.“

„Té písničky?“

„Ano.“

„Hmm. Konečně chápu všechny ty ptáky všude kolem. Překvapilo mě to, vzhledem k tomu, že se tu potuluje Křivonožka.“

Usmála se. Pochybovala, že někdo z jejích přátel by si na kocoura vůbec vzpomněl, ale Sirus se s ním celkem spřátelil a zajímal se o něj.

„Takže,“ pobídl ji se zjevným zájmem, „co je ten chlápek zač? Znám ho?“

„V tom je právě háček,“ připustila. „nemám nejmenší ponětí kdo to je.“

„Cože?“

„Nepodepsal se ani na jedno věnování. Zrovna dneska jsem v práci objevila stopu – tedy snad je to stopa. Nemusí to taky znamenat vůbec nic.“

Sirius jí věnoval laskavý úsměv a ona se neubránila myšlenkám na to, jak to od něj bylo hezké. Harry by ji začal poučovat o tom, že nemá přijímat dárky od neznámých mužů. Ron by poslouchal do chvíle, než by zjistil, že její historka nemá nic společného s famfrpálem, a Ginny by se naštvala, že jí o tom neřekla okamžitě po obdržení prvního dárku.

Bylo příjemné mít někoho, kdo opravdu poslouchá, co říkáte.

„Dobře,“ pověděl a stejně jako ona se naklonil dopředu. „Myslím, že bys mi měla povědět pěkně všechno od začátku. Ale během večeře, ano? Umírám hlady.“

~*~*~

„Na téhle je 'A',“ podával jí Sirius jednu z karet. „Co nám z toho vyplývá?“

Nám.

Hermiona se pousmála. Připadalo jí milé, že se zahrnul do její snahy o vypátrání odesílatele dárků – zvlášť když věděla, že by mohl dělat něco mnohem zábavnějšího.

“Našla jsem ještě 'E'. Pro tuto chvíli máme všechny. Takže… 'M', 'Z', 'A', 'E', a 'S'.“

„Huh. Myslíš, že z nich složíme jeho jméno?“

„Za předpokladu, že se skládá z dvanácti písmen.“

„Nejspíš i s příjmením.“

„Možná,“ souhlasila sklesle. Nebyla k odhalení 'pravé lásky' o nic blíž než předtím.

~*~*~

Když si vzpomněla, že přesmyčky mívala ráda…

Nebyly ani zdaleka tak zábavné, když neměla k dispozici všechna písmena.

„Už toho mám dost. Berete si volno dřív.“

Hermiona zvedla hlavu od pergamenu a rychle ho nacpala pod hromadu dalších, které se doopravdy týkaly práce.

Jen pro případ, že by do toho chtěl Chapman strkat nos.

Už takhle si bez dovolení kouzlem otevřel dveře a vtrhl k ní. Kdo ví, čeho dalšího je ten člověk schopen?

„Promiňte, pane?“

„Šest snášejících hus, Grangerová. Snášejících zlatá vejce, pro úplnost. V chodbě přímo před vaší kanceláří. Několik zaměstnanců se jim je pokusilo vzít, ale husy je nepoznaly jako právoplatné majitele. Zaútočily jim na ruce. Zobáky. Tři agenty jsem musel poslat ke Svatému Mungovi.“

„Ach.“

„Ach. Ona si řekne ach.“ vyštěkl Chapman. Hlasitě. „Nemůžu vás zde nechat, pokud budou dárky od vašeho přítele způsobovat takový rozruch.“

„Ale –“

„Ušetřete mě toho. Vím, že za to nemůžete, takže vám říkám: udělejte jedinou možnou věc dřív, než přijdou na řadu tančící dámy nebo parta bubeníků. Jděte domů.“

„Ale - “

„To je rozkaz.“

~*~*~

„Myslím, že jsme na to doteď šli úplně špatně. Třeba to není jeho jméno.“

„Ne?“ Nakoukla Siriusovi přes rameno na kus pergamenu, kam čmáral kombinace písmen.

Protočila očima.

Z písmen, která zatím znali, sestavil slovo 'MASAZE'.

„Aha. Podle tebe mi dělá chlípné návrhy.“

„A proč ne? Když netušíš, kdo to je, tak nemusí mít strach, že ho pošleš do háje.“

„Kdo říká, že bych to udělala?“ odpověděla koketně.

Dobrý bože, vypila příliš mnoho vína.

Navíc nebyla zvyklá vídat Siriuse častěji než jednou za týden a tohle byl docela nápor na její sebeovládání. Měla by ho poslat co nejdřív domů, jinak na něj vážně něco zkusí…

„Měl bych ti říct, že jsem vynikající masér.“

Chvíli ji upřeně pozoroval a myšlenkami viditelně bloudil Merlinvíkde, nakonec se ale vzpamatoval a mrknul na ni.

„To byla nabídka.“

Tváře jí při tom svůdném tónu zrůžověly. Ach ano. Rozhodně toho vypila víc než dost.

~*~*~

Ohledně Harryho reakce se spletla. Nepustil se do ní hned.

Místo toho se nejdřív ujistil, že si Hermiona nezakládá ptačí rezervaci, vyslechl si Siriusovo vysvětlení celé situace, a až potom přišla na řadu přednáška na téma 'proč nepřijímat dárky od neznámých lidí'.

„Neměla jsem zrovna moc možností se k tomu vyjádřit,“ bránila se. „Žádný z dárků nepřinesla sova, takže jsem je ani nemohla vrátit odesílateli! A byla jsem opatrná, Harry. Všechny jsem prověřila, jestli nejsou zakleté nebo něco podobného.“

„Stejně,“ brblal Harry.

Sirius protočil očima a Hermiona s ním pro jednou musela souhlasit. Harryho schopnost debatovat byla občas nad její chápání.

„Hej, uklidni se,“ pronesl Sirius a uštědřil svému kmotřenci herdu do zad – Harry zavrávoral a musel udělat pár kroků, než znovu nabyl rovnováhu. „Ta nová fontána venku tomuhle místu dodala eleganci a labutě v ní vypadají půvabně. Kromě toho 'Dvanáct vánočních dnů' je odkaz na původní namlouvací rituál, takže Hermiona by si toho tajného ctitele mohla klidně vzít, až bude po všem.“

„Tohle jsi mi neřekl!“ vykřikla Hermiona.

„Že to skončí svatbou?“

„Že je to namlouvací rituál! Proč jsi mě na to neupozornil hned, když jsem ti vykládala, co se děje?“

„Předpokládal jsem, že to víš,“ pokrčil rameny. „Vzhledem k tomu co všechno jsi přečetla.“

Jasně. To celkem dává smysl.

„Stejně se mi to nelíbí,“ pronesl Harry. „Ten chlápek může být kdokoliv, Hermiono. Co kdyby to byl jeden ze Smrtijedů, kteří unikli trestu? Napadlo tě to vůbec? Vsadím se, že znají všechny čistokrevné rituály a řadě z nich zbylo dost peněz, aby si to mohli dovolit. Třeba… ach! Co když je to Rabastan Lestrange? Zůstal zazobaný i potom, co si vylhal a vyplatil cestu na svobodu. A nikdy se mi nelíbilo, jak se na tebe díval.“

Obrátila se k Siriusovi s očekáváním dalšího protočení očí, ale k jejímu zděšení se nezdál být Harryho záchvatem paranoie stejně pobavený jako ona. Právě se tvářil, jakoby se chystal někoho zavraždit.

„Vážně?“ zněl nebezpečně. „Jak se na ni díval, Harry?“

„Není to Rabastan Lestrange,“ vyprskla.

„Jako by si to s ní chtěl na místě rozdat,“ odpověděl bez servítek Harry Siriusovi.

„Pozor na jazyk,“ napomenula ho Hermiona.

„Zíral se na ni tak už od toho souboje na Oddělení záhad,“ pokračoval Harry a nakonec obrátil svou pozornost zpátky k ní. „A jak si vůbec můžeš být tak jistá, že to není on?“

„Protože považuju Siriusovu teorii s písmeny na kartičkách za správnou a Rabastan Lestrange nemá ve jménu 'Z' ani 'M'.“

„Ale - “

„Kromě toho,“ přerušila ho, „si nemyslím, že zrovna on by mi poslal zlaté prsteny s runami, které znamenají ochranu, uctívání nebo dokonce plodnost.“

Zvedla levou ruku a ukázala prsten, který se rozhodla nosit. Pasoval jí sice jen na prst, na kterém se obvykle nosil snubní nebo zásnubní prsten, ale na tom nesešlo, jelikož na ni zrovna nečekala fronta rande-chtivých kouzelníku, které by to mohlo odradit.

„To je… jo, jasně. To zní docela logicky.“

„Díky,“ odpověděla unaveně. Pohlédla na Siriuse, ale navzdory jejím skvělým argumentům se jeho výraz nezměnil.

K čertu.

Co se vrátil zpoza Závoje, choval se k ní překvapivě ochranářsky. Jenom doufala, že Harryho stupidní kecy o Rabastanu Lestrangeovi ho nevyprovokují k nějaké ukvapené akci.