Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. překladatelky: Nemůžu se s vámi nepodělit o jednu zajímavost, kterou jsem za dobu publikování překladu odpozorovala v komentářích. Ze začátku příběhu se z vaší čtenářské strany často objevovala drsná kritika Lily, jejího chování a povahy. Obzvláště v posledních kapitolách je Lily opět nejzmiňovanější postavou – tentokrát ale v ryze pozitivním až obdivném duchu! No, tomu říkám zvrat. :)

Pozn. autorky: Varování: Následuje nálož emoční tísně a tendencí k sebeobětování. Konzumujte s opatrností!

_______________________________________

Kapitola 27

Všechno bylo v pořádku. Vánoce vlastně dopadly úspěšně a ve vzduchu se vznášelo tolik harmonie, důvěry a mírumilovnosti, že Lily skoro zapomněla, jak se s Harrym a jeho přáteli věci obvykle vyvinou. Dokonce si dovolila uvolnit se a odpočívat.

Což byla samozřejmě přesně ta chvíle, kdy se na ně všechno sesypalo.

Zrovna snídali, nebo spíše, kdyby tento mudlovský název existoval v kouzelnickém světě, měli brunch. Zatímco Neville a Lenka se zjevně ještě úplně nevzbudili (včera večer opravdu hodně tančili) a Hermiona se spokojila s prostým usrkáváním čaje a uždibováním muffinu, ostatní nadšeně probírali každý detail včerejšího plesu.

Narcisa jí jednou řekla, že tahle část společenského života je nejméně stejně důležitá jako události samotné. Lily to spíš připadalo jako zaobalené pomlouvání, ale to ji nezabránilo v tom, aby se vesele zapojila. Nešlo jí to tak dobře jako Siriusovi, který zřejmě znal temná a šokující tajemství každé čistokrevné rodiny, ale byla dobrý pozorovatel, takže nejaktuálnější drama ji zastihlo nepřipravenou zrovna když probírala nešťastnou volbu oděvu paní Brčálkové.

„Mám nápad,“ prohlásil Harry, který právě vtrhl do místnosti. Oči se mu horečně leskly a Lily nemusela ani slyšet Nevillovo tiché ‚o-ou‘ z opačné strany stolu, aby poznala, že nadcházející události nebudou nijak dobré.

„Já taky,“ oznámila Hermiona v odpověď a rozhodně zaklapla zrovna rozečtenou knihu (Vojna a mír – měla zřejmě zvláštní nutkání číst uklidňující literaturu). „Myslím, že během dalšího přesunu můžeme konečně zaměřit relativní magické umístění našeho domova a této dimenze pomocí něčeho jako ‚frekvence‘ mezidimenzionální relativity. Potřebujeme jen...“

„Jo, to je určitě fascinující, Hermiono,“ odbyl ji Harry. „Ale poslouchejte, mám nápad! Nechápu, že mě to nenapadlo dřív, ale přemýšlel jsem a přišel jsem na řešení všech našich problémů. A je to tak jednoduchý!“

Hermiona i Neville sledovali Harryho s výrazem, který se blížil obavám, což Lily napovědělo, že Harryho nápady, obzvlášť ty ‚jednoduché‘, většinou nevěstily nic dobrého.

„Tak to vysyp, Harry,“ řekl nakonec Neville. Zněl poraženecky.

Harryho výraz se změnil v takřka dětinské vzrušení. Divoce gestikuloval, jako by ta gesta mohla dát jeho slovům větší smysl... nebo zjemnit jejich dopad.

„Takže, přemýšlel jsem,“ zopakoval. „V našem světě nám zbývají fakt už jen dva viteály plus já a Voldemort. Pravděpodobně už stejně vyzvedl Bellin šálek z trezoru, takže dostat se k němu a k Nagini bude otázka dobré lsti. Je to vlastně práce pro jednoho člověka, takže mě napadlo – proč z toho neudělat práci pro jednoho člověka oficiálně? K nalezení té správné dimenze potřebujeme stejně jenom moji jizvu, takže není žádný důvod, proč byste vy tři nemohli...“

Byl přerušen dřív, než stihl dokončit větu. Ale stejně všichni věděli, co se chystal říct.

„Vůbec se neopovažuj,“ řekla Hermiona tiše a ledově. „Neopovažuj se, Harry. Tenhle boj je stejně tak náš jako tvůj.“

Jeho slova se skrz Lilyinu odpočívající mysl probojovávala pomalu a její reakce byla ještě opožděnější. Takže tohle pro něj včerejší večer znamenal? Viděl své přátele šťastné, nebo alespoň spokojené, a přivedlo ho to na myšlenku se o nich odříznout? Uvědomoval si vůbec, jak je to absurdní? Která nestvůra ho naučila, že hodnota člověka se odvíjí od ochoty se obětovat?

Ale to už znova mluvil a atmosféra okolo stolu, ještě před chvílí tak uvolněná, se změnila v dusnou a nervózní, jako vzduch před bouří.

„Ale to já vím, Hermiono!“ oponoval Harry, obě dlaně zvednuté v reakci na její hněv. „Nemysli si, že to nevím! Všichni tři jste byli nedocenitelní a nikdy bych to bez vás nedokázal, ale zbývá už jen jeden poslední úder a mně víc pomůže, když budu vědět, že jste v bezpečí!“

„Ne, sakra!“ ozval se Neville s hlavou skloněnou jako býk před útokem a výrazně vystouplými šlachami na krku. Draco na něj překvapeně zíral. Ostatně jako všichni. „Nepodaří se ti odstřihnout nás, Harry. Nedovolíme to.“

Harry držel dlaně stále ve vzduchu. Jako by stál za neviditelným sklem, které kdyby se mu podařilo odtlačit, tak všichni pochopí, co jim chce říct.

„Ale já jsem to promýšlel,“ trval na svém. „Líbí se vám tady! Všichni, koho jste znali a milovali, jsou tu ještě naživu a možná, že je můžete milovat znovu. Je tu plno tvorů čekajících na objevení, Lenko, rostlin, které je potřeba zasadit, Neville, a knihoven k prozkoumání, Hermiono. U nás doma zbylo jen jedno velké spáleniště. Mohli byste tu žít!“

„Ale to ty taky,“ odpověděl Neville hrubě. „A přesto jsi ani na okamžik nezvažoval, že tu zůstaneš.“

Harry mávl rukou.

„To je něco jiného a ty to víš. Já jsem tam potřeba.“

„Stejně jako my.“ Z Nevillova tónu jasně čišelo, že neustoupí ani o píď. „Ty nás potřebuješ. A bez ohledu na to co řekneš, my tě neopustíme.“

„Tohle není tvoje poslední večeře, Harry,“ připojila se skoro až ostře Lenka. „A my nespíme. Nezamhouříme oka, dokud nebude vše hotovo.“

Lily poznala, že pro Nevilla a Lenku diskuze skončila. Že v tomto nehodlají ustoupit. Navíc, podle toho jak Neville unaveně zavřel oči a Lenka nedokázala skrýt podráždění, bylo jasné, že tohle není jejich první hádka na toto téma.

Na Harryho však jejich city nepůsobily a začínal zuřit.

„Nebuďte hloupí,“ řekl jim. „Můžete si myslet, že je vaše práce mě ochraňovat, ale když já řeknu, že je ta práce hotová, tak je hotová.“

Lily přejela pohledem přes celý stůl a v očích svých přátel viděla zmatení. Draco měl strach, Narcisa tiše vyhodnocovala chování celé skupiny a Sirius se Severusem začínali zuřit. Pro ně nebyl Harryho výstup ničím jiným, než zpochybňováním loajality ostatních, což byla nejhorší urážka, která mohla od přítele přijít.

A ona to taky viděla, chápala, jak bolestivě to musí na ostatní působit. Dokonce by s jejich odsuzováním mohla i souhlasit. Jasně si však pamatovala dobu, kdy ji zaplavalo zoufalství, bolest a neustálé vyčerpání a tehdy jí myšlenka odehnat všechny pryč připadala nejenom smysluplná, ale také nanejvýš lákavá.

Když jí zemřelo dítě a z jejích vnitřností se stalo bojiště, nechtěla vidět v nemocnici žádné návštěvy. A když ji propustili a Remus na ni čekal před dveřmi, unavené oči podlité krví, pokoušela se od něj odstřihnout. Byl blízko ke zhroucení a způsobila by tím jedině to, že by jej stáhla s sebou.

„Tohle je můj problém,“ řekla mu, a „Vyrovnám se s tím sama,“ a „Jen potřebuju trochu času.“ Řekla mu, že celý jejich vztah stejně nejspíš nebyl ten nejlepší nápad a že on má před sebou celou budoucnost, na kterou se může těšit. Nabídla mu – velkoryse, jak si tehdy myslela – odejít.

Myslela si, že mu prokazuje laskavost. Rozhodla se, že jeho „Byl to i můj syn!“ nebude vnímat.

A trvalo jí roky, než pochopila, jak moc mu tehdy ublížila. Než si uvědomila, že vzít všechen žal na svá bedra, odmítnout jej sdílet, byl jen jiný druh sobeckosti.

Teď spatřila ten samý druh sobectví u Harryho, tu hloupou naději, že je ochrání tím, že je od sebe ostřihne, a tehdejší Remusovu bolest nyní v očích Nevilla a Lenky.

Avšak Hermionin výraz byl tvrdý, nečitelný, a když vstala a opřela ruce o stůl, byla nehybná jako kámen.

„A to se pleteš,“ řekla tiše. „Nebudeš mi říkat, kdy má práce skončila. Nebudeš mi ani říkat, co je má práce, Harry.“

Napětí v místnosti bylo skoro hmatatelné, jako tepelné vlny šeptající hněvem a násilím.

Ale Harry zůstával tvrdohlavý.

„Já jsem tě do tohohle zatáhl,“ řekl. „Ty mi pomáháš. A já můžu rozhodnout, že už o tvoji pomoc nestojím, Hermiono. A taky že nestojím. Zůstaň tady. Zbytek už udělám sám.“

„Já že ti pomáhám?“ Hermionin hlas byl najednou ostrý a tvrdý, na míle daleko od té kontrolované, nebezpečné ženy, kterou hrála předtím. Tohle bylo škaredé a zlé a velmi opravdové.

„Nepřežil bys beze mě první ročník v Bradavicích, Harry. Možná jsi ten počáteční důvod, proč jsem do tohohle šla, ale nesnaž se mi namluvit, že bys to zvládl beze mě! Já velím a ty konáš, neřekl jsi to ty sám? Co je na tobě tak speciálního, že nás můžeš jen tak z rozmaru odkopnout?“

Potemněly mu oči.

„Já jsem Vyvolený,“ řekl.

Hermiona na okamžik vypadala, že mu chce jednu vrazit.

„A já jsem ta s mozkem,“ zasyčela. „Takže přestaň s tímhle nesmyslem a řekni mi, o co ti opravdu jde!“

Otevřel ústa, aby pokračoval v hádce, ale dokonce i Lily znala Hermionu dost na to, aby věděla, že by to bylo zbytečné. Takže zvolil odlišnou strategii. Nebo toho možná konečně nechal a řekl pravdu. Slova se mu řinula z úst tak prosebně a naléhavě, že z toho Lily bodalo u srdce.

„Udělej to pro mě,“ zašeptal. „Prosím. Zůstaň tady. Zůstaň v bezpečí. Tohle je to, co potřebuju, Hermiono.“

„Ne.“ Hermionin hněv nezmizel a stejně tak se nezměnila její odpověď.

„Potřebuju, abys byla šťastná víc, než potřebuju tvoji pomoc,“ řekl úpěnlivě. „Prosím, copak to nechápeš?“

„Šťastná?“ zeptala se Hermiona ostře. „Už celé roky jsme nebyli ‚šťastní‘, Harry. Ani jsme se k tomu ‚štěstí‘ nepřiblížili.“

„Ne tam,“ souhlasil Harry tiše. „Ne... doma. Tam je všechno zničený. Ale tady? Tady můžeš být kýmkoli, Hermiono!“

Ostře ťala rukou do vzduchu. Její tvář byla celá pokřivená a netrpělivá.

„Jsem, jaká jsem, Harry. Na tom se nic nezmění.“

Harry její rozčilení neviděl. Pohled měl zaměřený kamsi do dáli, do budoucnosti, kterou si pro ni představoval. Viděl jen Hermionu ze svých nadějí, ne tuhle opravdovou.

„Jo, já vím, ale představ si ty možnosti! Na začátku ti budu chybět, ale jakmile se usadíš...“

Okna v místnosti začala vibrovat. Talíře a příbory na stole se rozřinčely. Napětí v místnosti náhle vzrostlo na téměř nesnesitelnou úroveň.

„Co si myslíš, že se bude dít, Harry?“ zakřičela Hermiona. „Že ty zmizíš a já prostě... půjdu dál? Najdu si pěknýho chlapa, usadím se, zplodím dva a půl dítěte a budu pracovat na ministerstvu? Přece nejsi tak naivní!“

„Samozřejmě že ne, Hermiono! Ale máš šanci na dobrý život. Chci se jen ujistit, že...“

„Bez tebe můj život nikdy nebude dobrý! Nedovolím ti opustit mě, jako to udělali ostatní!“

Těžce oddechovala, všechna sebekontrola pryč, už nezůstal žádný způsob, jak by se mohla vzpamatovat a Lily si všimla, že dokonce i Neville se na ni dívá s obavami.

Harry si jen povzdychl.

„Nalijme si čistého vína,“ řekl, jako by Hermiona byla malé dítě, které ho odmítá chápat. Vyčerpání v jeho tváři bolelo skoro stejně jako ta odevzdanost. „Já už jsem ztracený. Je příliš pozdě. Dokonce i kdyby ta věštba... I kdyby vše bylo jinak, jsem tak narušený, že to prostě nepůjde vyléčit. Ale ty ne! Z našeho tria jsi to ty, která to přežije a půjde dál. Jsi silnější než já, Hermiono, vždycky jsi byla silnější, já to vím!“

Na dobu jednoho nádechu se kolem stolu rozhostilo ticho. Část Lilyiny mysli si pomyslela, že musí tvořit zvláštní obrázek; stojící nebo sedící jako v muzeu voskových figurín, všichni zamrzlí mezi tímhle a ozvěnou příjemné snídaně.

Pak se Hermiona zasmála, hořce a chladně, jako by ji pobavilo pomyšlení, že její přítel sám sebe považuje za narušeného. Lily nevěděla, co ji bolí víc; jestli jeho upřímný, úpěnlivý pohled nebo její temné pobavení.

„Ale copak to nevidíš, Harry?“ zeptala se. „Jsem stejně ztracená jako ty. Jsem stejně tak zoufalá. Jediný důvod, proč chci ještě dýchat, jsi ty, a vzhledem tomu, jak se věci vyvíjejí, jsem ve velkém pokušení, nakráčet neozbrojená do nejbližšího sídla Smrtijedů, jakmile zemřeš.“

Ne! vykřikla Lily v duchu. Ne, ne, ne, takhle to přece nemá být; v tomhle věku by nikdo takhle neměl přemýšlet; nemůžou to myslet vážně; svět, ve kterém tento rozhovor dává smysl, by neměl vůbec existovat!

Nemůžou mi přece pořád tak lámat srdce.

Harry na Hermionu zíral, jako by ji viděl poprvé v životě. Za poslední týdny Lily viděla v jeho tváři tolik výrazů, tolik změn nálad, tolik věcí, které neměly v životě tak mladého muže co dělat, ale tenhle druh hrůzy byl nový. Děsivý.

„Ale to nemůžeš,“ řekl hloupě. „Na to nemáš právo... já... takhle to nefunguje. Jsem ochoten udělat vše nezbytné, ale musím vědět, že vy tři budete šťastní a v pořádku, potřebuju vědět...“

„Ale já nejsem!“ přerušila ho Hermiona ohnivě. „Já nejsem šťastná nebo v pořádku – jsem úplně v háji! Mám v Austrálii rodiče, kterým jsem vymazala vzpomínky, a pak mám Lenku, Nevilla a tebe. To je všechno!“

„Rodiče, kterým vymazala všechny vzpomínky?“ zašeptal Sirius vedle Lily, ale mluvil sám k sobě; nebo možná potřeboval slyšet něco jiného, než ty dva navzájem se masakrující hlasy. Lily ho ignorovala.

„Ale to je teď,“ snažil se Harry stále přít, ale nedíval se na ni, a jakmile sklonil hlavu, obličej mu skryla hradba z vlasů. „Je tu přece budoucnost! Jakmile odejdu...“

„Jakmile odejdeš, tak co?“ křikla Hermiona. „Řekni mi, co tak úžasného na mě čeká? Osamělost? Noční můry? Totální neschopnost fungovat v normální společnosti? Řekni mi, na co se tady mám podle tebe tak těšit, protože já to fakt nevidím, Harry!“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Když Harry vzhlédl a pohlédl na ni, měl v očích slzy.

„Ale já to dělám pro tebe,“ zašeptal.

Znovu se zasmála.

„A já pro tebe,“ řekla tiše. „Takže máme jen jeden druhého. Neopouštěj mě dřív, než musíš.“

Harry odmítavě třásl hlavou, třásl jí divoce, a ať už to byl následek Felixe vyvolaný stresem, nebo pouze dosáhl svého maxima, v očích měl šílenství.

„Ale takhle to nemá být!“ šeptal. „Já... Je tu dobro a zlo, ne? Osud? A ve chvíli, kdy jsem slyšel věštbu, mi došlo, že pro mě není úniku, a Snapeovy vzpomínky taky mluvily jasně... Chápu to, nejsem blbej, vím, co se mnou bude. Ale vždycky je tu nějaký kompromis, musí být, a pokud se můj život má vyvíjet takhle, tak se ty dobré věci musí stát někomu jinýmu! Někdo se dočká toho šťastného konce, který já nikdy mít nebudu a já vím, že to budeš ty, vím to, protože ty si to zasloužíš...“

„Ne, Harry,“ přerušila jej Hermiona. Po tváři jí stekla slza. Pak další. „Nemyslím si, že se někdo dočká šťastného konce. Tohle není pohádka.“

Znovu potřásl hlavou a pozvedl dlaně, prsty široce roztažené, jako by se snažil chránit se před skutečností.

„To není pravda,“ nesouhlasil ohnivě. „To nemůže být pravda. Potřebujeme zajistit, abys byla v pořádku, Hermiono. Potřebuju vědět, po tom, co kvůli mně zemřelo tolik lidí, po tom, kolik lidí jsem zabil... Potřebuju vědět, že se mi podařilo zachránit aspoň tebe.“

Hermiona jej popadla za ruku a silně ji stiskla. Přes slzy se na něj usmála. A v tom úsměvu byla lítost.

„Položím za tebe bez váhání život, Harry Pottere,“ řekla tiše. „Ale jsou věci, které pro tebe ani já nedokážu udělat.“

A Harry, který jen před pár minutami klidně prohlašoval, že sám sebe obětuje, se setkal s jejím pohledem a oči se mu rozšířily hrůzou. Pak se otočil na podpatku a vystřelil pryč z místnosti.

_______________________________________

Pozn. autorky: „Tohle není tvoje poslední večeře, Harry. A my nespíme. Nezamhouříme oka, dokud nebude vše hotovo.“ – Lenka samozřejmě odkazuje na poslední večeři Páně a na skutečnost, že jeho apoštolové usnuli, místo aby na něj dohlíželi, jako by správní apoštolové měli.

Přátelé, zbývají už jenom čtyři kapitoly plus epilog.