ETAPY NADĚJE
Stages of Hope
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/26/Stages-of-Hope
Autor: Kayly Silverstorm
Překlad: Luci.e.n; beta: arabeska
Pozn. překladatelky: Drazí čtenáři, tak mě těší vaše komentáře! A s blížícím se finále pozoruji všeobecné napětí, jak to asi celé skončí. Hádáte a vznášíte domněnky a já si koušu nehty, abych na to nic neodepsala a tím nenapověděla další vývoj. :)
_______________________________________
Kapitola 26
„Nesnáším plesy,“ brblal Remus, zatímco mu Lily upravovala hábit. Už poněkolikáté.
„To není pravda,“ oponovala mu vesele. „Líbí se ti na nich stejně jako Siriusovi. Jen si rád stěžuješ.“
„Ne, opravdu nesnáším plesy, a to ani když jsou všechny podmínky ideální,“ opáčil Remus. Říkal to před každým vánočním plesem, každý rok, a Lily tradičně na oplátku jemně zamrkala a koketně na něj pohlédla zpod řas.
„Medvídku,“ zavrkala, „copak si se mnou nechceš zatancovat?“
Odfrkl si.
„Ty,“ řekl, popadl ji okolo pasu a přitáhl si ji blíž, „jsi děsná, úděsná ženská. Myslím, že dnes večer budu tančit jenom s Lenkou. Ona totiž bude mít na hlavě chumel škrken.“
Lily se zakřenila.
„Kaziči plánů,“ postěžovala si. Pak se otočila ke dveřím jejich apartmánu. „Jdeš? A tím ‚ani když jsou všechny podmínky ideální‘ jsi myslel co?“
S posměšným pukrletem jí podržel dveře, pak je za nimi zavřel a nabídl jí rámě.
„To, že Harry se pravděpodobně neukáže – což by mohlo být to nejbezpečnější řešení pro všechny přítomné. Hermiona bude sama sebou, Sirius bude stále pronásledovat Nevilla a všichni Malfoyové budou celou situací rozhozeni. Fénixův řád je i v klidných časech docela výbušnou směsí. Dnes večer se může stát cokoli.“
Na chvíli se o něj opřela.
„Pesimisto,“ řekla mu. „Nebo to také může dopadnout skvěle. Lenka a Neville se budou bavit, Hermiona najde někoho, s kým bude moci probírat magickou teorii, my dva protančíme celou noc a...“
Snažila se vymyslet scénář, ve kterém by si večer mohl užít i Harry, ale na nic nepřicházela. Inu, alespoň tři ze čtyř by se mohli hezky bavit a ona sama sobě slíbila, že dnes večer najde způsob, jak s Harrym znovu navázat kontakt.
„Jistě,“ souhlasil nakonec Remus po zrádné chvíli zaváhání. „Neber to špatně, lásko. Já prostě jen opravdu nesnáším plesy.“
Pohlédla na něj.
„Mám zase začít s medvídkem?“ zeptala se šibalsky.
„Proboha, ne, to by mě poznamenalo už navždy!“ ozval se Sirius, který se k nim připojil z chodby po levé straně.
Lily skoro automaticky pohlédla doprava, odkud se k nim blížil Severus; v tmavém hábitu z mechově zeleného sametu vypadal oslnivě. Všichni se setkali na vrchu schodiště, vyměnili si dlouhý, tichý pohled a pak se pomalu vydali dolů. Lilyiny hedvábné šaty jemně šustily do rytmu jejích kroků.
Jakmile dorazili k plesovému sálu, rozdělili se. Sirius zamířil ke skupince svých bývalých kolegů bystrozorů, zatímco Remus se Severusem vyhledali pověřeného skřeta z ministerstva, aby s ním prodiskutovali poslední detaily nadcházející návštěvy u Gringottových.
Lily se rozhodla vzít to oklikou k občerstvení. Pak se zastavila v rohu sálu, odkud měla dobrý výhled na všechny vstupy; dnes večer totiž měla na mezidimenzionální cestovatele dohlížet ona.
Vánoční dekorace v tomhle nejformálnějším a nejelegantnějším plesovém sále byly stejně tak oslnivé jako všechno ostatní v sídle Malfoyových. Servírovaly se ty nejvytříbenější druhy jídla a šampaňského, a ačkoli ples sotva začal, oslavy už byly v plném proudu. Tahle událost patřila ke starým tradicím Fénixova řádu – dokonce i rodiny, které raději slavily v užším rodinném kruhu, jako třeba Weasleyovi, poslali nějakého zástupce – a stejně tak si tradičně každý tuto noc užil.
Lily sledovala sešlost členů Řádu, kteří zde oslavovali další rok přežití. Objímala se s mnohými svými přáteli, usmívala se a potřásala si rukou se známými a formálně zdravila současné i bývalé studenty.
Pozorovala, jak Severus elegantně tančí s krásnou ženou, která právě dokončila mistrovské zkoušky v lektvarech a zbožně na něm visela očima. Viděla, jak do sálu vstoupili Neville s Lenkou, oba vřele vítáni; Lenka sklidila mnoho pochval za své růžové šaty. Sledovala, jak k nim zamířil Sirius a ramena měl nervózně napnutá, dokud se na něj Neville nepousmál.
Povšimla si i Jamese Pottera, který přišel se svou ženou a synem, a když viděla, jak James hrdě drží Petera za rameno, poprvé v životě se jí srdce nesevřelo bolestí. Sledovala své přátele a rodinu s hořkosladkým pocitem štěstí. Po Harrym nebylo ani vidu ani slechu.
Hermiona vklouzla do sálu tiše; tak nenápadně, že ačkoli ji Lily vyhlížela, skoro si jí nevšimla. Měla na sobě tmavě zlatý hábit s rudými výšivkami okolo čtvercového výstřihu. Ta barva jí slušela, podtrhovala karamelový odstín jejích očí a hnědé odlesky ve vlasech. Přesto působila nenápadně a stejně jako Lily ihned zamířila do jednoho z rohů v místnosti.
Lily poprvé napadlo, jaká asi Hermiona je, když zrovna není zatížena takovou zodpovědností nebo když na ni nepůsobí stres. Jak asi komunikuje s lidmi, které nemusí ochraňovat nebo jim velet? Neville s Lenkou se zdáli být sami sebou a nijak se nesnažili skrývat své zvláštnosti. Připadalo jí, že za tou spoustou ochranných slupek zachytila i záblesk pravého Harryho. Avšak Hermiona pro ni zůstávala záhadou. Vidět ji v této neznámé situaci, bez přátel v hloučku kolem ní, bylo rozhodně něco zcela nového.
Pro jednou doopravdy vypadala nejistá, jak se vypořádat s lidmi kolem sebe. Pohybovala se poblíž konverzujících skupinek, a když ji někdo oslovil, viditelně se vzchopila a tak rychle, že to nikdo nepostřehl, přepnula na tu masku plnou klidu a sebeovládání, kterou nasadila i na posledním setkání Řádu. Ale Lily si toho všimla. A tentokrát v tom viděla i ten záměr.
Hermiona s kdekým téměř hodinu diskutovala o viteálech, mezidimenzionálním cestování a záležitostech Řádu, a přitom se zkušeně vyhýbala všem osobním otázkám o sobě nebo svých společnících. Během této hodiny si Lily dvakrát zatančila s Remusem, dvakrát se Siriusem a jednou se Severusem a ponoukla Nevilla, aby ochutnal vynikající jednohubky, zatímco se Lenka chichotala Dracovým poznámkám o Nevillově neutuchajícím apetitu v jakékoli dimenzi. A také stále vyhlížela Harryho.
Jako by na ni někdo seslal nějaké nezrušitelné stopovací kouzlo, část pozornosti měla stále soustředěnou na Hermionu a její reakce na okolní lidi. Takže postřehla změnu v jejím chování dostatečně rychle na to, aby se stihla odtrhnout od Remuse a nenápadně se přesunout blíže k mladé ženě a jejímu novému společníkovi, s nímž vedla rozhovor.
Bill Weasley si to nakráčel přímo k ní a vážnost jeho výrazu k této příležitosti vůbec neseděla. Hermiona zuřivě zamrkala, rukama pevně sevřela sklenici s vodou a mírně pootevřela ústa.
„Pane Weasley,“ řekla tiše; vyklouzlo jí to a byla to první chyba, kterou ji Lily viděla udělat. Přiznala, že jej zná, dříve, než je někdo představil.
Napjatě se usmál.
„Bill,“ nabídl. „Rád vás poznávám, slečno Grangerová.“
„Nápodobně. A říkej mi Hermiono.“
A pak se rozhostilo ticho. Ne ten druh šokovaného ticha, které se obvykle projevovalo jako výsledek rozhovoru s mezidimenzionálními cestovateli. Bylo to napjaté ticho mezi dvěma neznámými lidmi, kteří nevěděli, o čem začít mluvit.
„Chtěl jsem ti složit poklonu za tvá štítová kouzla na posledním setkání Řádu, Hermiono,“ řekl nakonec Bill neobvykle opanovaným hlasem. „Všechny části jsi provedla na vynikající úrovni. Avšak nemohl jsem si nevšimnout, že jedna z tvých základových run byla více než... neobvyklá. Vlastně...“
Zmlkl, viditelně v rozpacích, ale Lily toho bohužel o štítových kouzlech nevěděla dost na to, aby pochopila smysl jeho slov.
Hermiona však očividně ano. Začervenala se.
„Ano,“ odvětila tiše. „Ano. Je tvoje.“
Soudě dle způsobu, jakým Hermioniny prsty svíraly sklenici, se zdálo, že je to sdělení nesmírně důležité.
„Ale jak...“ Bill zjevně nevěděl, co na to říct. Stejně tak byla ztracená i Lily, ale předpokládala, že ze zcela jiných důvodů.
Hermiona se zavrtěla.
„Naučil jsi mě to,“ ošila se znovu. Téměř instinktivně přelétla očima celý sál, zjišťovala rozmístění lidí a možné hrozby. Pak se znovu podívala na Billa. „Když jsi mě vzal k sobě do učení.“
„Já... cože? Ale vždyť mi ještě není ani třicet! Nikdo nebere učně před třicítkou! Dokončila jsi vůbec školu?“
Hermiona znovu zamrkala.
„Okolnosti byly... neobvyklé?“ navrhla a způsob, jakým na ni teď Bill zíral – zvědavost smíchaná se strachem a téměř instinktivním odmítnutím – zabolel Lily jako rána do břicha.
To se na ně takhle díváme všichni? zeptala se sama sebe. Jestli ano, proč se pak vůbec obtěžovali s námi mluvit?
„Jak neobvyklé?“ zeptal se Bill a Hermiona se unaveně usmála.
„Věř mi,“ řekla. „Nechceš to vědět. Nicméně, jak pokračuješ v řešení Devonské kletby?“
Bill znovu zalapal po dechu.
„Já jsem ti o tom řekl?“ zeptal se. „Musím tě mít ve tvém světě fakt hodně rád!“
Tentokrát se Hermiona usmála o poznání vřeleji a Lily skoro zahlédla záblesk její opravdové tváře, tváře ženy, která se kvůli fascinaci nad starou knihou zapomněla najíst.
„To máš,“ potvrdila a nehlídané štěstí, které to prohlášení provázelo, Lily napovědělo, že pro jednou Hermiona mluví o někom, kdo je stále naživu, o příteli, který zatím nezahynul příšernou smrtí. „Podařilo se ti rozluštit posloupnosti, které by pomohly s následným odporem? Můj Bill s tím má pořád problém.“
„Potýkal jsem se s tím samým,“ přiznal Bill. „Ale pak mi pomohl jeden mistr věštění z čísel. Vytvořil stabilizační matrici, která mi umožnila...“
A už byli ztraceni, plně ponořeni do rozhovoru, z kterého Lily, navzdory svému kvalitnímu akademickému zázemí, chápala jen každé druhé slovo. Ale všimla si Severuse, který zjevně dnes večer cítil tu samou potřebu dohlížet na Hermionu, a on vypadal naprosto fascinovaně, obočí mu vylétlo skoro do vlasů, takže předpokládala, že ať už se baví o čemkoli, rozhodně to posune magickou teorii zase o kus dál.
Čím déle si povídali a vyměňovali tipy a triky, tím více Hermiona ožívala. Obvyklé napětí v ramenou opadlo, začala divoce gestikulovat a po tom, co Bill poprvé zažertoval o slovní hříčce, kterou Lily ani náznakem nepochopila, (Jak ji jednou Severus poučil, specialisté na štítová kouzla byli nerdi* kouzelnického světa, nehledě na množství tetování a to, že sami sebe nazývali ‚odeklínači‘) si začali vyměňovat vtípky s rostoucí nehorázností.
Pak Hermiona pohodila hlavou, aby zdůraznila pointu, ruce měla v bok a v očích jí vířilo pobavení s vášní z probíhajícího rozhovoru. Vypadala živá, ztracená v okamžiku a Lily zadržela dech.
Tak tady jsi, pomyslela si. Ráda tě konečně poznávám, Hermiono Grangerová.
_________________________
Lily pozorovala svého manžela. Jelikož se Hermiona zjevně dobře bavila a už nepotřebovala dohled, byla Lily napůl rozhodnutá přesvědčit Remuse k dalšímu tanci. Ale pak se skupinky poblíž nich rozestoupily a objevil se James Potter se svým synem.
Hermiona ztuhla. Spustila paže podél těla a najednou z ní byla zase ta stará známá Hermiona, opatrná a ostražitá.
„Pane Pottere,“ pozdravila Jamese a nijak nedala najevo, zda jej vidí ráda či naopak.
„Slečno Grangerová, rád se s vámi opět setkávám,“ řekl srdečně a potřásl jí rukou. „Váš přítel Harry tu není? Chtěl jsem vám dvěma představit svého syna – Petere, tohle je Hermiona Grangerová, mladá dáma, která se o sebe rozhodně umí postarat.“
Peter byl přesnou kopií svého otce; od rozcuchaných hnědých vlasů až po barvu hábitu. Potřásl Hermioně rukou a sjel ji oceňujícím pohledem. Už byl v sedmém ročníku, děvčata se na něj docela lepila a jeho výraz jasně říkal, že by mu nevadilo trošku si zalaškovat i s touhle. Ale Hermionin stisk ruky byl krátký a věcný a nedívala se na něj déle, než musela.
„Jak se vám daří**?“ zeptala se, jako každým coulem dobře vychovaný mudla. Lily, která věděla, že tahle fráze je u čistokrevných kouzelníků téměř neznámá, stěží potlačila pobavení, když na to Peter odpověděl: „Skvěle, děkuji. A vám?“
„Poslyšte,“ promluvil James po chvíli zdvořilého ticha, „mluvil jsem s pár lidmi z Řádu a ti mi řekli, že bydlíte v Bradavicích a tady v Malfoyově sídle. Právě mi došlo, že vám asi nikdo nenabídl jinou možnost. Určitě to máte v Bradavicích tak rádi, jak my všichni, a tohle místo je vážně něco, ale možná byste raději nebyli poblíž... zmijozelů, takže jsem vám chtěl jen říct, že v mém domě jsou pro vás všechny samozřejmě dveře dokořán.“
Jak se opovažuje! Lily na chvíli viděla úplně rudě a pouze vědomí, že by všem zničila oslavu, jí zabránilo vrazit Jamesovi pěstí do nosu.
Ale jak se opovažuje předpokládat takové věci, motat se do situace, o které vůbec nic neví, a přitom si hrát na štědrého lva. Jako by ona a Remus nebyli tak nebelvírští jako ti nejlepší z Nebelvíru! Co si to dovoluje?!
(A oni by jeho nabídku stejně nepřijali, že ne? Nikdo z nich toho o kolejní příslušnosti moc nenapovídal, ale Harry a Neville nijak neskrývali své problémy se Snapem a pobyt zde na ně vyvíjel tlak, takže co když...)
„Myslíte si, že nechceme být poblíž zmijozelů?“ zopakovala Hermiona a kdyby nic jiného, hedvábnost a potlačovaná ostrost jejího hlasu rozehnala Lilyiny obavy. „A jak víte, že Harry sám není ze Zmijozelu, pane Pottere?“
James se na ni podíval s upřímným překvapením, a pak měl tu drzost se rozesmát.
„Jako by Chlapec, který zůstal naživu mohl být v nějakém světě ze Zmijozelu,“ pochechtával se. „Být vůdce vyžaduje odvahu a jediná věc, kterou člověk najde v koleji hadů a jejich rádoby přátel, je zbabělost.“
„Rádoby přátel?“ zopakovala Hermiona tónem ještě o několik stupňů chladnějším. James si toho nevšiml.
„Těch, co se kolem nich poflakují,“ vysvětlil a očima střelil k Remusovi a Lily. „Skoro horší než ta zmijozelská pakáž. Věděla jste, že všichni černokněžníci pocházejí ze Zmijozelu?“
„Opravdu?“
Hermiona pro změnu střelila očima po Peterovi a za jiných podmínek by se Lily divila proč. Ale právě teď měla co dělat, aby nezničila Luciusův ples, aby nepropadla do hlubin vzpomínek, které tato slova znovu otevřela. Dobře si pamatovala, jak bolí, když je člověk téměř vyhoštěn ze své vlastní koleje, když Remus plakal v rohu, protože se necítil doma ve své vlastní ložnici, nebo když Severus bezmocně seděl vedle nich a nabízel jim, že už na ně na veřejnosti nikdy nepromluví a pak bude všechno jednodušší. Pouze dlouhých dvacet let, které strávila šťastně se svými přáteli, zmírnilo její rozčilení.
Avšak Hermionino rozčilení zjevně nezmírnilo nic. V jednu chvíli zdvořile poslouchala a najednou se ocitla těsně u Jamese, zpříma mu hleděla do očí a fakt, že měla klidné ruce a tichý hlas, nijak nesnižoval míru děsu, který šířila.
„Ujasněme si to jednou pro vždy, pane Pottere,“ pronesla klidně. Její oči vypadaly jako z leštěného kamene, nepohnuly se ani o píď, a Lily si ve vzpomínkách velmi jasně vybavila, jak tato žena seslala Cruciatus, setnula dospělému muži hlavu mečem, nebo jak se postavila Albusovi a vyhrála.
„V našem světě jste mrtvý. Zemřel jste krátce po narození vašeho syna. Jediný důvod, proč váš chlapec stále žije, je, že jej tito zmijozelové a jejich ‚rádoby přátelé‘ ochraňovali. I přesto jak jste je provokoval, když jste byl ještě naživu, nenechali vašeho syna napospas osudu. Starali se o něj, učili jej a zemřeli pro něj, když vy jste už nemohl. A nemůžu si pomoct, ale celé mi to připadá mimořádně ironické, vzhledem k tomu jakou roli jste sehrál v nenarození jistého jiného dítěte.“
James se roztřeseně nadechl. Ať už za to mohla zmínka o osudu jeho druhého já nebo Hermionina nečekaná informovanost o minulosti, zdál se otřesený. A dle způsobu, jakým na něj shlížela, jak snadno jej převyšovala, ačkoliv byl více než o hlavu vyšší, se zjevně chystala zasadit poslední ránu.
„Dlužíte jim, pane Pottere,“ řekla, stále tak tiše, že by každý kolem považoval jejich rozhovor sice za intenzivní, ale přátelský. „A i když to možná z tohoto rozhovoru není jasně patrné, události v mém světě jsou důkazem, že tohle jsou lidé, ke kterým byste vy měl vzhlížet, a to v jakékoli dimenzi. Přeji hezký večer, pane Pottere. Nemyslím si, že se ještě potkáme.“
Věnovala mu poslední úsměv, krátká a ostrá grimasa, která se blýskla jako ostří nože, a pak se otočila zpět k Billovi.
„Co jsi to říkal?“ zeptala se a Bill se ke své cti rozhovořil o použití šperků v základových kamenech, což trvalo dostatečně dlouho na to, aby James popadl svého syna a zmizel zpátky v davu.
„Páni,“ řekl pak Bill. „Jsem fakt rád, že jsem nebyl na jeho místě.“
Hermiona sebou cukla.
„Bylo to nezbytné,“ podotkla sklesle, ale nedívala se na něj a odmlčela se.
Vypadala zbědovaně, ale ne tak, že by litovala slovního zmasakrování Jamese Pottera.
Lily si vzpomněla, že v ruce drží sklenici s vínem, a usrkla si. Srdce jí divoce tlouklo a nedokázala se tak docela rozhodnout, zda cítí vítězství z Hermionina chladného odmítnutí Jamese, nebo šok z nemilosrdnosti, kterou mladá žena právě předvedla.
Takže tohle byly ty informace z alternativní dimenze, které mohla použít, kdyby jim chtěla ublížit. Znovu si bolestně uvědomila, že Hermiona se opravdu snaží v záležitostech, ze kterých měla Lily a její přátelé obavy, a že její chování by mohlo být zcela jiné.
„Ron, můj bratr, mě požádal, abych tě pozdravoval,“ řekl nakonec Bill ve snaze oživit jejich rozhovor. Tentokrát sebou cukla Lily, protože věděla, že tohle jen prohloubí Hermionino trápení.
„Chtěl si s tebou a Harrym promluvit, ale Vánoce jsou pro naši rodinu docela důležité a mamka na něm dost visí...“
Hermiona mrkla. Na chvíli vypadalo, že je myšlenkami na hony vzdálená.
„Rozumím,“ řekla tiše. „Rodina je ta nejdůležitější věc, obzvlášť pro Rona. Chápu to.“
Bill se na ni překvapeně podíval, ale v očích se mu poté objevil náznak rostoucího pochopení. Bill nebyl jedním z nejmladších odeklínačů, kterého Gringottovi kdy zaměstnali, pro nic za nic. Byl excelentní pozorovatel.
„To je v dobře,“ řekl poté, stále trochu nejistý tím, co vlastně vidí. „Většina lidí si vlastně myslí, že jeho zájem o rodinu je tak trochu podivnost. Spolužáci ve škole ho za to dost kritizovali, takže se většinou bojí, že to ostatní nepochopí...“
„Ne, ne,“ přerušila ho. „Ron se vždy cítil trochu nejistě ohledně svého životního poslání. Ještě k tomu je nejmladší syn, takže si připadal méněcenný. Starat se o vaši matku pro něj musí být úleva. Jsem ráda, že našel ve vaší rodině své místo.“
Teď na ni Bill zíral s výrazem blížícím se šoku.
„Tohle přesně říkal můj otec,“ konstatoval. „Musíš ho znát ve vašem světě velmi dobře.“
Hermiona zbledla a střelila pohledem po místnosti, jako by hledala východ.
„My...“ zakoktala se, „asi... Asi je to tím, že jsme spolu vyrostli. Byl...“ hlas jí kolísal a takřka se ztrácel. „Byli jsme... přátelé.“
„To rád slyším,“ řekl Bill tiše. „Když Ginny zemřela, stal se z něho tak trochu vlk samotář. Samozřejmě má kamarády, ale někdy mi připadá, že ho moc dobře neznají.“
„Ano,“ souhlasila Hermiona stále tím skomírajícím hlasem. „Není lehké dostat se Ronovi pod kůži. Je hodně uzavřený.“
Odmlčela se a napůl se odvrátila, jako by chtěla rozhovor ukončit. Ale pak na Billa znovu pohlédla a ve způsobu, jakým se dotkla jeho ramene, bylo něco úpěnlivě naléhavého.
„Bille,“ zeptala se, „je... je šťastný?“
Billův výraz se zjemnil a na okamžik odrážel zármutek v Hermioniných očích. Položil dlaň na Hermioninu ruku a jemně ji stiskl.
„Ano, Hermiono,“ odpověděl a v jeho hlase zaznělo něco nového, důvěrnost, kterou obvykle ukazoval pouze svým bratrům a rodičům. „Věřím, že je. I když je mi líto, že náš Ron neměl šanci tě poznat. Myslím, že bys z něj udělala lepšího člověka.“
Lily učinila v tuhle chvíli tu jedinou správnou věc. Otočila se a nechala je oba jejich rodinným záležitostem.
_______________________________________
Minuly tři tance a debata o novém stipendijním programu, který Narcisa rozjížděla v Bradavicích, než Lily konečně spatřila Harryho, daleko v sousední místnosti, napůl skrytého ve stínu dvou obrovských sametových závěsů.
Pomalu, aby na něj neupozornila ostatní hosty, přešla sál, vážila krok za krokem, pryč od prozářeného středu tanečního sálu, pryč od vánočního veselí svých přátel a tance, až splynula se stínem stejně jako on a stala se pro zbytek lidí neviditelnou.
Když se postavila vedle něj, zatajil dech a zatajil ho ještě jednou, když do něj šťouchla ramenem. V botách na podpatku byla skoro stejně vysoká jako on. On však neztuhl a nevklouzl dál do stínů, takže spolu jen chvíli tiše stáli, pozorovali teplo a štěstí, točící se páry a připíjející si skupinky přátel. Radostná oslava dne klidu a míru.
„Omlouvám se za včerejšek,“ řekl pak náhle. „Zase jsem nepřemýšlel a fakt bych neměl...“
„Není potřeba se omlouvat,“ ujistila ho Lily, i když ta omluva trochu utišila její bolest. „Neměla jsem na tebe všechno tak vychrlit.“
Něco si zamumlal pod nosem.
„Abych vám to nějak vynahradil, můžu nakopat Jamese,“ nabídl nevinně a Lily se navzdory své vůli zasmála.
„Myslím, že o to se už postarala Hermiona, Harry.“
Jeho úsměv prozrazoval, že o tom ví.
„Jo, no, vždycky byla rychlejší než já.“
Upadli do družného mlčení.
„Nechceš se připojit ke svým přátelům?“ zeptala se po chvíli a on sebou znovu cukl, tentokrát překvapeně, jako by zapomněl, že stojí vedle něj.
„Ne,“ odpověděl s rozmyslem. Zněl trochu ochraptěle, ale pro jednou vyrovnaně. „Ne. Jen by si o mě začali dělat starosti, ujišťovali by se, že se bavím a jsem šťastný. Raději zůstanu tady. Rád... rád je vidím v tomhle rozpoložení.“
„V jakém?“
„Jsou naživu,“ vyhrkl bez váhání. „Sami sebou. To já jsem je na tuhle cestu zatáhl a nezvládl bych to bez nich, ale někdy si přeju...“
Usmál se.
„Moc rád vidím, že ještě neztratili sami sebe. Jakmile všechno skončí, můžou se vrátit zpět. Koneckonců proto to taky dělám.“
„Ani ty jsi neztratil sám sebe,“ připomněla mu jemně. „Taky jsi naživu, Harry.“
Jeho úsměv povadl, koutky úst poklesly. Lily si najednou uvědomila, že ho ještě nikdy neviděla takto klidného a nehybného. Všechna ta nervózní energie a výkyvy nálad zmizely.
„Měla byste se k nim vrátit,“ řekl. „Brzy vás začnou hledat a jsem si jistý, že váš manžel se nemůže dočkat dalšího tance.“
Pohlédla mu do očí a pak do vedlejší místnosti plné dlouhých tichých stínů, světla, tepla a hudby. Ta vzdálenost se jí zdála nepřekonatelná, všechny ty pohybující se tvary pokroucené, jako by se dívala skrz tabuli špatně vyfoukaného skla.
Její syn. Obklopen světlem, vždy v temnotě. Vždy na okraji, sleduje dění uvnitř.
„Ne,“ řekla klidně. „Ne. Myslím, že raději zůstanu tady, Harry, s tebou.“
_______________________________________
Pozn. překladatelky:
* nerd – Autorka v originále použila slovo ‚anorak‘, což je slangový výraz, který je synonymem pro známější ‚nerd‘ nebo ‚geek‘. ‚Anorak‘ také znamená ochranný plášť. Jinak kdyby náhodou někdo nevěděl, kdo je to nerd (přejato z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/):
výraz přejatý z angličtiny pro člověka příliš úzce zaměřeného na určitou specifickou oblast lidské činnosti. Má často obsesivně kompulzivní poruchy, bývá samotář nebo komunikuje pouze s podobnými jedinci, s ostatní populací mívá vztahové a komunikační potíže.
** Jak se vám daří? – V originále ‚How do you do?‘, v doslovném překladu to znamená právě ‚Jak se vám daří?‘, avšak v angličtině se to používá jako formální synonymum pro ‚Dobrý den‘ či ‚Těší mě‘. V současnosti tato fráze spadá spíše už do archaické angličtiny, používá se spíše při velmi formálních událostech, kdybyste to vyhrkli na nějakého běžného člověka, asi by si myslel, že jste přicestovali časem někdy z roku 1900. :P