Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 44. Zrádci a hlupáci

„Lhal mi…“

Harry zaťal zuby a nenáviděl, jak mu Lucius svírá čelist, aby mu hlavou hýbal sem a tam a mohl tak jeho rysy posoudit ze všech úhlů.

„Myslet si… celou tu dobu…“ Malfoy jej pečlivě studoval. „Teď to vidím. Lily Evansová… Ale také Severus. Musel Potterovi nasadit parohy. Jak to, že mi to neřekl? Po tom všem, čím jsme si prošli – myslel bych si, že alespoň pro jednou se svěří nejdražšímu příteli… Já bych před ním určitě neskrýval něco takového…“

Harry se snažil vytrhnout hlavu z Luciusovy ruky, ale podařilo se mu jen na sebe upozornit.

„A i ty jsi mi lhal, že ano?“ vyčítal mu Lucius. Přimhouřil oči a zesílil stisk Harryho tváře. „Všechno to o pomstě a černé magii byla jen lest, abych nic neviděl… Skrytí tvé identity. A musím přiznat, že mimořádně efektivní skrytí identity. Dobrá práce.“

Navzdory těm uznalým slovům Malfoy vypadal naštvaně a téměř zraněně. Prsty zaryl do kůže na Harryho čelisti.

„Velmi-dobrá-práce. Dobře odvedeno na obou stranách, pane Pottere – tvé i tvého otce. Jsem si jistý, že byl Brumbál pyšný, když se o tom doslechl. A tvůj otec se musel smát, jakmile jsi mu řekl o svém hereckém kousku – o té parodii na zoufalství coby reakci na moji informaci, že jsi míšenec. Musel cítit škodolibost, když jsi moji školu použil proti mně.“

Lucius se prudce odvrátil a na čele mu pulzovala žíla.

„Když si pomyslím,“ pokračoval tiše, „jak strašně zábavné muselo být, když jsem tě vzal pod svá křídla. No, musel jsem mít Azkabanem pomýlené smysly. Jak sentimentální a naivní hlupák jsem byl!“

Sebral se a tahem pozvedl Harryho bradu výš, aby se na něj zahleděl planoucíma, šedýma očima.

„Řekni mi – vymysleli jste ten komplot společně, nebo šlo o sólo podnik? Plánoval Severus využít mé lásky k synovi… aby ses mi zalíbil… nebo to byl tvůj nápad?“

Odmlčel se, než si asi uvědomil, že na Harryho seslal umlčovací kouzlo. Vztekle odtáhl hlavu a po prstech tisknoucích Harryho kůži zůstaly jen červené otisky.

„Samozřejmě to pro něj musela být zábava,“ vyštěkl. „Severus to na mě chystal už – už – Merlin ví… jen Merlin ví kolik let. Staří přátelé… Nejdražší přátelé… Pche!“

Vybraně si otřel ruce o hábit, o krok ustoupil a získal zpět svoji důstojnost.

„Ale na tom nezáleží. Vůbec na tom nezáleží. Škoda byla napáchána. Draco je – Draco nebude –“ Na chvíli zavřel oči a hlas se mu vytratil. Ale rychle se vzpamatoval: „Pána zla potěší, až toto uslyší… Až uslyší všechno.“

Mávnutím hůlky zrušil umlčovací kouzlo a z Harryho rtů se vysypala slova dřív, než si sám uvědomil, že mluví.

„Všechno, o čem tady, Malfoyi, mluvíte, je naprosto směšné. Snape není můj otec, pochopil jste to –“

Víc šokovalo, než bolelo, když jej Lucius popadl za krk a přitáhl si jeho obličej ke svému. Harry tak zůstal nejistě sedět na předních dvou nohách židle, ke které byl stále připoután.

„Ani se neopovažuj!“ vydechl mu Lucius do tváře. „ZNOVU MĚ NEOKLAMEŠ! Tvůj otec připravil mého syna o zdravý rozum, když hledal TEBE, a ty mě nebudeš URÁŽET další snůškou LŽÍ!“

Mávnutí hůlky rozpustilo provazy kolem Harryho zápěstí na tekutinu a Lucius jej hrubě strhl ze židle. Popohnal jej vpřed, a než to ztuhlé a rozbolavělé končetiny mohly vyrovnat, Harry bez nějakých okolků padl na lokty a kolena.

„Ano, Pána zla dost zaujme, že jeho loajální špion je celou tu dobu zrádce,“ zavrčel Lucius a jako predátor kroužil kolem zhrouceného těla. „Chlapec, který zůstal naživu, je milovaným synem Severuse Snapea… Pro zrádce si Pán zla vyhradil obzvlášť krutý osud!“

Harry se nějak vyškrábal na nohy, ale zlomyslné trhnutí Luciusovy hůlky jej opět složilo. Teď už se vzpřímit moc nedalo. Belatrixina předchozí péče jej zanechala na hranici kolapsu. Jen strach a adrenalin mu umožnily setřást tu slabost a daly sílu se zvednout.

Malfoy teď k němu kráčel s hůlkou připravenou. Podle výrazu tváře chystal něco obzvláště zlého.

I v panice se Harryho myšlenky zasekly na nejhorším aspektu celé situace – Malfoy zná pravdu o Snapeovi. Ale Harry nemohl dovolit, aby to Malfoy někomu vyzradil. Musel ho nějak zastavit.

„Co uděláte, Malfoyi?“ zeptal se a couvl před přibližující se Luciusovou postavou. „Nemůžete jen tak poslat Voldemortovi sovu s vaší pitomou teorií – tomu neuvěří. Kromě toho, Snape a Brumbál by mohli zprávu zachytit jako první a pak by zjistili, kde jsem!“

Teď, když se nad tím zamyslel, přál si, aby to poslední neřekl. Možná by Snape s Brumbálem opravdu mohli tu zprávu zachytit a přijít jej zachránit.

„Severus už to ví, ty blázne,“ ušklíbl se Lucius. „Napadl mého syna – a ty jsi musel být důvodem. Jestli bude tvůj otec schopný prolomit moje obrany –“ Luciusovými rty přeběhl výsměšný škleb. „No, v tomhle nikdy nebyl moc kovaný.“

„Ale –“ Harryho to trochu rozhodilo, nemohl si však dovolit nechat se Luciusovými slovy rozptylovat. Začal znovu: „Ale… Jaké jsou ve skutečnosti vaše možnosti? Nemáte věštbu. Nemůžete mě přivést k Voldemortovi a povykládat mu jakýsi přitroublý příběh o Snapeovi. Voldemort vám nakázal, abyste mě tam nebral, a – a vy ani nemáte důkaz!“ Hlas mu vzrůstající úzkostí zesílil. „Jo, vypadám trochu jinak, ale to nic neznamená! Voldemort bude pravděpodobně natolik naštvaný, že mě tam táhnete bez věštby, aby neposlouchal nic z toho, co mu řeknete!“

Luciusovy kroky zakolísaly. Harry to chápal jako dobré znamení a s rychlým nádechem na něj upřel smělý pohled, kterým zakrýval šílenou, srdce svírající hrůzu.

„Voldemort má pravdu v jednom – já znám tu věštbu!“ Srdce mu v hrudi bušilo, ale zazubil se drzým úsměvem. „Dopřejte mi dvě minuty o samotě s Voldemortem – a bum, je mrtvý. Opravdu jste si myslel, že jsem jen tak odešel ze školy a nechal se chytit vaším synem? Opravdu jste si na chvíli myslel, že mi byť jen za mák záleží na Dracovi, abych mu pomáhal? Draca nenávidím! Jen jsem následoval proroctví!“

„Nevěřím ti.“

Ale Malfoyova přesvědčivá slova nahlodal záblesk nejistoty, když zvažoval možnost, že by mohl být odpovědný za Voldemortův zánik… že on sám by odnesl hlavní nápor odvety jeho následovníků… že by se ocitl na poražené straně a čekalo by jej okamžité odeslání do Azkabanu, pokud ne přímo polibek…

Harry sledoval neklid vyzařující z jeho obličeje a neúprosně útočil dál.

„Hele, jestli mi nevěříte, tak do toho – vezměte mě k Voldemortovi!“ Usmál se. „Mohl by vás, já nevím, zabít na místě za neuposlechnutí příkazu, ale mně to nebude nijak zvlášť vadit. Takže…“ Prudce rozpřáhl paže v gestu kapitulace a čekal na Luciusův další krok. „Jaký je plán, Lucíčku?“

Malfoy si jej s nečitelným výrazem prohlížel dlouhý, nejistý okamžik. Pak se mu na bledé rty vkradl tenký úsměv.

„Páni, máte naprostou pravdu, pane Pottere.“

Sklonil hůlku.

Ta nečekaná slova a mírný tón Harryho překvapily. Opatrně na Malfoye pohlédl a snažil se ignorovat vkrádající se slabost nohou, které se pod ním chtěly změnit v kaši.

„Naprostou pravdu,“ protahoval Lucius, ačkoliv cosi v jeho chování se zdálo podivně nevýrazné, jako by nešlo o obvyklý sladký triumf. „Nemám důkaz. Možná Smrtijedy nikdy nepřesvědčím, že Severus je zrádce a ty jeho syn… Jasné jim bude jediné –“ očima doputoval na Harryho čelo, „– že ty jsi Harry Potter. To znamení bude vždy hlásat tvoji totožnost. Takže bychom možná prostě měli tvoji malou přeměnu připsat na vrub nevydařenému kouzlu, nebo možná –“

Neslyšel kouzlo, které na něj Lucius seslal, jen jím proběhlo chladné brnění. Harry se zachvěl a cítil, že mu něco změnilo tělo.

„– možná to budu naprosto ignorovat a prostě svému pánovi dám v dobré víře Chlapce, který zůstal naživu.“ Lucius jej pozoroval s promyšleným klidem, který v Harrym vyvolával silný nepokoj. „Belatrix odešla a já sám nemohu tu věštbu extrahovat. Celý příběh mu nemůžu předložit bez dalšího důkazu. Nemám jinou možnost.“

Harry letmo shlédl na svoji paži a zaznamenal, že pokožka nabrala známý tmavší odstín. Lucius obnovil Snapeovo provizorní kouzlo.

„Možná věštbu velmi dobře znáš,“ pravil Malfoy klidně a sledoval jej zvláštním, hodnotícím pohledem, „ale to tě na moc dlouho nezachrání. Může se tě bát, ale já si nevsadím na neozbrojeného kluka, že by dokázal v přítomnosti třiceti Smrtijedů porazit Pána zla. Dříve či později Pána zla omrzí ten zbytečný respekt ke slovům podvodné vědmy a jednomu z nás nařídí seslat na tebe vražednou kletbu.“

Harry mlčel.

Lucius si jej chladně prohlížel. „Prohlašuje vaše proroctví, že jste imunní vůči vražedné kletbě, pane Pottere? Myslíte si, že ji můžete přežít dvakrát? Co takhle třicetkrát? Třistakrát? Myslím, že se dostane na nás všechny.“

Harry polkl, ale nechtěl odpovídat.

„Ve vší upřímnosti, Pottere,“ Luciusovy oči se leskly zlobou, „na světě nejsou dva lidé, které bych nenáviděl víc než tebe a tvého otce – takové úrovně nedosahuje ani ten starý blábolící ředitel, ani má proklatá semetrika švagrová. S novými informacemi – že jsi Severusův syn – no, bude ještě nádhernější jej při tom sledovat… A mimochodem, stane se to brzy.“

„Co se stane brzy?“ zeptal se Harry zdráhavě.

„Severusi Snapeovi se dostane té vzácné výsady sledovat smrt vlastního syna,“ zašeptal Lucius. „Ten patetický, osamělý ubožák nemá na světě nic jiného než tebe a před celým shromážděním bude nucený předstírat, že tvá bolestivá a nesnesitelná smrt je ten nejpříjemnější pohled, který se mu za celá léta naskytl. Představ si to.“

Lucius se drsně, posměvačně uchechtl.

„Mohl prakticky zničit mého Draca, ale u Merlina, ne jako ty zničíš jeho.“

Při těch slovech Harry ztuhl.

Polekaly jej víc než co jiného, vystřelily jeho myšlenky zpět k onomu osudnému rozhodnutí obětovat Dracův životní dluh. Ke Snapeovu zlověstnému varování.

…a neodhodíš jen svoji páku na něj, odhodíš i moji. Zničíš mě…

V uších mu zahučelo. Najednou jej přepadla závrať a nevolnost.

Luciusův hlas k němu doléhal z velké dálky.

„Ubohému Severusovi jsi musel připadat jako dárek přímo od Merlina… Ne hned zpočátku, to ne, ale časem… Celé ty roky tak zoufale sám, bez přátel kromě mě, bez rodiny, a pak syn… Něco, co bylo konečně jeho. A ne jen nějaký syn.“ Lucius se usmál sám pro sebe. „Ušlechtilé stvořeníčko, které mu nezabodne ani brko do zad. Tvor, který reprezentuje všechny ctnosti, ve které se náš Severus téměř neodvažuje věřit…“ V mužově vyzáblé, arogantní tváři se zdůraznily všechny propadliny. „Skutečně si nemyslím, že by si vážil někoho méně… dobrotivého, než jsi ty. Kdokoliv jiný by dřív nebo později provedl něco, co by potvrdilo platnost všech špatných představ o lidské přirozenosti našeho chudáka Severuse. Jaké štěstí, že tě našel. Opravdu, jako by se sneslo na zem modré z nebe, že?“

Harry si ani nevšiml, že se mu podlomily nohy, dokud neklesl na zem. Kolem něj se nebezpečně točila místnost, ale Lucius si jeho stavu nijak nevšímal.

„Znám Severuse. A nikdy mě nezmátl. Vždy jsem si byl vědom jeho nenávisti ke strachu… A opravdu jsem si měl uvědomit dřív, že se změnilo něco kolosálního, protože od prvního okamžiku, kdy jsem po útěku z Azkabanu vstoupil do jeho domu, potřeboval mě méně a méně. Před tebou jsem mu to dával já, víš – ten titěrný ždibec respektu, ocenění, kterému by od jiného člověka nevěřil, ani by je nepřijal. Jsem si jistý, že ten starý blázen se také snažil angažovat, ale roky a roky se mu uznání dostávalo pouze ode mne. Myslím, že do mého uvěznění jsem to byl vždy jen já.“

V Harryho končetinách ztuhl každý sval. Snažil se je protřít, ale prsty měl necitlivé a jako z olova.

„Ale když jsem se vrátil, poznal jsem, že se vše mění,“ pokračoval Lucius zamyšleně. „Dokonce přímo před mýma očima. Asi protože jsi mu to začal poskytovat ty. A ty jsi nikdy nebyl dost mazaný, abys ho tím ovládal.“

Harry před vířením v hlavě zavřel oči a přál si, aby ta slova mohl zapudit. Věděl, že Malfoy se jen snaží, aby se cítil zle – že mu jen ukazuje, jak skrz naskrz Snapea zraní. Opravdu by neměl poslouchat.

„Tebe, Harry, Severus nepřežije. Nakráčel jsi mi přímo do náruče a tím jsi i jeho poslal na smrt. Ty svého otce zlomíš mnohem víc než jakákoliv jiná z tisíce smrtí pro zrádce.“

Padlo mezi ně ticho a Harry se donutil otevřít oči a zvednout hlavu, aby na Luciuse krátkozrace zamžoural.

Skutečně jej poplašilo, když zahlédl veselý, znepokojující úsměv, který zničehonic přeběhl Luciusovými rty. To bylo zlé. Harryho zamrazilo.

„Nebo mám možná lepší nápad.“

Lucius seslal kouzlo, které Harry neslyšel. Cítil změnu ovzduší – nedokázal ji však definovat – a tázavě na Malfoye pohlédl.

„Tvůj otec je tady,“ informoval jej Lucius a jeho vychytralý pohled nemohl věstit nic dobrého. „Asi budu zdvořilý a pustím jej dovnitř.“

ooOOoo

Obrany byly rozsáhlé. Neúspěšně se pokoušel je rozložit, protože věděl, že největší nebezpečí spočívá v prodlení. Bodla jej lítost, že Draca prostě nezabil – pak, pokud by neexistoval strážce tajemství, by alespoň mohl Brumbálovi poslat sovu se souřadnicemi.

Takže když obrany samy ustoupily, Severus byl značně šokován.

Absence překážek nemohla znamenat nic dobrého, ale pokračoval kupředu.

A čekal jej další šok, když vzápětí uzřel Malfoye, jak na něj klidně čeká v křesle u krbu. Druhý kouzelník ani nevytáhl hůlku.

Lucius zvedl oči v chladném pozdravu a letmo se usmál nad Snapeovým zmatením.

„Severusi. Jaké příjemné překvapení. Mám zavolat pro čaj?“

Snape zkřivil rty a přiblížil se, rozpolcený válečnickým puzením seslat vražednou kletbu nebo Cruciatus. Přál si vědět, co Malfoy plánuje.

„Kde je?“

„Kde je kdo?“ zeptal se Lucius jemně a pozvedl obočí. „Myslíš svého syna? Harryho Pottera?“

Ta slova Snapea vyvedla z rovnováhy jen na okamžik. Napůl očekával, že už to Lucius bude vědět – měl Harryho k dispozici celý den – ale stejně mu bylo zle z vědomí, že to ze syna musel získat mučením.

„Ano,“ zasyčel Snape a sotva pohnul rty. „Odpověz.“

„Když Belatrix extrahovala tu věštbu, vzala si ho s sebou,“ řekl Lucius klidně. „Patrně je již mrtvý.“

Atmosféra se najednou změnila na dusivou a Snape na druhého muže upřeně zíral, hledaje v šedých očích lež. Buď se Lucius od posledního vydrancování mysli procvičil v nitrobraně, nebo byl zcela v klidu.

„Vím, že lžeš,“ pravil Snape nebezpečně. Jen doufal, že je to pravda.

„Nelžu,“ odpověděl Lucius zlehka a vyslal k němu nesnesitelný úsměv. Stále se zaštiťoval nitrobranou. „Je mrtvý – Pán zla se konečně ujistil, že kluk je smrtelný.“

Nepropustnost, která stála proti Snapeovu nitrozpytu, v něm vyvolávala zoufalou zuřivost. Potřeboval vidět do Luciusovy mysli; neuvěří, že je Harry mrtvý, dokud to neuvidí na vlastní oči.

„Pokud nezrušíš nitrobranu,“ zavrčel Snape a zvedl hůlku, „budu nucen přijmout, že mi říkáš pravdu, a zabiju tě.“

Nevyvolalo to reakci, ve kterou doufal. Namísto znepokojení na něj Lucius jen líně pohlédl, jako by jej celý průběh setkání nudil.

„Zcela jsi mi zničil syna, donutil mě zabít manželku a pošpinil mé postavení,“ zněl sebelítostně, ale zároveň také nesnesitelně nadřazeně. „Nemám co ztratit, i kdybys mi vzal život.“

Snape jej chtěl zabít. Zoufale po tom toužil. Ale neodvažoval se připravit o možnost, že Malfoy zná Harryho stav.

Pak jej vyděs, pomyslel si Snape. Malfoy musí být v nitrobraně pořád nováčkem. Jedno polekání a prolomíš se.

„Dobře,“ ušklíbl se Snape. „Zjevně mluvíš pravdu. Av –“

Namísto dokončení smrtící kletby však seslal neverbální vazy rozpouštějící zaklínadlo – jasně zelené, ostré, připomínající vražednou kletbu; jakmile udeří, Malfoy nebude ve stavu uprchnout nebo zaštítit svoji mysl.

Z jeho hůlky vystřelil paprsek světla a v odporně zelené záři – těsně předtím, než Malfoye zasáhl – Lucius upřel oči do Snapeových. Ale tomu přístup nedovolil strach – bylo to naprosto úmyslné.

Snape se prudce vnořil do náhle nechráněné mysli druhého muže a okamžitě si s odpornou jasností uvědomil, co s sebou Malfoyův plán přináší.

A v té chvíli také přesně věděl, kde se Harry právě nachází.

Bezmocně sledoval, jak neviditelná postava před Malfoyem jako štít absorbuje většinu zaklínadla, jehož konec se otřel o Luciusovo rameno.

Severusovo srdce se na dlouhou chvíli zastavilo. Sotva slyšel Malfoyův výkřik a neudělal nic, aby zastavil druhého kouzelníka, který vyskočil z křesla a divoce mával sám na sebe vlastní hůlkou v pokusu zvrátit neznámou kletbu.

Snad celý věk Severusovi trvalo, než dosáhl na Harryho. Sáhl po neviditelné tkanině a strhl plášť ze zkamenělé postavy. Rychle mávl hůlkou, aby zrušil své zaklínadlo i Petrificus, ale ztrhaný, zoufalý Harryho výraz mu prozradil, že ty vteřiny si vybraly svoji daň.

Merline, kdyby seslal vražednou…

„Nezpůsobí to trvalé poškození,“ informoval Harryho rychle, ale spíš než chlapce tím ujišťoval sám sebe.

Snažil se nepodlehnout úlevě, že se k němu dostal, že je chlapec stále naživu. Nemohl se nechat rozptylovat.

Harry nevydal ani hlásku a Snape si uvědomil, že za to může další kouzlo. To také zrušil.

A pak mu oči padly na chlapcovy škubající se končetiny a žaludek mu sevřely obavy.

„Harry –“ začal Snape opatrně. „Zvednu tě, ale musíš se pokusit se mě udržet. Přenášedlo bude mít problém se dvěma lidmi, když jsi v tomto stavu.“

„Jsem v pořádku,“ podařilo se Harrymu ze sebe dostat.

Hlas měl ztrhaný – proč byl tolik ztrhaný?

Křik.

„Nekřičel jsem,“ Harry jako by sám provedl nitrozpyt. Ale podle zavřených očí a ochablého výrazu soudil, že chlapec se jen snaží ujistit Snapea… nebo sebe. „Belatrix… pořád – pořád se snažila přimět mě křičet… Ale já nekřičel.“

Cosi sevřelo Snapeův krk. Posadil Harryho, ale chlapcova hlava mu bezvládně padla proti hrudi.

Bylo to zaklínadlem. Teď si to uvědomil – mělo škodlivý účinek na hrdlo. Potřebuje mu dát nějaké lektvary…

„Věštbu jsem jim neprozradil,“ blábolil Harry tím nakřáplým hlasem. „Tu druhou část jsem jim neřekl, ale Tonksová… viděla Tonksovou…“

Snape zanořil do hábitu ruku pro přenášedlo. Vtiskl jej pevně Harrymu do dlaně a svojí je obemknul.

„Co děláš?“

„Vezme nás do bezpečného domu s přímým spojením do Bradavic –“

„Počkej,“ ozval se Harry slabě a pomalu opět otevřel oči. „Počkej…“ hlas mu zesílil. „Malfoy ví.“

„Jsem si toho vědom,“ zavrčel Snape. Krátce pohlédl směrem, kterým Malfoy uprchl, a zvedl hůlku, aby aktivoval přenášedlo.

„Řekne to Voldemortovi,“ namáhal se Harry. „On tě zabije.“

„Do toho bezpečného domu tě nepošlu samotného,“ odsekl Snape. „Nejsi ve stavu, aby ses sám přeletaxoval do Bradavic.“

Snape se opět pohnul, aby přenášedlo aktivoval, ale Harry mu sevřel zápěstí se zběsilou naléhavostí.

„Snape, prosím!“

Ta prosba jej zastavila. Severus shlédl dolů a šokovalo jej, co viděl v chlapcových očích – tu naléhavost, vyděšené myšlenky tancující po povrchu, strach svírající chlapcovo srdce.

To jej na chvíli přemohlo. A pak uhnul očima a pochopil.

Pustil přenášedlo a jako v transu pomalu vstal.

„Pak půjdeš sám,“ řekl Snape tiše. „Přijdu brzy. Drž se pevně.“

Harry slabě přikývl a pokusil se o co nejvděčnější úsměv.

Snape aktivoval přenášedlo a do bezpečného domu Harryho odeslal samotného.

ooOOoo

Zaklínadlo na vazy působilo škodlivě a bylo progresivní, ale i tak Snapea překvapil Luciusův stav, když jej našel.

I tak malý zásah do ramene se zjevně zhoršoval, když oběť nedokázala najít způsob, jak kouzlo zrušit.

Jak šťastný výběr zaklínadla. Musí jej příležitostně použít znova.

Malfoy se teď táhl chodbou příliš slabý na přemístění a snažil se dosáhnout krbu ani ne tři metry od něj. Když se objevil Snape, Lucius pracně zvedl hůlku a pokusil se seslat kouzlo – ale zjevně už měl krk zasažený tak, že nedokázal srozumitelně vyslovit slova.

Snape se beze strachu přiblížil k padlému nepříteli. Lucius jej v tom stavu mysli, v němž se pravděpodobně nachází, nebude schopný neverbálně zasáhnout – k tomu by člověk zmítaný tak strašnými bolestmi musel vynaložit hodně duševní disciplíny.

Severus se zastavil pár stop od svého bývalého přítele a mlčky zvedl hůlku. Tentokrát nebude otálet a vychutnávat si jej. Tentokrát udělá, co je třeba. A tentokrát to opravdu bude pro dobro syna.

„Av –“

Zastavil jej výbuch v krbu. Snape se rychle s napřaženou hůlkou otočil a ocitl se ani ne tři metry od zaprášené Belatrix Lestrangeové, která již svojí hůlkou mířila na něj.

Ať už Belatrix po svém příchodu plánovala cokoliv, okamžitě se zastavila a v šoku hleděla na Malfoye na zemi a na Snapea tyčícího se nad ním s hůlkou v pohotovosti.

Snapea pohltila hrůza. Chlapec unikl a on sám teď byl chycen těsně před zavražděním Luciuse. Tohle nezakryje.

„Co tu, ksakru, děláš?“ zavrčela Lestrangeová a obešla ho. „Vysvětli!“

Snape plnou vteřinu mlčel a přemýšlel, jaké jen vysvětlení by jí mohl poskytnout. Chlapec unikl; Lestrangeová mu nikdy nevěřila – stačilo jí jen zeptat se Luciuse a bude po něm.

„Poslal mě Pán zla,“ zkusil.

Zvážil šance na její poražení a okamžitě je ohodnotil jako slabé. Ta ženská byla nepoměrně lepší duelant obzvláště teď, když se jí vrátila forma. A nitrozpyt mu tady nepomůže.

„Nevěřím ti. Nikdy by neposlal tebe, abys dokončil moji práci.“

Nejistota v jejím hlase zažehla v Severusovi naději. Sklonil hůlku a hledal co nejlepší rekci na její slova.

Dokončil její práci… Neměl tušení, jaká práce to je –

Ucítil záblesk hněvu, když si uvědomil, že ‚práce‘ má co dočinění s Harryho stavem.

V žaludku se mu usadilo cosi chladného a on odhalené informace využil.

„Ve skutečnosti mě Pán zla opravdu poslal dokončit tvůj úkol,“ řekl Snape. „Byl netrpělivý, aby už ta nepříjemná záležitost byla vyřízena, a dobře zná tvé sklony ke… ztrátě pozornosti.“

S nedůvěrou si jej prohlížela a snad i teď ignorovala Malfoyovo horečné klokotání z podlahy.

Dříve či později mu věnuje pozornost. Snape pokračoval s vědomím, že má jedinou šanci ji oklamat, než ji napadne získat informace od Luciuse.

„Dorazil jsem právě včas,“ dodal rychle, „abych viděl, jak Malfoy pomáhá Potterovi s útěkem. Pokusil jsem se jej zastavit – ale bylo už pozdě. Když jsem Malfoye vyslýchal, dozvěděl jsem se, že Potterovo chycení byl jen odporný trik jak získat důvěru našeho pána.“ Posměšně pohlédl směrem k Luciusovi. „Ten starý milovník mudlů naplánoval Potterovo chycení a následně i jeho záchranu za plné Malfoyovy účasti.“

Belatrix se tvářila kamenně. Snape ji pozorně sledoval; uvědomoval si přesně, jak ubohá a slabá je jeho lež. Kdyby měla tu nejslabší špetku inteligence – což měla – prokoukne ji. Belatrix mu nikdy nevěřila.

Styděl se, že se nevytasil s něčím přesvědčivějším. Sám se ponižoval, to věděl. Ale nemůže se vzdát.

„Jak jinak myslíš, že se dostal z Azkabanu, zatímco ostatní naši druzi byli popraveni?“ poukázal Snape. „Zjevně je zradil! Celou tu dobu špehoval pro Brumbála!“

Oba ignorovali neartikulovaný výkřik Luciuse, který zhroucený ležel na zemi v bezmocných křečích utrpení.

Belatrix na něj zírala s naprosto nečitelným výrazem. Nepokusila se o nitrozpyt. Buď si nemyslela, že to stojí za námahu, nebo věděla, že v tom jej nikdy neporazí.

I když jej Malfoy nyní nemohl nazvat lhářem, Snape věděl, co od ní čekat. Možná se rozesměje. Rozzuří se. Sešle na něj první sérii Cruciatů.

Sledoval, jak podivným, podmračeným pohledem přejela k padlému Luciusovi. Její štíty nitrobrany zmizely a na nestřežený okamžik se na povrchu Belatrixiných myšlenek objevily všechny její emoce, když spatřila vraha své sestry.

Snapea šokovalo, co viděl. Ten nejletmější pohled do její mysli nečekaně odhalil, že jeho slova stačila – že ji má.

K neuvěření. Ta lež byla tak žalostná. Úžasné, jak zapomněl na možnost rezonance i té nejfantasknější historky s osobou, která si zoufale přeje věřit.

Zdálo se, že se rozhodla, protože se jí rty zkroutily do zlomyslného zavrčení, hůlkou střelila od Snapea k Luciusovi a zavřískla: „Crucio!“

Malfoyovo zničené tělo se jaksi dokázalo zmítat.

Severus tam stál a dál mlčel, když kletbu seslala podruhé. A zase.

Neodvažoval se něco cítit – ani úlevu nad záchranou syna před blízkou smrtí, ani úlevu, že před ní zachránil i sebe, ani vítězství při vědomí, že jeho potíže s Malfoyem jednou provždy skončí.

Přesně věděl, proč Belatrix na Malfoye nepoužila nitrozpyt, aby se ujistila o pravdivosti Snapeovy verze. Proč tak snadno uvěřila lži. A proč, když se vzpamatovala a Severusovi prohlásila, že jejich povinností je přinést bezcennou kůži zrádce Pánovi zla, vůbec nic nenamítala, když dál poukázal:

„Malfoy už v minulosti prokázal svoji schopnost… získat u našeho pána přízeň, na niž neměl právo. Souhlasím, že jeho akce zasluhují krutý trest, ale ani jeden z nás nechce, aby unikl odsouzení. Co když přesvědčí našeho pána, aby jej ve své shovívavosti ušetřil?“

Na jisté úrovni si Belatrix musela uvědomovat, co říká: Voldemort by neuvěřil Snapeovu příběhu tak snadno jako ona. Pokud Malfoye přivedou k Voldemortovi, bude propuštěn.

Teď však měla omluvu i sama pro sebe, aby udělala, co udělat chce. Takže ji Snape nechal najít logické vysvětlení.

„Máš pravdu,“ přikývla Belatrix. „Máš pravdu.“

Lucius zabublal na protest, ale ona jej nevnímala.

„Zmanipuluje našeho pána, aby uvěřil jeho lžím. Využije velikost jeho ducha.“

„Pak to udělej, Belatrix. Skonči to s ním.“

Belatrix nepotřebovala další povzbuzení. Seslala vražednou kletbu a v záblesku jasně zelené ukončila život Luciuse Malfoye.

ooOOoo

Udělal, co Harry chtěl, poslechl ten oslepující záblesk hrůzy a potřeby v očích svého syna.

Teď se cítil podivně otupělý, když hleděl na tělo svého přítele a protivníka, kterého znal víc než půlku života. Díval se, téměř vzdáleně, jak Belatrix sklání hůlku. Sledoval její úsměv, zaklonění hlavy a jak si dovolila uvědomit si, že pomstila svoji sestru.

Snape vykročil, aby Malfoyovo tělo zběžně prohlédl, a Belatrix se začala točit jako děcko, hábit vlál kolem jejího štíhlého těla, její tichý smích se taktak nesl vzduchem.

Nikdy nevypadala tak šťastně.

Snape vypočítal, kde se Lucius krčil pod Cruciatem, opatrně vytáhl zpod padlého těla Malfoyovu hůlku a namířil ji na Belatrix.

„Expelliarmus.“

Žena zastavila vítězný tanec uprostřed pohybu a zírala na něj, jako by nemohla pochopit, co se děje. Kdesi v dálce zarachotila o podlahu její hůlka.

„Byl to trik,“ uvědomila si Belatrix po chvíli a jako by tomu úplně nevěřila. Z rozpálené tváře jí ještě zářila pomsta. „Lhal jsi.“

„Lhala sis sama,“ odvětil Snape chladně. „Jen jsem ti dodal prostředky, abys provedla přesně to, co sis přála. Zabila jsi ho, máš svoji satisfakci.“ Pro efekt se odmlčel, pak udeřil poslední ranou: „A zradila jsi Pána zla.“

„Ne.“

Belatrix zbledla. Snape ji pozoroval s chladnou zlobou; věděl, že toto nečekala.

„Ach ano, rozhodně zradila,“ ujistil ji. „Rozhodla ses následovat mé výmysly ve chvíli, kdy by mě skutečný služebník vzal přímo k potrestání k našemu pánovi.“

Zběsile zavrtěla hlavou, ale on věděl, že jeho slova na ni působí přímo devastačně.

„Ale, ale,“ bědoval Snape stále s hůlkou namířenou na ni a z hlasu mu ukapával jed. „Kdo by si pomyslel, že ze všech lidí zrovna ty – která jsi raději deset let trpěla v Azkabanu, než bys zradila Pána zla – se odvrátíš a upřednostníš své sobecké touhy před jeho zájmy?“

Belatrix vypadala zděšeně, když si uvědomila rozsah své zrady. Viděl, jak se uvnitř ní přímo před ním cosi tříští a vychutnával si skutečnost, že to může ještě zhoršit.

„A uvaž –“ Snape se teď otevřeně posmíval, „že jsi skutečně věřila, že naše pouto zrady tě ušetří! My oba můžeme být zrádci, Belo, ale ty jediná jsi za hlupáka. Avada kedavra.“

ooOOoo

Jakmile se Snape přemístil do bezpečného domu, hluboce se mu ulevilo, když spatřil syna stále vzhůru a ve střehu – ne v kómatu nebo trpícího, jak si představoval.

Možná to způsobila pouhá síla vůle. Harry jí měl přehršel.

„Jsi tu,“ zachraptěl Harry.

Snape strnule přikývl a vykročil, aby mohl syna v náručí dopravit do Bradavic.

Harry před ním téměř nepostřehnutelně ucukl a zelenýma očima probleskla úzkost.

„Trvalo ti to dlouho. Fakt dlouho.“

I přes dobrou vůli vyvolanou chlapcovým zázračným přežitím navzdory všem očekáváním, jej ta slova potrápila. Snape vítal to známé podráždění namísto nejistoty posledních dní.

Ušklíbl se: „Možná kdyby nebylo pitomého kloučka, který se nechal chytit, pak bych –“

„Byl jsem si tak jistý, že tě zabil.“

Harryho tichá slova byla upřímná. Ta prostá úleva v jeho tváři Snapea vyvedla na dlouhou chvíli z rovnováhy. V rozpacích zíral na svého syna a věděl, že existují správné, uklidňující fráze, které nedokáže vyslovit.

Rozhodl se je nehledat a namísto toho se ušklíbl.

„Opravdu jsi věřil, ty pošetilče, že budu tak nezodpovědný a nechám se zabít?“ Vzal Harryho do náruče. „Svého života si vysoce cením a jen těžko si naplánuju jej zahodit jako nějaký ubožák Potter nebo ten zablešený podvraťák – tvůj kmotr.“

„Ne.“ Harry zněl zamyšleně. „Ty bys to neudělal. Nejsi jako oni. Vůbec ne.“

Snape ignoroval tu starou urážku, nadhodil si Harryho pevněji v náručí a vykročil ke krbu. Pozornost mu najednou upoutal chlapcův úsměv.

Trvalo mu dlouhou chvíli, než pochopil, co vidí – co v Harryho očích zahlédl jen před malou chvilkou. Najednou si uvědomil, že chlapec jej nutil Luciuse zastavit jen z jediného důvodu – protože se hluboce děsil ztráty někoho dalšího, kdo je pro něj důležitý… Bál se, že Snape odejde za ostatními.

To mu vyvolalo v hrudi podivný, nesmyslný pocit. Snape se pokusil jej ignorovat a jen zesílil objetí svého syna. Harry se mu v náručí uvolnil – první potvrzení, že se chlapec konečně cítí bezpečně.

Nejsi jako oni.

Snapeovi došlo, když nesl syna ke krbu, že teď poprvé ta slova nezněla jako urážka.