Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. Závan čehosi nového

Jestli Snape udělal nějakou zásadní chybu, pak v podcenění Harryho schopnosti klamat. Po několika minutách tichých oslav úspěchu, že chlapce odradil, nabral rozum vrch nad hrdostí a najednou jej praštilo do očí, co má Harry v plánu.

Když napůl šílený vrazil na ošetřovnu, jeho syn se již nakláněl nad postelí Grangerové a hůlku měl vytaženou. Při Snapeově příchodu se tmavá hlava poplašeně zvedla a Severus zaznamenal slabý modrý lesk štítového kouzla, které problikávalo kolem lůžka.

„Ještě jsi tu inkantaci nevyslovil,“ napůl se zeptal Snape.

„Jen se do toho nepleťte,“ pokynul Harry a věnoval Snapeovi chladný, důrazný pohled, kterým mu jasně říkal, že přesně ví, jak se ho pokusil pomýlit. „Nemůžete to nijak zastavit.“

„Přemýšlej o tom, co děláš!“ zařval Snape. „Alespoň pro jednou nebuď ukvapený blázen!“

„Není na tom nic ukvapeného,“ odsekl Harry. „Pokud tím Hermionu zachráním, je jedno, kdo mi řekl jak. Prostě to použiju!“

„Pro lásku Merlinovu, chlapče – Malfoyovi si přejí naše mrtvoly!“ zaburácel Snape. „Tím kouzelnickým dluhem jsi na ně získal páku. Pokud ji zahodíš, nebudeš mít nic!“

„Je mi to JEDNO! Je má kamarádka a umírá!“

Snape se přiblížil k neviditelné bariéře a v duchu si probíral protištítová kouzla; Harryho práce s hůlkou byla příliš rychlá na přímý útok. Musí ho překvapit… musí ho zastavit.

„Lucius o nás ví.“

Harry ztuhl. „Co?“

Snape ho pozorně sledoval. „Zavraždil několik mých příbuzných, když hledal Septimuse.“ Při Harryho šokovaném pohledu cítil povinnost dodat: „Chtěl se mně pomstít za to, jak jsem ho ponížil. Při výslechu mých – našich příbuzných zjistil, že Septimus Snape neexistuje.“

Držel Harryho pohled svým tmavým a v duchu si přál, aby Harry polevil ve střehu.

„Lucius si odvodil, že chlapec, kterého potkal v zimě, je mým potomkem, výsledkem nedovoleného spojení. Jak dlouho potrvá, než dojde dál a odhalí tvoji skutečnou identitu? Jakmile zjistí pravdu, nebudeš na tomto světě dlouho. Dracův dluh ti může dost dobře zachránit život. Ale jen když ho uchováš. Nepoužívej to kouzlo!“

Harry nezastrašeně zavrtěl hlavou. „Kdyby nebylo jí…“ Očima přešel ke spící tváři, bledé a vyčerpané v tlumeném světle ošetřovny. „Nemůžu Hermionu ztratit… je má nejlepší kamarádka –“

„Je tvá nejlepší kamarádka,“ zopakoval Snape ošklivě, posměšným tónem, jak ztrácel trpělivost. „Co na tom záleží? Jen si hraješ na mučedníka a já se vsadím, že bys zahodil vlastní život, i kdyby tu ležel samotný Pán zla!“

Harry prudce zvedl pohled a zmateně na muže zíral; zjevně hledal, co na to odseknout.

Pomalý, ošklivý úsměv zkřivil Snapeovu nažloutlou tvář. Jako predátor, který právě ucítil krev, vykročil ke svému synovi.

„Řekni, Harry – co jsi doufal, že dosáhneš toho dne v lese?“ zeptal se hlasem, který parodoval něhu. „Opravdu jsi zamýšlel zničit Belatrix? Nebo byla tvá msta proti ní jen další případ donebevolajícího sebeklamu?“

Harry ho ostražitě pozoroval. „O čem to mluvíte…?“

„Nejsem slepý,“ vyplivl Snape. „Když jsem tě tehdy viděl plánovat zabití Lestrangeové, byl jsi naprosto ochotný – dokonce jsi prosil – to sám provést, přestože jsi věděl, že se kletba k tobě odrazí!“

Snape se přibližoval a ztlumil hlas do smrtícího šepotu.

„Nebo možná jsi byl rád, protože jsi věděl, co to s tebou udělá? Mohla být smrt Lestrangeové jen vedlejším přínosem?“

Harry vypadal zmateně. „Chtěl jsem, aby zaplatila. To je vše.“

„To tvrdíš,“ ušklíbl se Snape a černé oči se mu třpytily. „Ale já ani na okamžik nevěřím, že šlo čistě o pomstu. Každá tvá akce tě zrazuje – neschopnost nitrobrany bez skříně, která ti vyvolá představu jiného místa, to, jak ses stáhl do sebe po Blackově smrti… Nepohání tě touha po pomstě, ale touha utéct! A co jiného byl tvůj pokus s Lestrangeovou než snaha utéct? Dobře jsi věděl, že tě ta příbuzenská kletba zabije. Počítal jsi s tím – definitivní únik Harryho Pottera, únik pryč od jeho skličujících zodpovědností!“

Do Harryho tváře se vkradl zvláštní výraz. „To není pravda. Není! Nikdy bych to neudělal –“

„Byl to pokus o útěk,“ trval na svém Snape, „a dokonale kompatibilní s tvým nemístným pocitem viny nad neštěstím lidí kolem tebe.“ O krok se stáhl a prohlížel si Harryho jako nějaký podivný hmyz, zatímco čekal – čekal – až chlapec skloní hůlku. „Odmítl jsi Lestrangeovou otrávit. A nechápal jsem proč, dokud jsem si neposlechl, co o tobě řekl ten zatracený vlkodlak.“

„Vy jste o mně mluvil s Remusem?“ Harryho ta představa zneklidnila.

Snape se chladně usmál a na tu otázku neodpověděl.

„Pomsta,“ pravil, „nikdy nebyla tvojí jedinou motivací… V každé tvé akci byl schovaný naléhavější zájem. Sám jsi přiznal, když jsi mi vykládal o proroctví, že při každém pokusu o zaštítění mysli skončíš přemýšlením o své zodpovědnosti – a jasné neschopnosti – zničit výrazně mocnějšího protivníka. Očividně nevěříš, že uspěješ –“ Snape se zarazil právě včas, než mu ze rtů uniklo ‚ani bys věřit neměl‘ a raději pokračoval, „a vyhlídka na selhání tě mučí. Lestrangeová ti dala výmluvu, jak tomu mučení uniknout. Dala ti zástěrku.“

Harry na něj zděšeně zíral. „Nikdy bych – neudělal něco… takového.“

„Ani bys to nikdy nepřiznal,“ řekl Snape posměšně. „Ani sám sobě. Ta příšerná nebelvírská pýcha by ti nikdy nedovolila tak zbabělou akci… Ale pomsta Lestrangeové ti dala přijatelnou zástěrku. V lese jsem tě o tvoji záminku připravil, když jsem ti navrhl, že ji zničíme spolu. Ale nepřipravil jsem tě o tu touhu.“

Harryho tváře zrudly do dvou rozzuřených rudých skvrn. „Myslím, že to říkáte jen proto, že jsem ji nechtěl otrávit,“ pronesl chladně. „Řekl jsem vám, že to nestačí. Zaslouží si horší smrt. Prostě to nestačí.“

„Ne, nestačí to,“ odvětil Snape chladně. „Nenávidíš ji, jsem si jistý, že jí přeješ bolest, ale došel jsem k nešťastnému závěru, že zdaleka nejsi tak mstivý jako já a její osamělá smrt neuspokojí tvoje potřeby. Taková ti nenabídne útěk. A to nemůžeš popřít, Harry – víš, že nechceš čelit té věštbě.“

Pozorně sledoval Harryho tvář a viděl, že chlapec se nad jeho slovy zamýšlí, jakkoliv se mu nelíbila.

„A teď,“ pokračoval temně, „znovu vidíš únik… Pokud to kouzlo použiješ, Lucius tě zničí, víš to, přesto na tom trváš. Vyděšenému klukovi se naskytla další příležitost utéct před svými problémy, další výmluva, aby nemusel selhat!“

Harryho ustaraný výraz se vyjasnil a zelené oči se ostře zabořily do Snapeových.

„Ne, mýlíte se, profesore,“ z tichého hlasu zaznívalo přesvědčení. „Chápu, co říkáte… A ačkoliv nesouhlasím, je to asi něco k zamyšlení… Ale teď se mýlíte. Teď nejde o mě. Jde o ni.“

Snape si okamžitě uvědomil, že přestřelil. Nejistota se z Harryho výrazu ztratila a letmý pohled na chlapcovy myšlenky ukázal, že jeho klid a odhodlání rostou.

„Zachráním ji,“ oznámil Harry tiše. „A je mi líto, jestli se vám to nelíbí, ale vy nebudete mít čas zrušit můj štít a vzít mi hůlku.“

Snape tiše zuřil; věděl, že má pravdu.

„Nejsem zbabělec,“ Harry téměř jako by mluvil k sobě. „Je moje kamarádka a mám ji rád… Je mi líto, jestli vám to vadí, ale nenechám zemřít někoho, koho mám rád, jen proto, abych si zachránil kůži.“

Severusovi chvíli trvalo, než mu došlo naznačované. Cítil, že se mu z tváře vytrácí krev.

„Na rozdíl ode mne?“

Měl by toho kluka zabít. Měl by ho zamordovat.

Harry se na něj tázavě podíval, ale Snape byl slepý ke všemu mimo zpěněný temný vztek proudící mu v žilách.

„Ty se opovažuješ to proti mně použít?“ zašeptal Snape jízlivě. „Ty předpokládáš, že tvoje triviální dilema se mé situaci dokonce vzdáleně podobá? Ty pitomý, naivní blázne – O MNĚ NEVÍŠ NIC! NIC!“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry poplašený Snapeovou nevysvětlitelnou reakcí. Vypadal… zmateně.

Severus na něj dlouze zíral a nevěděl, co dělat. A pomalu, s plíživým ponížením to pochopil – v synových slovech se nic neskrývalo… žádná lstivá narážka, žádný pokus o útok.

Tomu klukovi ani nepřišlo na mysl, co Snape provedl svému otci.

Přetrvávající pocit hněvu nad chlapcem zabarvovalo nemalé ponížení, ale obrátil se do nitra, aby sáhl po smrtelnější zbrani… Smrtelnější a chladnější. Která zraní. Která zafunguje.

Nalézal jen tmu a chlad, až jej poznal – ten nejostřejší nůž, ten, co způsobí nejhlubší rány a má otrávenou špičku… Na jehož použití byl on dostatečně velký bastard.

„Dobře tedy. Vím, že nemůžeš unést, v jakém je stavu,“ Snape sklonil hůlku. „Uzdrav Grangerovou, jestli si to přeješ.“

Harry se na něj podíval opatrně; oba věděli, že nešlo o poslední slova a syn se již připravoval na nevyhnutelný zásah.

Chytrý kluk.

„Jen tě varuji, Harry,“ dodal Snape tiše a zachytil Harryho oči svýma vlastníma. „Když zachráníš svoji kamarádku, zničíš někoho jiného.“

Chvíli nechal ta slova viset ve vzduchu a sledoval, jak se Harryho oči nepatrně rozšířily. Snape si nebyl jistý, jestli mu poskakování žaludku způsobuje očekávání, nebo – Merlin chraň – bodání svědomí.

„Zničíš mne.“

Harry na něj dlouze zíral, příliš překvapený, aby nějak zareagoval. Ale pak se vzpamatoval: „S vámi to nemá nic společného.“

„Ale to si dovoluji nesouhlasit,“ odporoval Snape tiše. „Teď jsou naše osudy spojené, spojily se ve chvíli, kdy na tobě v mém domě Malfoy spočinul svýma očima. Pokud budeš hrát Dracovi do karet a zprostíš jej jeho dluhu, nebudeme mít proti Luciusovi žádnou obranu. Použij to kouzlo na slečnu Grangerovou teď a neodhodíš jen svoji páku na něj, odhodíš i moji. Zničíš mě… Ty tím…“ okamžik ta slova spočinula na jazyku, téměř příliš brutální, aby je vyslovil. Přesto to udělal.

„Ty tím zabiješ svého otce.“

Harry na něj zíral, jako by nemohl uvěřit, že se Snape sníží k něčemu takovému.

„To není fér,“ pravil. „To neříkejte.“

Snape se ani nepohnul, sledoval svýma černýma, kalkulujícíma očima, jak se podrývá chlapcovo odhodlání. „Jen jsem řekl pravdu, Harry. Pokud to kouzlo použiješ, uděláš špatné rozhodnutí, které povede k mé smrti. To opravdu chceš? Chceš být zase sirotkem? Jen tě chci obeznámit s tím, co způsobíš, když se k té akci rozhodneš. Zabiješ mě. Odsoudíš mě k smrti.“

Harry vypadal zděšeně. Stačilo to, aby se Snape zastyděl, ale jen mírně.

„Pak to udělej,“ vyzval jej tiše a pokynul elegantním pohybem ruky ke Grangerové. Oči z Harryho však nespustil. „Zabij mě. Použij Dracovo kouzlo a ukonči to. Staň se dalším Snapem, který zavraždil vlastního otce. Zachraň kamarádku a zahoď vlastní rodinu. Koneckonců, na mně ti nikdy moc nezáleželo a já k tobě nebyl ani zdaleka milý. Dokonce ti to může přinést zadostiučinění, až mě uvidíš mrtvého. Já rozhodně za svým otcem nesmutnil, když jsem ho zabil.“

Harry vypadal, jako by dostal ránu. „Já – jak můžu –“ chvíli zápasil s dechem, než vášnivě dodal: „Vy jste svého otce nezabil! To Voldemort. Říkal jste mi to!“

„Řekl jsem ti, že ho zabil Smrtijed,“ odvětil Snape chladně. „Smrtijed.“

Naznačované viselo ve vzduchu. Harryho oči se rozšířily strašným pochopením. „Ale… jak?“

Snape cítil, jak se mu rty kroutí do jízlivého úsměvu. „Řekl jsem ti, že to byla má odměna za věrné služby. Můj pán mě přivolal a před ním čekal můj otec – na kolenou. Hodiny ho mučili. Tu scénu jsem si sám stvořil. Pán zla věděl, kolikrát jsem o tom snil – můj otec mě prosí o milost, žádá, abych jej nezranil, žebrá, abych jej nezabil… Pán zla mě měl rád a chtěl, aby se jedno z mých největších přání splnilo. A můj otec zcela jistě prosil. Vyslal jsem vražednou kletbu a on padl mrtev.“

Harry na něj zíral, jako by chtěl uhnout očima, ale nemohl se přinutit. Snapeův zrak nezaujatě spočinul na Grangerové a muž se opět rozhovořil, přibíjel jedno brutální slovo za druhým do vzduchu mezi nimi:

„Jeho smrt byla stvořena mojí touhou a nakonec způsobená mojí rukou – ale tvrdím, že za ni nejsem zodpovědný.“ Krátce pohlédl na Harryho a ten, jak se dalo očekávat, vypadal znechuceně. Opět uhnul očima. „Byl jsem oddaný služebník Pána zla – stejně věrný Smrtijed jako mnozí další – a toho dne jsem si nevybral zavraždit otce, ale přijmout dar mého pána. Přijetím jeho velkorysosti jsem si zvolil uchovat jeho víru ve mě.“

Krátce vzhlédl; Harry na něj stále zíral s morbidní fascinací, jako by sledoval děsivou nehodu. Severus chtěl použít nitrozpyt, ale nedokázal dostatečně dlouho udržet jeho zrak. A opět se očima stočil na bezvládnou postavu Grangerové – jedna její bledá ruka nehybně odpočívala na bílém povlečení. V této chvíli vypadala jako ten nejnevinnější objekt v místnosti.

„Kdybych ho zabil z vlastní iniciativy – a nakonec bych ho zabil – mohl bych tvrdit, že jsem zavraždil vlastního otce. A jsem si jistý, že podle tvého úhlu pohledu jsem ho i zabil.“ Nakonec se donutil setkat se s Harryho očima. „Ale vina a odpovědnost jsou jen záležitosti mysli konkrétního jedince. Za zodpovědného smrtí mého otce jsem si zvolil Pána zla, stejně jako ty, nepochybně, viníš mě.“

Harry na něj stále zděšeně zíral. Snape ucítil temné očekávání, když dodal: „Stejně jako já vím, že ty nakonec převezmeš zodpovědnost za moji smrt, až sešleš to kouzlo.“

Tentokrát Harry uhnul očima a ztěžka polkl.

„Takže se tě ptám, můj synu,“ ztišil hlas Snape, „promrháš Dracův kouzelnický dluh a odsoudíš mě k smrti, nebo necháš slečnu Grangerovou v jejím současném stavu? Naše osudy jsou ve tvých rukou.“

Harry opět zvedl oči a v jejich zelených hlubinách rozkvetl hněv.

„Ty bastarde.“

Snape zvedl obočí, zvažoval a pak zamítl podotknutí, že byl zrozen v manželství.

„Ty nebetyčný bastarde,“ zašeptal Harry drsně a hlas se mu vztekem zesiloval. „Víš přesně, co děláš, ty to víš! Nenávidím tě. Za tohle tě nenávidím!“

Severus nechal za sebe mluvit ticho, zatímco Harry střílel zuřivým pohledem mezi otcem a kamarádkou. Tak silně zatínal čelist, že mu zuby skřípaly. Pěst kolem hůlky se mu zatínala a uvolňovala.

V chlapcově hlavě teď zjevně zuřil boj; odmítal si uvědomit, že Snape již zvolil za něj. Neuvědomil si, že dostatečně sklonil hůlku, že je natolik rozptýlený, aby pro muže nastal čas jednat. A právě když se chlapec znovu podíval na Grangerovou, Snape vystřelil kouzlo a rozbil Harryho kvapný štít. A než mohl chlapec výstřel vrátit, jeho hůlka odletěla do Snapeovy ruky.

Muž strčil zachycenou hůlku do kapsy a jako reálné teplo cítil na sobě propalující pohled svého syna. Upřel na něj pohled, ale jeho triumf poněkud vybledl před Harryho rozrušením.

„Jen jsi mě rozptyloval,“ vyplivl Harry. „Že? Šlo jen o to mě rozptýlit.“

Snape se rozhodl tu otázku ignorovat. „Zpět do Nebelvíru, pane Pottere.“ Hůlkou pokynul směrem ke dveřím. „Je dlouho po večerce.“

Harry otálel s pohledem upřeným na Grangerovou, zjevně ji nechtěl opustit. Spokojený s oběma hůlkami v kapse jej Snape nenutil. Jen maličko jej zneklidňovalo, co právě provedl. Možná měl s klukem prostě nejdřív bojovat…

No, nechá Harryho s Grangerovou pár minut navíc. Tohle bude naposledy na hodně dlouhou dobu, co ji uvidí. Grangerovou propašuje pryč – přinejmenším dokud pořádně nepoužijí Dracův životní dluh a nepostarají se o Luciuse. Určitě do té doby neumře, že? Může najít alternativní léčbu. Refoveo mu jen ukázalo, odkud začít.

Nebo by možná měl jednat rychleji. Použije dluh, vezme Draca pod svůj dohled, a pak to skončí s Luciusem jednou provždy.

Žádná vražedná kletba. Žádná Absynia. Něco náhlého. Něco bolestivého. Něco přímo pro Malfoye.

Náhle Harry promluvil: „Cítíš vůbec nějakou vinu?“

Snape ztuhl.

„Vinu?“

Harry se podíval úkosem, jako by se neodvažoval pohlédnout na něj přímo. „Kvůli svému otci.“

Ta otázka Snape překvapila. Instinktivně semkl prsty kolem hůlky, ale jelikož se Harry dál smutně díval na bezvědomou Grangerovou, nepatrně se uvolnil.

„Nenáviděl jsem svého otce.“

„Vím, že jsi ho nenáviděl,“ pravil Harry vzdáleně. „To muselo vše zhoršit, ne? Nenáviděl jsi ho, přál sis jeho smrt, a pak zemřel… jen kvůli tobě.“

„Odpusť, ale postrádám tvoji logiku.“

Harry se na něj opět tak zvláštně podíval a Severus si nepříjemně uvědomil, že je jeho výraz pečlivě studován… stejně jako on vždy studoval ten chlapcův.

„Říkal jsi, že Voldemort jednal podle představy přímo z tvé mysli,“ vysvětloval Harry téměř jemně. „Ale byla to představa… Nikdy jsi to skutečně neplánoval. Pokaždé, když se k tobě otec choval hrozně, mohl ses těšit na den, kdy zaplatí, mohl sis představovat, jak trpí. Ale kdyby sis jeho smrt skutečně přál, mohl jsi jej dávno zabít sám. I bez kouzel! Mohl jsi jej otrávit, probodnout, uškrtit –“

Snape jej najednou přerušil: „Vykazuješ nedostatek rafinovanosti, pane Pottere. Ujišťuji tě, že jsem si jeho smrt přál… jen ne tak jednoduše připravenou. Čekal jsem na ten pravý čas.“

„Nemyslím,“ odporoval Harry s nanervyjdoucím klidem a stále jej pozorně sledoval. „Víš, když jsem tě opravdu nenáviděl, představoval jsem si, jak na tebe použiju Cruciatus a sleduju, jak křičíš, nebo jsem si představoval, jak ti na hlavu hážu kotlík jedu…“

Snape ztichl, vyvedený z míry stejně tak obratem směru rozhovoru jako Harryho slovy.

„Nebo po Siriusově smrti,“ pokračoval Harry konverzačně, „jsem si představoval, že tě Voldemort brzy chytí a zabije. Představoval jsem si, že jej nechám ve své mysli spatřit, jaký jsi zrádce, takže by tě zavraždil. Snil jsem o tom, jak tě zraním, protože jsem nemohl dělat nic jiného… Vždycky jsi byl na mě tak hrozný, a přimět tě litovat jsem mohl jen ve své hlavě.“

Snape opravdu neměl zájem na takovémto směru hovoru. Stával se stále víc znepokojujícím.

„Co-tím-chceš-říct, Pottere?“

„Nedovedu si představit, jak bych reagoval, kdyby se to doopravdy stalo,“ přiznal Harry a sledoval Snapea – ať ten kluk skončí v horoucím pekle! – s lítostí. „Jakkoliv jsem tě nenáviděl, cítil bych se vážně hrozně, kdyby tě mučili, nebo skutečně zabili. Vždycky bych se cítil provinile, že jsem si to někdy přál. A asi bych o sobě vždycky pochyboval, protože jsem si přál tak hrozné věci a pak je nechal se přihodit… možná bych navždy přemýšlel, jestli jsem k tomu nějak nepřispěl –“

„Pokud se snažíš načrtnout paralelu mezi námi dvěma,“ zavrčel Snape, „rád bych podotkl, že ochromující sentimentalita je tvá slabost, ne má!“

„A ty jsi tehdy ani nebyl mým otcem,“ Harry jej naprosto ignoroval. „Ale on tvým otcem byl. Tvojí rodinou. A nebyla jen náhoda, že jsi to chtěl a ono se to stalo… byl zabit, protože jsi o tom snil.“ Neohroženě upíral oči do Snapeových. „Byl tvým otcem a zemřel kvůli tobě… Dokonce jsi ho musel zabít – neměl jsi na výběr! Voldemort tě přinutil zabít vlastního otce. A ty jsi musel žít s faktem, že to udělal, protože jsi to chtěl. To muselo být hrozné. Ani si neumím představit, jak strašné to pro tebe bylo.“

Vše ve Snapeovi toužilo klukovi za jeho předpoklady pořádně vynadat, ale hrdlo se mu sevřelo a nedokázal ze sebe dostat ani slovo.

„Věděl jsem, že Brumbál by nikdy neuvěřil monstru,“ pravil Harry s tím zatraceným porozuměním v očích. „Ale vsadím se, že pro tebe bylo snazší vždycky tvrdit, že jsi to chtěl, než přiznat, že ne… Takto se necítíš vinen, nelituješ toho. Nebo si alespoň nemyslíš, že lituješ. A nemusíš žít s tím, že tvůj otec – tvá rodina – zemřela, protože jsi byl tak pitomý, abys věřil Voldemortovi. Prostě sis řekl, že jsi to vlastně chtěl, že není důvod cítit se špatně. Takto to asi míň bolí.“

Snape zůstal zcepenělý na místě.  Napadaly jej divoké myšlenky o uřknutí toho kluka, ale paže zůstaly po bocích jak přimražené, jako by byl paralyzovaný.

„Vím, jaké to je,“ pokračoval Harry tiše. „Ani nemusíš nic říkat… nemusíš to přiznávat. Nebo na mě můžeš ječet podle libosti. Jen chci, abys věděl, že vím, jaké to je cítit vinu za něco takového. Chápu to.“

Snapeovo hrdlo tiskl podivný pocit. Rád by toho kluka uškrtil. Chtěl jej uškrtit.

Ale nemohl se ani pohnout.

Harry konečně odvrátil zrak a uvolnil jej ze sevření svého soucitu.

„Nechci Hermionu ztratit,“ naléhal Harry tiše. „Ale ani nechci ztratit tebe. Ne proto, že bych se kvůli tomu cítil hrozně… ale jsi můj otec. A ty – myslím, že mě taky jako otec bereš.“

Pohlédl na Snapea s podivnou důvěrou a Severus ucítil známou nevolnost v žaludku.

„Co bych měl dělat?“ zeptal se Harry jemně. „Co si doopravdy myslíš, že bych měl udělat?“

Snape ucítil na hrudi tíhu; najednou se zdálo, že v sázce je mnohem víc než jen jejich životy.

„Prosím,“ pokračoval Harry, „řekni mi, jak se zachovat, abych nemusel nenávidět sám sebe. Řekni mi, co bych měl udělat.“

Řekni mi, jak neskončit jako ty!

Ta nevyřčená slova jej pálila jako žluč. Ačkoliv malý koutek Snapeovy mysli se stále vztekal nad tou jemnou manipulací, nikdy se proti ní necítil tak bezmocný. Jako by jej ta klukova směšná tvrzení rozervala.

Byla absurdní. Byla neopodstatněná. A zcela jej zničila.

A teď Harry provedl něco strašného; vložil v něj důvěru, že udělá správnou věc, a to rozhodnutí – dříve tak křišťálově jasné – teď vypadalo zmatené a pochmurné. Tak snadno se čelilo protivníkovi… ale toto… Toto bylo mnohem ohromnější… Mnohem horší.

Stál před Harrym ztuhlý, paralyzovaný. Nemohl si pomoci, ale vzpomněl si na tu dávnou noc, kdy učinil jiné rozhodnutí, které se v mnoha směrech zdálo tak zjevné, ale v jiných tak pochybné – rozhodnutí na příkaz svého pána vzít život muži, kterého tak dlouho nenáviděl – a najednou věděl, že to rozhodnutí už znovu udělat nemůže.

Harry jej pozorně sledoval.

A nakonec jeho syn pochopil důvod té ztuhlosti. Přiblížil se a opatrně vytáhl hůlku ze Snapeova hábitu, pohyboval se pomalu a opatrně. Snapeovi stačilo vztáhnout ruku a zastavit jej.

Ale ani se nepohnul, bylo mu zle až na omdlení.

Harry uchopil svoji hůlku a tázavě na Snapea upřel oči. Když se mu nedostalo žádného náznaku, otočil se ke Grangerové a namířil.

Tiché: „Refoveo,“ zašeptal, jako by bylo součástí nějakého vzdáleného snu. Hluboký nádech Grangerové se zdál naplnit tichou místnost a ona se zprudka vracela do bdělého světa.

Snape proti své vůli zavřel oči, téměř to nedokázal snést.

Jen instinktivně cítil, že se Harry postavil k jeho boku, když zaslechl slabý šepot:

„Nedělej si starosti s Malfoyem. Zastavíme ho. Přísahám ti… otče.“

Harryho slib zůstával ve Snapeově mysli dlouho poté, co se odvážil otevřít oči, odvážil se pohlédnout na syna nahnutého nad svojí kamarádkou – usmíval se a šeptal svá ujištění stále dezorientované Hermioně Grangerové.

Mechanicky se otočil, aby se vydal na dlouhou cestu do svých komnat.

Když se vnořil do světla blikajících pochodní bradavických chodeb, jako by vstoupil do cizího světa. Právě zahodili svoji jedinou výhodu a hlava mu říkala, že ta Harryho směšná tvrzení byla neopodstatněná, ignorantská a zcela pošetilá. Nemohl říct, proč do něj udeřila tak silně, jako by byla prorocká.

Ale cosi se velmi změnilo a přetrvávalo v ovzduší kolem něj.

Šlo o stejný pocit, jako když poprvé poznal Brumbála, o tutéž strašnou optimistickou víru. Ale tentokrát se jí bál, protože nemusela časem zeslábnout. Nevěděl, jestli vůbec může.

Nevěděl, jestli chce.