Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/18/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
18. Trojitá nit
Poznámka autora: Je to tady! Doufám, že to stojí za všechno čekání. Pracoval jsem, až se mi od zadku kouřilo. To je představa, kterou nepotřebujete! CHACHÁ! Pro všechny z vás, kteří zanechali komentář kvůli místu děje, tuto kapitolu asi znovu neokomentujete, ale vzhledem k tomu, že chci vědět, co si o ní myslíte, neváhejte mi napsat. Díky za všechno povzbuzování, bude těžké odsud odejít!
Víte, jak to chodí! Stále jsem nechutně jedno ucho.
Čtvrtletní zkoušky přišly a odešly s tím, že Scorpius s Rose získali stejný počet hodnocení Vynikající. Rose se zarazila, když viděla výsledky. Ukázalo se, že nebude moci splnit přání svého otce ‚natři mu to v každém testu, Rosie‘. Nakonec se s tím smířila, ale vyplázla na Scorpiuse jazyk vždycky, když o tom začal, což bylo často. Měli něco nového, o co se mohli hašteřit.
Albus byl rád, že získal hodně Nad očekávání, ale dostal Vynikající z lektvarů, bylinkářství a co bylo nejvíc překvapující, z přeměňování. Doučování u strýčka Nevilla se opravdu vyplatilo.
Listopad už téměř končil, když se hrál zápas mezi Havraspárem a Mrzimorem.
Loni se to zvrhlo ve frašku, protože sestry byly vyloučeny na celou dobu zápasu. Diana, která cítila zášť proti Havraspáru za to, jak dokázal situace využít a získat takové skóre proti Mrzimoru bez sester, byla vážně rozčilená.
Během jednoho tréninku navrhla mudlovskou techniku. Říkala jí vizualizace. Ani se nedotkli košťat. Jen seděli v hledišti a představovali si své akce během hry. Prostřednictvím toho měli uspět.
„Střelci, představujte si, jak můžete prohnat camrál obručemi, pamatujte si ty formace, které jsem vám ukázala. Rodericku, představuj si různé druhy útoku a způsob, jakým je zablokuješ. Sestry, vy posílejte potlouky do dráhy havraspárským střelcům, představte si jejich tváře a ujistěte se, že to dotáhnete do konce. Scorpiusi, Lilith je nejlepší v Bradavicích, představ si způsoby, jak ji odlákat a dostat se ke zlatonce dřív než ona.“
To vše se zlomilo po několika minutách trapného ticha, když Albusovi zakručelo v břiše. Začalo chichotání. Dianiny zlostné pohledy nemohly zastavit řetězovou reakci. Corny řekl: „Ty sis nepředstavoval camrál, Pottere, ale jak běžíš na večeři!“ Bylo to tak. Všichni se smáli. Rozzlobená Diana odešla, přitom zlostně mávala rukama.
Vzájemně na sebe kývali s očima naplněnýma veselím, když sledovali její strnulou postavu vzdalující se k hradu, a pak odešli večeřet.
Při několika příštích trénincích udělala vše, aby je donutila za to zaplatit.
Albus měl v některých simulacích hrát Lilith LeBlancovou, protože létali na stejných košťatech. Navzdory tomu, že Nimbus Tisíciletí nedosahoval rychlostí Nebeského blesku, byl opravdu nejdokonalejším koštětem na trhu. Neměl slabá místa.
Scorpius stále dokázal chytit zlatonku před Albusem, ale to mělo víc co do činění s faktem, že Albus nebyl skutečný chytač, koště v tom nehrálo roli. Pokaždé, když Albus zahlédl zlatonku dřív než Scorpius, dostal se k ní první. Ze simulace nevyplývaly slibné výsledky. Podle toho, jak sklíčeně se Scorpius choval, i on si to uvědomoval.
Lilith nebyla jako Sloan. Nebyla líná. Nebyla neschopná. Byla strojem na chytání zlatonky; až za rok skončí školu, měla jisté místo v týmu Holyheadských harpyjí. Scorpius ji neporazí lacinými triky, bude muset prostě doufat, že uvidí zlatonku jako první a bude k ní blíž.
Zápas má proběhnout tuto sobotu, poslední listopadový den.
To ráno Albus ve snaze nějak uklidnit své nervy ve Velké síni pořádal dobrou snídani.
Také pomohlo, že Fred s Jamesem spolu zrovna nemluvili, takže neměli čas spolupracovat na nějakém vtípku na tento den.
Roarke zavířil nad stolem, což u některých studentek vyvolalo óóóch nad jeho perfektním bílým opeřením, hodil mu dopis z domova a aristokraticky na Albuse zíral, dokud ten si nevzpomněl a nenabídl mu kousek párku ze svého talíře. Žádný toust pro Roarka, pamatuj, že ten pták je rozmazlený!
Poté, co ho Roarke láskyplně klovl do prstu a vzlétl, Albus se dychtivě zabral do dopisu.
Milý Albusi,
hodně štěstí při tvém dnešním zápasu! Táta i já jsme na tebe pyšní. (Zvlášť já. Můj chlapec má konečně něco po mně!) Lilka a Krátura pozdravují.
James poslal Lokiho se zprávou o průběhu hry mezi Nebelvírem a Havraspárem. Jeho spoluhráči s ním nejsou příliš spokojení, takže jestli budeš mít příležitost, připomeň bratrovi, že jeho rodina bude vždycky stát při něm. (Nedělej ty obličeje!)
Albus provinile přestal znechuceně ohrnovat nos. Máma byla občas vážně děsivá!
Znovu ti přeji hodně štěstí ve hře! Poraz Havraspár. Víš, že na tebe táta i já myslíme.
Pořád jsi můj chlapeček. (Přestaň obracet oči v sloup!)
Mamka
P.S. Lilka chce, abys věděl, že se jí moc, moc stýská a ujišťuje se, že tě dnes nezabijí. Ale jestli ano, chce, abys věděl, že tvůj pokoj bude v dobrých rukou, zabere si ho pro své panenky.
Albus se usmál.
Otočil se k nebelvírskému stolu a na jeho konci uviděl Jamese snídat samotného. No, ten tedy klesl hluboko.
Kvůli tobě, mami, řekl si v duchu.
Odložil dopis, zvedl svůj talíř, vysvětlil Rose a Scorpiusovi, co dělá, vstal a přešel uličkou, aby se posadil vedle svého bratra.
James vzhlédl od uzených sleďů se zasmušilým výrazem ve tváři. „Co chceš?“
Albus na něj klidně pohlédl. „Pro začátek trochu toho rybízového džemu na můj toust,“ řekl s odkazem na nádobku po Jamesově druhém boku.
James mu jej prudce přisunul. Albus silně namazal jeden chleba pro sebe a druhý pro Jamese; na ten ale přidal máslo, jak to měl bratr rád. Položil jej na ubrousek a přisunul před bratra.
James si jej nejdřív nevšímal. Pak ho popadl a polovinu si nacpal do pusy. Přes tlustou vrstvu kapajícího džemu se na Albuse usmál.
Albus se uchechtl a dál jedli mlčky. Fred k nim vklouzl se svým talířem. „Koukejte, tohle je konec světa, pes a kočka spolu!“ zamumlal s úsměvem. Zbytek příbuzných ho následoval; byli stejně rozčepýření, jako Rose ve své ranní ďábelské náladě.
Nepadlo o tom ani slovo, ale v družném mlčení byly zahlazeny všechny roztržky.
Když se později převlékali do svých černých famfrpálových hábitů, Scorpius prohodil: „Všechno v pořádku?“
Albus přikývl.
Scorpius se na chvíli zamyslel. „Tvůj bratr vypadá jako dobrý kluk, když ze sebe přestane dělat tvrďáka.“
Albus pokrčil rameny. „Máš pravdu, je to dobrý kluk, když se nenafukuje do velikosti kentauřího zadku. Neprozraď Rose, že jsem to řekl, jinak mě prokleje za urážku kentaurů!“
Zachechtali se a vyšli ven za Dianou.
Hra byla ještě větší masakr než zápas proti Zmijozelu.
Havraspár předvedl odhodlání neztratit tuto hru jako posledně a Mrzimor se nedokázal vzpamatovat z toho náporu.
Isla a Ashton vysílali potlouky šílené rány, Eliot, Jay a Holly ovládali více formací, než kdy Albus tušil, že je možné, a několikrát Roderickovi dali gól.
Viktoriiiny komentáře byly jako obvykle různorodé, proložené Flintovým vrčením, aby si přestala upravovat nehty, ale když vyhlásila Havraspár osmdesát, Mrzimor dvacet, z davu zaznělo kolektivní sténání.
Albusovi se sevřelo srdce, v hlavě mu znělo: drtivě nás porazí!
Vtom zaslechl známé hlasy, jak ho povzbuzují.
Očima přelétl dav a byl v šoku - když v čele svých příbuzných uviděl Jamese, málem spadl z koštěte.
Ovládlo ho nové odhodlání. V očích starších spolužáků viděl, jak upadají zpět do starého malověrného myšlení.
Albus si náhle vzpomněl na den s iluzivním drakem, jak se dokázal otáčet. Potřeboval jen popud, aby se v něm probudilo to šílenství.
Podíval se na havraspárskou kapitánku a střelce, Eleanor Ferrarovou, a viděl její výsměšný výraz, šla znovu skórovat, jako by tam Mrzimor ani nebyl. To stačilo. Naplnil ho vztek, ale tentokrát s ním nebojoval, přijal jej. Chystal se smáznout jí ten úsměv z tváře!
Zavolal si o camrál a Diana mu ho poslala.
Vykopl své koště na plné obrátky a vystřelil skrz linii odrážečů, utržil pálící úder od Isly, ale ve srovnání s těmi, co schytal při tréningu od sester, nebyl tak tvrdý. Ashton však nereagoval, ohlížel se na Islu; nerozhodný jako v Dianině průzkumné zprávě.
Albus se dostal na dostřel a s řevem mrštil camrálem nejvíc, jak dovedl, Eleanor tak zastrašil svou razancí, že mu uskočila z cesty, aniž by se snažila ho zablokovat.
Netrefil středový kruh, ale skóroval. Když se otočil, viděl, že tým, který byl před chvílí zoufalý a demoralizovaný, teď vypadal odhodlaně.
Léta proher se z nich sloupla jako kůže z hada. Diana určovala formace a Corny smetl levé křídlo.
Nedlouho poté musela Viktorie odložit pilníček na nehty a oznámit skóre.
„No ne, podívejte, jak ti černí jezevci letí! Musím říct, že ta barva je rozhodně zastrašující!“
„Slečno Weasleyová, to není módní přehlídka!“
„Omlouvám se! Další zásah Diany Delaneyové! Jó! Sestry doslova tetují Elliota Durnina! Mám pocit, že letos bude mít dojem, že je potlouk! Nechci schvalovat tetování, ale často jsem si představovala, že mám obrázek vlka na...“
„Slečno Weasleyová!“
„Chtěla jsem říct na kotníku, opravdu! Mrzimor devadesát, Havraspár osmdesát!“
Albus s Dianou si nevšímali přesných zásahů potlouků a zasypávali Eleanor camrály, Corny zase rozptyloval pozornost odrážečů a zachycoval některé rány. Zdálo se, že týmy se vyměnily, Havraspár byl na chvostu.
A pak Scorpius spatřil zlatonku a vrhl se po ní.
Albusem otřáslo vzrušení, když si uvědomil, že Scorpius je blíž než Lilith, která se zdržovala na opačné straně hřiště!
S uši rvoucím výkřikem se vrhla ke zlatonce. Scorpius si uvědomil, že ona je rychlejší a upravil sestup v sebevražedném úhlu, aby získal rychlost tak, že se Albus o něj bál. Twigger 99 mohlo být pomalé koště, ale ukázalo se, že je skvěle manévrovatelné; když se Scorpiusovi na poslední chvíli povedlo je zvednout, měl na hábitu skvrny od trávy. Oba mířili ke zlatonce, Lilith měla nervy z ocele, když slétla ještě níž.
V poslední chvíli se náhle přihodily dvě věci. Albus spatřil rychlý záblesk červené a Lilith tvrdě narazila do země, zároveň Scorpius chytil zlatonku. Soupeřku minul, takže neviděl její pád.
Krum naznačil konec hry, pak spatřil Lilith na zemi s koštětem trčícím z hlíny.
Albus se vrhl dolů, když si Scorpius uvědomil, proč jsou všichni tak potichu, otočil se a letěl zpátky.
Lilith se nehýbala, dlouhé bílé vlasy jí splývaly po tváři jako rubáš. Spoluhráči kroužili kolem ní a volali ji jménem.
Albus předtím viděl červený záblesk. Bylo to omračující kouzlo. Očima přelétl tribuny, ale všichni byli na nohou, takže neviděl, jestli někdo odkládá hůlku. Profesor Pharrel o něčem živě hovořil s profesorkou Bastovou, a profesor Flint zrovna utěšoval Viktorii, kterou ovládaly obavy tak, že ani nevyhlásila výsledek. Pastorek se tvářil vážně.
Madame Pomfreyová se řítila na hřiště. Nikdo jiný se ani nepohnul, neopouštěl tribuny. Většina lidí v davu zadržovala dech.
Najednou se Lilith prostě jen tak posadila.
Omráčených lidí kolem se vesele zeptala, jestli chytila zlatonku. Zakoktali, že ne. Pokrčila rameny a vydala se k chodbě směrem na ošetřovnu s madame Pomfreyovou, jež ji neustále plísnila.
Všichni přestali zadržovat dech a rozjásali se, víc pro vítězství Mrzimoru, ale i kvůli tomu, že Lilith je v pořádku. Neviděl žádný náznak, že kdokoli jiný viděl záblesk červené; všichni ostatní sledovali Scorpiuse.
Viktorie radostně oznámila: „Lilith je v pořádku! Mrzimor vítězí dvě stě čtyřicet ku osmdesáti! Musím říct: dej si pozor, Nebelvíre!“
Přitom, jak byli Albus se Scorpiusem obléháni, viděl Albus madame Pomfreyovou zastavit se u sedadel profesorů a sdělit řediteli Pastorkovi své mínění. Skutečně mu ho dala jasně najevo.
Albus přijal blahopřání svého bratra i ostatních příbuzných a šel k chodbě, snažil se projít na doslech od rozlícené madame Pomfreyové.
„Musíte úplně skončit s famfrpálovými zápasy, je mi jedno, jak dlouhou tady mají tradici! Kdyby babička Lilith nebyla bánší, právě teď bych informovala její rodiče! Ne, vůbec nemám ponětí, proč omdlela.“
Další slova už do chodby nedolehla.
Když věděla o Lilithině zvláštním původu, musela vědět i o tom, že Cormac je poloviční leprikón! uvažoval, když se převlékal. Když ukládal svou výstroj, zarazil se při dalším nápadu.
Všichni profesoři to musí vědět. Informují je ze zdravotních důvodů!
Ta myšlenka mu podrazila nohy, usedl na lavičku. Do skládanky zapadl velký kousek.
Ten, kdo seslal Imperius na Cormaca, musel být zaměstnanec!
Albus se rychle oblékl a spěchal do hradu, povedlo se mu dohnat profesora Pharrela.
„Pane profesore!“ zavolal.
Starší muž se s úsměvem zastavil a čekal, až ho Albus dožene.
„Albusi! Jak se má moje střelecké eso?“
Albus trošku lapal po dechu, než se mu povedlo doběhnout k profesorovi. Ale dokázal vydechnout: „Vím, co se stalo Lilith.“
Profesor Pharrel se okamžitě zatvářil zděšeně. „Co to blábolíte, mladíku?“
„Seslali na ni kouzlo! Viděl jsem červený záblesk!“ trval na svém.
Pharrel se blahosklonně usmál: „Ošklivě spadla, to je všechno, Albusi. Kdyby to bylo kouzlo, celý stadion by to viděl. A teď jděte, vychutnejte si vítězství. Jestli vám to pomůže cítit se lépe, sdělím řediteli vaši teorii. Nechceme paniku, že ne?“
Albus zachmuřeně přikývl a díval se, jak profesor prochází bránou a mizí z dohledu.
Dostal jasnou zprávu. Byl na to sám.
Sáhl do kapsy; jistě, mince se tam znovu přemístila. Člověk, kterému měl podle očekávání čelit, málem zabil Lilith. Jaký by mohl mít důvod? Nedávalo to žádný smysl. Bylo jisté, že kdokoli za tím stál, myslel to smrtelně vážně. A Albus v tom vězel až po uši. Zbytek cesty k hradu se plahočil uprostřed jásajícího davu, ale nezapojil se.
Když se Albus následující neděli probudil celý strnulý, s bolavými modřinami od camrálů po celém hrudníku a zádech poté, co se celou noc vrtěl a převaloval, cítil, že se potřebuje trošku projít, aby přišel na jiné myšlenky. Srdce ho stále tížilo po odhaleních minulého večera. Když se včera konečně dostal do sklepa, přišel poslední a jako první oslavu opustil.
Rychle se vypravil, aby nerušil spolunocležníky nebo Kublaje, a vyklouzl do společenské místnosti.
Sklep byl jako obvykle hřejivý a příjemně teplý. V hodinách si všiml, že studenti všech ostatních kolejí si stěžují na průvan v jejich věžích a studenou vlhkost ve sklepení. Obvykle se třásli zimou a podezíravými pohledy stíhali Mrzimory, kteří vždy vypadali, že se cítí příjemně.
Voda a vzduch neizolují, země ano. Přidejte k tomu skutečnost, že obraz, který slouží jako vstup do chodby ke sklepu, vede do kuchyně - Mrzimoři vždycky zůstanou pěkně v teple, dokud nevyjdou mimo svůj prostor.
Jediná nevýhoda tohoto pohodlného uspořádání byl nedostatek vnějších oken. To způsobilo, že jezevci byli trochu mimo kontakt s okolím hradu.
Albuse čekalo překvapení. Zamával šťastně se hemžícím skřítkům, když procházel kuchyní a vzhůru po schodech do rozlehlé vstupní haly. Viděl, jak ranní světlo lehce proudí do oken v několika podlažích; mělo zvláštní zářivý jas, který ihned poznal.
Uháněl obrovskou halou, a když vyběhl ven ze západního křídla, málem oslepl z té bělosti.
Kam až oko dohlédlo, rozkládala se třpytivá, nedotčená zasněžená krajina. Dokonce ani Zakázaný les nevypadal nepřístupně v měkké ranní záři.
Albus si spokojeně povzdechl, když pozoroval tu bělostnou krásu.
Byl v tom až po krk a cítil se tak osamělý při vědomí, že ho v kapse studí ta zpropadená mince, i když věděl, že ji nechal pod polštářem. Co měl dělat?
„Víte, nepotrvá to dlouho.“
Albus sebou trhl, když neočekávaně zaslechl něčí slova. Otočil se a spatřil profesora Flinta, jak se opírá o jeden ze sloupů a spokojeně pokuřuje dýmku.
„Dobré ráno, pane profesore, vy jste mě ale vylekal.“
Flintovy tmavé oči ho pár chvil zkoumaly. „Už jsem tu stál, pane Pottere. Vyděsila vás vaše nevšímavost k okolí.“
Albus si na tohoto profesora vždycky dával pozor, měl pocit, že v jeho hlavě se toho skrývá víc než jen lektvary. I když ten muž nikdy nebyl nepříjemný bezdůvodně, stále bylo pro Albuse těžké uvolnit se v jeho přítomnosti.
„Máte pravdu, pane profesore, omlouvám se.“
Flint pokrčil rameny. „Právě jsem sbíral trochu letošního prvního sněhu, což je cenná lektvarová složka, a užíval si čerstvého vzduchu. Mohu se zeptat, proč jste si v neděli takhle přivstal?“
Albus pohodil hlavou. „Prostě jsem nemohl spát, tak jsem si řekl, že se projdu, to je celé.“
Flint si ho prohlížel ještě pár okamžiků. „Zvážil jste vůbec, že se svého otce zeptáte na Lily Evansovou a její lektvarové nadání?“
Albus si najednou vzpomněl na rozhovor v první školní den. „Promiňte, pane profesore, zapomněl jsem.“
Flint přikývl, jako by to očekával. „Nuže, pane Pottere, snad pokud byste se vydal na procházku touto chodbou a možná dvakrát odbočil doleva, mohl byste se ocitnout ve velké Pamětní síni. Věřím, že odpověď naleznete v páté vitríně po pravé straně ve směru příchodu, třetí police shora. Užijte si pěkné ráno a sníh, než ho objeví ostatní studenti, pane Pottere. Já však strávím zbytek tohoto dne vařením Životobudiče.“
Profesor Flint mu pokynul a se zavířením černého hábitu zmizel, zanechávaje za sebou oblak tabáku vonícího po třešních.
Albus se rozhodl neřídit se profesorovými pokyny, ale zoufale toužil po rozptýlení a zvědavost mu nedovolila nechat to být. Brzy kráčel uvedenou chodbou.
Jako obvykle se bál, že se ztratí a skončí v jedné z pastí, které po chodbách rozmístil Vrčizub, ale brzy se mu povedlo najít Pamětní síň s masivním dubovým obložením.
Rychle se obrátil k tmavému dubovému regálu; nade vší pochybnost se ukázalo, že uvedená police je plná ocenění z roku 1978. Zdálo se, že ten rok Nebelvír vyhrál kolejní i famfrpálový pohár.
„James Potter, střelec,“ zamumlal. Okamžitě pocítil sounáležitost s dědečkem. „Stejně jako já,“ řekl si s letmým úsměvem. Prohlížel si další věci, když očima spočinul na pamětní destičce se jmény tří studentů vyznamenaných za vynikající lektvary, když úspěšně uvařili Felix Felicis a získali tím body navíc ke zkouškám OVCE. Plaketu nechal vystavit profesor Horacio Křiklan. Albus přes sklo četl jména.
Severus Snape
Cyrus Dillinger
Lily Evansová
„Severus Snape?“ zamumlal. Bloumal pohledem, dokud se očima nezastavil na plaketě nesoucí jména primuse a primusky.
James Potter
Lily Evansová
To bylo ono. Tohle chtěl profesor Flint, aby věděl. Jeho babička musela být Lily Evansová, než se stala Lily Potterovou. Měl to přímo před nosem, celou dobu to tu na něj čekalo.
Byla dobrá v lektvarech. Jsem dobrý v lektvarech. Dědeček byl střelec. Já jsem střelec.
„Možná to není jen náhoda,“ řekl si Albus užaslým tónem.
Slyšel o svém dědečkovi, že byl střelec a famfrpálová hvězda, a příběhy o tom, jak ho babička nemohla vystát, ale on nakonec dospěl (dozvídal se o tom obvykle, když se táta snažil přesvědčit mamku, aby Jamese nezanechala v nejbližším sirotčinci!), ale že jméno za svobodna jeho babičky bylo Evansová a že byla dobrá v lektvarech, to byla novinka. Přečetl si znovu lektvarovou desku. Proč mi táta neřekl, že ten, po němž mě pojmenovali, a moje babička se znali? A proč profesor Flint chce, abych to věděl?
Albusovy otázky pro jeho otce se začaly kupit!
Uctivě přejížděl prstem jména na plaketách ještě celou půlhodinu, než zaslechl ozvěnu nadšených rozhovorů studentů z chodby. Kouzlo bylo zlomeno, namířil si to do Velké síně.
Ze zdi před ním se radostně vynořila stříbřitá postava, byl to obtloustlý kolejní duch Mrzimoru.
„No páni, nazdárek, mladý pane Pottere!“ zvolal vesele.
„Ahoj, ehm, pane mnichu,“ troufl si nejistě Albus.
Duch se zasmál. „No, můžete mi říkat Tlustý mnichu, jak víte, měl jsem už hezkých pár let na to, abych si zvykl, jak vypadám!“
Albus si nemohl pomoci, usmál se. „ Nezlobte se, pane, ale to mi prostě zní hrubě.“
Mnich se komicky rozhlédl a pak kývl na Albuse. „Jen mezi námi ranními ptáčaty, můžete mi říkat otče Thomasi, jestli chcete.“
Albus se usmál. „Jistě, otče Thomasi.“ A šibalsky oplatil mnichovi jeho mrknutí.
„Tak co vás znepokojuje, pane Pottere? Žádný student by neputoval těmito chodbami v neděli ráno, kdyby měl dobré spaní. Můžete mi věřit. Udržoval jsem tajemství od té doby, co jsem umřel.“
Albus chvíli zvažoval jeho nabídku. „Děkuji, ale musím to vyřešit sám. Neurazte se.“
Duch mnicha vypadal zděšeně. „Samozřejmě, že ne! Nemůžete mě urazit.“
Albus se usmál a vykročil kolem mnicha, ale ten ho zastavil jemnou spektrální rukou, její dotyk zanechal na Albusově rameni pocit mravenčení, jako by bylo zabořené do sněhu venku na dvoře. „Dovolíte, abych vám nabídl malou radu?“
Albus přikývl.
Otec Thomas se ponořil do podlahy, až se jeho oči ocitly v jedné rovině s Albusovýma. „Znal jsem několik generací vaší rodiny. Váš otec, stejně jako jeho otec před ním, našli velkou útěchu ve svých přátelích. Viděl jsem vás s těmi vašimi; zdáte se být silnější, když jste s nimi. Svěřte se jim. Požádejte je, ať vám s tím problémem pomohou.“ Na chvíli se hluboce zamyslel a pak řekl: „Ve velké mudlovské knize je verš, v němž je nesmírně mnoho moudrosti, která může pomoci. Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne! Kazatel 4:12.* Vy nejste Nebelvír, jste Mrzimor. Vždycky můžete požádat o pomoc. Budu stále na blízku, kdybyste si chtěl promluvit.“
Mávl přes rameno, když odplouval a pozdravil další ranní ptáče, než se vytratil zdí chodby.
Co to je Kazatel? Přemýšlel Albus. Ta slova se zdají být mocná, jako by je vyslovila nějaká velká autorita. Nit trojitá se teprv nepřetrhne. On, Rose a Scorpius byli tři.
Má pravdu, jsem Mrzimor, je čas přestat se chovat jako Nebelvír.
Nejdřív musel požádat jednoho člověka o svolení.
Našel Cormaca, jak snídá a poslouchá Gasovo tlachání o Harrym Potterovi v Turnaji tří kouzelnických škol, zřejmě byli u záchrany z jezera.
„Cormacu, můžu si s tebou promluvit?“
Poodešli pár kroků z doslechu. Cormac neustoupil, nesvolil, aby Albus řekl Rose a Scorpiusovi o jeho původu.
„Ne že bych nechtěl,“ vysvětloval, „jen nemůžu, dokud na to nepřijdou sami, stejně jako jsi to objevil ty. Mám na sobě geis**, který tomu zabraňuje, stejně jako ty. Nemůžeš jim to říct, dokud nebudou mít podezření.“
Albus pohlédl na Rose a Scorpiuse. Snídali a přitom si šťastně potichu povídali.
Cormac na něj omluvně pohlédl. „Vím, že jsem tě do toho dostal, až to budou vědět, geis se zruší a můžeš jim všechno říct, ale ne předtím. Jsou nejchytřejší z našeho ročníku, možná budeš překvapený.“ Pokývl mu a vrátil se k Cormacovi. Ten se hned vrátil k přerušenému vyprávění a spustil o žaberníku.
Albus se posadil mezi Rose a Scorpiuse, kteří se dohadovali, zda později půjdou ven do sněhu nebo ne.
Albus se rozhodl skočit do toho rovnýma nohama: „Musím se vás dvou na něco zeptat.“
Podívali se na sebe a pak Rose řekla: „Tak už ses rozhodl přestat si hrát na mučedníka? Už hezkých pár dní se tváříš, jako by ti zkyslo mléko!“ a spolu se Scorpiusem komicky obrátili oči v sloup.
Albus na ně hleděl, a pak začal: „Co víte o Cormacovi, nebo aspoň co tušíte?“
Vyměnili si další pohled. „Jo, ty myslíš, že je na svých jedenáct let velice malý?“ řekla Rose.
„Nebo že má ty nejrezavější vlasy, jaké jsem kdy na klukovi viděl, skoro oranžové?“ přizvukoval Scorpius.
„Nebo že má trochu špičaté uši a má ten nejsilnější irský přízvuk, jaký jsem kdy slyšela, téměř gaelský?“ pokračovala Rose.
„Nebo že je silnější a rychlejší, než by měl být kluk jeho věku a velikosti?“ dodal Scorpius.
Rose roztomile nakrčila nos: „Je jasné, že je zčásti leprikón, Albusi, na to jsme přišli už dávno. Kolikrát jsem ti říkala, že by sis měl přečíst revidované Fantastické bytosti a kde je najít tety Lenky a strýce Rolfa, no vážně.“
Albus se usmál, ulevilo se mu. Cormac měl pravdu, podcenil je.
Aby nadnesl téma, vytáhl minci a položil ji před Scorpiuse.
Tomu stačil jediný pohled: „To je leprikónské zlato, kamaráde. Se západem slunce zmizí. Jsem Malfoy, znám své zlato!“
Albus si povzdechl. „Přál bych si, aby to tak bylo, ale jsem si jistý, že není.“
Zírali na něj s obavami, ale dychtivě.
Už je to tu, z jednoho se stali tři, pomyslel si Albus.
Myšlenka pro tento den: Myslíte si, že by Harry Potter podrobně zveřejnil Snapeovy vzpomínky, které viděl v myslánce? Nebo by ctil jeho nejsoukromější záležitosti a jen by bez uvedení podrobností dal lidem vědět, že Brumbál měl pravdu? Vím, že hodně prozradil Voldemortovi, ale jen mu stručně popsal, co viděl. Co vy na to? Diskutujte.
*Bible, český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 1996
** Geis - zvláštní fenomén irských legend. Geis je určitý závazek, nebo také tabu, které je uvaleno na nějakého velkého muže, nejčastěji hrdinu a bojovníka. Soubor těchto gaesse (množné číslo) zakazuje např. nosit určitou barvu, nebo lovit některá zvířata. Nejčastěji je uvalovali druidové.
Dovolila jsem si výraz použít i zde.