Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. autorky: Pár z vás se pozastavilo nad tím, že dospěláci nedostatečně podporují mezidimenzionální cestovatele, a tím, jak často je častují přízvisky jako ‚nepříčetný‘, ‚šílený‘ či ‚pomatený‘. Ohledně prvního bodu mi dovolte připomenout, že mezidimenzionální cestovatelé jsou docela tvrdý oříšek a přátelé z tohoto světa se stále ještě dozvídají o všech jejich zkušenostech. Podpora a porozumění vzrostou, jako se již podle mě stalo v porovnání se začátkem našeho příběhu.

K druhé otázce: dlouho jsem o tom přemýšlela, ale když se podíváte, jakým způsobem jsou popisovány postavy v knihách (a je tu plno postav, které byste mohli definovat jako ne úplně při smyslech), ani náznakem se tu nikdo nezabývá duševními poruchami. Moody je jednoduše paranoidní (a nezdá se, že by po měsících věznění v truhle prošel nějakým léčením), Sirius je prostě šílený (opět, žádná terapie pro bývalého vězně), Lockhart prostě ztratil paměť a neexistující terapii týraného Harryho ani nemusím zmiňovat, že? Takže můj výklad zní, že kouzelnický svět si jaksi tyto otázky neklade a je v těchto problémech jaksi nad věcí a prostě nemá kategorie, do které by zařadil psychicky narušené osoby. Nestyďte se se mnou nesouhlasit, jsem velmi zvědavá na vaše názory!

Pozn. překladatelky: Osobně jsem se nad množstvím přímých označení charakterů různými podobami přízviska ‚šílený‘ nepozastavila. Avšak skutečnost, že v kánonu se zjevně nikdo nezabývá léčbou následků psychických traumat, mi již delší dobu přijde zajímavá. Na druhou stranu, stejně jako JKR v knihách nezmiňuje, že i kouzelníci chodí na záchod, protože to prostě není ten styl vyprávění, kam by se to hodilo, tak by byl možná úplně jiný příběh, pokud by se rozepisovala o psychických traumatech jednotlivých postav. Asi by to již nebyly knihy určené pro čtenáře ve věku od 9ti let... Koneckonců, od toho máme fanfiction, což?! :) Nejeden fanfic příběh je postaven na snaze vylíčit psychiku postav realisticky a ne růžově a tím pádem vyprávět z toho plynoucí jiný vývoj událostí. A co si o tom myslíte vy?

_______________________________________

Kapitola 18

Další jednání se odehrála, jak bylo v případě Řádu zvykem, rychle a efektivně. Rozhodnutí padla, hlasy byly vyslyšeny, výsledky archivovány a nakonec dal Řád požehnání poskytnout pro finanční i celkovou podporu plánu mezidimenzionálních cestovatelů na utajeném nalezení a zničení viteálů.

Albus dokonce dokázal přimět všechny přítomné osoby zavázat se neporušitelným slibem, aby nevyzradili všechny nové informace. Někteří ohledně toho reptali, ale kvůli příliš vysokému počtu přítomných Zmijozelů se ta paranoia prostě nedala považovat za opodstatněnou.

Asi hodinu a půl po tom, co Harry svým legendárním mečem zavraždil část Voldemortovy duše, se setkání Řádu chýlilo ke konci a začali se zjevovat domácí skřítci s nápoji a pochutinami. Očarovaný smyčcový kvartet v rohu místnosti spustil Beethovena (Lilyina zásluha, protože to ona seznámila Luciuse s mudlovskou hudbou).

Remus očekával, že nově nabytá autorita mezidimenzionálních cestovatelů se vypaří hned, jak se setkají s ostatními členy Řádu. K jeho překvapení však maska sebevědomí a způsobilosti zůstávala neporušena. Zatímco Nevilla obléhali ti, co znali dobře zdejšího Chlapce, který zůstal naživu, a chtěli zjistit rozdíly, Hermiona dávala pár zájemcům improvizovanou přednášku o existujících prokletích duše a jejich historii a Harry - lépe to říct nelze - byl středem pozornosti.

Okolo něj se seskupily hloučky lidí, kteří se představovali, blahopřáli mu ke zničení viteálu a nebo mu kladli nejrůznější otázky. Ať už to bylo aurou nebezpečí, která jej obklopovala, bitevním oblečením, mečem, velmi nápadnou jizvou na čele nebo jeho přátelským vystupováním vůči všem, Harry s lehkostí okouzloval a ovládal davy a s přesnou mírou lichotek a povýšenosti dokázal, že všichni vypadali lépe.

Samozřejmě že většina z nich mu na to neskočila - sami byli zkušenými manipulátory. Avšak schopnost tahat za ty správné nitky a mít nasazenou tu správnou masku se vysoce cenila. Harryho statutu Chlapce, který zůstal naživu, to propůjčilo důvěryhodnost a vlastně to odvrátilo i dost pozornosti od Nevilla. Protože jejich Neville, když ještě žil, se nikdy nechoval takto klidně a tento Neville, ač zdvořile, nejevil vůbec žádný zájem jakkoli komunikovat s okolostojícími lidmi a místo toho se sám soustředil na Harryho.

Zatímco Remus tiše pozoroval okolní dění a tu a tam si s Lily vyměnili pohledy a pošeptali poznámky, nestačil se divit, kde se to ten mladý muž všechno naučil. Přemýšlel, kolik z chování Nevilla a Hermiony byla přirozenost či náhoda a kolik z toho si přesně naplánovali, aby podporovali Harryho roli.

Nechápal, jak ti tři můžou být tak schopní a zároveň většinu času tak neuvěřitelně nepřístupní a rozčilující.

Během celé dlouhé hodiny plné rozhovorů a družení zaváhal Harry pouze dvakrát.

Poprvé když se do skupinky mezidimenzionálních cestovatelů a jejich obdivovatelů přimíchal mladý zrzek.

„Ron Weasley,“ představil se s nenucenou přátelskostí, díky které se těšil oblibě u mnoha členů Řádu, a natáhl ruku k pozdravu. „Rád tě poznávám!“

Stisk ruky měl klidný a pevný, avšak v jeho očích se docela výrazně odrážel obdiv k mladému hrdinovi.

Harry se na okamžik zdál zahnaný do kouta. Remus, který mu stál po boku, viděl, jak vrhl pohled plný obav k Hermioně. Ta prostě zmlkla uprostřed věty a velmi nenápadně si k nim klestila cestu.

„Harry Potter,“ představil se pak Harry a dokonce zkroutil rty do úsměvu. „Těší mě.“

Ron se zakřenil.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tu věc prostě zabil!“ rozplýval se. „A kde ses naučil zacházet s mečem? Vždycky jsem to chtěl umět, ale dneska je fakt těžký najít učitele. A taky dost drahý.“

V Harryho tváři se mihl záblesk šoku, ale pak zase nasadil nečitelný výraz. Ta změna proběhla tak rychle, že ji Remus skoro nepostřehl.

„Naučil jsem se to za chodu, spolu s mým přítelem,“ odpověděl tiše.

„Na vašich dobrodružných výpravách, že?“ zavtipkoval Ron, ale nepodařilo se mu skrýt jistý podtón touhy. „Vsadím se, že jste toho zažili spoustu.“

„Nikdy jsem nad tím neuvažoval jako nad dobrodružstvím,“ řekl Harry a nyní už zněl bezpochyby bezradně.

„Název ‚poslání‘ by byl ve skutečnosti mnohem vhodnější,“ vložila se do rozhovoru Hermiona hlasem upjatým a nervózním. Blíž k panice ji Remus nikdy nezažil. „Já jsem mimochodem Hermiona.“

Natáhla ruku.

Ronovy oči potemněly.

„Jo, já vím,“ řekl chraplavě. „Já... Tak trochu jsem byl u toho, když jsi zemřela... Teda když zemřelo tvé druhé já... Nebo co.“

Potřásl si s ní rukou, ale pouze na vteřinu, a hned jak splnil čas, kdy je to ještě slušné, ji pustil.

„Každopádně,“ řekl poté a očividně se snažil změnit téma, „předvedla jsi skvělý ochranný štít. Můj bratr je odeklínač, takže o štítech něco málo vím...“

„Ano, měl na starost bezpečnost dnešního večera, že? Zaregistrovala jsem jeho osobní podpis v zaštítění letaxové sítě a také jednu nebo dvě stopy v kotvení ochran, které musel převzít z egyptských pyramid - tenhle druh štítů jsem viděla pouze u starověkých hrobů...“

Nyní Hermiona vyloženě blábolila. Proud jejích slov nezastavil ani Harryho varovný stisk ramene. Ron se mezitím vzpamatoval z toho, že vidí mrtvou spolužačku a zíral na ni jako na někoho, kdo patří ke svatému Mungovi.

„Jo,“ pronesl se zřejmým nedostatkem nadšení, „jasně. Hele, musím se vrátit zpátky k mamce, ta záležitost s viteálem s ní celkem otřásla. Ale pokud bys chtěl, Harry, mohli bychom se někdy sejít a třeba si jít zalítat? Pracuju v oddělení styku s veřejností u Kudleyských kanonýrů, takže bych mohl sehnat povolení použít jejich hřiště. Popřemýšlej o tom...“

Podruhé Harrymu potřásl rukou, kývl směrem k ostatním a pak se vrátil ke skupince Weasleyů čekajících opodál.

Harry vzal divoce mrkající Hermionu kolem ramen a přitiskl ji blíž k sobě.

„Kdy jsem se stal Viktorem Krumem?“ zeptal se Harry tiše a chraptivě a na chvíli zabořil hlavu do jejích vlasů.

„Patrně tehdy, kdy jsem se proměnila zpátky v nesnesitelnou šprtku,“ zašeptala Hermiona a zavřela oči.

Chvíli spolu takto stáli v tichosti a Lily a Remus se snažili zastínit je od zbytku místnosti. Vzdáleně chápali, co pro oba dva toto setkání znamená. Lily rychle pokynula Luciusovi, aby přišel blíž. Pravděpodobně chtěla Harryho a Hermionu přesunout někam více do soukromí a pak je společně poslat domů. Avšak právě v tu chvíli, opět prokazující svoji neuvěřitelnou schopnost špatného načasování, si to přímo do středu jejich skupinky nakráčel James Potter.

Současně se staly dvě věci.

Harry vzhlédl a s naprostou nevírou zíral na dvojníka svého otce. A z ničeho nic se zjevili Sirius se Severusem a vklínili se mezi Lily, Remuse a Jamese. Provedli to s lehkostí mnohaleté praxe a nikdo mimo jejich malou skupinku to pravděpodobně vůbec nepostřehl.

Avšak Harry ano a jeho oči se rozšířily, když viděl kompaktní linii, kterou Sirius a ostatní před Jamesem vytvořili, Remuse naježeného zlostí a způsob, jakým se Lily dívala všude možně, jen ne na Jamese.

Ten si povzdychl, trochu lítostivě a trochu frustrovaně, jako by mu přišlo směšné, že se vůbec obtěžují, a Remusův hněv se o pár stupňů zvýšil. James se posunul kupředu a Severus mu opravdu zastoupil cestu.

Tváří v tvář svému někdejšímu trýzniteli tázavě zvedl obočí a neustoupil. Ani o píď.

„Snape,“ odfrkl posměšně James, hlasem plným toho starého nepřátelství a tentokrát Harry viditelně ucukl. „Jen se chci představit. Vyser se na to.“

„Myslím, že není nutné používat takové obraty, Jamesi,“ řekl Sirius chladně. „Všichni jsme snad dospělí.“

Znělo to jako úplně normální poznámka, kterou by mohl říct kdokoli, kdo by se snažil zklidnit napjatou situaci. Ale pro ně všechny to znamenalo mnohem víc. Roky zesměšňování a popichování, roky snah zvítězit nad tou druhou partou, pro čtyři přátele skončily, když tuto bitvu vyhráli. Ne však pro Jamese.

To také vyústilo v katastrofu, která jejich nenávist vynesla do popředí. Remus nemohl zabránit hlubokému hrdelnímu zavrčení. Zvíře uvnitř něj se tlačilo na povrch a chtělo skočit po muži, který pro ně všechny představoval nebezpečí.

„Remusi,“ řekla Lily tiše a zněla velmi unaveně. „Siriusi, Severusi. To je v pořádku. Ať si s Harrym promluví.“

Zeď vytvořená přáteli se neochotně rozpadla, i když Severus a Sirius stále velmi zřetelně stáli po boku Lily a před Remusem tak, aby nemohl po Jamesovi skočit (ne že by se v posledních letech něco takového stalo).

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Harry i Hermiona stále zírali na jejich skupinku, jako by nemohli uvěřit, jaké míry nenávisti jsou právě svědkem.

Avšak James Potter se na dva mezidimenzionální cestovatele usmál a natáhl ruku k pozdravu stejně jako Ron. Ano, dokonce i Remus musel uznat, že ten muž dokáže zapůsobit svým šarmem.

Tentokrát přijala nabízenou ruku první Hermiona a zatímco se Harry vzpamatovával, tak ji podržela o trochu déle, než bylo nezbytné.

„James Potter,“ představil se, „vedoucí bystrozor na ministerstvu. Jsem vlastně spojka bystrozorů s Řádem.“

„To je hezké,“ podotkla Hermiona slabě - neobvykle krátký a mdlý komentář od nejchytřejší osoby, jakou kdy Remus potkal. James se na ni zmateně podíval a pak už se soustředil na Harryho.

„Takže ty jsi taky Potter, že?“ zeptal se. „Jsme příbuzní?“

Nyní se nestačil divit Remus. Nikdo z nich ze zřejmých důvodů nenesl zodpovědnost za to, aby si s Jamesem někdo promluvil. Jednoduše proto předpokládal, že Albus tomu muži řekne, že to je jeho syn z jiné dimenze, předurčený k boji s Voldemortem. Vážně, co jiného by měl čekat?

Ale Harry ani Hermiona nevypadali překvapeně. Remus si náhle uvědomil, že se vědomě rozhodli mu to neříct. Vlastně neříct to nikomu mimo tu malou skupinku, která už věděla, kým Harry opravdu je.

Nyní, tváří v tvář přímé otázce, Harry zaváhal. Rychlým zkoumavým pohledem přejel od shora dolů muže, který byl téměř jeho otcem, a pak se přesunul ke skupince přátel stojících blízko něj, kteří soustředěně celou situaci pozorovali.

Teprve když ten výjev viděl očima nestranného pozorovatele, si Remus uvědomil, jak zvláštně a defenzivně musí vypadat. Teprve teď postřehl, jak Sirius natáhl ruku před Severuse, jakoby mu chtěl zabránit v jakémkoli možném útoku. Jak Severus stál vzpřímeněji než obvykle, bradu vystrčenou v dětinském gestu, které v každodenním životě už vůbec nepoužíval. Jak on sám položil obě ruce na Lilyina ramena, zároveň ji podporoval a krotil. Jak Lily upírala na Jamese ostražitý pohled a celá se třásla napětím.

Remus se nikdy nedozvěděl, kolik toho Harry vyčetl z rozestavění jejich skupiny, nebo kolik toho v tu chvíli věděl o jejich minulosti, avšak viděl, jak se v jeho tváři cosi bolestně napnulo.

„Ne,“ řekl nakonec, hlas stále chraptivý, ale klidný. „To asi těžko. Jsem mudlorozený.“

Lily vydechla a znělo to spíše jako zasyčení a Sirius nepohodlně přenesl váhu.

James, který vůbec nepostřehl, co se právě stalo, se stále usmíval.

„Škoda,“ řekl lehce, „rodina Potterů nikdy nebyla moc velká a moje děti by rády měly bratrance.“

„Máte děti,“ řekl Harry tiše. „To je hezké.“

„Ano, dva kluky a holku,“ odpověděl James pohotově. „Nejmladší je ve třetím ročníku. A tomu nejstaršímu je vlastně asi tak, jako tobě.“

„Nepovídejte,“ zašeptala Hermiona slabě.

Harrymu se téměř nepostřehnutelně začaly třást ruce. Jednu zvedl, aby si upravil vlasy, zatímco tou druhou sevřel pevněji stopku své sklenice.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se.

„Peter,“ řekl James. „Po mém dobrém příteli, kterého zavraždili Smrtijedi, když jsme chodili do sedmého ročníku.“

Smutně se usmál.

„Doufám, že svět, ze kterého přicházíte, není tak zvrácený válkou jako ten náš, Harry.“

Harryho ruka, která svírala sklenici, povolila a sklenice by se roztříštila po podlaze. Ale Neville, který se k nim tiše připojil, aniž by na sebe upoutal pozornost, ji právě včas zachytil.

„Pokud nás omluvíte, pane bystrozore Pottere,“ řekl s přirozenou autoritou vojevůdce, „vyskytla se naléhavá záležitost, kterou s Harrym musím probrat v soukromí.“

„Ale samozřejmě,“ odpověděl vesele, ale něco v Nevillově výrazu jej zastavilo, aby si s nimi znovu podal ruku. „Předpokládám, že na příštím setkání budeme mít víc prostoru si popovídat.“

„Bezpochyby,“ pronesl Neville klidně. Dotkl se Harryho ramen, vyměnil si významný pohled se Siriusem a vyvedl svého přítele ven ze sálu.