Preklady fanfiction Harryho Pottera

Práce knihovnice nikdy nekončí… obzvláště té bradavické… a obzvláště v období, kdy jí do ní strká nos ropuší vrchní vyšetřovatelka.

Bradavická knihovnice

Neexistuje nic krásnějšího než absolutní klid v knihovně, pomyslela si madame Pinceová láskyplně.

Zaškaredila se na přítomné studenty. Škoda, že zde musejí být oni.

Vešla Weasleyova dvojčata, zapředena v hlasitý hovor. Ztichla, když zachytila její smrtící pohled. Vzápětí se však znovu rozpovídala, předstíraným šeptem, který doplnila veleopatrnými nášlapy po špičkách. Mířila do oddělení s obchodní literaturou.

Madame si povzdechla. S katastrofou se vypořádá, teprve až nastane. Zatím musí zatnout zuby a čekat. Pro jistotu šmejdila poblíž obchodní literatury, aby dvojčata nezapomněla, že na ně dává pozor. Ta se na ni na oplátku nevinně, zeširoka zubila.

Vrátila se ke svému pultu, kde na ni čekal stoh knih, které měla začarovat, roztřídit a poslat na své místo. Sedla si a šeptem své nové svěřenkyně přivítala.

Přišla za ní studentka. „Madame Pinceová?“

Vzhlédla. „Ano?“

„Nemůžu najít Neviditelnou knihu neviditelnosti.“

„Podívala jste se do lístkového katalogu?“

„Ano, měla by být v regálu, ale nenašla jsem ji. V katalogu je asi chyba.“

Madame Pinceová se zamračila. Její katalog neobsahoval chyby. Každý lístek byl opatřen kouzlem, aby měnil barvu podle toho, zda je kniha vypůjčena, absenčně či prezenčně, nebo na svém místě v regálu. Kouzla pravidelně kontrolovala.

Odpověděla: „Neviděla jste v regálu Neviditelnou knihu neviditelnosti.“

„Ne,“ potvrdila dívka.

„Tu knihu jste… neviděla.“

„Ne.“

„Knihu, která je neviditelná.“

Nastalo chvilkové ticho. Studentce zacukaly rty. Poté hlesla: „Aha.“

Dívka se vytratila zpátky k oddělení neviditelnosti a madame Pinceová vrátila pozornost ke knihám. No vážně, pomyslela si otráveně, co se v té škole dneska učí?

Z oddělení s omezeným přístupem se ozval krátký výkřik.

Madame Pinceová odložila nový výtisk Lektvarů pro každý den, na který právě seslala kouzlo, jež mělo knihu rázně zaklapnout, pokud bude otevřena po vypršení výpůjční lhůty. Pomalu se vydala k oddělení s omezeným přístupem. Nebylo kam naspěch, v oddělení nebylo nic, co by studentům skutečně ublížilo.

Nuže. Nebylo tam nic, co by je mohlo zabít.

Ve své podstatě.

Oddělení s omezeným přístupem bylo na první pohled prázdné. Založila ruce v bok a rozhlédla se. „Ven s tím,“ přikázala. „Která z vás to byla?“

Provinile nadskočil grimoár svázaný pevným řetězem.

„To jsem si mohla myslet.“ Sundala ho z regálu, otevřela a pozorně si prohlédla obrázek na stránce protititulu. Mlaskla jazykem. Prváci. Dokud si to nezažili na vlastní kůži, jejím historkám o tomto oddělení nevěřili. Chudák chlapec narazil zrovna na starou, bdělou bichli.

Navíc hladovou.

„Pusť ho ven,“ nařídila.

Knižní vazba v jejích dlaních se nesouhlasně zavrtěla.

„Pusť. Stejně pro tebe není dobrý. Jeho tuk by ti zmastil pergamen.“

Žádná odezva.

„Mám tě dát do sběru?“

Kniha nafoukla hřbet a vyplivla ze svých stránek buclatého Havraspára. Rotoval vzduchem, dokud se nezastavil kdesi v půli uličky. Chvíli ležel na podlaze a lapal po dechu jako ryba na souši. Poté se převalil na záda a vzhlédl k ní.

Podrobila jej pohledu. „Vezmete si z toho ponaučení, viďte?“

„Ano, madam,“ zapištěl.

„Je vám trochu špatně, viďte?“

„Ano, madam.“

„Jestli se mi tu pozvracíte, máte doživotní zákaz vstupu.“ Škubla hlavou. „Upalujte.“

Vyštrachal se na nohy a odbelhal se pryč. Cestou vrazil do pár stolů a židlí.

„A co se tebe týče,“ obrátila se na grimoár. „Ráno jsme tě krmila. Jestli budeš pokračovat, nezbude na tebe místo v regálu. A víš, co to znamená?“

Vazba se shrbila.

„Sklad.“

Náležitě zpacifikovaný grimoár se poddajně nechal spoutat řetězy.

Vrátila se k pultu, za nímž přistihla svou nejméně oblíbenou členku profesorského sboru, kterak se natahuje k šuplíku.

„Mám dojem,“ začala madame Pinceová hlasem ledovým jako rampouch, „že to je můj stůl.“

Umbridgeová nadskočila a ihned se snažila svou reakci zakrýt: „Irmo. Tady jste. Víte, není moudré nechávat výpůjční pult bez dozoru.“

„Vaši radu vezmu v úvahu, milá Dolores.“

Vzájemně se počastovaly sladkým úsměvem, jakým ženy dávají jedna druhé najevo, že se nesnášejí.

„Říkala jsem si, jestli byste mi mohla pomoct,“ zacvrlikala Umbridgeová. „Potřebuji přístup k jistým informacím.“

„V knihovně?“ zeptala se madame Pinceová. „Tak to jste na správném místě!“

Umbridgeová se zachichotala a madame Pinceové naskočila husí kůže. Někdo by té slizké slídilce měl říct, že je na alenkovskou čelenku už stará.

„Přesně k tomu se chci dostat,“ odvětila. „Jistě máte záznamy o tom, jaké knihy mají studenti zrovna půjčené a jaké měli v minulosti.“

Madame Pinceová jí věnovala podezřívavý pohled. Dokázala si dobře představit, kam to povede. „Ano, vedu záznamy,“ přiznala.

„To je ale báječné!“ zvolala Umbridgeová, jako by ji tato zcela nepřekvapivá zpráva naplnila nadšením. „Inu, Irmo, a myslíte, že byste je mohla přemístit do mého kabinetu?“

Napřímila se jako pravítko. „Prosím?“

„Jsem ostatně vrchní vyšetřovatelka,“ připomněla Umbridgeová.

Jako by na to mohl někdo zapomenout.

„Potřebuji vidět záznamy, drahoušku. Jsem si jistá, že s jejich přestěhováním nebude nejmenší problém, nebo ano?“

Ústa madame Pinceové se roztáhla v úsměv, který téměř hraničil s grimasou. „Ne,“ souhlasila. „Ani v nejmenším. Dejte mi minutku, prosím.“ Otočila se na podpatcích, které nechala efektivně klapat o kamennou podlahu, a odpochodovala do své kanceláře. Práskla za sebou dveřmi.

U zadní stěny stála prostorná skříň, zčernalá stářím. Neskutečně krásný skvost, obsahující záznamy o všech výpůjčkách dosud žijících studentů Bradavic.

Umbridgeová byla, dle vlastních slov, vrchní vyšetřovatelka. A studentské záznamy by v jejím… vyšetřování vskutku přišly vhod. Podle ministerské vyhlášky měla na přístup k záznamům opravdu nárok. Jako na všechny dostupné informace na škole, pokud si je vyžádá.

Madame Pinceová věděla, co je její povinnost. Nelíbilo se jí to, ale nemohla jednat jinak.

Rychle vyprázdnila vrchní šuplík skříně, kde měla pracovní pomůcky. Náhradní razítka, zbytky řetězů a pár děrných štítků přendala do spodní zásuvky svého stolu. Pomocí levitačního kouzla přemístila regál s novými knihami, které čekaly na zaklínadla, na opačnou stranu místnosti. Pro jistotu jej zastřešila štítovým kouzlem. Podívala se pod skříň, aby se ujistila, že se pod ni nezatoulala žádná kniha. Ona by ji tam sice nikdy nestrčila, ale člověk nikdy neví, když je to zde samý poškolák.

Zcela upřímně, tu mrňavou, otravnou ropuchu nemá co zajímat, jaké si kdo čte knihy.

„Incendio!“

Puf.

S překříženýma rukama chvíli pozorovala plápolající plameny. Jemně se jí kadeřily vlasy a obočí.

Po krátké chvíli znovu pozvedla hůlku. „Exstinguo!“

Plameny rázem uhasly, madame Pinceová zakašlala a poměřila své dílo.

Tam, kde bradavičtí knihovníci po tisíce let ukládali záznamy, nyní stála kostra sežehnuté skříně. Chvíli ještě držela tvar, než se sesula k zemi a rozvířila oblak prachu a kouře. Na stěně a na stropě se černaly spáleniny. Musí požádat Arguse, aby se o ně postaral – příšerný chlapík, ale s geniálním talentem pro odstraňování záhadných skvrn z kamenného povrchu. Obyčejné saze, ač ovlivněné pozůstatkem kouzel letité skříně, by pro něj neměly být překážkou.

Semknula rty a spokojeně přikývla. Co si to ta ženská dovoluje, říkat mi, co mám dělat, ve své knihovně!

Otevřela okno, aby vyvětrala, a vrátila se ven. Opatrně za sebou zavřela dveře, aby do přední části knihovny nepronikl kouř.

„Božíčku, Irmo!“

Madame Pinceová se pokusila přilepit si na tvář výraz lítosti. „Dolores, mrzí mě to, ale přihodila se děsivá tragédie. Někdo – zřejmě Protiva – všechny záznamy spálil.“ Bezmocně rozpřáhla rukama. „Některé pergameny byly velmi staré. Oheň se šířil jako ve stodole plné starožitností.“

Oči Umbridgeové zpřísněly a potemněly. „Ále, skutečně?“

„Ano. Hrůza. Podařilo se mi oheň uhasit, ale záznamy jsou nenávratně ztraceny. Ohromně mě to mrzí.“

„Můžete je obnovit?“

„Jenom to ne, mám teď práce až nad hlavu!“ Chopila se péřové prachovky a smetla snítko prachu z lístkového katalogu.

„Ale drahoušku, jak jen teď poznáte, když někdo nevrátí knihu?“

Madame Pinceová se nepříjemně usmála. „To se nebojte, studenti to poznají.“ Vzala do ruky Příšernou knihu příšer, která byla zrovna vrácena, a rozvázala provázky, které ji udržovaly zavřenou. Nepřítomně knihu pohladila, když se pod jejím dotekem zachvěla. U Merlina, co jí ten malý barbar provedl? „Je mi líto, že jsem vám nemohla pomoct, Dolores.“

Umbridgeová pevně stiskla rty. „Chápu, nic se neděje,“ řekla hlasem, který připomínal přiotrávený sirup. „Nemohla jste s tím vůbec, ale vůbec nic dělat, drahoušku. Přijměte mou soustrast.“ Rozhlédla se po knihovně. „Nicméně, asi bych si měla pozorně prohlédnout vaši sbírku.“

„Jak si přejete.“ Máchla péřovou prachovkou směrem k regálům.

„Ach, ne teď. Teď na to nemám čas. Ale mohla byste ji pro mě připravit do zítřejšího svítání.“

„Ach, mohla bych?“

„Ano, zabere vám to zřejmě celý den.“

„Jistě.“ Madame Pinceová se strnule usmála. „Tak tedy za svítání, Dolores. Už vás nebudu zdržovat od dalších povinností.“

Umbridgeové nezbylo nic jiného, než se odslimáčit. Zastavila se pouze jednou, aby uložila trest studentovi, který ji trefil kuličkou pergamenu do zátylku.

Madame Pinceová se semknutými rty sledovala její odchod. Tak za svítání, pche!

Když se otočila, zjistila, že u jejího stolu stojí Weasleyova dvojčata a zírají na ni s otevřenými ústy. „Přejete si něco?“ zeptala se podezřívavě.

Jejich výrazy byly ovšem uctivé. „Poklonit se vám k nohám, madam,“ prohlásilo levé dvojče.

„To… byla… pecka,“ vysoukalo ze sebe druhé a potřáslo rudou kšticí.

„Celou tu dobu.“

„Jsme vůbec netušili.“

Jemně mávala prachovkou. „Vůbec nemám ponětí, o čem mluvíte.“

První si položilo prst na nos. „Budem držet jazyk za zuby, madam.“ Načež mělo tu nestydatou drzost na ni mrknout.

„Můžeme… pro vás něco udělat?“ nabídlo se druhé.

„Cokoli.“

„Stačí říct.“

„Seřadit katalog podle abecedy.“

„Vytřepat ze Zmijozela nevrácené knihy.“

„Vyleštit řetězy v oddělení s omezeným přístupem.“

„Cokoli.“

Sjela je pohledem. „Umíte na neživý objekt seslat ohnivzdorné kouzlo?“

Dvojčata zamrkala a vyměnila si pohled. „Asi jo,“ rozhodlo první.

„Výborně. Můžete začít od A.“ Madame Pinceová se s přimhouřenýma očima rozhlédla po své knihovně. Byla knihovnicí již mnoho let a dovedla číst mezi řádky. „Vím, k čemu to směřuje.“

KONEC

Poznámka autorky: Dobrá, vím, že Umbridgeová nepálila knihy. Ale časem by k tomu dospěla. Věřte mi.

Poznámka překladatelky: Povšimněte si, že v originálním znění se funkce Umbridgeové jmenuje „vrchní inkvizitorka“.

Poznámka bety: Že po tomhle madame Pinceovou milujete stejně jako já, že jo? Další ukázka profesorského odboje. Uznejte, tuhle povídku prostě nemohl dostat nikdo jiný než denice.

Dodatek: S odstupem času jsme zjistily, že již existuje starší překlad této povídky, který vznikl se souhlasem. Přesto jsme se rozhodly zde tento překlad nechat.