ETAPY NADĚJE
Stages of Hope
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/16/Stages-of-Hope
Autor: Kayly Silverstorm
Překlad: Luci.e.n Beta: Karlja
Pozn. autorky: Pár z vás si stěžovalo, že Remus nepochopil Lenčin příběh (což se nezmění ani v této kapitole, ani v pár dalších). Mějte na paměti, že se změnila osoba, která vše vypráví, a že Sirius asi nesděloval všechny své myšlenky a objevy ostatním (stejně tak Severus). Remus je mimo to zvyklý přemýšlet vědecky, ne v pohádkách a na rozdíl od vás, drazí čtenáři, nemluví Lenčinou řečí.
Příjemné počtení!
_______________________________________
Kapitola 16
Zatímco Remus trávil ráno pomáháním Hermioně a čtením o různých způsobech prokletí duše, jeho mysl se snažila rozluštit záhadu Lenčina zvláštního příběhu.
Byl si vědom toho, že se mu tím snažila něco sdělit, i když vzhledem k jejímu docela zvláštnímu žebříčku priorit si netroufal odhadnout, zda je to důležité nebo ne. Dokonce si dokázal představit, že ta pohádka má nějaké spojení s jejich realitou - mohl být tou příšerou, o které mluvila, Voldemort a kouzelné místo, které zničil, Bradavice? Ta obzvlášť chytrá dívka by mohla být Hermiona - to by alespoň dávalo smysl -, a možná že Lenka označila sama sebe jako dívku plnou vizí. Ale proč vyprávěla o šesti dětech a ne o čtyřech a co měla znamenat ta zvláštní poznámka o tom, že láska znamená pro tu příšeru smrt?
„Lenka mi ráno vyprávěla docela zvláštní příběh,“ poznamenal nakonec.
Hermiona pozvedla zrak od obrovské bichle, kterou právě hltala, ale její výraz napovídal, že není skutečně přítomna.
„Doufám, že jste poslouchal,“ odpověděla nepřítomně. „Většinou se vyplatí pozorně vnímat, co Lenka říká.“
„Byla to pohádka, Hermiono,“ oponoval Remus. „Příběh.“
„V příbězích se skrývá pravda. Obzvláště v těch Lenčiných.“ Když se debata netýkala jejího výzkumu, uměla být Hermiona stejně tak nepochopitelná jako ostatní z jejich skupinky.
„Poslouchejte,“ dodala poté, unaveně si promnula obličej a s prásknutím zavřela knihu. „Lenka dělá to, co považuje za důležité. Mohli bychom se teď na chvíli soustředit na moji práci?“
„Samozřejmě,“ souhlasil Remus rychle. „Viteály?“
Hermiona jej sežehla pohledem.
„Ne všechno se točí okolo vašich problémů, víte?“ štěkla. „Snažím se najít způsob, jak nás dostat zpět do našeho světa, a nikdo z vás mi zatím moc nepomohl. Mohly by vaše viteály počkat do dnešního večera na schůzi Řádu?“
Remus zaregistroval její podrážděný výraz, pytle pod očima, rozježený chumel vlasů, způsob, jakým se jí jemně třásly ruce, a najednou se cítil provinile. Ačkoli byli všichni čtyři návštěvníci rozčilující a složití a ani se nesnažili, aby komukoli usnadnili lépe je pochopit, celá situace pro ně byla náročnější než pro obyvatele této dimenze.
Remus si snažil představit, jak by se asi cítil, kdyby se najednou ocitl v oblasti bez války, postaven před lidi, které viděl umřít, zaúkolován výzkumem nemožného mezidimenzionálního skoku a dlouhodobě odstraněním Pána zla.
On a Severus jí sice poslední dny s výzkumem pomáhali, ale mnohem více se zajímali o svůj vlastní problém s viteály. A rozhodně nebyli příkladem opory pro mladistvé, alespoň ne v emocionální rovině.
„Omlouvám se,“ řekl prudce. „Musíš být neuvěřitelně unavená Hermiono a už jsou to hodiny, co jsi měla něco k jídlu. Co takhle dát si pauzu a šlofíka?“
Jediné, čeho docílil, byl ještě podrážděnější pohled.
„Chci, abyste si poslechl moje teorie, ne abyste mě rozmazloval,“ řekla chladně. „Nemáme čas na hmotné potřeby, Remusi, a tohle dotírání Harryho a Nevilla je samo o sobě dost špatné bez toho, abyste se k nim přidával ještě vy! My tady opravdu můžeme být na prahu důležitého zlomu v kouzelnické teorii a to ani nezmiňuji, že náš svět je na pokraji zhroucení a já se tedy rozhodně nemůžu zabývat jídlem a spánkem, když...“
Aby ukázal svoji porážku, zvedl Remus obě ruce v mírovém gestu. Snažil se. Pokud nestojí o to, aby se k ní chovali jako k lidské bytosti, kdo byl on, aby jí něco vnucoval?
„Co jsi mi tedy chtěla ukázat?“ přerušil ji rychle.
Zastavila svůj výlev v půlce věty a natáhla se pro poznámkový blok v koženém obalu, který ležel poblíž jejího levého loktu, a přisunula jej k němu.
„Podívejte se na tohle, ano?“
Podíval se. Pak ještě jednou a déle. Zatřásl hlavou, přitáhl si poznámky blíž a prolistoval stránku po stránce. Dvakrát. Cítil, jak se jeho obočí přesouvá stále výš, na čele mu vyvstaly podmračené vrásky a věděl, že má právě v obličeji výraz, který Lily nazývala jako jeho ‚obličej změny paradigmatu‘.
„Já ne...“ začal, potom se znovu zanořil do poznámek a jejich význam se mu pomalu odkrýval před očima. „Jak jsi vůbec... Tohle je...“
S takto komplexním seskupením diagramů a vzorců se Remus setkal zřídka a nikdy to nebylo jinde než v pokročilých knihách kouzelné teorie. Tu a tam byly na okrajích načmárané poznámky, názvy mimořádných výzkumů či důležitých runových zásad, ale vše tak krátce a v náznacích, že Remusovi moc nepomohly. Jakkoli zběhlý byl ve starověkých runách a teorii kouzel, nikdy nedosáhl úrovně experta. A už vůbec ne v teorii cestování mezi dimenzemi.
Všechno to ještě více komplikovala skutečnost, že všechny ty vysoce komplexní myšlenky byly psány v zjednodušené runové soustavě, která se vyučovala v Bradavicích, ne v propracovanějším jazyce používaném výzkumníky, kteří se touto problematikou opravdu zabývali. Vypadalo to jako poznámky někoho, kdo nikdy neprošel formálním vzděláním dál než k šestému či sedmému ročníku, ale stejně používal čistou genialitu k tomu, aby vše fungovalo.
Jedním slovem to vypadalo nepravděpodobně. A taky docela dost nerozluštitelně.
Remus se pokradmu podíval na Hermionu, která už se prokousávala další knihou a zároveň netrpělivě poklepávala prstem na vyleštěný dřevěný stůl. Rozhodl se, že nemá smysl zdržovat se na mrtvém bodě.
„Vysvětli mi to. Pomalu, jako bych byl tvůj student,“ řekl proto a stejně jako předtím s Lenkou na chodbě se ocitl v plné pozornosti jednoho z mezidimenzionálních cestovatelů. S Hermionou jej zaplavily ještě více znepokojující pocity, pokud to vůbec bylo možné.
Pohledem putovala od jeho rukou, k očím, přes ústa k jejím poznámkám a pak zpět do jeho očí a cosi v jejím výrazu změklo.
„Byl jste pravděpodobně tím nejlepším učitelem, kterého jsem kdy měla,“ zašeptala bez kontextu, ale pak hned pokračovala, ještě než na tuhle útržkovitou informaci mohl reagovat.
„Dobře,“ řekla. „Jak můžete vidět, sestavila jsem seznam všech zdokumentovaných i hypotetických příkladů mezidimenzionálních trhlin a uspořádala jsem je dle toho, jak byly vyvolány. Neexistují žádné případy či studie zahrnující zložár - nepřekvapivě, jelikož je to nelegální a téměř nepoužívané -, ale když budeme předpokládat více abstraktních kategorií mezidimenzionálních pohybů, myslím, že můžeme zaujmout stanovisko, že efekt popření reality, který zložár v kombinaci s artefaktem vyvolává, je spjat s výraznými magickými silami. Výsledná řetězová reakce sil vyústí, možná srovnatelně, do exploze hmoty a antihmoty, což způsobí, že se natrhne uspořádání realit a utvoří se tunel, který nás zanesl sem. Je to tak?“
Remus přikývl. Ta čísla teď dávala mnohem větší smysl a byla spolehlivá, alespoň nakolik mohl říct po prvním prozkoumání. Vlastně byl dost překvapený, nakolik se její výzkum najednou ukázal strukturovaný. Navzdory jejímu horečnému způsobu výzkumu byla rozhodně jedním z nejvíc organizovaných myslitelů, kterého kdy potkal. Což ho ale moc nepřekvapilo, vzhledem k její přísné kontrole vlastních emocí, kterou více než jednou předvedla.
„Takže jako další krok,“ pokračovala, „jsem sestavila typologii artefaktů, které by mohly nést potřebné magické vlastnosti. A v tomto bodě jsem se zasekla.“
Remus opět přikývl.
„Protože nemáš k dispozici ucelený seznam artefaktů uskladněných v tom trezoru.“
„Přesně tak.“
Remus na okamžik zaváhal a v duchu se probíral všemi kontakty, které měl Řád k dispozici.
„Myslím, že s tímto ti můžu pomoci,“ nabídl. „S trochou příprav budeme schopni do trezoru vstoupit, nebo alespoň nahlédnout do seznamu uložených položek. Což ovšem stojí a padá na předpokladu, že obsah trezoru je v obou dimenzích podobný.“
Hermiona souhlasila.
„Lestrangeovi jsou i zde Voldemortovi přívrženci a jejich rod má temnou pověst?“
„Ano. Ačkoli se nikdy nepodařilo dostatečně prokázat, že jsou Smrtijedi.“
„Pak to je rozhodně něco, s čím můžeme pracovat. Je to dokonce víc, než s čím obvykle začínám já.“
Zakřenila se.
„Stejně byste do toho trezoru dřív nebo později museli. Pokud se věci ve vaší dimenzi nevyvíjely odlišně, je v něm jeden z Voldemortových viteálů.“
Potřeba zeptat se na více informací byla téměř k nevydržení, ale Hermiona na tyto výzvědy předtím nereagovala moc dobře, takže se Remus smířil s tím, že bude muset počkat do večera.
„Je tu ještě jeden problém,“ nadhodil místo toho a Hermionino přikývnutí potvrdilo, že již pracuje na řešení.
„Jak identifikovat dvě konkrétní dimenze, které byly propojeny, a zajistit, aby nás mezidimenzionální trhlina, kterou vyvoláme, zanesla do našeho domovského světa? Ano, toho jsem si vědoma. Ale nemám řešení. Zatím.“
Remus přikývl. Brána v úvahu ta trocha času, kterou měla, a to jí ho ještě přerušila invaze do Voldemortovy pevnosti, dostala se překvapivě daleko.
„Máme čas,“ řekl. „Můžeme to vyřešit společně.“
Měl v úmyslu ji tímto prohlášením podpořit. Místo aby se jí ulevilo, však Hermionina pohlédla k oknům z knihovny, které vedly na famfrpálové hřiště. Sice Nevilla a Harryho neviděli ani neslyšeli létat, ale nebylo tak těžké odhadnout, jakým směrem se ubírají její myšlenky.
„Ne,“ zašeptala a z vědeckého nadšení v jejím hlase nezůstalo vůbec nic. „Z toho všeho, co nemáme, čas je náš největší nepřítel, Remusi.“
_______________________________________
„Mají zpoždění,“ poznamenal Severus a vyměnil si rychlý pohled se Siriusem. „Neměli jsme je nechávat jít samotné.“
„Trvali na tom,“ řekl Sirius rozpačitě, dobře si vědom toho, že z úst zkušeného ostříleného bystrozora a učitele to nebyl zrovna dobrý argument. „Harry mi řekl, že bychom jenom překáželi a pak bychom zkameněli a oni by to museli vysvětlovat vám ostatním. Vypadal, že si tím je dost jistý.“
„... zkameněli,“ opakovala Lily. „To přece nemysleli vážně, když prohlásili, že je tady příšera?“ Zněla znepokojeně, dokonce víc než obvykle.
„Myslím, že ‚příšera‘ je jejich označení pro cokoli špatného,“ odpověděl Remus, aby ji uklidnil. „Lenka mi dnes ráno vyprávěla zvláštní příběh o příšeře, která burácela a schvátila skupinku dětí. Přece bychom věděli, kdyby se v Bradavicích skrývalo něco nebezpečného, ne?“
„Přesně tak, nevěděli,“ ozvala se Lenka ze svého místa, kde posledních deset minut tiše seděla a pozorovala je, jak se nervózně vrtí. Objevila se přesně v sedm, na sobě měla velmi zmačkané lehké modré bavlněné šaty a ve vlasech kdovíproč obrovskou růžovou květinu.
„Tím moc nepomáháš, Lenko,“ řekl Remus.
„To ne,“ souhlasila šťastně. „Ale je to pravda.“
„Tak proč nejsi s nimi tam dole a nepomáháš s tou příšerou bojovat?“ zeptal se trošku popudlivě Sirius. Jakkoli byl všemi ostatními mezidimenzionálními cestovateli pobaven, zdálo se, že cosi v Lence jej vytáčí. „Copak tě nepotřebují?“
Lenka, naprosto nedotčena, jen pokrčila rameny.
„Snažila jsem k příšerám promlouvat, ale někdy se mě za to ty příšery pokoušely sníst. Takže nemám dovoleno se k příšerám přibližovat. Ostatní nechtějí, abych přišla k úrazu.“
„To zní jako rozumné opatření,“ konstatoval Severus. Opět upřeně pozoroval hodiny na krbové římse. Albus odešel téměř před hodinou, aby zahájil setkání Řádu a informoval jejich přátele o nejnovějším vývoji událostí a připravil je tak na Harryho speciální způsoby kouzlení. Byli domluveni, že s ostatními dorazí v sedm hodin. Pokud chtěli, aby Řád souhlasil s tím, že pátrání po viteálech je ten nejlepší krok, přijít pozdě nebyl zrovna slibný začátek.
„Kouzelník nikdy nechodí pozdě,“ ozvala se znovu Lenka. „Ani brzo. Přijde přesně tehdy, kdy má.“
Jako na zavolanou se dveře do ředitelny rozrazily a dovnitř vtrhli tři zbývající teenageři. Stále byli oblečeni ve svých obnošených a hadrovitých vrstvách mudlovského oblečení, Neville měl oteklé oči a Hermioniny vlasy vypadaly, jako by se v nich uhnízdili ptáci.
Remusovi znovu poskočilo srdce. Jak vůbec kdy přesvědčí Řád, aby tyto lidi brali vážně?
„Takže,“ zafuněl Harry. „My jsme připraveni vyrazit... omlouvám se za zpoždění... ta věc byla ještě větší, než jsem si pamatoval.“
„Jaká věc?“ zeptal se Remus. Vlastně to ani nechtěl vědět, ale ty poznámky o příšeře mu ležely v hlavě celé odpoledne.
„Bazilišek z Tajemné komnaty,“ odpověděl Harry nepřítomně, zatímco se Hermiona natáhla k jeho hlavě.
„Tady jsi kousek zapomněl,“ řekla znechuceně a opatrně z jeho vlasů odstranila něco, co vypadalo jako malá část hadí kůže. Pak mávla hůlkou. „Harry, vážně, ta tvoje čistící kouzla jsou příšerná.“
„Proto mám přece tebe,“ odpověděl Harry s širokým úsměvem a Hermiona vztyčila hlavu.
„Vážně?“ zeptala se. „Myslela jsem, že mě máš na to, abych oslepovala obří hady, zatímco ty je probodáváš?“
„Ach, ale neříkáš mi náhodou vždycky, že ženy zvládnou více věcí najednou?“ křenil se Harry. Pak si povšimnul, že na ně zbytek místnosti zírá. „Jasně. Setkání Řádu. Jsme připraveni?“
‚Ani ne,‘ chtěl odpovědět Remus. Cítil se z tohoto šíleného rozhovoru zmatený a dle pohledů Siriuse a ostatních se jim nevedlo o moc líp. Matně si vybavoval, že Harry a Hermiona zmínili Tajemnou komnatu už dřív, ale nějak se to ztratilo v kolotoči odhalení, které s sebou ti čtyři přinesli.
Vyměnil si bezmocný pohled s Lily, která vypadala poněkud pobledle, a další se Siriusem, který pouze pokrčil rameny s výrazem Radši dělat jakože nic, jinak se k setkání Řádu ani nedostaneme.
Ale vzhledem ke způsobu, jakým si teď Hermiona cosi škrábala do jednoho ze svých notesů, jak Neville omráčeně koukal do prázdna a jak se Harry šíleně hihňal a divoce mával rukama v gestech, které nemohl nikdo chápat, šance na to, že se dostanou na setkání Řádu, natožpak že to dopadne kladně, byly téměř nulové.
Později si Remus nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč to udělal, ale přistihl se, jak se otáčí a vrhá prosebný pohled na Lenku. Na Lenku, která považovala rozhovory s příšerami za adekvátní téma ke konverzaci! V co vůbec doufal?
Ale Lenka jeho pohled zachytila, úsměv rozzářil její tvář jako slunce, vstala ze židle a přešla přímo ke svým přátelům. Chytila Harryho ruce do svých a dloubla Hermionu loktem.
„Teď musíte být dospělí,“ řekla jim. „Lidé chtějí, aby jim jejich zrcadla lichotila, ne říkala pravdu.“
Její přátelé se změnili jako mávnutím kouzelného proutku. Harry přestal dělat skopičiny, Neville okamžitě zbystřil, Hermiona zavřela své poznámky, prohlédla si oba chlapce a pak kývla Lenčiným směrem.
„Ano. Samozřejmě. Postarám se o to, drahá,“ řekla, poté směrem k Remusovi a ostatním: „Můžeme jít.“
Remus si nebyl úplně tak jistý, co tu změnu způsobilo, ale ulevilo se mu a doufal, že to chvíli vydrží. Přešel ke krbu a už měl v ruce letax a byl připraven jej vhodit do ohně, když si z velkým znepokojením něco uvědomil.
„Víte doufám, že se setkání Řádu koná na Malfoy Manor, že ano?“ zeptal se a myslel na jejich první setkání s Luciusem a na to, v jakou pohromu to vyústilo.
Harry a Hermiona si vyměnili dlouhý, nečitelný pohled. Pak se Harry otočil a zíral na Albusův stůl, jakoby jej v nepřítomnosti ředitele mohl vinit za všechny jeho hříchy.
„Ano,“ řekl temně. „Bylo nám to objasněno. Nebojte se, pravděpodobně nikoho nezabijem.“
Vyměnil si pohled se svými třemi přáteli, kývl na Lenku, aby se vrátila k Remusovi, pak vzal Nevilla a Hermionu za ruce a odvedl je do opačného kouta místnosti.
„Nečekejte na nás,“ řekl ostatním. „Připojíme se za chvíli.“
Severus a Lily už chtěli protestovat, ale Lenka prostě vzala Remuse za ruku a odtáhla jej ke krbu. Po chvíli následovali Remusovi přátelé a začali se postupně letaxem přemisťovat do vstupní haly Malfoyova sídla.
„Proč tě poslali napřed?“ zeptal se Remus Lenky. Nechat ji nakráčet na místa, které pravděpodobně považovali za hadí skrýš s Remusem a ostatními jako jedinou ochranou, bylo pro tuto úzce spjatou skupinku docela zvláštní rozhodnutí.
„Dnes večer musí být lvi,“ odpověděla Lenka vážně a upřeně zírala na krbovou římsku a na letax, jakoby jí šeptali výhružky. „A já nejsem ani pořádný orel.“
Vzhlédla k němu a usmála se.
„Spíše takový malý vrabec,“ řekla spiklenecky, „který sedí na rohách příšery a vlčím hřbetě a nikdy nemůže být polapen.“
Zhluboka se nadechla, narovnala se a upravila si květinu ve vlasech. Pak si nabrala plnou hrst letaxu a vstoupila do ohně.
„Až na jedinou výjimku,“ zašeptala. „Jednou mě chytili.“
A pak zmizela.
Když Remus vystoupil z krbu v velkolepé a velmi nákladně vybavené vstupní haly Malfoy Manor, našel ji, jak na něj čeká přímo u krbu, jako by se posunula jen o vzdálenost nezbytně nutnou. Paže měla obtočené kolem hrudi a pohledem pátravě přejížděla celou místnost bez své obvyklé sebejistoty. Aniž by se nad tím zamyslel, chytil ji znovu za ruku.
Střelila po něm očima a na malou chvíli vypadala až divoce. Pak se její rysy uvolnily téměř do podoby jejího obvykle zasněného výrazu. Stiskla jeho ruku a on ji stiskl nazpět.
„Tohle pro nás není dobré místo,“ svěřila se mu Lenka a zkoumala černobílou mramorovou podlahu a křišťálový lustr s výrazem podobným odporu.
„Mě se tu vždy docela líbilo,“ odpověděl Remus a měl v úmyslu je vkormidlovat do vod zdvořilé konverzace dřív, než je ostatní členové Řádu budou moci zaslechnout. Zatím byli ve vstupní hale sami, ale to se mohlo každou chvíli změnit a on nechtěl, aby na ostatní členy Řádu na první dojem působila jako šílená malá holka. „Nejdříve to tu může působit trochu zastrašujícím dojmem, ale jakmile to tady poznáš, docela tě to okouzlí.“
Lenka na něj vrhla mírně vyčítavý pohled a pak se smutně usmála.
„Když jsem tady byla naposledy,“ řekla vysokým, vyrovnaným hlasem. „Zavraždili mého otce přímo před mýma očima. O vybavení domu jsem se moc nezajímala. I když koberce byly velmi pěkné.“
_______________________________________
Pozn. autorky: Poznámka ‚Kouzelník nikdy nechodí pozdě‘ je samozřejmě převzatá z filmů Pán prstenů.
V příští kapitole se dočkáme velmi děsivého Harryho, kompetentní Hermiony a vyrovnaného Nevilla. Řád čeká překvapení.
Pozn. překladatelky: Touto kapitolou jsme se přehoupli do druhé půlky povídky! Považovala jsem za zajímavé vám to sdělit :P