Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Correta - preklady jednorazoviek

Roses are red?

Correta -  preklady jednorazoviek
Vložené: tigy - 26.06. 2015 Téma: Correta - preklady jednorazoviek
Coretta nám napísal:

Text v tejto časti je generovaný, v prípade že zistíte nezrovnalosti, nahláste to prosím



Z cyklu jednorázovek Meus Contraho

Autor: Curiositykils

Překlad: Coretta

Beta: Avisavis

https://www.fanfiction.net/s/5877188/14/Meus-Contraho

Povolení k překladu: požádáno, autorka nereaguje

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Roses are red?

 

Hermiona s povzdechem nastoupila do výtahu na Ministerstvu kouzel. Zmáčkla tlačítko do pátého podlaží a uniklo jí další povzdechnutí, když zachytila další pohled plný sympatií. S letmým úsměvem na jeho původce se vmáčkla do hloučku pracovníků, kteří se do výtahu nahrnuli za ní. Cítila se jako na trní, až když se automatické dveře zavřely, dovolila si trochu se uvolnit a tiše si s úlevou vydechnout.

Díky Merlinovi, že jí dopřeje alespoň tyhle krátké pauzy.

Věděla, že to bude… obtížné, hned jak se ostatní dozvědí, co se stalo, ale tohle překračovalo všechno. Lidé, se kterými nikdy dřív nepromluvila, nebo které dokonce ani v životě neviděla, se jí teď snažili vyjádřit podporu svými úsměvy. Neskutečné.

Rozčilovalo ji to ze dvou důvodů.

Zaprvé nestála o ničí lítost.

Zadruhé se cítila příšerně provinile. Věděla, že by měla být zničenější nebo naštvaná, ale ve skutečnosti se jí jen hluboce ulevilo. A to v její situaci definitivně nebyl právě žádoucí pocit. Soucitné pohledy kolemjdoucích lidí jí ten fakt jen připomínaly.

Výtah se zastavil příliš brzy. Páté patro. Nádech a zatnout zuby. Dobře. Úsměv. V pořádku. Sebevědomý krok (jehož zdokonalování věnovala celé dnešní ráno). Jde se na to. S hlavou vysoko zdviženou vykročila ven.

Při chůzi kolem jednotlivých pracovních stanovišť v bystrozorské kanceláři upírala pohled ke svému koutku. Nezvyklou zamlklost, která postihla její kolegy poté, co vystoupila z výtahu, se snažila ignorovat.

Ještě dvanáct kroků, svižně obejít Harryho (tomu bude čelit později – teď na to vážně neměla náladu) a konečně dorazila ke svému stolu. Pohled jí okamžitě padl na růži nevinně spočívající na kupce spisů.

Do spodní zásuvky stolu nedbale odhodila kabelku, oči přilepené na růži. Podezřívavě do ní šťouchla hůlkou.

O jedenáct vteřin později, spokojená, že v sobě květina neskrývá žádné překvapení v podobě kletby s potenciálem jí ublížit; váhavě uchopila trnů zbavený stonek a protočila ho mezi prsty.

Růže. Světle růžová růže. K nosu se jí donesla sladká vůně a Hermiona se jí hluboce nadechla. A uvědomila si, že stále neví, kdo ji sem položil. Sklouzla pohledem zpět ke spisům, jestli na nich nezůstala ležet kartička se vzkazem, prozrazujícím pachatele, a píchlo ji zklamání, když neobjevila nic neobvyklého.

Se zmateně svraštěným obočím zvedla hlavu a rozhlédla se po kanceláři. Tichý bzukot hovoru, který byl oddělení vlastní po celé roky, co tu pracovala, byl zpět, zaneprázdnění lidé se vrátili k vlastní práci. Nevypadalo to, že by se na ni někdo z nich díval a čekal na její reakci.

Zřejmě za tím bude stát Harry. Pravděpodobně donucený Pansy. Tohle byl přesně její styl. Potřásla nad tím hlavou, ale uvnitř ji příjemně hřálo potěšení, že jim na ní tolik záleží. Znovu přičichla ke květu.

Ze zamyšlení ji probralo plesknutí, se kterou před ní na stole přistála složka s vypracovanou zprávou. Vzhlédla a setkala se s ocelově šedýma očima svého blonďatého kolegy.

„Jestli už jsi skončila s denním sněním, navrhoval bych vrátit se k práci, než tě u toho nachytá Kingsley.“

Hermioně se zvlnily rty v úsměvu. Tohle byl celý Draco Malfoy, ignorovat kancelářské drby a chovat se, jako by na světě všechno bylo v nejlepším pořádku. Souhlasně přikývla a shlédla ke zprávě, kterou před ni upustil.

„Pěkná kytka.“ Zaslechla ještě, ale když zvedla oči, byl už na cestě pryč.

Hermiona ho sledovala, dokud nedošel k vlastnímu pracovišti mezi terénními pracovníky, pak sáhla po rozečtené knize, kterou s sebou nosila, kdyby se naskytla příležitost, a nahradila záložku růží.

S úsměvem knihu zavřela a pustila se do práce.

Světle růžová růže je vyjádřením soucitu

„Lidé, které máme nasazené v terénu, už byli o vývoji situace ve zkratce informováni. Naši hlavní podezřelí v poslední době vykazují nezvyklou aktivitu. V oddělení analýzy určili, že se pravděpodobně chystají udělat rozhodující krok v rámci několika mála měsíců. To znamená, že se potřebujeme začít naplno věnovat vytvoření funkčního plánu, abychom je byli schopní zadržet, jakmile se rozhodnou odkrýt karty. Věřím, že vy a váš tým budete schopní s něčím vhodným přijít?“ Otázal se Kingsley.

Hermiona vzhlédla od zápisníku, do kterého si zuřivě škrábala poznámky. Setkala se s Kingsleyho pohledem a přikývla.

Kingsleyho rysy na okamžik nepatrně změkly v tichém úsměvu, než ho znovu překryla profesionální maska velitele oddělení bystrozorů.

„S monitorováním ostatních podezřelých skupin budeme prozatím pokračovat. Stále existuje možnost, že by do toho někdo z nich mohl být zapojený. Bystrozore Malfoyi, váš tým je převelen ke skupině B. Když opomineme skupinu A, mají útokem nejvíce co získat. Doposud se nám podařilo přijít na tři jejich členy s blízkými příbuznými v Azkabanu. Bystrozore Rookwoode, vzhledem k tomu, že jste služebně nejmladší člen týmu s příbuzným ve vězení, bude práce bystrozora v utajení na vás. Krycí příběh prodiskutujte s bystrozorkou Grangerovou.“

Hermionin pohled zalétl k Williamovi Rookwoodovi, který se na ni v reakci usmál. Hermiona úsměv opětovala, než se zadívala na Malfoye. Sledoval Williama s nečitelným výrazem ve tváři a pak se setkal jejíma očima. Chviličku mu pohled vracela, pak ho sklopila do klína.

„Tak, myslím, že to je prozatím vše,“ zakončil poradu Kingsley.

Hermiona odložila brk, vstala a pustila se do urovnávání papírů. Dala si na práci záležet, netoužila připojit se k davu, který se srotil u dveří a čekal, až se východ uvolní.

„Měla bys minutku?“ Zeptal se Harry.

Hermiona vzhlédla a střetla se s jeho smaragdovýma očima. Posledních pár dnů se jí úspěšně dařilo se mu vyhýbat, ale vypadalo to, že její štěstí právě vypršelo. Zatraceně, to už by radši neklidně přešlapovala mezi ostatními u dveří.

Vzhledem k tomu, že stejně nebylo úniku, nezbývalo jí než slabě přikývnout.

„Podívej, Miono. Vážně mě to mrzí. Opravdu jsem ti nechtěl ublížit,“ omlouval se.

„Já vím. Však se na tebe taky nezlobím, to jen… Proč jsi mi něco neřekl, když jsi to zjistil? Proč jsi mi musel lhát?“

„Promiň. Vím, že jsem to neměl dělat, ale… nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Chci říct, každý vás s Ronem považoval za pár stvořený jeden pro druhého. Když jsem ho viděl s Levandulí, měl jsem pocit, že se mi to snad jen zdá. Tvrdil, že ti to řekne, tak jsem mu věřil.“

Hermiona nevěděla, co na to odpovědět, tak neřekla nic. Slyšela, jak se Harry znovu hluboce nadechl.

„Máš v plánu se dnes zastavit?“ Zeptal se.

Hermiona se na něj nevěřícně podívala. „Zešílel jsi? Možná z toho nejsem nějak zvlášť rozhozená, ale ani já nemůžu v pohodě večeřet se svým bývalým a holkou, se kterou mě podváděl. Existují nějaké hranice. Vždyť uběhlo jen pár dní od doby, co jsem se o nich dozvěděla!“

„Molly by tě tam ráda viděla.“

„Byla by to fraška.“

„Bude to fraška, když se kvůli nim přestaneš účastnit. Weasleyovi jsou teď i tvoje rodina. Chybíš jim.“

Hermiona vydechla. „Vždyť já vím. Taky bych je ráda viděla.“

„Tak přijď. Prosím. Ukaž Ronovi a Levanduli, že tě to netrápí.“

Hermiona věděla, že to Harry nevzdá. Když chtěl, uměl být překvapivě umíněný.

„Fajn, přijdu. Ale jestli bude moc dusno, odejdu dřív. A ty mě podpoříš, když se budu tvářit, že mi není moc dobře.“

„Cokoliv,“ usmál se Harry. „Tak později,“ řekl a vyšel z místnosti.

Hermiona kývla a spěšně sesbírala zbytek svých papírů. Vyšla z jednací místnosti a zabočila doleva, aniž by se dívala, kam jde.

Tak tak se stačila zarazit, než do někoho vrazila.

„Ou, Malfoyi, vůbec jsem si tě nevšimla,“ vyhrkla zaskočeně. Jak dlouho tam stál?

„Chtěl jsem se domluvit, kdy jsi volná, abychom mohli probrat Williamovu historku,“ vysvětlil.

„Aha. No, jen potřebuju něco zkontrolovat na analýze, mohla bych hned potom, jestli se ti to hodí.“

Draco souhlasně přikývl. „Dám vědět Williamovi a dorazíme. Počítám tak za deset minut.“

Hermiona kývla a vydala se na pracoviště analýzy údajů.

Poté, co si ověřila fakta, aby byla její krycí historka pro Williama uvěřitelná, vrátila se Hermiona ke svému stolu.

Přivítala ji čerstvá růže. Co to má znamenat? Rozhlédla se, ale stejně jako předtím v blízkosti nikdo nepostával. V rychlém sledu seslala sérii kontrolních kouzel a růži zvedla. Stejně jako u té, kterou obdržena před pěti dny, se vzduch prosytil lahodnou vůní. Jediný rozdíl byl v barvě.

Možná někde došlo k omylu a růže nebyly zamýšlené pro ni. S Ronem se konec konců rozešla a dokonce, ani když byli spolu, ji takovými uvážlivými pozornostmi nezahrnoval. V úvahu už ale nepřicházel ani Harry. Jednu růže jako omluvu by pochopila, ale čím by se dala vysvětlit další?

„Prosím tě, Jasmíno, nevšimla sis náhodou, kdo mi tohle položil na stůl?“ Otázala se ženy, která spolu s ní pracovala v sekci rozvědky.

Jasmína se zadívala na růži a potřásla hlavou. „Ne, ale je to úžasně romantické. Vypadá to, že máš tajného ctitele. To je tak sladké…“

Hermiona byla v šoku. Obvykle praktická a přímočará žena a její zástupkyně na pozici velitele týmu se před ní nad romantickým gestem rozpouštěla jako vosk.

Ještě chvilku trvalo, než její slova doputovala Hermioně do mozku, ale okamžitě tu možnost zavrhla. Tajný ctitel? Její? Ha, to určitě.

„Grangerová. Až budeš připravená…“ doneslo se k ní zezadu lenivě.

Hermiona pootočila hlavu ve chvíli, kdy se u ní Malfoy s Williamem zastavili. Oba páry očí přejížděly od ní k růži a zase zpátky. V rozpacích otevřela horní zásuvku a upustila růži dovnitř.

„Jsem vám plně k dispozici. Myslím, že nejvěrohodnější příběh by se měl pokud možno co nejvíc blížit pravdě. Sam Yaxley je pronikavě inteligentní. Dost na to, aby odhalil lež. Proto mu povíme pravdu. Jsi bystrozor, snažící se dostat svého strýce z vězení. Že existují podzemní skupiny jako ta jeho, jsi zjistil, až když jsi zde začal pracovat. K tomu se přidává fakt, že zprostit strýce obvinění legální cestou trvá příliš dlouho, je to finančně náročné a nikoho na ministerstvu jeho případ příliš nezajímá. Přesvědč je, že chceš být dvojitým agentem. Budeš pro ně neocenitelným zdrojem informací. I kdyby před tebou zůstali obezřetní, což se nepochybně stane, pronikneš mezi ně. Je ti to jasné?“

William přikývl.

„Budeš-li mít nějaké dotazy, neboj se přijít zeptat.“

„Děkuju, přijdu,“ usmál se William a obrátil se k odchodu.

Ona i Malfoy se za ním dívali, tušila, jaké myšlenky mu běží hlavou.

„Bude v pořádku.“

Kratičkou chvilku bylo ticho. „Samozřejmě, že bude v pořádku, Grangerová. Je v mém týmu.“ S tím odkráčel pryč.

Hermiona by nad jeho arogancí musela protočit panenky, kdyby nevěděla, že má pro svůj přístup dobrý důvod.

Malfoyův tým byl nejlepší na celém oddělení. Harryho to neskutečně žralo. Hermionu naopak neskutečně žralo, když ji dopálený Harry využíval jako osobní vrbu, do které mohl hučet svoje dětinské litanie. Pansy mu v tomto ohledu příliš neposloužila. Asi by ho praštila a pak by ho u autorit obvinila z obtěžování. To by jejich vztahu moc neprospělo.

Korálová růže reprezentuje přání štěstí

„Tak jak se zatím daří Williamovi? Vzal Yaxley jeho báchorku?“ Zeptala se Hermiona Malfoye.

Malfoy si usrkl doušek vody a přikývl. „Přesně jak jsi řekla.“

„Přesně jako řekli na oddělení analýzy,“ opravila ho Hermiona.

Malfoy si znovu upil.

„Už máš něco pro Kingsleyho?“ Vyzvídal.

„Pořád na tom plánu dělám. Potřebuje doladit.“

Následovalo ticho, ve kterém se oba ponořili do práce. Přerušilo ho hlasité kručení Hermionina žaludku. Zavřela oči a v duchu pronesla tichou modlitbu, aby to Malfoy neslyšel.

„Hladová?“

Zatraceně.

Zvolila možnost vypořádat se s ním s ledovým klidem a nevzrušeně vzhlédla do jeho pobavené tváře.

„Připozdívá se a dnes jsem si nestihla zaskočit na oběd,“ mávla rukou, aby byla její fasáda trochu důvěryhodnější.

Vrásky v koutcích očí se mu prohloubily.

Zatraceně. Zatraceně.

„Tak to vypadá, že jsme tu zůstali poslední,“ rozhlédl se Draco po kanceláři. „Pojď, splašíme si něco k snědku.“

Hermiona se na židli napřímila. „Ne, Malfoyi. To je v pohodě. Stejně už jdu co nevidět domů.“

„A až tam dorazíš, zabere ti kupu času, než si něco pořádného k jídlu připravíš.“

„Ještě mi tam zůstalo něco od včerejška. Cannelloni. Mmmm.“

Hermiona netušila, co ji to posedlo, že ze sebe ten zvuk vydala.

„Proč mě pořád oslovuješ příjmením?“ Zeptal se Malfoy.

Hermiona na něj zůstala zaraženě civět. Netušila, co na to odpovědět. Zdálo se, že svůj dotaz myslí docela vážně.

„Já- nevím. Taky mi říkáš Grangerová,“ přešla do defenzivy.

Malfoy přikývl. „Protože mi říkáš Malfoyi.“

„Nemyslela jsem si, že jsme si tak blízcí,“ přiznala.

„Pracujeme spolu. Pravidelně se potkáváme.“

„Já vím.“

„Stejně jako s ostatními lidmi na oddělení. Všem jim říkáš jménem.“

Znělo to, jako by mu to opravdu nešlo do hlavy. To Hermionu překvapilo. Nikdy se nad tím, že ho stále oslovuje příjmením, nepozastavila. On očividně ano.

„Nenapadlo mě, že bys to tak chtěl. Po tom, jak to mezi námi bylo v Bradavicích…“ vytratil se Hermioně hlas a dalších několik vteřin na sebe jen upřeně zírali.

„Půjdu si dát něco k snědku. Nepřipojíš se ke mně, Hermiono?“

Hermiona se nadechla a na moment zaváhala. „Ano, Draco. Ráda,“ řekla s výdechem.

Vydali se do oblíbené kavárny v Příčné ulici. Nikdy si nemyslela, že by do takové mohl Malfoy- Draco zavítat. Vlastně čekala, že by tam ani nevkročil. Nakonec spolu strávili celkem příjemnou hodinku. Drželi se bezpečných témat, což znamenalo, že její nedávný rozchod s Ronem byl tabu, nicméně měla pocit, že by se na to Draco neptal, ani kdyby o tom byla svolná mluvit.

Bylo to milé.

ooo

Dalšího rána měla pocit, že už na ni kouká méně lidí, když se od přemisťovacího bodu přesouvala k výtahům a odtud pak po bystrozorském oddělení ke svému stanovišti.

Když se tam dostala, uviděla růži zastrčenou v hrníčku, který jí daroval Teddy, aby si do něj mohla odkládat psací brka.

Navzdory svému racionálnímu já vynechala proceduru s detektivními kouzly a s úsměvem květinu z hrníčku vytáhla.

Až v tu chvíli jí na mysl přišla růže, kterou dostala posledně. Otevřela vrchní zásuvku, vytáhla korálově zbarvenou květinu a přejela prsty přes její okvětní lístky. Byly pokrčené a skroucené. Od té doby už konec konců uběhlo šest dní. Přiložila korálovou růži k nejnovějšímu přírůstku do své sbírky, vytáhla z kabelky knihu a přiložila dvě květiny k první, růžové. Teprve poté si uvědomila, že se stále usmívá.

Žlutá růže reprezentuje „rodící se vztah“ a „přátelství“

„Hej, díky, že jsi dorazila!“ Vítal Hermionu Harry dřív, než stačila vykročit z krbu.

Okamžitě jeho slova odmávla. „Neblázni. Vždyť jsem přišla ráda. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se bude Pansy tvářit. Víš, že překvapení nesnáší. Zakroutí ti krkem, uvidíš.“

„Prosím tě. Nezkřiví mi ani vlásek. Na to mě má moc ráda.“

Hermiona se usmála: „V to doufej.“

Harryho úsměv byl sebejistý a Hermiona byla moc ráda, že její přítel našel v životě takové štěstí. „Nemám strach.“

„Kam jí mám dát dárek a tyhle květiny?“ Zeptala se Harryho.

„Dej to sem. Vezmu to,“ uvolnil jí Harry ruce. „Vypadáš skvěle,“ pochválil ji Harry, když ji zbavil objemné kytice a konečně měl možnost si ji prohlédnout.

Hermiona se začervenala a po tváři se jí rozlil úsměv ženské spokojenosti. „Děkuju. Tobě to taky sluší.“

Koupila si ty šaty, když ještě byla s Ronem. Popravdě, koupila si je, protože věděla, že se v nich Ronovi bude líbit. Od té doby, co se rozešli, ležely šaty ve skříni a Hermiona skoro zapomněla, že je má. Její večeře se nakonec z okázalých restaurací, které navštěvovali, aby udrželi Ronovu image mladého famfrpálového závodníka, přesunuly domů k osamělým jídlům na pohovce ve společnosti přítulného Křivonožky. Dnes prostě zalovila v části skříně vyhrazené společenským oděvům a tohle viselo na nejbližším ramínku.

Sama se sebou vedla dlouhou debatu o tom, zda si je má dnes večer vzít. Pro se rozhodla ze dvou důvodů.

Zaprvé si ty šaty koupila, aby je mohla nosit, a jestli si je nevezme pro příležitost, na kterou se perfektně hodí, jen Merlin ví, kdy tu šanci dostane znovu.

Zadruhé v tom jedna její malá, malinkatá část toužila vymáchat Ronovi nos. Chtěla se dostavit a vypadat nádherně. Chtěla mu dokázat, že supermodelka Levandule není jediná, kdo může vypadat dobře.

Teď, když tu byla, se za svůj chvilkový zkrat chtěla proklít a pak se krbem spěšně přemístit domů a převléci se do něčeho jiného. Něčeho pohodlného a bezpečného.

S hlubokým nádechem jí došlo, že je příliš pozdě něco měnit, a vykročila za tichým bzukotem konverzace ve vedlejší místnosti.

Harry ji zavolal zpátky. „Jen jsem tě chtěl varovat. Ron a Levandule už tu jsou.“

„Čekala jsem, že tu budou.“

Harry došel k ní, natáhl ruku a konejšivě ji pohladil po paži. Merline. Harryho sympatický výraz nikdy nevěstil nic dobrého, připravovala se na ránu.

„Miono, jsou zasnoubení. Požádal ji včera v noci, takže se ta zpráva ještě nedostala do Věštce. Chtěl jsem tě varovat, než tam vejdeš.“

Merlinovy špinavé šortky. Hermiona si připadala, jako by do ní uhodil blesk. Byl to jen měsíc a pár dní, co se rozešli a on už si ji chtěl vzít. Ona s Ronem byla celé tři roky.

Vstoupila dovnitř s pocitem, že se nachází ve snu. Hukot hlasů a tváře lidí se slily v jedno a ona nebyla s to rozpoznat jediného z hostů.

Tomu bohužel učinil konec pohled na Rona a Levanduli. Stáli uprostřed místnosti, mezi prsty každý svíral stopku skleničky se šampaňským a vypadali spolu jako perfektní hvězdný pár.

Toužila k nim připlout a pogratulovat k jejich štěstí, aby dala najevo, že to pro ni nic neznamená. Chtěla jim ty jejich spokojené úsměvy setřít něčím duchaplným a zároveň kousavým, ale v hlavě měla naprosté prázdno. Proč si něco nepřipravila, než sem dorazila?

Zatraceně.

Pak jí před očima objevilo černo. Ne, neomdlela. Zvedla oči a uviděla Draca, oděného ve vytříbeně elegantním hábitu, shlížejícího na ni s obavami v očích.

Jasným hlasem, bylo jí jasné, že to udělal záměrně, zřetelně promluvil: „Hermiono. Vypadáš nádherně,“ a nabídl jí rámě.

Široce se na něj usmála, aby mu dala najevo, jak je mu vděčná, a zavěsila se do něj. Chvíli zůstal na místě a dal jí prostor, aby mohla popadnout dech, než se přesunul k jejímu boku. Jeho sdělení bylo evidentní. Ačkoliv to nebyla pravda, přesně to zoufale potřebovala, aby dnešní večer přežila bez újmy.

Ona a Draco tu byli spolu, jako pár. Se záměrem pár lidí tu vytočit.

Hermiona věděla, že by neměla mít takový pocit zadostiučinění, ale měla. Díky Dracovi nezáleželo na tom, že neměla po ruce vtipný sarkastický komentář. Svým postojem jí dovolil sdělit přesně to tak, že z toho ona vyšla jako ta dospělá na úrovni. Což ona byla.

ooo

„Včera večer jsem se dobře bavil,“ zastavil se Draco vedle jejího stolu.

Hermiona se na něj podívala a usmála se. „To já také,“ odpověděla. „Znovu ti děkuju za to, co jsi udělal. Vím, že jsi nemusel, ale kdybys tam v tu chvíli nebyl- ani nevím, co bych se dělo.“

„Žiji, abych sloužil,“ protáhl repliku, ale Hermiona v jeho očích zachytila veselé plamínky a rozesmála se.

„Ano, to jsi celý ty,“ souhlasila ochotně.

Tentokrát se zasmál on. „Jakkoliv rád vyhledávám tvou společnost, nyní tu nejsem bezúčelně. Kingsley tě chce vidět.“

„Je ve své kanceláři?“ Zjišťovala Hermiona.

„Jo.“

Hermiona se zvedla ze židle a s posledním úsměvem vykročila do šéfova doupěte.

Když se vrátila, na jejím sedadle ležela růže. S povzdechem ji zvedla. Stále neměla ani ponětí, kdo by jí tu mohl květiny nechávat. Už to trvalo déle než měsíc a záhadná osoba se stále neodhalila.

Věděla, koho by za svým ctitelem ráda viděla, ale pravděpodobnost něčeho takového byla naprosto nulová. Tím spíš, že se květiny začaly objevovat dříve, než se vůbec stali přáteli. Znovu vzdychla a přiložila ji k ostatním.

Oranžová růže reprezentuje „touhu posunout vztah za hranice přátelství“

Hermiona se tak zabrala do práce, že poděšeně vyskočila, když jí Draco jemně zaťukal na rameno. S překvapením si uvědomila, že kromě nich dvou není na celém oddělení živá duše.

„Kolik je?“ Chtěla vědět.

„Pozdě. Čas zamířit domů.“

Hermiona si promnula najednou nepříjemně pálící oči a potlačila zívnutí. „Neuvědomila jsem si, že už je tolik hodin,“ poznamenala.

„Měla by ses o sebe starat lépe, Grangerová,“ pokáral ji Draco přísně.

„Ano, mami,“ zavtipkovala Hermiona.

Draco ji ignoroval. Hermiona krátce zvažovala, zda mu má říct, že je velká holka a nepotřebuje, aby na ni čekal, než si udělá pořádek na stole, ale nakonec mlčela. Jestli na ni chtěl čekat, nechá ho. Líbilo se jí to.

Kouzlem poslala srovnané dokumenty do kabelky a přehodila přes sebe kabát. Sehnula se pro kabelku, když si uvědomila, že už ji Draco zvednul a čeká, až si ji od něj převezme. Vděčně se na něj usmála a společně se vydali k výtahu.

Když se dveře s cinknutím zavřely, rozhostilo se mezi nimi příjemné ticho. Tedy alespoň pro Hermionu příjemné. Draco se vedle ní nezvykle ošíval a přenášel váhu z jedné nohy na druhou. Pobaveně se na něj zadívala, ale nechtěla ho uvést do rozpaků, tak neřekla nic. Možná si potřeboval odskočit?

Dveře výtahu se otevřely do vstupní haly ministerstva a Hermiona měla pocit, že od Draca zaslechla tichý povzdech.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě.

„Jsem v pohodě,“ odpověděl hlasitěji, než zamýšlel. Alespoň se jí to zdálo a jeho následný omluvný úsměv její podezření potvrdil.

„Dobře, hádám, že se uvidíme zítra,“ řekla a vykročila k přemisťovacímu bodu s očekáváním, že její společník jako obvykle vyrazí na opačnou stranu ke krbům.

„Hermiono,“ zavolal Draco. „Nechtěla bys někam vyrazit?“

Hermiona byla zaskočená. „Dnes? Je vážně pozdě. Už se mi chce jenom padnout do postele a spát.“

„Ne dnes.“

„Zítra během oběda jsem volná,“ procházela Hermiona v duchu zítřejší pracovní plán. Měla domluvené setkání s Kingsleym, potřebovali probrat, jak by měl William dál postupovat-

„Ne oběd. Večeři. Rande.“

To slovo Hermionu vytrhlo ze zamyšlení. Zatraceně. Zdálo se jí to nebo vážně řekl rande? Chtěla souhlasit, ale co když ji nikam nezval a ona řekne ano jako naprostý idiot?

Merline. Co teď, co teď?

Přes Dracovu tvář přeběhl stín nejistoty a Hermiona v mžiku vyhrkla:

„Ano?“ A zadržela dech v očekávání jeho odpovědi.

Dlouhé dvě vteřiny nato se Draco usmál a Hermioně úlevou poklesla ramena. Díky, Merline. Pak se jí po obličeji rozlil tak široký úsměv, že ji začaly nepříjemně bolet tváře. Byla radostí bez sebe, nejradši by jako pubertální holka začala vítězoslavně poskakovat.

„Skvělé, takže se uvidíme zítra.“

„Zítra,“ zašeptala Hermiona bez dechu.

Znovu se na sebe usmáli a kvapně se každý odporoučel svou cestou.

Hermiona se přemístila do svého bytu a nechala kabelku dopadnout na zem. Na moment si potřeštěně dovolila popustit uzdu nutkání, které ji přepadlo v ministerském atriu, nevšimla si Křivonožky, který se přikolébal k její kabelce a packou šťouchl do růže skryté mezi její peněženkou, knihou a balíčkem stvrzenek.

Svou nejnovější růži najde Hermiona až příštího rána.

Levandulová růže reprezentuje „romantické city“ a „úctu“

Hermiona vložila do úst poslední lžičku tvarohového koláče a úplně se ve své židli uvolnila. Ještě jednou přejela očima po restauraci, kterou pro jejich setkání Draco zvolil. Byla tak elegantní. Nikdy předtím tu nebyla a sama by se sem neodvážila ani vstoupit a objednat si večeři.

„Chutnalo?“ Zajímal se Draco pobaveně z opačné strany jejich malého stolku pro dva. Tak malého, že s Dracovýma dlouhýma nohama musela po celou dobu sedět ve strnulé pozici, jestliže nechtěla, aby se její nohy otíraly o jeho. Stalo se to dvakrát a pokaždé směšně zrudla, když se do Dracových očí vkradlo pozvání.

Ruměnec, který jí zaléval tváře i nyní. Objednali si jeden dezert pro oba, až na to, že ho kromě první Dracovy lžičky zřejmě spořádala celý sama. Její rozpaky by byly dokonce větší, kdyby si Draco nevšiml, jak moc si Hermiona dezert užívá a s jasnou pobídkou neposunul talířek blíž k ní.

„Bylo to výborné,“ odpověděla.

Draco se neubránil smíchu. „Dobře. To jsem rád.“

Rozhostilo se ticho a Hermiona záměrně přesunula pohled stranou. Nevěděla, kde se v ní bere taková nesmělost, vždyť to přeci nebylo poprvé, co s Dracem večeřela, jenže fakt, že se nyní jednalo o rande, zřejmě zásadně pozměnil dynamiku jejich vztahu. Hermioně ta změna nevadilo, ale bylo tak obtížné v Dracovi číst, že nedokázala určit, jak se na to dívá on. Ano, byl to on, kdo včera večer pozval ven ji, ale z milionu různých důvodů mohl názor změnit.

1. Kingsley vztahy mezi zaměstnanci oddělení neschvaloval. Ačkoliv byl Draco bystrozorem v terénu a ona součástí týmu rozvědky, a společně se jen velmi zřídka mohli dostat do nebezpečné situace, vždycky hrozilo, že začne navrhovat plány tak, aby ho udržela v bezpečí místo toho, aby se snažila o co největší efektivitu.

2. Mohl dojít k názoru, že jako přátelé si rozumí lépe.

3. Mohl ji pozvat ven v záchvatu šílenství, aniž by si to předem dobře promyslel.

4. Mohl si uvědomit-

„Jsi připravená k odchodu?“

Dracova otázka ji vytrhla z mentálního blábolení, přikývla. Podívala se na stůl a zjistila, že už za jejich večeři stihl zaplatit.

Vstala a šli si vyzvednout kabáty a její kabelku. Jakmile vykročili na Příčnou ulici, udeřil je mrazivý prosincový vzduch a Hermiona se zimomřivě otřásla.

„Pojď. Ať z té zimy zmizíme,“ pobídl ji Draco, uchopil Hermionu za loket a přemístil je před dveře Hermionina bytu.

„Dnešní večer byl velmi příjemný,“ zhodnotil Draco a Hermiona se k němu obrátila s úlevou v očích.

„Ano, to byl,“ souhlasila a usmála se na něj.

Následoval moment ticha. Draco zvláštně pokývl hlavou, než promluvil: „Předpokládám, že tě uvidím zítra v práci brzy a dobře odpočatou. Jsi volná na oběd?“ Zeptal se.

Hermiona začala dychtivě přikyvovat, než se zarazila a trochu důstojněji odpověděla: „Jsem.“

„Tak dobře.“

„Tak dobře,“ zopakovala.

Následovala další chvíle naplněná tíživým tichem, které Hermiona prolomila otevřením dveří a vstoupením do bytu. Naposledy se otočila. „Dobrou noc,“ popřála mu.

„Dobrou noc? Upřímně, Grangerová, Weaslík měl zásadní mezery ve vzdělání. Je ve zvyku dát si na konci rande polibek na rozloučenou.“

Hermioně vyletělo obočí vysoko do čela a hned na to vybuchla smíchy. Na Dracův dotčený pohled se rozesmála ještě víc.

„Dáma se na prvním rande nikdy nelíbá,“ poučila ho.

„Co je to za hloupé pravidlo?“ Dožadoval se Draco.

Hermiona se znovu zasmála. „To je taková mudlovská věc, Draco. Uvidíme se zítra,“ řekla a začala zavírat dveře.

Draco se ozval dříve, než je zavřela úplně: „Zítřejší oběd je rande,“ prohlásil docela zbytečně.

Hermiona se usmála. „Dobrou noc, Draco,“ popřála mu podruhé, zavřela za sebou a rychle se ke dveřím přitiskla, aby mohla vykouknout kukátkem.

Musela potlačit smích, který by její špehování nic netušícímu kouzelníkovi prozradil. Draco zůstal oněměle civět na dveře. Nakonec potřásl hlavou a přemístil se pryč.

ooo

Dalšího rána se Hermiona rozhodla věnovat výběru oblečení trochu více pozornosti než obvykle. Když se dostala do práce, čekala na jejím stole další růže. Úlevně se usmála, její podezření se potvrdilo. S určitostí věděla, že se jedná se o tu samou růži, která předchozího večera zdobila jejich stolek.

Rozhodla se ji dnes nechat na očích místo toho, aby ji jako obvykle přemístila mezi stránky své knihy. Chtěla na ni vidět, dokud se s Dracem za pár hodin nesetká osobně.

Bílá růže reprezentuje „nevinnost“ a „čistotu“

Hermiona si byla vědomá toho, že za ní Draco stojí, ale předstírala nevšímavost a čekala, co udělá. Sehnul se a přitiskl rty k její šíji, tolik ji to polekalo, že cukla židlí. Židle se posunula dozadu a dopadla na Dracův palec, zatímco se Hermioně rozlétly ruce a shodily ze stolu několik úředních dokumentů.

„Draco, jsme v práci,“ pokárala ho mírně, jeho dětinské skučení nad zmučenou nohou ignorovala.

Uvědomil si, že mu zranění zřejmě v nejbližší době polibek nevynese, přestal předstírat a zvolil jinou taktiku.

„Já vím,“ odpověděl hlubokým hlasem. „Jen ty a já. Úplně sami,“ nahnul se a jemně ji políbil na rty.

Chodili spolu téměř čtyři měsíce a Hermiona nemohla být vděčnější, že ji Ron začal podvádět. Kdyby nezačal, pravděpodobně by stále byla s ním a nikdy by se nedozvěděla, jak šťastná může být s Dracem.

Začínala ho skutečně milovat, přestože věděla, že by neměla. Byly to pouhé čtyři měsíce a Hermiona věděla, do jakého nebezpečí ji její city mohou zavést. Ráda s Dracem trávila čas a tušila, že i on si jejich společný čas užívá, ale stále bylo příliš brzy na vyslovení těch dvou slov. Bála se, že by to mohlo zničit, co mezi nimi dosud rostlo.

Draco se k ní znovu sklonil a jeho jazyk ji polechtal v koutku úst, žádající vstup. Pokusila se ho odmítnout, ale jako vždycky to skončilo tak, že se podvolila. Jeho jazyk klouzal po jejím a Hermiona se k Dracovi uvolněně přitiskla.

Chvíli si polibek vychutnávala, pak se odtáhla.

„Máš pravdu, večeře. U mě,“ nedal jí Draco na výběr. Zabalil ji do náručí a oba je přemístil.

Hermiona se ani nestihla vzpamatovat, když se Dracovy rty znovu přitiskly k jejím.

„Večeře,“ zamumlala, když se na moment stáhl, aby jí dal prostor se nadechnout.

„Později,“ zavrčel a vrátil se k předchozí činnosti.

Stačí říct, že trvalo ještě dlouho, než se Hermioně podařilo do nespokojeně se hlásícího žaludku nějaké jídlo dostat.

ooo

Příštího rána se Hermiona vzbudila a automaticky zašátrala kolem sebe, aby zjistila, jestli vedle ní Draco stále leží. Objevila pouze prázdný prostor, její bloudící paže změnila směr a vyhledala jeho polštář, aby si ho mohla stáhnout k sobě.

Zarazila se, když bříšky prstů přejela po sametových okvětních lístcích. Ospale se přetočila a rozlepila víčka, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Zvedla růži a zhluboka se nadechla omamné vůně, pak ji znovu položila vedle sebe.

Usmála se a se stonkem mezi prsty znovu blaženě upadla do spánku.

Žlutá růže s červenými okraji říká „mé city k tobě jsou stále hlubší“

Hermiona už byla vzhůru, když její hůlka spustila hlasitý poplach a začaly z ní proudit rudé jiskry. Zaskočeně sledovala barevný roj, než jí došlo, co to znamená, vyskočila z postele a chvatně přes sebe přetáhla hábit.

Hmátla po hůlce, která s jejím dotykem utichla, a okamžitě se přemístila na ministerstvo.

Dveře do pátého patra se otevřely a přivítal ji naprostý chaos. Prostorami se nesly hlasité napůl zpanikařené urgentní hovory a lidé pobíhali z místa na místo. Pospíšila si k vlastnímu stolu, ale ani se jí nepodařilo pořádně zjistit, co se děje, když se oddělením rozehřměl Kingsleyho zakouzlený hlas.

„Jednací místnost. Hned.“

Hermiona popadla brk a ruličku nepopsaného pergamenu a spěšně zamířila na místo určení. Za chůze se rozhlížela po Dracově blonďaté hlavě, ale nebyl nikde k vidění. Snažila se ujistit sama sebe, že ho najde čekajícího v zasedačce, ale když vstoupil Kingsley a zavřel za sebou dveře, Hermioně se dívala na Dracovu prázdnou židli, v žaludku kýbl kamení.

Kde jenom může být?

„Před půl hodinou došlo k útoku na Azkaban. Právě jsme obdrželi zprávu od přítomných stráží. Podezřelí ze skupiny A a B pracovali společně, přesně jak jsme předpokládali. Zatím můžeme spolehlivě říci, že se jim podařilo infiltrovat Yaxleyho celu. Byl viděn, jak mizí s pomocí přenášedla. Naším primárním cílem je zabránit úniku dalších trestanců. Bystrozorko Grangerová?“ Obrátil se na ni Kingsley.

Bez zaváhání mávla hůlkou a objevily se před ní plány, které přichystali s jejím týmem pro případ, že by podobná situace nastala.

„Kde je William?“ Zeptala se Kingsleyho. S největší pravděpodobností se rozhodl zůstat se skupinou B, dokud na scénu nedorazí týmové posily. Chtěla se ujistit, že do té doby bude v bezpečí.

„Tělo bystrozora Rookwooda bylo nalezeno před patnácti minutami. Sam Yaxley odhalil, že je klamán a dal rozkaz svým mužům. K přepadení došlo v jeho domě.“

Pro Merlina. Hermiona se musela vědomě přinutit znovu se nadechnout. William byl nejnovější člen týmu. Ke všemu přistupoval s nesmírným entuziasmem, vždy se ostatním bystrozorům snažil dokázat, že si místo v jejich středu zaslouží, navzdory svému nedostatku praktických zkušeností. Toto byla jeho první mise.

„Bude v pořádku.“

„Samozřejmě, že bude v pořádku, Grangerová. Je v mém týmu.“

Hermiona si vybavila výměnu, která proběhla mezi ní a Dracem, a zavřela oči. Tohle ho muselo těžce zasáhnout. Byl Williamovým mentorem.

„Bystrozorko Grangerová?“ Donesl se k ní Kingsleyho hlas.

Kvapně oči otevřela, přinutila se spolknout hroudu, která jí blokovala hrdlo, a pustila se do vysvětlování strategií protiútoku, se kterými přišli.

Netrvalo to dlouho, nic nemusela říkat dvakrát. Vedoucí terénních týmů jí naslouchali s pochmurným odhodláním a na otázku, zda všemu rozumí, do jednoho bez zaváhání kývli.

Nikdo neztrácel čas, vstali a vydali se připravit do akce. Hermiona zachytila procházejícího Harryho.

„Kde je Draco?“ Dožadovala se naléhavě. „Proč tu není?“

Harryho tvář se zalila soucitem a Hermionin žaludek udělal salto.

„Už je v Azkabanu. Když uviděl Williamovo tělo, okamžitě se tam přemístil.“

Merline. „Ale vždyť nezná plán!“ Napůl vykřikla Hermiona.

„Nic se mu nestane, uvidíš,“ snažil se ji Harry ukonejšit, ale oba věděli, že je to lež. Draco tam byl jako jediný bystrozor proti nejméně dvaceti útočníkům. Ten arogantní hlupák. Proč jen nemohl pár minut počkat?

„Hermiono, musím běžet,“ řekl Harry sevřeně, vtáhl ji do pevného objetí a do vlasů jí vtiskl polibek.

„Dávej na sebe pozor,“ dostala ze sebe.

„Dám. Pansy je na víkend u Daphne. Řekni jí, že ji miluju.“ Harry vyrazil ke dveřím. Když k nim došel, naposledy se obrátil. „Draco je v téhle práci dobrý, Miono. Vede ten nejlepší tým, pamatuješ? Bude v pořádku.“

Pak zmizel.

Hermiona otupěle přikývla a vyšla ven, aby znovu zaujala své místo v chaotické kanceláři.

Po skončení války už se nikdy nechtěla vrátit na bitevní pole, proto požádala o pozici vedoucí rozvědky. Teď si víc než cokoliv jiného přála sebrat se a přemístit se do Azkabanu, najít Draca a ujistit se, že se mu nic vážného nestalo. Věděla, že své touze nepodlehne; její přítomnost by ostatní jen zbytečně rozptylovala, ale zatraceně, potřebovala se nějak zaměstnat.

Jenže nebylo čím. Její role, stejně jako ostatních z jejího týmu, spočívala v přípravě akcí, pro teď měli hotovo. Posadila se za stůl, vytáhla pomačkané růže ze své knihy a přejížděla po nich konečky prstů.

Ani mu neřekla, co pro ni znamená. Příliš se bála… byla hloupá.

Merline, dokonce se jí ani nepodařilo přinutit ho přiznat, že jsou všechny růže od něj.

Hladila barevné okvětní lístky a vzpomínala.

„Chystáš se mi někdy prozradit, jak dlouho jsi mě chtěl pozvat ven? První růže se na mém stole objevila v den, kdy jsem se rozešla s Ronem,“ vyzvídala.

Sotva se mu zvlnily rty v drobném úsměvu, hned nato ho ale zamaskoval nezúčastněným výrazem.

„Růže? Jaké růže? Jestli ti někdo posílá růže, pak myslím, že bys měla dát jasně najevo, že nejsi k mání. Trochu muchlování v práci by ten problém mělo spolehlivě vyřešit.“

Hermiona ho lehce plácla přes břicho. „Nehodláš to přiznat, viď?“ Zeptala se a položila mu hlavu na rameno.

Zkušeně otázku ignoroval a odvedl téma k titulní stránce Denního Věštce. Oznamoval Ronův a Levandulin zásnubní večírek.

Dalšího dne jí do knihy k ostatním přibyla nová růže.

Modrá růže reprezentuje „tajemství“

O mučivé tři a půl hodiny později se do kanceláře začali po malých skupinkách trousit první bystrozoři. Jedním z nich byl krvácející Harry, stále plně při vědomí. Hermiona svižně vyskočila ze židle a okamžik na to se pod ní podlomila odkrvená noha. Zůstala stát jen díky stolu, který jí poskytl oporu.

Nakloněná nad rohem stolu sledovala, jak si k ní Harry pomalu razí cestu, bolesti ve vlastním stehně si nevšímala.

„Jsi zraněný. Je to vážné?“ Přeběhla prsty přes šrám křižující jeho čelo.

„Ne, jsem v pohodě.“

„Draco?“ Pokračovala tiše.

„Je u Svatého Munga. Hermiono, měla by ses tam co nejrychleji přemístit.“

„Merline,“ vydechla, poklesla v kolenou, jak se jí zamotala hlava.

„Pojď ke mně, vezmu tě tam,“ řekl Harry.

Hermiona ochromeně přijala nabídnutou dlaň, a když otevřela oči, nacházeli se v nemocnici.

„Je tamhle,“ ukázal Harry posuňkem hlavy na jedny ze dveří. „Zvládneš to tu chvíli sama, než se mi tu někdo podívá na hlavu?“

Hermiona přikývla a mávnutím ho poslala pryč. Sledovala, jak zmizel v davu lidí, pak se obrátila ke dveřím. Zaváhala, připravovala se na to, co ji uvnitř možná čeká.

V duchu se začala modlit, přestože v Boha nevěřila. „Ať je v pořádku, prosím. Prosím. Prosím,“ šeptala si pro sebe.

Opřela se o svou nebelvírskou odvahu, vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Oči jí padly na Dracovo dobité, zhmožděné tělo ležící bezvládně na posteli.

Doklopýtala k němu a natáhla paži, ale bála se ho dotknout, aby mu ještě víc neublížila.

„Draco?“ Zašeptala.

Nepohnul se.

„Draco?“ Zopakovala chraptivým hlasem trochu silněji.

Zarazila se a zadržela dech. Zdálo se jí to nebo se opravdu pohnul? Představovala si to slabé zasténání?

Ozval se další sten.

Z Hermiony se vydral vzlyk úlevy. Posadila se na židli vedle nemocničního lůžka a jemně vklouzla dlaní do jeho, opatrně, bez nejmenšího tlaku, jen ho nezranit...

Zesílil držení, když ho nestiskla.

„Ach Draco. Jsem tady,“ uchopila ho trochu pevněji.

„Miono,“ zaskřehotal.

„Jsem u tebe. Uzdravíš se. Jestli ne, tak si mě nepřej,“ pohrozila.

Sledovala, jak mu cukla tvář, asi se pokusil o úsměv. Posunul hlavu blíž k ní a Hermiona mu zabořila prsty do vlasů.

„Hrozně jsi mě vyděsil. Co sis myslel, že děláš? Mohli tě zabít. Proč jsi nepočkal?“ Chrlila ze sebe v rychlém sledu.

„William,“ vyrazil chraptivě.

„Já vím. Tolik mě to mrzí.“

Nic neřekl, otřela vlhkou cestičku, jak mu slza sklouzla z koutku oka přes spánek a do vlasů.

„Něco tě bolí?“ Ptala se.

„Ne.“

„Mohl bys otevřít oči?“ Požádala ho nejistě. Dosud je ani nepootevřel a ona potřebovala vidět, že jí pohled opětuje; jen tehdy uvěří, že bude úplně v pořádku.

„Něco jsem ti přinesla,“ zašeptala a zalovila v kapse.

Dracovo pravé víčko se nepatrně zvedlo a Hermiona přesunula růži do jeho zorného pole. Tentokrát se opravdu usmál. Zvedla mu ruku a vtiskla mu polibek do dlaně.

Položila růži na noční stolek vedle postele, vzduch naplnila líbezná vůně.

Teď už se nebála, ani nebyla hloupá. V budoucnu nikdy nezaváhá dát Dracovi vědět, jak hluboké city k němu chová.

Rudá růže reprezentuje „krásu, touhu, odvahu a hlubokou úctu“. Ze všeho nejvíc ale říká „miluji tě“.

_________________________________________________________________________

Poznámka autorky: Tuto povídku jsem měla v hlavě už celé věky, jenže pokaždé, když jsem se posadila s úmyslem vložit ji do slov, nic z toho nevzešlo. Včerejší noc jsem se věnovala něčemu úplně jinému a najednou mi to vyskočilo před očima. Byla jsem velmi blízko toho zakončit povídku smutným koncem s Dracem umírajícím a Hermionou v poslední scéně stojící u jeho hrobu s černou růží, ale slíbila jsem vám příběh s happy endem, tak tady je! Doufám, že jste si čtení užili, stejně jako jsem si já NAKONEC užila její psaní! Prosím, nezapomeňte komentovat a dát mi vědět, co si myslíte. Loučím se až do další povídky, Curiositykils.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Roses are red? Od: denice - 24.11. 2016
Dneska jsem potřebovala kousek čistokrevné romantiky - a tahle je pořád ta nej...

Re: Roses are red? Od: silrien - 10.10. 2016
Ah, to je krásné. Děkuji

Re: Roses are red? Od: kakostka - 23.04. 2016
Děkuju,to je krásná povídka,díky za její překlad- At žijou náhodné překlady. Co jeden objeví za poklady....:-)

Re: Roses are red? Od: teriisek - 06.09. 2015
Jsem ráda, že se autorka nerozhodla pro smutný konec. Sice by to mělo něco do sebe, ale takhle je to přece jen příjemnější. Díky za překlad!

Re: Roses are red? Od: mami - 29.06. 2015
Krásne a pravdivé v tom, že sa neoplatí čakať na lepšiu príležitosť, lebo by nemusela prísť....

Re: Roses are red? Od: marci - 29.06. 2015
Fí ha - trochu jsem se bála, že povídka bude mít špatný konec (většinou nečtu varování) a jsem ráda, že dopadla dobře. Ačkoli připouštím, že závěr s černou růží by byl působivý a povídku by udělal nezapomenutelnou. Díky za krásný překlad .)
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Děkuji. Na černou bych připojila varování, stejně jako Jimmi by mě pěkně naštvalo číst povídku a na konci přijít o hlavního hrdinu :)

Re: Roses are red? Od: TaraFaith - 28.06. 2015
To byla taková nádhera!!!!! Zrovna jsem nemocná a tohle je přesně to, co jsem potřebovala, aby mi bylo líp. Moc děkuju za překlad.
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Ráda jsem potěšila (Curiositykils by určitě souhlasila..) Doufám, že už je ti líp :) Děkuju

Re: Roses are red? Od: luisakralickova - 26.06. 2015
Juj, to byla mňamka:) Půjde do archívu, díky za překlad. PS. Dáma se na prvním rande nikdy nelíbá;)
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
:) Děkuju, souhlasím, někdy ani na druhém ;)

Re: Roses are red? Od: Zuzana - 26.06. 2015
Prekrásna poviedka, je mi veľmi ľúto Wiliama ale hlavne, že Draco a Hermiona sú v poriadku a spolu. Bolo to veľmi pekné, ďakujem za preklad.

Re: Roses are red? Od: denice - 26.06. 2015
Už od třetího odstavce se ve mně začínal šířit takový zvláštní, bezvadný pocit, který o chvíli později vyústil do blaženého povzdechu - tohle je bomba. Nádherná, čistokrevná dramione, nějak mi už docela něco podobného chybělo a teď je to tady! Coretto, paráda, skvělé, klaním se po kolena a děkuji! (A jdu tisknout). A neskonalý dík autorce, že vynechala tu černou růži :-)
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Děkuju za krásný komentář :) Taky mi zůstala v hlavě, i když už jsem ji četla víc jak před rokem, a to v ní vlastně nic moc zvláštního není... černá růže by mě dost možná odradila od překladu. Ještě jednou děkuji.

Re: Roses are red? Od: Violeta - 26.06. 2015
Krásné, něžné pohlazení. Lupina mi úplně vzala z pusy formulaci o zabrnkání na romantickou duši/strunu, takže si dovolím souhlasit a moc děkuji za krásný překlad!!!!
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Děkuju Violeto :) Trocha romantiky je občas potřeba :)

Re: Roses are red? Od: Jimmi - 26.06. 2015
Tak keby sa na konci objavila tá čierna ruža, tak by som sa asi hnevala, že to nemalo varovanie. Našťastie takto sa to zaradilo medzi najkrásnejšie jednorazovky, čo som kedy čítala. Waw, bolo to úžasné. Romantické pohladenie na duši. Ďakujem moc
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Moc děkuju Jimmi, těší mě, že se vám tak dobře četlo :) Děkuju

Re: Roses are red? Od: Lupina - 26.06. 2015
Musím říct, že takto hezky pomalu se vyvíjející vztah se mi moc líbil. Bylo to jak ve skutečném životě. Tedy až na ten Azkaban, ten my mudlové nemáme, ale naštěstí autorka zvolila konec šťastný. Krása, děvčata. Zabrnkalo to na moji romantickou duši. Moc děkuji za překlad.
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Dovolím si nesouhlasit, ve skutečném životě s tebou žádný Draco ani Malfoy v kanclu sedět nebude... ;) :D Moc děkuji za komentář

Re: Roses are red? Od: MIRA - 26.06. 2015
Bolo to nádherné.:D Ešteže si to autorka rozmyslela a dala tomu šťastný koniec. :) S tými ružami to bolo veľmi pekne vymyslené.:) Ďakujem za nádherný preklad, baby. :)
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Přesně, byla by to průměrná povídka, ale ty růže tomu dávají něco navíc :) Jsem moc ráda, že se překlad líbil :)

Re: Roses are red? Od: Ponyska - 26.06. 2015
Nic jiného než díky a sliny na mém stole už ze mě o půl třetí ráno nevyjde :D. Alespoň se mi bude skvěle usínat :).
Re: Roses are red? Od: Coretta - 07.07. 2015
Až tak? To mě těší :) Děkuju

Prehľad článkov k tejto téme:

Curiositykils: ( Coretta )26.06. 2015Roses are red?
Curiositykils: ( Coretta )26.06. 2014Experiment