Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/13/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
13. Nabytá perspektiva
Poznámka autora: Mám pocit, že abych neztratil čtenáře, musím okamžitě vyřešit jisté otázky, které vyvstaly v poslední kapitole. Nechtěl jsem se nikoho dotknout, když jsem napsal, že mě budou nenávidět lidé, kteří nemají rádi otevřené konce, jen jsem tím konstatoval fakt. Doufám, že přijmete mou omluvu, pokud jsem někoho urazil; za méně než čtyři dny tu máte kapitolu, která zase vše uvede do správných kolejí.
Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně!
Díky, že jste vydrželi číst tak dlouho, zůstaňte se mnou i nadále!
Bart.
Albus strávil zbytek dne se Scorpiusem, dole na famfrpálovém hřišti zkoušeli jeho koště. Létání ho tolik bavilo; začínal se divit, jak bez něj dokázal dřív žít.
Zatímco Albus byl podle svého názoru přijatelný, když koště převzal Scorpius, letěl úžasně!
Jen se vznášel.
Albus si nebyl jistý, jaký rozdíl byl mezi tím, jak si může vést on, a tím, co měl Scorpius vrozené, ale bylo to znát.
Vyrušil je profesor Pharrel, když se objevil v hledišti s koštětem v ruce. Vydali se k němu a snažili se nedat najevo nedočkavost, ale brzy se začali předbíhat.
Pharrel zářil, když Scorpiusovi ukazoval násadu.
Byl to Twigger 99.
Albusovo srdce pokleslo.
Twiggery byly přinejlepším pod úroveň. Před několika léty se konečně vyřešily problémy s jejich ohebností a udělaly jakési úžasné pokroky v ovladatelnosti, ale pořád ještě byly na famfrpál příliš pomalé.
Pharrel si nevšiml zklamaných pohledů a pozvedl násadu. „Můj přítel, který létá s Worchesterskou kouzelnickou skupinou synchronizovaného létání, říká, že na lepším koštěti nikdy neletěl,“ řekl s širokým úsměvem.
Scorpius se projevil jako diplomat: „Díky, profesore, jsem si jistý, že bude skvělé.“
Pharrel bodře přikývl a odchvátal.
Albus zasyčel: „Worchesterská kouzelnická skupina synchronizovaného létání? Je magor?“
Obrátil se ke Scorpiusovi: „To je jednoduché, prostě si budeš muset vzít moje koště. Vezmu si Twigger.“
Scorpius vzhlédl od svého nového koštěte a probodl Albuse pohledem tak ostrým, že mu jím málem vypálil do hábitu dírku.
„Já to zvládnu, Pottere, nepotřebuji tvou dobročinnost!“
Albus se rozpálil: „No dobrá, ty arogantní snobský prevíte, tak hodně štěstí!“
A vyrazil pryč, s rukama pevně svírajícíma koště namířil k Rose, která si četla v hledišti. Vzal svůj život do svých rukou, když neurvale vztáhl ruku těsně k jejímu obličeji ve snaze zarazit její otázky.
Zamířil zpět k Bradavicím, prostě se nedokázal uklidnit. Pořád cítil vztek rozpoutaný tou honičkou s drakem; neuvědomil si, že se zatoulal až k Hagridově chatě, dokud nenarazil na konec záhonu dýní. Se zařváním kopl do jedné z nich.
„Počkej!“
Albus najednou přišel k sobě, když k němu pomalu mířil Hagrid.
„Albie, co tě tohlenc napadlo?“ zabručel.
Albus se okamžitě zastyděl.
„Moc se omlouvám, Hagride, tohle jsem nechtěl.“ zamumlal.
Hagrid ho poplácal po zádech tak silně, že se Albusovi na okamžik rozsvítily před očima bílé jiskřičky.
„To je dobrý, Albie, ale příště se trochu ovládej, jo?“
Albus přikývl.
Až k Bradavicím došli společně. Cítil zmatek, když pomyslel na vztek, který v něm právě teď vřel. Nedal se omluvit situací. Potřeboval dostat svého vnitřního hipogryfa zpět do klece, než někomu ublíží.
Najednou si vzpomněl, jak se cítil v den velké potloukové katastrofy poté, co mu Rose dala uklidňující lektvar.
Přemýšlel, jestli by si ho mohl uvařit ještě víc.
Vrátil se do sklepa uložit koště a vyzvednout si učebnici lektvarů se základními složkami, přidal cínový kotlík a vrátil se do kuchyně. Domácí skřítci mu víc než šťastně půjčili hořák na jednom větším sporáku, mimo úhel pohledu kteréhokoli Mrzimora, jenž by zabloudil tím směrem. Cítil se provinile, když jim lhal, že to potřebuje na domácí úkol.
Listoval v knize a našel další uklidňující lektvar; tento měl dlouhodobější účinek, ale i když byl složitější, jeho omezené schopnosti na něj stále ještě stačily.
Vložil přísady, míchal proti směru hodinových ručiček, přidal další a zamíchal do půlkruhu zpět ve směru hodinových ručiček. Přidávání přísad a stálé míchání bylo tak uklidňující, vlastně se bavil pokaždé, když se podíval, jestli má lektvar správný odstín. Podle obrázku v učebnici byl perfektní. Rozlil jej do několika lahviček a schoval do své lektvarové krabice.
Po návratu do ložnice uložil přísady do skříně a vzal si první doušek ve chvíli, kdy dovnitř vešel zpocený, ale vítězně vyhlížející Scorpius. Zamířil k posteli, aby si našel nějaké čisté šaty, a když procházel kolem Albuse, zastavil se, aniž by se na něj podíval. Uši měl úplně rudé. „Promiň, že jsem se na tebe utrhl, Albusi.“
Ten už cítil účinky uklidňujícího lektvaru. „To je v pořádku; a nabídka pořád platí.“
Scorpius vzhlédl jen natolik, aby Albusovi předvedl chladnou, aristokratickou malfoyovskou tvář. „Ty to prostě nechápeš, že?“
Druhý chlapec zakroutil hlavou. „Vysvětli mi to.“
Scorpius si povzdechl. „Moc z rodiny mi právě teď nezbylo, ale pořád ještě jsem Malfoy. Malfoy si najde svou vlastní cestu.“
Albus to vzal v úvahu. „Potom být Malfoy znamená být osamělý.“
Scorpius odešel bez jediného slova.
Druhý den byl zamlžený, s famfrpálovými zkouškami na obzoru.
Albus už víc nevybuchl zlostí; sotva si všiml, když mu Fred s Jamesem při snídani ve Velké síni kouzlem obarvili vlasy na zmijozelsky zelenou a na záda mu připevnili nápis „Příští Pán zla“. Rose na něj rozhořčeně hleděla, ale on se tím nenechal trápit.
Poprvé ve svém životě cítil naprostý klid; a to bylo báječné.
Dvojité lektvary s Havraspárem zvládal levou zadní. Albus, který nechal své vlasy obarvené na zeleno, teď přidával přísady, zatímco Scorpius míchal. Albusův rukáv chytil od plamene a on si toho málem ani nevšiml, dokud ho Scorpius neuhasil.
„Co se to s tebou dneska děje, Pottere?“ zamumlal.
Albus na něj nevinně pohlédl. „Proč se ptáš?“
Scorpius vyhlížel ohromeně.
Hodina létání, nyní přestěhovaná na bradavické nádvoří, to odpoledne proběhla bez zádrhelů.
Scorpius s Rose na něj divně zahlíželi po zbytek dne, ale jemu to prostě bylo jedno.
Příští ráno jej překvapilo, že se Scorpius probudil dřív než on; seděl na své posteli se založenýma rukama a zíral přímo na Albuse.
Ten si protíral oči. „Co se děje?“
Scorpius počkal, až jeho spolubydlící konečně uvidí, pak napřáhl k Albusovi ruku. Držel v ní uklidňující lektvar.
„Hrabal ses v mých věcech?“ vykřikl Albus.
Scorpius se zatvrdil. „Rose měla pravdu. Říkala, že vypadáš stejně jako předtím, než zešílely ty potlouky. Jeden den jsi na mě štěkal, řítil se pryč a byl hrubý k Rose, a den nato ses začal chovat jako neživý!“
Albus se na něj zamračil, pocítil první záchvěvy hněvu. „A to ti dává právo přehrabovat se v mé skříni?“
Scorpius pro jednou upustil od chladné arogance. Zatvářil se vyděšeně. „Jsi můj jediný přítel. Dělo se s tebou něco opravdu špatného. Chtěl jsem vědět, co.“
Albus si povzdechl. Pokusil se ovládnout svůj vztek, ale prostě nemohl. „Potřebuju ten lektvar, Scorpiusi.“ Pěsti se mu začaly samovolně svírat.
Scorpius se nehnul. „Rose na nás čeká ve společenské místnosti. Strachuje se stejně jako já, možná i víc.“
„Proč?“ vyštěkl Albus.
„Protože chceme, aby se náš Albus vrátil, ty pitomče!“ odsekl Scorpius.
Z Albuse se náhle začaly řinout emoce; rozplakal se. Bylo to jako záchvat paniky, ale horší. Lehl si zpět na postel a stočil se do klubíčka, zcela ochromený. Nevěděl, co se s ním děje.
Scorpius vyhlížel znepokojeně. „Seženu Rose, vydrž!“
Zdálo se, že uběhlo jen pár vteřin, než se objevila Rose, třímala hadřík, který máchala v míse plné vody a tiskla mu ho na čelo. Scorpius přešlapoval poblíž.
Události několika posledních dnů tryskaly z Albusových úst v nesouvislých, trhaných větách.
Drak, který ho pronásledoval, jeho reakce, ohrožení strýčka Charlieho, hněv, to, co si pamatoval ze sna. A nakonec, jako třešnička na dortu, událost s koštětem.
Následkem toho Scorpius s Rose zůstali sedět v otřeseném tichu. Nevěděli, co říct. Albus jim to neměl za zlé, to všechno bylo naprosto šílené.
Rose, typicky pro ni, prolomila napětí. „Scorpiusi, dej mi doušek toho uklidňujícího lektvaru, myslím, že ho potřebuji.“
Albus se začal hihňat, druzí dva se připojili, až skončili v záchvatech hysterického smíchu. Mezi pochechtáváním se a hurónským řehotem se Albusovi povedlo omluvit se.
Jeho dva přátelé na sebe pohlédli a obrátili oči ke stropu, jako by se vůbec nemusel obtěžovat. V té chvíli si Albus uvědomil, že pro ně udělá cokoli.
Vyzkoušeli to tím, že ho přinutili vylít všechny jeho zásoby uklidňujícího lektvaru do záchodové mísy.
Po návratu Rose položila Albusovi ruce na ramena a pohlédla mu do očí. „Jestli někdy přijdu na to, že zase zneužíváš uklidňující lektvar, řeknu to tvým rodičům. Po zbytek svého života mě můžeš nenávidět, ale mám ráda svého Albuse, i s těmi nervy a tak. Budeme tvůj uklidňující lektvar, jo?“
Zabodla pohled do Scorpiuse. Zmateně se rozhlížel, dokud mu něco neslyšně nesdělila.
„Ehm, ano. Nech na pokoji uklidňující lektvar, Albusi. Ty jsi tak trochu střelený mizera a takového tě máme rádi.“
Rose se na něj zamračila a on se rozpačitě ošil. „No co?“
Následně mohlo dojít k násilnostem, ale přerušila je Dominique, která se přiřítila nahoru.
„Kde vy dva jste? Hledala jsem vás ve třídě. Tohle není ten pravý den na ulejvání se z vyučování!“
Dom nebyla poučující typ, takže tenhle výbuch Albuse zneklidnil, rukou okamžitě zamířil ke kapse, v níž přechovával poslední uklidňující lektvar. Ale při jejích dalších slovech mu ruka klesla.
„Jde o dědečka Weasleyho, dnes ráno ho odvezli ke svatému Mungovi s bolestí v hrudníku! Profesor Pastorek nám dal den volna, abychom ho navštívili. Všichni ostatní se už odletaxovali z ředitelovy kanceláře.“
Scorpius je pobídl, ať okamžitě jdou, tvářil se však zvláštně.
Albus s Rose běželi celou cestu do ředitelny, Felix a Felicis se ani nehádali, nechali je projít.
Za necelou hodinu potom seděl Albus u svých rodičů s hlavou na matčině klíně, občas mu rukou konejšivě prohrábla vlasy, po jeho druhém boku se usadil bledý James s Fredem. Vypadalo to, že tahle událost dokáže spojit i dva tak neustále se hašteřící sourozence, jako je on s Jamesem. To bylo nejdéle, co si pamatoval, že oni dva vydrželi v jedné místnosti bez toho, že by se střetli.
Albus sledoval jeden ze svých oblíbených zdrojů zábavy. Byla jí Lilyina, Hugova a Louisova show.
Ti tři se lišili, přinejmenším každý zvlášť, ale když jste je dali dohromady, byla to čirá legrace.
Tam, kde si strýc Ron, teta Hermiona a Rose tiše povídali, Lily si natřásala své husté ryšavé vlasy a vesele švitořila o tom, jak si je jistá, že dědeček bude v pořádku, a jako obvykle je rozmarně zahrnovala důkazy. Její stejně zrzavý bratranec Hugo byl zasmušilý, rozhodně by jej nepřekvapilo, pokud by se rodina spikla, aby ho pohřbila, a jestli by v čase do té nevyhnutelnosti trpěl. Jejich jahodově plavý bratránek Louis, nejvzhlednější kluk ze všech Weasleyových vnoučat – a on to věděl! – spekuloval o tom, jak bude vypadat oblečený v černé.
Zbytek strýců a tet se rozptýlil po čekárně. Zaměstnanci Munga už zažili dost rodinných krizí Weasleyů, aby věděli, že tito lidé mají hodně dětí, takže neomezovali počet návštěvníků.
Albus si všiml, že mezi Billem a Percym sedí strýček Charlie a podivně na něj zírá.
Ticho se přerušilo, když do místnosti napochodovala vrchní léčitelka u Munga, teta Audrey. Percyho žena měla nakrátko ostříhané kudrnaté hnědé vlasy nad jiskřivýma očima za módními drátěnými brýlemi. Byla velmi atraktivní, což na každé rodinné sešlosti vedlo k dohadům o Percyho nadání k přípravě nápoje lásky, a neustále se usmívala.
Počkala, dokud se na ni neupřely všechny oči, a pak zavtipkovala: „Ví tady někdo, jak se dědečkovi dostal do rukou haggis*?“
Percy vydechl, následoval výbuch veselí.
„Bylo to jen pálení žáhy,“ řekla Audrey zklamaně.
Najednou se z chodby ozvala hlasitá slova.
„TAK TY JSI VIDĚL MUDLU PRODÁVAT TO NA ULICI A PROSTĚ JSI TO MUSEL VYZKOUŠET?“
Audrey mrkla: „Vzhledem k tomu, že jsou tady děti a taky nevíme, kdy příště uvidíme Charlieho, navrhuji, abychom všichni šli na návštěvu Doupěte a dali si nějaký oběd. Molly tu ještě chvilku zůstane s Arturem.“
Všichni přikývli a začali se řadit před krbem pro návštěvníky. Když čekal, až na něj přijde řada, všiml si Albus, že strýček Percy se domlouvá s pojišťovacím kouzelníkem. To byl celý strýc, vždycky pracoval v pozadí, bez přitahování pozornosti se staral o svou rodinu. To byl jeden z důvodů, proč ho Albus tolik obdivoval.
Babička Molly a velmi pokořený dědeček přišli poté, co ho propustili, v závěsu za nimi dorazila teta Audrey následovaná strýcem Percym. To už byl skoro čas k obědu.
Netrvalo dlouho a babička Weasleyová komandovala vnoučata.
Především dusila Albuse a Rose s událostmi minulého úterý. Potom znechuceně vrtěla hlavou nad tím, jak je ta škola pořád nebezpečná, a už běžela dohlížet na vaření.
Teta Audrey popadla Albuse do kostidrtného objetí, jako by ho několik let neviděla, ale ona už měla takové způsoby. Strýc Percy nicméně jen vážně přikývl, potřásl Albusovi rukou a informoval ho, že ministerstvo opravdu vážně zkoumá zabezpečení potlouků. Audrey za jeho zády komicky obrátila oči v sloup, takže Albus málem vybuchl smíchem.
Teta Angelina dorazila se strýcem Georgem jako poslední, protože on předtím ještě zaskočil do obchodu. Jako obvykle se dostavil s velikou okázalostí, jak už měl ve zvyku. Předvedl jim své zbrusu nové náhradní ucho.
Pak se pustili do oběda.
Strýc Charlie byl samozřejmě hvězda. Zdálo se, že všechna pozornost se soustředí k němu, a pak náhle vzal rozhovor jiný směr.
Začalo to neškodnou otázkou. Strýc Bill prohodil: „Překvapilo mě, že jsi zpět v Anglii před Vánocemi, Charlie?“
Charlie pohlédl přímo na Albuse.
Tomu ztuhla krev v žilách.
„No, jsem tu už podruhé v jednom týdnu. Slyšel jsem, že můj synovec by měl v prvním ročníku hrát famfrpál. Něco takového se stalo poprvé od časů jeho otce, tak jsem se přijel ujistit, že si na to troufne.“
Všichni na Charlieho užasle zírali, všichni kromě Albusovy mamky a táty, kteří vypadali přesně tak, jak se Albus cítil.
Babička Weasleyová je probodávala očima.
Když se emoce trochu zklidnily, babička Weasleyová se motala po kuchyni při přípravě zákusku a mumlala polohlasem, nicméně dost zřetelně, aby celá rodina slyšela, co si myslí o „famfrpálovém šílenství“, které ona nikdy nepochopí. James prohlásil, že jeho bratr nemůže hrát famfrpál, protože to by se musel skutečně dotknout koštěte.
Teta Angelina odpověděla tím, že pod stolem nakopla Jamese do holeně, v čemž během let získala velkou praxi, a zároveň vrhla na svého syna Freda varovný pohled.
Charlie, který evidentně čekal na podobnou příležitost, odpálil bombu. „Nejenom že Albus umí létat, ale jsem ochoten vsadit šest galeonů proti každému, kdo se nebojí riskovat, že létá líp než kterýkoli student v této místnosti.“
Všichni na něj zírali.
Albus se pokusil přitáhnout Charlieho pohled, ale ten zíral na člověka, který s největší pravděpodobností sázku přijme. Na strýce Percyho.
V rodině bylo dobře známo, že Percy zbožňuje své dcery. Na téměř každém rodinném setkání za poslední tři roky se mu povedlo dokázat, že byly nejúspěšnější střeleckou dvojicí, jakou Bradavice viděly za poměrně dlouhou dobu. Byly každým coulem tak dobré, jak o nich tvrdil; a s jeho sklonem k hazardu byl na tu sázku zralý.
Strýc Percy spočinul očima na Albusovi: „Promiň, Albie, tuhle šanci nesmím propásnout, ale jen pokud se na to cítíš.“
Albus vklouzl rukou do kapsy pro poslední lektvar. Byla prázdná. Rose, která se najednou ocitla vedle něj, vypadala provinile. „Zvládneš to, Albusi, nepotřebuješ lektvar, jen věř v sebe sama, ty holomku!“ zašeptala.
Všichni Albuse pozorovali, svíral se mu žaludek a třásly ruce, ale řekl si, jezevec možná nikdy nikoho nevyzve, ale udělá všechno, co může, aby výzvu zvládl. Kromě toho, vždyť to bude jen jedna ze sester.
Albus přikývl.
Tak se ocitl na okraji sadu se starou Kometou 290, vedle něj stály Molly a Lucy. Zíral na Charlieho a v duchu litoval, že se mu kdy omlouval za to, že mu strčil hůlku až do obličeje. Strýc se jen ohlédl, na tváři měl ironický úsměv.
Koneckonců zdvojnásobit sázku tak, aby zahrnovala obě sestry, byl jeho nápad.
Albusův táta odmítl Jamesovu žádost o peníze, které chtěl vsadit proti Albusovi, a spolu s jeho mamkou kývali na Albuse, aby ho povzbudili. Drželi se za ruce tak pevně, až jim zbělely klouby na rukou.
Jeho mladší sestra Lily stála s dědečkem a strýčkem Ronem, čilá jako vždycky, zvolala: „Neumírej, Albusi, hrozně bys mi chyběl!“ Hugo, který nemohl zůstat pozadu, vykřikl: „A netref žádné ptáky, je to taky jejich sad!“ Louis se zapojil do legrace: „Jestli umřeš, nepotluč si obličej, ať vypadáš dobře v rakvi!“
„Díky, kluci,“ odpověděl Albus.
Děda Artur, jehož holá hlava byla bezpečně schovaná pod slaměným kloboukem, na Albuse povzbudivě mrkl. Albus myslel na to, co se dnes mohlo stát. Co mohl dělat právě teď místo tohohle. Ta myšlenka dala tento závod do správné perspektivy. Na tomhle světě se hrálo o vyšší sázky, než byla pýcha a peníze.
Soustředěně hleděl kupředu.
Strýc Bill vytáhl hůlku a mávnutím vypustil do vzduchu proud jisker.
Albus odstartoval zlomek vteřiny za sestrami, jež vylétly s kouzlem Impervius! před ústy, aby mohly ve větru vyfukovat bubliny z jejich všudypřítomných žvýkaček.
Jejich dlouhé splývavé rudé vlasy za nimi vlály, jak se ujaly vedení.
Albusův mozek začal pracovat nejvyšší rychlostí, zatímco se kolem něj z obou stran míhaly stromy. Jak na to, bylo dáno jeho schopnostmi.
Moly a Lucy byly rychlé, rozhodně rychlejší než on, takže jim nebude moct utéct. Spolupracovaly tak, jak dokážou jen dvojčata, takže se nebude snažit je napálit, aby ho nedostaly. Byly také fanaticky soutěživé, takže si Albus nedokázal představit, že by se nad ním jedna z nich slitovala. Přidejte urážku a újmu, kdyby se nechaly napálit, až to začne nabírat spád.
Soutěživé. Sestry. Spád.
Ta slova mu zvonila v uších, jak se v něm najednou zakořenil nápad.
Albus zpomalil.
Už se přiblížili na konec sadu do bodu obratu, a ony zvyšovaly svůj náskok. Když se obrátily, zamířily kolem něj nazpět a viděly, jak daleko za nimi byl, usmály se na sebe. Albus počkal, dokud ho neminuly, pak náhle vykopl své koště na plnou rychlost, využil svoji nově nalezenou schopnost říznout ostré zatáčky a získal rychlost na cestu zpět.
Jeho plán byl založený na dvou věcech; že na něj zapomenou a že se budou chovat jako sestry.
A opravdu, když musely jít proti sobě, začaly se snažit uletět jedna druhé. Začaly bojovat o pozici a neuvědomily si, že ztrácejí rychlost. Albus je doháněl rychleji, než by si myslel, že je možné. Najednou si všimly, že se blíží a snažily se mu zablokovat cestu. Kdyby se jim to povedlo, prohrál by. Kdyby letěl výš, prohrál by, pod nimi nebylo místo, a kdyby je chtěl obletět, ztratil by rychlost. Takže sklonil hlavu, nabral každý kousek rychlosti, který mohl získat, a zamířil doprostřed. Nečekaly, že se bude snažit rozdělit je, a tak se mu povedlo dostat násadu koštěte mezi ně. Ze závodu se stala bitva odvahy a houževnatosti. Nemám odvahu, ale nikdo není houževnatější než jezevec! pomyslel si Albus. Přitiskl se ke koštěti a všechnu svou vůli dal do toho, aby konec jeho koštěte předběhl ty druhé, než překročí cílovou čáru.
Jeho příbuzní jásali, zvlášť strýc Percy, dokud si nevšiml, jak teta Audrey vypěnila, protože prohrál další sázku. Strýc Charlie mu pochvalně pokynul.
Později se Albus usadil s ostatními venku do kruhu židlí v čerstvě odtrpaslíkované zahradě. Dospělí vzpomínali na staré časy.
Nejvíc zpozorněl, když Charlie řekl: „Pamatuji se, jak jsme odnášeli Albuse z ovocného sadu v den nehody s koštětem. Kluk od té doby urazil pořádný kus cesty.“
Albus přes ostatní pohlédl na svého strýce. Jejich oči se setkaly. Albusovi náhle došlo, že v jeho snu byly možná dvě osoby, a jeho strýc si to neuvědomil.
Strýček na něj zamrkal a Albus se usmál, cítil se jaksi líp. Sen byl pořád divný, ale pomáhalo vědět, že to byl vlastně strýček, kdo tu noc mluvil.
Později, než se vydali zpět do Bradavic, mu strýc Charlie dal velkou pusu a zašeptal mu do ucha: „Musel jsem nějak dostat zpátky peníze za to koště. Jsem na tebe pyšný, chlapče.“
„Mohl bys být odteď pyšný trošku míň?“ zeptal se Albus lstivě.
Charlie vybuchl hlasitým smíchem a k jeho velké zlosti mu prohrábl nedávno znovu učesané vlasy.
Albusovi dal děda velkou pusu. Jeho vousy poškrábaly Albusovi tvář. „Dej si pozor na ty pouliční prodavače, dědečku,“ s úsměvem ho nabádal. Dědečkovy modré oči zazářily, když polohlasně odpověděl: „No, neříkej to babičce, ale dole u Temže je prima chlapík, co dělá jakési úžasné věci z platýse a hranolků.“
Albus obrátil oči v sloup a objal ho ještě silněji; myslel na to, že dnes málem přišel o svého drahého, podivínského, milovaného dědečka.
Na tomto světě se mi můžou stát mnohem horší věci, než mít podivný prorocký sen.
Myšlenka pro tento den: Ne tak docela myšlenka. Jen vzpomínka. Můj děda Bailey měl ty nejtvrdší vousy, jaké kdy vyrostly na mužské bradě, a moc rád je o tváře svých ječících vnoučat otíral jako smirkový papír! Chybí mi to. Tato kapitola je věnována všem svérázným, potrhlým, tajemným, milujícím dědečkům na světě, zvláště mému vlastnímu!
* Haggis je skotské národní jídlo – zpravidla mleté ovčí vnitřnosti, ovesné vločky a lůj vařený v ovčím žaludku. Existuje spousta receptů, toto jsou jen základní ingredience.