Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. autorky: Zde jsou  odpovědi na některé z vašich otázek:

Jsem ráda, že máte rádi Siriusovo vyprávění – nikdy předtím jsem jej nepsala, takže tohle je tak trochu premiéra. Tohle je však poslední kapitola z jeho úhlu pohledu. Pak se přesuneme k Remusovi a následně k Lily.

Což nás přivádí k další otázce: pokračující zvláštní chování Lily Lupinové. Buďte si jisti, že pro něexistují pádné důvody a že se je určitě včas dozvíte. Ne však nyní.

Dovolte mi vám také připomenout pár drobností, které byste měli před čtením této kapitoly vědět: Harry si je dobře vědom toho, že je viteál. Snape zemřel v Hermionině náručí, když jí předával své vzpomínky. Takže Harry ví, co musí udělat, aby porazili Voldemorta - to by vám mělo pomoci pochopit jeho chování... a všech ostatních…

Přeji příjemné počtení!

_______________________________________

Kapitola 14

„Víte, Voldemortova mysl je v mnoha ohledech geniální,“ pronesla Hermiona o dvacet minut později, když konečně vešli na ošetřovnu - potlučeni. V Harryho případě opravdu hrozivě a bolestivě, ale odmítl, aby jej nesli nebo použili přenášedlo.

Madam Pomfreyová byla právě na své obvyklé zimní dovolené, ale její zásoby lektvarů naštěstí ne.

„Ale je naprosto slepý k výdobytkům mudlovské společnosti. V naší dimenzi ochraňoval své pevnosti proti jakémukoli druhu magie, ale přidejte trochu Semtexu a najednou se dějí věci.“

Odmlčela se, aby nasměrovala Harryho na jedno z lůžek, vytasila hůlku a závratnou rychlostí začala sesílat diagnostická a uzdravovací kouzla.

„Samozřejmě že náš trik odhalil dost rychle - je geniální, ale ujišťuju vás, že váš Voldemort neví, která bije. Myslím, že to zafungovalo dost dobře.“

Sirius spočinul zrakem na obrovské ráně na Harryho boku, stehy stále taktak držely pohromadě a kůže kolem se cukala.

„Dobré fungování vypadá jinak,“ konstatoval suše.

Hermiona jej zpražila pohledem a pak v rychlé posloupnosti přivolala několik lektvarů a podala jej Harrymu, který každý z nich bez zaváhání vypil.

„Stejně tak neúspěch a to většinou zahrnuje mnohem více oddělených částí těla,“ odpověděla. „Jste vy ostatní v pořádku?“

„Je nám skvěle,“ prohlásila Lenka šťastně a připojila se k Hermioně u Harryho lůžka.

Levý rukáv měla roztrhaný a krvavý, z jejich vlasů visely znepokojující kousky špíny, ale její oči byly doširoka rozevřené a modré a bezelstné a klidně by se dalo říct, že se právě vrátila domů ze dne stráveného v parku.

„Nic, co by sprcha, něco k snědku a dobrý noční spánek nevyléčil,“ přidal Neville vyrovnaně.

Natáhl se a ovinul ruku okolo Hermionina pasu.

„A ty?“

Mrkla a něco v jejím postoji se uvolnilo.

„Jsem ráda, že jste zpátky,“ řekla potom a na chvíli si opřela hlavu o jeho hrudník.

Usmál se hřejivým a otevřeným úsměvem plným lásky.

„Jsem rád, že jste pro nás přišli,“ zamumlal.

„Vždycky,“ zamumlala Hermiona zpátky. „To přece víš.“

„A já jsem rád, že jste byli pořád živí a docela nemučení, když jsme pro vás přišli - je to pěkná změna,“ ozval se Harry z postele.

Vypadal příšerně - bledý a pokrytý krví, tmavé kruhy pod očima a končetiny se mu nekontrolovatelně třásly a ta hrůzostrašně radostná věta způsobila, že vypadal ještě děsivěji.

Kdyby byl v Nevillově kůži, držel by se od něj Sirius na míle daleko.

Ale vypadalo to, že Neville je lepší muž než Sirius. Nebo má prostě jiné měřítko děsivosti, když je obklopený samými šílenci.

Ještě víc se usmál, políbil Hermionu do vlasů a sedl si k Harryho boku, jen aby jej v zápětí pohltilo objetí. Vypadalo to, že sjetý Harry měl tendenci na lidech dost ulpívat, což by vysvětlovalo ten incident v noc jejich zjevení, který Severus nazval ‚koalí fotografie‘.

„Každý je tady naživu a šťastný,“ blábolil Harry do Nevillova ramena, jak na něm visel. „Až na Hermionu a Ginny a tebe a já jsem se ani nenarodil, protože moji rodiče se nenávidí a díky tomu jsou naživu - věřil bys tomu Neville? A mrzí mě, že tentokrát zemřeli tvoji rodiče a nemohli ti dát žádné dárky, ale milovali tě a tvoje babička ti určitě dala opravdovou ložnici, že ano? Viděl jsi Snapeův hábit? V tomhle světě se chová fakt mile, to bys neuhádl, a jeho vlasy jsou úplně čisté!“

Sirius uslyšel zezadu podrážděné šeptání a zakřenil se, ale svoji pozornost udržoval na nemocničním lůžku a skupince přátel seskupených okolo ní. Protože místo toho, aby Neville na tu záplavu nepodstatných informací reagoval frustrací, jeho paže se okolo Harryho utáhly a pohled, který poslal směrem k Hermioně, spíše než podrážděnost vyjadřoval bezradná muka.

Ještě se z toho vzpamatovává,“ řekla mu nervózně, ale jak léčila ránu na boku svého přítele, ruce měla klidné. „Ráno mu bude mnohem líp.“

„Jsem pomatenec a pošuk a s tím jsem se už pravděpodobně narodil,“ nesouhlasil Harry, stále mluvil příliš rychle. „Ale stálo to za to, neboj se Neville, a nakonec to všechno bude stát za to, a všichni budete už na vždycky šťastní a to je to jediné, na čem záleží, jen počkejte a uvidíte.“

Harry se teď divoce třásl, jediné co ho drželo, bylo Nevillovo obětí. Sirius, který jako vždycky netušil, o co jde, cítil nepříjemné mrazení po své páteři, jakoby mu unikalo něco velmi zásadního.

Když Neville zavřel oči ve zjevné bolesti a žalu, ten divný pocit jen zesílil.

„Za to by nestálo nic, Harry,“ řekl tiše a hlas se mu skoro zlomil.

O čem to sakra všichni mluví?

„Ale ano, stálo,“ Harry zněl pohnutě. „A my jsme s tím souhlasili, Neville. Není jiné cesty a ty jsi slíbil, že to přijmeš a nebudeš se na mě tak dívat a já...“

„Harry,“ přerušila jej Lenka klidně, vklouzla k jeho druhé straně a usadila se vedle něj.

Začala jej hladit po vlasech a Harry se téměř instinktnivně poddal jejímu doteku.

„Říkala jsem ti někdy o psohlavcích, které jsem viděla s mým otcem v Řecku? Jsou obrovští, skoro tak velcí jako Hagrid a jejich hlavy vypadají jako psí. Otec říkal...“

Pokračovala ve vyprávění příběhu, který byl, dle nejlepšího Siriusova úsudku, totálně nesmyslný, ale její vysoký zpěvavý hlas zjevně Harryho a ostatní uklidňoval způsobem téměř až hypnotickým. Harry zavřel oči a opřel se o její rameno, z Nevillova výrazu zmizelo trochu z emoční tísně a dokonce i Hermiona se trochu zpomalila, ačkoli stále sesílala kouzla rychleji a efektivněji, než by zvládla většina lidí ve svých nejsvětlejších chvílích.

„Tak,“ řekla Hermiona o pět minut později. „Teď jsi úplně v pořádku. Čas na spaní, Harry.“

Harry na ni vrhl temný pohled, a i když jej Lenka stále vískala ve vlasech, najednou dokázal vypadat docela výhružně.

„Nejsem dítě, víš,“ stěžoval si. „Nenechám se poslat do postele, zatímco dospěláci budou probírat důležité věci. Můžu být šílený -  a zároveň součást týmu!"

„Taky můžeš být šílený a zároveň hloupý,“ odpověděla Hermiona mateřsky, ruce v bok. „A pořádně si neodpočinout, když jsi takhle zesláblý, by bylo pěkně hloupé, nemyslíš?“

Harry stále vypadal vzpurně, jakoby představa lidí, kteří o něm mluví v jeho nepřítomnosti, pro něj byla neúnosná. Hermionin postoj se uvolnil.

„Jen uvedu Nevilla a Lenku do obrazu, Harry,“ dodala. „Všechno důležité počká do zítra, slibuju.“

A z ničeho nic z Harryho spadla veškerá bojovnost. Ramena mu klesla a najednou vypadal tak unavený, jak se musel cítit.

„Dobře,“ řekl. „Omlouvám se, máš pravdu. Vím, že bys neříkala nic za mými zády. Jsem ale...“

„To jsou jen pomateníčci, Harry,“ řekla Lenka měkce. „A nepořádek v tvé hlavě. Ale my jsme tvoji přátelé, ne lovci.“

Harry přikývl, ale jeho tvář se zkřivila, jakoby se chystal plakat.

Přesně v tu chvíli se Sirius rozhodl, že už mlčel dost dlouho.

„O co tady jde?“ dožadoval se odpovědi. „Neville a Lenka právě unikli z Voldemortova zajetí a to jediné, co všichni řešíte, je stejně jen Harry?“

„Mě zajímá i Hermiona,“ vložila se do toho šťastně Lenka komentářem, který pouze zvětšil Siriusovu frustraci.

„Tohle je nepřirozené,“ začal proslov, který by se nepochybně přehoupl do dlouhé lekce o spoluzávislosti, ale Neville si, po pátravém pohledu na Hermionu, stoupnul a zvedl obě ruce.

„Omlouvám se,“ začal, „ale tohle není pravý čas pro tuhle konverzaci. Harry musí odpočívat. Lenka a já se musíme umýt. A najíst. Nejedli jsme už celou věčnost.“

„No samozřejmě!“ vyskočil Harry z postele a i když úplně zbledl, zavrávoral a potřeboval, aby jej podepřeli Lenka i Hermiona, jeho nadšení bylo v plné síle zpět. „A určitě musíte vidět Velkou síň v její plné kráse! Ukážu vám naše pokoje, pojďte.“

_______________________________________

Podání hlášení Albusovi zabralo dost času. Hlavně protože Remus stále bědoval nad tím, jak velká míra násilí je pro všechny mezidimenzionální cestovatele přirozená, Lily stále vyjadřovala obecné znepokojení z toho, že jsou mladiství vystavováni takovým situacím a Sirius se stále pokoušel popsat tu klidnou sílu, která z Nevilla tak nenuceně vyzařovala.

Albus zůstával překvapivě potichu, jakoby jej nic z toho, co řeknou, nemohlo překvapit. Každopádně trval na tom, aby mu zrekapitulovali každý krok celé akce a poté požádal Lily, aby se zdržela a přenesla své vzpomínky do myslánky. Takže když Sirius, Remus a Severus skončili a přišli do Velké síně, všichni mezidimenzionální cestovatelé již měli z půlky snězené jídlo a byli téměř u konce jejich hlášení.

Tak to je škoda, opravdu. Siriuse zajímalo, jak ta dívka oběma nově příchozím vysvětlila vše o této dimenzi.

„Takže jediný viteál, který v tomto světě zničili, jsem byl já,“ říkal zrovna Neville, když vcházeli do Velké síně. „Máte už polohy těch ostatních?“

„Tak nějak jsme byli docela zaměstnáni tím, abychom vás dva vysvobodili,“ odpověděla Hermiona suše. „A také si nejsme úplně jisti, jak moc se do toho všeho chceme zaplést.“

Neville zamyšleně přikývnul a pak si všimnul tří mužů, kteří se k nim připojili. Přátelsky se na ně zašklebil a vrátil se ke svému koláči.

Sakra. Sirius se těšil, že se dozví víc o viteálech.

Když Neville zbaštil nechutné množství jídla, opřel se a na dlouhou a tichou chvíli se střetl s Hermionou pohledem.

„On už to o moc dýl nevydrží,“ konstatoval. Jestli předchozí zkušenosti něco napověděly, nebylo potřeba ptát se koho myslí tím ‚on‘.

Hermiona si povzdychla a promnula si oči.

„Nebude muset,“ zašeptala. „Vrátíme se domů, skončíme to s pohárem a Naginim a pak bude jeho úkol splněn.“

„To mě ale vůbec neuklidňuje, Hermiono,“ řekl Neville temně. Poslala mu unavený úsměv, který nenesl ani špetku pobavení.

„Já vím,“ odpověděla. „Ale je to jediná odpověď, kterou ti můžu dát, Neville. Znáš všechna fakta stejně tak dobře jako já.“

„Ale to přece neznamená, že je musíme přijmout!“ oponoval Neville a byl za to odměněn náhlým výbuchem vzteku od Hermiony.

„Copak ty si myslíš, že jsem je přijala?“ zakřičela, vyskočila od stolu a rázovala k němu. „Myslíš, že jsem poslední měsíce nestrávila tím, že jsem se mohla strachy zbláznit? Hledala jsem a pátrala jsem, dokud mi málem nebouchla hlava, ale jak moc dobře víš, nenašla jsem žádný způsob, jak to odvrátit. A není správné mu dávat naději, když žádná není!“

„Vždycky je naděje,“ zakřičel Neville zpátky. „Musí být!“

„No, jsem ráda, že se tě stále drží luxus iluzí,“ sykla Hermiona. „Ale to já si opravdu nemůžu dovolit, Neville!“

„Nechovej se ke mě, jako bych byl...“

Byl však přerušen Lenkou, která jej vzala za ruku a silně ji stiskla.

„Tohle je Hermiona,“ zašeptala, modré oči matné, přesto zvláštně ostré. Velmi pozorně/opatrně sledovala Hermionu. „Nahlas sice křičí, ale uvnitř vždy pláče, Neville.“

Hermiona svěsila ramena a odvrátila se od nich, jako by Lenka právě vyzradila velké tajemství. Neville si naopak promnul spánky a potichu zaklel. Pak se postavil, obešel stůl a zavinul Hermionu do své náruče.

„Promiň,“ zamumlal. „Promiň, Hermiono. Byly to dlouhé tři dny.“

Vzdychla a opět si na chvíli opřela hlavu o jeho hruď. Pak se vzpamatovala a byla zpět ve své kůži.

„Máš pravdu,“ řekla. „Promluvíme si o tom všem později, ano?“

Čekala, než Neville přikývl, lehce se dotkla Lenčiny tváře a namířila si to pryč od stolu.

„Počkej, kam jdeš?“ zeptal se Remus.

„Zpátky do knihovny,“ odpověděla, zjevně překvapená, že se vůbec někdo musí ptát. „Teď když jsme osvobodili Nevilla a Lenku, někdo musí koneckonců přijít na to, jak se co nejdříve dostaneme zpátky.“

„Máš v úmyslu teď dělat výzkum?“ zeptal se Sirius, ohromeně. „Po tom všem?“

Hermiona vypadala, jako že tak úplně nechápe, co má na mysli, ale Neville se široce zakřenil.

„To nic není,“ řekl a neobtěžoval se skrýt, jak pyšný na svoji kamarádku je. „Jednou vymyslela protilátku na jed během toho, co nás všechny čtyři pomalu trávil. Nikdo není tak geniální jako naše Hermiona.“

Hermiona mu dala pořádný pohlavek, ale její úsměv byl zářivější a bezstarostnější než předtím.

Severus si vyměnil se Siriusem dlouhý pohled.

„Jdu s vámi,“ oznámil poté. Usnesli se, že nikdo z mezidimenzionálních cestovatelů by neměl zůstat o samotě a jak Sirius znal svého přítele, byl Severus stejně celý nedočkavý zjistit více podrobností o následcích užívání. Felix Felicis.

Hermiona svolila bez protestů a opustila dlouhými kroky Velkou síň, se Severusem v patách.

_______________________________________

Když už zbyli jen nově příchozí, Sirius obrátil svoji pozornost opět k Nevillovi. Který opět jedl, jeho tvář hladká a ledově klidná, jako by jej nic na celé situaci nemohlo rozhodit.

Sirius se chtěl zeptat na tolik věcí - jak Neville ve svém světě vyrůstal, jestli si byli se Siriusem také tak blízko jako v této dimenzi a jak se dokázal změnit z toho vždy nervózního, koktajícího chlapce v sebejistého vůdce, který teď před ním seděl.

Byl si však bolestivě vědom, že tohoto Nevilla vůbec nezná a že na odpovědi nemá sebemenší právo, jakkoli po nich toužil.

Tak místo toho zabrousil k bezpečnějším tématům.

„Albus mě požádal, abych vám řekl, že zítra večer bude plnohodnotné setkání Fénixova řádu. Členové se musí dozvědět o vás a o viteálech.“

Nevillův pohled byl ostrý.

„A mně to říkáte protože…?“ řekl pomalu.

Sirius věděl, na co se opravdu ptá - proč s touto informací čekal dokud Hermiona neopustila místnost? Ale nemohl mu dát odpověď, kterou by si zasloužil - že on byl přece jejich Chlapec, který přežil, do něj všichni vkládali naděje. Ne do zvláštního dua Hermiony a Harryho, jakkoli byli schopní.

Takže z toho zbaběle vycouval.

„Protože Řád bude chtít vidět důkaz o teorii viteálů,“ odpověděl vyhýbavě. „Takže kdybyste mohli něco nachystat...“

Neville se díval prudce a trochu podezřívavě a to Siriuse ranilo způsobem, kterému tak úplně nerozuměl. Pak ale mladší kouzelník přikývl, přijal jeho odpověď a otočil se k Lence.

„Myslím, že nejjednodušší bude získat diadém,“ řekl. „Půjdeš s Hermionou dnes v noci do Komnaty nejvyšší potřeby?“

„Z bláta přes louži najít ďábelský šperk,“ souhlasila šťastně. „Ale měli bychom také zabít hada, nebo Harry omylem zapálí celý svět.“

Neville na tohle prohlášení nepřekvapivě reagoval, jako by dávalo nějaký smysl.

„Máš pravdu,“ řekl. „Jed bude nejbezpečnější. Měli bychom se ujistit, že ostří z naší dimenze bude fungovat stejně dobře jako z této. Kdyby ne, musíme zítra otevřít Komnatu a obstarat  také Nebelvírův meč. Pokud ovšem dostaneme Hermionu z knihovny,“ konstatoval a usmíval se.

„Stejně nemůžeme nechat netvora, aby se volně potuloval po škole,“ dodala Lenka. „Děti jsou na tom už dost špatně i bez něj.“

Zachvěla se a Neville ji znovu objal kolem ramen.

„Dobře,“ řekl poté. „Na zítra se připravíme. A přineseme důkaz, Siriusi.“

Jeho hlas byl vyrovnaný a nebylo v něm místo pro pochybnosti. Sirius se cítil zvláštně přesvědčený.

„Jsi v tom fakt dobrý,“ řekl proto a přemýšlel nad uplynulými hodinami, nad Nevillem, který tváří v tvář přívalu všech informací zůstával tvrdý jako skála. „Myslím tím v organizování. V dodávání kuráže lidem.“

Neville pokrčil rameny.

„Nějakou dobu jsem z Bradavic vedl odboj proti Voldemortovi,“ odpověděl, pak se natáhl pro konvici s čajem a doplnil svůj a Lenčin šálek. „zatímco ostatní pátrali po viteálech. Jakmile se do toho člověk dostane, je to až překvapivě jednoduché.“

U Nevilla to rozhodně jako brnkačka vypadá, pomyslel si Sirius. A nemohl si nevšimnout, že Harry a Hermiona se na něj více než jednou dnes obrátili pro emoční uklidnění. Skoro jako by bez Nevillovy vyrovnané přítomnosti nebyli kompletní. A Sirius se znovu podivil, proč Neville bez ptaní následuje Harryho, když by to podle všeho mělo být spíše naopak.

„On není vaším králem Artušem, víte“ prohlásila Lenka z ničeho nic a prolomila tak ticho, které na skupinu padlo. „On je Lancelot.“

Zaváhala a pak vážným tónem dodala: „Bez těch techtlů-mechtlů.“

Teď na chvíli zaváhal i Neville, ale pak se jeho rysy vyhladily a palcem ukázal na Lenku.

„Jak říká,“ pronesl souhlasně.

Sirius si povzdychnul.

„A to má znamenat co?“ chtěl vědět, aniž by očekával srozumitelnou odpověď.

K jeho překvapení mu odpověděl Remus a ten mluvil vždy srozumitelně.

„Že jakkoli to tak může vypadat, Neville teď není ten pravý hrdina,“ vysvětlil Remus. „Ta role náleží, předpokládám, Harrymu?“

Lenka vážně přikývla a zakřenila se na Remuse, jakoby vyhrál cenu za to, že ji pochopil.

„Ale proč?“ zeptal se Sirius bezmocně. Nebylo v jeho povaze otevřeně kritizovat nebo dožadovat se vysvětlení. Bez ohledu na to, jak ho Severus škádlil, na toto byl příliš velký Zmijozel. Ale tito lidé zjevně potřebovali informace jasně vysvětlovat.

„Tedy, nechci ho a jeho schopnosti nějak snižovat, ale Harry je očividně nestabilní osoba a potřebuje vás víc než vy jeho. Přežívá pouze díky tomu, že vy tři vyvažujete jeho šílenost. Proč bys jej ty uznával jako vůdce, když jsi zjevně sebevědomější a rozhodnější?“

Neville vzal Lenku za ruku a stiskl ji, jakoby naznačoval, ať nic neříká a pak se podíval Siriusovi do očí. Rty se mu zkroutily do smutného úsměvu.

„Takhle působím?“ zeptal se tiše, ale než mohl Sirius zareagovat, pokrčil rameny.

„Abych odpověděl na vaši otázku,“ pokračoval. „Je naším vůdcem, protože když není zbytí, je ochoten pro nás zemřít.“

Úsměv beze stopy zmizel.

Sirius se na něj překvapeně podíval - to bylo dost chmurné prohlášení a to i když zahrnul jejich zálibu v černém humoru.

Ale pak si uvědomil, že Neville asi naráží na tu bitvu ve Voldemortově pevnosti, jak Harry použil kouzlo, které ho uvrhlo do smrtelného nebezpečí, které ho dokonce mohlo zabít, jen aby zachránil ostatní. A udělal to bez náznaku zaváhání.

Musel uznat, že ochota takto se obětovat rozhodně patřila ke znakům vůdce, ale...

„Obdivuji vaši oddanost, ale nakolik z jeho dnešního jednání byla závislost a nezodpovědnost? Vůdce by přece neměl...“

Neville si stoupl a v jeho očích zažehly plameny. Židle zaskřípala o podlahu z leštěného kamene. S hlasitým pištěním.

„Nemáte ani tušení, o čem mluvíte,“ prohlásil. „Pokud nebude jiná možnost, Harry pro nás půjde na popravu s otevřenýma očima. Není větší oběti!“

Tentokrát jej chytila za ruku Lenka.

„To tě pouze dráždí pískový mužíček,“ zašeptala. Po dlouhé chvíli, v které na ně Neville rozzlobeně zíral, přikývl.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Musíme si odpočinout. Promluvíme si o tom zítra.“

Znělo to jako výhružka, avšak jak Sirius sledoval ty dva odcházet z Velké síně, mysl mu okupovala jiná věc, kterou Neville řekl.

Harry půjde na popravu, prohlásil s naprostým přesvědčením. Ne šel by.

Sirius si nemohl pomoct a jen žasnul.

_______________________________________

Pozn. autorky: Doufám, že se vám tato dlouhá kapitola líbila, i když se v ní jen mluvilo. Další část nám bude vyprávět Remus, dočteme se o setkání s baziliškem a ještě více o Lence.

Pozn. překladatelky: Pískový mužíček (v originále Sandman) je fiktivní postava, kterou znají děti například v Německu - je to jejich Večerníček. Podle originálního příběhu pískový mužíček obchází vždy večer všechny domovy a sype dětem do očí uspávací, snový písek.