Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24. Realita

Navzdory otázce, která mu drnčela v hlavě, byl Snape v pokušení odevzdat se svému vyčerpání. Zhroutil se do jednoho z křesel, protože se zdráhal opustit nemocného mladíka, ale nechtěl si přivolat regenerační lektvar. Zvažoval výhody odlevitování Harryho do svého vlastního pokoje, ale myšlenky se mu začínaly rozmazávat spánkem.

A pak se Harry rozchechtal.

Když z chlapcova hrdla vyšlo první suché a chraplavé zasmání, Snape zvedl unaveně hlavu, ale jakmile smích nabral na výšce a zledovatěl, vyskočil na nohy.

„Pottere?“ zavolal Snape a napadlo jej, jestli nepodcenil dávkování uspávacího lektvaru.

Díky bezvědomí měl Harry tvář stále uvolněnou, ale rty se mu začaly pohybovat s neměnnou intonací, jako by patřily k oddělenému tělu. „To ubohé představení tě nikam nedostane, můj kluzký příteli. Myslel bych, že je pod tvou starobylou důstojnost žebrat…“

Snape ztuhl, znal ten hlas.

„Na svoji švagrovou jsi žádný dojem neudělal. Pročpak asi, říkám si? Crucio.“

Ve zvuku známého tónu Pána zla a jeho kadenci splývající ze rtů šestnáctiletého chlapce bylo cosi strašného. Snape jen bez pohybu stál, téměř se bál přiblížit k nehybnému tělu.

„Zdá se, že ona se baví, že? Belo, chceš být na řadě – vidíš, odměňuji loajalitu. Kompetenci. Dvě vlastnosti, které ti v poslední době viditelně chybí. Cru –“

Snape, jako by se probudil z transu, se naklonil dopředu a popadl chlapce za ramena.

„Pottere!“

Po hrubém zatřesení slova Pána zla na Harryho rtech odumřela. Lektvar ho však stále udržoval v bezvědomí. Severusovi srdce zuřivě bušilo v uších a několik chvil mu trvalo, než popadl dech a vypáčil prsty z mladíkových ramen.

V naprostém šoku o krok ustoupil od teď již ztichlého těla. Ředitel mu vyložil, do jaké míry Pán zla pronikal do Harryho mysli a vysvětlil závažnost jeho vizí, ale až teď dostal Snape příležitost být svědkem průběhu jedné z nich.

Jedna věc byla slyšet o tom, ale zcela jiná vidět z první ruky, jaký vliv nad Harrym Pán zla má.

Snape si přejel prsty přes rty; cítil se otřesený a v šoku nad tou podívanou. Snadno poznal, že Pán zla vrazil přímo do chlapcovy mysli.

A teď Harry znal detaily jeho špehování… teď věděl, že Severus je jeho otec… nebezpečí bylo větší než kdy dřív.

Je nutné zapracovat na nitrobraně. Musí zjistit, jak přesně Harryho mysl uklidňuje skříň… Ta otázka mu vytrvale hlodala v hlavě. Frustrovalo jej to a mátlo, protože i s jeho novým pohledem na fungování Harryho mysli, toto jako jediný prvek nezapadalo do zmijozelské osobnosti, kterou si pro něj vykonstruoval.

Proč, proč, proč Harryho uklidňovala představa zamčení v nějakém zatraceném přístěnku?

A pokud by na to přišel, pochopil by ranní události. Znal by Harryho motiv pro vtažení Luciuse do násilné konfrontace, která mohla mít jen jeden strašlivý výsledek.

Očima bloudil po bezvládném těle a zarazil se, když zahlédl zaschlou krev pod nehty.

Snape svraštil obočí. Na Harryho už seslal několik čistících kouzel, jak se snažil alespoň do jisté míry z chlapcova vědomí vymazat události uplynulého dne. Překvapilo jej, že tento detail přehlédl.

Rychle si ověřil, že Harry ještě spí, váhavě uchopil jednu z jeho hubených rukou a zvedl ji ke světlu – Pulírexo zafungovalo okamžitě – když ji však Severus chtěl pustit, Harryho prsty jej sevřely a odmítaly se uvolnit.

Snape ztuhl. Harryho tvář se zkroutila do čehosi podobného úzkosti. Sevření prstů ještě zesílilo a Harry zamumlal cosi nesrozumitelného a přitáhl si Severuse blíž. Tomu trvalo docela dlouho, než si uvědomil, že jeho fyzická přítomnost přináší chlapci útěchu.

Ušklíbl se. Harryho by zděsilo, kdyby věděl…

Ta myšlenka Snapea natolik pobavila, že Harryho nechal, aby se k němu i dál vinul.

Prsty opět zesílily stisk a Harryho ustaraná tvář začala vyjadřovat rozrušení. Znovu a znovu mumlal cosi nesrozumitelného a Snape se naklonil, aby lépe slyšel.

„… Siriusi…“

Znechuceně si odfrkl a vytrhl se ze slábnoucího sevření.

„Siriusi!“ vykřikl Harry zmučeně a rukou mával ve vzduchu.

Snape tiše proklel Blacka a posbíral prázdné flakonky od lektvarů. Nevzhlédl, když Harry to jméno ještě několikrát zavolal.

Pak Harryho ruka klesla a houpala se po boku pohovky. „Je mi to líto, Siriusi…“ zasténal. „… Je mi to líto…“

Poté Snape vzhlédl a upřeně na bezvědomého chlapce zazíral.

„Tak líto…“ zamumlal Harry. „Nechtěl jsem… Je mi to líto…“

A najednou Snape velice dobře pochopil, proč Harry potřebuje ten přístěnek.

Toto bylo ono… dědictví výchovy oněch mudlů.

Snape si promnul ruce, jako by jej Harryho dotek pálil na kůži, a sledoval ležícího chlapce. Uvědomoval si neurčitou lítost nad tím, že se odtáhl z náruče svého syna.

Hm… Díval se, jak se Harry přetočil na bok a stočil do klubíčka. Teď už bylo pozdě, aby se do toho objetí vrátil.

ooOOoo

Harrymu bušilo v hlavě a celé tělo mu pulzovalo nezapomenutelnou bolestí. Několikrát se pokusil otevřít vláčná víčka a pod náporem světla sebou trhl.

Snape jej musel někdy přestěhovat. Poslední si pamatoval léčení v salónu, ačkoliv měl i nejasnou vzpomínku na probrání se a otázku na Snapea, jak dlouho byl mimo.

„Rozhodně ne dost dlouho. Spi, ty pošetilý kluku.“

Ta vzpomínka se mu pomalu vkrádala do hlavy. Uspávací lektvar z něj vyprchával zvolna a zanechal jej poněkud dezorientovaného. Jak je to dlouho? Dny? Hodiny?

Pohledem pomalu proběhl ložnicí a zastavil se, když zachytil myslánku položenou na stole u jeho postele.

Dlouhou chvíli na ni zíral a snažil se nějak přijít na to, kdo ji sem dopravil.

Musel ji tu nechat Snape. Proč? Jde o nějaký test?

Harry na ni hleděl pár dalších okamžiků, a pak se rozhodl se jí nedotýkat.

Musel usnout, protože další, co si uvědomoval, byl Snape stojící nad ním a sesílající diagnostické kouzlo. Vyčerpaný profesor měl vlasy mastnější než obvykle a temné stíny pod očima.

„Jak dlouho…?“ Harrymu se zlomil hlas. Odkašlal si, ale to neulevilo od bolesti.

„Téměř dva dny,“ odpověděl Snape. Vrátil hůlku do kapsy a kriticky si Harryho přeměřil. „Potěší tě, že jsi neutrpěl trvalé poškození nervů.“

„Aha.“ Harry si promnul krk a pokusil se protřídit vzpomínky na poslední dny.

Snapeovy rty se zúžily do pochmurné, podrážděné linie. „Dalších dvacet vteřin, Pottere, a zůstal bys s trvale narušenou hybností. Měl jsi nesmírné štěstí.“

Harry si nebyl jistý, co na to říct, tak mlčel.

Snape přimhouřil oči. „Doufám, že si zapamatuješ, jak těsně jsi tomu osudu unikl, až se příště budeš chtít pustit do tak ztřeštěného podniku.“

Harry obrátil pohled ke stropu a přál si, aby už Snape odešel. Zase se začal cítit trochu špatně.

Dlouhou dobu na něm spočívala tíha Snapeova pohledu, než se profesor o krok stáhl.

„Myslánka. Využil jsi šanci se do ní podívat?“

Harry prudce stočil pohled. „Ne.“

Snape na něj přísně pohlédl.

„Už… už bych to znovu neudělal,“ dodal rychle.

Snape protočil oči v sloup. „Přirozeně, teď jedinkrát vykážeš vzdálený smysl pro slušnost.“ Přešel kolem postele a strohým gestem Harrymu pokynul k myslánce. „Pojď, Pottere, podívej se. Nebyl bych takový blázen, abych ji tady nechával, pokud bych nechtěl, aby ses do ní podíval.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry hořce, když si vzpomněl na onu poslední navštívenou myslánku.

Snape na něj vrhl nepřátelský pohled a Harry ztichl. Po chvíli se pomalu vyšoural z postele, přičemž usilovně ignoroval ostré protesty svých bolavých kloubů. Starší kouzelník ustoupil, aby mu uvolnil místo.

„Může tě to vyvést z klidu,“ poznamenal Snape a sledoval, jak se Harry přizpůsobuje nové poloze na boku postele. „Jsou to mé vzpomínky na ty extrahované z Luciusovy mysli o onom okamžiku, kdy on pronikl do tvé mysli. Pozor na to.“

Harry po Snapeovi střelil pochybovačným pohledem. Najednou jej znervóznilo, co vlastně uvidí. Kousal si tvář a hleděl do hloubek myslánky; znenadání se mu nechtělo pokračovat.

„Bylo by hezké, kdyby to bylo dnes,“ poznamenal Snape suše.

Harry se zhluboka nadechl a s divoce bijícím srdcem šťouchl do myslánky. Co jen uvidí? Bude muset znovu prožít to, co se stalo s Minky? Nemyslel si, že by to vydržel. Možná jde o nějakou formu trestu…?

ooOOoo

Harrymu dlouho trvalo, než si toho bledého, hubeného kluka napůl zhrouceného v Malfoyově náručí spojil se sebou. Otřásl se při pohledu na toho aristokrata a vzpomínky, jak jej Malfoy mučí a jak Malfoy křičí pod Snapeovým Cruciatem, mu běhaly hlavou.

Lucius bez námahy druhého Harryho podpíral; chlapcovy nohy stále odmítaly nést celou váhu.

„Zabij tu skřítku,“ pokynul Lucius s upřenýma, třpytícíma se očima. Byl si naprosto jistý, že dokáže vůli mladšího kouzelníka pokřivit podle sebe.

Harry před tím pohledem ucukl. Nechtěl sledovat, jak jej Lucius změní ve vraha.

Luciusovi pokryla oči mlha, pozornost zcela zaměřil na kontrolu Harryho mysli. „Zabij ji.“

Jako závojem zatažené zelené oči druhého Harryho se zvětšily, v jejich hloubkách se rozvinul zmatek. Ze sledování sebe sama se Harrymu udělalo špatně.

Malfoyovo objetí pod Harryho pažemi zesílilo a do tváře se mu vkradla frustrace.

„Zabij ji!“ trval na svém drsným a skřípavým hlasem.

Druhý Harry zamrkal, jako by nemohl odtrhnout pohled od domácí skřítky, přesto nedokázal pochopit, co má provést. Obočí se mu nakrabatilo a vypadalo to, že s jistým úsilím otevřel ruku a upustil hůlku.

Do Luciusovy tváře se vkradlo zděšení a zmatek. Dlouho na Harryho zíral s výrazem, který se pomalu přeměnil do zlosti a… čehosi jako zrada?

Hrubě Harryho upustil na zem.

Pak Lucius obrátil tvrdé, rozzlobené oči na domácí skřítku, která se před ním na trávníku stále třásla strachy.

„Avada kedavra!“

Zhoubné zelené světlo vystřelilo z jeho hůlky a uhodilo Minky do hrudi. Mrtvá padla k zemi.

Lucius odvrátil rozzuřený pohled od tělíčka ke zhroucenému chlapci. S chladným, vypočítavým zábleskem v očích si přeměřil dezorientovaného Harryho.

Harry viděl přesně ten okamžik, kdy se přiměl k úsměvu, ačkoliv oči zůstaly chladné a zuřivé. Ten vychrtlý kluk na trávníku se vzpamatovával z mrákot a potácel se na roztřesených kolenou. Když zaznamenal tělo Minky, jeho výraz se změnil do šokovaného a zděšeného.

Lucius se zlomyslně usmál. „Výborně, Septimusi.“

ooOOoo

Harry si jen nejasně uvědomoval, že jej Snape pošťouchnul zpět do postele, když mu hrozil pád, a vypáčil mu z rukou myslánku.

Nezabil jsem ji…

Ta myšlenka bezvýznamně drnčela Harryho myslí. Věděl, že by se mu mělo ulevit, ale bylo mu zle a svírající pocit na hrudi odmítal polevit.

Nebyla to má chyba.

Ale nemohl odtrhnout svou mysl od toho mrtvého tělíčka.

Harry si přitáhl kolena k hrudníku a objal je. V jizvě jej bodalo a to v něm vyvolávalo nevolnost a neurčitý pocit pošpinění. Poškrábal si ji.

„Tak co?“ zeptal se Snape líně, vyjmul vzpomínku z myslánky a umístil to jemné vlákno zpátky do hlavy.

„Tak co?“ zopakoval Harry otupěle.

„Nejsi zodpovědný za její smrt. Cítíš se adekvátně utěšený?“

Harry se chvilku divil, proč je pro Snapea tak či onak důležité, jak se cítí kvůli smrti Minky, ale tu myšlenku zastínil ten chladný, hrozný pocit.

Tak toto budu muset udělat…

Nepřihodilo se poprvé, že sledoval něčí smrt. Ale poprvé byl zcela přesvědčený, alespoň na chvíli, že ji sám spáchal. Poprvé zřetelně cítil krev na svých rukou.

Pravda, už zabil Siriuse. Mohl jej stejně tak strčit za závoj sám. Ale nikdy se nevyrovnal s realitou stát se vrahem.

A on se vrahem stane. Zavraždí vlastníma rukama, nebo sám zemře.

Harry se schoulil do ještě menšího klubíčka, chtělo se mu zvracet, chtělo se mu křičet. Cosi, cokoliv, jen aby zahnal tu strašnou pravdu.

Jizva PÁLILA…

Neexistovala cesta ven. Nemohl uniknout svému osudu. Někoho zabije. A nechápal, alespoň ne zcela, jak strašná to je věc, dokud neuviděl tělo Minky…

Zabije vůbec Voldemorta? Je na to dost silný? Je toho vůbec schopný?

Horečněji se poškrábal na čele. Tolik na něm záviselo. Tolik životů. Jen si přál zcepenět, přijít o paměť, zapomenout, zapomenout…

„Přestaneš s tím?“ zařval Snape a strhl Harryho ruku, kterou si křečovitě drápal čelo.

„Promiňte!“ vyheknul Harry a snažil se odtáhnout.

Snape sevření zesílil a zabránil mu stáhnout se. Černé oči držel jako přikované a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co tak sleduje.

Za nehty měl krev.

Snape na jeho ruce podstatnou dobu upřeně zíral, pak si jeho černé oči našly cestu k Harryho čelu a v jejich hlubinách zablesklo porozumění.

„Samozřejmě!“ zavrčel. „Finite incantatem glamourie.“

Harry na čele ucítil zachvění, když Snapeovo zakrývací kouzlo rychle zmizelo. Do Snapeovy tváře se vkradl hněv. Ocelový stisk ještě zesílil a profesor si ho strhl blíž, prsty stiskl Harryho bradu a jeho hlavu naklonil ke světlu.

„Co je to, Pottere?“ otázal se Snape.

„Co je co?“

Snapeovy prsty držely jeho bradu jako ve svěráku a natočily mu hlavu k zrcadlu na zdi. „Toto!“

Pohled na zkrvavené čelo, kde si rozdrápal jizvu, Harryho překvapil a morbidně zaujal. Zvláštní, jak ani teď své zranění necítil navzdory tomu rozškrábání kůže až do krve.

„Co-je-to?“

Harry na svoji rozedranou kůži hleděl dlouhou chvíli, než se přinutil vrátit pozornost Snapeovi. „Neuvědomil jsem si… Moje jizva trochu bolí, ale nějak…“

„Jak dlouho?“ teď už byl Snape podrážděný.

Z dobrého důvodu, připustil Harry.

Odvrátil se od vlastního odrazu a opět si téměř promnul čelo, než jej Snapeův zničující pohled zmrazil.

„Uf – opravdu jsem na ni nemyslel. Tedy po Mi-Minky.“ Tentokrát si jizvu protřel, chycený v znepokojivé vzpomínce. „Malfoy řekl, že je pyšný. On –“ Vtom se Harry odmlčel, přemožený ponížením nad tím, jak ho Malfoy otcovsky políbil na čelo. Nejraději by si tu kůži začal znovu drápat.

Ale Snape by o tom mohl pronést tolik strašných poznámek. Nechtěl riskovat, že je bude muset poslouchat.

„A proč tě bolí teď?“ zeptal se Snape netrpělivě. „Právě jsem tě zbavil viny. Nemáš důvod k zoufalství.“

Harry pokrčil rameny; vůbec se mu nelíbilo Snapeovo intenzivní zkoumání.

„Potřebuješ…“ Snape pokynul ke skříni.

Harry pohledem přeběhl naznačeným směrem a přemohl jej pocit bezmocného zoufalství.

Pořád po ní toužil; přál si, aby nikdy neopustil skličující jednoduchost Dursleyových, nikdy neopustil přístěnek, nikdy se nestal zachráncem kouzelnického světa a nikdy nepřevzal tu strašnou míru odpovědnosti.

Ale už je konec sebeklamu.

Vrah nebo oběť. Jiné možnosti mu nezbyly.

Harry zavrtěl hlavou. Rukama si zakryl oči a nechtěl nic víc než zůstat sám.

V jizvě mu vytrvale tepalo, ale bolestně si uvědomoval, že nic na světě mu z mysli nevymaže představu smrti… Už dále nemohl ignorovat realitu svého zářného osudu.

Snape se nad ním stále tyčil. Harry si přál, aby odešel.

Šokem málem zdřevěněl ve chvíli, kdy mu Snape z tváře odtáhl ruce. Zmateně na něj zíral, když přivolal lahvičku a palcem jemně natřel balzám na Harryho krvácející čelo. Harry na něj dlouhou chvíli hleděl a snažil se spojit tohoto cizince se Smrtijedem, který si užíval křiku jiného člověka.

Prostě to nešlo. Bylo to… divné. Šlo o nějaký trik; muselo to tak být. Co od něj Snape chtěl?

„Zvládnu to sám,“ pronesl Harry nahlas s vyzývavým pohledem.

Snapeovy černé oči střelily k jeho. Profesor na něj pohlížel s nevyzpytatelným výrazem a pak se mu rty zvlnily. Prudce strčil lahvičku do Harryho ruky.

„Dobře. Tak si posluž.“

A s těmi slovy vypochodoval z místnosti.

Harry za ním zůstal zírat. Nikdy nepochopí, jak mysl toho umaštěnce pracuje.

Když si nanášel mast na čelo, ruka se mu třásla. Kůže se zahojila rychle, ale jizva hořela dál.