Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2

Harry byl v bezvědomí několik hodin. Pokaždé, když se probudil, snažil se vstát z chladného a tvrdého povrchu, na kterém ležel, ale bolest se jen vystupňovala a ruce mu podkluzovaly. Krátce uvažoval, na jaké mokré, slizké látce leží. Roztřásl se v šatech nasáklých krví. Pokusil se volat o pomoc, někdo ho přece musí slyšet, ale nikdo nepřišel.

Harry se ocitl ve velmi zvláštním stavu.

Občas si vzpomněl, že kvůli zrcadlu neleží ve své posteli ve svém útulném pokoji nebelvírské věže. A ploché a ostré kousky, které se všude kolem povalovaly, ho vedly k závěru, že něco muselo zničit Zrcadlo z Erisedu, a pravděpodobně mu to zároveň i ublížilo. Ale nešlo mu na rozum, co mohlo rozbít to obrovské a nádherné zrcadlo na kusy.

Najednou byl zpět ve svém přístěnku pod schody, obstupovala ho tma a ztěžovala mu dýchání, ale možná za to mohla také bolest v celém těle. Zoufale se snažil zabránit jakémukoli bolestnému zasténání. Kdyby ho slyšel strýc Vernon, byl by vzteky bez sebe. Harry si nevzpomínal, co provedl tentokrát, ale muselo jít o něco zlého, protože ho strýc obvykle takhle nedobil.

Znovu a znovu se objevovalo to zelené světlo, doprovázené vysokým, chladným a krutým smíchem. A jeho máma. Harry viděl svou mámu, snažil se pohnout, zachránit ji, ale čím více se snažil, tím vzdálenější se zdála. Proč nezůstane? Nevidí snad, že ji Harry potřebuje? Je přece jeho máma, nemůže ho opustit!

Viděl, jak se jí ústa pohybují, slyšel její tichý hlas, jak k němu konejšivě mluví, ale slova nerozeznával. Zelené světlo ji obklopovalo, doslova zářila, byla tak krásná, ale zdála se vyděšená -

„HARRY!“

Vzbudil ho hlasitý výkřik. Když zjistil, že bolest nezmizela, zasténal. Snad to není tak zlé, aby nemohl uvařit snídani. Křik tety Petunie znamenal, že může opustit přístěnek, i přes to, co se stalo včera.

„A’o, teto Petu’ie, jse‘ vzhů’u,“ zachrčel.

„Harry, chlapče, co se stalo?“

Teď Harry poznal, že to není hlas tety Petunie, vlastně ani ženský hlas. Ale nebyl to ani strýc, tak kdo – překvapeně vykřikl (což znělo spíš jako zakňučení, protože byl velmi ochraptělý), když ho náhle jemně zvedly dvě silné ruce. Snažil se tomu bránit, ale bolest, která mu projela hlavou a pažemi, rychle zmařila jeho úsilí.

„Ššš, to je v pořádku, chlapče, nehýbej se, nebo si ještě víc ublížíš. Madame Pomfreyová tě už dá dohromady,“ řekl hlas, který nejspíš patřil tomu, kdo ho nesl.

Madame Pomfreyová. To jméno znělo jako zvon… Bradavice! Jak jen mohl zapomenout? Není u Dursleyových, ale v Bradavicích! Upřímně, stávalo se často, že se Harry vzbudil a potřeboval pár chvil, než si vzpomněl, že své příbuzné opustil už před několika měsíci.

Ale pokud už nebyl u strýce a tety, proč byl zraněný? Ani Snape by mu neublížil tolik jako jeho strýc poté, co osvobodil toho hroznýše.

Albus Brumbál si právě sedl ke snídani, když se do Velké síně vřítil nejmladší Weasley. Obvykle ráno býval (jako všichni Weasleyovi kromě Percyho) mezi posledními příchozími.

Ale místo aby se posadil k nebelvírskému stolu, běžel rovnou k učitelskému. Očima přejížděl řadu učitelů, kteří už dorazili, a zatvářil se zklamaně, když mezi nimi nenašel ředitelku své koleje. Několik okamžiků nerozhodně stál. Nakonec se rozhodl, že jeho problém je příliš naléhavý, než aby čekal na profesorku McGonagallovou, a zamířil ke středu stolu, kde si ředitel zrovna přidával do svého čaje čtyři kostky cukru.

„Ehm, profesore Brumbále, pane?“ zamumlal Ron nejistě.

„Ano, Ronalde? Co pro vás mohu udělat v toto překrásné ráno?“ zeptal se mile ředitel.

„Ehm, nechci vás obtěžovat, ale Harry… ehm, dnes ráno nebyl v naší koleji a postel vypadala, jako by v ní nikdo nespal. Ptal jsem se svých bratrů, ale nikdo ho neviděl…“ odmlčel se.

„Nenapadlo vás, že jen odešel brzy z koleje, třeba navštívit Hagrida, nebo se proletět?“

„To ano, už jsem to šel zkontrolovat, ale na hřišti nebyl a Hagrid ještě spí. A navíc,“ rozpačitě přešlápl a rychle se podíval na přítomné učitele, „jeho neviditelný plášť taky zmizel,“ zašeptal.

Nad tím se Brumbál zamračil. Když ho o Vánocích vracel právoplatnému majiteli, nenapadlo jej, že by Harry použil plášť na opuštění koleje po večerce. Kdyby se jednalo o Jamese Pottera, bylo by to něco jiného, ale Harry? Věřil, že není jako jeho otec (samozřejmě až na ty vlasy) i přes to, co mu tvrdil Severus. Ne, samozřejmě že byl víc po Lily, a Lily Evansová by pravidla takhle neporušila. Ne bez velmi dobrého důvodu, samozřejmě…

Ale i kdyby se Harry vydal na procházku po hradě, určitě by se vrátil do nebelvírské věže před svítáním. Jaký byl důvod, že se schovával pod pláštěm, když se mohl klidně toulat po chodbách po konci večerky v šest ráno?

„Děkuji, Ronalde, že jste mě na to upozornil tak rychle. Nemyslím, že byste si měl dělat starosti, ale pokud se Harry neobjeví před obědem, vyšlu ho hledat pár lidí. Hrad může být ohromující pro někoho, kdo tady tráví jen pár měsíců. Ale myslím, že bychom vašeho kamaráda měli nechat samotného najít si cestu zpět, nerad bych, aby dostal trest jen proto, že se vydal na průzkum v neobvyklou denní dobu,“ mrkl Brumbál na úzkostně vyhlížejícího chlapce před sebou.

Ron to doopravdy nechtěl říct, ale co když ředitel nepochopil naléhavost situace? Ron nebyl hloupý – všiml si, že Harry moc nespal od té noci, kdy našel tu pitomou místnost, kdy našel to pitomé zrcadlo, a také, že každou noc opouští jejich ložnici. A všiml si, že Harry vypadal noc od noci vyčerpaněji a smutněji.

Několikrát mu chtěl říct, že by měl přestat chodit k zrcadlu, že to pro něj není dobré. Bohužel spolu zrovna nemluvili, a on se prostě nedokázal přinutit k omluvě za svůj výbuch vzteku oné noci. Věděl, že na Harryho neměl křičet a dokonce připustil (samozřejmě sám pro sebe), že rodina může být důležitější než být kapitánem famfrpálového týmu, ale přesto… Harry mu ublížil i tím, že podle něj Ronova přání nebyla důležitá! Tak proč by měl udělat první krok k usmíření on? To nebylo fér!

Ale teď se zdálo, že Harry  má problém. A Ron byl jediný, kdo tušil, kam mohl jít. Proč jen nedával větší pozor, když ho Harry vedl k tomu zrcadlu! Ale přestože strávil půl hodiny hledáním té místnosti, a dvakrát při tom málem zabloudil, nedokázal ji najít.

„Ehm, profesore Brumbále, možná vím, kam Harry šel,“ zamumlal nejistě a ředitel musel napínat uši, aby rozuměl, co říká.

„Opravdu?“ zeptal se Brumbál  překvapeně. „Proč tedy nejdete za svým přítelem? Jsem si jist, že by byl radši, kdybyste ho našel vy, než kdyby ho našel některý z učitelů,“ zamrkal na rudovlasého chlapce, ačkoli chlapcův ustaraný výraz ho trochu znepokojil.

„Já jsem se snažil, pane, doopravdy, a nerad bych Harryho dostal do potíží, jenže – no, asi jsem zapomněl, ve které učebně to podivné zrcadlo je,“ přiznal Ron zahanbeně.

„Jaké zrcadlo, chlapče?“ zeptal se nyní poněkud rozrušený ředitel.

„Ehm, bylo obrovské a mělo honosný rám. Harry ho našel ve staré, nepoužívané učebně, když utíkal před Filchem po prohledání oddě- chci říct,“ opravil se spěšně Ron, „narazil na něj, když prozkoumával hrad. Byla to náhoda, vážně!“

Tohle Brumbála zvedlo z křesla. Napřáhl ruku, aby zastavil Ronovo koktání. „Myslím, že vím, kde je, Ronalde. Zajdu pro něj a zjistím, jestli je v pořádku. To zrcadlo…“ odmlčel se. Dobře věděl, co může Zrcadlo z Erisedu udělat s někým, jako je Harry – s někým, kdo ztratil své milované. Z tohoto důvodu odmítal svému Mistru lektvarů říct, jaká poslední ochrana bude na Kameni, přestože ten mladý muž chtěl neoblomně zjistit, zda existuje nějaké reálné, spolehlivé zabezpečení, které Voldemortovi zabrání Kámen získat.

Ron se zmateně podíval na ředitele. Před pár okamžiky vypadal, že je mu úplně jedno, co Harryho potkalo, a najednou jeho výraz dokazoval, že nalezení toho zrcadla bylo opravdu špatné.

Poté ale pokrčil rameny. Pokud se Brumbál ujistí, že je Harry v pořádku, mohl si o svého možná bývalého kamaráda přestat dělat starosti a vrátit se k uraženosti kvůli jeho nedostatku pochopení pro Ronova citlivá místa.

Chystal se následovat ředitele z Velké síně, když se Brumbál zastavil a otočil. „Postarám se, aby se Harry vrátil v pořádku, Ronalde. Není potřeba, abyste mne doprovázel, prostě si dejte snídani.“

Na pár okamžiků Ron nerozhodně stál mezi ředitelem a poloprázdným nebelvírským stolem. Najednou mu hlasitě zakručelo v břiše a bylo rozhodnuto. Mohl by si dát sladkou rolku, i když bylo takhle brzy! A když Brumbál dá na Harryho pozor, nemusí se přece strachovat!

Brumbálovi trvalo jen asi pět minut, než se dostal do učebny, kam dal zrcadlo do doby, než si najde čas přemístit ho do sklepení, kde schoval Kámen mudrců. Těchto pár minut stačilo, aby se jeho znepokojení výrazně zvýšilo.

Jasně si pamatoval, jak ho Zrcadlo z Erisedu ovlivnilo, když ho viděl poprvé. Viděl svou sestru, viděl Arianu poprvé za více než půl století, a když si uvědomil, že jde jen o odraz, že není skutečná a že se nikdy nevrátí, byl to druhý nejhorší den jeho života.

A teď, jak se zdálo, Harry, chlapec, který ztratil oba své rodiče, když mu byl pouhý rok, zrcadlo našel.

Připravil se na obraz Lily a Jamese Potterových smějících se z chladného skla na své jediné dítě a zabočil za roh.

Dveře do nepoužívané učebny byly otevřené.

Brumbál zalapal po dechu. „HARRY!“

Úlomky rozbitého skla se rozsypaly po celé místnosti. Rám starodávného zrcadla se zhroutil na zem a jen několik palců od něj na studené kamenné podlaze leželo tělo malého chlapce. Vedle jeho hlavy se tvořila kaluž krve.

Brumbál na okamžik věřil, že je Harry mrtvý. Najednou se však chlapec mírně zachvěl a zamumlal cosi nesrozumitelného. Vypadal, že se snaží vstát, ale ruce mu podklouzly po jeho vlastní krvi.

Ředitel byl v šoku, ale nepřežil spoustu soubojů s různými čaroději, aby panikařil, když se zdálo, že se mu situace vymyká z rukou.

Se zachmuřeným výrazem odmetl úlomky zrcadla do vzdáleného kouta a zvedl Harryho do náruče. Ten v odpověď zakňučel, ale ztráta krve spolu s hodinami ležení na studené podlaze jen v chatrném pyžamu a roztrhaném hábitu, který ho nechránil před tuhou skotskou zimou, mařily jeho úsilí bránit se pevnému, ale jemnému sevření dospělého.

S mumláním slov, která snad měla vyděšeného chlapce uklidnit, zamířil starý kouzelník na ošetřovnu.