Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Smrtijed

Lucius se přinutil k chmurnému úsměvu. „Samozřejmě, že jsem. Tak to kouzlo ukonči a já ti ukážu, jak pyšný na tebe skutečně jsem.“

Harry pocítil podivnou útěchu při pohledu na nenávist, která hořela v Luciusových očích. Po dnech naplněných jejich nelehkou hrou přinášelo toto nepřátelství vítanou úlevu. Při té zuřivosti ve tváři Luciuse Malfoye se zase trochu cítil jako Harry Potter.

Sledoval, jak Malfoy bolestivě míří pokojem, hůlku křečovitě sevřenou v třesoucí se ruce, klouby bílé silou stisku. Podle toho, co Harry četl v knize Spřízněné a příbuzenské kletby, krev vařící kletba působila hroznou, přesto ne zcela vysilující bolest. Ve vlnách dosahovala vrcholu a ustupovala, a v mírnějších fázích mohl postižený skoro normálně fungovat.

Podle jeho pohybu soudě, muset teď muž procházet jednou z mírnějších etap. Harrymu se ulevilo, že Lucius neprožívá naprostou agonii. Mužovým vyzáblým tělem postupovalo nahoru a dolů chvění a musel zatínat čelist, ale bolest nebyla tak silná, aby se mu v šedých očích objevily slzy. Chtěl Malfoyovi ublížit, ale ne brutálně, ne po M – ne po tom všem, co provedl. Asi by něco tak násilného neunesl.

„Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“ kypěl Lucius. „Ta kletba. Ukonči ji. Hned!“

„Ale pane Malfoyi,“ opáčil Harry nevinně, nejistý, jak daleko by měl zajít; zamýšlel vyvolat nepromíjitelnou, ale určitě ne tu vražednou. „Chtěl jste, abych vám předvedl, jak dobrý učitel jste.“ Při těch slovech si vybavil strašlivou lekci z uplynulého dne a v krku mu rostla žluč. „A já vám jen chtěl ukázat, jak moc se ta lekce zažila! Možná kletbu zruším, když hezky poprosíte – “

„MDLOBY NA TEBE!“

ooOOoo

Na mýtinu se vyrojily postavy v kápích. S pocitem uspokojení sledoval, jak z jejich hůlek v záblescích šlehají kouzla; ten masakr mu do žil vysílal studený příval síly.

Očima zabloudil k vlastní kořisti – ta podměrečná mudlovská šmejdka na něj zírala v šoku zrozeném z okolního bezdůvodného teroru.

Viděl ty oči, vyděšené oči, které jej sledovaly, a přes rty mu přeběhl úsměv. Vysoký, pisklavý hlas: „Avada ke –“

ooOOoo

„Enervate.“

Harryho oči se otevřely do purpurového, časně ranního nebe. Studený vzduch chladil rozpálenou kůži jizvy, která urputně pálila. Hlava se mu točila, vražedná kletba ze snu mu zvonila v mysli.

Cosi ho nabádalo, aby se vyděsil, že jej po měsících opět přepadla vize, ale rozptylovaly jej aktuální problémy s Luciusem Malfoyem a jeho roztřesené lapání po dechu, které rušilo klidné ticho pozemků panství.

„Musíš být docela… silný mladý kouzelník,“ poznamenal Lucius rozechvěle. Hrbil se v trávě vedle Harryho, šedé oči nezaostřené a poněkud šílené. „Většinou kletby skončí, jakmile jejich sesílatel ztratí vědomí. Ne však tvé, očividně!“

Harry se vzpřímil a ruka mu automaticky vyletěla k čelu, aby si promnul jizvu.

„Septimusi, prosím,“ zašeptal zlomený Lucius. Stále klečel, i když se Harry vyškrábal na nohy, a v šeru rána k němu vzhlížel utrápenýma očima. „Odstraň tu kletbu.“

Nacházeli se vedle rybníka, kde včera mířili na kachny. Zabili M –

Ta myšlenka ho pohltila a cítil v sobě bobtnat cosi ošklivého.

„Zruš ji. Prosím, Septimusi. Prosím!“ K Harryho šoku se Malfoyovy oči naplnily slzami. Prosbu vyslovil rozechvělým, zlomeným hlasem. „Bolí to, Septimusi. Nevydržím to. Nevíš, jak moc to bolí!“

V Malfoyových očích cosi viděl, cosi vypočítavého a ovládajícího se, co Harryho varovalo, že ten muž svoje utrpení přehání, že brnká na slabé místo svého nejnovějšího nepřítele. Nicméně Harrymu sevřel vnitřnosti pohled na někoho, kdo u něj žebrá o milosrdenství. Bylo těžké polykat s tím nečekaným knedlíkem v krku. Nechtěl, aby to zašlo tak daleko. Jen chtěl Malfoye vyprovokovat a možná mu trochu ublížit za… za ty hrozné věci ze včerejška. Ale… Teď tu bylo víc než to. Víc z té ošklivosti a hrozné temnoty uvnitř něj.

Nejsem o nic lepší než on… pomyslel si Harry zhnuseně.

Prudkým švihem hůlky kletbu zrušil. Prožil vnitřní pocit ne nepodobný náhlému povolení struny, jakmile kouzlo ukončil.

Ten pocit ale zmizel, nahrazen podivným vjemem, který se probouzel k životu… plíživé teplo v žaludku, jako by právě vypil šálek horké čokolády. To cizí teplo zaplavilo Harryho hruď.

Vstávej, Malfoyi, pomyslel si a sledoval temný úsměv na tváři Smrtijeda, který si uvědomil, že jeho nepřítel právě provedl osudovou chybu, která jej osvobodila. Harry se nějak nedokázal přimět, aby se bál.

Myslí se mu mihly velké, vyděšené oči.

Zabil Minky. Lucius však danou situaci zmanipuloval tak, že se nemohl pomstít zraněním Malfoye. Harry si zuřivě promnul čelo; pálilo. Jen potřeboval – potřeboval na to přestat myslet. Na to, co udělal. Na ty vyděšené, uplakané oči…

Malfoy jej prokleje, Snape vykopne Malfoye z domu a Harry bude vědět, že alespoň jednu věc v tomto roce udělal dobře. Zabil Siriuse, zabil Minky, málem zabil kamarády… Ale toto zraní jen jeho. S tím by dokázal žít. Tímto by se mohl nějak vykoupit.

Malfoy se na Harryho podíval samolibě, s temným pohledem v očích, který sliboval strašlivou odplatu. V předstíraném strachu Harry o pár kroků ustoupil. Avšak jediná emoce, kterou cítil, byla nejasná zvědavost a zvláštní pocit očekávání.

Jizva pálila.

Promnul si břicho, pohlédl nejdříve na Malfoye a pak na sebe. Teplo v žaludku se zvýrazňovalo. Neviděl, že by Malfoy seslal kouzlo… Nemohlo jít o zaklínadlo. Ten muž se teprve teď zvedl na nohy, teprve teď vytáhl hůlku a divoce potřásl blonďatou hlavou, jako by se chtěl zbavit posledních účinků kletby.

A pak se to stalo. V Harryho hrudi zapulzovala výheň a do žil mu vyslala tekuté horko.

Co to sakra je? Harry zaskřípal zuby, bojoval s tím pocitem a snažil se ho setřást. Malfoy… sleduj Malfoye… Soustřeď se na Malfoye…

Jakkoliv tomu pocitu odolával, oheň v něm rostl, jako by měl Harry v hrudi pec.

Nevnímal, když teplo prudce vzrostlo, horkost mu rozřízla žíly a stala se žhavou lávou; neuvědomoval si, když se zhroutil na zem s ohněm drápajícím mu kůži.

Jen co Harry přišel k sobě, zatínal ruce do pěstí tak silně, že mu v pažích pulzovala bolest. Ruce a nohy si otíral o chladnou rosu trávy a doufal, že vlhkost uleví tomu hroznému horku. Ale hořelo to uvnitř. Nemohl se toho žáru zbavit;  byl neúprosný.

Oheň. Oheň, oheň, oheň.

Ty oči.

Proč pořád myslel na oči Minky? Proč měl stále pocit, že mu ono místo na čele hoří? Jako by se tou bolestí rozpouštěl, přesto ty oči, ty oči…

Z toho horka by měl umřít. Ale neumíral, hořel…

„No vida. Podívejme se na to…“

Když ten suchý hlas dorazil k Harrymu uprostřed jeho soukromého pekla, uvědomil si, že na Luciuse skoro zapomněl. Pokusil se trochu vzchopit, kousal se do rtu a přinutil se podívat na staršího kouzelníka.

Zvláštní, jak Malfoyovy kruté šedé oči odrážely přesně to, co se teď dělo v jeho těle. Infervesco sanguis. Trpěl krev vařící kletbou.

Ale… jak? Jak se to mohlo stát? Neviděl, že by Malfoy něco provedl!

Hm… Nestranně si poznamenal, že to opravdu docela bolí; ne tak jako Cruciatus, ale pár stupínků nad pořádnou dávkou Kostirostu. Jisté roztěkané části jeho mysli Malfoye obdivovaly za to, jak jej připravil o vědomí a jeho bezvědomé tělo vyvlekl ven, zatímco bojoval s tímto; Harry sám by teď stěží dokázal vstát.

„Nemyslím, že sis vědom velikosti své chyby, Septimusi,“ poznamenal Lucius a jízlivě se na Harryho usmál.

Harry se pokusil zvednout hlavu. Bolí to… Nechal ji spadnout.

„Ta… kletba?“ dokázal ze sebe dostat.

Malfoy se chladně a potměšile zasmál. „Ne, ne ta kletba samotná. Provedl jsi ji výborně. Docela účinný prostředek na zničení nepřítele, krev vařící kletba.“ Oči se mu nemilosrdně zaleskly. „Souhlasíš se mnou?“

Ach, ano, souhlasil. Tělo se mu vařilo horkou agonií. Cítil se, jako by umřel a skončil v pekle.

No… jistě by to vysvětlovalo, proč Malfoy ještě neodešel.

„Chyboval jsi vyhlášením otevřeného nepřátelství – poté, co jsem se jen snažil ti pomoci, drahý chlapče – a následným ukončením svého útoku,“ zabroukal Lucius a přiblížil se k Harrymu, který ležel na trávníku a lapal po dechu. „Ukončil jsi jej jen proto, že jsem tě prosil… Nebo možná kvůli mým pěkným lesklým slzám? I skutečně temný čaroděj zná slitování nad hloupostí a sentimentálností. Zjistíš, že já nikoli.“

Harryho neviditelné brýle v jisté chvíli spadly. Malfoy se změnil na o málo víc než zlovolný flek blond vlasů a bledé kůže; dokázal však rozeznat mužovy bílé zuby zářící v širokém úsměvu.

„A teď pojďme dál… Co jsem zanedbal ve tvém vzdělávání? Proč se kletba přesměrovala na tebe?“ zeptal se Lucius líně.

Harry se na něj podíval nechápavě. Už nešlo o prosté vyprovokování Malfoye. Toto… ať už šlo o cokoliv… změnilo podmínky jejich konfrontace.

„Nuže, naučil jsem tě perfektně, jak kletbu seslat, jak jsme oba vyzkoušeli na vlastní kůži,“ pokračoval Malfoy pomalu stále se zlomyslným úsměvem a s každým jeho zvolna proneseným slovem se žár v Harryho těle zvětšoval. „Ale nicméně… myslím, že to i tak můžeme považovat za mé selhání coby učitele.“

Lucius si přidřepl k Harryho boku a tím se jeho hladké, kruté rysy zaostřily.

„Ale ano, teď si vzpomínám.“ Lucius si zamyšleně poklepával po sevřených rtech, šedé oči se mu vypočítavě zúžily do úzkých štěrbin. „Nemyslím, že jsme toto probírali. Hrozné opomenutí z mé strany. To musím přiznat. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych tě před tímto měl varovat.“

„Před čím?“ dožadoval se Harry skrz zaťaté zuby.

Oheň uvnitř něj se znovu rozhořel k životu, jak kletba nabývala na síle.

Najednou mu ta ohavnost bleskla hlavou – oheň. Zabil Minky incendiem? Cítila toto?

Přinutil se přestat si třít hruď, přinutil se to snášet. Tohle jsi udělal jí… Zvláštní, jak to přiznání plameny najednou zchladilo, právě když doufal v opak.

„Víš,“ zamyslel se Lucius, „ty kletby, které jsme studovali, napsali a vymysleli čistokrevní,“ to slovo vyslovil jemně, jako by šlo o svátost. „Obsahují… dalo by se říci ‚bezpečnostní pojistku‘, aby chránily čistokrevné před těmi níže narozenými, kteří by se mohli pokusit je využít proti nám.“

S jistým pocitem znepokojení Harry střelil pohledem zpět k Malfoyovi.

„Příbuzenské kletby se opírají o magickou krevní linii. Jakmile jsi svoji kletbu přerušil, odrazila se k tobě, protože kletba zjistila výrazně silnější mudlovskou stopu v tobě a ne ve tvé oběti.“ Lucius jeho reakci sledoval nadšeně a vypočítavě. „Já jsem čistokrevný. Kdybys byl i ty, netrpěl bys přesně tím, čím já.“

Harrymu spadlo srdce do kalhot.

„No, zjevně nejsi mudlovský šmejd,“ poznamenal Lucius tiše. „To by se kletba odrazila okamžitě. Ale jsi poloviční krve, jinak bys teď netrpěl.“

To bylo zlé, velmi zlé.

„Takže si říkám, můj malý příteli,“ protáhl Lucius a posadil se na paty, jako by si chtěl Harryho situaci vychutnat z lepšího výhledu, „proč by Severus, Smrtijed, obhájce krevní čistoty, poskytl přístřeší někomu poloviční krve?“

I v agonii Harry okamžitě pochopil. Špatné slovo by nezabilo jen jeho. Zabilo by i Snapea.

Ne! Ne, ne, ne, ne….

Mysl mu zběsile probírala možnosti… od paměťového kouzla, které by pravděpodobně nedokázal seslat ani s vlastní hůlkou, k výmluvám a dalším výmluvám.

Výmluvy. Potřeboval jediné – slušnou výmluvu.

„POLOVIČNÍ KRVE?“

Ta myšlenka se mu zhmotnila v mysli. Vydrápal se ze země nahoru v excelentní ukázce zuřivosti.

„Poloviční krve? Nejsem – jsem – to je nemožné! Vymýšlíte si! Lžete!“ Harry popadl Luciuse za plášť a přitáhl si jeho tvář k sobě. „To není možné. Nemůže být! Moji rodiče – můj otec je čisto – nemám v sobě ŠPINAVOU KREV MUDLOVSKÝCH ŠMEJDŮ! Jste prolhaný hajzl – já – vy – VEZMĚTE TO ZPÁTKY! Vím, že lžete! VEZMĚTE TO ZPÁTKY!“

Chňapl po Luciusově hůlce, ale rychlé kouzlo ho poslalo zpět do trávy, zatímco Smrtijed v obranné pozici o krok ustoupil.

„BASTARDE!“ křičel na něj Harry a bojoval proti tíze, která byla překážením kouzlem. Nebylo těžké zahrát zuřivost nebo hysterii; ocitl se na vrcholu obojího. „To tak NEMŮŽE být! Nejsem poloviční krve! Lžete! LŽETE!“

Všiml si, jak Luciusovy rysy ovládá pochopení. V zoufalé snaze podpořit tu možnost, která se právě objevila v Malfoyově mysli, Harry ječel, jako by jeho svět právě skončil, a pevně zavřel oči. Přitiskl si ruce na tvář a v bezútěšném popírání vrtěl hlavou.

„Lžete, lžete, lžete! Moje matka by nikdy – nikdy by – BĚŽTE SE VYCPAT, MALFOYI! JSTE LHÁŘ!“

Nakoukl skrz prsty a pohled na Malfoyovu tvář ho nijak nepovzbudil.

Nevěří tomu… Nevěří… Sakra, sakra, sakra…

„Ale ujišťuju tě, že v ničem nelžu,“ pravil Lucius hedvábně.

Musel se totálně ponížit; jen tak mu Lucius uvěří.

A tak Harry křičel, bojoval s kouzlem impedimenta, dokud nebyl tak vyčerpaný, že už nedokázal bolest déle ignorovat. Jeho svaly to doslova vzdaly a on se zhroutil zpět do trávy. Nakonec dovolil slzám vytrysknout a rozvzlykal se. Nebylo těžké plakat; kletba, tekutý oheň proudící žilami, jej neustále motivovala.

„To není možné! Máma by nikdy…“ Harry vzlykal a stále vrtěl hlavou ve zběsilém popírání. „Ona by nikdy… Nikdy by něco takového neudělala… Nejsem poloviční krve! Nejsem! Nikdy by se šmejda ani nedotkla!“

Malfoy nad ním se uchechtl.

Harrym projela úleva, jakou nikdy nepoznal, ale svým emocím nepovolil se ukázat. Hlavou mu bleskl obraz Dudleyho hraných slz a vydal ze sebe zoufalé zakvílení. Zaslechl, jak se Luciusovo pobavení mění do upřímného smíchu.

Zatímco si ten muž k němu přidřepl, nořil se a pil z té nádherné agonie, kterou věřil, že způsobil, Harry stále zničeně vzlykal.

„No, no,“ Lucius na něj posměvačně zakýval prstem. „Vypadá to, že náš malý parchant nevěděl, že je jeho matka skutečná děvka, že?“ Harry své popření zasténal. Luciusův hlas podbarvilo pobavení. „Zajímalo by mě, jestli spala s mudlou nebo mudlovským šmejdem? Kdo byl tvůj předek?“

Harry cítil, že zrudl; slzy poněkud vyschly a nahradil je hněv. Že se mu Lucius posmíval kvůli sexuálnímu prohřešku Septimusovy matky, se mu nelíbilo o nic víc, než kdyby jej popichoval kvůli spojení jeho skutečné matky se Snapem.

„To je prostě… báječné,“ povzdechl si Lucius potěšeně. Zjevně podle Malfoyova názoru zjištění, že někdo je nejen poloviční krve, ale také parchant, se řadilo mezi nejhorší věci, které by se mohly kouzelníkovi stát. „Všechna tvá namyšlenost ohledně tvých sklonů k černé magii … a hleď! Jsi sotva poloviční krve, dokonce sotva kouzelník!“

Další nekonečnou chvíli si Lucius užíval jeho utrpení. V Harryho těle stále zuřila kletba, ale zdála se teď méně podstatná vzhledem k strašné tragédii, kterou se mu právě podařilo odvrátit… Nezabil dalšího člověka; Snape byl v bezpečí. V bezpečí, díky Merlinovi.

A pak jej Malfoy najednou kletby zbavil, takže na pár okamžiků Harry skutečně věřil, že mu tělo znecitlivělo. Pod uchem slyšel zakřupat trávu a matně si uvědomoval, že na něj Malfoy shlíží a že jeho kůže v předjitřním světle nabrala modravý nádech.

„Doporučuji ti vrátit se do domu, než budeš Severusovi chybět, můj malý drahý nečistý.“

Byl to hluboký šok, když se Malfoy prostě otočil, Harryho hůlku pohrdavě odhodil na zem a vydal se zpět k domu.

Harry ignoroval protesty svých končetin a vytáhl se na nohy.

Ne, pomyslel si ohromeně. Bylo to vše k ničemu? Malfoy na něj ochotně seslal Crucio za pouhé příliš dlouhé ležení na gauči, ale ne za nesnesitelnou kletbu, kterou kvůli němu trpěl?

Celou řádkou věcí mohl získat Malfoyovu pozornost.  Zaútočit na něj – ale pak by se mohl hájit sebeobranou. Zakřičet Voldemortovo jméno – ale pak by Malfoy byl ten věrný služebník.

Co… co…

„Tak utečte, Malfoyi!“ zakřičel Harry. „Tak jako to děláte vždycky!“

Luciusova ramena se zvedla jako u ostražitého zvířete.

Dobře… Malfoyovská pýcha. Zaútoč právě tam.

„No a co, tak jsem – parchant – špinavý poloviční krve – ale co vy?“ zařval Harry. „Všichni vědí, že jste opustil Pána zla, když jeho věrní stoupenci skončili v Azkabanu. Vím, že PATNÁCTILETÝ KLUK vás loni poslal do vězení! I špinaví mudlovští šmejdi se vám SMĚJOU!“ Lucius se zarazil a Harry k té nehybné postavě přistoupil. „Pořád mluvíte o velikosti Malfoyů. Před kolika staletími to tak bylo, Lucíčku? Protože soudě podle vaší ‚velikosti‘, bych řekl, že i Malfoyové mají v rodokmenu přinejmenším pár šmejdů, co jim zředili krevní linii!“

Na to se Malfoy otočil a Harry pocítil nečekané vzrušení strachu nad nebezpečným výrazem v jeho tváři.

„Mohl bys mi to zopakovat, chlapče?“ zeptal se Malfoy tiše.

Harry skutečně nečekal, že se bude bát, ale najednou se v něm probudila úzkost. Zkřivil tvář do nejdivočejšího výrazu a přisadil si.

„Řekl jsem, že Malfoyové nejsou nic víc než ufňukaným, zbabělým, šmejdským zostuzením kouzel – ÁÁÁ!“

Ale bylo ohromující, že si očividně nepamatoval, jak hrozná kletba Cruciatus je, dokud se neocitl v jejím sevření. Nedokázal si vybavit, jak se svět zhroutí do úzkého spektra bolesti a ještě větší bolesti.

Tu kletbu živila nenávist a sadismus. A Lucius chtěl, aby Harry trpěl.

Nepřerušila se, nekončila. Prsty drápal do trávy, tloukl, cokoliv, aby unikl, zbavil se jí.

Svět se mu zúžil, zčernal. Nemohl myslet. Sotva si uvědomoval vlastní výkřiky.

A pokračovalo to a pokračovalo… Dokud neuslyšel zaburácet dva hlasy: „EXPELLIARMUS!“

Kletba ustala, ale stále to bolelo. Zesláblý Harry se otočil k hlasům, ale sotva se mohl hýbat. Bolelo to, všechno jej zabíjelo. Pohnout očima bylo peklo. Držet oči otevřené. Pokoušet se zformovat myšlenku se stalo novou lekcí v bolesti.

Ale byl tady Snape. Snape byl konečně tady.

Harryho stálo téměř nadlidské úsilí donutit se udržet oči otevřené, aby viděl ty dva Smrtijedy kroužit kolem sebe jako nějaké dravce.

„Co myslíš, že děláš, Luciusi?“

Malfoy ztuhl. „Máš nervy tady do toho zasahovat, Severusi. Byl sis vědo – “

„Jestli jsem si byl vědomý, že používáš kletbu Cruciatus na mého synovce? Pod mojí střechou? Nuže, jistě jsem si toho vědomý teď, Luciusi!“ zavrčel Snape.

Jeho černá, rozmazaná postava se nenápadně přiblížila, jen aby Harry viděl, že postrádá hůlku. Oči vyděšeného chlapce střelily k Malfoyovi. Ulevilo se mu, že i Lucius je neozbrojený.

Harryho přepadla vlna vyčerpání a zhroutil se na zem. Cítil, jak Snape přeskočil pohledem k němu.

„Septimusi?“

Tělo se mu nekontrolovatelně třáslo. Chtěl Snapeovi říct, že je vše v pořádku, chtěl se soustředit na Malfoye, ale hrdlo mu nefungovalo, jak mělo.

„Septimusi? Chlapče! Ani se neopovaž zavřít oči!“

Slyšel rychle se přibližující Snapeovy kroky.

„Nech toho malého parchanta,“ pokynul mu Lucius chladně. Temným, predátorským výrazem sledoval Snapea a evidentně pochopil, jaké potenciální nebezpečí skrývala tato konfrontace. „Jednoznačně mě vyprovokoval –“

„Vyprovokoval?“ odsekl Snape. „Seslat kletbu Cruciatus v mém příbytku? Pravděpodobně přitáhnout pozornost Brumbála a Ministerstva kouzel? Znáš moji roli! Víš, co dělám! Uvědomuješ si, že už teď tým bystrozorů –“

„Ale přestaň tak strašně přehánět, Severusi,“ Lucius zněl trochu nesvůj. „Vím, že máš ochranná kouzla –“

„OCHRANNÁ OPATŘENÍ – jsou právě jen to. OPATŘENÍ! Nejsou stoprocentně spolehlivá! Nebudu už déle snášet tvoji idiocii, Malfoyi!“

„Pán zla –“

„Uslyší mé shrnutí dříve než tvé!“ zařval Snape. „Jen se těš – zmizíš odsud –“

„A proč si myslíš, že ti dovolím, abys s ním promluvil první?“ pronesl Lucius nebezpečně.

Snapeův výraz ztuhl a Harry sledoval, jak se mu po té hrozbě oči přimhouřily do smrtících černých štěrbin.

„Jak bys mě chtěl zastavit, Luciusi?“ zeptal se Snape tiše. „Myslím, že oba víme, kdo má snazší přístup k našemu Pánu.“

„Také víme,“ poznamenal Malfoy jemně a oči se mu téměř zdrženlivě zableskly, „který s nás je na černé listině a který má… řekněme větší volnost v našich akcích?“

Vtom se Snape usmál tím hrozným úsměvem, který Harry viděl jen při několika nešťastných příležitostech. Oči se mu zatřpytily smrtícím příslibem a bylo v něm cosi skutečně radostného.

„Ano, myslím, že jsem si docela vědom, který z nás je… ‚na černé listině‘, jak jsi řekl.“ Snape k Luciusovi o krok přistoupil. Harry zaregistroval slabý náznak znepokojení. Nevěděl, kde se nachází Severusova hůlka, ale měl pocit, že se od ní Snape vzdaluje. „Ve skutečnosti,“ dodal muž tiše, „myslím, že to ty budeš překvapený našimi pozicemi, až budeš mít… trochu víc informací.“

Celý Luciusův výraz se změnil. Harry si ho pamatoval – stejně hrozně jeho tvář vypadala, když jej Harry napálil a osvobodil Dobbyho.

„Severusi, co jsi provedl?“

Malfoy mluvil tónem měkčím a smrtelnějším, než jaký kdy použil na ‚Septimuse‘ nebo Harryho Pottera, jako by instinktivně věděl, že má co do činění se smrtonosnějším soupeřem.

Snapeův výraz se nezměnil. Oči si stále držely to zlomyslné světlo a se zvláštním, zneklidňujícím úsměvem na rtech se ještě přiblížil.

„Řekněme, Luciusi, že včerejší oddech od tvé společnosti jsem dobře využil. Skutečně velmi dobře. A jestli jsem náhodou upozornil našeho váženého pána na některé… řekněme dosud neznámé aspekty tvého šťastného útěku z vězení… pak jen kvůli vědomí si svých povinností.“

To strach letmo přeběhl Malfoyovou tváří?

„Co jsi provedl, Severusi?“

Malfoyův hlas zněl pronikavěji. Ano, byl to strach.

Snape pomalu zavrtěl hlavou a úsměv se mu rozšířil. „Ach, ne, ne. Obávám se, že pro dobro našeho pána musím zachovat jisté množství obezřetnosti.“ S mrazivě černýma, prázdnýma očima naklonil hlavu. „Ale musím přiznat, že shledáš svůj status lehce… nejistým.“

„Ty – ty –“ Malfoyův strach se roztavil do náhlého a iracionálního vzteku.

„Já – já… co?“ posmíval se Snape tlumeně.

Malfoy si ho v němém vzteku chvíli měřil, načež znenadání vyrazil ke své hůlce.

Harry potřeboval každý kousek síly, aby nohou strčil do Malfoyova kotníku a tím jej povalil. Muž vlastní setrvačností skončil na Harrym a drtil jeho už tak trpící svaly.

Ve víru černého hábitu se Snape vrhl dopředu, v mžiku byl nad Malfoyem a bledé ruce zaťal do límce pláště vysokého muže. Trhl jím nahoru, pryč od Harryho.

Za normálních okolností by měl Lucius fyzicky navrch, ale měsíce v Azkabanu a krev vařící kletba ho oloupily o všechny síly, které by mohl použít v mudlovském souboji. Byl lehce tažen přes trávník, až jej Snape bez okolků strčil střemhlav do rybníka.

„Co – c –“ prskal Malfoy, ale blonďatá hlava prorazila hladinu jen na zlomek vteřiny, než se na břehu objevil Snape, popadl jej za mokré vlasy a opět strčil pod vodu.

Snapeovu tvář zkroutil zlomyslný výraz, zatímco jeho černě oděné paže zůstávaly pod hladinou jezírka a držely Malfoye na místě. S trhnutím jej vyzvedl a dovolil tak Luciusovi zoufale zalapat po dechu, než jej zase strčil pod vodu. Protahovalo se to a protahovalo.

Utopí ho… pomyslel si Harry otupěle. Už to trvá příliš dlouho… To nemůže… nijak nemůže…

A najednou se muž zprudka postavil, vytáhl bezmocného a dezorientovaného Luciuse Malfoye na břeh a se znechuceným pohledem jej upustil na zem.

Malfoy se bezvládně zhroutil a jen kašlal. Snape mu věnoval krátký pohled, přehnal se kolem něj a došel k Harrymu.

Harry zvedl zrak a setkal se s profesorovým. Snapeovy černé oči jej prohlédly a rychle posoudily jeho stav. Pak se muž sehnul a s naprosto hrozivým výrazem ve tváři zvedl ze země Malfoyovu hůlku.

„Máš nějaké naléhavé problémy?“ zeptal se jej Snape chladně.

Harry otupěle zavrtěl hlavou. To gesto mu vyslalo probodávající bolest do krku a páteře a musel zatnout pěsti, aby nevykřikl.

Snapeovy oči potemněly.

„Neusni, dokud se nevypořádáme s tvými zraněními.“

Pak k němu Snape vyslal poslední pozorný pohled a otočil se zpět k Malfoyovi. Dlouhou chvíli jen pozoroval mužův boj o dech a rty se mu v koutcích stočily v jakémsi sadistickém potěšení z Malfoyových nesnází.

„Luciusi,“ zvolal posměšně, „omlouvám se za použití tak krutého, mudlovského způsobu mučení.“ Vykročil směrem k muži a mokrý hábit se mu těžce houpal kolem těla. „Má… krevní linie, jak víš, není zdaleka tak vytříbená jako tvá. Nuže, protože jsi nás bezohledně ohrozil použitím jedné z nepromíjitelných, měl bych respektovat tvoji náklonnost k nim!“

Lucius měl jen zlomek vteřiny, aby vzhlédl s čirou hrůzou vepsanou ve tváři, když Snape vykřikl: „Crucio!“

Harry v šoku zíral, jak Malfoy řve a svíjí se čistou agónií. Snape se k druhému muži přiblížil, jako by si chtěl tu bolest, kterou působí, vychutnat z lepšího úhlu pohledu.

Pak ledabyle pokynul a Malfoye uvolnil.

„Stačí?“ zeptal se tiše.

Luciusovo tělo se křečovitě třáslo a blonďák se pokusil přikývnout.

Znovu zde byl ten strašlivý Snapeův úsměv, to samé potěšení ve tváři, které se objevilo pokaždé, když Harry ve třídě špatně odpověděl na otázku.

„Nějak jsem nerozuměl,“ poznamenal Snape tiše a ignoroval Malfoyův neartikulovaný výkřik znepokojení. „Musíš se víc snažit, drahý příteli. Crucio.“

Malfoy se znovu rozkřičel, hlasitěji a déle.

Harry si chtěl zacpat uši, zaječet na Snapea, aby přestal, ale mohl jen v hrůze zírat nejdříve na Malfoye, a pak na Snapea.

Snape.

Jen se usmíval a ve tváři se mu zračil naprosto nelidský výraz. Tak chladná prázdnota, jaká Harryho nevítala ani po jeho pokusu o Obliviate. Bylo to děsivé, bylo to hrozné.

A Harry poprvé zcela pochopil…

Snape je Smrtijed.

Nepředstírá, že je služebníkem Pána zla. Není jen špion. Ten muž se k Smrtijedům připojil, protože byl tvorem schopným stejné temnoty jako ostatní, tvorem, který si osvojil zlo stejně jako ostatní.

To proto nereagoval na to, co provedl Minky. Bral bolest… bral smrt jako samozřejmost.

A Harry si najednou uvědomil, a to velmi zřetelně, že on nemůže. Už nikdy nemůže provést něco takového.

Mohl způsobit, že každý, koho miluje, bude zabit, ale nikdy by nemohl aktivně zničit jiného člověka. Je příliš zbabělý, aby zabil Voldemorta, přecitlivělý, aby zranil Belatrix  Lestrangeovou. Ten křik… Nemohl jej vystát.

Najednou se cítil, jako by mu někdo ukradl dech, a zhroutil se do trávy, kde o sobě dal okamžitě vědět celý rozsah jeho zranění. Malfoyovy výkřiky zněly do noci a Harry jen zachmuřeně hleděl do zvolna se rozednívajícího nebe. I když výkřiky utichly, odmítl se na Snapea podívat.

Nejasně si uvědomoval temnou siluetu, která se nad ním zjevila, aby si jej přeměřila z bledé masky mrtvolně bílé pleti.

„Můžeš chodit, Harry?“

Harry před tím výjevem zavřel oči a zavrtěl hlavou.

Levitační kouzlo jej zvedlo do vzduchu a v jeho náhlosti bylo cosi děsivého.

Byla mu zima. Přímo mrzl. Jakási neznámá síla uvnitř něj bojovala s kouzlem, které jej nadnášelo několik stop nad zemí – Snapeovým kouzlem – a končetiny se mu roztřásly ještě silněji než dřív. Frustrovaný, ale požehnaně normální výraz ‚bradavického Mistra lektvarů‘ se mihl Snapeovou tváří, a pak jej muž zlehka snesl na zem.

„Zdá se, že mi tvoje magie vzdoruje,“ poznamenal Snape klidně. Harry se snažil uhnout, když si muž klekl; nechtěl se dostat do ledového sevření, ale Snape mu nedal na vybranou. Pevnou rukou mu zabránil v pohybu, přitiskl si ho k tělu a za použití fyzické síly jej zvedl do vzduchu.

Harryho třes se zvýšil; Snapeovo tělo vnímal jako kus ledu, který vysává život z jeho kůže. Přinutil se pohlédnout zpět do nebe, odvrátit zrak od toho, co se stalo. Ničilo ho vyčerpání; jizva ho bolela a s neúprosnou pulzující bolestí mu začalo po okrajích černat vidění.

„Neusni!“ vyštěkl Snape nevrle.

Neusnu, pomyslel si Harry.

Jizva jej zuřivě pálila.

Pochyboval, že ještě někdy usne.