Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/7/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
Autorova ne tak rychlá poznámka ke kapitole: Vím, že tato kapitola je krátká. Vím, že popisovaný den je tááák dlouhý. Slibuji, že po další kapitole už tento den pošlu spát a nabereme nějaký spád. Ale běda, první dva dny chudáka malého Albuse jsou důležité pro vývoj příběhu, takže to se mnou ještě chvíli vydržte. Prosím... Och, kdo jsem, abych si dělal srandu... jsem na vás závislý! Jste moji! Bvahahahahá! Lidi! Jak je možné, že tady dostávám záchvaty velikášství? Zavolejte vymítače.
Jako vždy... jsem jedno ucho... prosím, komentujte a komentujte. Budu škemrat, jestli chcete.
(štěněčí oči)
7. Mýty a omluvy
Nějaký čas po všem tom chaosu a spěchu, aby se dostal na ošetřovnu, křiku a žádostech o informace od jeho příbuzných, jimž odpovídalo hlasité „Ustupte!“ od Rose, spoustě spěšného opečovávání od babičkovské ošetřovatelky madame Pomfreyové, Albus usnul.
O něco později se probudil v pyžamu, známá ruka mu odhrnovala vlasy z čela.
„Tati?“ zamumlal.
Jeho otec se nad ním skláněl se smutným úsměvem na rtech. „Nechtěl jsem tě probudit, synku. Jen jsem kontroloval, jestli nemáš jizvu.“
Albus se pokusil na něj usmát, ale vyšel mu spíš škleb. „Promiň, že ses sem musel trmácet.“
Táta vypadal uraženě. „Už jsem někdy nepřišel, když jsi mě potřeboval?“ zeptal se s něžnou naléhavostí.
Albus zavrtěl hlavou a pokusil se posadit. Trochu se mu motala hlava, ale zvládl to.
Otec ho zmateně pozoroval. „Záchvat paniky?“
Albus přikývl. „Najednou se na mě všechno sesypalo. Přede všemi jsem vyklopil snídani. Pěkný trapas.“
„Na rozpacích bych měl být já. Synku, dlužím ti omluvu.“
Albus se šokovaně obrátil k otci. „Za co?“
Táta zhluboka nabral vzduch do plic a vyšel z něj spíš jako povzdech. „Za to, že jsem ti nevěřil.“
Pokračoval dřív, než Albus mohl protestovat. „Bál ses létání. Bolelo mě, že sis nemohl užívat něco, co hluboce miluji, ale nechal jsem to být a netlačil jsem na tebe. Bál ses své hůlky. Nikdy jsem tě nenutil ji používat. Myslel jsem, že začneš, až na to budeš připravený. Byl jsi vyděšený ze zařazování. Řekl jsem ti své tajemství, abys byl v klidu. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abys měl život tak jednoduchý a bezbolestný, jak jen to bylo možné. Snažil jsem se ochránit tě před tím vším, protože já jsem neměl nikoho, kdo by mě ochránil. Tolik úsilí, a co se nestane?“
Vyčkávavě hleděl na Albuse. Ten si nebyl jistý, co se od něj čeká, takže zakroutil hlavou.
Jeho otec si těžce povzdechl a řekl: „A stejně ses stal hrdinou.“
Albus začal protestovat, ale otcův pohled mu řekl, že ještě není u konce.
„Ze všech mých dětí, o tebe jsem se bál nejvíc. Vždycky jsi měl ze všeho strach. Nikdy jsem netrval na tom, abys dělal něco, co tě děsilo. Najednou jsi v Bradavicích míň než čtyřicet osm hodin, a jsi zařazen do koleje, kterou jsem nikdy nepředpokládal, přátelíš se s někým, kdo by mě nikdy ani ve snu nenapadl, a skončíš záchranou bandy Nebelvírů; což jsi, jak mi řekli, provedl s úžasnou vynalézavostí a odvahou.“
Albus vzrušeně protestoval: „Ale poblil jsem se! Měl jsem jeden ze svých záchvatů. Museli mě odnést na ošetřovnu.“
Otcovy oči ho umlčely tichou naléhavostí. „Skutečnost, že jsi zvracel a měl záchvat paniky, nezmenšuje úžasnost toho, co jsi vykonal. Opravdoví hrdinové cítí slabost předtím a potom, ale nikdy v průběhu.“ Na chvíli se odmlčel a dodal: „Podcenil jsem tě, Albusi. Za to se omlouvám.“
Albus si nebyl jistý, jak se to stalo, ale vrhl se z postele k otci, a ten ho chytil do náruče. Vnímal všechnu lásku, kterou mu otec dával, ale tentokrát vycítil také nějakou únavu, které nerozuměl.
„Tak co se stalo, tati?“ vyvinul se otci z objetí, „Je profesor Krum v pořádku?“
Harry přikývl. „Chlapče, starouš Krum dostal za ta léta do hlavy potloukem mockrát. Ve sv. Mungovi si ho chtějí nechat na pozorování. Pokud jde o to ostatní, co se stalo, pořád pátráme.“
„Kde je mamka?“
„Požádal jsem ji, aby doprovodila Krumovu manželku. Chtěl jsem si s tebou promluvit. Vrátí se, ale nezůstaneme tu dlouho.“ Zasmál se zklamání v Albusově tváři. „Povečeříme s tebou a s Jamesem. Kdybychom udělali víc než to, Bradavice budou vzhůru nohama.“
Albus ho znovu objal. „Díky, že jsi přišel, tati.“
„Vždycky,“ odpověděl otec.
„Neruším?“ ozvalo se z druhé strany místnosti. Oba se otočili a spatřili kočičí rysy profesorky Bastové.
„Všechno v pořádku, Freyo?“ zavolal Albusův táta.
„Jasně,“ odpověděla, když se blížila k posteli. „Jen jsem se chtěla před pátečním přeměňováním podívat na Albusovu hůlku. Nebylo by dobré, kdyby moje třída vybuchla jako ten potlouk.“
Albus se zastyděl. „To jsem nechtěl.“
Na Freyině tváři se objevil vřelý, uklidňující úsměv. „Já vím. Ale protože jsem na hodině slyšela, že se potlouk úplně rozletěl, myslela jsem, že o nejlepším postupu bych měla rozhodnout předem.“
Harry vstal. „Půjdu říct madame Pomfreyové, že Albus je v pořádku a může odejít. Hned jsem zpět.“
Albus našel hůlku v pečlivě složeném hábitu na židli vedle postele. Nenáviděl chvění, které cítil, když ji zvedl a podal profesorce.
Jemně ji uchopila a opatrně zkoumala. „Z čeho je jádro?“ zeptala se.
„Ollivander mi řekl, že z šupiny chiméry.“
Vrhla na něj zvláštní pohled. „Určitě?“
Albuse to zaskočilo. „Ujistil se, že to budeme vědět. Proč?“
Profesorka Bastová studovala řezby, a pak mu opatrně podala hůlku zúženým koncem namířenou od nich. „Je to dobré, Albusi, jen musím najít jiný způsob, jak tě učit přeměňování, to je celé.“
Albus schoval hůlku. „Proč?“
Vzdychla, když se snažila najít slova. „No, přeměňování je jemná věda, a tvoje hůlka je všechno jiné než jemná.“
Albus zíral na své ruce. „Věděl jsem to. Moje hůlka je monstrum. Stejně jako já.“
Vtom si uvědomil, s kým mluví a co právě řekl. Vzhlédl, aby se omluvil, a viděl ji tiše se smát tak, že se jí v srsti pod očima hromadily slzy jako hrachy. Setřela si je, nepřítomně si olízla hřbet ruky a uhladila si na ní kožešinu.
Začal se omlouvat, ale jemně mu na rty položila chlupy porostlou ruku. „Prosím, neznič to omluvami,“ lehce vypískla.
„Co nemám zničit?“ zeptal se znepokojeně.
„Zapomněl jsi,“ s úsměvem odpověděla. „Otevřel ses mi bez úvah o tom, jak těžké je zapadnout; jako bych to nechápala. A to je to nejhezčí, co pro mě kdokoli udělal za víc let, než si pamatuji!“
Sedla si k němu na postel a objala ho kolem ramen. Z hrudi jí vycházel podivný zvuk, jako by předla. „Dovol mi, abych ti řekla tajemství, Albusi. Trvalo mi léta, než jsem se to naučila.“ Obrátila se, aby jí viděl do tváře.
„Neexistuje nic takového jako normální.“
Albus byl zmatený. „Co tím myslíte?“
Usmála se, a její roztomilé malé tesáky se zablýskly. „Každý na tomto světě se něčím liší. Nenajdeš dva úplně stejné lidi, ani dvojčata. Tak podle čeho můžeme stanovit normy? Normální by mohl být jen jeden člověk. A to by ho dělalo… nenormálním.“
Albus se na moment či dva zamyslel. „Takže, co je normální?“
Usmála se a poplácala ho po zádech. „Normální je nudné, Albusi, příšerně nezajímavé, opravdu.“
Vstala. „My Mrzimoři nemusíme být vždycky ve všem nejlepší, ale nikdy nejsme nudní.“
Albus se na ni zadíval. Vy jste Mrzimor?“
Profesorka Bastová se rozhlédla, aby zjistila, jestli není někdo poblíž, pak se dotkla svého hábitu, obrátila klopu a ukázala malý zlatý špendlík ve tvaru jezevce. „Předpokládá se, že nebudeme nikomu dávat přednost, ale já jsem to nedokázala přenést přes srdce. Jsem celoživotní Mrzimor. A jsem velmi hrdá, že ty také. V pátek se uvidíme ve třídě. Neboj se, my tomu přijdeme na kloub.“
Zamávala mu, když na cestě ven míjela jeho otce. Krátce si promluvili, než se rozešli.
Albus se usmál, jakmile mu otec řekl: „Vyřízeno. Sbal si věci a pojďme se najíst.“
Myšlenka pro tento den: Mohlo by dětství v zanedbávání a soustavném smrtelném nebezpečí udělat z Harryho Pottera přehnaně ochranitelského otce? Jak tato kapitola jasně ukazuje, myslím, že ano.