Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/19/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 19. Spor o území
Harry se následujícího rána vzbudil do nepříjemného pohledu na zachmuřenou Snapeovu tvář, která se vznášela přímo nad ním. Vystřelil do sedu a rukou nahmatal brýle. Svět se zaostřil a odhalil přímo na Harryho nos namířenou Snapeovu hůlku spolu s predátorským leskem v mužových černých očích.
„Co to, sakra, děláte?“ vyprskl Harry. Nemohl uvěřit, že by jej profesor skutečně uřknul –
„Chovej se slušně, Pottere!“ Snape zvedl obočí a hůlku zastrčil. „Kontroloval jsem tě na matoucí kletbu.“
Báječné. Beztak jej Snape obvinil z ovlivnění matoucí kletbou jen proto, že se Harry snažil rozhodovat samostatně.
„A?“ vyzval jej.
Snapeovy černé oči se přivřely. „Je mi líto, ale tvé idiotské chování pramení pouze z nedostatku inteligence. Zdá se, že jsem byl příliš optimistický, když jsem doufal v něco jiného.“
To Harrymu opět připomnělo, proč Snapea tak vášnivě nenávidí.
„No, jestli vám to nevadí,“ zavrčel, „tak ti z nás, kteří trpí nedostatkem inteligence, potřebují spát. Takže mě nechte na pokoji!“
S tím se zavrtal zpět do pokrývek a odhodlaně čekal na Snapeovy vzdalující se kroky. Nepřekvapivě muž založil ruce na hrudi a tvrdohlavě zůstal na místě.
„Jelikož prosté Finite incatatem tě z tvého šílenství nevyléčilo, jak jsem doufal,“ pronesl Snape přísně, „myslím, že je na čase, abychom trochu obsáhleji probrali to, jak si… vedeš.“
„Tak se do toho pusťte,“ ušklíbl se Harry. „Jen zavřu oči… Ale poslouchám. Fakt.“
Snape rozzlobeně strhl přikrývku z Harryho těla a vypustil tak teplo z postele.
„Výborně, žádná diskuze,“ zavrčel Snape. „Jeví se mi, Pottere, že jsme hrubě zanedbali tvé hodiny nitrobrany.“
Harry prudce otevřel oči. „Děláte si srandu –“
„Legilimens.“
Harry stojí v chodbě naproti Luciusovi. „Jednoho dne skončíš stejně jako tvoji rodiče, Harry Pottere,“ říká tiše. „Ti také neuměli nic lepšího než do všeho strkat nos.“
Voldemort na něj sesílá Cruciatus. V davu Smrtijedů Lucius Malfoy posměšně pozvedá hlas…
„Tu věštbu, dejte sem tu věštbu, Pottere!“ vrčí mu do ucha hlas Luciuse Malfoye a Harry cítí, jak se mu špička Malfoyovy hůlky zarývá mezi žebra.
Cítil, jak mu Snape tiskne mysl, dál na ni tlačí, vyvolává různé Luciusovy obrazy a vytrhává je z jeho myšlenek.
Lucius na Harryho útočí na chodbě…
Lucius stojí s Popletalem na Ministerstvu kouzel. „Je až neuvěřitelné, jak se vám daří vykrucovat se i z těch největších malérů… úplně jako had.“
Lucius Malfoy se objeví ve dveřích ložnice a Harry je vyděšený…
Dobby nepřestává ukazovat hned na deník, hned na Luciuse Malfoye, a pak se tluče do hlavy…
Harry pod zuřivostí toho útoku zaťal zuby a vytasil se s jedinou dostupnou zbraní. Kopl Snapea do žeber. Ačkoliv díky špatnému úhlu nepříliš přesná a ne zrovna silná, na vytrhnutí muže z jeho soustředění a přerušení kouzla ta rána stačila.
Harry na něj zíral, lapal po dechu a viděl, že stejně tak i Snape. Incident jej kupodivu nijak nerozrušil; profesorovo chování ho pouze znechutilo. Takže Snape mu znásilnil mysl. Stěží se to stalo poprvé.
Harry sevřel a uvolnil ruku na prostěradle a připomněl si, jak mu Snape vytrhl přímo z mozku vzpomínku na Tonksovou.
Stejně se cítím i teď, uvědomil si a vzpomínal, jak se úponky Snapeova kouzla plazily jeho myšlenkami a hledaly Luciuse, Luciuse, Luciuse…
„Něco hledáte,“ obvinil jej Harry a odstrčil zbytek přikrývky stranou, aby se vyškrábal na opačnou stranu postele. „Co je to?“
„Měl jsem v úmyslu,“ sykl Snape, „ti připomenout, že Lucius Malfoy je tvůj nepřítel. Radostně si tě vykuchá a zbytek tvého těla přinese svému pánovi. Zjevně jsi na to zapomněl!“
„Ne, ne,“ vydechl Harry a přimhouřil oči. „Vy jste mé vzpomínky prohledával. Něco jste hledal. Co?“
Nejraději by na Snapea něco hodil, aby narušil ten kamenný, nezaujatý výraz, který nic neprozrazoval. Ale na dosah ležel jen polštář – a to by toho chlapa nezranilo a navíc by kvůli tomu v jeho očích Harry vypadal ještě dětinštější a nezralejší.
Snapeův černý zrak se na dlouhou chvíli zabořil do jeho, pak se muž nadechl, jako by se chystal promluvit –
Dveře do ložnice se rozlétly a tím zrušily ochrany a umlčovací kouzla.
Lucius zvolal: „Ejhle, Severus!“ a Snape protočil oči k nebi.
„Luciusi,“ zavrčel a kypělo v něm podráždění, když se otočil, aby čelil postavě ve dveřích. „Myslel jsem, že jsme se dohodli na tom, že do tohoto pokoje nebudeš vstupovat!“
„A já se tou dohodou řídím,“ usmál se Lucius nesnesitelně mírně. Župan se mu na vyzáblém hrudníku rozevíral a rozcuchané vlasy mu volně padaly na ramena. „Jak vidíš, sotva stojím ve dveřích.“
Jako by to prohlášení Lucius chtěl potvrdit, teatrálně se opřel o rám dveří. Než se Snape otočil k druhému muži, vrhl na Harryho obviňující pohled, což chlapce zmátlo.
„Tak co tady děláš?“
Harry si všiml sotva znatelného zatřepotání Luciusových řas. „Jen jsem šel probudit tady našeho mladého ospalce.“ Lucius se usmál rozhodně nemravně a Snapeova tvář nabrala barvu zkyslého mléka. „Takže jsi vzhůru, Septimusi?“
Harry obdivoval Luciusovu schopnost okamžitě zbavit Snapea klidu. „Ano, pane Malfoyi,“ odpověděl. Snape se teď mračil zase na něj, takže se Harry na Luciuse usmál, jen aby Mistra lektvarů rozzuřil. „Úplně vzhůru.“
„Nesouhlasím. Zjevně jsi ještě unavený,“ přerušil jej Snape a přistoupil blíž, aby dostal Luciuse z dohledu. „Ještě si pospi.“
Šlo o víc než žádost a Harry se proti tomu naježil.
„Jsem v pohodě,“ odfrkl vzpurně a zdržel se podotknutí, že to Snape sám jej vzbudil.
„Vypadáš unaveně,“ trval na svém Snape a pohledem Harrymu nařizoval, aby poslechl. „BĚŽ-SPÁT.“
„Zdá se mi, že chlapec vypadá dobře,“ protáhl Lucius od dveří. „Pojď si se mnou dát čaj v salonu, Septimusi.“
Harry těkal pohledem mezi dvěma muži, kteří po něm požadovali tak rozdílné věci. Uhlazený blonďák jej zabije, jakmile k tomu dostane tu nejmenší příležitost, a temný, umaštěný profesor mu život s nechutí zachrání, jakkoli mu to bude odporné.
A určitě mu to odporné bude.
Pokud Harry něco znal, pak to byl odpor. Celý jeho život se skládal z lidí, kteří jej nenáviděli za jeho samotnou existenci, kteří dávali jasně najevo, jak trpí tím, že jej musí snášet; byl výborně obeznámen s tou hroznou emocí. Hlavou mu bleskla představa Dursleyových.
Harry se jedovatě usmál na Snapea, pak kývl na Luciuse: „Zní to úžasně, pane Malfoyi. Za pět minut budu dole.“
Lucius se při svém vítězství ušklíbl a odloudal se do chodby. Snape chvíli otálel a mlčky hleděl na Harryho. Důvod, proč jen zíral a nemluvil, Harry zjistil vzápětí. Lucius lelkoval jen pár stop od dveří, stále na doslech. Snape si to zjevně uvědomoval.
No, ať se propadne, jestli nevyužije Snapeovy neschopnosti vztekat se na něj před jejich špiclem.
„Dovolíte?“ zeptal se Harry podrážděně. „Chci se obléct.“ Popadl kalhoty ze židle a vyzývavě se na Snapea podíval.
Černé oči se zúžily do smrtících štěrbin.
„Pamatuj, co jsem ti říkal včera,“ zašeptal Snape sotva slyšitelně. „Nehraj si na pitomce jen proto, že mě nesnášíš.“
Harry se na něj opovržlivě podíval.
„Ne vše je o vás, Snape.“
ooOOoo
V salonu Snape vypadal rozhodně šíleně. Černé oči střílely z Luciuse na Harryho, pozorovaly každou akci, neúprosně střežily každý pohyb jejich rukou a rtů, takže se Harry cítil velmi nepříjemně… Jako by mu ten muž svým pohledem stahoval kůži z těla.
Lucius to však bral jako samozřejmost a dokonce si tu pozornost snad i užíval. Při druhém šálku čaje si Harry začal všímat, že ačkoliv Lucius upírá svůj pohled na něj, de facto sleduje Snapea. Nedbalé naklonění hlavy, ucuknutí rtů, to vše ukazovalo, že si je vědom Snapea stejně tak, jako si je Snape vědom jeho. Přestože předmětem jeho zájmu se zdál Harry, ve skutečnosti se soustředil na druhého muže.
Podivné. Chlapec si uvědomoval jakýsi boj o moc mezi těmi dvěma kouzelníky, ale o fungování Malfoyovy mysli měl ještě menší představu, než o Snapeově … A to říkalo hodně. Opravdu neuměl identifikovat, jakou hru Malfoy se Snapem hraje; Harry v ní zjevně zastával nějakou roli… Ale jestli doufal, že otřese Snapem tím, že si získá důvěru jeho – ‚vzdáleného synovce‘, pak Harry pochyboval, že se dočká nějakého úspěchu. Snape se o něj nestaral natolik, aby si dělal starosti s tím, koho si Harry oblíbí.
Ale pak o co šlo? Proč se Snape choval takhle? Řekl Lucius něco? Udělal něco? Věděl Snape, že pod jeho střechou Lucius seslal nepromíjitelnou?
Luciuse překvapilo stejně jako Harryho, když Severus kvůli jakémusi neznámému důvodu vyklouzl z místnosti, načež se znenadání vnesl zpět do salonu a prudkým pohybem ruky vyzval Harryho, aby se zvedl.
„Septimusi, přines si kabát!“
Harry se přikrčil a tázavě se na něj podíval. „Pane?“
„Musíme získat várku rulíku,“ oznámil Snape chladně. „Pučí jen jednou za rok a dnes je ten den. Potřebuji tvoji pomoc.“
„Nemůžeš poslat někoho jiného?“ brblal Lucius.
Snape se na něj opovržlivě podíval. „Práci s tak vzácnými a choulostivými složkami do lektvarů bych nikomu jinému nikdy nesvěřil.“
Lucius svraštil obočí; vypadal dotčeně. „Musíš jít? Nemůžeš si ty byliny prostě koupit?“ ptal se pohrdavě. „Určitě ti to rodinný majetek dovoluje. Nebo je něco pravdy na těch zvěstech, že starý Severus Septimus měl… sklony k prohýření rodinného bohatství?“
Luciusovi se samolibě leskly oči, jako by si byl díky těmto slovům jistý vítězstvím.
„Ne, není možné je koupit,“ odpověděl mu Snape blahosklonně, zcela nedotčený Luciusovým pokusem jím otřást. „Ani bych nečekal, že někdo tvých lektvarových schopností by to věděl, ale jde o velmi vzácnou a silnou látku, základ pro některé z nejsilnějších emotivních směsí. Septimusi? Kabát – hned. A Luciusi…“ usmál se Snape zlomyslně, „vzal bych tě, ale bojím se, co by se mohlo stát, kdybys opustil ochranné hranice sídla. Budeš muset zůstat tady.“
Harry si uvědomoval Snapeovu averzi k Luciusovi, obzvláště od toho incidentu onehdy večer, ale překvapilo jej, že je ochotný snášet jeho přítomnost, jen aby jej držel od Luciuse dál.
„Ach,“ dodal Snape s předstíraným soucitem, „a obávám se, že nám ten úkol pravděpodobně bude trvat… celý den. Věřím, že se za naší nepřítomnosti zabavíš.“
Lucius se v odpověď zamračil a jeho hlas zněl chladně: „Ale samozřejmě, Severusi.“
Když po něm Snape střelil dalším temným pohledem, Harry se neochotně odvlekl po schodech nahoru, aby si přinesl kabát. Po Luciusově včerejším nepochopitelném použití kletby Imperius by asi měl být vděčný za legitimní výmluvu pro únik z jeho matoucího vlivu… Ale nijak zvlášť jej netěšilo jít někam se Snapem.
Najednou se mu v břiše rozbouřil zvláštní pocit. Nejdříve to do chlapce udeřilo jako hrůza, ale záhy se to posunulo do čehosi fyzického a dost nepříjemného. Harry ten pocit rychle setřásl a svižně zapnul kabát, než se vydal schodištěm dolů.
Snape čekal, tmavé paže v hábitu založené, a s doznívajícím lehce potlačovaným triumfem v očích sledoval Harryho sestupovat po schodech. Střelil po Luciusovi chladným, vyzývavým pohledem, pak po Harrym temným, který sliboval skrznaskrz nepříjemné odpoledne.
Lucius, stále pohodlně rozvalený v salonu, snášel Severusovo vítězství netečně. Jen pohlédl na Harryho, který se zdráhavě vlekl ke Snapeovi.
Pak se znovu podíval na chlapce a zachytil Harryho pohled. Ten ucítil slabounký náznak nebezpečí, když si povšiml zvláštního pohledu plného očekávání v Luciusových šedých očích.
A pak jej to zasáhlo.
Žaludek mu vyskočil až do krku, celé tělo mu přemohl ten strašný pocit neovladatelné nevolnosti a zároveň jej neviditelné kladivo udeřilo přímo do hlavy. Harry vydal slabé zasténání a svět kolem něj se vytratil…
První záblesk vědomí jej nalezl skrčeného na Snapeově podlaze. Obsah žaludku se mu zvedal, horečné hlasy se ozývaly někde na pozadí…
Studené, šikovné prsty jej nutily otevřít ústa. Na rty se mu přitiskla skleněná lahvička, něco kyselého mu vteklo do hrdla. Hlas jej pobízel, aby polkl, a on poslechl a bojoval s čímsi, co bylo cítit jako knedlík v krku.
O chvíli později ten lektvar ochutnal znovu, když jej vydávil zpět…
Další lektvar. Pak další. Hlas zněl frustrovaně.
„Ještě jeden pokus; toto by mělo stačit. Jestli tento vyzvracíš, chlapče, osobně vyčistíš koberec. Rozumíš?“
Bylo to k ničemu. Vykašlával poslední kapky lektvaru na koberec a někdo nad ním si povzdechl…
Uplynulo dalších pár minut; nějak to poznal. Celé tělo se mu silně třáslo zcela mimo jeho kontrolu. Objaly jej silné paže, aby to chvění uklidnily, přidržely jej, když hrozilo, že se zhroutí do vlastních zvratků. Harry si nejasně uvědomil, že pozvracel jeden ze Snapeových lepších perských koberců…
Zabije mě, pomyslel si. A pak opět ucítil nepříjemné trhnutí v žaludku. Nápor nevolnosti jej zase přemohl takovou silou, až se zhroutil.
ooOOoo
Harry nabral vědomí a natažený na pohovce se silně chvěl. Instinktivně se naklonil k narychlo přičarovanému kbelíku a vyzvracel se. Paže jej držely, aby díky těm záškubům nespadl na zem. Periferním viděním zahlédl u vzdálenější strany pokoje zavlnění nějakého hábitu. Harry bezmocně naklonil hlavu k paži, která jej držela na místě, svět kolem vířil a kolébal se.
„To tvoje jizva?“ zeptal se téměř nepostřehnutelný hlas přímo do jeho ucha. Harry slabě zavrtěl hlavou. Ten pohyb vyvolal světem otřásající intenzivní, příšernou bolest hlavy. Nešťastně zasténal.
A znovu ten hlas, mnohem hlasitější.
„Nevzpomínáš si, jestli jsi snědl něco neobvyklého?… Olizuješ si rty. Máš žízeň? Potřebuješ vodu?“
„Pro Merlina, Severusi,“ ozval se hladký, podrážděný hlas osoby stojící na druhé straně místnosti. „Nikdy ses nestaral o nemocného? Jen by to znova vyhodil. Nejlepší je nechat to zvracení odeznít. Vždyť jsi viděl, že lektvary nepomáhají.“
Harry cítil, jak se k němu opět plíží nevolnost a malinko se pohnul směrem ke kbelíku. Paže jej zvedla natolik, aby se naklonil nad čekající nádobu. Chtěl zamumlat díky, ale namísto toho se mu zvedl již prázdný žaludek a agónie mu vyhnala všechny myšlenky z hlavy.
„Proč nezavoláš léčitele?“ zeptal se Lucius povzneseně.
„Protože,“ zavrčel Snape a v hněvu chlapce stiskl pevněji, „jsi tady ty. Tvá osvěžující přítomnost v mém domě mi brání přitahovat pozornost, i když tady mám puberťáka, co je značně nemocný!“
„No, něco bys udělat měl,“ navrhl Lucius povýšeně. „Musíš ho hodit na starost někomu jinému. Tvoje byliny tam někde venku vadnou.“
Harry slyšel Snapea ostře se nadechnout, jako by náhle pochopil pravidla nějaké hry. Ještě pevněji Harryho stiskl, až chlapec zasténal na protest, ale Snape jej nevnímal.
„To by se ti líbilo, že?“ vydechl Snape. „Ve skutečnosti,“ nad Harryho tváří najednou zamávala hůlka. „Finite incantatem!“
Harrymu bylo stále špatně. Nechal oči zavřené; přál si, aby jej Snape pustil. Ty paže, které jej předtím podporovaly, jej teď utlačovaly a přehřívaly, jako teplá přikrývka jej dusily po bocích.
„Něco jsi provedl, že ano?“ ptal se Snape hlasitě… příliš hlasitě. Harrymu z toho tepalo v hlavě.
„A na to jsi přišel jak?“ zazněl Luciusův pobavený hlas.
Harry slyšel Snapea vyslovit další kouzlo.
„Revealo lektvar!“
Vzduchem se mihly názvy, které Harry i napůl v deliriu rozpoznával ze svých návštěv ošetřovny. Předpokládal, že nic z toho nezpůsobilo jeho nemoc.
Ach, cítil se tak strašně.
Zasténal a klesl zpět do podporujících paží; byl dalek tomu, aby se staral o fakt, že to Snape jej drží.
„Nenajdeš nic, protože jsem nic neudělal,“ odvětil Lucius. Pobaveně. „A jsem si jistý, že tvé byliny už brzy přijdou nazmar. Nech mi chlapce na starosti; Merlin ví, že mám spoustu zkušeností. Draco byl vždy churavé děcko.“
Snape frustrací zaťal pěsti. Harry doslova cítil, jak na Luciuse zírá.
„Máš mě za blázna?“
„Ne,“ odpověděl Lucius s vypočítavým úsměvem. „Mám tě za muže, který má cosi naléhavého na práci.“
„To bylo před touto náhlou, devastující nemocí,“ zasyčel Snape. „Jejíž příčinu zjistím!“
„Zanedbáš své byliny jen kvůli obyčejné horečce? A přijdeš o všechny ty emotivní lektvary, které bys mohl vyrobit?“ Harry vzhlédl jen tak tak, aby viděl Luciuse zvednout obočí v komickém překvapení. „Proč, Severusi, to se ti nepodobá, cenit si něčeho víc než… naléhavých přísad do lektvarů. To pro tebe tento chlapec tolik znamená? Vůbec tě nepoznávám.“
Snape po Harryho boku ztuhl. Chlapec věděl, že se zuřivě snaží vymyslet nějakou další výmluvu. Protože již přišel s historkou o bylinách jednoho dne roku, ocitl se teď v pasti. Vzdal by se někdy Snape cenných přísad ve prospěch nemocného chlapce, jakéhokoliv nemocného chlapce?
Ne, nevzdal. A Lucius to věděl.
Buď se otevřeně odhalí jako lhář a dá Luciusovi, a následně i Voldemortovi, důvod k otázkám, jaké měl pro své lhaní motivy, nebo se podvolí Luciusově vůli a Harryho s ním nechá samotného.
„Je příbuzný,“ pokusil se Snape nakonec. „A jeho rodiče budou velmi nespokojení, pokud zemře.“
Lucius se zasmál. „Samozřejmě nezemře.“
„Ano, ty to zajistíš, že?“ odsekl Snape hořce. „Jestli zjistím, že se jeho stav zhoršil –“
„Nevím, proč děláš narážky na to, že já mohu za trápení tohoto nešťastného chlapce, ale ujišťuji tě, že věřím ve zlepšení jeho stavu. Jdi a nasbírej své byliny, Severusi. A jelikož ti to potrvá celý den, dle tvých vlastních slov, očekávám tvůj návrat pozdě večer.“
Snapeovy prsty se zaryly do Harryho těla v místě, kde jej držel.
„Nestrachuj se,“ uklidňoval jej Lucius hlasem plným výsměšného soucitu. „Jsem si jistý, že náš mladý Septimus se brzy bude zase cítit mnohem lépe.“
„Troufám si říct, že ano,“ zašeptal Snape ledovým tónem. „Jinak možná zapomenu, jak se mám chovat ke svým hostům.“
„Kšá, Severusi,“ zněl Lucius pobaveně, „máš důležité věci na práci.“
ooOOoo
Harrymu bylo i dál špatně a cítil se dezorientovaný, jak se minuty střídavě vlekly a pádily, zatímco on ležel na pohovce naprosto zničený. Před odjezdem se Snape pokusil odlevitovat jej zpět do pokoje, ale něco v tom kouzle jen zhoršilo chlapcovy strašné pocity, až začal Snapea prosit, aby ho nechal být.
Jakmile Severus zmizel, Lucius se posadil k pohovce a s nepřesvědčivým soucitem sledoval každý Harryho opakovaný záchvat nevolnosti. Po několika minutách Luciusova hůlka vystřelila fialové jiskry známé ze včerejšího večera a muž se chladně a spokojeně usmál.
„Co… je to?“ zachraptěl Harry, hrdlo měl jako do živa rozedřené.
Lucius se bezstarostně podíval na hůlku. „Ach, toto? To je sledovací kouzlo. Upozorní mě, když Severus dosáhne určitého místa. Tentokrát je zjevně mimo ochrany sídla.“ Usmál se na Harryho. „No, je na čase, aby ses už cítil lépe.“
Harry na něj zíral. „Myslíte tím, že – že připouštíte, že za tímto stojíte vy?“ Ucítil, jak se s těmi slovy vrátila vlna nevolnosti, a zasténal.
„Samozřejmě, ano,“ odvětil Lucius bez známek provinilosti. „Samotnému by mi v tomto domě bylo tak smutno.“
Kdyby momentálně Harryho neničila nevolnost, možná by jej zasáhlo, že Lucius touží po jeho společnosti, jakkoliv to musela být lež. Takto jej prostě jen chtěl uřknout.
„Tak do toho a ukončete to!“ pokynul mu Harry zbytečně příkře.
„Trpělivost, hochu,“ protáhl Lucius. „Jsme dnes trochu podráždění, že?“
Harry se přinutil zůstat zticha, protože cokoliv by řekl, jen by prodloužil agonii.
„Ach, náš hloupý Severus,“ zašeptal Lucius a mávl hůlkou, když přistoupil k Harrymu. „Takové lektvarové znalosti, a stále nezjistil, že zaklínadlo Adgravesco může ukončit jen samotný subjekt. Nuže, chlapče? Do toho.“
Strčil chlapci do ruky jeho vlastní hůlku. Harry ji slabě chytil; i přes své vířící, nezaostřené myšlenky si matně uvědomoval, že to kouzlo by měl ukončit on sám.
„Finite incantatem ‚adgravesco‘. Řekni to,“ pobídl jej Lucius netrpělivě.
„Finite incantatem adgravesco,“ zašeptal Harry a sotva sebral sílu, aby namířil hůlku na vlastní hruď.
Tělo mu zaplavila sladká úleva, jak nevolnost pomalu ustupovala. Bolest hlavy a závratě pominuly a do Harryho končetin se začala vracet síla.
„Hodný chlapec,“ usmál se Lucius bodře.
Harry na muže zíral zakaleným zrakem; stále žasl nad jeho drzostí a nad tím, jak rychle dokázal vymyslet plán na přechytračení Snapea.
Zasáhlo jej, jak mohlo jakési proroctví naprosto absurdně prohlásit pouze Harryho, obyčejného starého Harryho zachráncem, který ukončí nadvládu Smrtijedů a jejich pána. Lucius byl s černou magií obeznámen stejně jako Harry s abecedou; i v časech jako tyto se mohl vytasit s kouzlem, které na bitevním poli Harryho zcela paralyzuje, a zjevně to považoval za snadnou a jednoduše proveditelnou akci.
Jak by se vůbec někdy mohl rovnat takovým lidem? Ten zubící se prohnaný Lucius Malfoy nebyl ani nejsilnějším z jeho nepřátel, přesto se najednou zdál až příliš velkým protivníkem, aby jej Harry někdy mohl zvládnout.
„No tak, vstaň z pohovky,“ pokynul Lucius. „Čeká nás rušný den.“
Harry se snažil posadit, ale jeho tělo křičelo na protest a on se zhroutil zpět dolů. „Jen… potřebuju minutku. Pořád se cítím trochu divně.“
„Prolelkoval jsi dost času,“ pokáral jej Lucius podrážděně. „Vzhůru! Chci jít ven.“
„Pak běžte,“ odsekl Harry. „Prostě potřebuju chvilku.“
„Ale prosím tě.“ Lucius už byl opravdu naštvaný. „Vstaň a pojď se mnou, jinak ti budu muset tu pohovku značně znepohodlnit.“
Harry na něj jen zíral. Komandování od Luciuse neoceňoval o nic víc, než když to dělal Severus; ten druhý alespoň nečekal, že jím Harry bude nadšený, když sehraje roli despoty.
Lucius vytáhl hůlku.
„Co uděláte?“ zeptal se Harry sarkasticky. „Přeměníte polštáře?“
„Nic tak surového,“ zavrněl Lucius a máchl hůlkou na Harryho. „Crucio.“
Harrym proběhla čirá, ryzí agonie jen kratičký okamžik předtím, než muž kouzlo ukončil, ale stačilo to, aby chlapec z pohovky vyskočil a překvapený vyjekl bolestí.
„No, to tě určitě zvedlo,“ pobaveně nad ním poznamenal Lucius.
Harrymu bušilo srdce v hrudi. Klekl na zem, lapal po dechu naprosto ohromený, že Lucius na něj právě použil Cruciatus. Šlo jen o kratičký dotek té kletby, ale stačilo to, aby do Harryho systému vyslal vlnu adrenalinu a on se vydrápal na nohy. Oči třeštil na Smrtijeda před sebou.
„Pojď sem, Septimusi,“ nařídil mu tiše Lucius.
Všechny Harryho instinkty na něj křičely, aby bojoval, uprchl, udělal něco. Pýcha po něm požadovala, aby Luciusovi jeho příkaz hodil zpět do tváře spolu s bolestivým zaklínadlem. Zdravý rozum se však pomalu prosazoval. Malfoy by proti němu tu kletbu použil znovu, pokud by neposlechl. Útěk či boj… by všechno zničily.
Zlověstné zablesknutí v Luciusových očích vyslalo mrazení po Harryho zádech, a tak spěchal poslechnout a postavil se před Luciuse.
„Dobře,“ broukl Lucius.
Harry zjistil, že zírá do zdi za mužovou hlavou a snaží se před očima vnímavého Smrtijeda zakrýt zmatek a chaos. Teplé prsty jej chytily za bradu a naklonily ji tak, aby se jejich oči setkaly.
„Netoleruji drzost, hochu. Ani od spojenců.“ Upřeně sledoval Harryho výraz. „Takže, přeješ si i nadále odporovat mým příkazům?“
Harry zavrtěl hlavou a Lucius jej pustil s nečekaně laskavým úsměvem. „Výborně.“
Muž o krok ustoupil, ale očima ani na chvilku neuhnul od Harryho. Chlapec neurčitě cítil, že přerušením očního kontaktu by se dostal do smrtelného nebezpečí.
„Takže, Septimusi, vystavil jsem tě dvěma nepromíjitelným kletbám,“ zamumlal Lucius. Do tváře se mu vkradl znepokojivý úsměv a způsobil, že vypadala užší, hubenější než při vpádu na panství. „Vždy jsem je používal docela bezstarostně. A předpokládám, že když jsem teď odsouzený uprchlík, ministerstvo mi jen stěží může dát mozkomorův polibek dvakrát. Takže…“ přiblížil se k Harrymu a oči mu podivně zářily v pohublém, bledém obličeji. „Co si o nich myslíš?“
Jak měl na tohle, sakra, odpovědět?
„Já, ehm…“ Harry chvíli nemohl najít odpověď. Co chtěl Malfoy slyšet? Co by, do prkýnka, na to měl jako říct? „No – myslím, že se mi víc líbí Imperius.“
Lucius na něj chvíli zíral, než se začal pochechtávat. Pochechtávání přerostlo do plnohodnotného smíchu, jako by Harry právě pronesl mimořádně povedený vtip.
Harry jej ostražitě pozoroval. A najednou si přál, aby si Snape pospíšil a vrátil se.
PP: Použitý výňatky z HP 2, 5
Revealo – viz hesla Revelio a Revealing Charm v Lexikonu
Adgravesco
Zaklínadlo způsobující silnou nevolnost, zvracení, bolest hlavy a vůbec celkovou slabost. Ukončit jeho působení může formulí Finite incantatem adgravesco pouze postižený sám (za předpokladu, že mu to někdo řekne a že je ještě ve stavu myslet a udržet hůlku).
Adgravesco, nebo Gravesco, ere znamená prostě „zhoršovat se“.