Preklady fanfiction Harryho Pottera

To je prostě typické. Už bych ani neměla být překvapená, když se mi stane něco takového. Teď se pravděpodobně ukáže, že tenhle Brian je ve skutečnosti ženská. Nebo je možná tajný agent Ministerstva Kouzel a má za úkol najít ten květináč, který jsem ukradla z Oddělení prosazování kouzelnických zákonů minulý rok - Myslela jsem si, že by mohl vypadat hezky v mé koupelně. A taky že vypadá. Poznámka k sobě samé: nikdy nenechávejte vcházet do vaší koupelny nikoho, kdo není moc důvěryhodný.

Můj výraz, můžu jen hádat, se odrazuje od toho jeho - kompletně šokovaný a rozpačitý. Pan Jackson, ředitel, se zmateně dívá z Richarda - ne, Briana - na mě. Brianovy oči jsou široce otevřené, vypadají jako by se chystaly vypadnout z důlků.

"Ne, tohle je Brian McDonald," opakuje pan Jackson, "Je to učitel vašeho syna.." Myslím si, že si myslí, že si myslím, že řekl Richard, ne Brian. Teď jsem já ta zmatená. "A tohle je Rose Weasley, Aidanova matka."

Hrozí, že se zachvilku Brianovo obočí ztratí v jeho vlasech.

"Oh, jistě," přikývnu a natáhnu k němu mou ruku, "Omlouvám se, s někým jsem si vás spletla"

"Přesně..." říká Brian, neochotně třesoucí mi rukou. Tohle je naprosto ponižující. Už nikdy nepůjdu do žádného klubu. Stává se tohle všem, co v klubech balí chlapy?

"Paní Weasleyová," říká pan Jackson, "Můžete s námi prosím jít do mé kanceláře? Je tady něco důležitého, co bychom s vámi rádi prodiskutovali" Tohle je špatné. Pokud se na tom podílí ředitel, musí to být špatné. Když já, pan Jackson a Brian McDonald odcházíme do ředitelovi kanceláře prodiskutovat Aidanovo chování, s dětmi zůstává praktikant. Co jen ten kluk mohl udělat?

Možná že přišli na jeho magické schopnosti. Budu mít zatraceně co vysvětlovat, pokud se vlasy jiného dítěte najednou stanou růžovými. Nebo možná něco udělal paní Murphyové a ta je kvůli tomu nemocná. Možná ji zabil. Ale přece nemůžou dát pětileté dítě do Azkabanu, že ne?

Kancelář pana Jacksona je poměrně malá a vedle bradavické ředitelny vypadá jako stará zchátralá chatrč.Vím že je to nespravedlivé, porovnávat cokoliv s Bradavicemi, ale nemůžu si pomoct. Jsem tak naprogramovaná. Zapomínám se náhle vedle Briana cítit nepříjemně, protože se bojím toho, co mi chtějí sdělit.

"Sedněte si, paní Wealeyová," říká mi pan Jackson, když sedá na svou vlastní židli za stolem. Brian zůstává stát s rukama založenýma na prsou, studujíc mě s očima ještě pořád zrcadlejícíma se šokem. "Takže, paní Weasleyová-" přísahám, že pokud mi tak ještě jednou řekne, udělám mu z očí marmeládu, "Chtěli jsme s vámi prodiskutovat poruchu vašeho syna. Brian," zvýrazní jeho jméno, "byl nahrazen paní Murphyovou týden před vánoční přestávkou, takže je s poruchou vašeho syna docela obeznámen"

Slovo porucha mě vyděsí. Takhle to zní jako by byl nemocný. Není nemocný. Poznala bych, kdyby byl. Jaká matka by to nepoznala? Nebo možná berou jeho magické schopnosti jako "poruchu".

"Jaká porucha?" ptám se ostražitě, "Aidan nemá žádnou poruchu." Brian se nepohodlně dívá dolů na své nohy.

"Pani Weasleyová.." Ano, ten chlap chce vážně dostat do obličeje. Ale vážně, kolikrát ještě bude muset říct mé jméno? "Vypadá to, že váš syn má příznaky dyslexie. Není to nic vážného, Bude jen muset každý týden dvacet minut chodit ke speciálnímu učiteli, který mu pomůže pomocí speciální metody-"

"To je nemožné," skočím mu do řeči, "Aidan nemá dyslexii. Věděla bych to. Od malička mu čtu. Na svůj věk je neobyčejně chytrý.."

"Nikdo neřekl, že je hloupý" Brian poprvé za celou dobu promluví, "Dyslexie nemá nic společného s inteligencí."

Zůstanou chvíli potichu, abych tyto informace mohla vstřebat. Ze všech věcí, které mi mohli říct, tohle byla ta poslední, na kterou bych mohla myslet. Aidan byl vždycky chytrý - někdy až moc chytrý. Jeho slovní zásoba je opravdu vynikající na to, že je mu jen pět, a tím nemyslím nadávky. Bojím se o něj dvacetčtyři hodin denně. Jí dobře, nebo moc? Je tohle neštovice, nebo jen piha? Co jen mohl udělat že je teď v průseru? Vyčistil si zuby? Kam sakra strčil toho králíka? Dyslexie opravdu nebyla něco, nad čím bych musela přemýšlet.

"Jak jste přišli na to, že je dyslektik?" Ptám se a cítím se náhle velice obranně. "Je mu pět, nejspíše nebude expert ve čtení nebo psaní, ne? Dejte mu šanci! Nedělejte z něj hlupáka, který bude mít soukromého učitele, protože jste se vy nemohli obtěžovat trávit čas s trochu pomalejšími studenty!"

"To je přesně ono," říká mi Brian-Richard, "on není pomalý, nemá dlouhé vedení. Učil jsem ho jen týden, ale můžu říct, že je moc chytrý kluk." Opírá se dlaněmi do ředitelova stolu, dívá se mi do očí a já se znova začínám cítit trapně. "Plete si písmena v abecedě. Má potíže v číslech. Zeptejte se ho na hlavní město Skotska nebo Irska a on ihned odpoví, ale ukažte mu písmeno 'H' a neřekne ani slovo."

"Paní Weasleyová," začne pan Jackson.

"Rose," přeruším ho, "Říkejte mi prosím Rose." Dřív než ti stihnu vypíchnout oči.

"Rose," opraví se pan Jackson, "Můžeme určit, jestli je dítě dyslektik už od tří nebo čtyř let. Moderní technika nám to pomáhá diagnostikovat dřív a tudíž pomoct dítěti. Nesnažíme se z vašeho syna dělat hlupáka. Chceme jen pomoct."

Přikývnu, stále se pokoušíc to nějak vstřebat. "Aidan to ví? Myslím o tom speciálním učiteli?"

"Zatím ne," říká Brian, "Mysleli jsme si, že bude lepší to říci nejprve vám, takže se můžete sama rozhodnout, jestli mu to řeknete sama, nebo to necháte na nás"

,,Řeknu mu to," prohlásím. Vždy jsem poslem zlých zpráv. Bude to ode mě čekat. "Je to vše?"

Brian McDonald a pan Jackson oba přikývnou. Vstanu a potřesu jim rukama. "Děkuju vám za váš čas."

Potom se odtamtud pakuju tak rychle, jak to dokážu, dřív, než se Brian vzchopí příležitosti konfrontovat mě a zeptat se, proč jsem se do pekla představovala lidem jako Susanna Ryan.

*

"No, tak to je dost trapné," řekne Jenny, snažíc se ze všech sil nerozesmát se, když jsem ji pozvala na oběd a vyprávěla jí celý příběh o Richardovi/Brianovi. Obě máme obvykle v pondělí volno, takže se sejdeme abysme se vyventilovalu, vykřičely, postšžovaly a další synonyma pro 'naše zpackané životy'. Dnes jsme v malé mudlovské kavárně. "Přemýšlela jsem, kam se dopracuješ do nového roku..."

"Nemyslela sis, že věnování prstenu není dostatečným ujištěním, že jsem nebyla odepsaná, že?" odvětím.

"No..Myslela jsem, že jsi byla s Jamesem..." ztichne, "Když už jsme u toho- udobřili jste se už?"

"Kdo, já a James? Zeptám se. Přikývne. "No..Ne tak uplně. Ne."

Jenny ztěžka povzdychne. Jako kdyby ona snadno odpouštěla. Jednou se budu znovu odvolávat na Robert Hitch fiasko. Proč bych měla Jamesovi tak snadno odpustit? Zvykla jsem si považovat jeho necitlivou hloupost za vtipnou- teď je jen vysloveně krutá.

"Rose, vážně si nemyslím, že ví, jak jsi se cítila- nebo cítíš- ohledně Scorpiuse. Jame je tak ochranářský vůči tobě. Dokonce víc ochranářský než k Lilly!" řekne Jenny, "Možná by sis s ním měla promluvit. Jste prakticky bratr se sestrou." Je to smutné, ale pravdivé, že jsi jsem bližší s Jamesem než s vlastním bratrem, ale pořád nevím, jestli mu dokážu odpustit. James má velmi chytré rodiče- nejsem si celkem jistá, jak se mohl odklonit tak silně. "Navíc," pokračuje Jenny, "Nemůžu mít na svatbě pozpory mezi hlavní družičkou a svědkem!"

Zůstanu na ní civět. "Hlavní družičkou?" ujistím se, "Já?"

S radostí přikývne a zatleská rukama. "Oh Rose, netvař se tak!" Zní jako moje matka. "Vím, že nejsi nadšená, ale koho jiného bych si měla vybrat?"

"Hmm, možná tvojí sestru?" navrhnu, "Nebo Alovu sestru. Nebo kohokoliv jinou sestru!"

„Rose, půjdeš mi za družičku,” řekne rozhodně, „Není to nabídka.”

,,Fajn,” vzdychnu. No, alespoň nejsem zamilovaná do svědka na této svatbě. A taky nejsem v šestém měsící těhotenství. „James půjde za svědka? Myslela jsem, že to možná bude Scorpius…” Nevím, proč jsem si myslela, že by to měl být Scorpius. James je jediný Alův bratr!

„Myslela jsem si to taky, ale Al by tam chtěl víc svého bratra. Scorpius bude asi jeden ze svědků,” vysvětlí.

„No, así to tak bude lepší,” řeknu, „James má víc zkušeností s prací svědka.”

„Nech to být,” vzdychne Jenny, kroutíc hlavou, „Nech to být.”

Po mém obědu s Jenny jsem chtěla jít do Jamesova apartmá (vždycky ho vytočí, když to nazvu bytem, protože ‘apartmá’ zní mnohem víc vznešeně a vznešené je jediné slovo pro Jamesovo bydlení- proč jsem se nemohla stát hráčkou famfrpálu?) a omluvit se mu za to, že jsem se k němu chovala jako naprostá mrcha posledních pár týdnů. Nakonec jsem ale skončila u Scorpiuse. Namlouvám si, že jsem tu jenom na prodiskutování Aidanovi dyslexie, ale část mne jenom chce s ním mluvit. Už jsem s ním nemluvila dost dlouho.

Jak moc jsem divná?

Klepu na dveře. Mám svůj vlastní klíč, ale snažím se být slušná. A navíc také nechci vejít dovnitř, kde bych ho přistihla s Daisy při jejich ‘odpoledním dostaveníčku’ přímo na podlaze v kuchyni. Když to však vypadá tak, že tam nikdo není, vplížím se dovnitř jako vrchní stalker.

„Haló?” Zvolám zatímco za sebou zavírám vchodové dveře, „Je někdo doma?” Nedostává se mi odpovědí. Pokračuji chodbou a kuchyní. Je to tu naklizené. Za posledních pár let jsem si zvykla na Scorpiusův zabordelařený byt, kdy jsem musela dýchat pouze pusou, abych se nepozvracela z toho nikoho-nemám smradu. Zápach je pryč. Stejně tak jako Scorpiusův svobodný život. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude chybět tak nechutný zápach.

A jsou tu všude květiny- a jsou také pořád živé. Na všechny moje rostliny jsem použila kouzla, ale pokaždé i tak uvadly. Nemyslím si, že by Scorpius vůbec věděl, co to rostliny jsou. Každopádně je tu hodně lilií na parapetu a kytice uprostřed stolu. Nemůžu si pomoct a myslím na to, jestli se tyhle změny, které ona dělá Scorpiusovi líbí. Vím že ne. Kdo by sakra chtěl kytky na kuchyňském stole? Moudrost zřejmě nepřichází s věkem.

Dokonce obývací pokoj vypadá jinak. Je to tu čistší, zase, ale i světlejší. Je tu nový koberec na podlaze a na stěnách jsou fotky. Scorpius měl v životě jen jednu jedinou fotku a to mě s Aidanem na jeho prvních narozeninách. Teď tu jsou různé fotky Daisy a asi jejích příbuzných. Vyhrabala i fotky Aidana, kde ale samozřejmě nejsem já. Vlastně tady nikde nemůžu najít tu fotku, co tu měl dřív Scorpius.

Přesně uprostřed je nová fotka Daisy se Scorpiusem. Sedí na gauči- smějíc se do foťáku. Daisy mává a dává pusu Scorpiusovi na tvář. Chce se mi zvracet. Nejsou tu žádné fotky z jejich svatby. Asi to bylo vše tak narychlo, že zapomněli i na pitomý foťák. Jak smutné.

Najednou si toho všimnu, přesně za tou slaďoučkou fotečkou Scorpiuse a Daisy je ta, kde jsem já s Aidanem. Věděla jsem, že by se jí Scorpius nevzdal. Miloval tu fotku. Je mnohem menší než ta se Scorpiusem a Daisy-monstrem takže ji vezmu, postavím ji před ní a uspokojeně se usměju- mnohem lepší. A jsem tu, uculující se přímo uprostřed Scorpiusova obýváku. Nikdo nebude stavět Rose do kouta. Vsadím se, že to udělala Daisy.

Slyším klíč a začnu panikařit. Jsem tu, přendavám tu fotku a ještě jsem se sem vloupala, do bytu mého ex! Z tohohle bude těžké se vymluvit. Prosím, ať to není Daisy… prosím, hlavně ne Daisy…

Snažím se dostat do chodby, co nejvíc potichu, doufajíc, že ať je to kdokoli tak že půjde nejdřív do kuchyně. Vlezu do chodby a vidím, že je prázdná, po špičkách dojdu ke dveřím a otevírám je nejpotišeji, jak dovedu.

„Rose?”

Jak je vidět, nejsem tak potichu, jak jsem si myslela. Díky Bohu, že to není ona.

„Čau Scorpiusi!” pronesu v hodně falešném šťastném tónu, „Jsem ráda, že tě tu vidím!”

Vypadá zmateně. Nedivím se mu. Dokonce i já jsem zmatená. Proč jsem sem vůbec lezla?

„Eh, bydlím tu,” podotkne.

„Oh, jo,” řeknu připitoměle, „Jasně.”

Vypadá to, že řekne něco sarkastického, nebo že vyvolá další nesmyslnou hádku. „Dáš si čaj?” Tak asi ne.

„Ehm, jo, jistě,” odpovím.

V tichu ho následuji zpět do kuchyně. Pustí rádio a postaví na čaj. Mám asi tisíc věcí, co mu chci říct, ale nic ze mě nevychází. Sedneme si ke stolu- nemůžu si pomoct a znovu se znechuceně koukám na ty květ- a čekám, dokud se neuvaří voda.

"Takže.." Scorpius začne trochu nepříjemně, "Co jsi tu dělala?" Neřekne to typem 'Co sakra děláš u mě doma, ty šílená mrcho?' ale spíš 'Zajímá mě, proč jsi se rozhodla vlámat se mi do mého bytu a přehazovat tu fotky.'

''Měla jsem dnes schůzku v Aidanově škole," řeknu mu.

"Jo?" vypadá, že se mu trochu ulevilo, když jsem nadhodila téma rozhovoru. "Proč jsi mi to neřekla? Šel bych s tebou..." Jasně, to by vůbec nebylo trapné.

"To je v pohodě," pokrčím rameny, "Můžeš jít příště." A potom na všechny ostatní schůzky. Nikdy se tam znovu nevrátím.

"Takže co udělal tentokráte?" unaveně se zeptá Scorpius.

"Překvapivě nic," řeknu mu, "Zřejmě je dyslektik."

Na Scorpiuse to nezapůsobilo tak, jak jsem očekávala. Jen přivolá pár šálků a mávne hůlkou ke konvici, která do nich nalije čaj. "Ach, dobře."

"Dobře?" Zamračím se na něj, síla pohledu se ale pomalu vytrácí tak jako pokaždé, když se mračím. "To je všechno?"

"Co chceš, abych řekl?" zakabonil se.

"No když ti řeknu, že náš syn je dyslektik, očekávám trochu víc než jen 'ach, dobře'. Co si o tom myslíš? Chci říct, jsou to další útrapy, kterým bude muset čelit", vykřikla jsem, "Jak to, že se tě to vůbec nedotko?"

"Myslím, že děláš z komára velblouda," řekl uvolněně a usrknul čaje, Chceš sušenku?"

"Ne, nechci sušenku!" vykřikla jsem. "Proč to zlehčuješ?"

"Není to nic tak hrozného," pokrčí rameny Scorpius.

"To teda sakra je!" vykřikla jsem. "Bude muset jít ke speciálnímu učiteli - všechny děti to budou vědět! A to si myslíš, že to nebudou brát jako něco hrozného? Budou se mu smát, dobírat si ho zato, i když je asi desetkrát chytřejší než ostatní! Zajímá tě to vůbec?

"Ano, zajímá!" řekne nahlas, "Jistě, že zajímá! Ale ty z toho děláš zasranou katastrofu, což nijak nepomůže!"

"Potřebuje naši podporu!" hádám se. "Nemůžeme jen předstírat, že se to neděje. Bude s tím bojovat, když mu nepomůžeme!"

"Bude v pořádku," řekne Scorpius, jako kdyby se snažil ukončit konverzaci.

"Bude v pořádku," zopakuji, "Prostě jen tak?"

"Ano."

"A jak to krucinál můžeš vědět? Ty nejsi ten, kdo tomu bude čelit každý den. Ty nejsi ten, kdo bude muset navštěvovat speciálního učitele, zatímco si ostatní děti budou procvičovat abecedu. Ty nejsi ten - "

"Rose, já jsem dyslektik."

No, tak tohle mě umlčí.

Kouká se dolů na svoje ruce, je ztrapněný. Tváří se přesně tak, jak se tvářil Aidan, když jsem zjistila, že se počural do postele, naštvaně a frustrovaně. Cítím se hrozně. Proč jsem z toho dělala tak velkou věc?

"Jsi...dyslektik," řeknu, "No..proč jsi mi to nikdy neřekl?"

"O nic moc nejde," zamumlá, "Aspoň jsem si teda myslel, že o nic nejde.."

"No nejde!" zaúpím, "Myslím- myslím to tak, že to, že jsi dyslektik není zas až taková věc. Ani jsem to o tobě nevěděla! Stejně jsi byl nejlepším studentem z našeho ročníku- tedy po mně- ale to není důležité. Myslím to tak, že si toho u tebe nikdo nevšiml.. není to problém, samozřejmě že ne. Nesnažila jsem se tě nějak znevažovat nebo tak..."

"Rose, mlč," řekni mi. Díky Bohu, že mě zastavil. Mohla jsem mluvit dál několik dnů. "Víš, jsi v tomhle vážně nemožná."

"Já vím," přitakám nešťastně, "Omlouvám se. Chápu proč jsi mi to nikdy neřekl."

"Nikdy jsem ti to neřekl, protože o nic nešlo," odpoví, "Měl jsem speciální opravovací pero a všechny moje knihy a testy na sobě měly anti-dyslektické kouzlo–"

"Anti-dyslektická kouzla?" zeptám se, "Co přesně dělali?"

"Ministerstvo je na ně sešle a poté ta kniha.. čte sama..tak nějak.." vypadá frustrovaně když se to snaží vysvětlit, "No, samy se ti čtou, ale jenom ty to můžeš slyšet. Není to tak, že bych neuměl číst," ujistí mě, "Jenom s těmi kouzly čtu mnohem rychleji."

"Oh," řeknu "Dobře." přinutím se vyblekotat, ale vážně nevím, co dál říct.

"Nikdy jsem to nikomu neřekl," řekne, "Ani Alovi nebo Daisy. Jediní lidé, co to vědí jsou moje rodiče."

"Nikomu to neřeknu," slíbím, "Ikdyž o nic nejde."

Zašklebí se. "Myslím, že je tohle poprvé, co jsem kdy zvítězil v naší hádce."

"Moc si na to nezvykej." varuji ho. Pijeme svoje čaje v tichu. Pořád se cítím hrozně. Je to zvláštní vidět Scorpiuse tak nejistého. Vždycky byl tak trochu egoistický, jako jeho otec. Já jsem nejistá snad ohledně všeho, od mých vlasů po můj zadek, od nosu až po kolena. Ale nemůžu si představit, že bych to řešila ještě s psaním a čtením. Můžu si jenom představovat, jak se musí Scorpius cítit v práci, když má přečíst nějaký dokument bez anti-dyslektického kouzla. Nebo to, jak se musí cítit, když má normální brko a ne samo opravující.

I přes to trapné ticho si užívám to, že spolu trávíme čas, samy dva. Je to jako za starých časů, kdy jsme spolu byli a koukali se na filmy, zatímco Aidan spal, nebo když jsem trávili hodiny za hodinami bavěním se o tom, kdo by mohl být dalším ministrem, nebo to, kdo by mohl vyhrát Famfrpálové mistrovství světa. Protože i přesto, že jsem už v tu dobu milovala, byli jsme dobří přátelé. Dokonce nejlepší.

"Chybí ti naše společné trávení času?" zeptám se a hned si za to v hlavě zafackuji. Jak moc zoufale zním? Pravděpodobně ani nebude vědět, co myslím–

"Jo," odpoví v zápětí. Moje srdce dělá kotrmelec- bouchnu se do hrudi, aby to přestalo. Teď vypadám ještě víc divně. "Chybí mi..to."

To. Ne já. Možná že chtěl říct, že mu chybím, ale pak si uvědomil, že má manželku. Díváme se na sebe a oba víme, jak to myslel. Oh Scorpiusi, proč is se ženil? Bylo by to trochu nevhodné skočit přes stůl, shodit Daisyny otřesné kytky a políbit ho, že? Technicky vzato by to bylo bráno jako nevěra...

Ale co je to za nevěry mezi dvěma přáteli?

"Můžu vyzvednout Aidana ze školy," řekne Scorpius, zatímco se dívá na hodinky. Kouknu se na ty své a zjistím, že je přesně čas, abych ho vyzvedla. "A pokud chceš, můžu mu něco říct o tom.. ty víš o čem..."

"To by bylo super," přikývnu. O jeden trapný rozhovor s Aidanem míň. Pokud uslyší, že je Scorpius dyslektik bude jím chtít být taky. Scorpius je vždy ten nejlepší v Aidanových očích. "Jestli chceš mohl by tu dnes večer zůstat..jestli by ti to nevadilo–"

"Jistěže je to v pohodě!" řekne Scorpius nadšeně, "No, tak já ho půjdu už vyzvednout. Můžeš tu zůstat, jestli chceš–"

"Ne, to je v pořádku," ujistím ho rychle, protože nechci, aby si myslel, že jsem kompletní magor, "Musím doma ještě něco udělat."

"Dobře, takže...uvidíme se zítra?"

Přikývnu a on se přemístí.

Někdy, když se snažím vážně hodně tak se dokonce dokážu přesvědčit, že ke Scorpiusovi nic necítím. Zrovna teď, ikdyž se snažím seč můžu, nedokážu přinutit své pitomé srdce, aby se uklidnilo.

* Ve skutečnosti nemám doma co na práci. Celý den strávím poflakováním se po mém prázdném bytě, hraju si s Ollie a jdu s ní ven. Cítím se špatně za to, že ji nechávám doma samotnou, zatímco já jsem v práci a Aidan ve škole, takže si ji většinou berou Teddy s Victoire. Mají chůvu, která se stará o jejich děti a psy, když jsou v práci. Jednou, až budu mít nespočet peněz a velikananánský dům pořídím si chůvu pro psa.

Ikdyž jsem bylo proti tomu, aby měl Aidan psa, jsem ráda, že máme Ollie. Přestože ji máme jen pár týdnů, je už součástí rodiny. Popravdě, je lepší než někteří z naší rodiny, protože ti někdy dokáží být osinou v zadku. Lysander mi dvakrát napsal, jak si Ollie zvyká. Chudák Lysander- má srdce ze zlata, ale nikdy nepohopím, proč si Lilly vybrala jeho místo Lorcana. Vždycky jsem považovala Lysandera za toho ošklivějšího z Scamanderových dvojčat, přestože jsou naprosto identičtí.

Mezitím, co se s Ollie díváme na velmi nakažlivý mudlovský herní program, někdo klepe na dveře. Vážne by tu měli opravit bzučák, aby se sem nemohli dostat naprosto neznámí lidí a začít vám klepat na dveře v polovině vaší oblíbené televizní show. Můj pronajímatel je největší smraďoch a nedokáže najmout někoho na posekání trávníku. S nevolí se zvednu a jdu otevřít dveře.

Je tam on. Je tam Richard-Brian-McDonald-mudlovský-učitel. Je tu. Je u mých dveří. Zrovna v tu chvíli, co jsem si myslela, že dnešek nemůže být ještě horší, Richard-Brian-McDonald-mudlovský-učitel stojí před mými dveřmi.