Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Jiná Luciusova tvář

„Rictusempra.“

Harry se probudil s lapáním po dechu, jak mu neviditelné prsty tančily po břiše.

„Přestaňte!“ volal zadýchaně v bezmocném smíchu a kopal do pokrývek na posteli.

Lucius Malfoy uvolněně postával ve dveřích a s úšklebkem jej pozoroval. „Ne, dokud si nebudu dostatečně jistý, že zase neusneš.“

„Neusnu! Neusnu!“ sliboval Harry zoufale a snažil se vymotat z postele; rychle skončil na všech čtyřech na koberci, ale neúprosné lechtání v něm smích zdvojnásobilo, takže nemohl najít hůlku na nočním stolku.

„No nevím,“ zapochyboval Lucius zamyšleně a v zářících šedých očích mu seděl ustaraný výraz. „O mém synovi je známo, že po tomto kouzle dokáže ihned usnout jako mimino, a to on nechodí spát zdaleka tak pozdě jako ty.“ Na hodiny na zdi pohlédl pomalu a nazlobeně, což jen prodloužilo Harryho muka. „Ano, jedenáct hodin. Copak je to v pořádku? Je skoro čas oběda, tak proč, chlapče, trávit den zbůhdarma v posteli!“

Lechtání skutečně začínalo bolet.

„Vstanu, slibuju, pane Malfoyi!“ křičel Harry a do očí se mu draly slzy. „Prosím, jen to kouzlo sejměte!“

Malfoy se od srdce zasmál. „No dobře. Ale jen protože tak hezky prosíš.“

Harry úlevou tiše vykřikl, když neviditelné prsty zmizely. Mnul si žaludek a opatrně vstal. Očima spočinul na Luciusovi, který stále postával ve dveřích a obě hůlky držel v ruce.

Harryho oči se rozšířily. „To není fér, víte. Neměl jsem šanci se bránit.“

„Samozřejmě to není fér. Jistý tvůj příbuzný tě milerád informuje, že jsem skutečný bastard,“ odvětil Lucius hladce a hodil Harryho hůlku na postel. „Ať jsi dole v salonu co nejrychleji. Vypadá to,“ zahýbal obočím, „že se dnes dostaneme z domu.“

Lucius se vytratil ze dveří a Harry zjistil, že se usmívá. Vzal si hůlku a očima přejel po její neznámé velikosti. Snape trval na tom, že změní její vzhled, jinak by Lucius místo Harryho tváře poznal ji.

Cosi morbidního v Harrym přemýšlelo, jak by se dnešní ráno vyvinulo, kdyby Lucius přivolal jeho hůlku a zjistil, že hledí na jedenáct palců cesmínového dřeva a pera z fénixe patřící Harrymu Potterovi.

To pomyšlení jej vystřízlivělo; ona scéna najednou ztratila na zábavnosti.

ooOOoo

Ať už měl Lucius Malfoy jakékoliv chyby, a že jich bylo, skutečně svého syna miloval. Byl ješitný, arogantní, sobecký a doslova ztělesněním zla, přesto byl řádným otcem.

Alespoň ten dojem Harry získal při rozhovoru nad svačinou. Malfoy s despektem srovnával panství Snapeů se svým vlastním a chlubil se různými Dracovými úspěchy, z nichž polovinu vymyslel on nebo přímo Draco; Harry si vůbec nevzpomínal, že by Draco vyhrál Zmijozelu kolejní pohár, získal nejvyšší známky na NKÚ ve třídě, nebo přijal Znamení –

„Znamení zla?“ vyhrkl Harry. Šokovalo jej to tak, že se vytrhl z otupělé netečnosti, do níž upadl při setrvalém Malfoyově žvanění.

Malfoy do jeho očí zaklesl své, šedé a vnímavé, a Harry najednou cítil srdce až v krku. Přemýšlel, jestli má předstírat, že nerozuměl tomu, o čem Malfoy mluví.

„Ano,“ přitakal Lucius tiše a po rtech se mu rozlil křivý úsměv. „Nejmladší Smrtijed za poslední dvě desetiletí. Samozřejmě po našem drahém Severusovi.“

Harry křečovitě polkl, když si vzpomněl na Snapeovy přísné instrukce předstírat nevědomost.

„Byl sis vědom toho, že je Severus Smrtijedem, že ano?“ zeptal se Lucius zdrženlivě, usrkával z džusu, ale oči nespouštěl z Harryho tváře. „Zdáš se být inteligentním hochem. Ukrývání uprchlíka Luciuse Malfoye tě muselo trknout.“

Ano, selský rozum. Harry skočil po výmluvě, kterou mu Lucius nabídl.

„No, mí rodiče… Myslím, že o tom spekulovali,“ Harrymu se špatně mluvilo, jak mu srdce bušilo ze snahy přijít na to, co by měl a co by neměl říkat. „A slyšel jsem nějaké… znevažující řeči o ministerstvu, ehm, jak vás strčili do Azkabanu… Takže,“ chvíli se zmítal v nejistotě, než se neohrabaně zeptal, „jak to bylo?“

Malfoyovy oči potemněly a ruka na stole se sevřela v pěst. Harry si vynadal do idiotů; byl každým coulem takový pitomec, za jakého jej Snape považoval.

„Azkaban,“ vyštěkl Lucius a hleděl do dálky. „Ten imbecil Popletal! Po tom všem, co jsem udělal pro jeho kariérní postup, se ohnul při tom nejmenším tlaku!“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Nemůžeš vědět, jaké to je. Modli se, abys to nikdy nezjistil. Odtržený od svého domova, rodiny, pod… pod směšnou záminkou odsouzený v absurdní frašce místo soudu!“

Harry cítil, jak v něm roste zlost na Malfoye, který odmítal okolnosti vedoucí k Siriusovu zániku jako směšné a soud dokazující jeho podporu Voldemorta považoval za frašku, ale přiměl se tvářit neutrálně. Všiml si, že i když se Malfoy zdánlivě ztratil ve svém chvástání, stále zaznamenává i to nejmenší zachvění rysů svého společníka.

„Šest měsíců jsem neviděl svého syna,“ stěžoval si Malfoy hořce. „Moje žena stihla rozházet polovinu majetku Malfoyů…“ Zabořil čelo do rukou a loktem šťouchl do poháru; až když vzduch naplnily výpary alkoholu, si Harry uvědomil, že muž nepije dýňový džus. „Život se mi rozpadl na kousky a uvízl jsem zde, abych hrál divadlo se Severusem!“

Harry se mlčky natáhl, aby pohár postavil zpět. Ubrouskem utíral skvrnu po ohnivé whisky a přemýšlel o Pulírexu na mokrý ubrus, když Malfoy střelil pohledem zpět nahoru.

„Co to, ksakru, děláš?“ zeptal se a díval se na Harryho, jako by byl nějaké bizarní zvíře.

Harry se zastavil a přemýšlel, co udělal špatně. „Jen čistím to rozlité pití – “

„Nech to na domácím skřítkovi, ty pitomče,“ odsekl Malfoy a odmávl Harryho, zatímco se mu do výrazu vkradlo podrážděné pobavení. Klid vyvolaný sentimentálními vzpomínkami se vmžiku rozpadl, když se Harrymu posmíval za převzetí role domácího skřítka.

„Člověk by si myslel, že ani nejsi u kouzelníků narozený!“ vykřikoval Malfoy ještě o pár minut později, když vcházeli do zahrady.

Od chvíle, kdy Malfoy trval na tom, že opustí dům, se Harry cítil nepříjemně a poněkud nervózně a toto poslední prohlášení na něj zapůsobilo jak ledová sprcha.

„Ale jsem,“ oponoval nepřesvědčivě.

Malfoyovy oči se na něj znovu stočily, ale ten pohled se mu pro svoji intenzitu nelíbil. „Někoho mi připomínáš.“ Elegantní prst se tiskl na našpulené rty. „Někoho známého.“

„Páni, kdo by to tak mohl být?“ zeptal se Harry sarkasticky, než se stihl zastavit.

Malfoy se zasmál a oči mu změkly čímsi podobným náklonnosti. „Přirozeně, že vypadáš jako Severus. Ale…“

Vtom Malfoy zvedl Harrymu bradu a natočil mu hlavu do slunce; Harry proti náporu jasného světla zamžoural a přes slzy viděl jen Malfoyovu černou siluetu, která se nad ním tyčila; muž jej asi půl minuty pečlivě zkoumal.

„Někoho jiného…“ zamumlal Malfoy. „Tvář. Jen ji neumím zařadit.“

Harry cítil podivný klid, chlad. Nebyl si jistý, jestli má Malfoy na mysli starého Harryho – měl stejné oči – nebo jeho matku.

Pak prsty zpod brady vyklouzly a Lucius ustoupil do příjemnější vzdálenosti; Harry jej zaslechl přivolat domácího skřítka, aby si poručil novou karafu ohnivé whisky.

„Nikdy jsem moc na pití nebyl,“ jako by se Malfoy snažil omluvit poté, co se domácí skřítek vrátil. Neurčitě pokynul k poháru. „Toto je jeden z několika málo požitků, které jsem díky dobré čistokrevné linii mohl na tom místě získat; myslím, že jsem objevil přednosti tvrdého alkoholu.“ Zamračil se do dálky. „Člověk by si myslel, že ti strážci nikdy ani nezaslechli o Malfoyových. Žádné návštěvy, no opravdu!“

„To muselo být strašné,“ okomentoval to Harry suše, protože věděl, že na to Malfoy čeká. Přesto se mu nepodařilo dát do toho dostatek nadšení.

„To bylo. Ale, naštěstí, toto nechutné období mého života skončilo.“ Malfoy si povzdechl a dopřál si velkorysého doušku svého nápoje. „Dost o nepříjemnostech. Řekni mi něco o té osobě, co chceš zabít.“

„Zranit,“ opravil jej Harry rychle.

„Detaily, chlapče,“ pobídl jej Malfoy a otočil se k němu s chlípným úsměvem. „Kdo je to? Tví nelidští rodiče, kteří tě strčili k Severusovi na prázdniny? Já bych rozhodně zabil kteréhokoliv příbuzného, který by toto provedl mně. Nebo snad zhrzenou milenku?“

Harry si odfrkl. Příbuzenské kletby se nevztahovaly na někoho v pozici milenky.

„Jen žena,“ přiznal Harry tiše, snažil se pravdě přiblížit co nejvíc. „Ona, no… ehm, zranila mého otce. Chci, aby za to zaplatila.“

Nervózně vzhlédl, aby zjistil, jestli to Malfoy přijme, a zjistil, že muž na něj zírá s podivným výrazem. Téměř… zamlženým.

„Chceš pomstít otce,“ zamumlal tiše.

Harry se pod tím zvláštním pohledem zavrtěl. „Ano, asi tak.“

Lucius před ním rychle poklekl, aby měli oči na stejné úrovni. Velká ruka srdečně sevřela Harryho rameno.

„Má štěstí, že tě má za syna, Septimusi,“ Malfoyův hlas naplňovaly emoce. „A jsem… potěšený, že ti mohu být nápomocný s tvou pomstou.“

Navzdory tomu, že ta báchorka byla kompletní lež, a navzdory tomu, že Lucius použil to směšné jméno, které mu dal Snape, Harryho podivně zasáhl fakt, že to ten muž snad skutečně míní vážně.

ooOOoo

Jakmile ze sebe Snape omámeně setřepal spánek, ochranná kouzla jej upozornila, že chlapec není v domě.

To uvědomění jej vystřelilo vzhůru. Myšlenkami se vrátil zpět k předchozímu dni, k nekonečným mukám Cruciatu; Pán zla mu nic nevysvětlil a jeho zamlžená mysl dokázala přijít na jediný důvod trestu, totiž že má nějak co dočinění s Harry Potterem pod jeho střechou.

Jakmile byl propuštěn a přeletaxoval se zpět na Snape Manor, obranná kouzla jej upozornila, že Lucius porušil ochranu kolem chlapcova pokoje. S jistotou, že kluk už je určitě mrtvý, se hnal po schodech nahoru, aby zjistil…

Že Lucius a Harry přátelsky klábosí nad učebnicí starověkých run.

Ten den byl strašný od začátku až do konce. Počínaje vlastním synem sledujícím Luciuse Malfoye v jeho nejlepším režimu a konče ponižující pozicí, v níž se nacházel po zhroucení v laboratoři, když jej ten kluk objevil – všechno to způsobilo, že se Severus chtěl pohřbít zpět pod peřinu a nečelit posměchu, který uvidí na jejich tvářích.

Mohl si jen představovat, jak zábavné asi chlapci připadalo vidět nenáviděného profesora trpět. Jak prostě báječné to pro něj muselo být. A jak samolibý pocit nadřazenosti mu muselo přinést, že mohl Snapeovi jeho slabost vmést do tváře tím lektvarem…

Ale teď Potter zmizel z domu. Mohlo pro to existovat mnoho důvodů, Severus však dokázal uvažovat jen o jediném: že Malfoy kluka vytáhl ven, aby jej nerušeně zabil.

„Ukaž mi cestu!“ zavrčel a vrazil hůlku do prostoru.

A síla sotva na hranici vnímání jej vedla schodištěm dolů a ven do zahrad.

Řekl něco, čím se prozradil, co ho bude stát život…

Ty myšlenky se vypařily, když našel Luciuse pohodlně rozvaleného v trávě. Sledoval chlapce, který stál několik stop od něj a házel oblázkové žabky do rybníka. Lucius vzhlédl, když vrzání štěrku prozradilo Snapeovu přítomnost. Chlapcova ramena se napjala, záře slunce prozradila, že mu týl zrůžověl, ale jinak nedal najevo, že jej slyšel.

Dobře. Nechtěl tomu pacholkovi čelit. Prostě věděl, že by v jeho očích zahlédl samolibý, spokojený výraz.

„Severusi,“ pozdravil jej Lucius s širokým úsměvem. „Myslel jsem, že prospíš celý den.“

Snape potlačil svůj hněv, když si připomněl Malfoyův vítězný triumf ze včerejška. Cítil se lehce přihlouple, že nepředpokládal Luciusův tah. Považoval jejich neshodu za nepodstatnou, ale Lucius jasně tušil, že by to mohlo přerůst v něco závažnějšího, a proto si vymyslel nějakou směšnou historku, která Severuse uvrhla v nemilost jejich pána. Jestli Lucius vykládal to, co posledně, pak že Severus pronesl nějakou posměšnou poznámku o soudnosti Pána zla.

Díky včerejšku by ovšem jakákoliv stížnost na Luciuse vyzněla jen jako pokus o pomstu. Jeho nežádoucí host zde mohl nyní prakticky beztrestně řádit.

Lucius si byl dobře vědom, že díky ztrátě dobrého jména se jeho pozice v řadách stoupenců Pána zla oslabila.  Upozornila ho na to skutečnost, že se musel sám probít z vězení. Bez vychvalovaného jména Malfoy, či majetku Malfoyů, zdaleka nebyl ten mocný prostředník a cenný zdroj jako kdysi. Možná Lucius uskutečnil svůj tah preventivně, než Severus tuto jeho slabost využije?

Nu, nejspíš by využil. A vychutnal by si příležitost stát se pánem Luciuse Malfoye.

Ale Lucius to očekával a teď se ocitl v nevýhodné pozici Severus; on se teď stal služebníkem bez přízně Pána zla.

„Víš,“ Snape mluvil k Luciusovi tiše, aby jeho slova nezachytily chlapcovy zvědavé uši. „Vzbudil jsem se dnes ráno… docela svěží.“ Posadil se vedle Luciuse, aby se neskácel na zem a neprokázal lživost svého tvrzení. „Říkal jsem si, jestli náš pán nebyl ve svém pokárání poněkud… polovičatý.“

Malfoy se pousmál. „Nezapomenu se mu o tom zmínit.“

Jak jen Luciuse nenáviděl.

„Co tady děláš?“ šeptal Snape. „Neříkej mi, že je teď tvá nová zábava dospívající kluk.“ Ukázal na nevšímavého Harryho, kterému učarovaly kachny plující po vodě.

Tenké blonďaté obočí se zvedlo. „Žádný strach; stále oceňuji tvoji prvotřídní společnost, Severusi.“

Snape se zamračil. „Neměl opustit svůj pokoj.“

„To já neměl vstoupit do jeho pokoje,“ opáčil Lucius tiše. „A nevstoupil jsem. On vyšel za mnou.“

Snape si jej podezíravě přeměřil. Nelíbil se mu Malfoyův zájem o Pottera; velmi se mu nelíbil. „Co máš v plánu?“

V Luciusově tváři se objevil tajemný pohled. „Proč? Nic, Severusi. Věř či ne, docela se nudím a on je dobrý společník.“ V Severusově výrazu musel Lucius zahlédnout něco, co jej uklidnilo, protože se mu najednou zlepšila nálada. „Tolik ti to vadí?“

„Ne!“ zavrčel Snape a odvrátil se, aby se podíval na Pottera. Co si, ksakru, ten kluk myslel, když šel ven s Luciusem Malfoyem?

Dlouhou dobu cítil tíhu Luciusova pobaveného pohledu, než Malfoy elegantně vyskočil na nohy. „Septimusi!“

Harry na jméno vůbec nereagoval; Severus se napjal a zvažoval širokou škálu kouzel, kterými by mohl kluka tiše upozornit na fakt, že jej druhý muž volá jeho falešným jménem. Ale když jej Malfoy oslovil vážnějším hlasem: „Septimusi!“ Harry se rychle otočil.

Tmavovlasý chlapec se na Malfoye tázavě podíval a zatímco Snape vyhlížel poněkud nervózně, Malfoy mávl hůlkou a vyčaroval malý bochník chleba.

„Pro kachny,“ s úsměvem mu Malfoy podal pečivo.

Harry na muže překvapeně zíral, pohledem přejížděl z Malfoye na chleba v ruce. Nikdy jej nikdo opravdu nenechal –

„Jen hoď kousek do vody, chlapče,“ pokynul mu Malfoy netrpělivě. „Připlavou k tobě.“

Vtom si Snape uvědomil, že toto samozřejmě nikdy nikdo pro kluka neudělal; ti mudlové jej nejspíš nepobízeli v zájmu o cokoliv, ani o kachny v rybníce.

Snape tu myšlenku zahnal a nevěřícně si všiml nejistého úsměvu, který Harry věnoval Luciusi Malfoyovi, než obrátil pozornost zpět ke kachnám.

Snape vrátil svůj podezřívavý pohled k druhému muži a poněkud jej vyvedl z klidu Malfoyův úsměv, se kterým sledoval kluka krmit kachny. Lucius si všiml, že jej Snape pozoruje a vyzývavě se na něj podíval.

„Řekni mi, Luciusi,“ protáhl Snape, když se Malfoy vrátil na své místo v trávě, „využíváš toho kluka, abys nade mnou získal nějakou moc, nebo tímto pasivně-agresivním způsobem naznačuješ, že si přeješ vidět syna? Už jsem tě informoval, že Draco není rozvážný –“

„Já vím,“ odsekl Lucius.

„Chlubil by se tvým útěkem před Potterem a jeho nebelvírskými kamarády,“ pokračoval Snape nemilosrdně. „Nebelvíři by to řekli řediteli, ministerstvo by nakázalo veritasérum a mě by zavřeli. Ani ten starý blázen, ani Pán zla by nebyli ochotni mě zachránit, vyhodili by mě z práce, zavřeli do Azkabanu –“

„Já vím!“ vyštěkl Lucius. Zíral teď na Snapea skutečně naštvaně. „Můžu počkat. Říkal jsem ti to.“ Založil si ruce na hrudi a neodpustil si trpké: „Úžasné, jak člověk tvé vynalézavosti nedokáže vymyslet jiné možnosti, při kterých bych mohl navštívit svoji rodinu.“

Snape se ušklíbl. „Ano, vím, jak vroucně si teď přeješ vidět svoji ženu. Byl by to Cruciatus, nebo rovnou vražedná kletba?“

Lucius se na něj mile usmál. „Spíš květiny a čokoláda. Všichni ke svým příbuzným nechováme tak slepou zášť, Severusi.“

Snape ztuhl a na chvíli si myslel, že Lucius odkazuje na Harryho, že na to Lucius přišel.

Pak se mu vrátil rozum a uvědomil si, že Lucius myslí Severusova otce.

Ale to uklouznutí stačilo. Všiml si, že jej teď Lucius studuje a šedé oči se mu odhodlaně třpytí.

„Měl bych tě seznámit s Dracovým pokrokem v lektvarech,“ změnil Snape nenuceně směr hovoru. Ignoroval podrobné zkoumání od druhého muže a pečlivě zaštítil mysl, aby se mu ve tváři neobjevila žádná emoce.

Celou tu dobu jej Lucius Malfoy sledoval se znovu obnoveným zájmem.